19.1.2014
Bezpodmínečná kapitulace SSSR
Počátkem 60. let, pokud by se podařilo prosadit změnu ekonomického modelu (odstraněním monopolu FEDu na vydávání US dolarů), o kterou se snažil prezident John F.Kennedy, mohla být hospodářská krize v USA zvládnuta. Jeho smrtí (22.11.1963) se však tato změna do života nedostala a tak se krize stala nevyhnutelnou . A tak, 15.8.1971 prezident Richard Nixon oznámil v historii USA druhý default a vyhlásil zrušení tzv. zlatého standardu.
Už samotný způsob, jakým byl tento default oznámen veřejnosti ukazuje, v jak těžké situaci tehdy USA byly.
15.8.1971 vystoupil Richard Nixon v národní televizi. Byla neděle a lidé sledovali tehdy populární show „Bonanza“, když došlo k přerušení tohoto vysílání a na obrazovce se objevil prezident se svým projevem. Ve svém proslovu Nixon oznámil, že za prvé – se zavádí poprvé v historii USA cenová regulace, coby opatření proti tehdy narůstajícím problémům s inflací. Za druhé - ohlásil zavedení dodatečné 10% dovozní daně (cla) na všechno do USA importované zboží. A až na závěr své řeči, jakoby mimochodem oznámil, že USA propříště ruší směnitelnost dolaru za zlato, načež přednesl celou tirádu o spekulantech (tím skončila éra tzv. zlatého standardu neboli poválečný brettonwoodský systém p.p.).
Ve své řeči jako hlavní zdůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že nechce, aby se dolar stal rukojmím spekulantů a že nedovolí, aby tito spekulanti poškodili ekonomiku USA a proto se USA rozhodly „zavřít zlaté okno“. Odprezentováno to bylo tak, jako kdyby USA dělaly tímto krokem všem ostatním laskavost. (viz. Jim Rickards – „Co se stalo se zlatem 15.8.1971 ?“, informačně-analytický web gold.ru, 19.8.2011, http://gold.ru/articles/analytics/chto-sluchilos-s-zolotom-15-avgusta-1971-goda.html).
Z hlediska píár bylo vystoupení připraveno naprosto perfektně. O tom, že se finance země dostaly do katastrofálního stavu, bylo referováno:
-
Jakoby pouze mimochodem, aby to mezi lidmi vzbudilo co nejmenší pozornost,
-
v den (neděli), kdy jsou lidé většinově doma a tedy roztroušeni mimo své pracovní kolektivy,
-
vsazením do humoristického programu, který většinu lidí naladí do nekritického přijímání externích informací,
-
navíc má formálně podobu běžící hlavní program přerušujících reklam, na které většina diváků podvědomě reaguje snížením pozornosti vůči druhořadé informaci a současně se udržuje v emocionálním rozpoložení určovaném očekáváním pokračování hlavního zábavného pořadu.
Takto podané informace o finančním defaultu země (neschopnosti dostát závazkům) jsou do značné míry příčinou minimální, organizované reakce domácí veřejnosti a rovněž zajistily to, že v následujícím období bylo přijetí amerického ekonomického defaultu celosvětovou veřejností bráno pouze jako jakási drobná lapálie ne-li dokonce jako jakási americká oběť, za kterou by měl být celý svět USA vděčen a s radostí zaplatit celý americký dluh.
K čemuž také došlo a celý svět následně skutečně začal tento americký dluh platit. Stalo se tak prostřednictvím tištění propříště již oficiálně ničím nekrytých papírků - amerických dolarů, za které prodává celý svět do USA své reálné přírodní bohatství a další zdroje. Ve skutečnosti se však jedná o daň, kterou pod krytím pravidel světového obchodu platí podrobené národy svému utlačovateli. A tuto daň začal platit i Sovětský svaz.
Jakmile kapitalistické USA vyhlásily default, nejenže SSSR mohl ukotvit ekonomické vítězství svého socialistického systému, ale reálně mohl nahradit (padlý) dolar svým rublem, ve kterém by se tak propříště vypořádávaly mezinárodní obchody. Tímto krokem by se velmi významně posunul k celkovému vítězství nad svým ideologickým protivníkem. Za tím účelem bylo potřeba, aby SSSR i nadále zvyšoval tlak v hlavních směrech soupeření:
-
Posílit ideologickou konfrontaci
-
Přitvrdit rozpočtové problémy USA
-
Posílit problémy spojené se světovou ropnou krizí
Avšak sovětské (Brežněvovo) vedení se v tomto období zachovalo přesně naopak.
Za prvé, pokud by sovětské vedení skutečně chtělo dosáhnout vítězství SSSR v konfrontaci s USA/UK, bezpochyby by světovému společenství navrhlo nahradit dolar rublem, který se tehdy skutečně stal jedinou tvrdou měnu světového významu. Nicméně sovětské vedení vyvinulo veliké úsilí k tomu, aby pouze US dolar zůstal měnou určenou pro vypořádávání mezinárodního obchodu. Tím nejen že zachránil USA od úplného ekonomického kolapsu, ale ve skutečnosti stabilizoval celosvětový kapitalistický ekonomický systém, když mu, na úkor zemí třetího světa, poskytl dostatek svých reálných zdrojů, výměnou za bezcenné papírky s čísly a obrázky (dolary).
Nicméně záchrana dolaru nebyl jediný krok, který vedení Sovětského svazu učinilo proto, aby zachránilo celý kapitalistický ekonomický systém od kolapsu.
Pokud by SSSR odhalil americký „měsíční podvod“, nejen že by to vedlo k naprosté ideologické porážce USA/UK, ale rovněž by to dramaticky zvýšilo jejich ekonomické problémy – jak víme, nikdo nemá rád lháře. Lidé by jim přestali věřit v ideologických otázkách, byznysmeni by zajisté odmítli nadále podporovat americkou ekonomiku, účastí svých investic (v různých formách) v ní, nejen v podobě přímého spolufinancování kosmických projektů, ale i ukončením spolupráce v ostatních oblastech podnikání.
Namísto toho SSSR dělal vše možné, aby svět přesvědčil o tom, že americký lunární program není blaf, ale realita s dalekosáhlou perspektivou. A to přesto, že takováto perspektiva byla otevřena jen pro SSSR. Pokud by SSSR nezastavil svůj program pilotovaných letů na Měsíc, mohl již v roce 1970 zahájit výstavbu orbitální výzkumné stanice a stanice na povrchu Měsíce, které nejen že by otevřely zcela nové možnosti v oblasti vědeckého výzkumu, ale dal se očekávat i reálný ekonomický přínos plynoucí z osvojení si Měsíce. Takovýto úspěch by skutečně zničil ideologické protivníky SSSR.
Ale místo tohoto očividného kroku, sovětské vedení umožnilo podniknout proti své vlastní zemi úder, který jí přinesl ideologickou porážku doslova z ničeho. Sebevražedným programem osvojování celin, který byl prováděn, tak jak bylo výše zmíněno. Kromě přímých politických škody byly SSSR způsobeny škody vyplývající z toho, že po celou dobu byl socialistický hospodářský systém celému světu prezentován jako (systémově) „zkažený“. Přímé ekonomické škody se pak projevily v tom, že SSSR ztratil soběstačnost v zásobování svých obyvatel potravinami, což s sebou automaticky přineslo další návazné škody. Byznysmeni z celého světa se tak mohli sami přesvědčit, že vzájemně prospěšná obchodní spolupráce se SSSR je (v důsledku neadekvátního řízení země ze strany sovětského vedení) prakticky neuskutečnitelná. V podstatě se utvrdili v názoru, že investovat do jakéhokoliv projektu v SSSR je vysoce rizikové a s vysokou mírou pravděpodobnosti povede ke ztrátě vložených investic. Proto se tehdy západní investoři účastnili pouze takových projektů, které byly pod plnou kontrolou západních byznysmenů a u kterých byla garantována zisková návratnost vložených investic. Sovětské vedení dělalo všechno možné nejen proto, aby západní investory ani nenapadlo v SSSR investovat, ale aby své investice realizovali v USA a UK.
Souběžně s tímto procesem, provedlo sovětské vedení ještě řadu dalších konkrétních kroků, jejichž smyslem bylo zachránit USA, potažmo celý kapitalistický hospodářský systém.
Jedním z těchto kroků byl ten, že Sovětský svaz začal s masivními prodeji své ropy na světových trzích.
Sovětský svaz po dlouhou doby nebyl soběstačný v produkci ropy a ropných produktů. Proto se Stalin snažil dělat co se dalo, aby tuto situaci zvrátil a zabezpečil jak aktuální, tak i perspektivní potřeby země a jejího rozvíjejícího se průmyslu dostatečnou produkcí. Geologickému průzkumu a výstavbě nových nalezišť přikládal značnou důležitost. Toto jeho úsilí nevyšlo nazmar a tak se Sovětskému svazu podařilo zabezpečit produkci ropy a ropných produktů v takové výši, že SSSR mohl bez újmy ve vlastních potřebách začít tuto vyvážet. Avšak i když se po Stalinově smrti, začal geologický průzkum z důvodů oborového podfinancování utlumovat, přesto zůstaly nárůsty objemů těžby ropy a její zásoby na úrovních nastartovaných za Stalinovy éry. O tom, jak rostla těžba ropy v SSSR svědčí následující údaje.
Rok 1950 – 38 milionů tun.
Rok 1960 – 148 milionů tun.
Rok 1970 – 353 milionů tun.
Rok 1980 – 603 milionů tun.
Tento prudký nárůst produkce ropy byl zapříčiněn zejména tím, že od 50.tých let tvořila těžba z nových nalezišť cca 45% z celkové objemu těžené ropy v SSSR.
V roce 1964 byla zahájena těžba ropy v západosibiřských naftových polích. To umožnilo zvýšit produkci ropy v zemi v roce 1970 na více než dvojnásobek oproti roku 1960 a zvýšit roční přírůstky v těžbě ropy o 25-30 milionů tun. V roce 1974 se SSSR dostal na první místo na světě v objemu těžby ropy.
Takovéto zvýšení produkce ropy umožnilo Sovětskému svazu ve významném rozsahu navyšovat její export a tím i významně zvyšovat svůj podíl na světovém obchodu s ropou. Již na počátku roku 1960 vytěsnil SSSR Venezuelu z druhého místa na světě mezi producenty ropy.
V roce 1970 export ropy a ropných produktů ze SSSR činil 95,8 milionů tun, z nichž 54 % směřovalo do zemí socialistického tábora, 43% do vyspělých kapitalistických zemí a 3% do zemí rozvojových. A objemy těchto exportů i nadále rostly:
V roce 1972 činil vývoz 107 milionů tun.
V roce 1975 činil vývoz 130,4 milionů tun.
V roce 1977 činil vývoz 161 milionů tun.
V roce 1980 činil vývoz 160,4 milionů tun.
Zde je třeba říct, že v souvislosti s otevřením západosibiřských naftových polí, došlo i k dramatickému nárůstu produkce zemního plynu. A právě ten se stal jedním z nástrojů pomoci Západu.
V roce 1970 Sovětský svaz a Spolková republika Německo podepsaly dlouhodobou dohodu o německých dodávkách potrubí velkého průměru a dalších zařízení potřebných k výstavbě plynovodu do západní Evropy s tím, že úhrada ze strany Sovětského svazu bude provedena prostřednictvím dodávek zemního plynu ze západní Sibiře. Tato dohoda vešla ve známost jako „Obchod století“ nebo „Plynovod století“. Tento název tato dohoda získala proto, že znamenala největší dohodu mezi Německem a SSSR/Ruskem v historii jejich obchodních vztahů a která zahrnovala spolupráci obou zemí na celé desetiletí dopředu. Ekonomická podstata této dohody spočívala v tom, že veškeré výnosy z dodaného sovětského plynu do Evropy byly (po zahájení provozu) použity na úhradu nákladů spojených s výstavbou plynovodu. Jinak řečeno – Sovětský svaz zachránil Západ před politicko-ekonomickým kolapsem tím, že na sebe vzal veškerou práci a náklady k této záchraně nezbytné.
26.5.1972 podepsali v Moskvě, generální tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv a p-rezident USA Richard Nixon smlouvu o omezení strategických zbraní SALT-1. Začátek rozhovorů o této smlouvě se datuje dnem 17.11.1969 v hlavním městě Finska - Helsinky. Během tohoto období se uskutečnilo několik setkání jak v Helsinkách, tak i ve Vídni, když v květnu 1971 byla podepsána předběžná dohoda o protiraketové obraně (PRO). Jednání se vedla v blízkosti SSSR a závěrečný podpis byl uskutečněn v Moskvě, hlavním městě SSSR. A zde se přímo nabízí otázka – kdo více potřeboval tuto dohodu a kdo byl ten, kdo tahal za kratší konec provazu?
Nutno podotknout, že v roce 1967 byla mezi oběma zeměmi průměrná parita v počtu raket, ale už od roku 1968 začal Sovětský svaz každoročně navyšovat své počty o 200 nových raket, přičemž množství raket na straně USA se neměnilo. Kritickou situaci Američanů nezachránilo ani to, že dle jejich vlastního prohlášení, začali s navyšováním počtu raket s vícenásobnými hlavicemi (jeden nosič, více projektilů/hlavic - MIRV). Tento typ raket je vhodný pro závěrečný úsek letu, kdežto při startu a úvodní fázi letu zničení každé jedné z nich samozřejmě znamená zničení všech jejich hlavic, které nese. Na rozdíl od nich musí být rakety SSSR (jeden nosič-jedna hlavice) zničeny každá jednotlivě, aby bylo dosaženo odvrácení případného útoku hrozícího z každé rakety/hlavice. Z tohoto důvodu musí být protiraketový systém proti ruským raketám podstatně výkonnější, protože musel být schopen zneškodnit každou jednu raketu a to nezávisle na fázi jejího letu.
V důsledku výše uvedeného je zjevné, že smlouva SALT-1 výrazně snížila zatížení americké ekonomiky.
1.8.1975 byl podepsán závěrečný akt helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE). Na práci této konference se účastnilo 33 evropských zemí a rovněž USA a Kanada. Tento akt podepsali vedoucí jednotlivých národních delegací, vesměs vysocí vládní a političtí představitelé. Za SSSR podepsal tento akt generální tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv.
Podepsaný dokument – akt je v platnosti dodnes (v roce 1995 metamorfoval do OBSE p.p.). Ustanovení aktu ohledně lidských práv, svobody pohybu a informací, posloužily jako mezinárodní právní základ pro disidentská hnutí uvnitř země a odstartování kampaně za lidská práva v SSSR, která západ aktivně podporoval. Na základě tohoto aktu byly a i nadále jsou uskutečňovány západní intervence do vnitřních záležitostí SSSR/Ruska.
Podpis sovětského vedení pod Helsinský závěrečný akt KBSE znamenal úplnou a bezpodmínečnou ideologickou a konceptuální kapitulaci SSSR před Západem. Přijetí západního pojetí lidských práv ve skutečnosti znamenalo odmítnutí pokračování v budování nejen komunistické společnosti, ale i společnosti socialistické.
Podpis závěrečného aktu helsinské KBSE o bezpodmínečné kapitulaci byl logickým důsledkem „odhalení Stalinova kultu osobnosti“ na XX. sjezdu KSSS. Tento krok Chruščova a jeho mocenské frakce rozvrátil a výrazně oslabil jediné existující světové komunistické hnutí. To následně vedlo k rozvoji různých pseudokomunistických ideologií jako např. maoismu a rovněž to znamenalo obnovení trockismu jako politického hnutí. Rovněž to posloužilo jako základ pro znovuzrození západních „komunistických“ stran a jejich včlenění do ideologického systému západních "demokracií".
Ve skutečnosti se stalo to, že po smrti Stalina sovětské vedení všechny záležitosti ohledně plné funkce řízení své, (vůči západní kapitalistické koncepci) opoziční ideologické koncepce nechalo běžet samovolně a bez řízení a zahájilo čekání na to, až ze společnosti samovolně vyprchá náboj světového komunistického hnutí, který získala v období Stalinova řízení země. Jedinou světovou oblastí, kde zůstala zachována vnější konfrontační politika, bylo vojenství (což je až šestá, poslední úroveň či priorita zobecněných prostředků řízení, či vedení agrese), přičemž jediným jejím smyslem bylo urychlit ekonomický kolaps Sovětského svazu.
Takže, ti co zorganizovali atentát na J.F.Kennedyho nebyli žádní idioti. Naopak, tento krok byl aktem řízení globální světové politiky, kdy plánovači věděli, že budoucí politické a ekonomické problémy západního světa a USA zejména, bude možné řešit na úkor SSSR, na úkor jeho přírodního bohatství a na úkor jeho obyvatel. Přitom se nejednalo o žádné bezzubé ambice, neboť prakticky ihned po Stalinově smrti bylo toto odčerpávání Sovětských zdrojů bezodkladně zahájeno. Některé aspekty tohoto převádění sovětských zdrojů s cílem udržovat při životě západní země jsme si v tomto materiálu rozebrali.
Komu o co ve skutečnosti šlo
Problém nebyl v tom, že by Chruščov a Brežněv chtěli porážku SSSR v ideologickém soupeření a jeho následné rozdělení. Problém byl v tom, že coby přesvědčení marxisté-trockisté negativně nahlíželi na Stalinovo úsilí o vybudování socialismu jen v jedné zemi. A morálně nedokázali odmítnout budovat společnost na davově-"elitářských" základech. A z těchto důvodů nemohli realizovat své (nadnárodní) koncepční a ideologické postoje, dokud ve společnosti, mezi obyvatelstvem, nedošlo k přežití Stalinova ideologického a politického dědictví. K tomu, aby ve společnosti k takovéto destalinizaci mohlo dojít, však bylo potřeba několika generací, které by byly vychovávány k zápornému chápání jak Stalinovy osoby, tak jím uskutečňované koncepce. To je však dlouhý proces, přičemž západní kapitalismus neměl k dispozici dostatečné zdroje na to, aby tak dlouho vydržel při životě. Tak dlouho, než by v SSSR došlo k úplné likvidaci Stalinova dědictví.
Pokud by však, pod tíhou svých vlastních problémů, kapitalistický západ zkrachoval, bylo by sovětské vedení nuceno, pod tlakem jak zevnitř tak zvenku, pokračovat po své ideologicko-politické trajektorii, čímž by ve skutečnosti pokračovalo ve Stalinově koncepčním směru globalizace, což by automaticky znamenalo totální kolaps plánů na řízení globalizace v pojetí poststalinského sovětského vedení . V těchto podmínkách sovětským marxistům-trockistům nezbylo, než systematicky sabotovat a oslabovat SSSR, aby se nestal příliš silným a nemohl svojí autoritou podkopat světový kapitalistický systém. Proto byli nuceni podporovat svými zdroji kapitalistický Západ, aby vůbec vydržel při životě a byl tak schopen brzdit Sovětský svaz v jeho rozvoji. A to tak dlouho, než v SSSR a zemích socialistického tábora neproběhne výše uvedená destalinizace.
Co se týká Gorbačova, jeho role v tomto procesu, byla poněkud jiná, což se projevilo ve výsledcích jeho perestrojky. Šlo o to, že v průběhu Chruščovova „oteplování“ a Brežněvovy „stagnace“ v ideologické konfrontaci se Sovětským svazem, byl GP za účelem snížení jeho přitažlivosti pro západní populaci nucen rozvíjet sociální sféru v zájmu řadových občanů víc, než tomu bylo v SSSR. Nicméně v oblasti sociálního rozvoje GP sleduje své specifické cíle v rámci svého konceptuálního přístupu k řízení procesu globalizace. Zkombinováno to ve výsledku znamenalo to, že na začátku Gorbačovovy perestrojky byly na Západě již vyřešeny ty otázky globalizace, které byly k řešení na počátku 20.století , a zahájením světové marxistické revoluce přiděleny tehdejšímu Rusku. Například socializace dětí, zničení tradiční rodiny, což se snažili na počátku 20.století v Rusku prosadit silou zbraní „horliví“ bolševičtí revolucionáři. Toto vše již bylo na „rozvinutém“ Západě úspěšně vyřešeno v podobě tzv. Juvenilní justice. A navíc, spojením takovýchto justičních metod s dalšími genocidními metodami se na Západě reálně podařilo vychovat „člověka - služebníka“. Na Západě se tak podařilo vybudovat masové společenství LGBT – deviantů, určených k realizaci veškerých řídících procesů ve společnosti. LGBT devianti jsou sloužící zombie – bioroboti, jejichž zájmy a potěšení jsou zredukovány na různé formy sexuálních úchylek. Biologicky nejsou tyto zombie schopni se reprodukovat, což v rámci politiky „zlaté miliardy“ dává GP ohromné možnosti ve sledování a řízení populace jak této služební/úřední miliardy, tak i miliardy pomocných pracujících.
Pokusy vytvořit „člověka - služebníka“ v postrevolučním Rusku metodami genetického inženýrství a politicko-ideologickým zombiováním selhaly a proto ke konci 20.století už Rusko nebylo na špici globalizačního úsilí, ale byl jím „rozvinutý“ Západ.
Proto bylo potřeba provézt v Sovětském svazu takové sociální reformy, který by zrychleným způsobem dohnaly krok se Západem v procesu globalizace v rámci biblického projektu.
Právě sledování vlastních konceptuálně-ideologických cílů určovalo činnost Chruščova, Brežněva i Gorbačova a jimi rozbitého Sovětského svazu. Prohlašovat je za nějaké naverbované agenty a špiony je zavádějící, pokusem zmást lidi, odvést je od pochopení reality. Hlavní motivací jejich činnosti byla marxistická ideologie, vše ostatní byly všeho všudy konkrétní nástroje, aplikační zabezpečení, instrumenty realizace.
Sledováním ideologických předpokladů v rámci starozákonního globalizačního konceptu můžeme identifikovat smysl opatření, přijímaných většinou soudobých světových politiků, kteří pracují v demokratických volebních procedurách a píár technologiích, které GP staví do čela světových států. Včetně Sarkózyho.
Pokud jde o trestní stíhání tohoto bývalého francouzského p-rezidenta, k tomu by bez souhlasu GP nemohlo dojít. Represe jsou pro GP nástrojem k tomu, jak ukáznit své stoupence. Trest pro nedisciplinované následuje neodvratně a je tvrdě demonstrativní, aby všem ostatním bylo jasné, co je čeká, kdyby svévolně opustili plnění úkolů stanovených GP.
Jak říká ruské přísloví: "Kdo se dal na vojnu – musí bojovat". Pokud nejste schopni poradit si s na vás vloženým úkolem, nelezte do politiky, neobelhávejte GP, neplýtvejte zbytečně jeho zdroji. Avšak GP nikdy veřejně neoznámí, za co konkrétně nějakého politika trestá. Řadoví lidé nemají být informováni o tajemstvích řízení společnosti. Veřejnosti bude oznámeno, že ten či onen politik byl potrestán za to, že např. znásilnil pokojskou v nějakém hotelu, nebo že využíval služeb prostitutky, nebo bude medializována nějaká další vhodná záminka k trestu, samozřejmě nesouvisející se skutečným důvodem. Podstatné na tom trestu je to, že GP potrestá viníka tak, aby to v žádném případě nebylo hezké. Hlavní věcí na takovém trestu je to, aby viníkovi - nebyl způsoben hrůzný konec, nýbrž hrůza bez konce.
Naopak těm, kteří se svého úkolu zhostili úspěšně, GP (globální prediktor) milostivě uděluje mnohé „výsady“. Tak např. zrádci a ničiteli supervelmoci SSSR – Gorbačovovi – byla prokázána vysoká čest: svěřili mu úkol vystupovat v reklamě na potřebný kečup.
Pokud jde o Sarkózyho, pak jej skutečně čeká hrůza bez konce. Protože se mu nepodařilo uskutečnit plán na odstartování procesu vedoucího k rozpadu Ruska prostřednictvím organizované americké vojenské agrese do Jižní Osetie v Gruzii. Ani po dobrém ani po zlém premiéra Ruska Vladimíra Putina neovlivnil. V.V.Putin nezradil zájmy Ruska a tak se plán Medveděva a Sarkózyho na odstartování procesu rozkladu Ruska stal bezpředmětným.
V.V.Pjakin
15.5.2013
zdroj: fct-altai.ru, překlad Pe-tri
Informační báze KSB