11.8.2014
aktualizace (30.8.): níže se jedná o pracovní text, finální verze s mnoha změnami je zde.
...
To znamená, že Stalin už v mládí byl budoucím bolševikem v určitém slova smyslu „bolševismus“ a zůstal věrný bolševismu do konce svého života, jakkoli se někdo může držet názoru, že Stalin sám nebyl tak dalece předvídavý v tak výstižném použití „vtipu“ ve svém komentáři z mládí. Prý se to stalo náhodně, „samo sebou“ díky jeho nekulturnosti 1a nedůvtipnosti, a my zpětně připisujeme „průměrnému mysliteli a ignorantu“ (ve srovnání s Leninem, Trockým a dalšími stranickými intelektuály) to, na co on nikdy ani nepomyslel.
Takový názor má právo na existenci, a je přesvědčivý v ateistickém, materialistickém světonázoru. Ale pokud člověk není ateistou, věří Bohu, anebo je jednoduše nakloněn neurčitému mysticismu, nebo věří v Boha, pak pro něj podobný názor nebude přesvědčivý. A aby seznam „náhodných“ shod okolností byl ještě plnější a obsahoval v sobě nejen pozemské záležitosti, je třeba připomenout, že jméno „Vissarion“ v překladu z řečtiny do ruštiny znamená „Dávající život2“
Jak bylo obvyklé v minulosti psát, „Josif, syn Vissariona3“, znamená „Josif, syn Dávajícího život“. „Josif je syn Dávajícího život“ jsou slova pozemského jazyka, pokoušejícího se připodobnit pozemským poměrům to, k čemu nejsou podobnosti v životě společnosti. Nicméně, z takových náhodných životopisných údajů a společensko-politických aktivit J. V. Stalina věřící a mystici nemají husí kůži? Tím spíše, pokud odsuzují jeho činnost a neoceňují jako rouhavou ohavnost biblickou doktrínu, proti které vystoupil seminarista Josif, syn Dávajícího život, seznámiv se s ní během procesu učení ve vzdělávacích institucích drtivě panující církve.
Ovšemže, lidské chápání je omezené. Jak hluboko podstatu Aleksinského „vtipu“ chápal Stalin ve svých 29 letech (v r. 1907), a v r. 1945, když se připravoval první svazek jeho Díla k tisku, je otázka, na niž není známá odpověď.
Ale skutečně není jiný globální politický scénář, kromě konfrontace bolševismu pracujících všech národů a rasového menševismu mezinárodních parazitů, ve kterém by zmíněný „vtip“ měl hluboký globální strategický smysl a politický význam.
A to znamená, že pokud sám Stalin nechápal jeho smysl, byl veden Shora, v důsledku čehož jím uvedený v článku „Londýnský sjezd strany“ „vtip Aleksinského“ padl se svým velmi hlubokým významem do globálního historického scénáře konfrontace bolševismu pracujících a rasového menševismu parazitů. Co komu vyhovuje: buď „ďábelský vizionářský“ moc milující maniak Stalin, nebo Shora vedený jeden z lepších lidí 20. století, ať se každý rozhodne sám za sebe.
„Soudruh Aleksinskij“ smyslu svého vtipu opravdu nerozuměl, a nebyl veden z Hůry, v důsledku čehož opustil stranu bolševiků ještě před r. 1917, a po revoluci se stal příslušníkem Ruské bílé emigrace. O Stalinovi se to říci nedá.
V případě uznání biblické doktríny za skutečně svatou je o něm možné říci, že je démon (názor démona Daniila Andrejeva, autora díla „Růže světa“), vtělený Ďábel apod. Ale proč připisovat Bohu jako Jeho Zjevení ty BIBLICKÉ ohavnosti, kterými se sami lidé v životě zatěžují? A proč, když jsou na ně upozorňováni, zůstávají jim věrní, nazývaje jejich přítomnost v textu Svatého písma „nevyzpytatelností Nejvyšší prozřetelnosti“, zapomínajíce přitom, že „Bůh není Bohem neřádu, ale míru. Tak bývá ve všech shromážděních svatých“ (Nový zákon, Pavel, 1. list Korintským, 14:30); „Vskutku, Bůh nepřikazuje ohavnosti! Opravdu začnete říkat o Bohu to, co neznáte? (Korán, súra 7:28)
Ve zmíněné básni raného mládí se Stalin vyjádřil v podstatě o své loajalitě k Boží prozřetelnosti jako takové a oznámil svou vybranou životní misi.
A jak je známo, jak ze svědomí, tak z Nového zákona, i z Koránu, víra Bohu a modlitba mohou být skryté a tajné. A pokud on na sebe vědomě vzal plnění mise v Prozřetelnosti4, nebyl povinen veřejně vyjadřovat principy své víry, nebo ji vyjadřovat jakýmkoliv rituálem (zejména za vlády ateisticko-marxistické ideologie ve společnosti). Ale jak potvrzovali mnozí, kteří s ním pracovali během války, Stalin někdy říkal: „Bůh pomáhá bolševikům“. To je skutečně tak: Bůh pomáhá bolševikům dojít ke komunismu. A zpochybňovat opravdovost vztahů Stalina s Bohem není otázkou pozemského lidského soudu, zvláště ne téma pro jalové tlachání5. Každopádně Stalin, soudě dle jeho společensko-politických aktivit a písemného dědictví, byl vedeným6, a „Bůh nevede lidí nespravedlivých“.
Těmto slovům v jednom z míst Koránu předcházejí následující slova: „Ti, kterým bylo dáno nésti Tóru, a oni ji nenesli, se podobají oslu, který nese knihy. Ohavná podoba lidí, kteří považují lež za znamení Boha!“ (Súra 62:5). To je krátké ohodnocení dříve zmíněné Biblické doktríny v její historicky reálné formě, dané v posledním Zjevení Shora. A jelikož se obracíme ke Koránu, budeme muset zarmoutit představitele některých národů, kteří se považují za muslimy, podrobených údajně neodůvodněným represím během Velké vlastenecké války.
J. V. Stalin zmiňuje Korán ve Sbírce prací, ve druhém svazku, na str. 29, a zmiňuje ho v kontextu konfrontace globálního bolševismu pracujících všech národností a rasového menševismu mezinárodních parazitů a jejich patolízalů. Zmiňuje ho v nekrologu „Paměti s. G. Telii“, otisknutém v novinách „Dro“ („Čas“) č. 10, 22. 3. 1907 s podpisem „Ko…“. Nekrolog byl otisknut gruzínsky. Ale při přípravě vydání Stalinovy Sbírky v letech 1945 – 1946 nebyl opomenut a přeložili ho do ruštiny: konkrétně, když se po válce utvořila iniciativní skupina, hodlající přeložit a vydat v ruštině Stalinovy mladické básně jako dárek k jeho sedmdesátým narozeninám, nedovolil to, i když jedna z jeho mladických básní byla obsažena v gruzínských školních učebnicích (v „Rodná řeč“ pro mladší třídy) ještě před r. 1917. Ale nekrolog, zasvěcený památce druhova mládí, nebyl zapomenut a byl vydán půlmilionovým nákladem spolu se Sbírkou prací hlavy strany a Sovětského státu.
G. Telia byl obyčejným člověkem. Narodil se v gruzínské vesnici v rodině chudého rolníka. Odešel do města za prací. Dal se najmout jako sluha nějaké rodiny v Tiflisu. Tam se naučil rusky číst a psát. Hodně četl. Neviděl cíl svého života být sluhou, proto nastoupil do práce v železničních dílnách do truhlářského provozu. Zde se stal sociálním demokratem, pracovním aktivistou. Podílel se na vytvoření ilegálního tisku, byl zatčen, ve vězení dostal souchotiny, které ho přivedly do hrobu7. Po roce a půl utekl z vězení a opět se podílel na nelegální stranické práci. Oznámiv to, Stalin píše:
„Tehdy ve straně probíhal rozkol. Soudruh Telia se tehdy přikláněl k menševikům, ale vůbec se nepodobal těm „oficiálním“ menševikům, kteří menševismus považují za „Korán“, sebe za pravověrné, a bolševiky za nevěřící (džaury). Telia se nepodobal těm „pokrokovým“ pracovníkům, kteří sebe vydávají „sociálními demokraty od narození“ a, jsou naprostými ignoranty, a směšně vytrubují: znalosti nepotřebujeme, my jsme pracující. Charakteristickou vlastností Telii bylo hlavně to, že odmítal frakční fanatismus, celou svou bytostí opovrhoval slepým napodobování a ke všemu chtěl dojít svým rozumem“ (Stalin, Sbírka, sv. 2, str. 29).
Dále Stalin sděluje, že Telia po přečtení děl bolševických a menševických lídrů pochopil jejich smysl a porovnal přečtené se životem, a došel k přesvědčení, že je skutečným bolševikem. Potom do konce svého krátkého života pracoval na uskutečňování bolševických ideálů.
I. L. Bunič, autor knihy „Zlato strany“, která ve své době způsobila senzaci, nenapsal jen ji. Mezi jeho knihami je i dvousvazek „Operace „Bouře“ nebo chyba ve třetím znaku8“ (čas. „Oblik – Vzhled“, r. 1994), ve které se snaží dokázat to samé, co i V. Suvorov – Rezun v „Ледокол/Ledoborec“ nebo v „Дenь „М“/Den „M“, ale s odkazy na sovětské archivy. Četl-li I. L. Bunič první svazek Stalinových Prací nebo ne, v „Operaci Bouře“ má dvojsmyslnou frázi. Není vyloučeno, že naplněn emocemi nesmyslného antistalinismu, I. L. Bunič, sám to nechápaje, vyhrknul nejhlavnější osobní tajemství 20. století: „ Funkce diktátora nebo IMÁMA (označeno námi, a ne Buničem) v SSSR se nepředpokládala“ („Operace Bouře, sv. 2., str. 508). Ta fráze by byla ještě přesnější, kdyby pokračovala slovy: „ z úhlu pohledu majitelů marxistického projektu.“
I. L. Bunič uviděl ve Stalinovi nejen diktátora, jakým ho vidí mnozí jiní intelektuálové, ale i imáma – duchovního vůdce v koránské kultuře, odmítajícího biblický projekt jako celek a jeho marxistickou modifikaci konkrétně. Pokud to- historická pravda - je tajná informace jednoho z muslimských súfijských řádů, pak slova písně „Probíhá národní válka, svatá válka“ («идет война народная, священная война») získává ještě jeden význam: tajný imám Stalin se postavil do čela džihádu. Ať se to tvrzení líbí „pravověrným“ muslimům nebo ne, objektivně, soudě podle směru Stalinovy politiky, byl imámem vně rituálů.
L. D. Bronštejn (Trocký), v jehož vnímání světa nebylo místo pro Boha, v důsledku čehož (z jeho úhlu pohledu) na Zemi nemohou být ani lidé, vedení Bohem, se vyjádřil ještě přesněji, uviděl ve Stalinovi člověka-personifikaci Boha, přičemž ne personifikaci boha nikejských církví Bible, ale Boha Koránu:
„Ve víře stalinismu Stalin zaujímá místo boha se všemi jeho atributy. Ale to není křesťanský bůh, který se rozplývá v Trojici. Čas trojky nechal Stalin daleko za sebou. Je to spíše Alláh, - není Boha, kromě Boha, - který naplňuje vesmír svou nekonečností. Je středobodem, ve kterém se všechno spojuje. Je pánem tělesného a duchovního světa, tvůrce a vládce. Je všemohoucí, předobrý a přemoudrý, milosrdný. Jeho rozhodnutí jsou neodvratná (neodvolatelná). Má 99 jmen.“ (L. D. Trocký, „Stalin“, v 2 svazku, Moskva, „Téra – Терра“, „Nakladatelství politické literatury“, sv. 2, str. 155.
V přiloženém citátu je důležitá i ta okolnost, že Trocký, upomenuv „Trojici“ a „křesťanského boha“, se ani slovem nezmínil o neshodách Boha Koránu, jehož Prozřetelnost je podle něj personifikována J. V. Stalinem, s židovským bohem samotného L. D. Bronštejna. Poté, ti kdo jsou nespokojeni s represemi ve vztahu k tradičně-muslimským národů SSSR během války, by to měli porovnat se šariátem:
Co by měl dělat skutečný imám, který stojí v čele džihádu (svaté války), a údajně muslimské duchovenstvo se chová nejednoznačně nebo přímo napomáhá nepříteli; a dav, který se považuje za muslimy, se podřizuje duchovenstvu, navzdory tomu, že KORÁNICKÁ VĚROUKA POŽADUJE, aby se muslim svědomitě podřizoval Bohu, a ne komukoliv z pozemských pánů?
A to je ještě jeden aspekt „mystiky“ ve Stalinově životopise: v nekrologu „Paměti s. G. Telii“ proti sobě stojí menševismus a bolševismus. Jsou dvě strany, a jedné – menševismu – Stalin nepřiznává shodu s Koránem v tom, co tato strana dělá.; u druhé – u bolševismu? – o tom mlčí: kdo je schopen vidět skutky samotné, nepotřebuje výkřiky na celé okolí „Alláh akbar!!!“9.
Bůh je veliký, a sociologie bolševismu je v souladu s koránickou a evangelickou Kristovou (mimo kánon Nového zákona).
Ve zmíněné charakteristice menševismu jsou menševici, ze Stalinova úhlu pohledu, nevěřící džauři, tj. stoupenci biblické doktríny, postavené na překroucení Zjevení Tóry, seslaného pro všechny skrze Mojžíše, a Zjevení Evangelia Království Božího10, seslaného skrze Krista. Pokud ruští bolševici těch let i nebyli bezúhonně pravověrní, díky spoléhání na marxismus, to byli blíže k pravověrnosti svými životními ideály – ideály pracující většiny11, které se snažili uvést do života.
V nekrolozích nevtipkují, ale obraznost Stalinem uvedeného srovnání menševismu a bolševismu ve vztahu ke Koránu objektivně historicky zapadá do globálního scénáře konfrontace bolševismu pracující většiny a menševismu parazitů, podporujících Biblickou doktrínu, která je skutečně odsuzována v Koránu jako odpadlictví.
Zdálo by se, že v kontextu nekrologu „Paměti G. Telii“ bylo možné říct, že „...ti „oficiální“ menševici, kteří se mají za svatější římského papeže...“. Idiom „svatosti římského papeže“ je více charakteristický pro biblickou kulturu, ale Stalin apeluje ke Koránu, v důsledku čehož byla konfrontace menševismu a bolševismu v RSDSP jím přesně ukázána jako objektivně ležící v korytě globální konfrontace ohavnosti biblického projektu a koránické kultury lidskosti jako jeho alternativě.
V samé sociologii Koránu není ohavností, a ty ohavnosti, které duchem podřízení Bibli uznávají jako nedotknutelnou část jejich svatého písma, se v Koránu přímo odmítají jako výmysl zištných překrucovatelů Zjevení.
Je tento ne nesmyslný odkaz na Korán v nekrologu „Paměti G. Telii” ještě jednou neodůvodněnou a bezúčelnou náhodou? Nebo znamením Shora? – každý nechť se rozhodne sám dle své víry Bohu a svědomí.
Nejen během Velké vlastenecké války – svaté války-džihádu, ale i nyní je zbytečně mnoho „formálních“ muslimů-menševiků, kteří antikoránský menševismus považují za pravý Islám, sebe za pravověrné a bolševiky za nevěřící džaury; prezentují se jako „muslimové od narození“ a, jsa naprostými ignoranty, nesmyslně křičí „Alláh akbar! Modlíme se pětkrát denně, vedeme válku s džaury a to stačí – znalostí nám netřeba, přemýšlení je úmorné.“
Charakterovou vlastností pravého muslima je přesně to, že odmítá bezmyšlenkově-rituální fanatismus a celou svou podstatou pohrdá slepou imitací a ke všemu chce dojít vlastním rozumem, aby smysluplně tvořil ve svém životě na Zemi dobrodiní po vůli Všedržitele.
To se týká i pravoslavných: na konci 20. století nemáte právo být ignoranty, neznat Korán, oddělovat se od života Biblí a tradicí starců12 a předstírat, že vám není známa výše uvedená Biblická doktrína, sama představujíc rouhavou ohavnost, kterou vy máte údajně právo vyznávat jako Svaté – bohem inspirované – písmo. Buď přesvědčíte muslimy o tom, že to není ohavnost, že rasismus a lichvářství mezinárodního internacizmu a vaše napomáhání jemu je tvůrčí a užitečné, a Korán je lež; nebo uznáte Korán záznamem opravdového Zjevení, možná ukazujíce na chyby a zkomolení při jeho zápisu, a budete se řídit tím, co je v něm řečeno pro všeobecné blaho v tomto životě a v životě posmrtném, a co je ztraceno a překrouceno v biblických textech a „odkazu sv. otců“. V opačném případě – podle míry vašeho pokrytectví – bude váš osud nesnesitelně obtížný i pro vás samé.
1„Kulturní“ lidé, tvořící „slušnou společnost“, o židech nehovoří v negativním smyslu. V biblické kultuře je tomu opravdu tak. Ale z čeho zastánci takového názoru vzali, že biblická kultura je nejlepší možná a všeobecně výjimečná kultura. V kultuře skutečných lidí je odmítavé stanovisko slovem i činem k biblickému projektu uspořádání globálního „elitárně“-otrokářského protilidského státu jedním z ukazatelů lidské důstojnosti, bez ohledu na to, má-li člověk židovský původ či nikoliv.
2Stalin to, pravděpodobně, věděl, poněvadž ještě v Gorijském teologickém učilišti měl z řečtiny čtyřku (dvojku dle našeho školního hodnocení – pozn. překl.)
3Současná podoba jména po otci, končící na „ovič“, byla zřídka užívána v oficiálních dokumentech.
4O podstatě této mise hovoří jeho výše uvedená báseň z mládí.
5V tomto kontextu je velmi významné svědectví Stalinovy dcery Světlany Allilujevové. 7. března 2001 TV kanál NTV ve vysílání, věnovanému výročí smrti Artjoma Borovika při letecké katastrofě 9. března 2000 přinesl fragment záznamu jeho rozhovoru se S. Allilujevovou. Podstata uvedeného fragmentu jejich rozhovoru se omezuje na následující:
Když Světlana byla ještě dívkou, vychovávali jí, jako se to tenkrát dělalo, v „antireligiozním duchu“, učili jí, že žádný Kristus nebyl, podobně, jako v „Mistrovi a Markétce“ M. A. Bulgakova M. A. Berlioz poučoval v tomto pohledu I. Bezdomného. Ale ve Stalinově knihovně byly knihy různých autorů, věnovaných Ježíši Kristu, a Světlana je viděla. Požádala otce, proč tyto knihy, když žádný Ježíš Kristus nebyl? Na to jí otec odpověděl, že byl takový člověk Ježíš Kristus, který zanechal lidem učení.
Když řekla své chůvě, že Kristus existoval, ta začala říkat, že nebyl žádný Kristus, že to všechno jsou výmysly, jak požadovala „pedagogika“ té doby. Na to Světlana odpověděla: táta řekl, že byl. Poté již chůva již nevěděla co říct…
6„Byl vedeným“ neznamená „svatý, kterému nelze nic vytknout“
7Jak je známo, mnozí odpůrci SSSR se snaží představovat vězení v epoše carismu téměř jako sanatoria oproti lágrům sovětské epochy.
8Tento dovětek k názvu pro „chybu ve třetím znaku“ je zapříčiněn tím, že v Buničově chápání globálně politické scénáristiky těch let se Stalin zmýlil v tom, že přemýšlel o útoku na Hitlera třetí den po jeho útoku na Churchilla, v důsledku čeho se měla celá Evropa ocitnout ve struktuře Sovětského svazu. Ale přes tato očekávání a záměry Hitler napadl SSSR a v příhraničních střetech zničil ještě k boji nepřipravené seskupení sovětských vojsk.
Ve skutečnosti Stalin připravoval stát na obě varianty německé agrese: a to, že Hitler napadne Velkou Británii, i to, že Hitler napadne SSSR. V druhém případě připouštěl i možnost porážky ozbrojených sil v západních okruzích. A pro překonání jeho možných důsledků v, od scény válečných událostí vzdálených oblastí státu, za hranicemi dosahu německého letectva zavčasu, tj. ještě do začátku války byly připraveny systémy energetických a transportních komunikací, připraveny místa pro stavbu průmyslových budov atp., co i umožnilo evakuovat průmysl ze západních oblastí a rozvinout výrobu na „zelené louce“, kam bylo už přivedeno vše, co je důležité pro práci průmyslu (viz. Lev Isakov „Stalinův génius“ v časopise „Mladá garda - Молодая гвардия“ č. 11 – 12, r. 1998). Hlavně díky tomu se SSSR mohl znovu vyzbrojit v r. 1942 po vojenské a výrobní katastrofě léta r. 1941.
Maje předsudky, že Stalin byl mazaný a tvrdý kariérista, ale jinak nikoliv státník, žrec a vojevůdce v jedné osobě, jakých bylo málo v celé známé historii, Bunič uvěřil ve Stalinovu chybu a neobtěžoval se zvážit možný scénář globální politiky, ve kterém by se Hitler porval se svými poručníky a jejich pány a napadl by Velkou Británii (Operace „Lachtan - Морской лев“), a Stalin by nenapadl Německo ani třetí ani následující dny. Tato možnost je mnohem zajímavější, nežli přesvědčení V. Rezuna a I. Buniče o operaci „Bouře“, urychlenou napadením SSSR podle plánu Barbarossa, pokud si uvědomíme, že globálním protivníkem bolševismu je ne historicky bezperspektivní krátkodobý německý „nacionál-führerizmus“, ale vrostlý do kultury, biblický tři tisíce let panující internacismus.
9„Bůh je veliký!“ – arabsky, ale arabštině většina muslimů nearabského původu nerozumí, v důsledku čehož jsou mnozí z nich podobní papouškům, i když Korán je pravda, a chvála Tomu, Kdo ho seslal.
10Církve kážou „evangelium“ ukřižování a vzkříšení, odmítajíce Evangelium Království Božího a Korán: Korán obsahuje, že milostí Všemohoucího, nanebevzetí zabránilo ukřižování. Poprava probíhala v nepřítomnosti popravovaného a její průběh se publiku jen zdál (Korán, súra 4:156, 157). Dále je možné překvapit ctitele Bible, v jejím textu zůstaly zafixované důkazy pravdivosti koránického svědectví. Písma apoštolů, v důsledku jejich nekázně a odklonu od modlitby a Kristem v Getsemanské zahradě, svědectví o jejich vidění, a ne o tom, co mělo místo v realitě. Odůvodnění a vysvětlení tohoto tvrzení hledej v naší práci „K Bohoděržaví...“ Ale jedno z vysvětlení krátce: Bůh je vlastníkem odpuštění lidem i při jejich slabostech. (Korán, súra 13:7), proto ukřižování svatého kvůli posedlým je objektivní zlo, které Bůh nedopustil.
11Jak se uvádí v Suně, proroku ukázali „muslima“, který celý den strávil v nekonečných modlitbách. Prorok se zeptal: „Kdo ho krmí?“
-
Bratr
-
Bratr je lepší, než on…
A jak je řečeno v Koránu, Bůh – majitel odpuštění lidem i když jsou hříšní (súra 13:7)
12„… zničili jste přikázání Božího tradicí vaší“ (Matouš, 15:6)
Informační báze KSB