Měděný jezdec, to vám není měděný had... (8)

15.4.2015

předchozí část

...

Díky osobitostem, vlastních Vesmíru, lidé, projevujíce výmysly (svévoli) různého druhu, narušující harmonii ve Vesmíru, v podstatě se ocitají v oblasti „magie“, i když se za „mágy“ nepovažují a neovládají specifické postupy těch či oněch tradičních nebo netradičních škol magie. Úměrně tomu, jakákoliv volně přístupná umělecká tvorba je egregoriální magie větší či menší efektivnosti; umělecká tvorba skrývaná před ostatními je více či méně efektivní používání metody podřízení objektu modelujícímu analogu, avšak neurčité ve smyslu adresáta magického vlivu.

Budeme-li rozebírat možnosti řízení proudu událostí v životě společnosti za pomoci některého egregoru, potom je nezbytná systematická stabilní fixace psychiky množství lidí na egregor, ve kterém se udržuje a modifikuje informace, charakteristická pro tu či onu koncepci řízení společnosti. V minulosti, fixátory psychiky lidí na egregory byly náboženské kulty, ve kterých lež hojných tematicky orientovaných překrucování skutečných Zjevení potlačovala vzájemné vztahy lidí a Boha.

Odbočení č. 3

Ve své přirozenosti, tj. Božím Předurčením, je člověk nadán individuální pěticí samostatných smyslových orgánů, pěticí příjímacích receptorů, s jejichž pomocí jakoby snímá „informační kopie“ z jeho okolního a celostního vnějšího světa a formuje v individuálním vnitřním světě subjektivní obrazy objektivních jevů vnějšího světa. Na konci XX. století je na světě přibližně 6 mld. lidí, ale nejsou dva lidé, kteří by měli stejné otisky prstů. Na tom stojí současná daktyloskopie; však v tom je i projev individuálnosti hmatového smyslu. Na světě také nenajdete dva lidi z vnějšího pohledu s úplně stejnými ušními boltci, nosy, očima; v tom projevu (čistě vnějším) jsou individuálnosti (jedinečnosti) smyslů sluchu, čichu, zraku každého člověka z celého množství obyvatel naší planety. Stejně tak je to s chutí. Vnitřní projev jedinečnosti těchto smyslů je v prahu citlivosti.

Subjektivní obrazy věcí a jevů objektivního vnějšího světa, zformovaných v důsledku vzájemné interakce individuálních příjmacích receptorů (pěti smyslových orgánů) a individuální psychické činnosti, a to je to, co nazýváme „informací“ v pojmu: „Vesmír je proces trojjedinnosti hmoty, informace a míry.“ Zvlášností tohoto druhu „informace“ - subjektivní kategorie - je to, že existuje jakoby odděleně od hmoty, míry a informace objektivních kategorií (které existují vždy nerozdílně) jen na úrovni podvědomí; na úroveň vědomí přechází (je-li možné to takto vyjádřit) po nalezení jejího kódu = míry slova. Stává se to ve snu, když je vědomí zablokované, ale podvědomí se aktivizuje a provádí intenzivní zpracování objektivních informací z vnějšího světa, patřící k této době. Sny „vidí“ a „slyší“ vnitřním zrakem a sluchem prakticky všichni (dokonce i ti, kdo to odmítají), ale převyprávět z „uviděného“ a „uslyšeného“ mnoho nemohou: jen ty obrazy, které disponují lexikální mírou. Tak nevědomé, mimolexikální obrazy získávají míru, tj. slovo a člověk může sobě a svému okolí převyprávět svůj sen.

A svoboda člověka, žijícího v individuálním a celostním světě, to je svoboda formování individuálních mimolexikálních (neuvědomělých) obrazů věcí a jevů na úrovni podvědomí. Jakmile člověk začne převádět nevědomé obrazy do vědomých, jeho svoboda u toho končí, protože se se zde střetává se svobodou jiného jedince, disponujícího stejnými právy na straně svobody kódování svých individuálních obrazů ve vztahu těch samých věcí a jevů. V reálném, vnějším lidském světě, hmota, informace a míra jsou nerozdělitelné a existují jako trojjediný proces.

V tomto není nic nového: toto všechno bylo na Rusi známo již dávno, avšak popisovalo se to trochu jinou terminologií v národních pohádkách, příslovích, pořekadlech. Proto v ruštině vůle a svoboda jsou vědomím příjmány jako synonyma, i když tak docela to není: vůle je kategorie podvědomí; svoboda je kategorií vědomí. Pochopit rozdíl mezi „svobodou“ a “vůlí“ je možné jen přes živou ruskou řeč, odrážející se v národních příslovích a pořekadlech. „Volnému vůle, spasenému ráj“, tj. dostat se do ráje, nelze slepě následova své vášně, v opačném případě získáš je volné-mimolexikální subjektivní obrazy objektivních jevů. Proto svobodný je jen ten, kdo nejedná jen podle rozmarů a vrtochů, ale kdo je schopen intelektem ovládat svou vlastní psychiku. A na to je i ruské přísloví: „Rozumem nehřeší, ale vůlí“. Po čemž se stává pochopitelným proč „Svoboda, to je uvědomělá nutnost“, protože „Každému jeho vůle“. Ale to znamená, že „Jeho je vůle, jeho je i osud“, tj. každý má volnost (právo) mít své mimolexikální obrazy o individuálním a celostném světě, který ho obklopuje a bezmyšlenkovitě je v životě následovat, ale přitom si nestěžovat na svůj osud. Slovo „bezmyšlenkovitě“ je označeno z toho důvodu, že kódování mimolexikálních obrazů podvědomí slovem nutně vede k chápání svobody na úrovni poznání, jako vědomé nutnosti srovnávat své lexikální obrazy s lexikálními obrazy druhých lidí. Pokud člověk tomuto procesu neporozumí, dostává se do patové situace, kdy „Rozum chce, ale vůle nebere“. To znamená, že vedomí mechanicky přijímá slova, ale v podvědomí nevznikají jim odpovídající obrazy a proto se vědomá činnost blokuje. Nakonec, o rozdílu podvědomí člověka a zvířete: „Člověk má vůli, zvíře pobuzení“. Všechna rčení jsou uvedena ve slovníku V.I. Dála. Pobuzení, dle tohoto slovníku, je dar vrozený všem živočichům, vykonávat všechny potřeby podvědomě. V pobuzení živočichů jsou sloučeny do jednoho rozum a vůle, nebo myšlenka a srdce, v člověku rozdělené. Ohař hledá divokou zvěř pobuzením, tj. podřizuje se programu umístěnému v jeho psychice.

„Pobuzení“ zvířat je výsledek modelování Objektivní reality v psychice zvířete, za prvé, na úrovni genetické podmíněnosti psychických možností druhu, za druhé, výchovného vlivu, který na něj má okolí zvláště jeho a jiných druhů bez jejich pochopení. I živočichové odrážejí ve své psychice Objektivní realitu druhem obrazů s člověku neznámými vnělexikálními kódy. Ale hovořit o „pojmech“ ve vztahu k živočichům je možné jen na úrovni jejich schopností k lexikálním formám kódování jejich subjektivních obrazů. Běda! Pes má na celou různorodost těchto obrazů jeden kód (při různém emocionálním zabarvení): Haf! Kráva: Bů! Kočka: Mňau! atd.

Tak jsme probrali první polovinu spirálovitého procesu poznání. Každý člověk v procesu celého svého života patří paralelně do mnoha vzájemě se prolínajících sociálních skupin, lišících se jedna od druhé okruhem zájmů: rodinných, profesionálních, stranických, náboženských, nacionálních, mafiánských, atd. A pokud v takové základní skupině-rodině každé pronesené slovo nebo výrok, obvykle, vyvolává u členů rodiny společné obrazy ve vztahu k určitým jevům vnitřního a vnějšího lidského světa, pak při vcházení v každou další sociální skupinu mohou ta samá slova vyvolávat zcela jiné obrazy ve vztahu k přesně těmtýž věcem a jevům okolního světa. To se odráží v ruském pořekadle: „Ne každé slovo je každým pochopeno“. A v tom je také ukázka lidské svobody, ale ne té deklarativní, o které tak ráda spekuluje naše nezodpovědně žvanící „liberální“ (v překladu z AJ – svobodná) inteligence, ale skutečné, předurčené Shora. Slovo, slovní vyjádření, stávající se jednotným kódem pro množství individuálních obrazů ve vztahu k určitým věcem a jevům okolního světa ve, svým složením, dostatečně široké sociální skupině, se pro ni stává obecným pojmem. Ve výkladovém slovníku ruského jazyka V.I. Dála je výrok: „Louka, břeh, les tento se rozumí, potápí se, zalévá se každoročně“. Jinými slovy, pokud se množství individuálních obrazů zalévá/plní, zažehává se nějakým novým společným kódem=mírou=slovem, potom v masovém vědomí probíhá společný proces odumírání starého pojmu ve vztahu k jednomu a témuž všem společnému jevu vnějšího světa a přivádění na svět nového.

A teprve po ukončení celého závitu spirálního procesu poznání nové slovo nebo slovní vyjádření jakoby ožívá, tj. stává se všeobecně užívaným, ale předevší, se také uchovává ve slovnících a textech, a pokud se nepoužívá, jakoby odumírá. A čím širší je ve svém složení skupina lidí, čím širší okruh zájmů představuje, tím závažněji a významěji v lidské činnosti vzniká všeobecně příjmané slovo-pojem. A tehdy nastane to, co básnickou formou vyjádřil básník N. Gumilev: „Slovem zastavují Slunce, slovem boří města“.

Pochopitelně, slovem nejen boří, ale i budují. Vše závisí na tom, obrazy jakých jevů, zda tvůrčích nebo destrukčních, vyvolává v podvědomí člověka konkrétní slovo nebo slovní vyjádření. Takto, druhá polovina spirály zobrazení-poznání vypadá následovně: slovo, stávaje se společným kódem pro množství individuálních obrazů, získává status pojmu ve vztahu k jistým objektivním jevům v konkrétní historické době rozvoje společnosti. Na základě toho, že vesmír je celostný a představuje proces trojjedinnosti hmoty, informace a míry, pak při existenci dvou složek: míry-slova a informace-obrazu, třetí - materializující se jev - se bezpodmínečně realizuje. Tak člověk, na rozdíl od živočicha, roztrhl infernální (zamknutý) kruh prostého zobrazení, převrátiv ho do spirály zobrazování – poznání. Tak člověk, část jediného a celostního světa, uskutečňuje Bohem mu danou možnost poznávat a řídit transformovat okolní svět věcí a jevů, což není dostupné zvířeti.

Při tom je důležité pochopit roli řízení. „Vůle“ a „svoboda“, jako kategorie nevědomí a vědomí, ukazující na možnosti člověku dané Shora konat buď v režimu „autopilota“ (na základě programů, uložených v podvědomí přes genetický kód, ale také prostřednictvím invaze do psychiky mimo vědomí nebo během procesu vzniknuvší vědomé sebevýchovy¹), nebo v režimu přímé „pilotáže“, tj. při dohodnuté interakci vědomí a podvědomí s ohledem na situaci, vznikající ve vnitřním a vnějším světě člověka. Avšak, před změnou vztahu frekvencí biologického a sociálního času ²„pilot“ nebyl ve stavu stabilně kontrolovat program „autopilota“, tj. spojení mezi individuálními a obzvláště kolektivním nevědomím a vědomím ve své většině existovaly přímé, ale opačné (kontrola podvědomí ze strany vědomí) většinou nebyly a proto dav lehce podléhal vášním, což dovolovalo jeho řízení obejitím vědomí přes podvědomí.

Židovský dav, jehož obraz je skryt pod jménem Jevgenij, není v tomto smyslu výjimkou³.

* * *

-pokračování-