Historie překladu Bible do ruštiny: podměna svatého písma jako nástroj agrese biblického projektu

16.12.2016

Verze Ruské pravoslavné církve

Podle Ruské pravoslavné církve (RPC) byl vznik kompletní dvoujediné Bible (Tanach + Nový Zákon) na Rusi přirozený kontinuální proces. Představuje ho následujícím způsobem:

• překlad Cyrila a Metoděje, 982 (nedochoval se);
• Gennadijevská bible, 1499, první dvoujediná Bible, obsahující Starý i Nový zákon, jejíž text se dochoval dodnes;
• bible Ivana Fjodorova (Ostrožská bible) – 1581;
• moskevské vydání ruské Bible – 1663, představuje gramaticky přepracovaný text Ostrožské bible;
• Jelizavetská bible – 1751;
• synodální překlad – 1876.

Jak se Bible překládala do ruštiny.doc (132 kB)
Jak se Bible překládala do ruštiny.pdf (924,7 kB)

Toto schéma je určeno pro to, aby ukázalo určitou logickou kontinuitu vzniku Bible v moderní ruštině. Vyplývá z něj, že to byl návazný proces, probíhající přirozeným způsobem. Pravoslavný ruský národ měl údajně přirozenou potřebu mít kompletní Bibli a objevily se vnitřní hybné síly, které tu potřebu realizovaly. Přitom se vytváří dojem, že jakýkoliv vnější vliv absentuje, tj. údajně neexistovaly vnější síly, usilující o zavedení starozákonních knih do ruské pravoslavné společnosti v roli svatých knih.

Ve spojení s tím, že překlad Cyrila a Metoděje se nedochoval a jeho stopy nejsou z nějakého důvodu ve staroruské literatuře patrné, hlavní role v díle přípravy plné Bible se církevními historiky přisuzuje novgorodskému arcibiskupovi Gennadijovi, který se na konci 15. století proslavil bojem s „herezí židovstvujících“. Údajně pod jeho vedením se poprvé na Rusi v jedné obálce sjednotila židovská Bible (nyní známá jako Starý zákon) a Nový zákon. Promyšlený krok: autoritě se připisuje myšlenka sjednocení dvou knih, které údajně potřebuje pro boj s židovským kacířstvím. Fakticky sám bojovník, pokud se blíže podíváme na jeho kroky, rozšiřuje na Rusi ideologický základ hereze, proti které bojuje. Paradox? - ano, ale RPC to bere jako historicky hodnověrný fakt.

Po přiznání tohoto „faktu“ jde dále vše po nalinkované cestě: Ivan Fjodorov – pro knížete Ostrožského, pak car Alexej Michailovič, pak Alžběta I. Petrovna – každý ve své době – se účastní šíření židovské Bible mezi pravoslavnými lidmi. A vše to končí v roce 1876 vydáním s blahoslavením Synodu plné Bible na literaturním ruském jazyce té doby.

Vše vypadá logicky a prostě, ale je tu malý zádrhel: pokud to tak je, pak proč mezi prvním sjednocením dvou knih arcibiskupem Gennadijem a finálním přiznáním statusu „svaté knihy“ Bibli uběhlo okolo čtyřset let? A pokud existoval překlad Cyrila a Metoděje, proč se ztratil?

Pokud by vše bylo tak jednoduché, jak nás přesvědčují církevní historici, pak bychom se už dávno modlili ke starozákonním bohům. Ale celá historie překladu Bible hovoří o ostrém mnohasetletém boji na život a na smrt našich pravoslavných hierarchů a některých chápajících monarchů s nějakými vnějšími silami, který nakonec neskončil ve prospěch Ruska.

Synod tím, že dal povolení na šíření synodálního překladu Bible v Rusku, obsahujícího pod jednou obálkou dvě uměle spojené knihy, fakticky podepsal ortel svému státu, což potvrzují všechny další události, včetně současného stavu Ruska.

Dále se pokusíme obnovit reálný průběh událostí opíraje se na různé historické dokumenty, zdravý smysl, logiku a intuici.

Mýtický kompletní překlad Bible Cyrila a Metoděje můžeme vypustit, nedochoval se a navíc o něm nejsou žádné zmínky v nejstarší ruské literatuře, jinými slovy ranná ruská literatura se tváří, jako by neexistoval. Metropolita Makarij[1] ve své knize o historii ruské církve z roku 1882 píše:

„V žití [Cyrila] se vypráví, že ten, zastavě se na své cestě k Chazarům v Korsuni, svatý Cyril … se naučil jazyku ruskému: «реко с ту Евангелие и Псалтирь русскыми писмены писано, и человека реко глаголюща тою беседою, и беседова с ним, и силу речи приим, своей беседе прикладая различная письмена, реко и съгласнаа, и к Богу молитву творя, въскоре начат чести и сказати, и мнози ся ему дивляху[2]».“

Tedy Cyril na cestě k Chazarům v Korsuni potkal člověka, který mu dal Evangelium a Žalmář v ruštině a Cyril se z nich rychle naučil číst, čímž vyvolal údiv okolí. Dále Makarij píše, že z knih, které se používají při bohoslužbách, jsou přeloženy Evangelium a Apoštol, o dalších knihách nebo knihách Starého zákona řeč není a Makarijovi se nepodařilo jejich existenci v ruštině prokázat, v ranné ruské literatuře o nich není žádná zmínka, jak píše:

„Z knih, používaných při bohoslužbách, byly svatými Cyrilem a Metodějem přeloženy: Evangelium a Apoštol. To jednohlasně potvrzují téměř všechna do jednoho stará svědectví o soluňských bratřích. Evangelium bylo první knihou, ze které ještě v Konstantinopoli začali svou velkou práci, a první evangelické slovo, zazněvší jejich ústy na slovanském jazyce a osvětivší jazyk náš, bylo slovo a Slovu předvěčném: Iskoni be Slovo, i Slovo be ot Boga, i Bog be Slovo. Evangelium a Apoštol byly tehdy přeloženy v té podobě, v jaké se používaly v kostelech, tj. ne v dnešním pořadí ale v pořadí rozpisu církevních bohoslužeb napříč rokem.“

"Apoštol" je bohoslužebná kniha, část Nového zákona, obsahuje Skutky a Listy apoštolů Jakuba, Petra, Jana, Jidáše, Pavla.

Pravoslavní bohoslovci 19. století však ještě neměli na věc jednotný názor, například I.E.Evsejev[3] píše:

„Co to byl cyrilometodějský překlad věda neví; jaký byl řecký originál je známo ještě méně; jakým historickým změnám byl podvržen původní překlad – tím se věda ani nezabývá.“

Nelze však dopustit i možnost, že Evangelium a Žalmář byly v ruském jazyce od začátku, a Cyril je přeložil do církevní slovanštiny? Dále autor otevřeně přiznává, že nad otázkami formování slovanské písemnosti a slovanského jazyka, obsahu i objemu slovanské písemnosti a o charakteru původních písemných památek té písemnosti „vládne nějaký zlý osud, bránící jejich vyjasnění všemožnými způsoby.“

Makarij ve snaze dokázat existenci ruského textu Starého zákona uvádí zmínku:

„...mnich Polikarp, který sepsal několik skutků kyjevsko-pečerských svatých, se takto vyjádřil o poustevníkovi Nikitě, který žil v době igumena Nikona (od r. 1078): „nikdo se s ním nemůže rovnat v znalosti knih Starého zákona, umí vše nazpaměť: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Královské a všechny prorocké knihy a všechny židovské knihy.“

Z tohoto ale neplyne, že existoval překlad Cyrila a Metoděje těchto knih, Nikita mohl číst knihy v jiném jazyce. Ve výroku Polikarpa jsou také některé nesrovnalosti: mezi knihami není Deuteronomium a vyjmenované knihy se v křesťanství neřadí k „židovským knihám“.

Makarij dále píše:

„Je zde jedna velká záhada: proč až do 15. století mezi dochovanými slovanskými rukopisy nenacházíme žádné exempláře knih Starého zákona, kromě Žalmáře, zatímco rukopisy novozákonních knih nacházíme velmi často?“

Objasňuje si to tím, že starozákonní knihy existovaly v malém počtu exemplářů a ztratily se, protože se při bohoslužbách nepoužívaly, a tak v nich nebyla potřeba a pořizovat rukopisy bylo nákladné.

Po cyrilometodějském překladu se dostáváme k Gennadijevské bibli, což je nejstarší dochovaný rukopis, obsahující v jedné knize Starý i Nový zákon. Z historie otázky vyplývá, že pod vedením novgorodského archiepiskopa byla sestavena kompletní Bible, přičemž Starý zákon byl přeložen z Vulgáty (katolická latinská Bible), protože rukopisy Starého zákona se na Rusi nepodařilo najít. Podle přijaté verze archiepiskop Gennadij potřeboval kompletní text Starého zákona, aby mohl lépe bojovat proti „herezi židovstvujících“ (v sovětské historiografii: „novgorodsko-moskevská hereze“), proto se ni podíváme blíže.

Hereze „židovstvujících“

O událostech té doby je možné se dozvědět z mnoha ruských zdrojů, použijeme článek z pravoslavných stránek[4] v mírně zkráceném znění:

Židovské heretické hnutí 15.-17. století. Pokoušelo se vnášet judaismus do Ruské církve. Svůj název získalo od slova „židovstvo“. Podle tisícileté tradice tajných židovských sekt, židovstvující vystupovali proti křesťanskému učení, odmítali Svatou Trojici, rouhali se Božímu Synu a Svatému Duchu. Odmítali Božství Spasitele a jeho Inkarnaci, nepřijímali Spásné utrpení Jeho, nevěřili v jeho Zmrtvýchvstání, odmítali Druhý příchod Krista a Poslední Soud. Nepřiznávali Ducha Svatého jako Božskou hypostázi.

Židovstvující odmítali apoštolské texty a všechna křesťanská dogmata, učili řídit se Mojžíšovým zákonem, slavit sobotu a židovskou paschu. Odmítali církevní instituty mystéria, hierarchie, půstu, svátků, chrámů, ctění ikon, všechny svaté předměty, služby a obřady. Zvláště nenáviděli mnišství.

Židovstvující se rouhali nad Křížem, Svatými ikonami a Relikviemi, činili nad nimi poskvrnu, nepředstavitelnou pro člověka pravoslavné víry. Podle svědectví Josifa Volockého, hovořili: „Vysmíváme se těmto ikonám, jako se židé vysmívali Kristu“.

Výsledkem toho výsměchu všemu svatému byl rozvrat a blud. Židovstvující kněží konali Boží liturgii najezení a napití, po jídle, strašně se rouhali nad Svatým Tělem a Čestnou Krví Kristovou a konali další poskvrny, o kterých podle slov Volockého „nelze ani napsat“.

Budili ve slaboduchých a slabě věřících pochyby o některých místech Svatého Písma, především v Novém zákoně; sváděli je s pomocí svých knih a zkažených opisů Svatého Písma; používali veškerý dostupný arsenál židovského černokněžnictví a magie.

Jako nesmiřitelní nepřátelé Křesťantví skrývali svou nenávist k němu, chtěli ho postupně tajně nahlodávat zevnitř. Před lidmi pevnými ve víře se tvářili jako „dobří křesťané“ a „modeloví obránci Pravoslaví“.

Hereze začala v roce 1471, když do Novgorodu v doprovodu knížete Michaila Olelkoviče z Kyjeva přibyl židovin Scharia (Skaria, Zacharia), kníže Tamaňský. Tento velmi vzdělaný židovin, disponující vlivnými kontakty, patřil k židovské sektě karaimů, která má širokou síť organizací v Evropě a na Blízkém Východě. Karaimové jsou jeden směr judaismu, neuznávají rabíny ani talmud ale Ježíše uznávají prorokem. (…)

Už od 10. století měli karaimové pevné styky s Konstantinopolí a Jeruzalémem. Jak informuje historik Z. Ankori, „Jeruzalém 10. století byl spojen s Trokami (městečko Trokai v Litvě) pozdního středověku skrz plodné prostřednictví karaimského centra v Konstantinopoli.“ V 14.-15. století se karaimité aktivovali v Byzanci, Turecku, Bulharsku a na Rusi.

Jak psal G.M.Prochorov: „Když vychází najevo, že byzantsko-turečtí židovstvující byli „sionity“, nejortodoxnější z karaimů, velké vzdálenosti – časové i prostorové – mezi Malou Asií a Balkánem 14. století a Rusí 14.-16. století se ukazují překonány řetězem vzájemně propojených karaimských občin – v Krymu, Litvě a Západní Rusi. Karaimové byli na Krymu dlouho před 14. stoletím, nejméně od 12. století. Od svých souvěrců na Balkánu a Blízkém Východě získávali literaturu a učitele.“

V 12.-13. století němečtí rabíni v Řezně získávali karaimskou literaturu skrz Rusko. Krymská a kyjevská občina získávala literaturu z Babylonu, Palestiny a Konstantinopole.

Do vzniku hereze židovstvujících už sekta karaimů podnikla svoje protikřesťanské tažení na Rusi v 14.-15. století. Tento nástup lze spatřit v sektě strigolniků, která fungovala v Pskově, ze kterého je to coby kamenem do Trok v Litvě, jednoho z hlavních center karaimů.

Vytvářeje sektu židovstvujících v Novgorodu, karaim Scharia zjevně plnil zadání jednoho z mezinárodních židovských center a aplikoval zkušenost činnosti strigolniků. Během krátké doby se tomuto židovskému konspirátorovi podařilo založit tajný spolek o počtu nejméně 33 lidí, z nichž 27 lidí byli kněží a jejich blízcí příbuzní, diakoni a klerici.

Rychlé šíření židovské hereze v ruském duchovním prostředí se vysvětlovalo stavem pravoslavné věrouky a církevní literatury v 14.-15. století. Historicky se zformovala situace, kdy mezi služební knihy vešlo nemálo elementů, odrážejících více židovskou, než pravoslavnou tradici věrouky. V ruských rukopisech se ocitlo nemalé množství materiálů, patřících do „kruhu důležitých synagožských služebních textů“. Žalmy, nalezené u heretiků, se ukázaly být židovským modlitebníkem „Machazor“. Archimandrit (představený) Kirillo-Belozerského kláštera Varlaam o nich poznamenal: „Ani v jednom z žalmů toho překladu není proroctví o Kristu“ N.S.Tichonravov došel k závěru, že to není Žalmář Davida, ale židovské motlitby, používané při bohoslužbách, ve kterých je jasně viditelná židovská opozice (nepřízeň) učení o trojnosti tváří Boha.

V 15. století bylo podle židovského textu opraveno Pět knih Mojžíšových, v židovské tradici přeložena kniha Proroka Daniela, židovský překlad „Ester“ se objevil na konci 16. století.

Jevsejev poznamenává, že tento překlad svědčí o „vysokém a výjimečném respektu překladatele k hebrejské pravdě. V místech kristologických proroctví obsahuje rabínské chápání otázky.“ „Zde máme – uzavírají výzkumníci – staletou tradici překladů z hebrejštiny.“ „Šestokryl“ s židovským kalendářem, „Logika“ Mojžíše Maimonida, astrologické traktáty, ateistické texty Raymonda Lullia byly na Rusi 15.-16. století široce rozšířeny.

Židovské tradice byly patrné i v tzv. Chronografické verzi Výkladové Palei. Obsahovala velké množství apokryfního materiálu, majícího židovské kořeny.

Dlouhá existence židovské knižní tradice na Rusi vysvětluje v nemalé míře úspěch propagandy Scharii. Zasít pochyby, odůvodněné údajně kánonickými knihami, byl hlavní způsob rekrutování do hereze.

Využívání v ruských služebních knihách textů, cizích pravoslané tradici, vyvolávalo u lidí pochyby o správnosti jejich vyznání křesťanské víry.

Prvním vnějším projevem hereze židovstvujících se staly v roce 1470 obrazoborecké demonstrace. Heretici, odůvodňujíce to Pěti knihami Mojžíšovými, začali vyzývat k ničení ikon. Nehledě na nevhodný a skandální charakter, který nabírala hereze židovstvujících, její vliv rostl. Přibližně v roce 1480 pronikají do Moskvy. Zde rozšiřují svou organizaci díky vlivným státním činitelům z okolí samotného cara Ivana III. Kromě kněží hlavních chrámů Kremlu k sobě heretici přetáhli mnoho bojarů, hlavu ruské vnější politiky Fedora Kuricyna a dokonce blízké okolí následníka Ruského Trůnu. Účast v tajné organizaci velkého počtu vlivných osob se v mnohém objasňuje dobrým vztahem cara Ivana III. k Schariovi, až do roku 1500 ho zval k sobě na službu.

Činnost sekty byla rozptýlena v roce 1487 archiepiskopem Gennadijem, který o ní informoval cara a metropolitu Gerontia. Na příkaz cara bylo několik heretiků, označených Gennadijem, zatčeno a zbičováno za rouhání nad ikonami.

Vysoce postavení patroni židovstvujících však nedopustili odsouzení hereze jako takové. Na Sněmu 1488 byly ohlášeni jen nevýznamní kacíři a samotná sekta a její vůdci ohlášeni nebyli. V roce 1490 se hlavou Ruské Církve stal metropolita Zosima, který tajně herezi podporoval, a kterého Josif Volocký nazval „druhým jidášem“. Přesto v tom roce, nehledě na odpor metropolity Zosimy, Sněm Ruské Církve už veřejně odsoudil heretiky, nazval už ve svém rozsudku jejich díla „židovskými“ [a do té doby se nazývaly jak?- aut.], a je samé označil „odpadlíky od víry Kristovy“.

Proti židovstvujícím povstali všichni pravoslavní lidé. Pravoslavná církev v osobě jejich nejlepších představitelů: Josifa Volockého, Nila Sorského, Gennadije Novgorodského – dala heretikům důstojný odpor.

Především byly prohlédnuty církevní knihy a odstraněno z nich všechno cizí ruské pravoslavné tradici [kde se to tam vzalo?], byly likvidovány židovské synagožské texty, všechna podezřelá místa, kterými heretici přelstívali pravoslavné kleriky. Z iniciativy archiep. Gennadije byla kompletně přeložena Bible. Tento překlad finálně odzbrojil heretiky [jakým způsobem? - pozn. aut.], kterým ve svých argumentech proti Křesťanství nezbývalo než se uchylovat k otevřenému klamu.

Archiepiskop Gennadij organizoval také překlad polemických prací, které se zabývali systematickým vyvracením postojů židovských sekt. Zločiny „židovstvujících“ proti Křesťanství byly rozkryty v práci Josifa Volockého „Prosvětitel“. Velkou roli v boji proti heretikům sehrál Nilem Sorským sestavený sborník Žití, kam zařadil mj. Žití Feodora Studita a Joana Damaskina, odsuzujících obrazoborectví.

Heretici s využitím vlivných kontaktů dosáhli jmenování heretika Kassiana na pozici archimandrita Jurjevova kláštera. Vladyka Gennadij, nehledě na veškeré úsilí (Jurjevův klášter byl součástí jeho eparchie), nebyl schopen ho vystrnadit. Navíc, židovstvující cestou intrig a pomluv dosáhli jeho sesazení z pozice na Nogorodské katedře v roce 1503. Po Sněmu roku 1490, který odsoudil herezi, s nimi boj pokračoval ještě dalších 15 let. Teprve v roce 1504 car Ivan III. přijal rozhodnutí svolat nový Sněm. Na něm heretici byli znovu ostře odsouzeni a jejich vůdci byli po soudu sněmu popraveni.“

Skutečně mohli židé chtít šířit na Rusi své učení a usilovat o to, aby se z ruských pravoslavných stali židé? To odporuje historické praxi a je to velmi těžko možné, protože to neodpovídá cílům kurátorů biblického projektu a obecnému běhu věcí. To znamená, že to, co dnes známe jako „hereze židovstvujících“, je jen krytí, kouřová clona, zakrývající nějaké jiné procesy. V článku samotném jsou údaje vypovídající o tom, že to bylo něco více, než je předkládáno: sněm, nejvyšší orgán církve, měl kladné stanovisko k této „herezi“ a odsoudil ji až po mnohaletých machinacích; „hereze“ měla zastánce i protivníky v nejvyšších mocenských patrech společnosti a oporu v církevních textech, rozšířených a používaných v té době; po „vítězství nad herezí“ bylo třeba „prohlédnout církevní knihy a odstranit z nich všechno cizí ruské pravoslavné tradici“ - podle logiky textu vychází, že církevní knihy ruské pravoslavné tradice obsahovaly věci, odporující ruské pravoslavné tradici. Tj. proběhla ideologická čistka, texty byly upraveny pod novou normu a stará norma byla prohlášena za herezi. Je možné (i s ohledem na to, že církev ještě v 16. století nazývala termínem „položidé“ stoupence ariánství, tj. názoru, že Ježíš byl prorok/vyslanec nikoliv Bůh), že se jednalo o vypořádání účtů s tou částí církevních hierarchů a kněží, která odmítla nové dogma o božství Ježíše (pokud by to dogma nebylo nové, ve církevních textech by nebyla opora pro jiný úhel pohledu). Tato interpretace je v souladu s logikou dalšího vývoje, prohlásit Ježíše za Boha potřebovali pro své cíle kurátoři biblického projektu. Je otázka, zda podstata „hereze židovstvujících“ má vůbec něco společného s dnešním významem slov s kořenem „žid, židovství“.

Z uvedeného popisu vyplývá, že probíhal urputný boj a velká část pravoslavné církve byla označena za „židovstvující“ a odsouzena jen proto, že car nakonec podpořil jejich protivníky. Pokud by zvítězila strana, na kterou pověsili nálepku „židovstvující“, věrouka pravoslavné církve by dnes vypadala jinak a také historie by se ubírala jiným směrem. Z dochovaných dokumentů vyplývá, že společenská diskuse o tom, zda byl Ježíš Bůh nebo prorok, probíhala ještě v 16. století [viz Simon Budný, přední činitel litevského ariánství 16-17. století, církví prohlášen za kacíře].

Pokud bychom přijali církevní interpretaci, pak verze, že Gennadij inicioval překlad kompletní Bible obsahující Starý zákon s doktrínou deuteronomium-Izajáš obsahuje rozpory, neboť Starý zákon je reálně ideologickou osnovou té samé hereze, proti níž Gennadij bojoval. Vznikala by situace, kdy by hlavní bojovník proti té herezi šířil v Rusku její ideologickou osnovu jako svaté písmo. Nesmysl, avšak podle církevní historie je to tak.

V roce 1999 se odehrála konference posvěcená 500-letému výročí Gennadijevské bible, na níž vystoupili dva američtí vědci s dokladem o umělé archaizaci textu Gennadijevské bible[5]. Podle jejich zjištění se jedná o uměle archaizovaný přepis rukopisu 18.století. Uvádí se, že činitelé RPC s nimi „spravedlivě nesouhlasili“, ale jejich argumenty se veřejně nikde neuvádí. Materiál o konferenci se nacházel na adrese http://www.sophia.orthodoxy.ru/magazine/19994/biblia.htm, odkud byl odstraněn (byl problém vyvrátit závěry Američanů?).

Titulní list Gennadijevské bible obsahuje suché oznámení, že „Tato kniha řečená Bible skládající se ze Starého a Nového zákona, byla napsána [tehdy a tehdy] za podpory [toho a toho], tím a tím písařem“[6], čemuž se v pravoslavném časopise Sofia[7] podivují církevní představitelé:

„Nevíme, co si myslel Novgorodský písař, když psal tento suchý nápis na první list rukopisu čítajícího 1000 listů. Jednoduše a bez patosu osvědčil fakt objevení se prvního kompletního kodexu Bible ve slovanském světě...“

Pokud by to byl pravý titulní list (jak uvidíme dále, není), byl by údiv skutečně na místě.

Známý ruský bohoslov, profesor Petrohradské duchovní akademie I.A.Čistovič se v knize „Historie překladů Bible do ruského jazyka“[8], která vyšla v roce 1873, o Gennadijovi vůbec nezmiňuje, zmiňuje jen, že „zkompletování celé Bible bylo v Rusku provedeno na konci 15. století; přičemž některé knihy byly přeloženy z Vulgáty a pořadí bylo také podle Vulgáty, protože ta v té době byla už dostupná knižně.“

Také Josif Volocký ve své práci „Prosvětitel“[9] cituje nějakou jinou Bibli, nikoliv gennadijevskou, to je vidět z komentářů redaktora.

V roce 1551 se konal Stohlavý sněm, na němž byla probírána otázka překladů svatých knih:

«А которые будут святыя книги Евангелие и Апостолы, и Псалтири и прочая книги, в коейждо церкви обрящете, неправлены и описливы, и вы бы те все святыя книги с добрых переводов справливали соборне, занеже священныя правила о том запрещают и не повелевают неправленых книг в церковь вносити, ииже по них рек»[10].

Sněm rozhodl, že svatými knihami jsou Evangelium, Apoštol a Žalmář, a že je možné je používat pokud jsou z dobrých překladů. O Starém zákoně nebo Gennadijevské bibli není nikde zmínka, ačkoliv z logiky věci vyplývá, že pokud by Gennadijevská bible tehdy byla, sněm by k ní musel zaujmout stanovisko ohledně přípustnosti jejího používání.

Sergej Michajlovič Solovjov v „Historii Ruska z dávných dob“[11] uvádí text dopisu Gennadije Novgorodského rostovskému archiepiskopu Ioasafovi:

“Máme také informace, kolik knih přinesl s sebou do kláštera Josif Volocký: čtyři Evangelia, Apoštol, dva Žalmáře, práce Efrema, Dorofea, Petra, Damaskina, Vasilije Velikého, dva irmology“.

Zde je opět vidět, že ještě v polovině 16. století Starý zákon na Rusi nebyl a neřadil se ke svatému písmu.

Gennadijevská bible je napsána církevní slovanštinou a má se za to, že to bylo uděláno ještě do vzniku knihtisku v Rusku. Ale jaký má smysl její padělání v pozdější době a kdo to potřeboval?

Potřebovali to ti, kdo spěchal s přípravou potřebné verze právě dvoujedinné Bible k okamžiku zavedení knihtisku, vždyť první tištěné knihy v Rusku byly kopiemi rukopisných knih, údajně sestavených autoritárním církevním hierarchou. Dále uvidíme, že to bylo třeba rabínům a jejich pánům, kurátorům biblického projektu, a právě rabíni vždy byli specialisty na organizaci výroby rukopisných knih.

Vědec-encyklopedista Morozov v knize „Proroci“ pokládá otázku: „Copak židovští rabíni v synagogách nepoužívají i dnes, v době knihtisku, jen rukopisy, napsané podle starých vzorů?“ Takže je zcela možné, že Gennadijevská bible je pozdější falsifikací, což se projevilo ve stylistice jejího textu, na což obrátili pozornost američtí výzkumníci.

Knihtisk se objevil na Západě, tam se už začátkem 16. století tiskne několik verzí Bible. Církevní historie uvádí, že v roce 1564 zakladatel knihtisku v Rusku, „průkopník“ Ivan Fjodorov vydává knihu Apoštol, obsahující texty Nového zákona. Tato kniha byla první knihou, vytištěnou v Rusku. A v roce 1581 byla vytištěna kompletní Bible v církevní slovanštině.

Tichomirov[12] to popisuje tak:

„První tištěné vydání slovanské Bible, Ostrožská bible, bylo organizováno v letech 1580-1581 knížetem K.K.Ostrožským ve spojení s jeho starostlivostí o osudech Pravoslaví v západoruských zemích (jeho léno bylo součástí Reči pospolité). Zdrojem textu posloužila kopie Gennadijevské bible, získaná z Moskvy“.

Nyní je jasné, proč bylo Gennadijovi připsáno sestavení Bible. Jde o to, že Ostrožská bible pronikla v hotové podobě do Ruska skrz Polsko, už obsahovala Starý zákon a bylo jí třeba dodat autoritu. Tou autoritou se stal archiepiskop Gennadij, známý bojovník s „herezí židovstvujících“, údajně sestavitel Bible, která posloužila prototypem Ostrožské bible.

Nejspíše tedy byla Ostrožská bible první dvoujedinnou Biblí na Rusi a začali ji šířit skrz Polsko.

Avšak, jak píše dále Tichomirov, církevní kruhy Ostrožskou bibli nepřijaly a vyžadovaly kontrolu jejího textu podle řecké Septuaginty, ale nehledě na toto byla v roce 1663 v Moskvě vydána Bible, nazvaná později „Moskevská bible“, která byla kopií Ostrožské bible, tj. obsahovala Nový i Starý zákon v jedné knize.

Jak se to mohlo stát a kdo za tím procesem stál? Podívejme se nejprve blíže na situaci kolem Ostrožské bible.

 

Průkopník Ivan Fjodorov

Podle přijaté verze vytiskl „Ostrožskou bibli“ Ivan Fjodorov, průkopník knihtisku v Rusku, za materiální pomoci knížete Ostrožského. Fjodorov studoval snad v Krakově, poté se vrací do Moskvy a zakládá tiskárnu z pověření Ivana Hrozného. Podle církevní historie v roce 1564 tiskne knihu Apoštol, v roce 1565 „Časovník“, v roce 1569 tiskne spolu s Petrem Mstislavcem „Učební Evangelium“, už mimo Moskvu, v roce 1570 tiskne Žalmář s Časoslovcem. V roce 1574 zakládá tiskárnu ve Lvově, tiskne „Apoštol“ a „Azbuku“, poté v roce 1578 přenáší tiskárnu do Ostrogu, už pod záštitou knížete Ostrožského, a v roce 1580 v Ostrogu tiskne kompletní Bibli obsahující Starý i Nový zákon (které se zachovalo kolem 90 exemplářů), text je kopií Gennadijevské bible. Kde vzal Fjodorov kopii Gennadijevské bible? Z článku „Život průkopníka Ivana Fjodorova“[13] se dovídáme, že „Opis byl přivezen písařem Velikého knížectví Litevského Michailem Haraburdou, který byl s diplomatickou misí v Moskvě u cara Ivana Hrozného v letech 1570-1573.“

Jak se ale ukazuje, gennadijevský opis nebyl jediným zdrojem:

„Po mnohých poradách byl do základu slovanského textu položen takový opis Septuaginty, který byl nejpodobnější hebrejskému textu a slovanské Bibli, dovezené z Moskvy...“

Kníže Ostrožský se ukázal slabou záštitou a tak se brzy Fjodorov opět stěhuje a začínají se s ním dít podivné věci. Veze sebou „jako jediné bohatství 400 kopií Bible“ a svou tiskárnu dává do zálohy lichvářům, poté co se dostává do hmotné nouze. Aby si přivydělal, odlévá děla a vynalézá mnohohlavňový moždíř. Tolik církevní historie.

Na první pohled je biografie Fjodorova uvěřitelná a jeho vklad v šíření kompletní Bible nevyvolává pochyby, ne všichni autoři jsou v tom však zajedno. Řada jich má za to, že o Fjodorovovi je známo velmi málo. První zmínky o něm se objevily až v 17. století a je jen předpokladem, že studoval v Krakově, není známo, kde se naučil tiskařskému dílu, proč právě jemu bylo poručeno zřízení státní tiskárny.

Průkopník Ivan Fjodorov je podle všeho historická osobnost. Zajímal se o tiskařství a skutečně vydával Nový zákon, Skutky Apoštolů a Žalmář, čímž se proslavil jak v Rusku, tak i za jeho hranicemi: ve Lvově, Ostrogu a dalších městech. Mnohé zdroje potvrzují vydávání knih Fjodorovem, které se v té době rozšířily i za hranice Ruska, ale vydání Starého zákona vyvolává pochyby. Je možné s jistotou tvrdit, že ten, kdo měl zájem na rozšíření doktríny deuteronomium-Izajáš v Rusku, připsal Fjodorovovi (někomu to bylo třeba připsat) pro přidání autority vydání Ostrožské bible, kde byl Starý zákon vytištěn pod jednou obálkou s Novým zákonem a potřebnými změnami. Tento důmyslný krok v budoucnu umožnil uskutečnit přetisk dvoujedinné Bible v Moskvě, s odkazem na autoritu průkopníka knihtisku, a udělat první krok k implantaci Starého zákona mezi pravoslavným národem. To se nepodařilo hned, jak uvidíme dále, pokusy pokračovaly za Nikona, Petra I., Alžběty, Alexandra I., Mikuláše I. a završily se úspěchem na konci 19. století. Gennadijevská bible byla za podobným účelem později zfalšována jako první článek řetězu.

Celkově, nějakému věhlasnému člověku, který mj. odléval děla a byl vynálezcem zlepšení moždíře, zpětně připsali vydání nejen Nového, ale i Starého zákona a spojili jeho biografii s knížetem Ostrožským. Tady se ale dopustili přehmatu, neboť Florovský[14] o Ostrožském píše, že ten

„se účastnil přípravy Unie, … je ženatý na katoličce (Tarnovské) a starší syn, kníže Januš, byl křtěn katolickým obřadem.“, ale zjevně velmi dobře předstíral stoupence pravoslaví. Dále si Florovský všímá, že „Ostrožskou bibli opravovali hlavně podle Vulgáty a podle české Bible [tj. ta v té době je již také změněna]. Nejméně měnili text, obvyklý dle ucha, v Žalmáři, Evangeliu a Apoštolu.“

To znovu ilustruje, že v Rusku byly rozšířeny jen novozákonní knihy a Žalmář. Fráze „text obvyklý dle ucha“ hovoří o tom, že z větší části negramotné ruské kněze bylo jednoduché obelstít tím, že známý text Nového zákona ponechali a připojili k němu redigovaný Starý zákon. Starý zákon redigovali Řekové, na které se v té době už nedalo spolehnout – Florovský zdůrazňuje, že „řečtí učitelé obvykle přicházeli ze Západu, kde se sami učili, v Benátkách nebo v Padově, nebo dokonce v Římě, nebo v Ženevě nebo Wittenbergu a nosili odtud ne tolik byzantské paměti, jako spíš západní novinky.“

Náboženský rozkol 17. století

Existuje mnoho domněnek o příčinách reformy patriarchy Nikona, ale dodnes není moc zřejmé, proč riskoval takové oběti. Snad jen kvůli směně církevních obřadů? Chápal samotný Nikon, k čemu to povede? A pokud ne, kdo chápal a směřoval jeho kroky? Vždyť jak píše B.P.Kutuzov: „...fakt, že latinizace našich knih pokračovala i po odchodu Nikona ukazuje na to, že nebyl autorem a iniciátorem „reforem“...“

Historik Kartašev píše o odporu proti „reformě Nikona“ ze strany hierarchie RPC:

„Mezi tím, Moskvané řeckým knihám nevěřili. Podle slov samotných Řeků, je v nich latinská neřest. V tom smyslu se vyjádřil v roce 1648 konstantinopolský patriarcha, který přijel do Moskvy, Teofan Paleopatrasský s žádostí spustit v Moskvě tisk řeckých knih a církevně-slovanských odznova, překládaje je z řečtiny „přímo a čestně“. Motiv akce byl ochrana čistoty řeckého originálu i ochrana slovanských textů, protože část řeckých knih byla ve velké míře kažena jak papeženci, tak i luterány, kteří spustili a vedou, dokonce i Konstantinopoli, řecké typografie.... Nikonovi to bylo jedno, protože řecky neuměl. Djákon Fjodor píše: Arsenij Grek, nepřítel Boha, naučil Nikona kupovat ty heretické knihy.

Jako důkaz se uvádí nesporná vnější fakta: zkažené benátské řecké knihy a zkažení lidé – redaktoři, jako Arsenij Grek - „heretik, jezuita, židovský obřezanec“.

Autor jiného článku o Nikonovi[15] píše o Arseniji Grekovi:

„Právě Arsenijovi patřila tragická idea využít pro šíření opravených knih násilí. Základním nástrojem knižní reformy se od nyní stal obávaný Tajný příkaz (tajná státní policie, pozn.). Nové knihy se vydávaly na jeho Pečatnom dvore a distribuovaly se do všech, i nejodlehlejších koutů země. Arsenij jezdil po Rusi a spolu se Střelci (elitní armádní jednotky) pořádal hony. V noci vtrhával do kostelů a klášterů a likvidoval staré knihy, které se pak veřejně spalovaly.“

Na základě uvedených faktů je možné Arsenije Greka vnímat jako agenta, instalovaného s konkrétními cíly, o kterých je možné soudit podle jeho činnosti: zabýval se „opravami“ knih, jejich tiskem a hledáním původních slovanských knih a jejich likvidací.

Historik G. Billington[16], ředitel Kongresové knihovny USA, uznávaný specialista na rusistiku uvádí zajímavá fakta:

„Staroobřadníci (odpůrci reforem, pozn.) obviňovali Nikona v tom, že dovolil židům překládat svaté knihy, a nikoniánci obviňovali staroobřadníky v tom, že dovolili židům vést bohoslužby. … Obě strany považovali sněm 1666-1667 za „židovský slet“; a v oficiálním dokumentu sněm obviňoval své protivníky v tom, že se stali obětí „lživých židovských slov“. Všude chodili sluchy, že státní moc byla předána „prokletým židovským vládcům“, a car vstoupil do hnilobného západního svazku, omámený trávami židovských lékařů“.

Zřejmá je jedna věc, samotný rozkol nemohl být cílem sám o sobě, byl vyprovokován s cílem dosažení nějakých jiných cílů. O jaké cíle mohlo jít?

To pochopíme, když se seznámíme s knihou bohoslovce 19. století, prof. Solského[17]. Poté, co je v roce 1663 vytištěna velkým nákladem Moskevská bible, v roce 1674 vydává car nařízení (a získává svolení Sněmu) na kompletně nový překlad:

„I léta 1674 vydal car Alexej Michailovič nařízení a získal blahoslovení svatého soboru (sněmu) na překlad Starého a Nového zákona Bible a poručil mnichu Epifaniovi Slavineckému z řeckých knih, natištěných ve Frankfurtu, v r. 1597, v Londýně v r. 1600 a z jiných vydání r. 1587. Kontrolovat překlad bylo poručeno Pavlovi – metropolitovi sárskému a podonskému. Ale jen co opravili Nový zákon, metropolita Pavel umřel, a skrz 2 měsíce umřel i Slavinecký. Poté se opravy zastavily a obnovily se až za Petra I. Přeložen byl jen Žalmář z německé Bible Luthera, ale nebyl vydán.“

Obracíme pozornost na větu „z řeckých knih, natištěných ve Frankfurtu, Londýně, ...“

Solský má za to (str. 538) že nejspíš na radu Maxima Greka ještě car Ivan Hrozný založil typografii. V roce 1564 byla vytištěna kniha - „Bohoslužebný Apoštol“. A vytiskli ji Ivan Fjodorov a Petr Mstislavec. V knize jsou slova psána bez mezer, používá se jen tečka a čárka, rozdělení na kapitoly absentuje. V doslovu se hovoří o tom, že car velel používat ve svatých kostelech knihy: Žalmář, Evangelium a Apoštol; další svaté knihy jsou třeba velmi málo (další důkaz absence Starého zákona v Rusku v té době).

Další knihy jsou celkově pokažené a používat je nelze. A samotný knihtisk se zavádí „k očištění a opravení rukopisů“ (str. 539). Ale našli se i lidé, kteří byli proti šíření nových knih a knihtisku, zůstávali stoupenci starých ruských knih. Ve výsledku vznikly bouře a typografie lehla popelem. Car ji obnovil a vytiskl Žalmář.

Obracíme pozornost na to, že spolu s novozákonními knihami se v ruské bohoslužbě používá Žalmář, který se nyní řadí ke Starému zákonu na základě toho, že se v něm upomíná král David. Avšak v Žalmáři v církevní slovanštině jsou četné zmínky o Kristu, například: „Srocují se králové země, vládcové se spolu umlouvají proti Hospodinu a kristu jeho“[18]. V synodálním překladu je to místo přeloženo jinak: «Srocují se králové země, vládcové se spolu umlouvají proti Hospodinu a pomazanému jeho». Slovo „christos“ je možné skutečně přeložit jako „král“, „pomazaný“ i „mesiáš“, ale z nějakého důvodu se autorům v Žalmáři hodilo „pomazaný“ a v Novém zákoně - „Kristus“.

Analýza textů Žalmáře ukazuje, že větší část spíše patří ke křesťanské věrouce, než k judaismu. Když byl patriarcha Nikon, podle přijaté historie iniciátor rozkolu, později sesazen a obviněn a vypovídal před sněmem, byly proti němu použity některé pasáže řeckých knih. Nikon na ně ostře zareagoval: „řecká pravidla nejsou přímá, jejich patriarchové je napsali od sebe, a tiskli je odpadlíci.“ Fakt, že procesy probíhaly i po jeho sesazení, vypovídá o tom, že buď byl jen vykonavatelem, nebo na něj byla vložena vina – svalovat vinu za své zločiny na své protivníky je poznávací znamení psychických trockistů všech dob a národů.

Shrnutí

Do rozkolu běžela jen ideologická příprava pro zavedení biblické lichvářské doktríny v Rusku, rozkol byl už přímá agrese.

V Polsku byla pod vedením rabínů přeložena a vytištěna, údajně ruským průkopníkem Ivanem Fjodorovem, Ostrožská Bible, obsahující židovskou Bibli a Nový zákon. Pro získání autority byl tomu vydání vytvořen mýtus o tom, že pro boj s herezí židovstvujících potřeboval novgorodský archiepiskop Gennadij kompletní Bibli, kterou přeložili na jeho prosbu. Taková Bible se skutečně objevila, ale podle všeho mnohem později a jedná se o padělek.

Potom probíhala dlouhá příprava k rozšíření dvoujedinné Bible v Rusku. Některé údaje o tom procesu došly do naší doby. Například, tlak na veřejnost s cílem přinutit vládu k „opravě“ církevních knih probíhal dokonce přes školní učebnice[19] (další ilustrace, že metody jistých sil se nemění):

„V přípravě veřejného mínění o údajné neopravitelnosti starých ruských knih sehrála zvláštní roli obšírná předmluva ke gramatice Meletia Smotrického (1648). Zde se všemožně propaguje myšlenka, že ruské církevní knihy jsou velmi zdeformované, a proto vyžadují co nejrychlejší pečlivou opravu, a opravovat je třeba rozumí se jen podle řeckých knih.“

Po sjednocení Ruska s Ukrajinou Moskvu zaplavili kyjevští bohoslovci, mezi kterými byli i přímí agenti rabínů; například Arsenij Grek, Epifanij Slavinecký a další získali pozice redaktorů na Pečatnom dvore. Využívajíce absenci patriarchy, podařilo se jim vydat Moskevskou Bibli r.1663, která je kopií Ostrožské Bible. Pro ulehčení cílů byl vyprovokován Rozkol. Dvě skupiny pravoslavných se bily mezi sebou o to, jaké rituály jsou správné a jak se modlit, zatímco hlavní cíl spočíval v něčem jiném – vnutit židovskou bibli jako část svatého písma spolu s Novým zákonem, modifikovaným tak, aby byl vnímán jako prodloužení a „nadstavba“ Starého zákona. Při chaosu vyprovokovaném rozkolem se podařilo zničit většinu původních ruských knih.

Ale řešit jednou provždy všechny otázky se globálnímu znacharstvu nepodařilo. Ačkoliv se objevila Moskevská bible, nebyla přijata společností. Solský píše, že lidé pochybovali o správnosti nových knih (přesněji – pohrdali jimi a bojovali proti nim), vnímali jejich zavádění jako pokus o zotročení země a důvěřovali jen starým ruským knihám (poznámka 17 na str. 545). V kostelech se stále využívaly slovanské varianty Nového zákona, Apoštola a Žalmáře.

I vláda začala něco podezírat, proto už za Fjodora Alexejeviče (1676-1682) byly připraveny některé dokumenty, kde se zaváděly opatření ohledně ochraně země od západního vlivu, ale byly realizovány až za carevny Sofie. O tom informuje V.O.Ključeský:

„V roce 1685 učedník Polockého, Silvestr Medvěděv přinesl vládkyni carevně Sofii stanovy akademie, vytvořené ještě za cara Fjodora. Charakter a úkoly jsou jasně definovány některými body stanov. Byla otevřená pro lidi všech vrstev a dávala odchovancům státní pozice. Na pozici rektora a učitelů se připouštěli jen Rusové a Řekové; západoruští pravoslavní učenci mohli zaujímat tu funkci jen na doporučení důvěryhodných blahorodných lidí. Přísně se zakazovalo držet domácí učitele cizích jazyků, mít v domech a číst latinské, polské, německé a další kacířské knihy; to, stejně jako za cizověrnou propagandu mezi pravoslavnými, kontrolovala akademie, která obviněné soudila za svatokrádež na pravoslavnou víru, za což byli vinníci upalováni.“

Za Petra I. se práce na překladu a vydání dvoujedinné Bible obnovily, ale iniciátorům procesu nevyhovoval existující text, takže překlad začal nanovo, výnosem Petra I. z 14.11.1712, který poroučel:

„vydat tiskem Sv. Bibli na slovanském jazyce; a předtím pročíst tu slovanskou Bibli a ve všem opravit podle řeckého překladu Bible sedmdesáti mudrců (Septuaginta, pozn.)“

Opravování bylo poručeno archimandritovi Lopatinskému, který získal vzdělání na Západě a v kyjevské učilišti, a mnichu Sofroniovi Lichudovi. Byly jim dodány „staré řecké rukopisy biblického textu, které byly uchovávány v knihovně patriarcha, a západní tištěná vydání židovského, řeckého textu a jejich překladů.“

Reálně ale překladatelé používali vedle řeckých textů, Vulgáty, Tanachu, i různé výklady svatých písem západních bohoslovců.

Překlad byl dokončen v roce 1723 a po kontrole bylo vydáno v roce 1724 nejvyšší povolení a dobrozdání na tisk opravené Bible, ale tiskárna byla zrovna obsazena, a následně Petr zemřel a celá věc byla zastavena.

Nikoliv poprvé Prozřetelnost maří pokusy tisku a šíření dvoujedinné Bible v Rusku. Zemřel metropolita Pavel a mnich Slavinecký, přičemž zemřeli poté, co dokončili překlad Nového zákona a chystali se přeložit Starý zákon. To samé se stalo s Petrem I., který osobně vydával příkazy na překlad a tisk Bible. Ale zatvrzelost těch, kdo proces řídil, nebyla vyčerpána.

Při Kateřině I. bylo dílo obnoveno stejnými lidmi, ale její předčasná smrt znovu zabránila vydání.

Solský informuje, že při Anně Ivanovně v roce 1735 se dílo obnovilo, ale zabývali se jím jiní lidé, kterým se nelíbilo, že některá místa byla opravena podle hebrejského originálu, některá podle Vulgáty a jiných textů, ale ne Septuaginty, jak chtěl Petr I. Člen Sv. Synodu Teofan si překlady z Vulgáty nepřál. Byla vytvořena komise, na popud Teofana, ale ta nic nevyřešila a celá věc byla opět zastavena.

Při Alžbětě, v roce 1751, bylo nakonec dosaženo cíle: vydali Bibli, kopii Moskevské bible z roku 1663 s opravami a číslováním kapitol a veršů podle Vulgáty. Později, od roku 1756 do roku 1800, Bibli téměř každý rok vydávali a opravovali.

Ačkoliv ke konci 18. století byla dvoujedinná bible několikrát vydána, společnost ji nepřijala, lidé novým knihám nedůvěřovali, důvěřovali jen starým rukopisným knihám a v praxi se stále používaly slovanské knihy Apoštol, Evangelium a Žalmář, i díky tomu, že tištěné knihy byly velmi drahé [Solský].

V roce 1812, během chaosu Napoleonských válek, se Anglii podařilo otevřít v Rusku pobočku Biblické společnosti (British and Foreign Bible Society, předchůdce dnešních Sorosových nadací a různých NGO, ilustrace toho, že metody se nemění, dokud fungují – pozn.), která napřed získala povolení jen na šíření Bible mezi cizinci, ale brzy začala překlad a šíření Bible mezi pravoslavným národem. Hlavou byl ruský zednář kníže Golicyn, vlivný činitel, později zastávající ministerský post. „Biblická společnost“ se rozrostla jako mor a roku 1820 už měla 300 poboček a vytiskla a rozšířila v Rusku 704 tisíc Biblí ve 43 jazycích. U Synodu skoupila zbylé slovanské bible dřívějšího data vydání pod záminkou jejich šíření, které zlikvidovala.

Alexandr I. později dal zahraniční organizaci „Biblická společnost“ povolení na překlad a šíření oficiální pravoslavné bible, překládalo se z židovského hebrejského textu, což mělo své odpůrce na významných místech, ale také vlivné stoupence. Archimandrit Fotij psal carovi naléhavé apokalyptické dopisy ohledně Biblické společnosti, hovoře o plánu likvidace Ruska, car mu udělil audienci, během níž se Fotij 2x setkal s Golicynem a při druhém setkání ho veřejně proklel. Pod vlivem tlaku odpůrců dal Alexandr I. celou věc k posouzení Synodu, kde však měli převahu stoupenci Golicyna, i když na nátlak veřejnosti byl v r. 1824 Golicyn odvolán z vládních funkcí. Proces samotný však pokračoval, nejprve byl dokončen a vydán Nový zákon, v roce 1824 Starý zákon, avšak než byl vytištěn, dochází k nástupu Mikuláše I. a známým událostem (děkabristé). Mikuláš I. tisk Starého zákona v ruštině zakazuje, pravděpodobně vlivem setkání s Puškinem po několikahodinové besedě s ním mezi čtyřma očima, po níž prohlásil, že „besedoval s jedním z nejmoudřejších lidí Ruska“. „Biblická společnost“ zákaz ignoruje a tiskne 10.000 exemplářů, Mikuláš I. poroučí celý náklad spálit na Něvských cihelných závodech a v roce 1826 „Biblickou společnost“ operativně likviduje. Spálení desetitisícového nákladu svatých knih by v pravoslavném Rusku neprošlo nikomu, ani carovi, další indikátor toho, že v roce 1825 ruská společnost Starý zákon za svaté písmo ještě nepovažovala.

Titíž lidé, kteří usilovali o vydání v roce 1824, obnovili úsilí po smrti Mikuláše I. a nastoupení cara Alexandra II., tentokrát byly snahy korunovány úspěchem, v roce 1876 vychází v ruštině, nikoliv církevní slovanštině, velkým nákladem tzv. synodální překlad bible, obsahující Starý i Nový zákon pod jednou obálkou, Starý zákon je překlad hebrejských masoretských textů, do kterých jsou doplněny pasáže ze Septuaginty, které z masoretských textů, údajně 1000 a více let starých originálů, oproti Septuagintě záhadně zmizely (další důkaz toho, že se jedná o padělky). Zmizela například slova „...kteří neznají rozdíl mezi dobrem a zlem“, měnící celkový smysl sdělení o 40-letém putování Sinajskou pouští[20].

Ještě v roce 1858, poté, co Sv. Synod rozhodl o nutnosti překladu a vydání dvoujedinné Bible, se ve společnosti vedly dlouhé polemiky, z jakého zdroje překládat. Někteří autoři varovali před záměrnými deformacemi textu ze strany židovských hierarchů. Obraceli pozornost na to, že „překlad svatých knih Starého zákona z židovského textu je novinka, zavedená od doby Luthera a osvojená výhradně luterány a kalvinisty: napodobování tohoto příkladu je nebezpečné pro východní pravoslavné církve.“ Ale podobní autoři posílali anonymní dopisy, tehdy už nebylo bezpečné vyjadřovat podobné názory veřejně. [Čistovič]

Co píší o synodálním překladu vrcholní představitelé RPC dnes?

„Ruský překlad 19. století se zcela zakládá na židovském textu Bible, řecký a latinský překlad měly pomocný charakter. Ve výsledku jsme získali vydání, které není pokračováním slovanské tradice překladů Bible ze Septuaginty – toho samého Alexandrijského kodexu, který požívá u Pravoslavné církve nepřekonatelné autority.“

Řetěz životních neúspěchů nebo umrtí lidí, nějak spojených s překladem nebo snahou šířit Starý zákon, obsahující doktrínu skoupení světa na základě lichvy a doktrínu rasové nadřazenosti židů, měl ještě pokračování i v 19. století. Metropolita Makarij se snažil v roce 1846 přeložit Starý zákon, získal od Synodu povolení odebrat se do Jeruzaléma, aby se v jeskyni Svatého Jeronýma zabýval překladem Starého zákona z hebrejštiny. Ale když, vydávaje se na cestu, už držel v ruce poutnickou hůl, náhle zemřel. Další potvrzení toho, že snaha šířit Starý zákon jako „svaté písmo“ nemá podporu hierarchicky vyšších úrovní Vesmíru.

V průběhu celého 19. století byl na Rusko vyvíjen silný tlak, jehož cíl spočíval v tom, přinutit ho přijmout (v roli svatého písma, Božího Záměru) biblický projekt skoupení světa na základě židovského monopolu na lichvu, jehož ideologickou osnovou je Starý zákon. Dokonce děkabristé byli prvkem tohoto procesu. Činnost biblické společnosti a zednářských lóží, namířená na změnu světonázoru části duchovních a inteligence, přinesla své plody, a v Rusku se objevilo nové svaté písmo, Starý zákon, pod jednou obálkou s Novým zákonem. „Náhodně“[21] se objevivší v potřebnou dobu na potřebném místě Sinajský a Leningradský kodex dále posilnily stoupence Starého zákona a oslabily pozice jeho protivníků. Svatý Synod ve své většině nepochopil podstatu toho co se děje a dokonce jmenoval rabíny Levisona a Chvolsona překladateli Bible, a světská moc, která přišla po Mikuláši I., procesu nejen nebránila, ale sama ho podporovala. Duchovenstvo vedlo disputace o tom, co je etalonem pro překlad Starého zákona. Jedni měli za to že hebrejská Bible (Tanach), druzí Septuaginta, třetí dávali přednost církevně-slovanské variantě, ale v té době už v tom nebyl principiální rozdíl, všechny texty byly už patřičně upravené, včetně Nového zákona a obsahovaly totéž. Boj za etalon překladu byl vyprovokován s cílem odpoutání pozornosti od hlavního cíle kurátorů biblického projektu, spočívajícího v přijetí pravoslavnou zemí Starého zákona (v roli svatého písma), do něhož byla zakomponována ideologická doktrína zakabalení nejen Ruska, ale i celé planety.