Duchovní kořeny stalinské epochy

16.11.2017

Hox

Žijeme v době, kdy se skryté stává díky změně logiky sociálního chování zjevným. To, o čem nedávno jen nesměle psali alternativní badatelé, nyní otevřeně bez jakýchkoliv servítek říká historik a doktor historických věd Moskevské státní univerzity Alexandr Pyžikov a vydává monografie na dané téma. Reč je o tom, že epocha Romanovců byla ve své podstatě epochou okupace Ruska Západem a že revoluce 1917 byla zákonitá a byla vypuzením uzurpátorů a nastolením původní ruské pravoslavné trajektorie rozvoje, jen už v nových historických podmínkách.

Ruští lidé, stoupenci původního křesťanství, kteří se po rozkolu a občanské válce 17. století uchýlili do ilegality a začalo se jim říkat starověrci, aktivně podporovali příchod revoluce a po revoluci podpořili Stalina (tzv. stalinská garda = z velké většiny lidé původem z prostředí starověrců), čímž mu pomohli odstranit trockisty a internacisty od moci a nastoupit cestu vlastní konceptuální moci, realizované pod rouškou marxismu.

Pro masy ruských starověrců, kteří po určitém váhání po roce 1925 podpořili Stalina a masově vstoupili do strany (tzv. leninský nábor, několik set tisíc lidí), byla otázka budování lepší budoucnosti a spravedlivé společnosti otázkou více religiozní než materiální, otázkou realizace jejich ideálů, které se zformovaly během tří století represí ze strany státu, na principech občiny a kolektivizmu.

Vidíme tedy proces, kdy původní křesťanství, které po nástupu okupačního režimu ze strany Západu v osobě Romanovců v druhé polovině 17. století odešlo do ilegality, dalo impuls vzniku silnému občinnému principu v prostředí starověrců během let útlaku, a tento princip se přelil do realizace svých ideálů během epochy stalinského bolševismu, tento princip byl ruským bolševismem - hájením zájmů většiny proti parazitující menšině. A epocha stalinského bolševismu položila základy současné trajektorii Ruska a vlastnímu projektu globalizace, a i když polsko-ukrajinské antiruské centrum opět získalo po vraždě Stalina navrch, tento základ položený v epoše Stalina dal vzniknout Koncepci společné bezpečnosti (KOB) během rozpadu SSSR a vstupuje nyní na novou etapu historického rozvoje opět v nové podobě, v nové kvalitě.
 

Vystoupení A. Pyžikova na dané téma, níže následuje přepis:

youtube.com/watch?v=qg-Fnk0B6vo

*    *   *

Dobrý den, dnes bych se chtěl věnovat známému tématu, odkud se vzal sovětský projekt, obecně Sovětský svaz a zvláště fenomén Stalina, který je zosobnění sovětské velmoci, sovětského svazu.

Nyní je rok 2017, za dveřmi je jubileum revoluce, proto společnost netrpí nedostatkem hodnocení sovětské epochy a Stalina, stačí zapnout rádio, televizi a valí se to na nás proudem. Všichni se snaží vyjasnit si, co to bylo zač, ten sovětský projekt, a hlavně odkud se vzal, proč mělo Rusko takový osud.

Západní úhel pohledu je zcela určitý a jasný: sovětský svaz, který zosobňoval sovětský projekt, to je nějaká odchylka, chyba historie. V jednom pořadu to dokonce nazvali „civilizační zvrtnutím ruské historie“. Něco údajně naprosto Rusku nevlastní, antinárodní: jakoby, předtím existoval takový nádherný rozvoj Ruské říše, který sliboval jen štěstí a prosperitu, a najednou bác, Sovětský svaz – chyba historie, anomálie. Tento zlom vykonali samozřejmě zahraniční agenti, protože nikdo domácí by nemohl způsobit Rusku tolik utrpení, jen cizáci, kterým bylo Rusko lhostejné. Takže tihle cizáci dali život sovětskému projektu, upomíná se Komunistická internacionála a další organizace, které jsou dobře známé, a odtud se dělá závěr, že je s tím třeba něco dělat, protože místo vzkvétajícího Ruska Romanovců se k moci dostala nějaká smečka banditů a maniaků, a hlavním maniakem byl Stalin. Dělá se závěr, že sovětský projekt je třeba nenávratně uzavřít a vrátit se na správnou, „skutečně ruskou“ trajektorii rozvoje.

Bohužel, podobná hodnocení doslova přeplňují náš mediální prostor. Jak se v tom zorientovat?

Samozřejmě, předrevoluční Rusko mělo své opory. Celá ta romanovská velmoc byla posvěcená Ruskou pravoslavnou církví (RPC), takovou pomocnou konstrukcí této velmoci, která měla za úkol sakralizovat, posvětit oprávněnost Romanovské velmoci.

Ale co je to ve skutečnosti Romanovská říše, na kterou dnes vzpomínají ve vytržení zástupy monarchistů? Kde má kořeny a z čeho pramení tato Romanovská říše?

Je už možné zcela přesně říct, že nemá nic společného s Ruskem! Je to konstrukce absolutně ukrajinsko-polského původu, ukrajinsko-polské duchovnosti, kterou také zosobňuje ta „Ruská“ pravoslavná církev, a hlavně, kořeny tohoto Romanovského Ruska se nacházejí mimo samotné Rusko.

Ti lidé, když se jim povedlo uzurpovat moc a uchvátit trůn, zde byli schopni založit tu velmoc, která se stala rájem pro celou tu ukrajinsko-polskou vrstvu, později naředěnou Němci.

Proto vše, co zkoumáme do roku 1917 od druhé poloviny 17. století, zkoumáme vlastně etapu vývoje Ruska, která nemá kořeny v samotném Rusku, kořeny této romanovské velmoci se nachází na Západě – Kyjev, Polsko, Řeč Pospolitá (na názvu nezáleží, jde o podstatu).

A nyní je nám vnucováno, že toto romanovské Rusko údajně je to pravé, skutečné Rusko, a že toto Rusko zlikvidovala hrstka cizáků v roce 1917, která iniciovala sovětský projekt.

Tak tedy. Sovětský projekt byl ve skutečnosti produkt normálního rozvoje původního Ruska. Sovětský projekt nemá nic společného s tím carským romanovským Ruskem, Sovětský projekt je cizorodý jev pro tuto polsko-ukrajinskou „elitu“ a kněží, vyjadřuje skutečně pravoslavnou duchovnost a etiku ruského národa, ideály starověrců (platí však jen pro stalinskou epochu, pozn. překl.).

Důležité je pochopit, že pravoslaví ruského národa a církevní struktura Romanovské říše, mající kořeny v Kyjevské duchovní akademii (pod kontrolou Jezuitů a Vatikánu), jsou dva protipóly, dvě naprosto různé věci.

Kyjevská duchovní akademie byla zdrojem vládnoucí vrstvy, v duchovním smyslu. Náš duchovní zdroj se naproti tomu nachází v těch širokých vrstvách prostých lidí, kteří byli ve své podstatě kolonizováni tou ukrajinsko-polskou vrstvou, která byla později doplněna různými dalšími západoevropany, které my nazýváme „němci“ (od slova němí – nerozumějící našemu jazyku).

Sovětský projekt se opíral na tuto duchovní trajektorii původního pravoslaví, je velmi důležité pochopit tu situaci, ty dva principy jsou skutečně navzájem nesmiřitelné, a dnes stojíme před úkolem vyjasnit si, s kým jsme: zda s tím polsko-ukrajinským projektem polské šlechty a kyjevské duchovní akademie, a který nám dnes představují jako „skutečně ruský“, nebo zda jsem s tím zdrojem státnosti a duchovnosti, který se nacházel v ruském národě. To je dnes důležité. Trajektorie carského Ruska a trajektorie sovětského Ruska nepramení jedna z druhé, jsou to jakoby paralelní reality, v tom vězí ta rozdvojenost, specifika, která zaplnila veškerý náš prostor po religiozním rozkolu a občanské válce 17. století.

Co v tomto smyslu představuje Stalin? Stalin zosobňuje tu trajektorii, která vzešla z národních hlubin a odsunula tu ukrajinsko-polskou linii šlechty a kyjevské duchovní akademie, a pozvedla se na státní úroveň, na vlastní zemi.

To znamená, fakticky byl odstraněn od moci koloniální režim, byl odsunut, svržen, a v Rusku se obnovila ta linie, ty principy, které zde začaly ještě před Romanovci, před nikoniánským rozkolem a občanskou válkou, kdy bylo přeformátováno křesťanství pod Vatikán a to původní odešlo do ilegality.

To je hlavní myšlenka, kterou jsem si kladl za cíl vysvětlit ve svých knihách „Hrany ruského rozkolu“ a „Kořeny stalinského bolševismu“.

Sovětský stalinský projekt je možné charakterizovat i jinak, jako naše odpověď koloniálnímu jhu, zavedenému polskou šlechtou a Západní Evropou. Ve skutečnosti existovala občanská válka mezi obyvatelstvem a touto vrstvou, na území jednoho státu existovaly reálně dva odlišné státy: monarchie Romanovců a státní církev (RPC), vládnoucí elita, a proti tomu národní pravoslavné Rusko, které vnímalo Ruskou pravoslavnou církev a státnost Romanovců jako nepřítele.

*    *    *

Tolik Alexandr Pyžikov. Zde je celkem na místě osvětlit ještě několik věcí. Dnes už je jasné, že celá známá historie Ruska byla historií konfrontace dvou neslučitelných civilizačních principů: sjednocené Evropy proti Rusku, kde Ukrajina hrála odedávna specifickou roli oblasti pro informační agresi Západu do Ruska. Vidíme scénář, který se opakuje pravidelně co několik set let, kdy se mění jen kulisy a formální stránka, podstata zůstává stejná.
 

1. Kníže Vladimír a křtění Rusi, rok 986 n.l.

Dnes už je zřejmé že Vladimír by orientován na Řím, nikoliv Byzantskou říši jako zdroj toho "správného" křesťanství, a ten celek, který se dnes nazývá Kyjevská Rus, byl šiřitelem ideologie Západu do Ruska, kde to bylo vnímáno jako "latinská hereze" a postoj byl nesmiřitelný. Kyjevká Rus kolonizovala další oblasti Ruska silou, zakládala kolonizační centra, pevnosti, kdy vztah domácích obyvatel na takto podřízených územích byl zhruba jako vztah Rusů k Němcům na okupovaných územích během 2. sv.války.

Reakcí na tuto agresi bylo tzv. "tataromogolské jho", které nebylo ani „tataro“ „mongolské“, ani jho, byla to sanitární operace vůči agresi Západu. Termín "tataromongolské jho" se poprvé objevuje až v 18. století, už za další okupační správy éry Romanovců a jejich dvorních historiků.

2. Nájezdy evropských rytířských řádů na Rusko během epochy "jha".

3. 17. století, nástup uzurpátorů Romanovců a náboženský rozkol a občanská válka, "Ruskou" pravoslavnou církev ovládají absolventi Kyjevské duchovní akademie, což je instituce pod kontrolou Jezuitů a Vatikánu. Kořeny jsou opět v "ukrajinské bažině", Ukrajina slouží jako zarážka mezi dveřmi, kudy je realizován vliv Západu. Ukrajina (čti Západ) si ideologicky podmaňuje Rusko a „Ruská“ pravoslavná církev se ocitá pod skrytým vlivem Říma, jednu dobu byl dokonce patriarchou jezuita.

RPC je církví obsluhující státnost Romanovců, nikoliv církví běžných lidí, je ve své podstatě antiruskou církví, původní křesťanství přechází do ilegality.

4. Napoleon, opět sjednocená Evropa napadá Rusko.
 

5. Projekt banderizace, cca 1850 až současnost, šíření informačních a kulturologických virů skrz Ukrajinu pod patronátem Západu (GP).

6. Hitler, pod jehož kontrolu byly odevzdány zdroje Evropy (svého druhu Evropská unie č.1), útočí na Rusko.

7. Současnost, sjednocený Západ opět proti Rusku.

Dá se ukázat i další časová osa útoků Západu/GP přes Ukrajinu na ruskou civilizaci: nejprve ideologické podřízení Kyjevské Rusi a agrese skrz ní, poté, co byl tento pokus překažen "tataromongolským jhem" (ke Kyjevské Rusi se chovali jako k centru nákazy), následují vojenské pokusy přes rytířské církevní řády, a když nekončí úspěšně, následuje další útok přes Kyjevskou duchovní akademii (ideologický specnaz – jezuité) a dosazení vlastní loutky na trůn (Romanovci). V roce 1917 Rusko tento okupační režim shazuje, trockisté berou revanš v roce 1953 a nastupuje opět ideologická nadvláda ukrajinců nad Ruskem (Chruščov, Brežněv), stejné centrum opět v činnosti. Co vidíme nyní? Snahy GP opět uchovat chovnou stanici banderismu v činnosti pro budoucnost, o čemž často mluví Pjakin.
 

Pokud si výše uvedené spojíme s tím že, podle všeho, Starý zákon byl zdeformován a uměle připojen k Novému zákonu až v 16-18. století v rámci operace zvané Reformace, vystupuje proces, jak Globální prediktor uskutečnil záměnu „svatých písem“ a deformaci křesťanství pro šíření svého globálního projektu zotročení všech na základě monopolu na lichvu a likvidace těch, kdo se nepodřídí. Detailněji je tato otázka rozebrána v následujících materiálech:

• Ako a prečo sa písma robia «svätými»?
• Podle víry vaší bude vám...
• Historie překladu Bible do ruštiny: podměna svatého písma jako nástroj agrese biblického projektu
• Největší tajemství novověku