Měděný jezdec, to vám není měděný had... (5)

11.3.2015

přechozí část

...

Tak se v obrazové formě odehrává varování: „nové“ řídící kádry, navázané na staré rodově-klanové svazy, budou krást ještě více než ti před nimi, ale úroveň řízení nemohou pozdvihnout do té doby, dokud se společnost nezbaví „Starého zákona“ (na nějž ukazují slova básně: „chatrný domek, hadry vetché, domeček vetchý) lichvářství a nepochová jeho věrného sluhu Jevgenije.

Po Říjnové bouři Rusko pět let plálo ohněm občanské války, během níž se stará kádrová základna řídících činovníků, vedená carskými generály, vrhla na nebezpečnou cestu pod hesly o záchraně národa ve vlastním (společenském) domě před „komunistickou nákazou“, bez chápání toho, že „komuna“ a „společnost“ jsou jen latinský a ruský prst, ukazující na jeden a tentýž sociální jev.

Co vzešlo z pokusu „záchrany tonoucího národa“ dobře ukázala následující historie, která, dle názoru F. I. Tjutčeva, již za puškinovských dob na sebe vzala úkol chránit Rusko: „Skutečným obráncem Ruska je historie; v průběhu třech staletí neúnavně řeší ve prospěch Ruska všechny útrapy, jimž vystavuje svůj tajemný osud.“ (Úplné sebrané spisy, vyd. 8. Str. 432)

Tajemství osudu židovstva, jako sociálního jevu, nebylo dodnes odhaleno. To tajemství je spojeno s tajemstvím osudů mnohých národů, ale tajemství „zvláštních“ vztahů židů s ruskými národy je jedním ze zvláštních témat puškinovské tvorby. Toto téma se tak či onak prolíná napříč jeho mnohými díly, i když do nich často přímo nezasahuje:

Je toho zde uvedeno dost, aby První básník Ruska dostal cejch antisemity. A přesto většina „puškinistů“ v našem státě jsou židé. Je to zvláštní láska, více podobná silné cenzuře, při které jakákoliv odchylka v chápání smyslu puškinovských obrazů od chápání židů–puškinistů, je v mžiku prohlášena za absurdní, odporující zdravému rozumu, antivědecká a, z důvodu zvláštního postavení židů v prostředcích masových informací, vydavatelské práci, nemůže mít přístup ke čtenářům. Ale je skutečně tak nenucené ve své „ochranitelské činnosti“ směrem k Puškinovu odkazu samo židovstvo, nebo má též své „psy strážné“?

Hlava 5. Lvi strážní

Je známo, že Puškin byl velkým mistrem mystifikací. „Měděný jezdec“ je jimi naplněn až po strop. Zvenku je text jakoby svázán s obecně známými pamětihodnostmi Petrohradu, ale tato vazba je velmi podivná. Obsahuje zvláštní systém informačních zamlčování, která, dokonce i v případě přímého prozrazení, nemohla být pochopena, a tím spíše přijata čtenáři - Puškinovými současníky. Tak například, Senátní náměstí se nikdy nejmenovalo Petrovo. V plném a věrohodném textu básně, na rozdíl od všech předchozích publikací, slovo „petrově“ je uvedeno s malým, a ne s velkým písmenem. „Petros“ v překladu ze staroegyptštiny znamená skála, kámen, a proto, především, měl Puškin na mysli náměstí dlážděné kamenem. Tehdy dláždili i dřevěnými hranoly, ale v druhé části básně autor odhalí smysl tohoto jinotaje:

„Těžké zvonivé skákání“ není možné po dřevěné dlažbě. V originálním textu jsou i jiné odchylky od známých kánonických textů básně. Tak například čárka po slově „tehdy“ (v předchozím citátu) chybí. Zdá se to jako drobnosti? To záleží, jak se na to díváme. Bez čárky a s názvem náměstí „Petrovo“ věta „Tehdy na náměstí Petrově“ je plně definována ve smyslu času a místa popsaných v událostech níže; protože, jak je uvedeno v původním textu, navrhuje se, aby sám čtenář řešil otázku, kdy a kde proběhl popisovaný děj. A přijmeme-li verzi, v souladu s níž je jméno Jevgenij kód, měřítko obrazu tohoto sociálního jevu, který je všemi přijímán na základní úrovni jako židovstvo, je možné brát v úvahu, že se Puškinovi, díky zvláštnímu systému zamlčování, podařilo ukázat existenci tohoto tajemného jevu v globálním historickém procesu paralelně v dávné minulosti a současnosti. A ještě jedna „maličkost“: v původním textu dům není „nový/ новый [novyj]“, ale „nový/ новой [novoj]“.

V době, kdy byla báseň napsána, dle slovníku V.I. Dála, slovo „новой [novoj]“ znamenalo jiný, druhý.

Obrázek 1. Plán Senátního náměstí (nyní nám. Děkabristů)

10 – památník Petra I.; 11 – Lavaljův dům; 12 – budova Senátu; 13 – budova Koncilu; 14 – oblouk s postavami „géniů“, spojující budovy Senátu a Koncilu; 15 – Konnogvardějská manéž; 16 – Isakyjevský chrám; 17 – dům Lobanova-Rostovského; 18 – hlavní Admiralita

Budeme-li posuzovat text básně v návaznosti na konkrétní popisované místo a čas (je známo, že hovořit o pravdě „všeobecně“ nemá smysl; pravdivé chápání toho či onoho jevu je vždy svázáno s určitým místem a časem), první smyslová řada ukazuje na stávající literární pamětihodnost, dům Lobanova-Rostovského, který byl v r. 1853 obravdu nový (postaven v letech 1817 – 1820 na základě projektu známého architekta O. Montferranda). Jak je vidět z obr. 1 , tento dům se odlišuje od ostatních ostatních budov v jeho okolí tím, že je na pozemku, mající tvar pravoúhlého trojúhelníku a proto vypadá z pohledu ptačí perspektivy jako lomená pyramida položená na bok. Jeho hlavní průčelí, obrácené k Admiralitě, je v centru ozdobeno osmi korinstkými sloupy. Stávající, velmi známé sousoší dvou lvů, stojí na „vyvýšeném vchodu“, přiléhajícím k oblouku tohoto domu-pyramidy spolu s vytvořenou postavou Jevgenije, připomínajícího Napoleona (bez klobouku, s rukou překřížnou) a je to mystický spojující článek první smyslové řady básně s řadou druhou a třetí.

Je známo, že za vlády Romanovců byly v Rusku Senát a Koncil, a také Nejvyšší sovět SSSR a UV KSSS v době sovětské vlády, zapřaženi do potahu biblické koncepce světové „vlády“ židovstva nad všemi národy s jejich dědictvím. Všechny níže uvedené instituty vládní moci, včetně řídících struktur prostředků masových informací, výrobních podniků, uměleckých svazů, různých dobrovolnických organizací a fondů, byly prolezlé představiteli mezi(inter)nacionálního mafie natolik, že ani jedno řešení ve třech důležitých oblastech společenského života , informace, personalistika a finance, nemohlo být přijato bez jejich účasti. Lze říci, že prostřednictvím židovstva se uskutečňovala absolutní kontrola všech článků strukturního a bezstrukturního vládního řízení. Samo židovstvo bylo přitom jak prostředkem, tak obětí totalitního systému, poněvadž z jeho prostředí pravděpodobně i vyšli, takzvaní revolucionáři a disidenti, kteří, doslova jako termiti, rozžírali samotný systém do té míry, dokud se nadobro nerozpadl.

Přes mystickou vazbu „jako živých mramorových lvů strážných“, z nepochopitelných důvodů, z nichž se v historii globální civilizace odněkud zjevilo židovstvo (s Jevgenijem jsme se rozloučili v předvečer povodně), se otevírá druhá smyslová řada básně. Mystika Puškinem popsané scény je v tom, že na Senátním náměstí existují dvě budovy se lvy u vchodu. Jsou umístěni, jak je vidět z uvedeného na obr. 1, na dvou protilehlých rozích náměstí: jihovýchodním, daleko od „Měděného jezdce“ je dům Lobanova – Rostovského, a na severozápadním, blízko „Měděnému jezdci“, je Lavaljův dům, který tvoří jediný architektonický komplex se senátem a Koncilem.

Obrázek 2: Oblouk sjednocující Senát a Koncil se dvěmi sochami "géniů".

Obrázek 3: Socha "génia"

Poslední jsou spojeni obloukem (obr. 2) se sochami „géniů“ (obr. 3), kteří jakoby sedlají dvě hlavní vládní instituce období dynastie Romanovců. Zmíněný oblouk původně posloužil k zrození známé předrevoluční slovní hříčky: „Svinský Synod a lopežný Senát žijí z dárků“ (Čeština nemá slovní hříčku odpovídajícího smyslu. Vtip je schovaný, kromě expresivního pojmenování činnosti institucí, v posledním slově věty v originále: „Скотейший Синод и грабительствующий Сенат живут подарками“ – подарками = dárky; подарок = dárek. Под арками = pod oblouky – pozn. přek). Oficiální názevy těchto imperátorských institucí byly: Posvátný synod a Vládnoucí senát. (A zde je druhá část vtipu: Святейший (svjatějšij) x Скотейший (skotějšij) = nejsvětější x svinský – synod; Правительствующий (pravitělstvujůščij) x грабительствующий (grabitělstvujůščij) = vládnoucí x kradoucí – senát – pozn. přek). Tak v hříčce se obehrává souznění: Svinský ve vztahu k Synodu; a kradoucí ve vztahu k senátu (vládnoucí činovníci v Rusku vždycky kradli).

Fasáda Lavaljova domu, vedoucí na nábřeží Něvy, jako i fasáda domu Lobanova-Rostovského, má vstup se dvěma lvy. Avšak na rozdíl od domu Lobanova-Rostovského, který (přinejmenším do nedávna) není ničím pozoruhodným označen v historickém plánu, dům Lobanova-Rostockého sehrál v osudu Ruska významnou roli, protože bezprostředně v bouřlivých dvacátých letech XIX. století vstoupil do kroniky kulturního a občanského života Petrohradu. Za jeho zdmi se nacházeli děkabristé, nakažení „módní nemocí“, zednářstvím, před povstáním 14. prosince 1825. Svůj vztah k „nemoci“ Puškin vyjádřil půl roku před tragickými událostmi v „Scénách z Fausta“.

To je odpověď puškinovského Mefistofela na otázku puškinského Fausta: Co se tam bělá? mluv, počemž puškinovský Faust, na rozdíl od Goethova Fausta, rozhoduje:

„Vše utopit!“

Všechno bylo utopeno, tj. „odříznuto“ v souladu s pokynem, uvedeným básnickou formou půl roku před událostmi na Senátním náměstí. Co se týče druhé smyslové řady v odpovědi puškinovského Mefistofela, je v něm řeč o historických cestách povstání nositelů „módní nemoci“ v Rusku, které byly Puškinovi opravdu dobře známy. Opravdové, tj. ekonomické příčiny migrace židovstva ze Španělska do Holandska, byly o sto let později dobře ukázány Lionem Feuchtwangerem ve „Španělské baladě“.

„Španělský koráb třístěžňový“ je galeona¹, jediný typ lodí těch dob, na který se vešlo tři sta lidí. A též je známo, že ze šestiset členů, náležících k tajným (severní a jižní) společenstvím a spolupracovníkům děkabristů, se více než polovina počítala za členy různých zednářských lóží². Vztahy s představili těchto společenství měl Puškin v té době složité. Soudě podle dopisů, s jedním z nich málem došlo na souboj. Zednářské opičení se po západu, bez chápání konečných cílů hráčů, na „zasvěcování“, bylo Prvnímu básníku Ruska protivné.

pokračování