14.8.2014
aktualizace (30.8.): níže se jedná o pracovní text, finální verze s mnoha změnami je zde.
4. Kacířství, odsouzené k vítězství
„Chiliasmus (od řec. Chiliбs – tisíc), millenarismus (z lat. Mille – tisíc), je náboženské učení, podle kterého konci světa (tj. Soudný den – naše vysvětlení při citování) bude předcházet tisícileté „království boží“ na zemi“ (Velká sovětská encyklopedie, 3. vyd., sv. 28, str. 252).
Chiliastické myšlenky od momentu jejich zrodu v prostředí pracující většiny jsou považovány vládnoucími křesťanskými církvemi, jejichž hierarchové od začátku vyjadřovali a vyjadřují zájmy „elitární“ menšiny, za herezi, tj. lživé, chybné učení. Nyní jsou chiliastické proudy v křesťanských církvích vymýceny a hierarchové církví se nejen trpělivě staví k moci silných tohoto světa, ale i hledají svůj podíl ve všelijaké moci, vykládajíce Písmo pouze v tom smyslu, že společnost musí podporovat veškerou moc, protože „každá moc je od Boha“:
„Otroci, podřizujte se pánům vašeho těla se strachem a chvěním, v prostotě srdce vašeho, jako Kristu, nejen s viditelnou úslužností, jako přisluhovači, ale jako otroci Kristovi, naplňujíce ze srdce vůli boží, sloužíce s horlivostí, jako Pánu, a ne jako lidem, vědouce, že každý dostane od Pána dle dobra, které vykonal, jsi-li otrok nebo svobodný“ (K Efeským, epištola apoštola Pavla, 6:5 – 8)1
„Zapomínají“ pokračovat ve slovech apoštola Pavla:
„A vy, hospodáři, zacházejte s nimi tak že, umírňujíce přísnost, vědouce, že i nad vámi samými a nad nimi je na nebesích Hospodář/Pán, u Kterého není zaujatosti“ (K Efeským, epištola apoštola Pavla, 6:9)
„Zapomínají“ i pro mnoho dalšího, přikrývajíce své a cizí osobní a korporátní momentální přízemní zájmy odkazy na věčnost, a odmítající uskutečňovat Záměr, nařizující vykořenit zištnost kultových a světských vládců.
Existuje určitý režim - vnitrospolečnská moc - božím dopuštěním nebo Boží milostí? Na tuto otázku hierarchové církví z velké části v jakémkoliv menševickém režimu odpovídali tak, aby o jejich loajalitě pozemská moc nepochybovala. Bolševismus samozřejmě byl vždy v klatbě (Stěnka Razin, Jemeljan Pugačov – klatbá-á-á!!! – z církevní tradice), když vládl menševismus; když byl bolševismus při síle, pak církev mlčela nebo se plazila před mocí, neodvažujíc se vyhlásit svou klatbu, ale jako dříve považujíc chiliasmus-millenarismus za kacířství, a ne za skutečně křesťanskou sociologickou doktrínu, mající být ideologickou oporou bolševismu a jeho církve a státnosti.
Dokonce i když mluvit o období Smuty, kdy církev v osobě Hermogena vystoupila proti polským dobyvatelům, pak to byl nejen boj za další svébytný rozvoj ruské civilizace, ale i boj parazita za vlastní přežití: v případě vítězství Poláků by bylo třeba podřídit se Římu, část pozic předat katolíkům. Dokud polský bílý orel (nebo kohout?) nekloval do temene, církev parazitovala na národu: nevystoupila zavčas proti politice domácí „elity“, jejíž skutky i způsobily Smutu2. Ale ani nepokoje nepřivedly církev k rozumu: nikdo jiný než její patriarcha Nikon, méně než za padesát let po ukončení chaosu, z rituální horlivosti a podlézavosti způsobil církevní, a ve své podstatě národní rozkol (r. 1653). Jako národní rozkol byl v mnohém překonán v epoše stalinismu, ale jako církevní rozkol ho ruská pravoslavné církev překonat není schopna.
Přitom církev přímo lže, když tvrdí, že Ježíš nezanechal žádnou sociologickou doktrínu. Otevíráme „Pravoslavný katechismus“ biskupa Alexandra Semjonova-Tian-Šanského:
„1 – Prozřetelná absence dogmat ve společenských otázkách za přítomnosti základních údajů pro jejich řešení.
Život jednotlivých křesťanů má vliv na společenský život. Odtud může vyvstat otázka: jakými by měli být, z křesťanského úhlu pohledu, stát, ekonomika, sociální struktura, a mohou-li být křesťanskými? Církev nemá dogmatická řešení těchto otázek a křesťanští myslitelé je řeší různě.
Ale nepřítomnost dogmat v této oblasti chrání, v určité míře, lidi před horší formou tyranie ve jménu Krista, nevylučujíce některá nesporná fakta, pomáhající nacházet správná řešení.“ (zmíněný Katechismus, příloha 1, str. 151)3
Absence u křesťanských církví „dogmat ve společenských otázkách“ - tj. určitých názorů na běžnou organizaci života společnosti - otevírá cestu hladkému zavádění do života starozákonně-talmudických dogmat na stejná témata v jediné biblické kultuře.
Dogmata v otázkách společenského života Kristus nezanechal. Ne vše, jím zanechané, je uchované v kánonu biblického písma, jelikož cenzoři a redaktoři biblického kánonu sledovali cíl podepřít Kristovou autoritou svůj vnitrospolečenský menševismus různého druhu a moc „elity“, parazitující na společenském řízení . Ale ne vše jim nepohodlné bylo z kánonu odstraněno. Proto se nebudeme obracet k apokryfním evangeliím, které církve neuznávají, a obrátíme se k všeobecně uznaným církevním textům, ze kterých povstává věrouka a sociologie, odmítající i symbol víry, i úvahy většiny kléru o normách společenského života pod diktátem „elitárního“ menševismu různého druhu.
Zákon a proroci až do Jana; od té chvíle Království Boží zvěstuje se a každý do něj svým úsilím vchází (Lukáš, 16:16). Hledejte hlavně Království Boží a Pravdu Jeho, a všechno ostatní (podle kontextu – pozemská hojnost pro všechny lidi) přijde vám (Matouš, 6:33). Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlivost o mnoho přesahovat spravedlivost zákoníků a farizejů, jistě nevejdete do Království nebeského (Matouš, 5:20).
Pán Bůh náš jest Pán jediný (Marek, 12:29). Miluj Pána Boha svého srdcem svým i celou duší Tvojí, a celým rozumem svým: a to je první i nejvyšší zákon; druhý je mu podobný: miluj bližního svého, jako sebe sama (Matouš, 22:37,38). Ne každý, kdo mi říká „Pane! Pane!“, vejde do Království Nebeského, ale ten, kdo naplňuje Vůli Otce Mého Nebeského (Matouš, 7:21). A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; klepejte, a bude vám otevřeno; Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo klepe, tomu bude otevřeno (…) I tak, pokud vy, ač jste zlí, umíte dávat dobré dary dětem svým, tím více Otec Nebeský dá Ducha Svatého prosícím u Něho (Lukáš, 11:9, 10, 13). Když však přijde On, Duch pravdy, to naučí vás veškeré pravdě… (Jan, 16:13)
Mějte víru Boží, neboť v pravdě pravím vám, jestli někdo řekne této hoře: zvedni se a vrhni se do moře, a nepochybuje v srdci svém, ale uvěří, že stane se podle jeho slov, stane se, co řekne (Marek, 11:23, 24).
Modlete se takto: „Otče náš, jsoucí na nebesích! Ať světí se jméno Tvé; ať přijde Království Tvé; buď vůle Tvá i na zemi, jako na nebi; chléb náš vezdejší dej nám dnes; a odpusť nám dluhy naše, jako i my odpouštíme dlužníkům našim; a nezaveď nás v pokušení, ale zbav nás zlého. Neboť Tvé jest Království a síla, a sláva na věky! (Matouš, 6:9 – 13). Nepřijde Království Boží zřetelným obrazem (…) neboť Království Boží uvnitř vás jest. (Lukáš, 17:20, 21)“
Jak vidíte, opravdu se to smyslem liší od vytrženého z všeobecného historického kontextu poučování menševické církve:
„Otroci, povinujte se pánům svým, tělem, strachem a chvěním, v prostotě srdce vašeho, jako Kristu, nejen s viditelnou úslužností, jako prosebníci, ale jako otroci Kristovi, vyplňujíce vůli Boží z duše, jak Pánu, a ne jak člověku, znaje, že každý dostane od Pána míru dobra, které on vykonal, je-li otrok, nebo svobodný“ (Poselství apoštola Pavla Efeským, 6:5 – 8)
Jak je možné pochopit z námi uvedeného, Kristus učil reorganizaci společenského života lidmi samými z jejich dobré vůle, a ne podpoře jimi parazitické moci menševismu nesmyslným - ve vztahu k Záměru - utrpením pracující většiny do té doby, dokud se neodehraje druhý příchod v čase známém jen Všedržiteli. Řeč byla přímo o proměně království pozemských vladyků v Království Boží na zemi v epoše předcházející Soudnému dni.
Jen pokud se tato doktrína aktivně přivádí k životu těmi, kdo uvěřili Kristu, má smysl poučení apoštola Pavla o toleranci utlačovaných ke zvůli, existující ve společnosti, kvůli přivedení k rozumu a spáse duší těch, kdo patří k vládnoucí „elitě“ a konají zvůli, která je namířena proti Záměru, vůči druhým lidem.
Jestliže se doktrína přeměny společnosti neuvádí do života, pak ponaučení apoštola Pavla o povinování otroků pánům, je nejen zbytečné, ale i škodlivé, poněvadž nikdo nemusí přijímat nad sebou jakoukoliv vládu, kromě Boží.
Uvedli jsme Kristovu doktrínu přeměny společenského života, ale jsou i přímá odmítnutí jím proti Záměru namířené moci parazitického menševismu nad pracující většinou, v obrácení ke křesťanům:
„Víte, že panovníci národů nad nimi vládnou, i velmožové vládnou jim; ale mezi vámi ať tak není; kdo chce mezi vámi být velkým, nechť je vaším sluhou; a kdo chce mezi vámi být prvním, nechť je vaším otrokem; tak jako Syn Člověka ne proto přišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a odevzdal duši Svou pro spasení mnohých“ (Matouš, 20:25 – 28).
A přece pro drtivou většinu těch, kdo sami sebe nazývají křesťany, je neoblomné následování této Kristovy zápovědi buď nad jejich síly, nebo morálně nepřijatelné (chtějí, velmi chtějí být velmoži a pány nad jinými lidmi pomimo Boha).
Kristovu doktrínu přeměny života společnosti v Království Boží na Zemi, Boží zápověď (Matouš, 20:25 – 28) „pravoslaví“, stejně jako jiné křesťanské církve (tj. i hierarchie a jim poslušní věřící), odstraňuje; odstraňuje svým „imperialisticky“ laodicejsky domýšlivým4 způsobem svou „tradicí starších“ o třetím Římu, „elitárně-velkém“ Rusku, nedbaje varování Evangelia o odstranění zápovědí Božích „tradicí starších“ (Matouš 15:1 – 11).
A pokud charakterovou vlastností všech pozemských „mocí velmožů“ je vykořisťování člověka člověkem (buď otevřeně v otrokářských společensko-ekonomických formacích, nebo zprostředkovaně na základě monopolně vysokých cen, jakkoliv by se neprojevovaly), pak se rozumí, že v Království Božím parazitismu jedněch na životě a práci druhých nebude místo. Ale toto - absence parazitismu jedněch na práci druhých – je i životní ideál bolševismu, který byl navrhován uskutečnit v komunistické společensko-ekonomické formaci.
Nyní se obrátíme k historii utváření historicky reálného křesťanství, kdy očití svědci Kristových kázání jasně věděli, že on učil přeměně života společnosti v Království Boží na Zemi, a ne podřízenost mocím pozemským neznámo ve jménu čeho:
„I, po jejich modlitbě, zatřáslo se místo, kde byli shromáždění, i naplnili se Duchem Svatým, a směle říkali slovo Boží.
Mnoho u věřících mělo jedno srdce a jednu duši: a nikdo nic z vlastnictví svého nenazýval svým, ale vše měli společné. Apoštolové s velikou silou svědčili o vzkříšení Ježíše Krista; a veliká nádhera na nich všech; Nebylo mezi nimi nikoho v nouzi; neboť všichni, kteří vládli půdou nebo domy, prodávajíce je, přinesli cenu prodaného a položili k nohám Apoštolů; a každému se dávalo, jak potřeboval.“ (Skutky apoštolů, 4:31 – 36)
Jak je možné z uvedeného pochopit, utváření historicky reálného křesťanství provázelo vytvoření komunistických majetkových vztahů a komunistický způsob rozdělování, každému podle potřeby. Potřeby byly ohraničeny křesťanskou morálkou, jediným svědomím pro všechny („jedno srdce a jedna duše“), v důsledku čehož v komunitě všechny životní potřeby každého byly zaopatřeny („nebylo mezi nimi nikoho v nouzi“).
O výrobních aktivitách prvokřesťanů té doby se neříká nic. Asi jediné místo, kde se hovoří o práci v křesťanských komunitách, je u apoštola Pavla, v jeho Druhém listě Tesalonickým:
„… nedělali jsme u vás výtržnosti, ani u nikoho nejedli chleba darem, ale věnovali jsme se práci a pracovali nocí a dnem, abychom nezatěžovali nikoho z vás, ne proto, že bychom na nic neměli právo, ale abychom vám dali příklad k následování. Neboť když jsme byli u vás, to zanechali vám toto: pokud někdo nechce pracovat, ať i nejí (zdůrazněno při citování). Ale přeci slyšíme, že jsou mezi vámi tací, co nic nedělají, jen se baví. Takové nabádáme a přesvědčujeme Pánem našim Ježíšem Kristem, aby oni, pracujíce v tichosti, jedli svůj chléb.“ (2. Tesalonickým, 3:6-12).
O charakteru práce, vlastnictví výrobních prostředků, se neříká nic. Ale pokud vycházet z nezbytnosti zabezpečit komunitu vším nezbytným ve spotřebě na principech komunismu, pak systém vlastnických vztahů výrobních prostředků musí zabezpečovat nejvyšší efektivitu produkce. Přitom něco může být v kolektivním vlastnictví, něco v osobním nebo rodinném používání nebo vlastnictví, něco v kolchozním vlastnictví, ale tak, aby se všechna vyrobená produkce tak či onak vyvlastňovala ve prospěch komunity, pro následnou distribuci v ní mezi potřebnými.
Samozřejmě, že fungování takového výrobně-spotřebitelského systému vyžadovalo zřeknutí se sobecké individualistické morálky a práci podle svědomí, kdy „Nesmíme si hledět jen svého vlastního zájmu, nýbrž především musíme dbát toho, co je dobré pro druhé.“ (1. Korintským, 10:24)
Tj. historicky reálné křesťanství doby apoštolů bylo zaměstnané budováním komunismu, a dle svých sociologických vzhledů představovalo chiliasmus-millenarismus.
Teprve poté, co se vedení křesťanských komunit „elitarizovalo“ a začalo vidět v členech komunity „věřící“-ovce, které je nutno podřezávat nebo stříhat, už v čase po odchodu opravdových apoštolů na onen svět, křesťanství, hlásající „otroci, buďte povinni pánům svým tělem se strachem a chvěním, v prostotě srdce svého, jak Kristu“, bylo povýšeno do hodnosti římského státního náboženství a začalo se šířit do okolních států. Millenarismus-chiliasmus, po své ideologii komunistická věrouka, byl prohlášen „sv. otci“ církve za kacířství, a za nějaký čas byl vytlučen z myslí věřících, neumějících ve své většině číst a psát, a ještě k tomu bylo zakázáno číst samostatně Bibli a nařizovalo se jí poslouchat jen z úst pastýřů. Tak historicky reálné křesťanství porazilo pohanství, zradilo Krista, skrylo akt zrady, a postaralo se zapomenout tento hnusný podvod záměny jednoho věroučení a sociologické doktríny jemu protikladným věroučením a sociologickou doktrínou.
1Toto je ještě jedno místo v Novém zákoně, které, jsouc vyrváno z obecného kontextu, o kterém církve vždy mlčí, požaduje od „křesťana“, žijícího církevním životem, podřídit se rasismu a lichvářské nadvládě nad planetou.
2A práce „elity“, která způsobila Smutu, byla taková: Boris Godunov výnosem o hájených letech v r. 1580-90 zrušil tzv. Den sv. Jiří (26. listopadu juliánského kalendáře, jeden ze dvou církevních svátků na památku Svatého Jiřího), ve kterém rolníci měli právo bez překážek opustit panství jednoho feudála a přestěhovat se do panství jiného. Zrušení Svátku sv. Jiří, zpočátku přechodné, jak je z názvu výnosu patrné, se stalo trvalým a otevřelo cestu panskému bezpráví a zavedení nevolnictví jako specifické ruské formy obchodu s otroky-krajany. Církev neoponovala. Zrušení Svátku sv. Jiří způsobilo rozčarování a popuzení rolníků proti vládnoucí elitě, které uzrálo v povstání Ivana Bolotnikova. Po smrti Borise Godunova „elita“ dovolila přístup k carské moci intrikánu Vasiliji Šujskému (Vasilij IV., vládl 1606 – 1612. Десница – pravá ruka, шуя (šuja) – levá. Tj. „elita“ vybrala za cara subjekt s „levým závitem“): ještě v čele bojarské opozice Borisi Godunovovi, Šujskij podpořil Lžidmitrije I., ačkoliv potom i proti němu vedl spiknutí. Když se stal carem, rozdrtil rolnické povstání Ivana Bolotnikova. V boji proti Lžidmitriji II. uzavřel spojenectví se Švédskem, což vedlo ke švédské intervenci. Potom byl Šujskij svrhnut Moskvany a zemřel v polském zajetí. Je vhodné připomenout, že Moskva přísahala Lžidmitriji, stejně tak jako i ve 20. století Moskvané přispěli ke zničení SSSR více, nežli obyvatelé jiných částí země. Církev neodmítla pomazat Šujského na cara.
A požehnat boji s polskou agresí musela církev pod tlakem okolností: polská „elita“ všude kolem na jí dobytém území polonizovala nepolské obyvatelstvo a katolizovala prostý lidu, předávajíc moc nad ním od místní „elity“ příchozí polské elitě, vykořeňujíc předchozí národní „elitu“ nebo polonizujíc i ji. Tato politika byla prováděná Polskem i v 20. století na územích Ukrajiny, Běloruska a Litvy, které odešly po rozpadu Ruské říše během občanské války od Ruska k Polsku.
Polský nacismus šlechty Pilsudského epochy nebyl svým vztahem k uchvácenému nepolskému obyvatelstvu a zajatcům měkčí než nacismus hitlerovský. V době Smuty, kdy polská šlechta snila o Polsku od (Baltského) moře k moři (Černému pro začátek), byl ještě krutější, ačkoliv neideologizován jako hitlerovský nacismus ve 20. století. Právě proti polskému nacismu povstala Ukrajina za časů Bohdana Chmelnického a vlády Alexeje Michajloviče a zaštítila se před ním přičleněním k Rusku. Konkrétně zaštítila: kdyby nepřijal Alexej Michajlovič Ukrajinu pod ochranu ruské státnosti a kdyby se stala součástí Polska, to pan Kravčukovskij, pan Kučmovskij a pan Černovilovskij a ostatní nyní viditelní ukrajinští páni-politici by nyní byli loajální Varšavě, pokud by vůbec byli, protože ještě jejich vzdáleným předkům by polští páni mohli nenajít místo v životě.
Ale polská intervence a vnitřní neklid v Rusku 17. století byl výsledek dlouhodobé politiky ruské „elity“ a hierarchie pravoslavné církve, žehnající všechnu „elitární“ domýšlivou ohavnost při prvním požadavku světských mocí, a často i zabíhajíc dopředu.
3Biskup Alexandr Semjonov-Tian-Šanský – hierarcha zahraniční ruské pravoslavné církve. Avšak jeho katechismus byl koupen v Alexandro-Něvském klášteře, na stánku kde se nemohl prodávat bez požehnání hierarchů domácí pravoslavné církve. To znamená, že před tím než posvětili jeho rozšíření mezi laiky, domácí hierarchové souhlasili s výkladem v něm obsažené pravoslavné věrouky, včetně sociologických otázek.
4O Laodikejské církvi, viz Apokalypsa, kap. 3:14
Informační báze KSB