Měděný jezdec, to vám není měděný had... (9)

31.5.2015

předchozí část

...

Židovský dav, jehož obraz je skryt pod jménem Jevgenij, není v tomto smyslu výjimkou¹.

* * *

Hlava 7. Nebo to vidí ve snu?

Его отчаянные взоры                  Jeho zoufalé pohledy

На край один наведены             na jeden okraj zaměřeny

Недвижно были.                         nehybné byly

V souladu se slovníkem V.I. Dála, zoufalý člověk, žijící bez rozmyslu, odhodlaný ke všem krajnostem, tj. posedlý. V Koránu se o takových říká: „Ale pokud by pravda následovala jejich nadšení, pak by rozvrátili nebe, a zemi, a všechny, kdo jsou v nich“ Súra 23, verš 73 (71) v překladu I. J. Kračkovského. Zoufalá práce, podle slovníku V.I. Dála: beznadějná, ztracená; minimálně i nebezpečná, hrozná. Podobná analýza informace ohlášené (fráze o zoufalých Jevgeniových pohledech) dovoluje zpřístupnit i informaci nevyřčenou, maniakální směřování židovstva za lživým, a pro lidstvo nebezpečným cílem. Proto dále jde, jakoby nesouvisející s předchozí větou, obrazný popis mocných a krutých, v mnohém destruktivních revolučních procesů, plynucích z „pobouřené hlubiny“ a v Rusku obyčejně vyprovokované prostřednictvím zvláštní aktivity židovstva.
 

Словно горы,                                       Jakoby hory,

Из возмущенной глубины                  z pobouřené hlubiny

Вставали волны там и злились,          zvedaly se vlny a vztekaly

Там буря выла, там носились            byla tam bouře, a nesly se

Обломки...                                          úlomky…

A hned poté volání Jevgenije k Bohu kvůli nebezpečí:

Боже, Боже! там —                                        Bože, Bože! Tam -

Увы! близехонько к волнам                         Běda! Vlny na dosah

Podle slovníku V.I. Dála, „v přeneseném významu je vlnou zvána jednosměrně se pohybující hromada, dav:
 

Народ волна волной валит.                            Národ se vlna vlnou valí.

Мирская молва, что морская волна.               Světová zvěst, co mořská vlna.

Толпа волнуется — возмущается.”                 Dav se bouří – pobuřuje“

V básni je slovo „vlny“ nejpoužívanějším ze všech a v textu je použito třináctkrát, přitom s velmi širokým spektrem nejrůznějších charakteristik: opuštěné, nové, hlasité, zlostné, děsivé, bouřlivé, jiné. Je ještě jedno poukázání (v „Úvodu“) na nějaký „nacionální“ odstín vln.

Вражду и плен старинный свой             Nepřátelství a zajetí dávné své

Пусть волны финские забудут             Ať vlny finské zapomenou

И тщетной злобою не будут                  A marným vztekem nebudou

Тревожить вечный сон Петра.                Jitřit Petrův² věčný sen.

Slovo „nacionální“ je v uvozovkách proto, že „v překladu z irštiny slovo „finn“ znamená „tajné vědění“, a v irských mýticko-epických tradicích je to hrdina, mudrc, prorok“³, tj. v podstatě buď žrec, nebo znachar (v závislosti na tom, v čích zájmech koná: celé společnosti nebo nějakého klanu). Jinými slovy, aby se nenarušila celostnost vyprávění na úrovni druhé smyslové řady, pak v „Úvodu“ je řeč jinotajně o opozici znacharských davů, majících různé cíle ve vztahu k davům nacionálním.

Na konci „Druhé části“ básně se odkrývá obsahová stránka slova „vlny“ přes slovesný rým „tlačily se“:
 

Он узнал                                                 Poznal

И место, где потоп играл                       i místo, kde si potom hrál

Где волны хищные толпились           kde se dravé vlny tlačily

Бунтуя злобно вкруг него.                    Divoce okolo něj bouřily.

Skutečně, dav není schopen smysluplných činů: může jen zlostně bouřit. Dále o příčinách strachu Jevgenije. Na úrovni první smyslové řady se bojí toho, že povodeň představuje nebezpečí pro Parašu, její matku a jejich obydlí.
 

Почти у самого залива —                 Téměř u samotné zátoky je

Забор некрашеный да ива                plot nenatřený a vrba

И ветхий домик: там оне,                 a domek vetchý: tam jsou ony,

Вдова и дочь, его Параша,               vdova a dcera, jeho Paraša,

Его мечта...                                        jeho sen…

Na úrovni druhé smyslové řady je Paraša obrazem ruských národů. Tehdy židovský sen (ovšem nevědomý, protože všechno se děje ve snu) je vstoupit do této rodiny, ale ne v roli „bohem vyvolených“, nýbrž rovnoprávného člena a tak se spojit s Parašou. Ale co tomu brání?

Za prvé je to „Vetchý domek“, který je „Běda! Blízko k vlnám“. Idealistický ateismus „Starého zákona“ se ke konci 19. století nejen přiblížil ruským národům přes první vydání Bible v ruském jazyce, ale brzy byl jimi i překonán.

Za druhé je to vdova. Dle běžného vědomí je to prostě Parašina matka. Odhalení jinotaje druhé smyslové řady je v „Úvodu“.

Темнозелеными садами                   Temně zelenými zahradami

Ее покрылись острова.                    Se pokryly ostrovy.

И перед младшею столицей           A před mladším hlavním městem

Померкла старая Москва,                vybledla se stará Moskva,

Как перед новою царицей              jako před novou carevnou

Порфироносная вдова.                   Purpurová vdova.

O tom, že „ostrov“ je obraz řídící „elity“ se mluvilo výše. Slovo „ostrov“ se nerýmuje se slovem „vdova“ (v originálním znění básně – pozn. přek) jen tak. Na úrovni druhé smyslové řady je vdova obrazem monarchistické vlády ruské civilizace. Absence vdovina jména (na rozdíl od dcery) je zamlčeným poukázáním na to, že každá konceptuálně nesamostatná forma státního řízení je dočasná. Ačkoliv o vdovině muži v „měděném jezdci“ není ani slovo, ale obraz tohoto „nebožtíka“, zůstávajícího mimo záběr, se nezjevně vyskytuje. Pokud „vdova“ je obraz formy vládnutí, pak „vdovin muž“ je obraz vládnoucí třídy, po celou dobu potenciálního nebožtíka. O tom vdova hovoří v 51. oktávě „Domku v Kolomně“ přímo, poté, co ji Paraša přitlačila otázkou o „záhadném“ zmizení Mavruši:

Обедня кончилась; пришла Параша.                Dopolední mše skončila: přišla Paraša.

—“Что маменька?” — “Ах, Пашенька моя!         „Co je maminko?“ „Ach, Pašenko moje!

Маврушка...” — “Что, что с ней?”                      Mavruška…“ „Co, co je s ní?“

— “Кухарка наша...                                           „Kuchařka naše…

За зеркальцем... вся в мыле...” — “Воля ваша,      za zrcátkem… celá v pěně…“ „Jak je libo,

Мне право ничего понять нельзя;                         nic správně nechápu;

Да где ж Мавруша?” — “Ах, она разбойник!       A kde je Mavruša?“ „Ach, ona je lupič!

Она здесь брилась!.. Точно мой покойник!”      Oholila se tu!... Jako můj nebožtík!“

Ještě jednou vzpomeňme, že „Mavr“ je pseudonym německého žida Karla Marxe. V tomto smyslu je „Mavruša“ svérázný poetický palec ukazující na marxismus, jako exportní úpravu biblické koncepce řízení ruských národů, překonávajících na konci 19.století ve svém podvědomí idealistický biblický ateismus.

Palec ukazuje přesně (Ma-Vruša a lupič), protože už dávno je známo, že marxistická politická ekonomie byla postavena na smyšlených kategoriích, které nepodléhají praktickému měření v procesu hospodářské činnosti společnosti. Takovými jsou „nutná“ a „přidaná pracovní doba“, „jednoduchá“ a „složitá práce“, „nezbytný“ a „doplňkový produkt“ atp., plus je v tom chyba nebo trestuhodná lež (zlý úmysl) K. Marxe v otázce „Smithova dogmatu“.

Jednou z aforistických definic socialismu byla Leninova: „Socialismus je účetnictví a kontrola“. Ve vztahu k politické ekonomii to znamená, že jelikož v praktické hospodářské činnosti je měření kategorií marxistické polit-ekonomické vědy nemožné, tudíž není možné ani účetnictví a kontrola, a důsledek je, že není možný ani socialismus, ani přechod ke komunismu na základě marxismu.

Jinými slovy, marxismus vytváří svou propagandou pravdě-podobný (ale nikoliv pravdivý) popis procesů společensko-ekonomické činnosti a její popis je marxisty příjímán na víru, bez pochopení, protože zdravým rozumem není člověk schopen spojit smyšlené kategorie marxistického učení s životní realitou. Přitom při střetu s marxismem může každý jedinec udělat dva naprosto vylučující se závěry:

• Buď přiznat svou omezenost a sklonit se před vykladači života na marxistickém základě, připouštěje, že překonali to, co on sám nemohl překonat;

• Nebo přiznat, že on sám je při smyslech, ale potom si musí přiznat, že obsahově je marxismus pitomost a ti, kdo vykládají život na jeho základě, představují dohromady s jejich psychicky nenormální tlačenkou (stoupenci) politické aféristy s globálními aspiracemi.

V prvním případě se takový jedinec může směle řadit k marxistům; v druhém pak ke společnosti lidí se zdravým úsudkem. A přitom v prvním případě bude společnost nějakým způsobem žít, předpokládaje, že moc, včetně finančně-ekonomické, náleží vykladačům života na základě marxizmu; tak budou přemýšlet také mnozí z těch vykladačů; ale reálná moc bude hlavně náležet těm, kdo vytvořil marxismus jako krytí pro svou reálnou úplnou svobodu konání (zvůli, zlovůli) ve vztahu k celým národům.

V druhém případě bude společnost nucena zformovat antimarxistickou sociologii, schopnou bránit její život před pokusy kurátorů marxizmu k jejímu vykořisťování ve svých cílech.

A za třetí, pro židovstvo po tisíciletí nevyřešená otázka:

Или во сне                                                Nebo to

Он это видит? иль вся наша                     ve snu vidí? Nebo i celý náš

И жизнь ничто, как сон пустой,                život je nic, jako prázdný sen,

Насмешка Рока над землей?                     výsměch osudu nad zemí?

Puškinova odpověď je krátká a zní jako historický ortel:

И он, как будто околдован,                A on, jakoby byl začarován,

Как будто к мрамору прикован,         jakoby byl k mramoru přikován,

Сойти не может!                                  Sestoupit nemůže!

Jinými slovy, navenek Jevgenij „na mramorovém zvířeti sedí“, ale ve skutečnosti je očarován a přikován staroegyptským znacharstvem, zamaskovaným v koleně levitů, otrockou nutností být nemyslící periferií biblického znacharstva, nejstarší a nejbohatší mafií. Současní antisemité jsou ve své většině také nemyslící, neboť se nejvíce ze všeho trápí objasňováním zvláštní soudržnosti židovstva a jejich záviděníhodné houževnatosti v dosahování stanovených cílů. Celé tajemství jejich soudržnosti je v nevědomé konceptuální disciplinovanosti. Proti ní lze postavit jen vědomou konceptuální disciplínu společnosti jako celku, tím spíše, že koncepce alternativní k biblické - KONCEPCE SPOLEČNÉ BEZPEČNOSTI „Mrtvá voda“, prezentována v soudobé lexice, již existuje. Předvídal takovou možnost Puškin? Posuďte sami:
 

Вкруг него                                 Okolo něj

Вода и больше ничего!             Voda a víc nic!

Teprve po těchto slovech se poprvé objevuje Ten, jehož jménem je poéma nazvána:

И, обращен к нему спиною,               A, obrácen k němu zády,

В неколебимой вышине,                     v neochvějné výšině,

Над возмущенною Невою                  nad vzbouřenou Něvou

Стоит с простертою рукою                stojí s rukou nataženou

Кумир на бронзовом коне.                 Modla na bronzovém koni.

Těmito slovy končí první část básně. Protože s „modlou“ se ještě nejednou setkáme, okomentujeme její roli ve vyprávění na závěr celého výzkumu. A zatím přejdeme k zhodnocení dalšího vývoje událostí, jejichž popisem je uvedena Druhá část.

-pokračování-