15.9.2016
Hox
O otázce přistání Američanů na Měsíci zde byla řeč už víckrát (zde, zde), pokusím se shrnout a pokrýt některé další aspekty, o nichž zatím nebyla příliš řeč. Apollo byla operace z úrovně globální politiky a globálního zákulisí na navrácení prestiže Spojeným státům v okamžiku, kdy beznadějně zaostávaly za Sovětským svazem v kosmickém programu a hrozila situace, kdy tento stav ohrozí dlouhodobý plán likvidace SSSR v důsledku ztráty prestiže (pomalý manévr 1953-1990 zakončený prudkým manévrem 1991). GP už tehdy měl kontrolu nad řídícími strukturami SSSR, takže nebyl problém zařídit spolupráci – operace Apollo byla společnou operací USA a SSSR, ve smyslu tiché podpory ze strany SSSR.
Ke kritickému okamžiku se věc měla tak, že zatímco SSSR šel ve svém programu mílovými kroky vpřed, USA se nedařilo prakticky nic (kromě vynášení družic) a hrozilo, že technologický rozdíl se změní v nepřekonatelný – SSSR plánoval pilotované expedice na Měsíc a tak dále. Zatímco doba pobytu v kosmu amerických astronautů se počítala na minuty, doba pobytu sovětských se počítala na hodiny a dny. Pro návrat prestiže tedy bylo třeba nejen dohonit soupeře, ale demonstrovat naprostou převahu.
Celá věc se odehrála pravděpodobně následovně. Američané začali za pomoci Wernera von Brauna vyvíjet nosiče pro měsíční mise, se střídavými úspěchy v letech 1961-1968 (bylo tam mnoho neúspěchů, explozí a tak dále – vše to, co nevyhnutelně doprovází vývoj rakety a motorů). Cílem zpočátku nebyl podvod, ale skutečně to, co bylo deklarováno – vyrobení nosiče pro měsíční mise, takový nosič musí být schopen dostat na vysokou oběžnou dráhu desítky tun učitečného nákladu. Braunovi a jeho týmu se podařilo vyvinout funkční Saturn 1B, který uměl dostat 21 tun na nízkou oběžnou dráhu (Saturn V nominálně 7x více) a který měl kapacitu i pro to, dopravit k Měsíci sondy a přístroje. Dále ale nastal problém, vývoj rakety a motorů pro měsíční mise se nedařil a to do té míry, že předposlední test Saturnu V v dubnu 1968 NASA označila jako neúspěšný z důvodů vibrací a selhání mnoha klíčových systémů.
Kurátoři projektu s touto možností ale počítali a tak už několik let paralelně běžel projekt předstírání letu na Měsíc, pokud vývoj rakety selže (s čímž se počítalo). Když se ukázalo, že skutečná raketa opravdu není k dispozici, projekt přepnuli do režimu simulace kosmického programu, což bylo doprovázeno vyhazovem stovek lidí včetně vedení, kteří se podíleli na vývoji údajného průlomu – motoru-zázraku F1 a rakety Saturn V – a lavinou podivných umrtí lidí v NASA a okolí, kteří s tím měli něco společného, v roce 1968. Bylo třeba odstranit ty, kteří by mlčky nezkousli co se mělo dále dít, včetně několika astronautů.
To že záběry z Měsíce byly točené ve studiu není třeba myslím příliš prokazovat, vyjádřil se tak například i sovětský kosmonaut Leonov ve smyslu, že Američané tam byli, ale záběry jsou ze studia, protože by byl problém tam něco natočit.
Načrtněme si přibližné pravděpodobné schéma celé operace, bez přebytečných podrobností:
1. Po selhání „Saturnu V“ v testovacím letu v dubnu 1968 je rozhodnuto, že se uskuteční imitační program namísto skutečných pokusů. Mění se vedení NASA, nové vedení prohlašuje že žádné další zkoušky už nebudou a uskuteční se rovnou ostrá mise s lidmi v prosinci 1968, což vyvolává bouři kritiky a nepochopení ze strany odborníků, a glos na téma, že riskovat životy astronautů kvůli politickému prospěchu je špatné. Kritika dává dokonalý smysl, pokud by byl let skutečný, nevěděli jen že v plánu je maškaráda.
2. Dopředu jsou připraveny ve studiích záběry, fotky „z Měsíce“, je připravena infrastruktura celé operace, kdy o skutečnosti ví pár zasvěcených a drtivá většina účastníků nemá ponětí o podvodu. Pomocí vojenských letů (v té době startovaly na oběžnou dráhu pravidelně rakety s vojenským určením, jejich účel je dodnes klasifikován) byly na oběžnou dráhu umístěny komunikační uzly pro účely budoucí simulace.
3. Raketa Saturn V, která stála na startovací rampě v prosinci 68, byla buďto reálná raketa s motory F1, které ale neměly potřebné parametry, nebo to byla obálka kolem jiné funkční rakety, kterou Američané měli.
4. Astronauté nastupují na palubu, skrytě se vracejí a přemisťují se do kontrolního centra nejspíš na vojenské základně, odkud komunikují přes satelity jakoby z Apolla a z Měsíce. Nástupní můstek na rampě byl dostatečně mohutný aby se mohli nepozorovaně vrátit a od okamžiku nastoupení do startu uběhlo 1,5 hodiny, času více než dost.
5. Saturn V vzlétá a po pár desítkách minut padá někam do Atlantiku.
6. Probíhá maškaráda, kdy řídící centrum v Houstonu mnoho dní řídí iluzorní misi na Měsíc, o čemž nemá tušení.
7. Při „úspěšném návratu“ nastupují astronauti do kabiny návratového modulu a vojenské dopravní letadlo je vyhazuje na určené místo, kde je o chvíli později vylovuje letadlová loď s doprovodem. Aby astronauti zvládli budoucí mediální roli, po návratu je umisťují na mnoho dní do karantény, kde s nimi nejspíš pracují psychologové a během nichž opadne největší euforie, a teprve potom je vypouští do světa být ústředními postavami v show „Dokázali jsme to!“.
8. Na tiskovce po návratu připomínají astronauti více zmoklé slepice nebo usvědčené zločince, než někoho, kdo právě posunul možnosti lidstva (srovnej s Gagarinem). Je to přirozené, lhaní se protiví lidské podstatě a většina z nich a z pozdějších absolventů „letů na Měsíc“ jsou v roli nejspíš nedobrovolně, postaveni před hotovou věc podílet se na podvodu nebo být odklizeni. Také byli v neustálém stresu, prozradit je mohlo každé slovo a kdykoliv jim mohla být položena otázka, na kterou by neuměli odpovědět. Řídili se proto pravidlem „čím méně mluvit a čím obecněji odpovídat, tím lépe“. Z lidského hlediska je lze jen politovat, musejí po zbytek života hrát určenou roli a lhát, a jak ukázala historie nekteří nepřišli o svědomí úplně, ale osudy astrounatů misí Apollo po skončení programu jsou kapitola sama pro sebe.
9. Neuvěřitelně úspěšné „lety na Měsíc“ pokračují jako na běžícím pásu přesně do okamžiku, než SSSR oznamuje přerušení svého měsíčního programu, načež NASA ruší další, už předem ohlášenou misi na Měsíc, a celý program je tiše bez pompy dán k ledu bez jakékoliv technicko-technologické kontinuty, kromě pampers (v kontrastu, současné nejmodernější raketové motory – ruské – jsou technologicky odvozeny od motorů NK-33, vyvíjené pro měsíční rakety N1 v 60-70. letech.). Cíl splněn, „převaha USA“ světu dokázána a její kapitalizace bude probíhat následující desítky let.
9. Co se týká různých odrážečů paprsků, umístěných na Měsíc, ty tam mohly bez problémů dopravit automaty. V tomto směru na tom byli Američané celkem dobře (na tu dobu), problém měli s lety s lidskou posádkou.
10. Sovětské vedení celé představení sleduje, měří s pomocí telemetrických korábů rozmístěných kolem Kuby, ale na veřejnost kryje a předstírá že vše je realita. Opozici z řad vlastních vědců, kteří se dovtípili, administrativně umlčuje (dokumentálně doloženo výpověďmi účastníků sovětského kosmického programu – oficiální postoj zněl „dokázali to“ a kdo veřejně pochyboval, měl různé nepříjemnosti).
V kostce, program USA letů s lidskou posádkou nebyl kosmický program, byl to program předstírání kosmického programu.
Ve skutečnosti, nebýt maškarády programu Apollo, kapitulovat by musel o pár let později Západ (v důsledku nezamaskovatelné zaostalosti za SSSR a ztráty prestiže), nikoliv SSSR, což nebylo v plánu globálních kurátorů historického procesu. Pokud by SSSR stejně jako dosud byl nevyvratitelný lídr v kosmickém programu a zaostávání USA by se stalo zřejmým pro celý svět (a kosmický program byl tehdy společností chápán jako lakmusový papírek, maximální hi-tech, ještě nebyly iPhony a iPady), pak by bylo mnohem obtížnější nebo úplně nemožné nastartovat a spustit ty společenské procesy, které vedly ke krachu SSSR a rozpadu socialistického bloku, i když globální zákulisí mělo pod kontrolou vedení SSSR (jak se říká, KSSS byla největší zednářská lóže na světě): subjekt řízení musí brát ohled a objekt řízení a objektivní procesy v něm probíhající, pokud nechce utrpět katastrofu řízení.
Císařovo nové Apollo
48 let po aféře století se tak lidstvo nachází ohledně přistání Američanů na Měsíci ve stavu kolektivní hypnózy a schizofrenie, zcela v duchu principu „císařovy nové šaty“ - pro mnohé se to stalo jedním z pilířů jejich pohledu na svět a mnoho lidí není vůbec schopno racionálně se na celou věc podívat, nemluvě už o tom připustit, že to byla imitace. Takoví lidé jednoduše nechtějí žít ve světě, ve kterém byly mise Apollo iluze, a často raději zemřou, než by to připustili. Celá věc se komplikuje tím, že ve stavu masové hypnózy, do které byla společnost touto akcí uvržena, znamená pochybovat o americkém přistání na Měsíci mnohem více, než jen tuto otázku. Znamená to zpochybnění systému, „matrice“, autorit, znamená to vydělit se „z dobré společnosti“, dostat se do konfliktu s převládajícími stereotypy a pohledy, s kolektivním podvědomím, a tomu kdo má pochybnosti o oficiální verzi je systémem ihned nasazena „alobalová čepice“. Celá situace velmi připomíná jeden sociální experiment s opicemi: do místnosti bylo umístěno 10 opic a uprostřed byl žebřík, na jehož vrcholku byl banán. Když se ale některá z opic pokusila vylézt pro banán, spustila se na všechny opice sprška ledové vody. Opice se brzy naučily, že pro banán se neleze. Následně byla jedna opice ze skupiny vyměněna za novou, která se přirozeně pokusila vylézt pro banán. Ostatní opice se na ni ihned vrhly a nová opice se rychle naučila, že pro banán se neleze. Následně bylo takovým způsobem postupně vyměněno 9 zbývajících opic, načež vznikla skupina která reagovala stále stejně, pokud se nová opice pokusila vylézt pro banán – vrhly se na ni – ale už žádná z opic nevěděla proč. Stejně tak zde – jakmile někdo zapochybuje o přistání na Měsíci, systém se na něj „vrhne“ a ocejchuje ho („to je ten blázen co nevěří, že Američané přistáli na Měsíci“), mimo rámec diskuse o podstatě věci a mimo věcné argumenty.
V posledních dvou letech se ale ve světovém mediálním prostoru objevují čím dál více polemické materiály na toto téma, i v systémových médiích, vypadá to tedy že byl spuštěn proces přípravy informačního prostoru ke sdělení pravdy. Možná to bude úlohou Donalda Trumpa jako součást ozdravení „nemocného organismu“ USA. V důsledku sovětské „perestrojky“ 1985-1991 se dostalo na veřejnost mnoho informací, které by jinak zůstaly pod pokličkou, v případě americké „perestrojky“, která je pro USA naplánována v rámci programu odpisu USA a buržoazně-liberálního projektu obecně, není vyloučeno že na přetřes příjde i toto citlivé téma.
Informační báze KSB