V.V.Pjakin o válkách: ve vzduchu je cítit válka

4.1.2019

Tématický výtažek z nedávných relací otázka-odpověď V.V.Pjakina.

Verze ke stažení: Pjakin o válkách.odt

Otázka - Odpověď: http://leva-net.webnode.cz/products/otazka-odpoved-v-v-pjakina-ze-dne-5-11-2018/

00:33

Dnes začneme událostí, kterou chcete vy, Valeriji Viktoroviči, vyzdvihnout sám.
Co je to za událost a proč zaujala vaši pozornost?

Je to důležitá událost a přesto si jí naše média a analytici příliš nepovšimli. Já se snažím vybírat právě takové události, které mají zásadní význam pro budoucí řízení, i pro utváření situace v globální politice, které ale opomíjejí naši analytici a nevěnují jim dostatečnou pozornost.

Podstata této události spočívá v tom, že jak si mnozí asi povšimli, tak minulý týden se vyznačoval nevídanou diplomatickou aktivitou Alexandra Grigorjeviče Lukašenka. Jednou navrhoval, jak by mohl být vyřešen konflikt na Donbasu, jednou zase že se bude podílet na řešení konfliktu v Podněstří, jakoby se všude snažil nějak uplatnit.

A kdy se projevila tato jeho politická aktivita?

Na pozadí největších vojenských manévrů, největšího vojenského cvičení NATO. Přitom když se podíváme na veškerou historii cvičení NATO v tomto regionu, v tom evropském, tak se vždy tematicky jednalo o odražení agrese nějakého státu teritoriálně se nacházejícího na běloruském
a ruském území s následnou okupací území, na kterém se nachází současný stát Bělorusko.

Zdálo by se, že vše je očividné a ty manévry právě tak. Takže ať už je podnikají kdekoliv, tak skutečnost, že mají protiruské a protiběloruské zaměření, nevyvolává žádných pochyb. A najednou Alexandr Grigorjevič přichází s těmi svými prohlášeními. V tomto smyslu ho dokonce budu přímo citovat.

Na setkání s pomocníkem tajemníka státního departmentu USA pro Evropu a Eurasii Mitchellem Lukašenko prohlásil následující: „Dokonce i v těch nejsložitějších dobách našich vztahů, jsem nepřestával mluvit o tom, že máme extrémní zájem na dobrých vztazích s vaším státem.“ To je v pořádku. Všechny státy by měly mít zájem na dobrých vzájemných vztazích a to dokonce i ve složitých dobách. Ale co řekl dál?

„My chceme být předvídatelní a nikdy jsme se těmto principům nezpronevěřili, proto máme dobrý vztah s mnohými státy světa. Jestliže společně pokročíme v našich vztazích, tak vám slibuji, že Bělorusko bude tím nejspolehlivějším a nejupřímnějším partnerem a jestliže vám Bělorusko něco slíbí, dokonce i ke své škodě, tak to uděláme. My známe postoj vašeho státu k těmto problémům.“
Má na mysli problémy v regionu, jako je Donbas a Podněstří.

„Myslím si, že jako čelní stát světa udělíte větší pozornost řešení těchto problémů, budeme-li vám moci být nápomocni v řešení těch nejsložitějších problémů v Evropě a obzvláště na východě Evropy, kde stojíme na geopolitickém zlomu, jsme k tomu připraveni.“

Co tím Lukašenko mínil?

Lukašenko navrhl zrušit všechny formáty jednající o vyřešení problému války na Donbasu, občanské války na Ukrajině a zavést, zformovat nový projekt, nový formát, jehož součástí budou i USA.

Co tvrdí? Že dokud USA někde nezasáhnou, nemůže tam být mír. Nehlasně je tím tedy řečeno, že tu válku tam vedou právě USA, se kterými je třeba se podle Lukašenkovy verze dohodnout.

A Lukašenko prosí, aby mu svěřili postavení nejvěrnějšího lokajíčka USA. On je pro zájmy USA připraven obětovat dokonce i národní zájmy, státní zájmy Běloruska.

Minský formát a Normanský formát jsou zcela funkční formáty, ale nedá se od nich očekávat větší přínos, než jaký mohou přinést v současné situaci v řízení, kde dominují USA a evropské státy i státy celého světa teprve formují nové formáty mezinárodních vztahů za situace, kdy postupně získávají nezávislost na USA.

Ale to je proces. To je proces formování evropské nezávislosti na USA, to je proces získávání nezávislosti Ruskem a Lukašenko tohle nemůže nechápat. Proto také nabízí USA, neboť vidí, jak jejich dominanci ve světě narušuje Normanský a Minský formát, tak navrhuje tyto formáty zrušit
a zároveň zapojit USA.

Jednou věcí je, když Porošenko neustále v průběhu jednání odbíhá a telefonuje nějakému úředníkovi ve státním departmentu. A něco úplně jiného je, bude-li jednat sám úředník státního departmentu. To se odráží na operativnosti, na možnosti manévrovat s pomocí zdrojů USA
a vyvíjet nátlak na jiné státy.

V případě Normanského formátu, kterého se USA neúčastní, je vždy možný posun směrem k míru. V případě účasti USA to znamená pouze konfrontaci mezi USA a všemi ostatními. A Evropa, která není úplně svobodná před diktátem USA, se tak stane spojencem USA v nátlaku na Rusko.

A cílem USA je rozpoutání války na Ukrajině, v Bělorusku s cílem přenést tuto válku na území Ruska i do Evropy.

A Lukašenko to dobře ví, jenže pro něho je důležité něco jiného, on chce carovat a všemu vládnout. Pokouší se tedy dohodnout s USA: „Nechte si mě tu ve vedoucí funkci jako svého člověka a já se za to postarám dokonce i ke škodě Běloruského státu udělat vše, co bude třeba.“

Když se podíváte na tyto soudruhy, jako je Lukašenko, tak vidíte, že je život ničemu nenaučil.
Kde je konec Mubárakovi? Jak skončil Kaddáfí? A co Saddám Husajn? Ti všichni se také pokoušeli dohodnout s USA a také kvůli tomu obětovali národní zájmy, také se snažili manévrovat. A kde je jim konec?

A s čím počítá Lukašenko?

Lukašenko počítá s jednoduchou věcí. Jen si to vezměte. To cvičení USA přímo ohrožuje suverenitu Běloruska. Tato cvičení mohla reálně pohřbít Bělorusko jako stát.

A co v těchto podmínkách dělá Lukašenko, který chápe, že se jich nikdo nehodlá zastat? Samozřejmě přistoupil na dohodu s Ruskem. Jak přijímal Putina, jak okolo něho tancoval.

A co teď díky tomu nabízí?

Lukašenko nabízí USA: „Jen se podívejte, za mnou stojí celé Rusko a já to zařídím tak, že ho podrazím na všech úrovních vedení státní činnosti: zahraničněpolitické, globální, v oblasti diplomacie, všude je podrazím, abyste vy, USA, mohly vyhrát.“ V podmínkách, kdy se Rusko se vším všudy postavilo za Bělorusko... Rusko by tak jako tak nenechalo Bělorusko na pospas, ale dělalo by to v jiných formátech. Ale teď do toho vstoupilo ve formátu se zohledněním činnosti Lukašenka ve funkci běloruského prezidenta. Mohli jsme zůstat stát stranou, podívat se, jak by to s ním dopadlo a potom teprve tu otázku vyřešit, ale my jsme to neudělali.

A Lukašenko stejně jako vždycky v těchto případech, opět zradil Rusko, které se za něj postavilo,
a nabízí, že ho podrazí.

Do čeho v podstatě vkládá naděje? Že ty hlavní akce s ohledem na to cvičení NATO probíhají daleko v Norsku. Ale to doufá zbytečně.

Války takového řádu jako byly 1. a 2. světová válka už nebudou, už nebudou. Vždyť když se na to podíváte, tak dnes války probíhají ve formátu, jako když sovětská vojska pomáhala při zajišťování demokratického procesu a rozvoje Afghánistánu. Dnes specnaz zlikviduje lídra státu a až potom vstoupí armáda pro zajištění chodu státnosti.

Jenže zatímco Rusko, když vstoupilo do Afghánistánu, tak tam přišlo budovat školy, fabriky, nemocnice. Tak všude kam vstoupí USA, sebou přinášejí zkázu, hlad a genocidu místního obyvatelstva. Všude sebou přinášejí válku a rozklad. Všude, kam USA přišly se svou demokracií, tam všude teče krev místního obyvatelstva.

Jak to vypadá v Iráku? Jak to vypadá v Afghánistánu? Jak dopadla Libye? Všude je to jedno a to samé. Tam, kde jsou Američané, tam teče krev, lidé strádají a umírají.

Jaké varianty by čekali Lukašenka s ohledem na to cvičení?

Specnaz zlikviduje Lukašenka a až potom začnou v kolonách z Polska a Pobaltí proudit vojska NATO na běloruské území. Jenže to bude pouze jedna část toho vpádu. Ta druhá přiletí letadly a těm je úplně jedno, zda poletí do Norska nebo do Běloruska.

Aby to ale bylo možné podniknout, je nutné, aby sám Lukašenko deaktivoval aktivní účast při odrážení agrese jak samotné běloruské armády, tak také pomoc Ruska. Ano, nedeaktivuje je na dlouho, ale poskytne těch 5-6 hodin nezbytných pro dokončení totálního vpádu a okupování celého Běloruska vojsky NATO.

A přitom bude on sám zlikvidován stejně jako Hafizulláh Amín v Afghánistánu. Ale on to nechápe
a pokouší se dohodnout.

Ale co je na tom to strašné? Vůbec ne to, co se stane samotnému Lukašenkovi, horší je to, co bude následovat potom, po této jeho zradě, otevřené zradě podle všech parametrů, všude kde jen mohl, se dopouštěl špinavostí.

Opakuji, že když Rusko přistoupilo na tento scénář, tak kde jen mohl, tam nám zasolil. Všude se nám vynasnažil bodnout nůž do zad, protože se potřebuje zavděčit Američanům.

A zde je nutné si uvědomit, k čemu to povede. A povede to k tomu, že bude válka.
Tedy to, o čem sní Američané, rozpoutat válku v Rusku a Evropě.

A za těchto okolností je nutné říci alespoň několik slov o tom, jak začínají války.

Protože lidé dost dobře nevědí, co je to válka, a jak jsou války spouštěny. Nevědí to v podstatě lidé ani analytici, ať se dívám, jak chci, nikoho takového jsem neuviděl. A lidé, kteří usuzují na úrovni, že válka začne jen s podmínkou, že to nepřinese nepřijatelné škody? To jsou úvahy o ničem. Protože takto jsou plánovány operace, vojenské operace, ale války se plánují a realizují jinak.

Je možné o tom mluvit dlouho, je možné o tom napsat celou knihu, co je to válka, jak jsou války vedeny, jak začínají, jak končí.

Je toho hodně, proto teď z teoretického hlediska řeknu doslova jen pár slov, bez kterých by prostě bylo nepochopitelné, proč tak na toho ubohého Alexandra Grigorjeviče útočím. Možná je čistý jako padlý sníh a já ho tady pomlouvám.

Takže v Koncepci sociální bezpečnosti je přesná a bezvýhradná definice, co je to válka.
Válka je soubor opatření zaměřených na uchvácení cizích přírodních, energetických
a lidských zdrojů.

Válka… To, co se teď označuje tím moderním termínem - hybridní, tu existuje celou dobu, po kterou existuje lidstvo. Jedná se o válku vedenou na všech šesti prioritách zobecněných prostředků řízení. A až ta šestá, silová, nejslabší priorita silového působení, boje, je to, co je v celém světě považováno za obvyklou válku, kdy padají bomby, tříští se náboje, sviští kulky a lidé umírají na bojištích.

A my teď budeme mluvit o tom, jak začíná válka tohoto typu. Přitom je třeba si uvědomovat ještě další jednoduchou věc, že provádění vojenských cvičení je také válka. Víte, cvičení, to je svého druhu ukázka svalů protivníkovi. Jako když vleze do ringu nějaký boxer a začne předvádět různé údery, bojové postoje apod. A potom tam vleze ten druhý a dá mu najevo, že to viděl a že na to má svou odpověď, která ho bude mrzet.

Všechna ta cvičení včetně Vostoku 2018, které se konalo u nás, i ten Trident Juncture, který je teď v Norsku, to je to samé jen na státní úrovni. To je bezkontaktní válka, ale už je to válka. To znamená, že si poměřujeme síly. My se snažíme o obranu a když na to přijde, tak s malou krví na cizím území, což je ten nejefektivnější způsob.

A Západ se jako vždy pod rouškou obrany proti někomu pokouší zmocnit cizích přírodních, energetických a lidských zdrojů.

Takže když se podíváme, jak začínají války na šesté prioritě, tak odhalíme dva velké principy začátku války.

Ten první je, když je systém k vedení války připraven, potom začne válka.

A druhý je, když jsou války rozpoutány z hlouposti. A to je bohužel ve světové politice také přítomno. Bohužel se za to platí velkým proléváním krve. Ale k tomu se také dostaneme. Ale napřed k těm systémům.

Jaké systémy mají být připraveny? V čem spočívá připravenost těch systémů?
Když je řeč o dvou státech, tak tomu velmi dobře rozumíme, každý z nich musí mít mobilizovanou armádu, připravenou ekonomiku, a když má tohle všechno agresor připraveno, tak může na někoho útočit a někoho porazit. Ano, a takových příkladů, jak začala válka, je v mezistátních vztazích mnoho.
Ale do tohoto systému státní připravenosti vést válku také patří případy, kdy tu válku nepovede jeden stát, ale dva a více, tedy skupina států, které však nejsou spojenci.

Jak to? My přece víme, že když proti někomu bojujeme, tak vždy ve spojenectví. Ne, tak to zdaleka není. Ta spojenectví mohou mít různou podobu včetně spojenectví při dosahování společných cílů. Příkladem takového spojenectví se společnými cíli nám poskytuje například Mnichovská zrada v roce 1938. Kdy Itálie, Francie a Velká Británie přenechali Německu československé Sudety a Polsko to využilo k obsazení Těšínska.

To znamená, že státní mechanismus a ideologie státu byly připraveny k provedení agrese, a jakmile se ta možnost ji projevit objevila, byla okamžitě realizována. To je připravenost systému. Kdyby polský stát ten systém takto připraven neměl, tak by to v podstatě nedokázal využít. Čelil by vnitřnímu veřejnému mínění, vojska by nebyla vhodně rozmístěna a nebyla ve stavu připravenosti… Je toho více, takže by k té agresi nemohlo dojít.

Vše je také jasné, když jsou připraveny systémy mezistátních spojenectví. Když například... ...Turecko, Velká Británie, Francie, Sardinské království zaútočily na Rusko. To, co známe jako Krymská válka, co ale ve skutečnosti byla světová válka probíhající jak na severu Ruska, tak i na Dálném východě, kde všude také probíhaly bojové akce. Na Baltu tenkrát byli opatrnější. To jsme mluvili o státních systémech.

Ale když se podíváme na to, jak začínala 1. i 2. světová válka, tak uvidíme, že státní systémy na tu 1. ani na tu 2. světovou válku připraveny nebyly.

1. světová válka v podstatě začala na základě principu: „Nikdo tu válku nechtěl, ale ona byla nevyhnutelná.“ To znamená, že obecně politická situace byla taková, že státy držíce se své státní politiky a jednajíce podle etiky chování přijaté v tehdejším světě, logicky dospěly k válce, která svým účastníkům přinesla ohromné útrapy.

A von Pourtales, který vyhlašoval válku Rusku, plakal už v kanceláři ministra zahraničí Sazonova. A Sazonov potom zase plakal na tribuně. Obvykle se ovládal, proč mu tenkrát ty slzy vytryskly? Protože chápal, kam dovedl svůj stát, k válce. K tomu, čemu se pokoušel vyhnout, celá diplomacie to naznačuje.

A když viděl to vlastenecké nadšení z války nic nechápajících diplomatů, tak se mu ulevilo, že on nebude jediným jejím viníkem. „A možná se dokonce pletu, možná nám to něco i přinese.“ Třeba si myslel právě tohle. Ale jasně se mu ulevilo. „Je tu válka, ale já nejsem jejím jediným viníkem! Tady je ten systém, který mě v tom podporuje, v tom, že bude válka.“

A když si vezmeme 2. světovou válku, tak když se podíváme na ty události, jak probíhaly, tak na tu válku v roce 1941 v podstatě nebylo připraveno Německo ani Sovětský svaz. Programy přezbrojení Německa i SSSR se hypoteticky shodují, a měly být dokončeny v letech 1942-44, ale ten souhrnný bod byl v roce 1942, kdy měly být přibližně dokončeny, to byla ta přibližná úroveň, kdy mělo být jak Německo, tak i SSSR technologicky i systémově připraveno k válce.

A u Německa se to jmenovitě projevilo v tom, že i když bojovalo v pro něj ekonomicky příhodných podmínkách, tak teprve v roce 1943 provedlo přezbrojení armády novými prototypy zbraní, což je velmi těžké i v mírových dobách. Jenže Německu nic jiného nezbývalo.

A podíváme-li se na SSSR, tak my jsme v podstatě bojovali v ekonomicky nepříhodných podmínkách a nic takového jsme si dovolit nemohli. Nicméně určité položky z toho plánu přezbrojení na nové prototypy zbraní, se přece jen realizovaly. Například se v roce 1943 objevil nový tank IS, logická vývojová řada těžkého tanku KV-1. Tanky IS byly jen logickým zakončením této koncepce. A ve stejné době se objevil tank T-34-85. Kdy konečně vyzbrojili tank T-34 kanónem ráže 85 mm. Přitom Grabin říkal od samého začátku, že ty kanóny ráže 76 mm jsou jak pro středně těžký, tak i pro těžký tank příliš slabé. A to říkal ještě před válkou. Takže tohle všechno mělo svůj dopad.

Německo zase přišlo v letech 1942-43 s útočnou puškou pro zkrácený puškový náboj. To všechno tedy jsou fakta.

Přesto Německo zahájilo válku. Proč?
Protože globální systém byl připraven zorganizovat tuto válku. A když tu mluvíme o připravenosti systémů, tak se nesmíme dívat jen na připravenost státu, zda je stát připraven bojovat či ne, jaké jsou jeho cíle, musíme se také dívat na připravenost spojenectví, tedy na první nadnárodní svazek. A navíc se musíme dívat na to, jak je k realizaci války připraven globální systém řízení.

Ten pojem globální politiky naši analytici zcela ignorují, a proto také nejsou schopni tento segment vůbec uvidět. V tomto ohledu před ně staví jak 2. světová, tak i 1. světová válka velké množství takových faktů, ale oni jim nedokáží porozumět. A teď probíhá to samé. Nejsou schopni tu politiku rozeznat.

A ve výsledku neviděli, přestože to faktologicky vnímali, že nejtěžší doba byla v roce 2014, kdy USA na základě svých zkušeností, vždyť to jejich státní řízení bylo tím nástrojem, přes který byly zorganizovány dvě světové války: 1. i 2. světová válka. A lidé v USA se tak něčemu přiučili. Takže připravili na rok 2014 globální systém na úrovni mezinárodních vztahů k rozpoutání světové války. V tom roce 2014.

A letadlo, které se mělo stát Gliwicemi, bylo sestřeleno. Jen s velkými potížemi se tu situaci povedlo rozřešit. Ale těm takzvaným analytikům… Pro ně globální politika neexistuje, oni mají tu svou geopolitiku. To je ale jen jeden princip.

Druhý princip je, když jsou ty války rozpoutány z hlouposti. I k takovým válkám došlo. Tím nejklasičtějším příkladem, tím prostě...

Ano, nejnázornějším příkladem války z hlouposti, je Velká paraguajská válka, jak ji nazývají v Paraguayi, která trvala od prosince 1864 do března 1870. Tehdy… Ale vezměme to popořadě. Ta situace tam byla v podstatě jednoduchá. Neustále tam tehdy probíhalo budování států v Latinské Americe. Nějak se formovalo Brazilské impérium. Ano, byla i doba, kdy to bylo impérium. Formoval se i argentinský stát. A ještě tam byla Uruguay a Paraguay.

A všechny tyto státy tvořily takový vřící složitý kotel. Všechny k sobě měly nějaké teritoriální nároky. Každý se pokoušel od druhého něco si urvat. A za této situace paraguayský diktátor Fernando… Francisco Fernando, jak on se..., a už vím, Francisco Solano López, tak ten se rozhodl, že dostane svůj stát na vnější trhy, chtěl mít přístup k oceánu. Jenže Paraguay byla uzavřena, jednalo se o vnitrozemský stát, který byl ze všech stran obklopen jinými státy. A jemu se zdálo, že může dobře využít situaci, když podpoří jednu z válčících stran v Uruguayi, že se tak dostane ke břehu oceánu a začne se mu skvěle dařit.

A jak to tam probíhalo? „Tu druhou stranu v Uruguay podpořila Brazílie, musím tedy vyhlásit válku Brazílii. Abych pomohl přímo v Uruguayi, musím projít po argentinském území, tak musím vyhlásit válku i Argentině. Takže ve výsledku a úplně pro nic za nic, pro nějaký iluzorní zájem, vyvolal válku se všemi svými sousedy. A v důsledku této šest let trvající války z 525 000 paraguayských obyvatel jich 300 000 zahynulo. Podle různých odhadů zahynulo od 70 do 90% veškerého dospělého mužského obyvatelstva a Paraguay jako stát přestala existovat.

A jen díky okupaci se Paraguay zachovala jako stát, díky okupaci ze strany Brazílie. Tato okolnost dokládá, že Paraguay v podstatě nebyla v bezvýchodné situaci. Argentina a Brazílie mezi sebou bojovaly o Uruguay, tak mohla díky tomuto konfliktu manévrovat a získat tak přes Uruguay přístup k oceánskému břehu. Mohli toho dosáhnout, kdyby neustále manévrovali. Díky zájmu o zachování Paraguaye jako státu toho bylo možné dosáhnout. Brazílie Paraguay okupovala šest let, aby neumožnila Argentině ji rozdělit. Neboť Argentina navrhovala, aby si ji mezi sebou s Brazílií rozdělili. To Brazílie zachovala Paraguay.

Takže Paraguay měla možnost manévrovat. Brazílie měla složitý vztah s Velkou Británií, každým okamžikem hrozilo vypuknutí války. Argentina byla slabá. Uruguay byla slabá, a ještě se neustále hašteřily. Tak zůstaň stát stranou, neúčastni se bojových akcí…

Jenže se mu chtělo ukázat, jak velký on je frajer: „Moje armáda je ta největší!“ A vůbec mu nevadilo, že ta jeho armáda byla vyzbrojena z velké části kopími a luky? A také mu nevadilo, že pušky zrezly do takové míry, že se z nich nedalo střílet?

A potom posílali bojovat i děti. Při posledních odvodech brali děti od devíti let věku! Do armády! Někdo přece musel bojovat! Navlékali jim vousy, aby alespoň z dálky vypadaly jako dospělí vojáci.

Sice mrňaví, ale dospělí. A přitom měl možnost manévrovat. A čeho dosáhl tím, že se zapojil do té války? Zdálo se mu, že je to tak jednoduché. Jednou zaútočí a rozšíří si své území, dostane se ke břehu oceánu. A čeho dosáhl? Území státu se zmenšilo dvojnásobně a obyvatelstva tam zbylo ještě méně.

Ale i z novějších dějin známe takové příklady. Málokdo si vzpomene na to, že od října roku 1940 do dubna 1941 probíhala italsko-řecká válka. Byli tu trojnásobní spojenci Německo, Itálie
a Japonsko, kteří válčili a byli připraveni si podělit svět. Německo se právě připravovalo na válku proti SSSR.

No a v té době se rozhodl chytit si nějakou tu rybku v kalné vodě Mussolini. On si uvědomoval jednoduchou věc, že přítomnost Řecka na tom místě, kde se rozkládá, znamená, že se může stát potenciálním nástupním prostorem pro britská nebo americká vojska v následné válce proti hitlerovskému Reichu: „Takže Hitler by měl ten problém nějak řešit a on to stejně bude muset udělat. Já ale mohu rázně zaútočit, vždyť mám dvakrát větší armádu než Řecko, tak je prostě převálcuju.“

A tak zaútočil a Řecko se začalo bránit. Ve výsledku Hitlerovi nezbylo než okupovat jak Řecko, tak i Jugoslávii. A to znamenalo odklad války se SSSR o dva a půl měsíce.

Takže na nás nezaútočili na konci dubna, ale až na konci června. To znamenalo posun, který narušil plány globálního prediktoru, jež stál jak za fašistickou Itálií, tak i za nacistickým Německem, stejně jako za Velkou Británií a USA, když rozpoutával tuto válku. Tento systém byl připraven. Hitlera k válce tlačili, nutili ho začít válku proti SSSR, a nebylo důležité, kdo v této válce zvítězí, protože nakonec stejně měl vyhrát systém.

Vždyť proto tenkrát také Truman prohlásil: „Podíváme se, kdo bude vítězit, a potom pomůžeme tomu, kdo na tom bude hůř.“ Tedy tomu, kdo bude prohrávat. Jenže svým přáním získat co nejvíce prospěchu z toho vpádu do Řecka a vyřešit zcela ten problém, že potom nezůstane žádný kontinentální nástupní prostor pro případný budoucí útok na Německo a Itálii, když okupuje Řecko, Mussolini ve výsledku v mnohém napomohl ke zhroucení plánů této války.

Opakuji, že si globalisté nepřáli, aby SSSR prohrál, oni jen potřebovali v SSSR zařídit státní převrat. Právě kvůli tomuto státnímu převratu svezli 7. listopadu 1941 všechny první tajemníky oblastních a krajských republikových výborů. Kdyby tehdy Stalin souhlasil s návrhem Žukova přenést velitelství ze západního okraje Moskvy na východní, tak by se to stalo záminkou, že Stalin všechno vzdal a je nutné ho zatknout, následoval by státní převrat a následná dohoda s Německem, za jakých podmínek bude kdo dál existovat. To byl cíl globálního prediktoru.

A ne že Německo mělo vybojovat celý ten prostor a udávit se jím. Ono by se jím stejně udávilo, jenže za jiných podmínek. Druhá světová socialistická revoluce by začala přesně tímto okamžikem. Stalin by byl odstraněn, a potom by následoval vítězný útok Rudé armády až ke břehům Lamanšského průlivu a všude by byl nastolen marxistický režim. Tak tohle všechno se zhroutilo. A značný vklad do toho, že se to zhroutilo, vnesla právě ta hloupost Mussoliniho, který se rozhodnul být aktivní.

A proč jsem tohle všechno vykládal? Abyste pochopili, že všichni státní činitelé ať už si to přejí či ne, jsou prvky velkého systému. A dokonce i na té úrovni, kdy se jim zdá, že všechno zohlednili, takže jim vše musí vyjít, jsou ve skutečnosti pouze těmi pěšáky v cizí a silnější hře. Přesto však může takový pěšák narušit scénář tak, že to pro jeho rodný stát bude znamenat velkou pohromu.

A Lukašenko se chová přesně jako Francisco Solano López, je to klasický případ. On svůj stát šetřit nebude. V podmínkách, kdy je možné manévrovat a usilovat o lepší budoucnost státu, všechno boří, jen aby se zavděčil páníčkovi, který je určen k odpisu. Stejně jako ukrajinští zrádci vždy sázeli na poraženeckou stranu… Jednou pomáhali Karlovi XII. zradou Mazepy, podruhé sloužili Hitlerovi.
Tak tyto jejich vavříny by rád urval i Alexandr Grigorjevič Lukašenko. On také touží posloužit budoucímu historickému poraženci a společně s ním se propadnout do nebytí a nechat se proklínat vlastním národem.

Jenže výsledkem je, že svým jednáním vytváří u americké státní elity falešnou iluzi, že okupace Běloruska je v podstatě možná s Lukašenkovou pomocí a možnost rozpoutání 3. světové války z hlouposti tak prudce vzrůstá, prudce vzrůstá.

Takto si někteří soudruzi zahrávají se životy na celé planetě. I z malého státu mohou vyvolat takové následky, které potom už nepůjdou zvládnout. Takže je to tak, že Lukašenko už je v podstatě pro všechny persona non grata. A to včetně Ruska. To už je danost.

On sám to ohlásil, už zase, opět zradil ty, kteří jemu osobně pomáhají. Opět poplival Rusko
a zabodnul mu do zad nůž, Rusku, které jeho osobně zachránilo, protože Američané by ho nechali pověsit někde na hlavním náměstí v Minsku i s tím jeho Koljou.

A jak vypadá jeho vděčnost za všechno dobré? Toho Alexandra Grigorjeviče? Slibuje, že se postará o řádné prolévání krve na Donbasu, a že rozpoutá novou válku v Podněstří, do všeho strká nos, protože to je přání Američanů, oni potřebují ten region prostě podpálit, aby se válka rozšířila jak do Ruska, tak i do Evropy.

Americká státní elita pořád potřebuje 3. světovou válku. A svým slibem, že může dezaktivovat v určité etapě jak své ozbrojené síly, tak i pomoc Ruska v odvrácení okupace Běloruska, on osobně postrkuje svět k jaderné válce.

Takže i malé události mohou mít obrovské následky. Tak to je ten význam Lukašenkova prohlášení. Trvalo to o něco více než čtyřicet minut. Bohužel to jinak nešlo, i tak jsem tu teorii o válce zkrátil na absolutní minimum, jen jsem uvedl pár příkladů. Bez toho není možné pochopit, jak vznikají války. Prostě to nejde. Jinak pořád budou vykládat o nepřijatelných škodách a tak podobně.

Hitler zaútočil na SSSR, přestože s určitostí věděl, že to pro něj bude znamenat nepřijatelnou škodu, jestliže se SSSR bude bránit, protože nebyl připraven na válku, nebyl ještě připraven. Systém SSSR byl na válku připraven více, přestože jeho zbraně neodpovídaly budoucí teorii války. Sovětský svaz ale mohl způsobit Německu nepřijatelné škody.

Proč tedy Hitler zaútočil?

Protože měl záruku, že v Rudé armádě dojde ke zradě, jak jsme to také mohli pozorovat celý 1941 a 1942 rok. Absolutní zradu. Tam kde byl Chruščov, tam byla zrada. Tam kde byl Žukov, samá zrada.

Otázka - Odpověď: http://leva-net.webnode.cz/products/otazka-odpoved-v-v-pjakina-ze-dne-12-11-2018/

01:22

Začneme touto otázkou: Valeriji Viktoroviči, včera se ve světě slavilo stoleté výročí konce
1. světové války. V Paříži se při této příležitosti konaly oslavy. Prosí vás okomentovat tyto pařížské slavnosti a jmenovitě Macronovo chování. Všichni si povšimli toho, jak se snažil zabránit rozhovoru mezi Putinem a Trumpem.Podle oficiálních informací prý z důvodu, aby jejich oficiální setkání nezastínilo samotné oslavy tohoto výročí.Nebo je v tom ještě něco jiného?

Samozřejmě, že ještě něco jiného. Samotná ta akce ke stoletému výročí od konce 1. světové války je v současných politických podmínkách natolik významná a fundamentální, že setkání, že žádné setkání dvou politiků ji nemůže zastínit, mohlo by naopak jen význam této události podtrhnout.

A že bylo rozhodnuto, že Trump s Putinem jako vyšli Macronovi vstříc a akceptovali jeho návrh neorganizovat v Paříži plnohodnotnou schůzku, aby tuto akci nezastínili, není nic jiného než zdvořilá výmluva, která je ale v našem davo-„elitářském“ světě pochopitelná, protože by šlo skutečně o setkání a jednání dvou hlav světových velmocí, což znamená, že by to doprovázela zvýšená pozornost.

Ale zopakuji, že v současné politické situaci by to v žádném případě nemohlo zastínit samotnou událost, samotné ty oslavy stoletého výročí konce 1. světové války. Proč?

Protože ta akce, ta schůzka Trumpa s Putinem by za jiných politických okolností mohla být logickou akcí v rámci oslav tohoto stoletého výročí. Jen by tomu přidala ještě větší lesk a obsah
a mohla by potom do historie vejít jako zásadní schůzka, která se konala v tomto formátu a za přítomnosti tolika světových lídrů.

Jenže kvůli politickým, vnitřním politickým příčinám jak v Rusku, tak i v USA, je takové setkání teď předčasné, a tak vyšli lídři těchto států Macronovi vstříc a akceptovali jeho návrh ji neorganizovat, tedy tu plnohodnotnou schůzku. A jejich vzájemná komunikace tam byla při setkáních pouze letmá, obvyklá, protože jsou-li lidé na stejném místě, tak se nemohou nepotkat a musí tedy při vzájemném setkání příslušně reagovat. A ne že by se například jeden druhému demonstrativně vyhýbali, to by nebylo správné.

Takže oč jde?

Už jsem nejednou mluvil o tom, že v současnosti je ve vzduchu cítit válka. A cítí to všichni. Takže v této situaci by setkání Trumpa s Putinem mohlo do značné míry toto napětí uvolnit, protože právě tyto nálady teď obcházejí celou světovou elitu.

V novinách Kommersant se v předvečer tohoto summitu objevil článek Nesmí být připuštěna nová zničující válka, kde se vyjadřují veteráni světové politiky k hrozbě jaderného konfliktu v článku speciálně napsaném pro Kommersant. Ten článek napsal Igor Ivanov, bývalý ruský ministr zahraničí, Desmond Browne, bývalý britský ministr obrany, zástupce předsedy správní rady Evropského společenství lídrů za mnohostranné odzbrojení a nešíření jaderných zbraní, Wolfgang Ischinger, bývalý německý velvyslanec v USA a předseda Mnichovské mezinárodní konference o bezpečnosti a Sam Nunn, bývalý senátor-demokrat USA, spolupředseda Iniciativy pro snížení jaderné hrozby.

A co tam píšou?

Uvedu jen několik málo citátů z tohoto článku: „Budoucí víkend oslavíme stoleté výročí konce jedné z nejděsivějších tragédií v historii lidstva 1. světové války. Ve svém hodnověrném popisu jejího začátku historik Christopher Clark vypráví o tom, jak několik vážených evropských lídrů nevědouce co činí, přivedlo své státy k válce, ve které zahynulo 40 miliónů lidí. Dnes se střetáváme se stejným rizikem falešných představ a mylného vnímání vzájemných kroků, které je navíc posíleno nebezpečím použití jaderných zbraní schopných zabít milióny lidí ne za čtyři roky vleklé zákopové války, ale za pouhých pár minut. Máme mechanismy, které by nedopustily, aby nějaký jeden incident nemohl přerůst v tak obrovskou katastrofu?“

V polovině článku se opět ptají: „Co můžeme udělat, abychom to nenechali sklouznout k takovému šílenství?“.

A končí: „Nikdo z těch, kdo tenkrát byl u moci, potom vůbec nemohl pochopit, jak se něco takového mohlo stát a proběhnout tak nečekaně rychle? Tento týden v Paříži, sto let poté, kdy po celé Evropě utichla děla, mohou lídři udělat první důležité kroky v nepřipuštění začátku nové zničující války.“

Takže o čem to mluví? Že doufají, že lídři něco udělají. A v tomto ohledu znamená samozřejmě urovnání vztahů mezi Ruskem a USA uvolnění situace.

Ale mám takovou otázku:

A chápou vůbec ti lidé, kteří tento článek napsali, jak tenkrát ta válka vypukla? 1. světová válka? A proč považují za hodnověrný popis začátku války právě od historika Christophera Clarka, a proč ne od jiných?

K tomu musím říci následující:

V minulém pořadu jsem se dost dlouho věnoval tématu, jak začínají války. Ty systémové i ty z hlouposti. A mnohým se to vůbec nelíbilo: „Proč vykládáte takové banality? To my všechno víme, jen jsme tu zbytečně ztráceli čas.“ Chtěli slyšet asi něco jiného…
Někdo v tom zase viděl jakousi konfrontaci s kýmsi… Takže znovu říkám, že žádné skryté významy jsem tím na mysli neměl. Když chci někomu něco říci, tak to udělám přímo a zcela jasně. Takže je to prý tak, že jen ztráceli čas. Jsem nucen je rozčarovat.

Tak zaprvé, to o čem jsem mluvil, nenajdete ani v jedné učebnici, v žádné analytické práci
a zadruhé tu máte tento článek napsaný diplomaty. Chápou oni vůbec, jak k té válce došlo? Praxe dokládá, že ne. Ten článek o tom svědčí.

Ale my jsme povinni vědět, jak vznikají války a jak se jim vyhnout. Jestliže tohle nebudeme chápat, existuje riziko, že si zopakujeme to, co už tu jednou bylo, že podruhé šlápneme na stejné hrábě, jenže již se zcela jinými následky. Evropa považuje 1. světovou válku za velkou válku, protože ta 2. světová válka nepřinesla Evropě tolik obětí a takové zpustošení jako ta první. Proto je samozřejmě pro Evropu ta 1. světová válka tou hlavní.

A vzhledem k 1. světové válce, když se vrátím k tomu, proč si vybrali právě tohoto historika, tak pro tyto historiky existují dva takové postuláty. Ten první existoval o něco dříve a nikdo se ani nepokusil ho zpochybňovat: „Válku chtěli všichni a záminku už si našli.“

Teď, čím více zkoumají dějiny 1. světové války a obzvláště z hlediska jejího porovnávání se současnou politickou realitou, tak všichni docházejí k závěru, že tu válku nikdo nechtěl, ale přesto byla nevyhnutelná. Jak je tedy možné, že když tu válku nikdo nechtěl, byla nevyhnutelná? A kdy přesně se stala nevyhnutelnou?

Máme například k dispozici paměti ministra zahraničí Sazonova a tak víme, že 1. června řekl:„Jestliže Německo zaútočí… oj Rakousko zaútočí na Srbsko, tak nám nezbyde jiná možnost, než do té války vstoupit.“

A za dva měsíce se rozpoutala válka. Ale přece si uvědomujete, že za dva měsíce žádný stát do války nedotlačíte, jde o dlouhodobý proces. Jde o určité formování informačního pole, ve kterém žije, každodenně žije společnost toho či onoho státu a v souladu s tímto informačním polem, potom takový vývoj událostí zapadá do logiky chování.

A když si položíme otázku:
A jak, kdy…? Co vlastně byla ta 1. světová válka?
A dříve než začneme mluvit o příčinách 1. světové války, kdy byla naplánována a jak se to všechno rozvíjelo, musíme říci, že v podstatě byla 1. a 2. světová válka vlastně jednou válkou realizovanou ve dvou etapách.

Kdybychom posuzovali tyto dvě války odděleně, tak bychom nedokázali pochopit, jak to bylo provedeno. A když to budeme posuzovat takto celkově, tak tomu můžeme plně porozumět.
2. světová válka vlastně měla začít v roce 1936-37. Podle toho byla nastavována veškerá algoritmika.

Kvůli tomu byla v roce 1931 ve Španělsku provedena takzvaná revoluce. Velice zajímavá revoluce. V roce 1931 Japonsko vtrhlo na kontinent a založilo stát v Mandžukuo.
V roce 1931 se celé hejno západních spisovatelů vypravilo do SSSR.
V roce 1931 jako první přijel Bernard Shaw a po něm jich následovalo celé hejno.

A co dělali? Formovali na Západě informační pole příznivé pro sovětskou moc.
A proč? Protože bylo v plánu, že současně s tou revolucí ve Španělsku se v roce 1936 aktivizují i ty kroky podnikané Japonskem a Čínou na Dálném východě a rozhoří se tam totální válka.

A Sovětský stát, když buržoazní státy odmítnou poskytnout pomoc revolučnímu Španělsku, projde revoluční válkou, propochoduje přes celou Evropu a nastolí tam sovětskou moc. Ta 2. světová válka se totiž plánovala jako druhá etapa světové socialistické revoluce.

Jenže Stalin jim tento plán zmařil a v roce 1937 se nevydal na osvobozující pochod Evropou zakládat tam marxistický režim. Tímto způsobem pro sebe vyhrál, no mám na mysli pro stát, tři roky do začátku 2. světové války, toho oficiálního začátku v roce 1939 a pět let do začátku Velké vlastenecké války.

Jenže Západ ten čas také proti SSSR využil a veřejné mínění z toho převážně prosovětského změnil na převážně protisovětské, protiruské. A na Dálném východě došlo k určitému nezdaru, neboť k té aktivizaci tam došlo za podpory…
Protože právě v té době Čína získala, obě Číny i ta kuomintangovská i komunistická podporu od Západu i od SSSR, aby mohly vést válečné akce proti Japonsku, ale tyto válečné akce neumožňovaly… Lépe řečeno nebyly pro Japonsko fatální a dokonce mu nezpůsobovaly ani citelnou škodu, protože Japonsko mělo následně plnit roli hlavního bojového prvku proti SSSR, při rozdrcení SSSR.
Proto ta válka začala až v roce 1939 a skončila v roce 1945 se známými výsledky. Ale to je velice v krátkosti.

A mimochodem Hitlera přivedli k moci se vším všudy také v roce 1931. Já už jsem vyprávěl o roce 1927, o Dněperské vodní elektrárně, o tom zásadním roce 1927…
- Symbolické roky.
- Ano, o symbolických rocích. Jenže všechno se to najednou vypovědět a podchytit nedá. Je to velice zajímavé téma. Když proto mluvíme o 1. světové válce…

A proč právě o ní? Protože chceme přijít na to, jak jsou spouštěny systémové války. Zatímco s ohledem na hlupáky je to přehledně jasné…
Tedy já když jsem vyprávěl o té Paraguayi, tak jsem měl v zásobě ještě další klasický příklad, kdy válku rozpoutali hlupáci. A byl to ten ugandský diktátor Idi Amin. Proto jsem se také přeřekl, a když jsem mluvil o Afghánistánu, tak jsem místo Hafizulláh Amín řekl Idi Amin.

Ten, kdo bude studovat historii válek a to, jak války rozpoutávají hlupáci, by měl absolutně nezbytně zaměřit svou pozornost i na Idi Amina. Tam jsou velice zajímavé momenty ilustrující to rozpoutávání válek hlupáky, tedy z jejich vlastní hlouposti.

Zatímco systémové války nejsou rozpoutávány z hlouposti. Ty jsou rozpoutávány plánovitě, připraveně a probíhají převážně právě v tom režimu: „Nikdo tu válku nechtěl, přesto byla nevyhnutelná.“

A když se vrátíme k té otázce, kdy vlastně byla naplánována 1. světová válka, tak na to mají různí badatelé zcela odlišné názory. Ty názory se ovšem takto lišit nemohou, když budeme ty události hodnotit z pozice šesti priorit zobecněných prostředků řízení, z pozic druhů sociální moci, sociální idiocie.Vše bude totiž zcela očividné.

A takto dojdeme k názoru, a lépe řečeno ne k názoru, ale k závěru, že 1. světová válka byla naplánována v roce 1812, tedy sto let předtím, než k té válce došlo.
No to se podívejme, kampak nás to zaneslo? A teď se podíváme na to, co se přibližně v té době dělo v Evropě a jakých bylo dosaženo cílů, těch řídících.
Z tohoto zkoumaného rámce vyloučíme velice zajímavé události v Rusku z doby smuty, a také období vlády Ludvíka XIV., které trvalo 72 let, z toho 54 let vládl jako samovládce, a byl nucen předat svůj trůn dědici dvouletému dítěti, svému pravnukovi, protože se mu nepovedlo ho předat svým synům.
Takže tohle všechno ponecháme stranou.

A co se tedy stalo?

V roce 1789 ve Francii 14. července, tedy podle oficiální verze, lid povstal, dobyl Bastilu a došlo k Velké francouzské revoluci. Sama francouzská revoluce se začala rozvíjet od roku 1793, od okamžiku, kdy Ludvíkovi XVI. usekli hlavu.

A co se dělo potom?

Začaly revoluční války a napoleonské války, které měnily mapu Evropy, přeskupovaly státy
a národy, prováděly celkové přeformátování. Staré státy byly bořeny a budovaly se nové a vše to šlo dobře. Napoleon díky těmto válkám budoval novou Evropu až do té chvíle, než přišlo na řadu Rusko.

A proč Napoleon v Rusku vedl útok na Moskvu místo na Petrohrad, který byl tehdy hlavním městem?

Dokud si neodpovíte na tuto otázku, tak vůbec nemůžete pochopit události, ke kterým v té době došlo. Napoleon šel na Moskvu z jednoho jednoduchého důvodu, potřeboval se opřít o starou urozenou ruskou šlechtu, o bojary, kteří budou bojovat proti cizáckým carům Romanovcům
a rozpoutat tak v Rusku občanskou válku. Napoleon byl ve své podstatě kreaturou Velké Británie, stejně jako celá ta revoluce byla prací Velké Británie, ta revoluce ve Francii.

A jak v té době vypadala situace?

Velká Británie, když dosadila dynastii Romanovců, začala si pěstovat Rusko, aby potom porazilo Švédské impérium, neboť to svou vnější politikou zasahovalo do globální politiky Britského impéria. Jenže mezitím se Rusko samo stalo impériem, protože se přepočítali v Petrovi I. Oni si mysleli, že si vychovávají hrobaře Ruska, a zatím fakticky vychovali člověka, který Rusko povznesl a udělal z něj impérium. A to nějak potřebovali vyřešit. Úkolem proto bylo v Rusku rozpoutat občanskou válku, novou smutu, a kvůli tomu potřebovali, aby tam vpadl Napoleon. S ním by si to potom vyřídili později, stejně by ho odepsali podle zásady, mouřenín udělal svou práci, mouřenín může jít.

Tuto hru chápal Kutuzov, ale nechápal ji Alexandr I. Ve výsledku Kutuzov udělal všechno možné pro to, aby Napoleonovu armádu udržel v celku a nasměroval ji proti Velké Británii, aby vytěsnil ty války na evropské území a nevměšoval se do nich, zatímco Alexandr I. kroky své armády snížil veškerá rizika pro britskou armádu a přinesl jim vítězství nad Napoleonem... ...na stříbrném tácu.

Ve výsledku těch napoleonských válek se na mapě světa objevil stát Belgie. Jenže ten hlavní úkol, úkol srazit Rusko na úroveň údělných knížectví řízených zvnějšku, se vyřešit nepovedlo.
To už bylo jasné v roce 1812. A proto okamžitě začala být prováděna příprava k zorganizování nové války proti Rusku. Aby však mohla být tato válka v Evropě zorganizována, bylo nutné se na to připravit.

Rusko bylo neustále sužováno na vnějších frontách Osmanskou říší, Evropa ho neustále zrazovala, nikde se mu nedostávalo podpory. A možná by jim to všechno vyšlo, kdyby v roce 25, ano 1825 - povstání děkabristů. Takže došlo k povstání děkabristů a jim se opět všechno zhroutilo.

Byl tam okamžik, který by umožnil vyhnout se té válce za sto let, byl, nebo aby byla provedena podle plánu, který si vytyčili globalisté. Kdyby ovšem vše proběhlo tak, jak to bylo naplánováno. Kdyby Alexandr I. abdikoval a Konstantin Pavlovič by neabdikoval a věrnost by mu přísahal celý stát.

A Mikuláš I., který by se fakticky stal ruským carem, by se tak dostal do složité situace, která by jednoznačně podkopala základy monarchie, to přinejmenším, a přinejlepším by se rozpoutala občanská válka o trůn. Protože Konstantin sice neprotestoval, tedy přesněji řečeno, vyslovil se pro to, aby na trůn usedl Mikuláš I., ale sám se nároku na trůn nevzdal. Takže cíleně vytvářel situaci k vytvoření vnitřního konfliktu, nesvárů uvnitř Ruska, což odpovídalo zájmům globálního řízení.

Mikuláš si s tou věcí ale poradil a poradil si s ní dokonce lépe, než by kdo očekával a začal obnovovat Rusko, no a dělal to natolik efektivně, natolik se mu dařilo, že v tom globalisté uviděli velký problém, obrovský problém, a byli nuceni neplánovaně zahájit válku proti Rusku, tu takzvanou Krymskou válku v letech 1853-56.

Zásluhou Mikuláše Pavloviče, Mikuláše I. Pavloviče je ta skutečnost, že tak to zákulisí odhalil v celé jeho kráse. Když totiž neměli možnost válčit cizíma rukama, tak byly Velká Británie a Sardinské království nuceni samy se účastnit této Krymské války. To kvůli tomu Británie Mikuláše I. nenávidí za to, že je v diplomacii převezl.

A proč do toho tenkrát šli?

Protože Mikuláš I., který si vzpomněl, že po porážce Napoleona byla uzavřena Svatá aliance, tuto alianci začal naplňovat v praxi. Jinými slovy začal v Evropě realizovat globalizaci na ruský způsob. V té době, kdy Velká Británie směřovala vše k tomu, že Evropě budou všechna království a carství smetena, se Mikuláš Pavlovič snažil o to, aby situaci stabilizoval a bez revolučních otřesů pomalu měnil způsob života na celé planetě.

To znamená, že svou politikou vstoupil do konfrontace s globálními plány globálního prediktoru
a aby ho v tom zastavili, potřebovali tu Krymskou válku.
A i když zrealizovali tu Krymskou válku a vyhráli ji jen díky velice podivné smrti Mikuláše I., globalisté stejně svého cíle nedosáhli.

A bez ohledu na to, že vlastně... ...uzavřeli vítěznou smlouvu, na jejímž základě Rusko jakoby mnohé prohrálo s vítěznými státy, a přišlo i o své námořnictvo v Černém moři, tak dokonce i v průběhu vyjednávání „západní partneři“ viděli, že se Rusko nechová jako strana, která prohrála,
a přiznávali Rusku právo se takto chovat.

A jak to bylo celé dál?

Bylo nutné něco podniknout, nějak Rusko zastavit. Jenže Osmanská říše mlela z posledního, brzdit postup Ruska na západ v oblasti Besarábie se nedařilo, tak jim nezbylo než tomu čelit tak, že vytvořili nárazníkový stát – Rumunsko. A toto Rumunsko vždy Rusku házelo klacky pod nohy.

Je známa taková historická anekdota o Moltkeovi na 1. světovou válku. Baví se polní maršál Moltke a německý císař Vilém. No a Vilém se ho ptá, co se stane, když Rumunsko vstoupí do války na straně Německa nebo nepřítele a on mu na to odpoví: „Je úplně jedno, na které straně Rumunsko vstoupí do války, stejně nám to zablokuje deset divizí. Buď na to, abychom Rumunsko porazili, nebo abychom ho ubránili.“

To znamená, že Rumunsko bylo v každém případě přítěží. A v podstatě jde o fantomový stát. Zatímco v případě Belgie se ještě dá mluvit o nějaké té státnosti, protože za ní stojí mocné zdroje, tak Rumunsko je výlučně dočasný státní útvar a tak či onak je dějinným osudem Rumunska stát se součástí Moldavska. Jiná možnost není.

A je zbytečné vznášet námitky s poukazem na počet obyvatel, rozlohu apod. Rumunsko nemá státní instinkt ani ideologii sjednocující národy, zatímco Moldavsko, Moldavsko v ruském světě, jehož představitelem je Dodon, to vše má. To prorumunsky orientované Moldavsko není nic jiného než zápalná šňůra pro založení požáru v budoucích mezinárodnostních sporech.

Takže vytvořili Rumunsko, které v budoucnu mělo posloužit jako určitý nárazník a nepouštět Rusko dál na západ. Bránit šíření ruského světa mezi státy a národy, které to k němu táhne, to znamená nepustit Rusko na Balkán ani do Řecka.
A na druhé straně, aby Rumunsko vždy bylo Rusku přítěží, stejně jako jí bylo za 1. světové války.

Jenže když se Evropa věnovala té deaktivaci Ruska, musel se globální prediktor stejně dál starat o své řízení světa, aby mohl zorganizovat tu budoucí válku proti Rusku. Takže musel konečně dát dohromady Německo, upevnit ho a Francii jako jednoho ze světových lídrů naopak degradovat. A k tomu mu posloužila Prusko-francouzská válka v roce 1870.

A díky tomu tu máme ten slavný manifest Gorčakova: „Rusko se soustřeďuje.“
A bylo, dostali jsme se tak z těch dohod, které nám byly vnuceny na základě prý prohrané Krymské války. Ale jdeme cestou k válce, musíme tedy vytvářet situaci, za které bude válka proti Rusku nevyhnutelná.

Za jakých podmínek by 2. světová válka znamenala pro Rusko prohru?

Pouze v takových podmínkách, kdy budou moci západní partneři sami zasahovat do procesů v Rusku tak, aby Rusko nemělo možnost bránit své národní státní zájmy.
Když například přišel Napoleon do Moskvy, tak mu tam žádná šlechta, ti bojaři, nešla svou zradou na ruku. Prostě ho vypakovali.

Takže je to třeba zařídit tak, aby Rusové ničili sami sebe a pracovali sami proti sobě. Když pracovali na založení Trojspolku přes zednářské lóže, kdy se prý německé lóže najednou přestaly podřizovat Velké Británii, i když ve skutečnosti sice přestaly být podřízené Británii jako státu, ale dál byly podřízeny globálnímu prediktoru, tak ty potom začaly pracovat na založení kontinentálního Trojspolku. Cílem bylo dostat Rusko do přímého střetu s Německem a s tímto Trojspolkem.

Kvůli tomu Alexandra III., kterého mnozí uctívají jako významného státníka Ruského impéria
a zapomínají přitom na to, že se svým Výnosem o kuchařčiných dětech vlastně podepsal pod vznik Velké říjnové socialistické revoluce. Postaral se tak, aby se ta revoluce stala nevyhnutelnou, jednoduše nevyhnutelnou. A stejně tak se postaral o nevyhnutelnou porážku Ruska v 1. světové válce.

V roce 1891 podepsal dohodu... ...s Francií, o spojenectví.
- Francouzsko-ruskou alianci.
- Ano, Francouzsko-ruskou alianci.
Tak... Tím, že podepsal tuto dohodu Alexandr III. otevřel dveře do pekla. Možná že skutečně počítal s tím, že to spojenectví nějakým způsobem využije ve prospěch Ruska.

Ale co učinil ve skutečnosti?

Otevřel tím dveře francouzskému kapitálu, aby se mohl zmocnit ruské ekonomiky. A tohle všechno se rozběhlo. Jenže ten zahraniční kapitál… Francouzi prý například budovali železnice, že?
Jakmile zahraničí kapitál vstoupil do ruské ekonomiky, Rusko se přestalo rozvíjet.
A vpředvečer revoluce, vpředvečer 1. světové války, tedy v době, kdy se na Západě už všude zaváděly spalovací motory, byly v Rusku vrcholem technického pokroku parní stroje. Proto ten, kdo vypráví o tehdejším rozkvětu, o ekonomickém rozmachu Ruska, úplně banálně LŽE!

A další věc. I když se to mnohým může zdát paradoxní, porážkou, jejíž dopady pociťujeme až do dneška, bylo přijetí Mosinovy pušky do výzbroje... Ale ne v tom smyslu, že ta Mosinova puška přijatá do výzbroje, byla tou porážkou Ruska, ale v tom smyslu, jak byla do té výzbroje Ruska přijímána, do výzbroje ruské armády.

Problém je v tom, že předtím byl Mosinově pušce vnucen Nagantův zásobník. Zdálo by se, že je to banalita. „My přece chceme, aby se co nejvíc a co nejrychleji ty pušky začaly vyrábět v Evropě, abychom jich měli co nejvíce, my přece své kapacity hned tak nerozjedeme.“ A to byla ta záruka porážky.

Bylo to jednoduché. Rothschildové se nám snažili vnutit Nagantovu pušku, která do té doby prohrála všechna výběrová řízení v Evropě. Ve Francii prohrála s puškou Lebela, v Rakousku s Mannlicherovou puškou, v Německu s Mauserem a nám ji vnucovali jako armádní pušku.
Což znamená, že by Rusko vstoupilo do světové války s absolutně nezpůsobilou puškou.

A jen díky tomu, že náš geniální ruský inženýr Mosin vynalezl skutečně skvělou pušku, jejíž přednosti byly natolik očividné, že nehledě na všechny možné výhrady, na problémové hlasování apod. to v porovnání s tím byly hlouposti. Ta puška byla natolik skvělá a natolik lepší v porovnání s Nagantovou puškou, že nepřijmout ji do výzbroje si nemohli dovolit dokonce ani jasní nepřátelé Ruska, takoví jako Vannovskij, a tak ji do výzbroje přijali.

Jenže jak pracují globalisté?

Oni dobře vědí, že i malé příčiny mohou mít velké následky a tak řekli: „Vy potřebujete pušku, to je jasné. My zorganizujeme její výrobu ve Francii, v USA. Patrony budeme vyrábět po celém světě, ve Francii, v USA. Vyrobíme vám jich, kolik jen chcete, ale s jednou podmínkou, že si koupíte Nagantův zásobník.“

A co to znamenalo?

To znamenalo, že bude moci být používána pouze patrona s obrubou, zatímco v té době se už vědělo, že je zapotřebí přecházet na patrony s drážkou, protože z hlediska konstrukce zbraní přináší víc výhod. A proto také zásobník, který vyprojektoval náš Mosin, byl podstatně lepší. Ten předběhl všechno. Dal se využívat jak pro patrony s obrubou, tak i pro patrony s drážkou. Byl to prostě skvělý zásobník, přitom se zcela jednoduchou konstrukcí. Nikoho ve světě to nenapadlo, jen Mosina. Dokonce i na tom dokázal Rusku ušetřit.

Jenže nám vnutili ten zásobník, vyrobili ohromné množství těch pušek za hranicemi včetně patron a další otřesy neumožnily Rusku díky tomuto typu patron přejít na jiné zbraně. Ať už byla patrona s obrubou jakkoliv problémová, byli jsme nuceni zbraně projektovat s ohledem na ni, což potom u nich vyvolávalo určité problémy jako například u SVT nebo u Děgťarjova kulometu.
Nebýt té obruby, bylo by to pro nás daleko lepší.

Jenže přejít k té patroně s drážkou se nedalo, protože pro tu patronu 7,62x54 mm R jako ruskou byly už přizpůsobeny všechny zbraně. Prostě neexistovala ekonomická možnost, jak jedno úplně odepsat a vyzbrojit se tím druhým. A přirozená cesta vývoje ruské zbrojařské mysli byla zablokovaná tímto technologickým průšvihem. Jednalo se o velkou, opravdu velkou diverzi, to schválení Nagantova zásobníku.

Takže se vrátíme k roku 1891, kdy byla uzavřena ta Francouzsko-ruská aliance. Všechno to vypadalo dobře až na to, že západní kapitál začal působit v Rusku a jako ho začal rozvíjet, JAKO!

A Rusko tak úspěšně kráčelo k rusko-japonské válce. No a hned jak v roce 1904 začala rusko-japonská válka, byla v tichosti uzavřena Entente cordiale / Srdečná dohoda mezi Francií a Velkou Británií a k tomu, aby byla potlačena revoluce, která se rozhořela v Rusku po porážce ve válce... ...s Japonskem, která mimochodem také žádnou porážkou nebyla.

Mikuláš II. dokonce zakázal hraběti Wittemu podepsat Portsmouthskou mírovou smlouvu, jenže on to přesto udělal a Mikuláš II. byl nucen v rámci tehdejší logiky sociálního chování, v rámci té etiky chování a mravnosti jmenovat Witteho hrabětem Polosachalinským, neboť půl Sachalinu tak připadlo Japonsku.

A v roce 1907 byla uzavřena britsko-ruská dohoda a Trojdohoda byla na světě. Jen si povšimněte, kolik tahů měla ta hra. Jak bylo Rusko zahnáno do aliance s Francií a Velkou Británií.

A jak ho tam ještě zahnali? Jen si to vezměte. Vyprávějí nám o velkých ruských státnících, jakými prý byli Witte a Stolypin. Jenže jde o různé státní činitele.
Zatímco Witte plně spolupracoval na tom, aby Rusko bylo zataženo do následující světové, do té plánované světové války, a ze všech sil umetal uvnitř Ruska cestičku zahraničnímu kapitálu, zrazoval ruské zájmy a vytvářel revoluční situaci,
tak Stolypin naopak říkal: „Dejte nám dvacet let pokoj a potom to Rusko nepoznáte.“
Samozřejmě, že u takového činitele i při všech jeho ideologických chybách, jeho zaměření, bylo důležitější to, že byl ruským vlastencem.

Tedy mimochodem to, na čem teď Putin založil obnovu Ruska: „Jsi-li vlastenec, je ideologie vedlejší, o tom se dohodneme potom, teď prostě budeme pracovat pro Rusko. Nesmíme spolu bojovat jako bílí a rudí.“ A to tím spíše, že ten spor rudých a bílých byl vyřešen vítězstvím rudých a ti vlastenci, kteří byli mezi bílými, začali spolupracovat s Ruskem, no a grázlové začali spolupracovat s Hitlerem - ti, co Rusko nenáviděli.

Současný bílý projekt, přívrženci monarchismu a bílého projektu jsou také lidé zuřivě nenávidějící Rusko, kteří nechtějí, aby Rusko existovalo v žádné podobě. Ať už vykládají, co chtějí.
- Ungernisté
- Ano? Proč?
Ne. Ungernisté to je něco trochu jiného (Ungern von Sternberg).
Tohle je bílý projekt. Tedy ti, kteří jsou uneseni bílým hnutím, nebo kteří jsou pro monarchii,
a obzvláště pro monarchii zosobněnou Hohenzollerny.

Pěkný „dokumentární“ film o stavu v současném monarchickém hnutí byl natočen, jestli se nepletu, v roce 1969 a jmenuje se Koruna Ruského impéria aneb Znovu nepolapitelní.
Tam je o současném monarchistickém hnutí úplně všechno s dokumentární přesností, s takovými malými autorskými odchylkami, ale jinak je to přesný popis holé skutečnosti.

No a proti Stolypinovi byly podnikány neustálé atentáty, dokud se jim nakonec nepovedlo ho zabít. A když tedy bylo tohle všechno připraveno, tak už lidé jako Sazonov nebo Mikuláš II. nemohli v podstatě nic dělat, nebo Vilém II., žádný státní činitel té epochy se již nemohl vymanit z logiky rozpoutávání války. Nešlo to.

Ano, v tom okamžiku, kdy Sazonov prohlásil, že zaútočí-li Rakousko-Uhersko na Srbsko, tak budeme nuceni vystoupit na obranu Srbska, se ještě válce vyhnout dalo. Jenže to nemohli dokázat lidé takového ranku jako Sazonov. Museli by to být principiálně jiní lidé.

Stejně jako současné liberální společenství v Rusku v podstatě nikdy nebude schopné dosáhnout prosperující ekonomiky, stejně tak lidé, establishment té doby nebyl schopen vyhnout se válce. Oni byli do těch procesů začleněni, příliš dlouho je do nich začleňovali, už od roku 1812 je do nich začleňovali a připravovali je na tuto válku. A když tuto válku…

A to Sazonovo prohlášení nebylo příčinou války. Každá hospodyně ví, že když připravuje oběd, tak některá jídla je nutné připravovat v přesných intervalech. Takže jakmile něco cinkne u sporáku:
„Oj, je nutné to rychle vyndat“ a přejít k další operaci.
A to Sazonovo prohlášení bylo jen tímto signálem: „Skvělé, systém je připraven přejít do dalšího stavu.“

Jenže ten stav je sledován i na základě dalších signálů. Protože i ta hospodyňka je právě zaujata něčím jiným a ten signál jí jen dá najevo, že něco automaticky proběhlo, jak mělo. A jestliže je ta hospodyňka pečlivá, tak se nespoléhá na ten signál, ale sama sleduje čas.
Stejné je to s tím Sazonovým prohlášením. I kdyby tohle neprohlásil, k té válce by stejně došlo i bez toho, pomohli by tomu.

Jako když se v roce 1918 potřebovali zbavit Viléma II. a on odmítal abdikovat. Tak prostě vystoupil Maxmilián Bádenský a řekl, že Vilém II. abdikoval a bylo vymalováno, vyřešil to.
Když je to nutné, tak se o tu příslušnou situaci už postarají, a opírají se přitom o etiku a mravnost všech účastníků procesu. Vyhnout se válce proto už nebylo možné.

Takto se ty systémy nastavují. Na příkladu rozpoutání 1. světové války je možné porozumět tomu, jak funguje systém, jak je ten systém připravován. A potom to skutečně dopadá tak, že válku nikdo nechtěl, ale přesto byla nevyhnutelná. Uvědomte si, že nikdo z těch, kdo v té době byl u řízení, neanalyzoval procesy řízení ve stoletém intervalu, nedával si ty jednotlivé události dohromady. A takové pokusy, jaké podniknul například Mikuláš I., byly eliminovány.

Proto je nutné rozumět tomu, jak jsou války rozpoutávány, pokud si to nechceme zopakovat.
A vždy je nutné jednat a Putin umí jednat. Jako když odvrátil válku mezi Indií a Pákistánem, jadernou válku, před kterou Západ už kapituloval a to je ukazatelem toho, že Západ už není akceschopný.

A my nesmíme připustit, aby svět sklouznul do nové války, a k tomu je potřebná diplomacie.

A ten článek těch diplomatů, ano. Já jsem vynechal jednu velice důležitou věc, velice důležitou věc. Když se vrátím k tomu období: „Rusko se soustřeďuje“ a porážce Francie ve válce z roku 1870. Vrátíme se zpět do té doby a podíváme se na to, jak Francie, oj Velká Británie důkladně, opravdu důkladně přistoupila k zorganizování 1. světové války z praktického hlediska.

Čím je charakteristické 19. století?

Rozkvětem Velké Británie, která byla impériem, nad kterým slunce nezapadá, cardiffské uhlí, britské námořnictvo, prostě všechno. Všichni se před Velkou Británií třásli. A co v samotné Velké Británii?
A v samotné Velké Británii byla neformálně nastolena otázka přeformátování Britského impéria v budoucích událostech. V té době ve Velké Británii existovaly takové intelektuální společnosti jako například společnost Roberta Cecila, tam se jednalo o praktické řízení, společnost Ruskina, to byli Prerafaelité, umělecký směr, kdy hledali ten bod v dějinách, kde by byla rovnováha umožňující existenci davo-„elitářské“ společnosti za určité úrovně technologického rozvoje.

A v roce 1891… No toho roku se prostě nezbavíme, pořád se točíme okolo něj, že? Stejně jako okolo roku 1931 a 1927. Samozřejmě se od sebe liší, zatímco rok 1927 byl převratný, tak rok 1931 byl rok plánovaný, kam toho bylo hodně směřováno, co se ale nerealizovalo.

A ten rok 1891, byl jedním z těch převratných roků, kdy toho bylo hodně založeno a kdy ty události, kterých si nikdo nepovšiml, měly ohromný vliv na budoucí rozvoj celého světa. Takže v roce 1891, byla založena společnost, která se jmenovala Skupina, nebo My, tedy Group nebo We, v jejímž čele, té Group stál Cecil Rhodes. Ten samý člověk, na jehož počest byla nazvána Rhodesie. Takže tato Group byla nejúspěšnější a… Ta paměť… Kdy byla První búrská válka?
- 1899…
- Ne, to byla druhá.
- 1880
- Ano 1880-81, trvala tři měsíce, prosinec až březen. Takže když si vyzkoušelo jeden ze scénářů začátku světové války na První búrské válce, přišlo globální vedení k závěru, že by ta válka neproběhla v té kvalitě, v jaké to měli v plánu. A ta Rhodesova Skupina/Group a následně Milnerův Kulatý stůl, řešily právě tento úkol. A už v rámci jejich plánování byla provedena Druhá búrská válka.

To znamená, že když si vypracujete nějaký model, tak si ho někde musíte vyzkoušet a podívat se, jak to bude fungovat v praxi. Jak se to dá udělat, abyste z lidí zahnaných do kouta, udělali viníky, kteří tu válku rozpoutali. V roce 1899 začala Druhá búrská válka a za viníky byli označeni Búrové.

Když Anglie tu válku vyhrála… Této války se například účastnil Conan Doyle a byl i vyznamenán.
A všichni ostatní…
Mimochodem, on nebyl členem skupiny We ani Group. To nebyla jeho úroveň, on patřil ke státní elitě. Nicméně jako kádr byl využíván a jeho účast v této búrské válce byla významná a tak byl i vyznamenán. Ale co je charakteristické?
Právě díky búrské válce se u nás objevil náš první geopolitik Alexej Jefimovič Jedrichin Vandam, který odjel, aby se jako novinář a dobrovolník účastnil této búrské války. Jeho další životopis ukazuje, že už tam v podstatě byl vyslán služebně GRU, naší Hlavní výzvědnou službou generálního štábu.

Jenže tam došlo k jedné takové příhodě, že se tam roznemohl. A proto ty hlavní události nepozoroval zevnitř těch událostí. Byl jim nablízku, přišel do styku s veškerým tím informačním polem v té búrské válce, ale zároveň nebyl ve středu těch událostí. Takže to mohl vidět z pohledu nestranného pozorovatele a odhalit ty hybné síly búrské války.
A to ho přimělo začít zkoumat politiku Velké Británie z nadnárodní úrovně, tedy tak, jak to dnes vyjadřuje slovo geopolitika. Přestože se tak Jedrichin Vandam přiblížil právě té globální politice. On to pocítil, a pochopil, že ta búrská válka je modelový experiment budoucí války proti Rusku s následnou prohrou Ruska. Tam se to všechno zkoušelo.

Takže Velká Británie takto řešila ten úkol organizace 1. světové války, která proběhla ve dvou etapách, jež byly nazvány 1. světová a 2. světová válka. To téma je vůbec ohromně zajímavé a velice rozsáhlé. Určitě jsem zapomněl vypovědět mnohé, co s tím souvisí. Nicméně nejdůležitější je pochopit, že je-li válka organizovaná systémově, je možné se jí vyhnout, budete-li tomu systémově čelit.

Ale čelit tomu musíte na stejné úrovni, na jaké je organizovaná ta válka. Je třeba tomu rozumět.
A jak dokládá praxe, ten dopis zveřejněný v Kommersantu, tak profesionalismus lidí působících v oblasti řízení na celém světě je očividně nedostačující k tomu, aby dokázali odhalovat systémové kroky a čelit jim. A co víc, oni nejsou schopni zastavit ani válku vyvolávanou z hlouposti.

- Pařížský kongres je ze stejného soudku?

Pařížský kongres to je to, o čem jsme mluvili, kde se Rusko vůbec nechovalo jako poražená strana a na tom Pařížském kongresu to byli nuceni uznat, že Rusko má právo se chovat jako neporažená strana a dali mu v tom za pravdu. Přestože byla uzavřena smlouva o porážce Ruska v té takzvané Krymské válce, přestože bojové akce...
Tedy s výjimkou severu, kde chvilku křižovali vody, zastříleli si po Soloveckému klášteru, okradli pár drobných kupeckých lodí a příbřežní osady, prostě předstírali nějakou tu aktivitu a tím to skončilo. Jinak v Baltu i na Kamčatce byly vedeny dost těžké bojové akce.

Takže ta předhistorie byla dlouhá i když oficiálně to vše začalo vraždou arcivévody Ferdinanda v Sarajevu, jak nám vyprávěli, že?

No ono je to tak, já jsem přece řekl, že není důležité… Vždyť proč jsem se tak podrobně pozastavil u Sazonova? Protože není důležité co, stejně to vždy dokážou ohnout potřebným způsobem. Když někdo organizuje válku systémově, tu záminku už si vždy najde. Potom už stačí jakákoliv záminka. I dnes badatelé přece vykládají: „Takový nanicovatý důvod a takové dalekosáhlé následky…“

- Jak řekl Bismarck: „A spustí to nějaká taková hloupost na Balkánu“, že?

- S tou Bismarckovou frází, on to řekl rok před svou smrtí v roce 18… asi 79? Teď nevím, musím se podívat. Problém je v tom, že my tu frázi v podstatě známe z Churchillových pamětí datovaných 1924. A kdo může tvrdit, že Churchill je zdroj, který není nutné prověřovat? A proč by nemohli připsat Bismarckovi post factum pro vytvoření historického mýtu tu či onu frázi, která by byla objektivně výhodná pro realizaci globální politiky globálního prediktoru?

Nebo třeba státní politiky Britského impéria? Protože v daném případě Churchill, patřil ke státní elitě. A kdyby se tedy přišlo na to, že je to lež, tak by to poškodilo jen Churchilla, který nebyl globalista. Stejně jako když Kissinger strojil plány a všude se blýskal a smetanu sklízel Brzezinski.

Stejně jako minule více než hodina trvala odpověď pouze na jednu otázku.

Nu bohužel to nešlo jinak.

Otázka – Odpověď: http://leva-net.webnode.cz/products/otazka-odpoved-v-v-pjakina-ze-dne-19-11-2018/

02:58

Takže přejdeme k otázkám od našich uživatelů, kteří posílali své zprávy na náš web. První otázka. Valeriji Viktoroviči, okomentujte prosím výsledky vojenského cvičení NATO. Vypadá to, že moc úspěšné nebylo. A konkrétně norská fregata se potopila a už nás také oficiálně obvinili, že to ruská armáda rušila signály GPS.

Obviňování ruských hackerů je již daností, se kterou nic nenaděláme. Když vám něco nevychází, prostě to hoďte na Rusy. Co se týká toho cvičení Trident Juncture, které proběhlo v Norsku, tak je třeba chápat jeho podstatu, abyste ocenili jeho úspěšnost či neúspěšnost.

Já si také myslím, že to cvičení skončilo neúspěchem, ale ze zcela jiných důvodů, než jsou ty, o kterých se mluví v médiích, kde počítají různé havárie, poukazují na různé kiksy. Třeba jak se ukázalo, že tři jejich komunikační úrovně nebyly kompatibilní, takže nebylo možné řádně koordinovat pohyb vojsk, protože spojení vázlo.

Ale právě proto se pořádají taková cvičení, aby se tyto postupy vyladily, aby se odhalily případné problémy, nesrovnalosti, a potom se to vše odstraní a znovu nacvičí. Vždyť proto je to cvičení. Jinou věcí je, že skutečně ta úroveň nesrovnalostí v organizaci vzájemné součinnosti vojsk v průběhu toho cvičení byla mimořádně vysoká. Což v podstatě poukazuje na to, že vyhlášené cvičení neodpovídalo tomu formátu, v jakém bylo nakonec provedeno, a to znamená, že v plánu bylo něco jiného.

Je nesporné, že účastní-li se cvičení téměř celý bojeschopný kontingent Bundeswehru, 8 tisíc lidí, a to je všechno, co je k dispozici na německém území, tak musel existovat nějaký zvláštní úkol, kvůli kterému bylo zapotřebí angažovat celý tento bojeschopný kontingent. Jinak by se toho mohly účastnit jen některé útvary, jako v případě ostatních států.

A co se tedy stalo? Proč byli tak neúspěšní? Protože toto cvičení mělo mít jinou podobu. Toto cvičení, forma tohoto cvičení měla být okupací Běloruska. Dvěma kolonami z Polska
a Pobaltí měl probíhat pozemní vpád a v kombinaci s tím leteckým měl pokrýt obsazení celého Běloruska.

K tomu byl potřebný ten větší počet vojáků, aby pokryli hned celé území. Když se ale Rusko za Bělorusko postavilo, protože by to poškodilo i naše státní zájmy, ta okupace Běloruska, tak bylo zapotřebí změnit i průběh toho cvičení, jenže celá příprava s ohledem na to cvičení již byla v chodu, a to se jen tak jednoduše zastavit nedá. Museli to rychle změnit. Proto to udělali jen tak narychlo na koleně.

Každé cvičení probíhá podle plánu. Existuje plán průběhu těch či oněch akcí. A tak vzali minimální program cvičení, který mohl být proveden v přibližně stejném formátu, a potom to trochu víc rozpracovali a provedli to cvičení v Norsku. Proto tolik těch kiksů. Nebylo to dobře připraveno, protože to původně mělo probíhat jinak.

A zde se opět dostáváme k tomu, co vlastně znamená cvičení z pohledu vojenské konfrontace systémů. A v tomto ohledu to dnes tak trochu uzavřeme, shrneme to, o čem jsme mluvili v posledních dvou pořadech, o tom, jak vznikají války, jak spolu bojují systémy. Dnes si promluvíme o tom, kdy z hlediska systému nastupuje nutnost pustit se do boje. A co je to hybridní válka.

V podstatě pojem hybridní válka není vysvětlen nikde jinde než v pracích vnitřního prediktoru zveřejněných do června 2018. A v takovém souhrnu, jaký si teď uděláme, to nenajdete nikde. Takže v angličtině existují taková dvě slova: válka - war a zboží – wares. V podstatě bez ohledu na to, že se vyslovují různě, jsou to slova se stejným kořenem a liší se pouze jedním písmenem. Válka se píše WAR, a zboží se píše WARE a v množném čísle je tam ještě S, WARES.

A to vůbec není náhoda. Je to totiž tak, že důvodem obchodování je skutečnost, že nemůžete nějaké zdroje získat jiným způsobem. Jestliže je tedy nemůžete získat jinak než koupí, je to důvod pro uzavření obchodu. Což je ta mírová cesta. Kdy se dohadujete o ceně a dalších podmínkách, prostě začíná probíhat výměna zboží.

A stejně tak je i válka způsob, jak získat nějaké zdroje. A zde je nutné si připomenout definici z Koncepce sociální bezpečnosti.

Co je to válka? Válka, to je soubor opatření zaměřených na zmocnění se cizích přírodních energetických a lidských zdrojů. Zopakuji: soubor opatření! A co je to za soubor opatření?

My víme, že existuje šest priorit řízení. Takže těch šest zobecněných priorit řízení jsou „prostředky řízení“ uvnitř jednoho sociálního systému. A když stejný soubor prostředků, když úplně stejný soubor prostředků použijete vůči jinému sociálnímu systému, tak se v případě nekompatibility koncepce řízení tohoto sociálního systému řízení bude jednat o „prostředky, jimiž je proti němu vedena válka“.

Ty prostředky řízení se tak mění ve zbraně! Těch šest priorit zobecněných prostředků řízení / válečných zbraní. Takže těch šest priorit zobecněných prostředků řízení je přesně to, čemu se dnes obvykle říká hybridní válka.

Ten soubor opatření využívající šest priorit zobecněných prostředků řízení je v jednom sociálním systému prostředkem řízení a zároveň prostředkem vedení války proti druhému sociálnímu systému, nejsou-li jejich koncepce řízení kompatibilní.

A suverenita státu znamená, že je řízení podle plné funkce řízení realizováno státními
a společenskými institucemi daného státu. A žádná z těch šesti priorit řízení v tomto případě nemůže být opominuta. Intenzita a použití těchto šesti priorit řízení jednoho sociálního systému vůči druhému potom také určuje, jakou podobu má vedená válka, zda se jedná o studenou válku nebo horkou.

Studená válka je vedena, když hlavní systém řízení, tedy přesněji konfrontační boj dvou systémů probíhá prostřednictvím vyšších priorit řízení, od páté do první.

A horká válka probíhá, když intenzita a priorita působení probíhá na šesté prioritě. Ale tato válka na šesté prioritě nikdy neeliminuje působení uplatňované proti nepřátelskému sociálnímu systému na základě vyšších priorit.

A zde si připomeňte například 2. světovou válku a politickou aktivitu států, které blokovaly trasy přepravy zboží, kterými byly zajišťovány zdroje. Vzpomínáte na tu dodávku švédských ložisek do Německa, jakým způsobem tam byly dodávány?

Jak se změnily trasy lodních dodávek po světových oceánech, jak se změnily trasy výměny zboží mezi jednotlivými státy v závislosti na politické konfrontaci, což mělo zajistit určitý stav bojujících systémů. Pro nás byl určen Lend Lease Act a proti Německu a jeho satelitům oficiálně fungovala blokáda. To znamená, že všechny vyšší priority tu byly přítomny. Ale ta základní priorita, na které probíhal boj, byla ta šestá, silová, proto se válčilo. Ale všechny ostatní priority byly také v chodu.

A i když probíhá studená válka, je v ní také ta šestá, silová priorita rozhodně přítomna. Není vyloučena, vždy je v tom systému přítomna, protože bez ní by ten systém tu hybridní válku prohrál. A jak je v tom systému přítomna?

Tak zaprvé, a to je to nejdůležitější, to, o čem jsem už mluvil. V mírové době musí armáda cvičit.
A provádění vojenských cvičení a manévrů je podstatou vojenského boje nekontaktním způsobem.

Zadruhé. A o tom jsme už mluvili. Takže zadruhé. Dokonce i v případě studené války probíhá konfrontace dvou systémů vždy i na šesté prioritě. Nejedná-li se o přímou konfrontaci, probíhá přes takzvané zástupné války (proxy war), kdy je válka vedena na území třetích států a silami těchto států.

Když si vzpomeneme na existenci SSSR a USA, tak v sedmdesátých, osmdesátých letech probíhaly neustálé války na africkém kontinentu, v Latinské Americe, mám na mysli Střední Ameriku. Tam jsme mohli pozorovat jednou přítomnost Sovětského svazu podporujícího povstalce, kterým poskytoval ekonomickou pomoc, mezi kterými působil jeho specnaz a vojenští poradci
a podruhé zase ve stejné roli USA, na straně povstalců, když byl SSSR na straně vlády, zákonných sil. A tohle všechno se neustále odehrávalo.

Ale tohle tu bylo přítomno po celé dějiny lidstva. A hybridní válka tu existuje přesně tak dlouho jako samo lidstvo. Protože ještě jednou opakuji, že ta hybridní válka je působení šesti priorit řízení jednoho sociálního systému vůči druhému sociálnímu systému v případě nekompatibility jejich koncepcí řízení.

V minulosti měla šestá priorita například podobu rytířských turnajů. To se sjížděli různí rytíři
a předváděli určitý stav ozbrojených sil určitých států. A vládci států, gosudarové… Tedy je dost těžké je nazývat gosudary, lepší termín bude monarchové. Ti se na to dívali a činili si na základě toho určité závěry: „Hm, oni mají takto vybavené rytíře bojující tak a tak, takže my musíme zareagovat tak a tak…“.

A ještě dříve tu ta šestá priorita byla přítomna ve sportovních hrách. Olympijské hry byly podstatou tohoto boje na šesté prioritě za té takzvané studené války. A proto ty horké války byly pozastaveny, aby bylo možné uskutečnit olympijské hry, neboť se jednalo o rozvědku bojem, kterou zjišťovali co může jeden systém postavit proti tomu druhému. Proto se to pořádalo. To zde to vše má své kořeny.

Ten termín hybridní válka je vyloženě zavádějící pojem, který má svádět z cesty. A proto také existuje tolik jeho různých definic. Jednomu se líbí Military Balance z roku 2015, když tu je Koncepce sociální bezpečnosti, či něco jiného…

Tyto všechny zavádějící definice mají jeden jediný cíl, a tím je zakrývat, jak je ve skutečnosti společnost řízena! Jak ve skutečnosti probíhá boj mezi sociálními systémy, jakou má ta válka skutečnou podobu, odkud se dá očekávat útok a jak bude proveden.

Termín hybridní válka byl zaveden úplně stejně jako termín geopolitika, aby to poskytovalo pravděpodobná vysvětlení, a lidé se nedobrali skutečné pravdy, aby ta vysvětlení probíhajících událostí zněla pravděpodobně s ohledem na řízení a vzájemný boj.

To je důvod potřeby zavést termín hybridní válka. Vždyť je v podstatě tak deset let starý. Rozšířil se až v poslední době. To proto, že obyvatelstvo, obyčejní lidé si povšimli, že občas nevojenské prostředky buď nahrazují nebo doplňují vedení bojových akcí ve snaze dosáhnout válečných cílů. No a když jsou takto využívány, tak je potřeba to přece nějak vysvětlit. A tak si vymysleli ty bludy s tou hybridní válkou.

Máme šest priorit řízení. Hybridní válka je vzájemný boj systémů na všech šesti prioritách řízení. To je ta definice hybridní války. A válka je soubor opatření zaměřených na zmocnění se cizích přírodních, energetických a lidských zdrojů. To je všechno, není třeba víc mudrovat a nic dalšího vymýšlet a vynalézat.

A kdy se systém dostává do stavu, kdy začne být v řízení dominantní šestá priorita řízení, tedy válečný střet? Z hlediska Koncepce sociální bezpečnosti znamená přistoupení k řízení prostředky na šesté prioritě, že si systém neporadil s řízením, a proto je nucen touto formou likvidovat chybu svého řízení na vyšších prioritách řízení. Ale tak to je z hlediska Koncepce sociální bezpečnosti. Globální prediktor s tímto celkově souhlasí a pracuje v souladu s těmito principy, ale přitom se on sám, globální prediktor vyznačuje svou konceptuální osobitostí.

On někdy vidí v rozpoutání války na šesté prioritě žádoucí výsledek, plánovaný výsledek konkrétního řízení ve vztahu k nějakému konkrétnímu systému. Globální prediktor v celé řadě případů nepovažuje vedení války za prohru řízení na pěti vyšších prioritách a nejen to, globální prediktor považuje vedení války na šesté prioritě za úspěšný výsledek řízení na vyšších prioritách.

Jak to? Prostě tak.

O čem jsme minule mluvili? Mluvili jsme o tom, jak byla připravována válka, 1. světová válka,
a přesněji světová válka sestávající ze dvou etap, které byly nazvány 1. a 2. světová válka. Oni to připravovali, cílevědomě se o to snažili a vytvářeli vhodné podmínky, prosazovali potřebné kádry, formovali ekonomiky. To znamená, že zcela cílevědomě posouvali celý svět k válce.

A proč? Ta věc se má tak, že z mravního hlediska toho řízení, které uplatňuje globální prediktor, je válka prostředkem korekce fungování systémů. Jedná se o prostředek k přebudování světa. Je to jako ve stavebnictví, když v budově bouráte nějaké stěny, abyste to tam přebudovali a změnili jednotlivé místnosti. Nebo když zcela zbouráte jednu budovu, protože majiteli již její architektura nevyhovuje a postaví se tam budova zcela nová.

Takže lokální války jsou bouráním některých stěn v jedné budově a světová válka znamená zbourání celé budovy, aby se místo ní postavilo něco nového. A proto máme… Bože, teď mi to vypadlo …jednou Vestfálský světový systém, podruhé Vídeňský kongres/Koncert velmocí a další podobné varianty. Nebo třeba Jaltský mír... Ta přestavba je přesně to, oč usiluje globální prediktor.

Takže pro globální prediktor je válka oprávněným prostředkem řízení. Zatímco z hlediska Koncepce sociální bezpečnosti nevyhnutelně, bezvýhradně válka na šesté prioritě znamená prohru řízení na pěti vyšších prioritách, a ve své podstatě to tak také je.

Vždyť globální prediktor si nedokázal poradit s růstem počtu obyvatel, s přeformátováním států, například v Evropě, což potom vedlo k Vestfálskému systému. Nezbylo mu než silovou cestou smést jedny státy a začlenit mezi ně jiné, měnit v některých státech jejich vedení za jiné, jako například v případě Velké francouzské revoluce a revoluce v Rusku. Oni si přece nedokázali poradit na vyšších prioritách.

Jenže je to tak, že globální prediktor takový cíl ani nesleduje. Oni využívají válku jako obvyklou prioritu řízení. A jen taková válka, která pro ně znamená nepřijatelnou újmu, jako je konec civilizace na planetě Zemi, je pro globální prediktor nepřijatelná. A my teď stojíme na její hraně.

Proto je globální prediktor nucen počítat s Ruskem. My ale nesmíme zapomínat na cíle globálního prediktoru ve vztahu k Rusku.

Máme u nás takového komedianta Žvaněckého, který řekl následující: „Mým snem je srovnat se zemí místo, kde bylo Rusko a vybudovat tam něco nového.“ Srovnat se zemí! Dejte si to do souvislosti s tím, o čem jsem právě teď mluvil, že cílem globálního prediktoru je využití války stylem zboření celé budovy a vystavění nové.

Ve vztahu k Rusku je již všechno předurčeno. Má zde být kupa státečků bez suverenity, které budou své zdroje dodávat k dispozici vyspělejším civilizacím. Ale máme vůbec zapotřebí všímat si nějakého komedianta? Těch jeho řečí, té nelíčené nenávisti k Rusku?

Máme. Protože tohle bylo řečeno v pořadu, který se jmenuje Na stráži po celém státě a sám ten pořad je napodobeninou amerického pořadu. Tak je to.

Máme v zemi cizího strážce, který se prořekl. Když to tedy v krátkosti shrneme, tak hybridní válka je válka na všech šesti prioritách. Intenzita války... Tedy přesněji intenzita a přednost v pořadí využívání priorit řízení určují, zda probíhá válka studená nebo horká.

A válka je soubor opatření zaměřených na zmocnění se cizích přírodních, energetických a lidských zdrojů.

A systémy se k té horké válce uchylují jen v jednom případě, když nemají možnost vyřešit řídící úkol jinými, neválečnými způsoby. Z hlediska řízení, z hlediska Koncepce sociální bezpečnosti se jedná o selhání řízení, neboť jde o prohru v boji na vyšších prioritách řízení.

Ale pro globální prediktor existuje celé spektrum případů, kdy je válka žádoucím cílem jeho řízení sledujícím přestavbu světa buď na globální nebo lokální úrovni.

Podle mne, jsem to dnes vyložil dost stručně. Kdy se systémy uchylují k válce a co je to hybridní válka. Tu definici hybridní války v té podobě, jakou jsem uvedl, nikde jinde nenajdete. Proto jestli chcete, si to můžete poznamenat.

Otázka - Odpověď: http://leva-net.webnode.cz/products/otazka-odpoved-v-v-pjakina-ze-dne-26-11-2018/

30:46

Dále vás prosí okomentovat následující novinové titulky: „Velitel generálního štábu Velké Británie nazval Rusko velkou, tedy větší hrozbou než je Al-Káida a ISIL. Český ministr zahraničí označil Rusko za hrozbu pro EU.“

Protiruská hysterie na Západě vzrůstá. A ten nárůst má v dané situaci podobu nátlaku vyvíjeného na elitu. Může to sledovat jak okleštění podpindosníků, tak také provedení státního převratu podle toho, kam se to nasměruje.

A v dané situaci tato dvě prohlášení nebyla právě nejchytřejší. Sergej Viktorovič Lavrov k tomu správně podotknul, když komentoval prohlášení velitele... ...generálního štábu Velké Británie.

A co tím myslel? ...Že se vlastně prořekl.
(Doslova Lavrov: „My nemůžeme nikomu zakazovat projevovat své intelektuální a politické schopnosti.“)

Vždyť jakou hrozbu pro západní svět znamená Al-Káida a ISIL? Žádnou. Protože důstojnický sbor těchto dvou teroristických organizací je složen z představitelů tajných služeb Velké Británie a USA. Jedná se o dva nástroje, pomocí kterých USA a Velká Británie mění svět podle svého. To oni přece založili jak Al-Káidu, tak i ISIL, jedná se o jejich nástroje.

A Rusko se svým plánem globalizace, se svou vnější a globální politikou...
Protože my teď díky gosudarovi uplatňujeme globální politiku, což jsme nedělali od Stalinovy smrti. Rusko v tomto smyslu skutečně pro Velkou Británii znamená hrozbu.

A teď si to představte. On jako člen státní „elity“ Velké Británie si velmi dobře uvědomoval, že Velká Británie už měla být přeformátována, že Anglie jako taková už vlastně neexistuje, a on měl už dávno žít v jednom ze států Commonwealthu v nějaké pěkné vysoké funkci a řídit tamní domorodce v nově vytvořeném impériu.

Zatímco ostrov Velká Británie by byl už odepsán a Velká Británie jako stát přeformátována. Jenže ty plány se jim zhroutily. A kvůli čemu? Kvůli tomu, že Rusko uplatňuje svůj princip globalizace. A Al-Káida a ISIL jsou nástroje globalizace, které jsou řízeny z Velké Británie a USA. Ještě existuje polní štáb, kterým je Saúdská Arábie. Proto je to samozřejmě pravda.

Ale je tu ještě jedna zásadní věc. Československo, tedy Česko, přeřekl jsem se, promiňte, ten stát je již dlouho rozdělen. Tam mají prezidenta Miloše Zemana a ministra zahraničí, kteří říkají zcela rozdílné věci. Miloš Zeman vychází ze státních zájmů Česka, z národních zájmů Česka.

A jaké zájmy hájí ministr zahraničí? Ve vládě již to jeho prohlášení komentovali: „Víte, je to ještě mladý chlapec, který nemá zkušenosti, který nic neví o řízení.“ Pánové, to promiňte, ale proč jste ho tedy do té funkce jmenovali? Uvědomujete si, že se takto se svou nezkušeností může dožvanit až do toho, že se najednou ocitnete s někým ve válce?

Mimochodem, to je problém kádrové otázky všech davo-„elitářských“ států a obzvláště Ruska. Vzpomínáte na ty skandály u nás, s tou úřednicí Glackich apod.? Tj. když jsou do funkce dosazováni lidé, kteří nemají ani ponětí o oblasti, kterou mají řídit, jenže se narodili ve správné rodině, jsou to „elitáři“ a tak to není důležité. Vždyť se to naučí.

Není důležité, že všechny kiksy toho jeho učení odskáče obyvatelstvo. Takový ministr zahraničí se také může dožvanit až ke casus belli a vyvolat válku, dostrkat stát do takových podmínek, za jakých došlo k 1. světové válce. „Nikdo tu válku nechtěl, přesto byla nevyhnutelná!“
Protože nikdo z těchto ministrů zahraničí nevěděl, co žvaní. Ale je zde ještě něco jiného.

Jak to okomentovali? Že prý je nezkušený a tak se rozhodl, že je lepší se přiklonit ke staršímu bratru, tedy k USA. No a tam kvete protiruská hysterie, stejně jako ve Velké Británii:
„Tak se jim přizpůsobím a štěstí mne nemine.“

A já se ptám, o jaké suverenitě Česka se tedy vůbec dá mluvit? A Česko mimochodem také žádnou suverenitu nemá, protože mu to počet obyvatel neumožňuje. Nicméně jeho výsadní postavení, neboť Praha je okultní centrum světového židovstva, mu umožňuje vést dost efektivně vnější politiku. A je tedy velmi překvapující, jak se tam u nich mohl ocitnout takový ministr zahraničí.

To znamená, že řízení globálního prediktoru je v celkové krizi, v celkové krizi řízení.
A to je nebezpečné právě z toho hlediska možného vojenského konfliktu. Proto je nutné chápat, jak jsou spouštěny války, co je to hybridní válka, a jak probíhá v podobě studené války a jak v podobě horké války.

Otázka - Odpověď: http://leva-net.webnode.cz/products/otazka-odpoved-v-v-pjakina-ze-dne-03-12-2018/

01:21:15

Už pracujeme dost dlouho, blížíme se k půldruhé hodině. Takže pro dnešek poslední otázka od Konstantina: Valeriji Viktoroviči, neberte prosím moji otázku a myšlenku jako kritiku či výčitku, ale jako prosbu pomoci mi ujasnit si tuto věc.
Podle mne nebyly 1. a 2. světová válka, včetně mnohých revolucí z konce 19. a začátku 20. století, v první řadě podmíněny subjektivními faktory ze strany globálního prediktoru, ale objektivními, takovými jako zákon času. A rolí globálního prediktoru v uvedených válkách bylo přidat tomuto objektivnímu procesu subjektivní rysy, jako je tomu i v případě globalizace.
Jaká je tedy souvztažnost mezi tím, co jste dříve říkal o válkách, a existencí objektivních okolností, které je doprovázely?

Já tam žádný rozpor nevidím, ale vysvětlím to ještě jednou. Jedny a ty samé věci můžete realizovat různě. Když se například podíváte na útok syrské armády za podpory ruského letectva
a speciálních jednotek na Aleppo a na útok americké koalice na Mosul, tak uvidíte dva zásadně odlišné přístupy. Objektivní okolnosti tam byly stejné, bylo zapotřebí zlikvidovat teroristy, ale metody řešení tohoto úkolu se principiálně lišily.

My zohledňujeme zájmy lidí a snažíme se šetřit infrastrukturu, zatímco oni SROVNALI to město SE ZEMÍ a hotovo. Jaké kulturní dědictví? Jaké utrpení lidí? Proč si dělat hlavu?
A to tím spíš, že své lidi odtamtud předem stáhli. No a město je zničeno, stejně jako Rakka. To je jejich způsob útoku. Zákon času je zákon času.

A samozřejmě, že k té změně poměru etalonových frekvencí obnovy informací na biologické a na technogenní, sociální úrovni muselo jednoznačně dojít, a že to jednoznačně znamená určité problémy pro společnost. Jenže můžete zvolit rozdílné metody překonávání těchto problémů. Buď v předstihu začnete ve společnosti měnit vzdělávací systém a posouvat lidi k lidskému typu struktury psychiky, k soudržnosti, aby v případě otřesů ve společnosti lidé cítili podporu svého soudruha i soudruha ze sousedního státu, aby nacházeli dialog, nebo v předstihu plánujete války, vyprovokování střetů mezi státy a likvidaci přebytečného obyvatelstva.

A v čem zde spočívá ten rozpor? V tom, že globalisté, kteří vědí o zákonu času, objektivně připravili řešení problémů právě prostřednictvím světových válek? Ale ty války přece mohly probíhat různě.

Já jsem například mluvil o tom, že 1. i 2. světová válka byly vlastně jednou světovou válkou realizovanou ve dvou etapách, která byla naplánována v roce 1812 po porážce Napoleonových vojsk. Ale za Alexandra II., když narodovolci drtili všechno, když byly vysvobozeny ohromné masy rolnictva, aniž by jim byly poskytnuty prostředky na živobytí, bylo možné provést v Rusku revoluci
a smést státnost.

Myslíte, že kdyby se to globalistům povedlo, tak by to znamenalo zrušení války proti Rusku?

Ani náhodou! Prostě by proběhla jinak, jenom jinak. Globalisté plánovali jak světovou válku, tak i revoluci v Rusku. Takže oni pouze využívají objektivní zákony pro dosažení svých subjektivních cílů. V čem je zde rozpor?

Žádný rozpor v tom není. Ale to dokážete pochopit, budete-li si uvědoměle osvojovat znalosti a to tak, abyste je přijali za své, ty znalosti o řízení složitých sociální supersystémů. A takové znalosti jsou vyloženy pouze v jednom zdroji, v pracích vnitřního prediktoru SSSR, zveřejněných, a to zásadně zdůrazňuji, v souvislosti s posledními analytickými zprávami, ZCELA ZÁSADNĚ, zveřejněných do června roku 2018.

Tyto práce vám poskytnou znalosti o řízení složitých sociálních supersystémů, na jejichž základě můžete bránit zájmy své a své rodiny. Potom se dokážete vyznat ve všech propletencích světové politiky a nebudete vnímat svět tak, jak jej vnímá autor první otázky, tedy ploše, černobíle
a nebudete řízení chápat pouze z hlediska jeho programové varianty.

Já vám říkám, že kdyby takto vypadalo řízení, tak by vůbec nemohly existovat sportovní hry, či hry obecně ani státní řízení, prostě by to bylo zcela nemožné. Ale znalosti Dostatečně všeobecné teorie řízení a Koncepce sociální bezpečnosti umožňují nejen porozumět spletitosti řízení, ale i svému běžnému životu. Tím, že podporujete jedny procesy řízení a nepodporujete jiné, vytváříte masové statistiky a pracujete tak pro zájmy své a své rodiny.

--- *** ---

Diskuse: http://www.vodaksb.eu/diskuse/k-aktualnim-clankum#comment-189229