22.6.2016
4.4. Etika bolševismu: svědomitá práce na blaho pracujících
V souladu s výše řečeným je Henry Ford, obecně známý jako úspěšný podnikatel a průmyslník, kromě toho i poněkud adekvátnější vědec-ekonom a sociolog, než údajně profesionální vědci-ekonomové a sociologové, protože analýzu pracovních vztahů v systémové celostnosti mnohoodvětvové výroby a spotřeby ve společnosti začíná z oznámení mravně-etického principu:
Práva člověka na práci a na produkt vyráběný za jeho účasti a z tohoto práva vyplývající právo určení cílů výroby na mikroúrovni mnohoodvětvového výrobně-spotřebního systému, které zabezpečují jeho systémovou celostnost.
H. Ford píše:
«Nejsou důvody pro to, aby se člověk, který si přeje pracovat, dostal do situace kdy nemůže pracovat a dostávat plné finanční ohodnocení za svou práci. Stejně tak nejsou důvody pro to, aby člověk, který pracovat může, ale nepřeje si, nezískával také v plné míře odměnu za své konání. Za všech okolností musí člověku být dána možnost získat od společnosti to, co on sám společnosti dal. Pokud společnosti nic nedal, pak ani nemá právo nic žádat. Nechť je mu ponechána svoboda zemřít hlady. Pokud budeme tvrdit, že každý má právo na více, než si zasloužil – jen proto, že někteří získávají více, než na co mají právo – daleko se nedostaneme.
(…)
Pokud nemáme neustále před očima cíle, je velmi jednoduché přetížit se penězi1 a potom, s vynaložením všech úsilí vydělat ještě více peněz, a zcela zapomenout na nutnost dát veřejnosti to, co ona ve skutečnosti chce. Fungovat na principu čistého honu za ziskem je velmi rizikový podnik. Je to druh hazardní hry, běžící nerovnoměrně a málokdy se udržící déle, než několik let. Úkolem podniku je vyrábět pro spotřebu, nikoliv pro zisk nebo spekulaci. Podmínky takové výroby jsou, aby produkce byla kvalitní a levná, aby produkce sloužila ku prospěchu společnosti a nejen tomu, kdo vyrábí. Pokud se otázka peněz zkoumá z falešné perspektivy, pak se falsifikuje ve prospěch výrobce i produkce.
Blahobyt výrobcezávisí v konečném důsledku také na užitku, který přináší lidem. Pravda, určitou dobu se může mít dobře a pracovat výlučně na sebe. Ale to není nadlouho. Stačí aby si lidé uvědomili, že jim výrobce neslouží, a jeho konec je blízko.“ (Úvod. „Idea, jíž se řídím“)
Pokud uděláme zobecnění na celou společnost, pak „stačí aby si národ uvědomil, že systém mu neslouží, a jeho konec je blízko“ - samozřejmě v historických časových perspektivách. Tím spíše to platí, pokud už si národ představil systém, kterým zamění panující antinárodní, což se už v Rusku děje2.
H. Ford téměř celou osmou kapitolu své knihy věnuje osvětlení mravně-etických principů organizace výroby a spotřeby; takových principů, aby prostý člověk cítil, že systém slouží jemu. To je základem pro to, aby podle míry růstu úrovně vzdělanosti a rozvoje kultury všichni lidé pochopili ty principy a vědomě a cílevědomě by je podporovali jako základ osobního blahobytu každého z nich, blahobytu jejich potomků a všech ostatních lidí.
„Není zvykem nazývat zaměstnance společníkem, a přesto je právě jím. Každý podnikavý člověk, když nezvládá organizaci svého díla, si bere na pomoc POMOCNÍKA (zvýrazněno námi), se kterým si rozděluje řízení. Proč potom výrobce, který také nemůže vyrábět jen za pomoci svých dvou rukou, odmítá těm, koho pozývá na pomoc ve výrobě, titul společníka? Každé dílo, které vyžaduje více než jednoho člověka, je svého druhu PARTNERSTVÍM (zvýrazněno námi). Od okamžiku, kdy podnikatel láká lidi na pomoc svému dílu – dokonce i kdyby se jednalo jen o chlapce na roli poslíčka – si vybírá společníky. On sám může být, pravda, jediným majitelem pracovních nástrojů a jediným pánem celkového díla; ale jen v tom případě, pokud zůstane jediným vedoucím a jediným pracovníkem, se může ucházet o plnou nezávislost. Nikdo nemůže být nezávislý, pokud závisí na pomoci druhého. Tento vztah je vždy vzájemný – šéf je společníkem svého podřízeného, a podřízený je POMOCNÍKEM (zvýrazněno námi) svého šéfa; proto je nesmyslné tvrdit o jednom nebo druhém, že je jediným nepostradatelným. Oba jsou potřební. Pokud se jeden dere dopředu a druhého odtlačuje dozadu, trpí nakonec obě strany» (kapitola 8. „Mzda“).
Z tohoto je jednoznačně jasné, že H. Ford oceňuje podlézavé/panovačné vztahy podnikatele a pracovníků jako neakceptovatelné, ve kterých se projevují ve své podstatě otrokářské sklony zaměstnavatele.
A nyní se podíváme na úryvek z práce J.V.Stalina „Ekonomické problémy socialismu v SSSR“, ve které J.V.Stalin píše o zárodcích nové mravně-etické reality v životě sovětské společnosti:
„Ekonomickým základem protikladu mezi duševní a fysickou prací je vykořisťování lidí fysicky pracujících představiteli duševní práce. Je všeobecně známa propast, která byla za kapitalismu mezi fysicky pracujícími v podnicích a vedoucím personálem. Je známo, že na základě této propasti se vyvíjel nepřátelský poměr dělníků k řediteli, k mistru, k inženýru a k jiným představitelům technického personálu jako k jejich nepřátelům. Je pochopitelné, že s odstraněním kapitalismu a systému vykořisťování musel zmizet i protiklad zájmů mezi fysickou a duševní prací. A ten skutečně za našeho současného socialistického zřízení zmizel. Lidé fysicky pracující a vedoucí personál nejsou dnes nepřáteli, nýbrž soudruhy-přáteli, členy jednotného výrobního kolektivu, kteří mají životní zájem na úspěšnosti a zlepšování výroby. Po bývalém nepřátelství mezi nimi nezůstalo ani stopy.“ (část 4. „OTÁZKA ODSTRANĚNÍ PROTIKLADU MEZI MĚSTEM A VESNICÍ, MEZI DUŠEVNÍ A FYSICKOU PRACÍ, JAKOŽ I OTÁZKA LIKVIDACE ROZDÍLŮ MEZI NIMI“)
Jak je vidět z uvedeného fragmentu, to, co bylo pro H. Forda ideálem, o jehož realizaci měla americká společnost usilovat (a nyní má usilovat i společnost ruská), byla pro sovětskou společnost konce 40. a začátku 50. let 20. století3 už realita života, pokud ne všech, pak mnohých kolektivů.
To, co řekl J.V.Stalin o vzájemných vztazích vedoucích a řadových pracovníků se natolik odlišuje od mravně-etických důsledků proburžoazních reforem v Rusku v naší době, že pochlebovači kapitalizmu budou dokazovat, že to jsou stalinské fantazie, nemající nic společného s realitou, a přitom budou zapomínat, jak mnozí z nich křičeli o tom, jak tyran Stalin nemilostrdně „zneužíval entuziasmus národa“, nepřemýšlejíce však o tom, odkud se ten entuziasmus bral. A entuziasmus národa v té době pramenil z toho, že ve společnosti celkově byla psychologická mravně-etická motivace k dobré práci v kolektivu, protože personál a vedoucí nebyli nepřáteli, svázaní okovy výrobních vztahů, ale „soudruhy-přáteli, členy jednotného výrobního kolektivu, kteří mají životní zájem na úspěšnosti a zlepšování výroby. Po bývalém nepřátelství mezi nimi nezůstalo ani stopy.“
Ačkoliv samozřejmě, pokud chceme být přesní, semínka bývalého nepřátelství noosféra společnosti uchovávala, a když byla státní politika po vraždě J.V.Stalina změněna stranickým a státním vedením se sklony k „elitarizaci“, z těch noosférických semínek vyrostla realita našich dní, plná třídního pnutí a třídních konflitků.
Ale z těch mravně-etických principů partnerství v základě organizace objektivně nevyhnutelné kolektivní práce pracovníků drtivé většiny současných podniků vyplývá i politika určování mzdy:
„Mezi podnikateli je stále možné slyšet vyjádření: „Také platím průměrné mzdy“. Samotný pracovník by jen stěží sám o sobě prohlásil: mé výrobky jsou průměrné. Žádný zaměstnanec fabriky by při zdravém rozumu nezačal tvrdit, že nejlevnější vstupní suroviny dají nejlepší výsledný produkt. Odkud pramení ty konstrukce o „zlevnění“ pracovní síly, o výhodě, kterou přináší snížení mezd, - copak to neznamená snížení kupní síly obyvatel a zmenšení vnitřního trhu? Jaký je užitek z průmyslu, který je organizován tak špatně, že není schopný zajistit všem, kdo se na něm podílí, důstojnou existenci? Otázka mezd je jedna z nejdůležitějších – z mezd žije většina obyvatel. Její životní úroveň určuje blahobyt dané země. (kap. 8. „Mzda“)
O něco dále pokračuje:
„Ctižádost každého podnikatele by měla spočívat v tom, aby platil vyšší mzdy, než všichni jeho konkurenti, a cíl pracovníků by měl být usnadnit realizaci této ctižádosti (zvýrazněno námi). Rozumí se, v každé výrobě je možné najít pracovníky, kteří zjevně vycházejí z předpokladu, že každá nadprodukce4 přináší výhodu jen majiteli. Je smutné že takové přesvědčení může obecně existovat. Ale ono skutečně existuje a dokonce je možná i opodstatněné. Pokud majitel nutí všechny své lidi pracovat ze všech sil, a oni po nějaké době zjišťují, že jim to nepřináší žádný užitek, pak je zcela přirozené, že znova začínají pracovat chladně. Pokud plody své práce vidí i na svém mzdovém výměru, vidí tam důkaz toho, že zvýšená produktivita znamená i vyšší mzdu, pak začínají chápat, že jsou součástí podniku, že úspěch závisí na nich, a jejich blahobyt závisí na úspěchu. Kolik by měl majitel platit? Kolik by měli pracovníci získávat? To vše jsou druhotné otázky. Hlavní otázka spočívá v tomto: Kolik může podnik platit? Jedno je jasné: ani jeden podnik nemůže nést výdaje, převyšující jeho příjmy. Pokud se studna vyčerpává rychleji, než se doplňuje vodou, brzy vyschne, a pokud jednou studna vyschne, pak ten, kdo z ní čerpal, bude strádat žízní. Pokud si myslí, že mohou vyčerpat jednu studnu, aby se posunuli k další, je to jen otázka času, než se vyčerpají všechny. Požadavek spravedlivé mzdy v současnosti objímá celou společnost, nelze však zapomínat, že i výše mzdy má své hranice. V podniku s příjmy 100.000 dolarů nelze vydávat na mzdy 150.000 dolarů. Hranice mzdy určuje samotné dílo. Ale copak samo dílo může mít hranice? Ono samo si staví hranice, pokud následuje špatné principy. Pokud by pracovníci místo včerejšího popěvku „Podnikatel musí platit tolik a tolik“ raději prohlásili: „podnik musí být takto organizován a rozšířen, aby mohl dávat takový a takový zisk“
(…)
Především je třeba si jasně uvědomit, že podmínky pro vysoké mzdy se vytváří uvnitř samotné fabriky8. Pokud nejsou, pak nebude ani vysoká mzda. Nelze vymyslet systém, který by nezávisel na
Naopak, když pracující cítí, že jeho práce nejen uspokojuje jeho materiální potřeby, ale navíc mu dává možnost něco naučit své děti a něčím potěšit svou ženu, pak jeho práce bude dobrá a on jí věnuje všechny síly (zvýrazněno námi)10. A to je dobře pro něj i pro podnik.“ (kap. 8 „Mzda“)
Zde přerušíme citování, protože pro lepší chápání dalšího textu je nutné objasnit některé otázky řízení podniku a jeho kolektivu v procesu práce.
* * *
Odbočka od tématu 5.
Bezprostředně produktivní práce a pomocná práce, řídící práce a mzda.
1 Jedno z několika míst ve Fordově knize, kde je řeč o tom, že příjmy mohou být nadbytečnými ve vztahu k rozumným potřebám. V životě se ta situace týká jak osobní a rodinné spotřeby služeb a zboží, tak i oblasti výroby. Henry Ford uděluje větší pozornost výrobě. Co se týká osobní a rodinné spotřeby, příjmy nadbytečné ve vztahu k přirozenému zdravému způsobu života velmi často nenachází užitečné použití a stávají se stimulem, který ponouká osobu nebo rodinu, zvláště dorůstající pokolení, k degradaci. Pokud je pro většinu obyvatel škodlivost chudoby zřejmá, škodlivost nadbytečných příjmů je méně očividná a rozhovor na to téma je pro mnohé nepříjemný.
2 Objasnění pro zvláště tupé buržuje a politiky proburžoazního-“demokratického“ typu: jinými slovy, váš „elitární“ status může být ztracen mnohem dříve, než pokolení, ke kterému patříte, dosáhne zasloužilého věku.
3 tj. 30 let poté, co Fordova kniha poprvé spatřila světlo světa.
4 V marxismu „nadprodukci“ v jejím finančním vyjádření odpovídá „nadhodnota“, kterou si přisvojuje kapitalista.
5 Vládnout konceptuální mocí a cíleně pracovat podle svědomí na zavedení vlády rad (“sovětů“) jako způsobu existence státnosti a realizaci národovlády neparazitující většiny.
6 A v podmínkách nepřetržitého růstu cen jako makroekonomického faktoru: „Jak dlouho bude pracovní dobytek tolerovat, že vedení podniku nezvyšuje plat a nebojuje za potlačení základních generátorů růstu cen – bankovního lichvářství a burzovních spekulací – mocí státu?“
Tato otázka je pro Rusko aktuální po celou dobu liberálních reforem. Nevnímavost ředitelského korpusu a podnikatelů k jejímu položení a odpovědi na ni hovoří o tom, že jsou – nezávisle na svém profesionalismu, tj. jednoduše jako lidé – odpad, s malými výjimkami.
H.Ford se na toto téma na jiném místě knihy vyjadřuje konkrétněji:
„Snížení mezd je nejlehčí a zároveň nejodpornější způsob jak si poradit v těžké situaci, nemluvě už o jeho nelidskosti. Ve skutečnosti to znamená svalit neschopnost vedení na pracující.“
O tomtéž v kapitole 10 („Jak je možné vyrábět levně?“):
„To svědčí o špatném vedení – když se zisk ždímá ze zaměstnanců nebo zákazníků. Zisk musí generovat kvalitnější řízení věcí. Střezte se toho zhoršovat produkt, snižovat mzdy a obírat zákazníky. Vaše pracovní metoda potřebuje více mozku, více mozku, a ještě jednou více mozku! Pracujte lépe než dříve, jen touto cestou je možné pomoct všem zúčastněným. Toho lze dosáhnout kdykoliv.“
Jinými slovy, snižováním mezd se administrativa (a státní činitelé, kteří svou politikou vytvářejí makroekonomické předpoklady k tomu) přiznává ve své neschopnosti v otázkách řízení a defektní mravnosti.
7 Neschopnost odborářských tlučhubů účastnit se toho dialogu se znalostí produkce, technologií a organizace výroby, vysvětluje odmítnutí odborů Henry Fordem. Ve své podstatě má v té otázce H.Ford pravdu: při partnerských vzájemných vztazích administrativy a pracovníků k sobě i k dílu jsou odbory – uchazeči o roli prostředníků – nepotřebné. Ve všech ostatních případech jsou odbory ve své většině jen další korporace parazitů, jejímž prostřednictvím se zákulisní síly v řadě případů vypořádávají s nepohodlnými lidmi z řad zaměstnanců a … s podnikateli, nutíc personál jejich podniku do stávek s dopředu nesplnitelnými požadavky.
8 V kapitole 5, zvané „Výroba začíná“ se H. Ford vyjadřuje k dané otázce přesněji:
„... ve skutečnosti přece mzdy neplatí zaměstnavatel. On jen řídí tok peněz. Mzdy nám platí samotný produkt, a vedení organizuje výrobu tak, aby produkt byl schopen to dělat. (zvýrazněno námi)“
9 To je analogické principu první fáze komunismu, pokud si vypůjčíme marxistickou terminologii: „Od každého podle schopností, každému podle práce“.
10 Z tohoto pocitu pramenil pracovní entuziasmus, který – jak nás všechny učí od r.1985 „humanisté-demokratizároři“, – zvěrsky zneužíval despota a tyran Stalin, který onen entuziasmus zanechal svým nástupcům, a který nástupci postupně kanalizovali v období po vraždě Stalina.
Informační báze KSB