19.8.2014
aktualizace (30.8.): níže se jedná o pracovní text, finální verze s mnoha změnami je zde.
...
Teprve poté, co se vedení křesťanských komunit „elitarizovalo“ a začalo vidět v členech komunity „věřící“-ovce, které je nutno podřezávat nebo stříhat, už v čase po odchodu opravdových apoštolů na onen svět, křesťanství, hlásající „otroci, buďte povinni pánům svým tělem se strachem a chvěním, v prostotě srdce svého, jak Kristu“, bylo povýšeno do hodnosti římského státního náboženství a začalo se šířit do okolních států. Millenarismus-chiliasmus, po své ideologii komunistická věrouka, byl prohlášen „sv. otci“ církve za kacířství, a za nějaký čas byl vytlučen z myslí věřících, neumějících ve své většině číst a psát, a ještě k tomu bylo zakázáno číst samostatně Bibli a nařizovalo se jí poslouchat jen z úst pastýřů. Tak historicky reálné křesťanství porazilo pohanství, zradilo Krista, skrylo akt zrady, a postaralo se zapomenout tento hnusný podvod záměny jednoho věroučení a sociologické doktríny jemu protikladným věroučením a sociologickou doktrínou.
Následkem takové záměny Kristem zanechané sociologické doktríny bolševizmu a komunizmu v Království Božím na Zemi, už v během prvních čtyř století od narození Krista, na Rusi, jejíž pokřesťanštění proběhlo až na konci 10. století, nikdy nebylo skutečné křesťanství.
Tzv. „ruské pravoslaví“ je okouzlující byzantská lež, lepkavá a opojná jako otrávený med, předložená vládnoucí „elitě“ siono-internacisty, a jí přijatá k rozšíření na Rusi s cílem uzákonit své parazitování na práci a životě pracující většiny. A tuto podstatu pravoslaví, stejně jako katolicismus, chrání neústupně do současnosti ve všech svých modifikacích. Po r. 1917 se tento biblický menševismus pravoslavné „elity“ ukázal být v konfliktu jak s ruským bolševismem, přítomném v marxismu, tak i s marxistickým menševismem, který vtrhl do Ruska na směnu biblickému menševismu. V tomto konfliktu biblicky-„pravoslavného“ církevního menševismu1 s marxistickým menševismem, formou sekulárním, se projevil konflikt idealistického a materialistického ateismu2 v kultuře, rozvíjené majiteli biblického projektu. Jedni hříšní ochutnali nenávist jiných hříšných, a Bůh pomáhal bolševikům na cestě ke komunismu-millenarismu-chiliasmu.
V této práci nebudeme posuzovat a komentovat rozpory Koránu a Bible v otázkách věrouky o Bohu a Jeho Bytí3. Omezíme se jen na posouzení základních sociologických pohledů, vyjádřených v Koránu, abychom ukázali, že je to jen jiné vyjádření chiliastické „hereze“, millenarismu, učení o vybudování Království Božího na Zemi ještě před Soudným dnem.
V Koránu je stanoven základní princip hospodářské aktivity společnosti, který odmítá jak starozákonně-talmudickou agresi židovského lichvářství, tak i tichý souhlas s tímto historicky reálného křesťanství. Koránická kultura stojí proti tomu všemu. V překladu I. J. Kračkova, súra 2:
„275 (274). Ti, kteří utrácí své jmění nocí a dnem, tajně i otevřeně, dostanou odměnu od Pána jejich; není strachu nad nimi, a nebudou nešťastnými! 276 (275). Ti, kteří sledují lichvu, zůstanou jen takovými, jako zůstane ten, koho strhává satan svým dotykem. To je za to, že oni říkali: „Vždyť obchod a lichva je totéž.“ (Sablukov: „lichva je totéž, co zisk v obchodě“) Ale Bůh dovolil obchod a zakázal lichvu. Ke komu přichází přemlouvání od jeho Pána a on se ovládne, tomu bude prominuto, co předcházelo: dílo jeho patří Bohu; a kdo to zopakuje, to jsou obyvatelé ohně, oni v něm navěky budou přebývat! 277 (276). Ničí Bůh lichvu a pěstuje milodary. Popravdě Bůh nemiluje všelijakého nevěrného hříšníka. (277). Ti, kteří uvěřili, a tvořili blaho, a stále se modlili, a dávali očištění, jejich je odměna u Pána jejich, a není strachu nad nimi, a nebudou nešťastní!“
Tj. poté, co jsou potřeby uspokojeny, přebytky musí být odevzdány potřebným. Ekonomická moc na základě milostí je podporována Bohem. Ale vyvstává otázka míry v uspokojení potřeb, a o možnostech zneužívání v uspokojování potřeb. Na ní je v Koránu také obsažena odpověď:
76. Qárún pochádzal z ľudí Mojžiša4, ale zachoval sa k nim nevraživo. Dali sme mu (Qárúnovi) poklady, kľúče od ktorých by zaťažili aj skupinu silných mužov (kľúče od priestorov, v ktorých tieto poklady boli ukryté). Jeho ľudia mu povedali: "Neraduj sa (z toho, že máš toľké majetky), pretože Boh nemá rád tých, ktorí sa takto radujú".
77. "Sleduj (jeho ľudia pokračovali) tým, čo ti Boh dal, príbytok posledný (a konečný), ale pritom nezabúdaj na svoj podiel zo života najnižšieho (pozemského) a dobro konaj tak, ako ti Boh dobro dal a nesnaž sa šíriť skazu na zemi. Veď Boh nemá rád tých, ktorí skazu šíria".
78. Povedal (im Qárún odpovedajúc): "Bolo mi darované pre poznanie, ktoré mám". A či nevedel, že Boh zahubil už pred ním také pokolenia, ktoré mali väčšiu silu (než on) a viac toho (majetkov než on) nahromadili? Previnilci nebudú opýtaní na hriechy, ktorých sa dopustili (aby ich mohli zatajiť alebo sa ich zriecť, pretože všetko sa eviduje).
79. A tak vyšiel (Qárún) medzi svojich ľudí vo svojich ozdobách (pýšiac sa pred nimi). Tí (z radov jeho ľudí), ktorí sledovali život najnižší (pozemský), povedali (želajúc si a závidiac): "Kiežby sme mali niečo podobné tomu, čo bolo Qárúnovi dané, on má veru obrovské šťastie".
80. Avšak tí (z radov jeho ľudí), ktorým bolo dané poznanie, povedali: "Beda vám, odmena Božia je lepšia pre toho, kto uveril a konal dobro. Bude (takéto dobro) dané len tým, ktorí trpezlivými boli".
81. A spôsobili sme, že ho zem spolu s jeho obydlím pohltila. Nemal žiadnu skupinu (ľudí alebo dôverníkov)
mimo Boha, ktorá by mu pomohla a podporila by ho (len Božia pomoc ľuďom v zlých chvíľach, keď ich všetci opustia, pomôže). Nepatril (Qárún) medzi tých, ktorí víťazstvo dosiahli.
82. Tí, ktorí si želali jeho miesto včera, začali hovoriť: "Vidno, že Boh zoširoka dáva potravu (obživu i dary každému) komu chce z radov tých, ktorí sa Mu odovzdali a má moc (tak učiniť). Nebyť toho, že nám Boh preukázal láskavosť (tým, že sme nemali to, čo Qárún a nekonali sme tak, ako on konal), bol by prikázal, aby nás pohltila (zem, podobne, ako Qárúna pohltila). Vidno, že neuspejú tí, ktorí vieru odmietajú".
83. Ten príbytok konečný5 učiníme pre tých, ktorí nechcú (nesledujú) žiadne povyšovanie sa na zemi a ani
skazu. Dobrý koniec patrí bohabojným. (súra 28 - „Příběhy“)
Toto vyprávění se vyznačuje nejen kritikou do extrémů zacházejícího žida Qárúna, ale i tím, že je v něm nazván zdroj, otevírající možnosti k parazitismu na životě a práci druhých na základě inkasování monopolně vysokých cen za svou účast ve společenské organizaci práce. To je monopolní ovládání znalostmi: "Bolo mi darované pre poznanie, ktoré mám." To se vyjasňuje v Koránu i na druhém místě (v překladu M. N. O. Osmanova):
„Když člověka postihuje nějaká pohroma, obrací se k Nám. Když My mu darujeme od Nás nějakou milost, on říká: „Je mi to darováno za mé vědění“. Ne, bylo to zkouškou (pokušení – v překladu I. J. Kračkovského), ale větší část lidí o tom neví“ (súra 39 „Davy“, 50)
Tzn. i když monopol na jakékoliv společensky významné vědění a návyky otevírá možnost k inkasování monopolně vysokých cen, následně otevírající možnost k monopolnímu vysokému individuálnímu nebo skupinovému spotřebitelskému statusu, je lepší to nedělat, protože se tím utiskuje život druhých; a sama taková možnost je pokušení. Bůh nemiluje těch, kteří neznají míru, neschopných zadržet svou lačnost po spotřebě (súra 6:142). A vláda jedněch lidí na druhými je také zakázána:
„Řekni: Ó držiteli písma! Přicházejte ke slovu, stejnému pro vás i nás, abychom se nemuseli nikomu klanět, kromě Boha, ničeho Mu nepřisuzovat v uctívání, a abychom se neobraceli k jiným pánům kromě Boha“ (Súra 3:57).
A Mohamedu bylo řečeno:
„51 (47). A nechť soudí držitelé Evangelia tím, co seslal v něm Bůh. A kdo nesoudí podle toho, co seslal Bůh, je zhýralec.
52 (48). A My seslali Tobě písmo s pravdou pro potvrzení pravdivosti toho, co bylo sesláno do něho z písma, a pro jeho ochranu. Suď mezi nimi tak, jak seslal Bůh, a nenásleduj jejich vášně stranou od pravdy, která přišla k tobě. Každému z vás My připravili cestu a pouť.
53. A pokud by si přál Bůh, to On by vás udělal jediným národem, ale… aby prověřil vás v tom, co On vám daroval. Snažte se předehnat svého druha v dobrých skutcích! K Bohu – návrat vás všech, a On vám sdělí to, v čem jste v neshodě!
54 (49). A suď mezi nimi podle toho, co seslal Bůh, a nenásleduj jejich vášně stranou od pravdy, a chraň se jich, aby nezlákali tě od části toho, co zjevil Ti Bůh. Pokud se odvrátí, to věz, že Bůh chce jich postihnout za některé jejich hříchy. Věz, popravdě, mnoho z lidí jsou zhýralci.“ (súra 5)
Tj. koránická sociologická doktrína6 se shoduje s výše uvedenou křesťanskou doktrínou změny společnosti v Království Boží na Zemi, ve kterém není místa parazitismu jedněch na práci druhých.
A ona potvrzuje očekávání stoupenců millenarismu-chiliasmu-komunismu o vybudování Království Božího na Zemi ještě před Soudným dnem:
„On je ten, který poslal svého vyslance s přímou cestou a relígií pravdy, aby ji pozvedl nad všechna náboženství, i když by to polyteisté nenáviděli.“
„Řekni těm, kteří nevěří: Konejte dle svých možností, My také konáme! Vyčkávejte, My také vyčkáváme!“ (súra 11:122)
„Bůh napsal: zvítězím Já i Moji vyslanci!“ Vpravdě, Bůh je silný, mocný!“ (súra 58, „Hašteření“, 21)
A reálně nic neindikuje faleš ani uvedených, ani jakýchkoliv jiných koránických tvrzení. Korán a Evangelium v ústech Krista (a ne v ústech církví jeho jména), reálně doplňují jeden druhého, pomáhajíce pochopit Boží Záměr, ale neodmítají jedno druhé, proto mezi opravdovými muslimy a křesťany nemohou být konflikty, neboť rozdíl mezi islámem a křesťanstvím není v podstatě věrouky, ale jen v obřadu bohoslužby.
5. Komunista slovy i činy
Začneme od toho, že Stalin neprovozoval prázdné řeči na téma „Více socialismu!“7, po kterých se úroveň vykořisťování prostých pracujících mnohokrát zvedla a ztrácely se jakékoliv perspektivy zítřejšího dne. Jalové subjekty mohou protestovat, že ve skutečnosti tomu nebylo tak, že úroveň vykořisťování prostého lidu v SSSR mnohokrát vzrostla ve 30. letech ve srovnání s dobou NEPu nebo dobou před r. 1917; obzvláště vzrostla na venkově po kolektivizaci.
My ale navrhujeme rozlišovat takové odlišné jevy společenského života, jako „bylo třeba více pracovat, omezujíce své potřeby ve všem“ a „úroveň vykořisťování vzrostla“, v důsledku čehož se také muselo více pracovat, a dostávalo se méně. Rozdíl mezi těmito dvěma jevy v životě společnosti je principiální, ale otevírá se, jen když se pozornost obrací na otázku, co se vyrábí a kam to plyne.
Pokud úroveň vykořisťování vzrostla, znamená to, že se ve společnosti zvyšuje poměr nákladů na zabezpečení8 10% nejbohatších vzhledem k nákladům na zabezpečení 10% nejchudších. Pokud se při tom musí více pracovat, a méně spotřebovávat, pak ve struktuře hrubého domácího produktu státu vzrostl objem produkce zboží na hlavu pro bohatou menšinu, a objem produkce zboží na hlavu pro pracující většinu se snížil (nebo se snížila kupní síla většiny a ona nemůže koupit ani vyrobené, což v delším období nevyhnutelně povede ke snížení produkce určitých skupin produktů).
Bylo to za Stalina? Nebylo. Stát se připravoval na vítězství ve válce, proto všichni bez výjimky museli opravdu tvrdě pracovat a většina musela být omezena ve spotřebě prostředky státní finanční politiky.
Bylo to skutečně tak, že v tu samou dobu sovětská stranická, vládní, hospodářská, vědeckotechnická „elita“ a vynikající umělci měli vyšší spotřebitelský status, než prostí pracující. Ale kde je zde údajná Stalinova zlomyslnost? Uvedeme konkrétní příklad, objasňující okolnosti vzniku sovětské spotřebitelské „elity“.
Když 8. prosince 1918 znovuobnovila práci Akademie generální štábu, to na počest této události se rozhodli zorganizovat slavnostní koncert. Posluchačem Akademie byl i budoucí generál poručík G. P. Sofronov (1893 – 1973). A velitelství Akademie ho poslalo, ještě jen budoucího velitele pluku9, do bytu tehdy vynikajícího pěvce F. I. Šaljapina, aby ho pozval k účasti na koncertě. F. I. Šaljapin poprosil o pytel bílé mouky: Akademie generálního štábu ho nemohla postrádat díky bídě těch let a slavnostní koncert se konal bez účasti F. I. Šaljapina.
Původem z prostého lidu, celý život snící dostat se mezi „elitu“ ruského impéria, nedopřál přinést radost budoucím velitelům armády svého národa, od kterých se očekávalo, že budou v budoucnu bránit jeho vlast, její národ; bránit, podřizujíce se tvrdé disciplíně a sebedisciplině, nelitujíce ani svého zdraví, ani zdraví svých blízkých10, ani života, za jehož ztrátu není možná náhrada v pozemském životě ani dvěma pudy mouky (jeden pud = 16,3 kg – pozn. přek.), ani jakýmikoliv penězi; nemluvě o tom, že boj na život a na smrt, k jehož vedení a účasti na něm se velitelé připravovali, je povolání poněkud společensky významnější, než jakékoliv vystoupení na scéně nebo jiný akt umělecké tvorby, a objetí války není tak laskavé, jako objetí múz.
Ano, F. I. Šaljapin byl vynikající ruskojazyčný pěvec, ale jako člověk byl držgrešle, a ne štědrá ruská duše11. Bolševická revoluce mu způsobila nenahraditelnou ztrátu; zmařila mu dětsko-mladický sen vstoupit do řad ruské dědičné „elity“. A zmaření tohoto snu on svému národu, který podpořil bolševiky, neodpustil, a ani jeho armádě a státu, v důsledku čehož dal nakonec přednost tomu, žít a zemřít spolu s minulou „elitou“ v emigraci. Takových „šaljapinů“ – vynikajících a gramotných specialistů ve svém oboru, ale lačných po monopolně vysokých cenách za svou účast na společné organizaci práce, bylo v Rusku mnoho ve všech výrobních i nevýrobních, ale společensky nezbytných a významných oblastech činnosti.
Nyní se obrátíme ke knize V. I. Lenina „Stát a revoluce“:
„… na příkladu Komuny (Pařížské, r. 1871 – objasnění při citování) Marx ukázal, že v socialismu úředníci přestávají být „byrokraty“, být „úředníky“, přestávají být po míře zavedení, kromě volenosti, ještě i nahraditelnosti v libovolnou dobu, a ještě SNÍŽENÍM PLATU K PRŮMĚRNÉ ÚROVNI pracujících, a ještě nahrazením parlamentních institucí (parlament od francouzského „parle“ – hovořit, tj. parlament – žvanírna, ve většině naprázdno: - .) institucemi fungujícími, tj. vydávajícími zákony a zavádějícími je do života. (…) Marx … viděl v praktických opatřeních Komuny TEN PŘELOM, KTERÉHO SE BOJÍ A NECHTĚJÍ PŘIZNAT OPORTUNISTÉ Z DŮVODU ZBABĚLOSTI, Z DŮVODU NEOCHOTY SE PROVŽDY PORVAT S BURŽOAZIÍ…“ (text zvýrazněn námi při citování).
Jak známo, Pařížská komuna zkrachovala. Jednou z příčin krachu bylo to, že kvalifikovaní specialisté různých oborů společenské organizace práce, považovali za nedůstojné odevzdávat svou práci Komuně za plat průměrného pracujícího a vidět v prostém pracujícím svého druha.
Přáli si takovou organizaci života společnosti, ve které by mohli dostávat monopolně vysokou korporativní cenu za produkt své práce, a proto nepodpořili Pařížskou komunu v jejích aktivitách a buď se sjednotili jako její zjevní protivníci, nebo jí sabotovali, vyhlašujíce jí loajálnost.
Přitom podtrhneme, že řeč není o odlišnostech v platu mezi různými specialisty v tom nebo onom oboru společenské organizace práce, ale o rozdílech v příjmech mezi pracovníky různých odvětví společenské organizace práce, v důsledku čehož existují obory s monopolně vysokými a monopolně nízkými cenami na pracovní sílu. Řeč není o likvidaci diferenciace příjmů v rámci každého odvětví, poněvadž podporuje v každém oboru akumulaci profesionality. Řeč je o nezbytnosti zbavit se mezioborové diferenciace příjmů, jelikož podporuje pouze ctižádost a parazitismus individualistů12.
1Kulacké mravy se udržovaly u národních mas církevním menševismem, a proto nikdo jiný než ruská pravoslavná církev není zodpovědný před lidmi, Kristem a Bohem za tragédii rozkulačování. Pokud by hlásala chiliasmus-milliarismus, jako to dělali apoštolové, každý car, feudál, kulak by věděl, že je hluboce nemorální ve svém vztahu k životu i druhým lidem, které se snaží podmanit si své libovůli, zaměňující Boží Záměr.
Přijmout chiliasmus-millinarismus jako oficiální církevní sociologickou doktrínu v druhé polovině 19. století znamenalo zachránit Rusko před revolucí začátku 20. století, ale nemorální ruská „elita“, včetně církevní, na to přistoupit nebyla schopna; nesouhlasilo by s tím ani kulactvo. Za to i zaplatili v první polovině 20. století.
2Materialistický ateismus přímo prohlašuje bytí Boží výplodem lidské fantazie. Idealistický ateismus prohlašuje bytí Boží, ale rodí věrouku, díky které se člověk nachází v konfliktu s Božím Záměrem, tím ostřejším, čím více je přesvědčen opravdivostí věrouky, a čím více se jí v životě řídí.
3Rozličným teologickým otázkám, tedy i této, jsou zasvěceny práce „Otázky metropolitovi Ioannovi a hierarchii Ruské pravoslavné církve“, „K Bohoděržaví…“, „Víra a Míra“, „Přijď na pomoc mé nevíře“, „Mistr a Markétka“: hymna démonismu? Nebo Evangelium vněkonfesní víry“
4tj. byl žid
5věčný život, ráj
6O neshodách teologických pohledů Ruské civilizace a Koránu, viz naše práce „Mistr a Markétka“: hymna démonismu? Nebo Evangelium vněkonfesní víry“, napsaná v r. 2000 až po prvním vydání publikace současné analytické práce v r. 1999.
7Slogan posledního generálního tajemníka KSSS Gorbačova.
8Ještě jednou opakujeme. Předkládáme ke srovnání náklady na zabezpečení, jelikož hlavně toto odráží reálnou situaci ve společnosti, protože analýza nákladů na zabezpečení rodin v celé sociální skupině bere v úvahu nejen náklady z jejích vlastních příjmů a úspor, ale i náklady třetích stran (fyzických osob – pozn. přek.) a právnických osob.
9Od dubna r. 1942 pobočník velitele Západního frontu, od r. 1944 zástupce velitele 3. Běloruského frontu. O této epizodě ze života F. I. Šaljapina G. P. Sofronov píše ve svých memoárech „Неподвластное времени“.
10Těžký kříž důstojnických žen, skutečných družek ve zbrani.
11I. A. Bunin ve svých vzpomínkách na F. I. Šaljapina také upozorňuje, že se nerad účastnil charitativních koncertů a miloval peníze, ospravedlňuje to tak, že věnoval mnoho sil scénické aktivitě.
12Vzpomeňte dříve uvedenou statistiku poměru platu vyšších manažerů k průměru ve společnosti v USA, SRN, Japonsku a kvality řízení.