17.7.2016
VP SSSR
pozn. redakce: ve spojení s materiálem "Ako a prečo sa písma robia «svätými»?" publikujeme překlad úvodu ke knize VP SSSR "Podle víry vaší bude vám...". Samotná kniha je pak jen důkazní báze a popis historie falsifikace a podměny církevních textů na Rusi.
ACCORDING TO YOUR FAITH.odt (887107)
Úvod
Život probíhá jako množství vzájemně propojených procesů. Jsou objektivní procesy, nezávislé na člověku, a jsou subjektivně podmíněné procesy, kterými mohou lidé řídit. Například evoluce biosféry Země je objektivní proces. V rámci evolučního procesu probíhá globální historický proces, tj. proces změny lidské společnosti, výsledků jeho interakce s okolím, předměty materiální kultury, písemnými památkami, zvyky, obřady atp.
Lidé, kteří identifikují nějaký objektivní proces, ho mohou využít ve svých cílech, pokud správně určili objektivně otevřené možnosti průběhu procesu a cesty vlivu na něj (*tj. mnohovariantní matrice-scénáře možného budoucího vývoje). V tom případě se objektivně existující proces může stát subjektivně řízeným. Kvalita řízení objektivního procesu bude určena mravy a vnímáním světa subjektu řízení, který vybírá odpovídající cíle, metody a prostředky jejich dosažení.
Známý termín „globalizace“ označuje jeden z mnoha objektivních procesů, který vede k formování nějaké nové kultury, zahrnující všechny regionální civilizace planety. V procesu globalizace probíhá změna ekonomických vzájemných vztahů ve společnosti směrem k integraci produktivních sil v jediný hospodářský systém lidstva – to je také objektivní proces, ale koncepce integrace je subjektivně podmíněný sociální jev, navíc nepředurčený jednoznačně a bezalternativně.
V určitý historický okamžik se našla skupina lidí, kteří spatřili globalizaci jako objektivní realitu a zformovali vlastní koncepci dosažení určitých cílů ve vztahu k tomuto objektivnímu procesu. Historicky reálně byl vypracován projekt zotročení světa ve jménu Boha na základě mezinárodního monopolu na kreditně-finanční činnost.
Zde by jakoby nic nového nebylo, vždyť z historie je známo mnoho příkladů využití lichvy určitými korporacemi, jež se nyní eufemisticky nazývá „úvěrování s úrokem“, pro převzetí řízení státu nebo celých regionálních civilizací s cílem dosažení panování nad nimi a vlastního obohacení na jejich úkor. Tím hřešili církevní řády, například templáři, a dokonce kláštery, ale konec byl vždy stejný: zákaz lichvy, vycházející buď od církve, nebo od vládce státu, který tak vyjádřil vůli národa. Lichvářskou činnost zakazuje Korán, mnohokrát byl zákaz opakován křesťanskými církvemi, silné omezení té činnosti pocházelo od králů a císařů. Euroamerická civilizace v 20. století, aby odvedla pozornost od problému, přestala používat termín lichva a zaměnila ho termínem „úvěrování“, vynechav přitom zmínku o úroku a problémech, které způsobuje ve společnosti a lidstvu celkově.
Samotný finanční systém je především nástroj integrace makroekonomických systémů, nikoliv nutně nástroj obohacení menšiny na úkor většiny, který chce využít mnoho subjektů, vstupujících do konkurenčního boje. Ale pro garantovanou převahu nad konkurenty je třeba metoda, zabezpečující převahu. Takovou metodou se stal monopol na mezinárodní lichvářskou činnost. Vytvořit takovou metodu jsou schopni jen ti, kdo mají hluboké znalosti o světě, o objektivních procesech ve společnosti a chápou, jak je využít ve svých cílech. Takové lidi obvykle nazývají žrecy, ale z našeho pohledu jsou žreci ti, kdo se zabývají životařečením ve prospěch společnosti, to znamená jsou schopni šířit Pravdu a adekvátní znalosti o životě. Pokud využívají znalosti pro vlastní cíle, které jsou v rozporu se zájmy ostatních, bude spravedlivější nazvat je znachary – znacharskou korporací.
Tak tedy: znachaři našli velmi originální metodu: rozhodli se využít pro dosažení svých cílů písmo svaté, kterému věřící nekonečně věřili, protože bylo podle jejich přesvědčení napsáno pokud ne samotným Bohem, pak apoštoly a otci církve, vedenými Bohem. Pravda, pro realizaci museli usilovně zapracovat: nejen provést změny v písmu svatém, posvěcující jménem Boha lichvářskou činnost, ale i rozšířit ve společnosti už modifikovanou knihu a zlikvidovat všechny předchozí verze, které neodpovídaly nové doktríně.
Z dvou možných koncepcí, z nichž jedna předpokládá spolupráci lidí, a druhá klam a zotročení celého světa hrstkou jedinců, si vybrali tu druhou.
Starý zákon je „svaté písmo“, část Bible, která obsahuje lichvářskou doktrínu skoupení světa, s pomocí níž byl „osedlán“ objektivní proces globalizace.
To je pochopitelně skandální závěr pro věřícího člověka-křesťana, chápajícího Bibli jako Bohem inspirovanou svatou knihu, které on plně důvěřuje. Zde ho čeká volba: je lepší sladká lež nebo hořká pravda? Myslíme, že vždy je lepší pravda.
Křesťané mají za to, že Bible se vždy skládala z Nového a Starého zákona. V tom jim pomáhají duchovní autority, které ve svých pracech dokazují, že Starý zákon je neoddělitelná součást Svatého písma, a obě knihy se harmonicky doplňují navzájem (a vždy doplňovaly). Ale to není docela tak, a přesněji – je to zcela jinak.
Je známo, že v roce 1825 byl desetitisícový náklad Starého zákona, už vytištěný pod záštitou Biblické společnosti, spálen v cihelně Něvské lavry1, pokud ne na přímý rozkaz cara Nikolaje I., pak při jeho tichém souhlasu. A před tím, jak píše Florovský, „Synod na sebe nevzal řízení biblického překladu (Starého zákona) a nepřevzal za něj odpovědnost.“ Ale Nový zákon byl vydán velkým nákladem už v roce 1820 a nikdo tomu nebránil.
Dnes je možné přesvědčivě říct, že ještě v první polovině 19. století nebyl v Rusku Starý zákon považován za písmo svaté, jinak by car Nikolaj I. byl buď odloučen od církve, nebo by ztratil autoritu pod vlivem drbů o jeho kroku. Car se nemohl dopustit takového kacířství, jako pálení svatých knih, a pokud se na ten krok odhodlal, znamená to že Starý zákon v té době ještě nebyl považován na svatou knihu.
Vedoucí Moskevské duchovní akademie, ieromonach Agafangel píše v polovině 19. století:
„Bibli lidé nečtou, mezi lidmi je téměř neznámá; ten nevýznamný stupeň rošíření Bible mezi lidmi, jaký je možné sledovat, je především rozšíření Evangelia a Žalmů, a existuje ne díky nějakým úsilím nebo příkazům církve, ale nezávisle od nich, díky na církvi nezávislých aktivitách dalších organizací a jedinců.“
Ze Slovníku živého velkoruského jazyka Vladimíra Ivanoviče Dála, který vyšel ještě před vydáním plné Bible v Rusku, je možné se dozvědět, že za křesťana se považoval člověk, věřící v Krista a vyznávající Evangelium.
Vše to také potvrzuje, že pravoslavný lid nepovažoval Starý zákon za svaté písmo.
Během třicetileté vlády cara Nikolaje I. prakticky neexistovaly pokusy o překlad a tím spíše vydání Starého zákona, kromě případu osobní iniciativy profesora hebrejštiny a literatury Petrohradské duchovní akademie G.P.Pavského. Přeložil Starý zákon z hebrejštiny do ruštiny a skrz své studenty šířil v Moskvě a v Kyjevě, ale záležitost byla rychle represivně ukončena ze strany vlády.
Překlad knih Starého zákona do ruštiny byl obnoven v roce 1856 během vlády cara Alexandra Nikolajeviče. Za něj synod přijal rozhodnutí o nutnosti překladu Starého zákona do ruštiny. Ale byl třeba ještě dvacetiletý boj, v určitém smyslu slova, aby v roce 1876 byla vydána plná Bible v ruštině v jednom svazku, na jehož titulní stránce stálo: „Z blahořečení Svatého Synodu“. Tento text získal pojmenování „Synodální Bible“ a vydává se dodnes, za blahořečení patriarchy Moskevského.
Jednu z hlavních rolí v překladu Starého zákona sehráli Daniil Abramovič Chvolson, který, jak je napsáno v židovské elektronické encyklopedii, byl žákem rabína Ginzburga a po křtu vedl katedru židovské, syrské a chaldejské slovesnosti na Východní fakultě Petrohradské univerzity, a Vasilij Andrejevič Levison, rabín z Německa, který přijal pravoslaví v roce 1839. V roce 1882 byl publikován překlad židovské bible do ruského jazyka, provedený na příkaz Britské biblické společnosti V.Levisonem a D.Chvolsonem.
V této souvislosti je zcela zákonitá otázka: Jaké síly byly zainteresovány v přidání Starému zákonu statusu „svatého písma“ a k čemu to bylo třeba?
Je možné si udělat obrázek o možnostech těch sil: povedlo se jim mentálně opracovat členy Synodu a přesvědčit většinu z nich o nutnosti připojení „židovské bible, v křesťanské tradici označované jako Starý zákon“2, k Novému zákonu. Někdo zjevně o ten cíl tak usiloval, že dokonce obětoval dva rabíny, kteří přešli z judaismu na pravoslaví, ale jen formálně, a reálně pokračovali ve své judaistické činnosti. Mimochodem židovská encyklopedie se o nich vyjadřuje pochvalně, nikoliv jako o zrádcích.
Na Západě tou dobou Bible Svatá3 už představovala spojení židovské Bible a Nového zákona, a zároveň bylo v Evropě k polovině 19. století absolutistické monarchistické vládnutí už likvidováno. Jen v Rusku se zachoval monarchistický absolutismus a země byla řízena imperátorem-samodržitelem, díky čemuž byla do určité míry konceptuálně nezávislým státem (nakolik to dovolovalo vnímání světa a vůle vládnoucího monarchy). Tím se stala terčem „světového zákulisí“, které usilovalo o rozšíření hranic své moci a zahrnutí Ruska do svých majetků.
Jedním z prostředků, podporujících realizaci toho cíle, byla dvoujediná Bible. Po překladu Starého zákona a přidání mu statusu svatého písma byl osud Ruska zpečetěn: revoluce, které se tak bál Nikolaj I., přišla velmi rychle a smetla carskou rodinu, neschopnou se zorientovat v peripetiích globální politiky. Jistě, v ruské společnosti byli lidé, kteří viděli nebezpečí „svatosti“ Starého zákona, například generál Nečvolodov, ale ti nebyli schopní přesvědčit o tom Nikolaje II. a jeho „administrativu“.
Chápající lidé byli i na Západě. Evžen During (o kterém ví většina lidí z práce Fridricha Engelse „Anti-During“) v práci „Židovská otázka“4 psal:
«Starý zákon je kniha, která je nám naprosto cizí, a musí nám být stále cizejší a cizejší, pokud nechceme navždy zradit naši svébytnost.»
Ale jeho také nikdo neuslyšel, a možná i uslyšel, ale už bylo nemožné změnit chod věcí.
Výše řečené je v principu dostatečné pro udělání dalekosáhlých závěrů, ale většině čtenářů je stejně žádoucí představit faktologický materiál a dokázat výše uvedenou verzi. Dále proto budeme zkoumat historii vyzdvihnutí biblické lichvářské koncepce, vyjádřené ve Starém zákonu, do statusu „svatého písma“ na Rusi a nejen tam, a také možné varianty té koncepce.
1. Verze Ruské pravoslavné církve
Podle Ruské pravoslavné církve (RPC) byl vznik kompletní dvoujediné Bible (Tanach + Nový Zákon) na Rusi přirozený kontinuální proces. Představuje ho následujícím způsobem:
-
překlad Cyrila a Metoděje, 982 (nedochoval se);
-
Gennadijevská bible, 1499, první dvoujediná Bible obsahující Starý i Nový zákon, jejíž text se dochoval dodnes;
-
bible Ivana Fjodorova (Ostrožská bible) – 1581;
-
moskevské vydání ruské Bible – 1663, představuje gramaticky přepracovaný text Ostrožské bible;
-
Jelizavetská bible – 1751;
-
synodální překlad – 1876.
Toto schéma je určeno pro to, aby ukázalo určitou logickou kontinuitu vzniku Bible v moderní ruštině. Vyplývá z něj, že to byl návazný proces, probíhající přirozeným způsobem. Pravoslavný ruský národ měl údajně přirozenou potřebu mít kompletní Bibli a objevily se vnitřní hybné síly, které tu potřebu realizovaly. Přitom se vytváří dojem, že jakýkoliv vnější vliv absentuje, tj. údajně neexistovaly vnější síly, usilující o zavedení starozákonních knih do ruské pravoslavné společnosti v roli svatých knih.
Ve spojení s tím, že překlad Cyrila a Metoděje se nedochoval a jeho stopy nejsou z nějakého důvodu ve staroruské literatuře patrné, hlavní role v díle přípravy plné Bible se církevními historiky přisuzuje novgorodskému arcibiskupovi Gennadijovi, který se na konci 15. století proslavil bojem s „herezí židovstvujících“. Údajně pod jeho vedením se poprvé na Rusi v jedné obálce sjednotila židovská Bible (nyní známá jako Starý zákon) a Nový zákon. Promyšlený krok: autoritě se připisuje myšlenka sjednocení dvou knih, které údajně potřebuje pro boj s židovským kacířstvím. Fakticky sám bojovník, pokud se blíže podíváme na jeho kroky, rozšiřuje na Rusi ideologický základ hereze, proti které bojuje. Paradox? - ano, ale RPC to bere jako historicky hodnověrný fakt.
Po přiznání tohoto „faktu“ jde dále vše po nalinkované cestě: Ivan Fjodorov – pro knížete Ostrožského, pak car Alexej Michailovič, pak Alžběta I. Petrovna – každý ve své době – se účastní šíření židovské Bible mezi pravoslavnými lidmi. A vše to končí v roce 1876 vydáním s blahoslavením Synodu plné Bible na literaturním ruském jazyce té doby.
Vše vypadá logicky a prostě, ale je tu malý zádrhel: pokud to tak je, pak proč mezi prvním sjednocením dvou knih arcibiskupem Gennadijem a finálním přiznáním statusu „svaté knihy“ Bibli uběhlo okolo čtyřset let? A pokud existoval překlad Cyrila a Metoděje, proč se ztratil?
Pokud by vše bylo tak jednoduché, jak nás přesvědčují církevní historici, pak bychom se už dávno modlili ke starozákonním bohům. Ale celá historie překladu Bible hovoří o ostrém mnohasetletém boji na život a na smrt našich pravoslavných hierarchů a některých chápajících monarchů s nějakými vnějšími silami, který nakonec neskončil ve prospěch Ruska.
Synod tím, že dal povolení na šíření synodálního překladu Bible v Rusku, obsahujícího pod jednou obálkou dvě uměle spojené knihy, fakticky podepsal ortel svému státu, což potvrzují všechny další události, včetně současného stavu Ruska.
(konec přeložené části)
Viz také materiál Historie překladu Bible do ruštiny: podměna svatého písma jako nástroj agrese biblického projektu, což je víceméně konspekt této knihy.
poznámky:
1 Прот. Георгий Флоровский. Часть I. История русского богословия. Его становление.
http://www.kursmda.ru/books/puti_russ_bogoslovia_florovsky_1.htm#_Toc32119614.
2 Шифман И. Ш. «Ветхий Завет и его мир». Издательство С.-Петербургского университета, 2007, 216.
3 V anglickém jazyce odpovídá křesťanskému obratu „Písmo svaté“ fráze „Holly Bible”, což v překladu znamená „Svatá Bible“.
4 См.: http://www.hrono.info/libris/lib_d/dyuring00.html.