Západ a SSSR - jak ve skutečnosti probíhala "studená válka" (4)

12.1.2014

(předchozí část)

JAK SSSR zachránil prestiž USA

Nezávisle na tom, jak výše uvedené procesy ve skutečnosti přesně proběhly, svět již nehodlal nadále Američanům věřit na slovo všechno, co mu o svých kosmických úspěších servírovali. Již v 70.tých letech 20.století vznikla situace, kdy svět požadoval jednoznačný důkaz o efektivnosti amerického vesmírného programu. Avšak po té, kdy Američané nebyli schopni předložit žádný ověřitelný důkaz o tom, že skutečně byli na Měsíci, bylo nezbytné aby se prokázalo alespoň to, že se svým kosmickým programem aspoň nějaký úspěch vůbec mají. A takovéto potvrzení, takovou kvitanci tohoto úspěch jim mohl dát pouze ten, kdo těchto skutečných úspěchů nezpochybnitelným způsobem dosáhl. A tím nemohl být nikdo jiný než SSSR. Tak se zrodila myšlenka společného kosmického letu USA-SSSR. A tu náhle do hry opět vstoupila „náhodná souhra okolností“. V dubnu 1972 Američané Sovětskému svazu konečně dodali vzorky měsíční půdy a ejhle, o pouhý jeden měsíc později, 24.5.1972 byla ohlášena dohoda mezi USA a SSSR o spolupráci při výzkumu a využívání kosmického prostoru pro mírové účely a byl schválen společný projekt kosmického letu „Sojuz-Apollo“. Každý, kdo je jen trochu obeznámen s tím, jak se uzavírají mezinárodní dohody mezi hospodářskými subjekty, ví že uzavření jakékoliv dohody předchází období přípravných prací, v rámci nichž se formulují a sjednávají podmínky takovéto dohody. A čím je dohoda obsáhlejší, tím větší množství přípravných prací je zapotřebí a tím i trvá toto přípravné období delší dobu. A v tomto případě vůbec nešlo o nějakou drobnou hospodářskou dohodu. Šlo o zásadní smlouvu mezi dvěma ideologickými odpůrci a v důsledku toho muselo ležet na stole skutečně velké množství otázek k vyřešení. Přitom je naprosto zřejmé, že technické aspekty nemohly být těmi hlavními. Samozřejmě, pokud by USA a SSSR (zastupovány svými vůdci) skutečně byli ideologickými protivníky. Jak víme, dohoda o společném letu byla úspěšně uzavřena, přičemž byla připravována navzdory skutečnosti, že v té době Američané už svůj lunární program ukončili a navíc byli ve velkém prodlení s dodávkou svých vzorků měsíční půdy do SSSR.

Je důležité nyní říci, že Sovětský svaz mohl kdykoliv prokázat americkou lež o tom, že USA přistály na Měsíci. Za tím účelem vůbec nebylo potřeba vysílat kosmonauty na Měsíc, jednoduše stačilo dopravit na údajné místo amerického přistání svůj Lunochod. A zdá se, že sovětští vědci se o to i snažili, když svůj Lunochod-2 nechali přistát pouhých 170 km od místa přistání „Apollo-17“, což v kosmických měřítcích vzato lze chápat jako přímý zásah do černého. Tuto skutečnost si můžeme prohlédnout na následujícím obrázku.

Na dalším obrázku si pak můžeme prohlédnout trasu Lunochodu-2.

Ukazuje se, že Lunochod-2 byl posléze přece jen navigován směrem k místu přistání Apollo-17, když se nejprve vydal směrem k nedalekému pohoří, potom se obrátil k východu, kde se však dostal do problémů. Když vstoupil dovnitř měsíčního kráteru, ve kterém byla příliš měkká půda, Lunochod-2 na ní sklouzl a sesunul se v dlouhém smyku, nicméně se mu posléze couváním podařilo vyhrabat se nahoru. Zdá se však, že si přitom nabral na sebe trochu sypké měsíční půdy, která se dostala na sluneční baterie. Následně, když se na lunární noc zavřel ochranný kryt těchto baterií, přemístil se tento měsíční písek z baterií na vrchní část povrchu Lunochodu, kde zafungoval jako tepelný izolátor, což během následujících lunárních dnů vedlo k postupnému přehřátí přístrojového vybavení Lunochodu-2 a jeho následnému funkčnímu selhání a ukončení jeho provozuschopnosti.

O tomto příběhu uvíznutí Lunochodu-2 v měsíčním kráteru a jeho následném funkčním selhání panuje mnoho dohadů a zájemci se s nimi mohou blíže seznámit např. zde: „Kudy šel Lunochod-2? http://gosh100.narod.ru/lunohod.htm“

Ať již to však s Lunochodem-2 bylo jakkoliv, jisté je jedno a totiž to, že vypuštěním Lunochodu-3 na Měsíc, mohl SSSR plně odpovědět na všechny otázky týkající se přistání Američanů na Měsíci. Byly k tomu naplněny všechny předpoklady. Nejen že Lunochod-3 byl technologicky opět mnohem dokonalejší než jeho předchůdce, navíc bylo reálné přistát s ním ještě blíž deklarovanému místu přistání Američanů, než se to podařilo s Lunochodem-2. Tato jeho mise ukázala, že takovéto přesnější přistání je v silách sovětských vědců.

Nicméně na pomoc Američanům opět přispěchalo sovětské politické vedení, které start Lunochodu-3 zakázalo, protože nebylo ochotno na takovou „maličkost“ jako odhalování svého ideologického nepřítele, vyčlenit ani jednu jedinou nosnou raketu.

A co se týká společného letu? Z technického hlediska se jednalo zejména o výměnu technologií. Pro společný vývoj technických řešení byly vytvořeny společné, sovětsko-americké pracovní týmy. Sovětští i američtí vědci tímto totiž byli postaveni před mnoho nelehkých úkolů v oblasti řešení otázek kompatibility ve společné lokalizaci přesného místa setkání kosmických lodí, dokovacích modulů, život podporujících systémů či systémů umožňujících přestup mezi oběma kosmickými loděmi. Dále pak i vzájemné komunikace v průběhu letu, řízení těchto letů, jakož i organizační a metodologická kompatibilita.

Skutečně ohromné množství úkolů stálo před jejich řešiteli. A bylo tomu tak zejména z důvodů naprosté technické zaostalosti Američanů. Postačí, když si řekneme, že např. život podporující systémy v lodích „Sojuz“ a „Apollo“ byly naprosto neslučitelné a to zejména z důvodu jejich rozdílné vnitřní atmosféry. V systémech „Apollo“ dýchali astronauti čistý kyslík, za sníženého tlaku asi na 1/3 atmosférického tlaku. Přitom dýchání čistého kyslíku po delší dobu je pro lidský organismus jednoznačně velmi škodlivé. V lodích „Sojuz“ pak byla udržována atmosféra podobná pozemskému vzduchu jak co do tlaku, tak co obsahu plynů. Rovněž podpůrné systémy větrání a klimatizace byly na obou lodích řešeny na zcela jiných principech, takže přímé spojení těchto systémů by vedlo k selhání jejich automatizovaných systémů řízení. Přímý přechod kosmonautů mezi loděmi tak nebyl z těchto důvodů vůbec možný. Standardní dekompresní mechanismy z důvodů vzniku dekompresních nemocí při přechodu mezi loděmi nebyly použitelné. Bylo tedy naprosto nezbytné vyvinout přechodový modul. Atd. atd.

Rovněž je potřeba zmínit se o tom, že v lodích „Apollo“ byly používány v SSSR vyvinuté a vyrobené dokovací (přechodové) jednotky APAS-75, zajišťující hermetické spojení dvou lodí. Američané však v té době již údajně měli k dispozici dokonalejší verzi dokovací jednotky (přechodového modulu), které se prý osvědčily v kosmických letech v rámci lunárního programu Apollo.

Samotná skutečnost toho, že přechodový modul v lodích „Apollo“ byl sovětské konstrukce, však svědčí o tom, že kosmické technologie byly přebírány Američany od SSSR a nikoliv naopak. Toto je i příčinou toho, že americké lodě jsou zkombinovaným výsledkem sovětských a amerických kosmických technologických řešení. A nová technologie byla pro Američany velmi potřebná, protože bez možnosti získat ji od SSSR by znamenalo jedině to, že americký kosmický průmysl by „natáhl bačkory“ již v polovině 70.let 20.století. Chcete-li si to ověřit, stačí se podívat na níže uvedený obrázek, který je v mnoha provedeních známý po celém světě. Jedná se o řez oběma systémy.
 

Loď „Apollo“ je ta vlevo, loď „Sojuz-19“ je ta vpravo.

Z tohoto obrázku je jasně patrné, že naprostou většina prostoru americké lodi zabírají hlavní hnací a startovací motory, manévrovací motory a systémy pro podporu života. Vidíme tedy spojení hnací jednotky s vlastní kosmickou lodí. Toto zkombinování kosmické lodi s hnací raketovou jednotkou do jednoho tělesa ukazuje na nízký výkon amerických raketových motorů, což si vyžádalo i snížení hmotnosti užitečného zatížení pro posádku. Dosahováno toho bylo dvěma cestami. Omezením funkčních možností obytného prostoru a zkombinováním některých funkčních uzlů pohonné jednotky a kosmické lodi do společné části. Toto je i důvodem toho, proč měli astronauti v lodích „Apollo“ pouze malý obytný prostor, do kterého se vešly pouze tři židle.

U sovětské lodi naopak vidíme, že její hlavní část tvoří obytný prostor. To je i důvodem toho, proč při společných expedicích přebývali američtí kosmonauti v sovětské lodi. Nicméně nutno doplnit, že to že američtí kosmonauti přebývali v sovětské lodi, bylo zapříčiněno i jinými důvody. Americké kosmické lety byly co do délky trvání limitovány několika důvody, mezi které v neposlední řadě patřila schopnost zajistit fyziologické potřeby lidského organismu astronautů. Tak je neoddiskutovatelným faktem, že předtím, než Američané po rozpadu SSSR získali plný přístup k ruským kosmických technologiím a nezačali létat na ruskou vesmíru stanici „Mir“, neměli na svých lodích takové základní vybavení, jakým je WC. A tak dobu jejich pobytu v kosmickém prostoru z velké části určovala kapacita jejich plenek. Z tohoto důvodu tedy bylo kožní onemocnění amerických astronautů tak běžným jevem. Není běžně známé, že pleny, které slouží maminkách k zabezpečení pohodlí jejich malých dětí, mají svůj původ v americkém kosmickém programu, když primárně byly navrženy k tomu, aby prodloužily dobu pobytu amerických astronautů ve vesmírném prostoru.

Výsledkem těchto společných prací pak bylo uskutečnění prvního společného mezinárodního kosmického letu, který se uskutečnil 17-19.7.1975. Zúčastnila se ho sovětská kosmická loď „Sojuz-19“ a americká kosmická loď „Apollo“. Ze sovětské strany pak posádku tvořili kosmonauti Alexej Leonov a Valerij Kubasov, pro které to byl druhý let do kosmu a z americké strany astronauti Thomas Stafford – velitel lodi, jeho čtvrtý let, Vance Brand – pilot velitelské kabiny, jeho první let a Donald Slayton – pilot přechodového modulu, jeho první let.

 

Není koní bez krmení

Nicméně předání technologií a autoritativní sovětské potvrzení amerických kosmických úspěchů Američanům nakonec mnoho nepomohlo. V té době, kdy sovětské úspěchy následovaly jeden za druhým, naopak Američané pokračovali v sérii neúspěchů. Stručně si uveďme:

1971 - Sovětský svaz jako první na světě vypouští na oběžnou dráhu Země orbitální vědeckou stanici „Saljut“.

1978 - Sovětský svaz realizuje vytvoření prvního pilotovaného orbitálního výzkumného komplexu „Sojuz-27“ – „Saljut-6“ – „Sojuz-26“.

A co dělaly v této době USA? USA rovněž měly vlastní projekt s vypuštěním vědecké orbitální stanice na oběžnou dráhu. A tak:

1973 – tento rok byl významný tím, že USA s dvouletým zpožděním za SSSR vyslaly 14.5.1973 do kosmu svoji první orbitální vědeckou stanici „Skylab“ (Sky – vesmírná, Lab-oratory - laboratoř). Tato stanice od května 1973 do února 1974 přijala s velkými, oboustrannými pochybeními tři expedice lodí „Apollo“ načež se porouchala a ukončila svou provozuschopnost. Jaké snahy podnikli Američané proto, aby obnovili její funkčnost, není dodnes zveřejněno, ale faktem je, že po šesti letech od uvedení do provozu se zřítila z oběžné dráhy a dopadla na území Austrálie. Dá se říci, že jen zázrakem při tom nezpůsobila nějakou katastrofu s lidskými obětmi.

Stalo se to 11.7.1979, tj. rok po tom, co Sovětský svaz na orbitu umístil již druhou generaci své vědecké kosmické stanice „Saljut“. Jak vidíme, po celou tuto dobu měli Američané plné ruce práce se svojí jedinou stanicí a i ta stejně přišla vniveč.

Stanice „Skylab“ byla nejen první americkou orbitální stanicí, ale byla i jedinou. Zdá se, že Američané, na základě svých zkušeností s ní, reálně ohodnotili své možnosti v této oblasti a nadále se již do podobného projektu nepustili. A skutečně, v této době USA nerealizovaly žádný další vesmírný program, který by mohl být potvrzen nezávislými pozorovateli.

Avšak SSSR i nadále plně pracoval na svém výzkumném kosmickém programu a navíc zahájil širokou mezinárodní účast na tomto programu. V září 1976 v rámci mezinárodní spolupráce „Interkosmos“ začal SSSR uskutečňovat účast specialistů z bratrských zemí socialistického tábora na mezinárodních misích s lidskou posádkou. První let zahraničního občana na sovětské kosmické lodi se konal v roce 1978. USA rovněž začaly organizovat podobný projekt od roku 1980, když první zahraniční účastník vzlétl v roce 1983. Celkový počet zahraničních kosmonautů činil na sovětské straně, do doby jejího rozpadu v roce 1991, celkem 17 osob.

A byli mezi nimi nejen občané socialistického tábora a rozvojových zemí, ale přizvány byly i západní země (1982 Jean-Loup Chrétien - Francie, 1984 Rakesh Sharma – Indie, 1990 Toyoiro Akiyama – Japonsko, 1191 Helen Sharman – Velká Británie, 1991 Fibek Franz – Rakousko).

Američané pak za stejné období vzali do kosmu pouze 8 osob a to pouze ze zemí Německo, Kanada, Francie, Nizozemsko, Saudská Arábie a Mexiko.

Přitom zahraniční účastníci amerických kosmických letů při nich zůstávali v pozici pouhých pasažérů, kdežto účastníci sovětských kosmických letů se při nich zúčastňovali plnohodnotné práce na vědecké orbitální stanici.

USA stále nebyli s to, zrealizovat vlastní orbitální stanici, zatímco v SSSR se již plně připravoval další technologický, kvalitativně nový krok v této oblasti.

20.2.1986 byl na oběžnou dráhu umístěn základní modul nové orbitální vědecké stanice „Mir“ („Saljut-8“) a v příštích deseti letech k ní byly jeden po druhém postupně připojeno dalších šest modulů.

Po zhroucení SSSR se USA otevřela možnost toho, získat prakticky zdarma přístup ke všem sovětským technologiím, čehož se samozřejmě s nadšením chopili. Od roku 1995 pak začali kosmickou stanici „Mir“ navštěvovat zahraniční posádky. Tak ji navštívilo celkem 15 posádek, z nichž 14 bylo mezinárodních, zahrnující astronauty z Francie (5 x), Japonska, Velké Británie, Rakouska, Německa (2 x), Kanady…

V rámci tohoto nového vesmírného programu „Mir-Shuttle“, bylo uskutečněno sedm krátkodobých misí s využitím kosmické lodi (raketoplánu) „Atlantis“, jedna s lodí „Endeavour“ jedna s lodí „Discovery“, během nichž sovětskou stanici „Mir“ navštívilo 44 astronautů. Od začátku těchto návštěv stanice „Mir“ se doba pobytu amerických astronautů v kosmu začala počítat nikoliv na hodiny ale na dny.

Po té, co Američané usoudili, že zvládli technologii výstavby orbitální kosmické stanice, rozhodli zbavit se své konkurence a ruskou orbitální kosmickou stanici “Mir“ zničit.

23.3.2001 byla orbitální kosmická stanice „Mir“ potopena v Tichém oceánu.

Po tomto odstranění svého konkurenta byly USA vyhlášeny vítězem závodů v dobývání kosmu. Nicméně podle svědomí a skutečného stavu věcí lze toto „vítězství“ připodobnit k situaci maratónského běžce, jehož hlavním úkolem bylo na trase nezemřít, aby po tom, co byl vedoucí běžec diskvalifikován, mohl vůbec doběhnout do cíle a zde být prohlášen za vítěze.

Pokud pak jde o to, zda Američané skutečně zvládli všechny technologie nezbytné k výstavbě orbitální kosmické stanice, faktem zůstává, že nikoliv. USA byly nuceny využívat „intelektuální výpomoc“ celého světa, což se promítlo i do jejího názvu – Mezinárodní kosmická stanice (ISS – International Space Station). Zdá se, že Američané si už od samého začátku uvědomovali, že sami sestrojit tuto stanici nedokáží a proto organizovali tak masivní návštěvy specialistů z ostatních západních zemí na ruskou orbitální stanici „Mir“.

Nicméně ani společné intelektuální úsilí západních vědců, nedokázalo využít všech úspěchů sovětských vědců. Například, sovětští vědci pro zajištění dlouhodobého pobytu v kosmu vyvinuli speciální sprchu, která pracovala v podmínkách beztížného stavu. Tímto speciálním sprchových koutem byla vybavena již kosmická loď „Saljut-7“. Avšak díky „osvícenému“ úsilí západních vědců se na ISS v otázce hygienických potřeb vrátili zpět k používání vlhkých ubrousků. Tento krok zpět nebyl učiněn ani tak z důvodů neschopnosti zkonstruovat zařízení analogické sovětské sprše jako spíše západnímu životnímu stylu, který má k hygieně negativnější postoj.

Američané však nebyli schopni ani toho, aby vlastními silami zabezpečili provoz ISS.

20.11.1998 byl vypuštěn a na orbitu umístěn první modul ISS – Záře.

2.11.2000 byla na kosmické lodi „Sojuz TM-31“ na ISS dopravena první posádka, která se skládala z:

William Shepherd, velitel ISS-1, byl to jeho první let v pozici velitele mise, ačkoliv nikdy předtím nestrávil v kosmu déle než týden. Během tří letů, které absolvoval, strávil v kosmu celkem 18 dní, 2 hodiny, 11 minut a 55 sekund.

Sergej Krikalov, palubní inženýr ISS, poprvé se dostal za hranici pozemské atmosféry v roce 1988. V této pozici strávil v 6. misi na kosmickou stanici „Mir“ 151 dnů. Během jeho druhého letu vystoupil do otevřeného prostoru sedmkrát a celkem v otevřeném kosmickém prostoru strávil více než 38 hodin. Tento jeho druhý let byl jeho nejdelším, když v kosmu strávil celkem 311 dnů. Další jeho lety z něj prakticky učinily kultovní postavu. Během svého třetího letu se stal prvním ruským kosmonautem, který letěl na orbitu na americké kosmické lodi. Jeho čtvrtý let byl jen krátkodobý let na ISS, v rámci kterého bylo jeho úkolem připravit tuto stanici na činnost její první vesmírné posádky. Během svých čtyř letů Krikalov strávil v kosmu celkem 483 dny, 9 hodin, 37 minut a 26 sekund. A byl to právě Krikalov, kdo na ISS řešil všechny technické záležitosti a úkoly, které se tam vyskytují prakticky každodenně. Shepherd byl pouze mediální figurou v roli kosmonauta.

Jurij Gidzenko, letěl do kosmu jen jednou v roce 1995, ale strávil tam téměř půl roku, když jako velitel 20. mise na stanici “Mir“ pobyl na orbitě 179 dní.

A od té doby je ISS trvale obsazena.

K záležitosti sestavy první posádky na ISS je potřeba ještě poznamenat, že pokud by Američané byli schopni zajistit technickou stránku provozu ISS, potom by nebylo pochyb o tom, že většina jejich členů by byli Američané. Avšak to, že do této posádky byli zařazeni Rusové, ukazuje na jasný fakt, že tak bylo učiněno z politických důvodů.

Na závěr tohoto kosmického tématu je potřeba odpovědět na otázku, co americké vedení sledovalo tím, když prezentovalo myšlenku vrátit se k lunárnímu programu a vybudovat na Měsíci vesmírnou stanici.

Poprvé se tak stalo v předvečer rozpadu SSSR, kdy p-rezident USA George Bush starší, s propagandistickou pompou oznámil svůj lunární program. Tento program tiše umřel v roce 1993.

Jeho syn George Bush mladší, pokračoval v této práci a ve svém projevu z 14.1.2004 - „Nový pohled na program výzkumu vesmíru“, se stejnými propagandistickými fanfárami jako jeho otec oznámil radikální změnu cílů amerických pilotovaných letů. Ve svém projevu „Na Měsíc a dál“ George W. Bush mladší postavil před NASA nový cíl: návrat na Měsíc, výstavbu obyvatelných měsíčních základen a přípravu na budoucí pilotované lety na Mars. Termín dokončení programu – rok 2020. Aby takovýto cíl bylo možno realizovat, bylo nezbytné vyvinout nový kosmický systém, který by byl schopen letět na Měsíc a později dál k Marsu. Za tímto účelem začala NASA pracovat na programu „Constellation (souhvězdí)“, předpokládajíce úspěch nových nosných raket „Ares I“ a „Ares V“, nové pilotované kosmické lodi „Orion“ a nového lunárního modulu „Altair“.

Prakticky hned však bylo jasné, že celý program není nic jiného než propagandistický bluf p-rezidenta Bushe a tak i termín realizace byl neustále posouván do vzdálenější budoucnosti. Nakonec jeho nástupce, p-rezident Barack Obama 1.2.2010 rozhodl tento kosmický program NASA zrušit. Prakticky ihned po tomto rozhodnutí ředitel NASA Charles Bolden informoval ruskou stranu – Roskosmos o zrušení kosmického programu „Constellation“, stejně jako o ukončení vývoje kosmické lodi „Orion“ a nosných raket „Ares I“ a „Ares V“.

Zde je namístě poznamenat, že když Bush-syn oznámil obnovení lunárního kosmického programu USA, všichni propagátoři amerických úspěchů s radostí do celého světa hlásali, že to pro Američany nebude žádný problém, protože tam už byli a mají k tomu k dispozici nosné rakety „Saturn 5“, které po potřebné modernizaci budou naprosto vhodné k realizaci obnoveného lunárního programu. Nicméně oficiální místa, politici a úředníci NASA se ve stejnou dobu, jako mávnutím kouzelného proutku, začali vyhýbat veškerým zmínkám o použití raket „Saturn 5“ v obnoveném měsíčném programu.

Opět se tak jednou ukázalo, jak to s tou úspěšností amerického osvojování vesmíru ve skutečnosti je.

26.11.2011 zahájil provoz (přistání na Marsu se uskutečnilo 6.8.2011) technicky nejpokrokovější samochodný rover (vozidlo - Marsochod) „Curiosity“. Jedná se o nejnovější vývoj z dílny NASA, rover nové generace, který je automatickou chemickou laboratoří a skutečně technologicky daleko předčil své předchůdce z roku 2003 – roveru (Marsochodů) „Spirit“ a „Oportunity“. Všechny světová média při této příležitosti s nadšením hlásala, nové vítězství amerického technického umu. Jako obvykle však, ve vší skromnosti opomněla světu sdělit, že americké nosné rakety jsou vybaveny ruskými raketovými motory „RD-180“ a „NK-33“. A samotný rover „Curiosity“ je jen modernizací planetárního vozítka vyvinutého v SSSR pro průzkum Marsu, stejně jako předchozí „dvojčata“ vozítka „Spirit“ a „Oportunity“. Za skutečně původní americký vývoj pak lze považovat pouze rover „Sojourner“, který byl v USA vyvíjen v době, kdy Američané ještě nemohli využívat výsledků sovětského vývoje, ke kterému se dostali po rozpadu SSSR. Níže uvedená tabulka ukazuje úroveň amerického technologického vývoje v době, kdy se dostali k výsledkům sovětského vědecko-technického rozvoje v kosmické oblasti a mohli je zužitkovat.
 

Porovnání amerických vozítek „Curiosity“, „Spirit/Oportunity“, „Sojourner“ a sovětského „Lunochod-2“.
 

Modely výše uvedených vozítek

Členové posádky s Lunochodem na lunodromu, 22.11.1970. Pátý zleva je astronaut V.F.Bykovskij. V důsledku utajení je Lunochod zakryt, přesto jsou jeho rozměry zřejmé ve vztahu k velikosti lidského těla.

Jedna otevřená záležitost stále zůstává nezodpovězena. Například raketový motor „NK-33“ byl vyvinut v 60.tých letech pro realizaci sovětského lunárního programu. Sériově byl vyráběn až do roku 1974 v továrně M.V.Frunze (OAO Motostroitel) ve spolupráci s několika dalšími továrnami v Kujbyševu. Podle některých zpráv se Američanům podařilo získat 60 těchto motorů. Co se stane, až zásoby sovětských motorů Američanům dojdou? Na čem budou létat do kosmu?

-pokračování-

Zdroj: fct-altai.ru, překlad Pe-tri.