Ford a Stalin: O tom, jak žít lidsky (9). Mravně-etické důsledky proburžoazních reforem v Rusku

19.6.2016

předchozí část

Odbočení od tématu 4: Mravně-etické důsledky proburžoazních reforem v Rusku

„Vzpomínám si na případ na Sibiři, kde jsem byl jeden čas v deportaci. Stalo se to na jaře, během povodní. Třicet lidí odešlo na řeku lovit dřevo, nesené vodou. Večer se vrátili do vesnice, ale bez jednoho člověka. Na otázku, kde je třicátý, lhostejně odpověděli, že třicátý „zůstal tam“. Na moji otázku „Jak jako, „zůstal“? Oni stejně lhostejně odpověděli „utopil se, stává se“. A najednou jeden z nich začal někam spěchat, prohlašuje, že „je třeba napojit kobylu“. Na moji výtku že koně šetří víc než lidi jeden z nich za všeobecného pokyvování odpověděl: „Co bysme šetřili lidi? Lidi můžem vždycky nadělat, a kobylu... zkus udělat kobylu“ (zvýrazněno při citování: tato mravně-etická pozice, široce rozšířená mezi lidmi, obnažuje zdroj zla po roce 1917). Zdálo by se že jde o maličkost, ale velmi charakteristickou. Zdá se mi, že lhostejný vztah některých našich vedoucích k lidem, ke kádrům, a neschopnost ocenit lidi je přežitkem tohoto podivného (a přesněji – strašného) vztahu lidí k lidem, který se projevil v dané epizodě z daleké Sibiře.

JE TŘEBA KONEČNĚ POCHOPIT, ŽE ZE VŠECH CENNÝCH KAPITÁLŮ, KTERÉ NA SVĚTĚ JSOU, JSOU NEJCENNĚJŠÍM A ROZHODUJÍCÍM KAPITÁLEM LIDÉ, KÁDRY. JE TŘEBA POCHOPIT, ŽE V NAŠICH SOUČASNÝCH PODMÍNKÁCH „KÁDRY ŘEŠÍ VŠE...“ (zvýrazněno při citování. Z vystoupení J.V.Stalina 4.5.1934 před absolventy vojenských akademií.)

Skutečně: kádry řeší vše. Komu se to tvrzení vynikajícího manažera, státníka a hospodáře J.V.Stalina nelíbí, ten se může spokojit s jinou, ve své podstatě čistě otrokářskou formulací:

„Prostředky představují zdroje, patřící firmě „A“. A ačkoli zaměstnanci té firmy jsou pravděpodobně jejím nejcennějším zdrojem (zvýrazněno při citování), přesto (jsou / nejsou) zdrojem, který podléhá účetní evidenci. Podtrhněte správnou variantu.“ (R.A.Anthony, profesor Business školy Harvardské univerzity, „Základy účetnictví“, první vydání v ruštině na základě amerického “Essentials of Accounting”, 1992., str. 9)¹

Skutečně, při veškerém očividném významu různorodé techniky a technologií ve všech odvětvích hospodářství současné civilizace, pracují ne peníze, ne průmyslové vybavení, ne technologie a počítačové programy, ne mrtvé vědomosti, natištěné v knihách, pracují živí lidé, kteří to všechno řídí nebo vnáší svou (ruční nebo intelektuální) bezprostřední práci.

Přitom drtivá většina produkce a služeb, nutných pro život jedince, rodiny, státu v současné civilizaci, jsou takové, že nemohou být vyprodukovány samostatně nikým. Jejich kvalitní výroba vyžaduje, aby nejedna desítka kolektivů různých podniků a ústavů sladěně pracovali:

„jako jeden člověk“, který je jakoby zároveň v mnoha jedincích, a plní na různých místech různé prvky celkové práce (technologického procesu), a plní je s potřebným profesionalismem a dobrou vůlí.

Pokud toto není, pak v závislosti na stupni odklonu od tohoto ideálu se všechny projekty začínají zdát nerealizovatelnými jako maximum a jako minimum, kvalita jejich plnění vyvolává u spotřebitelů i části samotných pracovníků kritiku. V řadě případů pro to, aby projekt zkrachoval, stačí aby někdo z několika tisíc zůčastněných udělal chybu, které si nevšimnou jiní, nebo si všimnou a neodstraní ji; nebo aby někdo dělal svou část (všem společné) práce záměrně bez dobré vůle.

Kompletní odstranění člověka od výroby a přechod k plně automatizované výrobě problém neřeší, jen zhoršuje, protože:

• za prvé, v programovém zabezpečení práce automatiky, které vytváří kolektivy, se otiskují nejen jejich přednosti, ale i chyby a neřesti těch kolektivů a jedinců, které je tvoří;

• za druhé, jedna z principiálních vlastností většiny případů použití automatiky spočívá v tom, že kontrola správnosti jejího fungování a odstranění jejích chyb v průběhu automaticky řízených (zvláště rychlých) procesů je ze strany lidí z větší části nemožná².

V důsledku uvedených vlastností výrobní báze současné společnosti jsou vzájemné vztahy vedoucích a podřízených, vzájemné vztahy pracovníků jedné hierarchické úrovně během určité doby na jakémkoliv podniku základem jeho budoucích jak úspěchů, tak neúspěchů.

V souladu s tím, nejdestruktivnějším ve vztahu k jakémukoliv kolektivnímu dílu je princip vedení, vyjádřený známými přístupy k podřízeným: „Já jsem vedoucí, ty hlupák“, „povinnosti personálu je plnit pokyny, a ne strkat nos do záležitostí vedení“ atp.; a k nadřízeným: „ty jsi náčelník, já hlupák“, „Co si budete přát? (abych si myslel)“, „Pro vás všechno!“ (bez ohledu na svědomí) atd.

Pokud v kolektivu panuje podobná psychologická mravně-etická atmosféra a je podporována vedením, a kromě toho i celospolečenskými faktory, pak je podnik odsouzen vést ubohou existenci v důsledku toho, že se na něm formuje hierarchie skutečných hlupáků a těch, kdo si na ně v zájmu kariéry hrají, která rodí nekompetenci a neadekvátnost zaujímaným postům na všech úrovních řízení technologických procesů a na úrovních řízení kolektivu. To se týká i národního hospodářství celkově, jako systému, tvořeného množstvím podniků, řízených na základě principů, vyjádřených výše³.

Bohužel, jak ukázal průběh reforem na území SSSR po r. 1991, manažerský korpus celkově, s řídkými vyjímkami, projevil ve vztahu ke kolektivům, které řídil, všechno-si-dovolování a lhostejnost. Ředitelé a vyšší management většiny podniků zneužívali postavení, potlačovali a vyháněli všechny, kdo neakceptoval jejich agresivní parazitismus a sebeobohacování na přerozdělování všelidového (z hlediska tehdejších zákonů) a družstevně-kolchozního majetku do vlastních kapes.

Podobné prakticky plošné chování ředitelů a vyššího managementu k podřízeným jako k pracujícímu dobytku, kterému se nepřiznávají jakákoliv práva a důstojnost člověka, zrodilo v kolektivech, které nebyly schopny zorganizovat odpor mafióznímu chování nadřízených, silnou nechuť pracovat čestně, svědomitě⁴.

Reálně v mnohých kolektivech podřízení tiše nenávidí nebo jednoduše opovrhují veškerým vedením jako defektními lidmi, kteří dlouhodobě sprostě, drze a beztrestně zneužívají svého postavení.

A taková psychologická mravně-etická atmosféra v mnohých, pokud ne ve většině kolektivů na podnicích, je hlavní důsledek postalinských epoch „oteplení“, „stagnace“ a „demokratických reforem“ v Rusku a dalších státech bývalého SSSR.

V souladu s tím, vytvoření v kolektivech psychologické mravně-etické atmosféry, motivující k svědomité individuální a kolektivní práci, je hlavní problém, který je nutné řešit na většině podniků (a ve společnosti celkově), pro zajištění nebo obnovení jejich úspěšné společensky prospěšné práce, a tím – i pro překonání společensko-politické krize v Rusku.

Je tomu tak, protože v nyní existující psychologické mravně-etické atmosféře se ocitá v neplodné situaci jakákoliv osobní profesionalita, protože je zbavena iniciativní svědomité podpory okolí na základě dobré vůle, přičemž bez ohledu na to, jak vysoká by byla nebo v jaké oblasti by se nacházela.

To se týká profesionalismu všech a každého bez výjimky: počínaje profesionalismem úklidové čety nebo kuchaře a konče profesionalismem skutečně mimořádných osobností vědy, kultury a státního řízení.

Nicméně otázka psychologické mravně-etické motivace svědomité práce v kolektivech se v posledních letech pečlivě obchází stranou ve všech diskusích na téma pracovní etiky. Příčiny jsou známé – prodejnost sociologů, ekonomů, politických komentátorů a vykladačů, kteří osvětlují ve sdělovacích prostředcích tuto problematiku: pro ně je jednoduší blábolit o „investicích“ a „důvěře investorů“ - takové blábolení nikomu nevadí, nikoho k ničemu nezavazuje, nikoho neuráží.

Ale bez vyřešení problému obnovení mravně-etické motivace ke svědomité práci v KOLEKTIVECH je nemožné jakékoliv společenské budování: ani komunismu, ani kapitalismu. Pokud psychologická mravně-etická motivace ke svědomité práci v kolektivech bude, pak investice nejsou problémem: pokud nebudou chtít zahraniční investoři platit transformaci Ruska svými dolary a euro, pak po nějaké době budou muset bojovat za každou kopějku, aby se dostali na ruský trh.

Pokud je nutnost obnovení mravně-etické motivace k dobré práci víceméně jasná každému upřímnému stoupenci komunismu, pak stoupenci obnovy kapitalistického rozvoje Ruska se ve své většině spoléhají řešit všechny problémy státní politiky a organizace výroby a rozdělování:

• úplatky – dostatečně tučné platy těm, kdo je přiznán kurátory sociálního systému „zvláště užitečným“ nebo na kom závisí mnoho lidí a celé oblasti činnosti společnosti (takoví tvoří privilegovanou, uměle „elitarizovanou“ menšinu společnosti a zčásti tzv. „střední třídu“, v jejich příjmech značnou část tvoří parazitické nepracovní příjmy);

• ekonomickým přinucením k práci – hrozba ztráty zaměstnání při minimálních mzdách neloajálních a lehce zaměnitelných (tvoří většinu, prakticky plně sociálně závislou na státní moci a finančně-hospodářské moci lichvářského bankovního systému, manažerského korpusu a vrstvy soukromých podnikatelů, jejichž podniky se nemohou obejít bez námezdné práce);

• represemi ve vztahu k elementům, kriminalizovaných samotným systémem v důsledku toho, že:

  1. kultura, podporovaná systémem, zastavila a zdeformovala osobnostní rozvoj většiny, v důsledku čehož organizace psychiky této většiny je velmi daleko od organizace psychiky lidského typu a oni, jsa nekonkurenceschopní v otázce legální kariéry ve společnosti se dávají na cestu zločinu;

  2. nemohou najít jinou cestu obrany svého života před utlačováním hiearachiemi davo-“elitarismu“;

  3. ve struktuře občanské společnosti západního typu, skrývající různé formy otrokářství, nemá Člověk místo, v důsledku čehož je tam realizovaný člověk (s lidským typem psychiky) vždy zločinec ve vztahu k principům, na kterých je systém vystavěn, jak to historicky reálně bylo se vztahem společnosti k Buddhovi, Kristu, Mohamedovi a dalším.

Na těchto principech se podniky Ruska řídí týmy administrátorů-nájezdníků, mravně-eticky a profesinálně schopných pouze sebeobohacování, zneužití postavení, rozkrádání a tunelování toho, co vytvořily předchozí generace, ale nejsou schopní organizovat kvalitní rozvoj podniků, které řídí.

Tím samým stoupenci obnovy kapitalismu v Rusku demonstrují, že jsou beznadějně hloupí a tupí, v důsledku čehož dokonce na konci 20. století – po veškeré zkušenosti sociálních katastrof, vyvolaných zavčas nevyřešenými třídními rozpory do roku a po roce 1917 – nejsou schopní pochopit to, co už v první čtvrtině 20. století bylo vyřčeno a publikováno Fordem.

Navzdory tomu co Ford jasně zformuloval na začátku 20. století, mezi „byznysmeny“ Ruska počátku 21. století je velmi mnoho hlupáků, kteří by chtěli žít ve společnosti, z jedné strany, sestávající ze „soukromých podnikatelů“, disponujících „nespornými přednostmi“, a, z druhé strany, – z námezdných pracovníků, kteří takové přednosti nemají, a kteří „komplexují“ ohledně své nesporné neplnocennosti a proto upřímně slouží „soukromým podnikatelům“ a trpělivě snáší všechny jejich stupidní nebo zjevně zvrácené pokusy z … vděčnosti za to, že ti vzali je – „neplnocenné“ – k sobě na práci z milosti, div ne sobě ku škodě.

Ale společnost reálných lidí se liší od nesmyslného blouznění podobného druhu.

Protest proti pokusům „drsných“ „soukromých podnikatelů“ (v nejobecnějším chápání toho slova) udělat ze zbytku obyvatelstva pracovní dobytek bez jakýchkoliv práv – byl předurčen Shora (v jazyce ateistů – byl dán povahou člověka). A spektrum protestní činnosti proti „elitarismu“, utlačujícího ostatní, bylo ve společnosti během historie rozsáhlé: od „otevřené kudly v kapse“ při vnější úslužnosti, nicméně doprovázené tajenou připraveností ve vhodný okamžik zabodnou nůž do zad pánovi-“dobrodinci“, do vědomého konceptuální řízení v řečišti Záměru na základě principu „Volchvové se nebojí „mocných“ vladyků a „knížecí“ dar nepotřebují. Pravdivý a svobodný je jejich jazyk a s Vůlí Nebes je v souladu. … “ (Puškin).

Takto reálný davo-“elitarismus“ společnosti, vytvářený démonismem „soukromých podnikatelů“ (v nejširším smyslu slova), disponujících „nevyvratitelnými“ klady, systémově rodí různorodou kriminalitu ve vztahu k ideálu „elitární“ normy uspořádání a fungování společnosti. Jako systémová reakce davo-“elitarismu“ na systémově jím rozenou kriminalitu vznikají silové a tajné služby. Mezi jejími členy se také ocitají nositelé ducha „soukromého podnikání“, kteří také začínají projevovat svou „drsnost“ ve vztahu k ostatním korporacím „soukromých podnikatelů“ a jim podřízených lidí. Proto je davo-“elitarismu“ vlastní postupné narůstání vnitřního pnutí ve společnosti a protestních nálad. V souladu s tím, důsledné následování ideálů davo-“elitarismu“ odsuzuje ke krachu každý sociální systém, který se někdo pokouší natlačit pod tento neživotaschopný ideál, v zájmu ukojení ambicí „soukromých podnikatelů“ a jejich klanů, kteří kdysi uspěli na první ustanovení svých „firem“ (v nejširším smyslu slova).

Jediným způsobem uvolnění vnitřního napětí v davo-“elitární“ společnosti je zřeknutí se nesmyslných ideálů „elitarismu“, a transformace davově-“elitární“ společnosti na Lidskou společnost v důsledku cílevědomé změny mravů a vnímání světa lidí. V tom spočívá podstata bolševismu jako přechodného procesu od historicky zformovaného davo-“elitarismu“ k mnohonárodnostní lidskosti Země budoucí éry.

V této souvislosti je zajímavý i tento fakt: všechny naše pokusy najít knihy H. Forda na internetu v angličtině skončily neúspěšně; dosud byla neúspěšná i snaha najít ty knihy ve fyzické podobě v samotných Spojených státech, ačkoliv přímé zákazy na jejich vydávání a prodej v USA nejsou. Ale stejně tak neexistoval oficiální zákaz vydávání a prodeje knih J.V.Stalina v postalinské epoše v SSSR, ani v první fázi epochy „triumfu demokracie“ v liberálním Rusku. Tento fakt nepsaného zákazu s cílem vymazat z paměti práce H.Forda a J.V.Stalina, v zemích, kde každý z nich žil a pracoval na blaho společnosti, mimoděk spojuje činnost těchto dvou vynikajících osobností v zájmech budoucnosti všeho lidstva, bez ohledu na záměry a přání objednatelů těchto zákazů.

-pokračování-