25.9.2014
Lin
Když se řekne „tábor smrti“, většina lidí si představí buď nacistické koncentráky nebo ruské gulagy. Ve světonázoru lidí se hluboko usídlilo přesvědčení, že koncentrační (likvidační) tábory jsou „vynálezem“ nacistického nebo komunistického režimu, tj. za všechno špatné „na západě“ může Hitler a za to špatné „na východě“ Stalin.
Koncentrační tábor Talerhof se ale nacházel na území Rakouska–Uherska v malebném alpském údolí nedaleko Štýrského Hradce (Graz). Postaven byl na začátku 20. století a jeho určením byla likvidace neloajálního ruskojazyčného obyvatelstva z oblasti Haliče. První vězni sem byli dovezeni 4. září 1914, takže letos si připomínáme sto let od existence prvního takto zrůdného zařízení na evropském kontinentu. Dnes po něm nenajdete žádné stopy a pokud byste chtěli uctít oběti rakousko-uherské monarchistické krutosti, museli byste na letiště ve Štýrském Hradci. Tábor fungoval do 10.května 1917 a po ukončení války byl okamžitě likvidován, aby po něm nezůstalo ani stopy a události upadly do zapomnění. Dokumenty z tábora byly označeny za přísně tajné. Na místě, kde tábor stával, postavili velké mezinárodní letiště, kde má dnes svou leteckou základnu i NATO. Jediným památníkem, připomínajícím události etnocidy, bylo muzeum ve Lvově.
Teprve na začátku nového tisíciletí vypuklo v Rakousku zděšení, když vyšel vzpomínkový článek o existenci koncentračního tábora v jakémsi časopise. Současní Rakušané neměli ani tušení, co bývalo dříve na místě současného letiště. Konečně musely být odtajněné dokumenty a historikové do nich mohli nahlédnout. A nevycházeli z úžasu, jakých krutostí se dopouštěla tehdejší monarchie na svých vlastních občanech. Ano, svých vlastních občanech. Halič byla od r. 1772 součástí Rakouska–Uherska. A ta hrozná monarchistická krutost a nemilosrdnost vůči tehdejšímu haličskému obyvatelstvu pramenila z mnoha neúspěšných pokusů učinit toto obyvatelstvo nenávistným vůči Rusku a odervat ho od pravoslaví. Nepomohlo ani dosazování nejohavněji bezpáteřních přisluhovačů z řad tamních obyvatel na správní místa. Nepomohlo zastrašování a dokonce ani placený „bonzsystém“, kdy každému, kdo nějak udá svého souseda, byla vyplácená celkem vysoká peněžní odměna.
Rakousko–Uhersko sice získalo území, o které tak dlouho soupeřilo s Polskem, ale zůstala obava, že v případě „neshod“ s carským Ruskem se tamní obyvatelé postaví za Rusko a ne za „svou“ monarchii.
Viz mapa:
cs.wikipedia.org/wiki/Korunní_země_(habsburská_monarchie)
Myšlenka internačních (koncentračních) táborů pro nepohodlné nebo nějak nebezpečné obyvatele sahá však do starší doby, než k začátku 1. světové války. V době druhé Búrské války, vedené na africkém kontinentu kvůli nalezištím zlata, napadlo náčelníka štábu vojsk Jejího veličenstva, člena anglické aristokratické elity Horatia Herberta Kitchenera, že pokud teritorium zbaví civilistů, nebude mít kdo podporovat búrské partyzány. Búrští partyzáni totiž činili anglickým vojákům tak trochu problém… Nijak si s nimi neuměli poradit a dostali se do patové situace.
Ctihodný earl Kitchener razil přesvědčení, že pro vítězství jsou dobré všechny prostředky, ať jsou jakkoliv kruté a nelidské. Nechal internovat civilisty na určené místo, kde byli pod vojenským dohledem – jako váleční zajatci. Netrápilo ho, že takové množství lidí vyžaduje určité zázemí a hlavně – je potřeba lidi také občas nakrmit. Internovaní masově umírali na žízeň, hlad, infekční nemoci, kruté zacházení, žili v katastrofálních podmínkách, spali na holé zemi. Celkem byla internovaná více jak polovina celkového osídlení búrských zemí, tj. okolo 200 tisíc lidí. A búrské tábory smrti byly v Anglii prezentované jako „tábory pro ochranu civilistů“, kde nebylo internovaných, byli jen „dobrovolní hosté Jejího veličenstva“. Tuto „královskou ochranu“ nepřežilo na 26 tisíc lidí, nejvíce bylo dětí do šestnácti let. Búrové se nakonec vzdali a to hlavně proto, aby jejich rodiny nebyly úplně vyhlazené.
Více o búrských válkách:
zaxodi-v-internet.ru/concentration-camps.html
Rakousko–uherská monarchie použila „zkušenosti“ anglických kolegů a připravila svůj vlastní plán „očisty“ haličského území od neloajálního obyvatelstva. Přitom vzala do úvahy i metody svých polských kolegů, kteří za staletí haličského vlastnictví systematicky odstraňovali „ruské“ a nahrazovali je cizím, více loajálním obyvatelstvem. Ona loajálnost spočívala také na katolické víře, tj. pravoslaví bylo potlačováno (a po určitou dobu také zakázáno) a jedinou povolenou alternativou bylo náboženství katolické.
Polákům, kteří území Maloruska a Červené Rusi spravovali již od 13.století, se po celou dobu nedařilo „ohněm a mečem“ vymýtit z obyvatelstva jejich pojetí o vlastní etnické příslušnosti k ruskému národu. Už jen názvy Rusín, Malorus, Červená Rus, příliš připomínaly, kam toto obyvatelstvo etnicky patří. Etnikum Bojků, Lemků, Huculů, Rusínů, Goralů – ti všichni odvozovali svou příslušnost od „ruských“, tj. pokládali se za část ruské civilizace.
Vždy a všude se velké etnické skupiny skládají z mnoha subetnik, které se nějakými způsoby navzájem od sebe odlišují. Někteří žili v rovinách, někteří v horách, někdo zas na hranici s nepřátelským civilizačním světem, jiní v lesích nebo na mořském pobřeží. A některá subetnika se ocitla během věků pod nadvládou jiné civilizační kultury.
Všechny tyto okolnosti určují jiný vývoj – jak v řemeslech, zvycích, životním stylu nebo místní historii. Mohou také ovlivnit i jazykovou podobu, tj. výslovnost, slangy, slova převzatá z jiného jazyka, se kterým se etnikum setkává. Ale všichni přitom cítí etnickou jednotu, pokládají se za jeden národ. Národ je vždy o etnické jednotě, kterou spojují kombinace tří typů příznaků:
1) Fenotyp (barva vlasů, tvar očí, barva pleti atd.) – sdílené geny
2) Etnické – společné kořeny (předkové, víra, společné posvátné „stavební kameny“ a historie vývoje)
3) Jazyk a kultura
A každý nepřítel, už od dob Říma, se jako první zaměří právě na podkopání této etnické jednoty. Údery jsou nanášené v kombinaci na všechny tři národnostní příznaky s cílem rozeštvat, postavit proti sobě subetnika. Pak se lépe provádí „rozděl a panuj“.
V „ukrajinském projektu“ byl hlavní úder veden na jazyk a historii. Již Poláci, kterým vůbec nevyhovovaly asociace při vyslovení názvů Malorus, Červená Rus, začali zavádět pro tato území jeden společný název – Okrajina, Ukrajina. Nebyl to jejich vymyšlený název, ale název, který pro tato území používali tamní židé.
Rakousko–uherská monarchie jen využila a „zdokonalila“ prostředky, které před ní používali jiní. Shovívavě na Haliči tolerovala tehdy módní „národní obrození“, které obecně probíhalo napříč Evropou zhruba od poloviny 19. století. Tolerovala i tehdejší vlnu rusofilství, která zachvátila celé území Haliče i Bukoviny. Dneska to zní velmi neuvěřitelně, ale v celé této oblasti tehdy vznikaly vlastenecké spolky, úzce spolupracující s ruskými, vydávaly se ruské noviny, knihy, vznikaly spolky přátel ruské literatury. Ve vesnici Zabolotovce dokonce postavili Puškinův památník – jako úplně první na neruském území. Tyto obrozenecké aktivity brzy přerostly v politickou sílu a v roce 1871 byla ustanovena Ruská rada, hájící práva ruskojazyčného obyvatelstva. Petici k císařskému dvoru, požadující svobodně používat ruský jazyk a učit ho na školách, podepsalo tehdy přes sto tisíc lidí.
A co na to monarchie? Tolerovala, dokonce i autonomii přislíbila. Ve skutečnosti ale všechny pokládala za své úhlavní nepřátele. Již tehdy její úředníci měli za úkol vést si černé spisky všech nejaktivnějších a vzdělaných „rusofilů“, včetně kněžích v tehdy se legalizujícím pravoslaví. A tyto spisky byly využity až těsně před začátkem 1. světové války a hned po něm.
Povolené „obrození“ bylo využito k odhalení potencionálních nepřátel, určených k likvidaci. A druhým jeho „efektem“ bylo nenápadné spouštění „ukrajinského projektu“ pomocí, dnes bychom řekli, páté kolony. V jejich pojetí bylo vlastenectví zaměněno za nacionalismus jakéhosi výjimečného „ukrajinského národa“, který byl pod ruskou tyranií téměř vyhlazen a upadl do zapomnění. Co na tom, že chyběla historická fakta, chyběly důkazy? Co chybělo, bylo vymyšleno. A to, co původně začalo jako módní záležitost a nevinná hra hrstky mladých intelektuálů na „osobitý národ“, bylo podpořeno státní mocí jak Rakouska–Uherska, tak později Německa a Sovětského svazu, aby skončilo později u krveprolití a teroru na „rusofilech“ v dobách obou světových válek i dneška.
Projekt „ukrajinizace“ měl a má za úkol zbavit území rusky smýšlejícího obyvatelstva a nahradit ho jiným, ruskou kulturu nenávidějícím.
„Ukrajinství“ se snaží tvářit jako národní vlastenectví, ale ve skutečnosti bude vždy opakem každého hnutí podobného ražení, protože odvrhlo své národní kořeny. Chybí mu etnická sounáležitost, o kterou by se mohlo opřít a vytvořit tak samostatný národ. Jestliže se v jiných zemích národnost vytvářela na již existujících společných etnických základech a historických tradicích, pak ta ukrajinská začínala prakticky od nuly, tj. vnutila obyvatelstvu novou, nikdy dříve neexistující identitu. Ještě na konci 19. století se žádný z obyvatel území nepokládal na Ukrajince. Hrstka mladých „obrodilých“ intelektuálů byla lidem spíše k smíchu a jen díky podpoře mocných se mohla stát později politickou stranou, která pomohla míchat kartami osudu nejen Haliče.
- Zažehneme požáry až za Dněpr a Don, do samého srdce Rusi. Zažehneme spory a nenávist mezi ruský národ, že budou sami sebe rvát vlastními spáry. A my, Poláci, přitom budeme růst a sílit.
Ludvík Meroslavský, 1864
- Rusové, to jsou nepřátelé monarchie. Je nemá cenu zastrašovat, oni se musí vyhubit. Přáteli monarchie mohou být pouze Ukrajinci. Zbavit se ruských bez teroru není možné.
generálmajor Franz Rimel, guvernér Lvova, 1914
- Ve skutečnosti tahle Ukrajina je mým vlastním dílem a ne vědomá vůle ruského národa. Vytvořil jsem Ukrajinu proto, abychom mohli uzavřít mír alespoň s částí Ruska.
Max Hoffmann, 1919
- V německých politických kruzích bylo již dlouho přáním, aby se Ukrajina stala samostatným státem. Myslí si, že to bude přínosem pro Německo.
Michail Gruševský, 1918 (Gruševský – politik nacionalista, ten, který sepsal „Nové dějiny ukrajinského národa“)
- Nelze upřít Ševčenkovi, že měl rád Ukrajinu. Ale ať mi kdokoliv z Haličanů nebo našich ukrajinských šovinistů odpoví poctivě podle svědomí, jestli by také zavrhl ruskou kulturu. Zavrhl Puškina, Gogola, Tolstého a uznával jen kulturu haličskou. Myslím si, že by si to nikdo z nich nepřál. Pokládám za důležité, aby každé dítě doma i ve škole mohlo hovořit jazykem, jakým ho naučila mluvit matka, a učilo se dopodrobna historii Ukrajiny. Pokládám za nutné, aby Ukrajinci pracovali na své vlastní kultuře, ale zároveň pokládám za nesmyslné a životu nebezpečné zavrhnout kulturu ruskou a úplně se od ní oddělit. Při svobodném přístupu jak k ukrajinské, tak k ruské kultuře můžeme jen vzkvétat, ale pokud se nyní ruské kultury zřekneme, budeme jiným národům sloužit jen jako rohožka a nikdy ničeho velikého nedosáhneme.
P.P. Skoropadskij, hejtman Ukrajiny, 1918
Dokument k tématu, pro rusky rozumějící:
kinostok.tv/video/328555/ubit-russkogo-v-sebe-ili-otkuda-est-poshla-ukraina
Informační báze KSB