Měděný jezdec, to vám není měděný had... (4)

18.2.2015

předchozí část

Hlava 4. „Zlé“ vlny a „malý ostrov“

                               I tak
Řídne opar sychravé noci
A bledý den už nastává...
Děsivý den!
 

Pro běžné vnímání (první smyslová rovina) je povodeň valící se na město hroznou událostí, jejíž příčinou je změna směru toku řeky Něvy pod vlivem západního větru.
 

Něva se celou noc
Rvala k moři proti bouři,
Nepřekonavše jejich bujné vrtochy…
A přít se jí bylo neúnosné…
 

Tři tečky na konci dvou vět dávají najevo přítomnost textu se zprávou oznamujícím doplňující informaci se zamlčením, tj. informaci druhé smyslové řady, přičemž se tato informace obsažně rozkrývá nesladěnými pády zájmena „jejich“. Poněvadž na úrovni druhé smyslové řady je řeka obrazem davu, je hrůza blížícího se dne, hrůzou před nadcházející vzporou davu, živelnou a nelítostnou. „Národ je vždy a pro všechny děsivý, když se jeho nářky slévají do v jeden celek…“, psal Puškinův současník M.M. Speranskij (1772 – 1839) ve svých „Projektech a zákonech/ Проектах и Законах“ . Ale čí „bujné vrtochy“ nemohl dav překonat? Kdo jsou ti „jejich“, na něž se básník pokouší soustředit čtenářovu pozornost? Odpověď leží na povrchu, ačkoliv není vyjádřena přímo: ve směru větru, vyprovokujícího rozvodnění Něvy, větru Západního.

Negramotná masa ruských rolníků, upřímně se snažící o harmonický život v mnohonárodnostním moři Ruska, opravdu nemohla přemoci silné (bujné) vrtochy internacionalismu prozápadní liberální inteligence. Podměna pojmů „mnohonárodnostní“ za „internacionální“ (tj. rusky - mezinárodní), provedená ve vědomí mnohonárodnostního stáda „těsnícího se malým národem v črtách osedlosti“, zabezpečila nezbytné podmínky pro nelítostný boj všech národnostních skupin za zájmy mezinárodní klanové občiny rozeseté mezi národy Ruské říše, jejíž představitelé se lehkomyslně opíjeli výhledem na masy rozzuřené revoluční rétorikou:

Po ránu nad jejími břehy
Těsnil se shromážděný národ,
Kochal se krůpějemi, horami
A pěnou rozjařených vod.

Dále je dobře vidět, že výše uvedené rozkódování nesprávného skloňování přídavného jména „jejich“, jsou pravdivá. Řeč je o západních větrech (od zálivu), západním vlivu, který uvařil revoluční kotel národní nespokojenosti, jenž se navalila na vládní instituty prohnilé monarchie, neschopné začátkem XX. století zabezpečit nezbytnou kvalitu řízení ruské civilizace.
 

Ale silou větrů od zálivu
Přehrazená Něva
Nazpět šla, hněvivá, bouřlivá,
A zaplavovala ostrovy,
Počasí ještě více bláznilo,
Něva se vzdouvala a burácela,
Kotlem bublaje a stoupaje,
A tu, jak vzteklá bestie,
Na město se vrhla.
 

Obraz zvůle, kdy davově-„elitární“ právo, zformované na základě biblické koncepce, se zašlapává „revoluční zákonností/legitimitou“, je prezentován obrazně a jasně. Působí to dojmem, jakoby byl Puškin skutečně svědkem projevů scén strachu liberální inteligence zabředlé v korupci, alkoholismu, rozvratu vládnoucích tříd před bestiálním vztekem davu, uvěřivšího ve své osvobození. Zvnějšku revoluční procesy vypadají vždy živelně a neřízeně, tj. jakoby jdoucí zdola, a proto to normálně vypadá, že „vlny národního hněvu“ samy vtrhají do podzemních sklepení. Nicméně, jedním neruským slovem „kanály“ básník upozorňuje čtenáře na existenci druhé smyslové řady popisovaných jevů, mající na mysli skrytý mechanismus umělé kanalizace těchto procesů zvenčí.

                         Před ní
Vše utíkalo. Vše kolem
Se najednou vyprázdnilo – vlny tu
Natekly do podzemních sklepů,
K mřížím plynuly kanály,
A Petropolis se vynořil jak triton,
Po pás do vody ponořen.

Triton je starověký mořský démon. V řecké mytologii je synem boha moří Poseidona a vládkyně moří Amfitríty, obývající s nimi zlatý dvorec na mořském dně. Existují legendy o závodech Tritona s Héraklem, o soubojích Tritona s Dionýsem, a o tom, že Tanagrijci za krádeže jejich skotu usekli ve spánku Tritonovi hlavu. Co chtěl Puškin říci srovnáním kamenného města Petropole s obrazem vynořivšího se tritona, je diskutabilní otázka. Nicméně, historie poříjnového Ruska již jednou názorně předvedla fungování mechanismu stětí hlav těm, kdo považovali cizí majetek za majetek vlastní. Podíváme se, co ukáže historie posrpnového Ruska. A i když pro liberální inteligenci jsou národní masy, vrhnuté do revoluční přeměny, jako předtím zlí zločinci, ohrožující „svaté právo“ soukromého vlastnictví, nicméně, Puškin slovem „jak“ se s ní jakoby rozchází v náhledu na procesy, ukázané obraznou formou, jenž se přesto staly krutou realitou o století později.

Obklíčení! Útok! Zlé vlny,
Jak zloději, lezou do oken.

Jeho chápání těchto procesů je mnohem hlubší, než u jeho současníků: rozlišuje běžnému vědomí viditelné strukturní a neviditelné bezstrukturní řízení. A o tom, že řeč je o řízených destruktivních procesech, hovoří následující věta:

                                    Čluny
s rozběhem tříští skla záděmi.

Klíčové slovo je v ní záď (корма). Ve shodě se slovníkem V. I. Dála „kormidlo“ (кормило) je volant pro řízení, „záď“( корма) (lodi) je zadní konec nebo část protilehlá přídi. Touto jednou krátkou větou je v obrazové formě podávána informace o dvou stranách jednoho a téhož revolučního procesu: z vnějšku viditelného, zdánlivě neřízeného, když se prudce mění směr pohybu státního korábu, a vnitřního, častokrát obyčejnému vědomí hluboce skrytého, systému řízení, jehož úsilí je soustřeďováno na metody vlivu na nejnižší vrstvy obyvatelstva takovým způsobem, aby ty tvořily s entuziasmem cizí dílo, jako své vlastní. Druhá strana revolučních otřesů na úrovni kolektivního nevědomí je někdy chápána jako „židovsko-zednářské spiknutí“.

Revoluce v Rusku, bez ohledu na to, vzniká-li zespodu nebo zvrchu, je především ztroskotáním obvyklých forem existence: jako bouří jsou rozneseny věky se skládající mezi hierarchické svazky-mosty na různých úrovních davově-„elitární“ pyramidy, otřásá se stará bagáž historické vědy a přestávají být významné (plují) obvyklé autority.

Stánky pod mokrou plachtou,
Části chýší, břevna, krovy,
Zboží zásoblivého obchodu,
Harampádí bledé bídy,
Bouří stržené mosty,
Rakve z podemletého hřbitova
Plují po městě!

Většina prostých lidí, zaměstnaných všedními starostmi o chléb svůj vezdejší, nebyla schopna uvidět a zorientovat se v mechanismu řízení skrytých hybných sil revolučních bouří. Nechápajíce „velkou politiku“, z důvodu nedostatku vzdělání a volného času pro správné pochopení sociálních jevů, stávají se předmětem této politiky. Je přirozené, že v jejích ničivých následcích vidí známky Božího hněvu a, tudíž, připisují vněsociální úrovni řízení sociální logiku chování, která Mu není vlastní.

Slovy M.J. Saltykova-Ščedrina, „Dokonce i mužik se nebojí vnitřní politiky, prostě proto, že jí nerozumí. Utiskuj ho a on si o tom bude myslet, že to není „vnitřní politika“, ale jednoduše boží dopuštění, jako mor, hlad, záplavy, jen s tím rozdílem, že tentokrát to vypadá, že toto dopuštění způsobil pompadour (úředník-správce – pozn. aut). Je potřeba, aby (mužik – pozn. aut) chápal, co je to vnitřní politika? Názory na toto téma se mohou různit; ale já, ze své strany to říkám přímo: dávejte si pozor! Protože, jakmile mužik pochopí, co je vnitřní politika, je n-i-ni, c’est fini! (hotovo)“ – „Pompadůři a pompadůrky“.

                              Národ
Zří Boží hněv a čeká trest.
Běda! vše hyne: přístřeší i jídlo!
Kde ho vezmeme?

Ale i na vrchních stupních davově-„elitární“ pyramidy (nad carem jsou v hierarchii řízení pouze okultní klany znacharů a žreců) se chápání podmíněnosti příčin a následků mnoho neliší od nižších stupňů, které „elitární šlechta“ zmiňuje jako davy. Básník překvapivě jemně a obrazně ukazuje obsahovou shodu dvou davů prostřednictvím jejich neschopnosti odlišit v kultuře obvyklý obraz Boží od Opravdového Boha, jako nadvesmírné reality.

V tom hrozném roce
Mrtvý Car ještě Rusí
Se slávou vládl. Na balkón,
Nešťastný, smutný, vyšel on
A mluvil: „S Božím živlem
ni Carové si neporadí.“

Předpověď panovníkovy zkázy a hrozivého roku silných otřesů základů impéria je v básni zobrazena prostřednictvím obrazu povodně v hlavním městě. Málokdo z vykladačů „Měděného jezdce“ věnoval pozornost tomu, že obraz cara hledícího „smutnýma očima“, daný v Puškinově básni, se nepodobá obrazu Petra I., ale je blíže popisu velmi pobožného, soudě dle zápisů v deníku, Mikuláše II¹. I Státní duma, jako zákonodárný řídící orgán, poprvé vznikla v době jeho vlády.
 

                               Sedl si
A v dumě smutnýma očima
Na zlou pohromu hleděl.
 

Existuje výraz „lidské moře“. Náměstí hlavního města, zaplněné davy demonstrantů během únorové a říjnové revoluce r. 1917, kdy dokonce i podle předpokladů francouzského velvyslance Maurice Paléologua, vyšlo do ulic okolo milionu obyvatel Petrohradu, skutečně z vrchu vypadaly, pokud ne jako moře, tak jako jezera, s přitékajícími lidskými řekami.
 

Náměstí se staly jezery
A do nich širokých řekami
Vlévaly se ulice. Palác
Se zdál smutným ostrovem.
 

Po zničení SSSR se stalo módním udržovat v masovém vědomí mýtus o sociální harmonii mezi představiteli předrevoluční řídící „elity“ a prostým lidem. V podstatě během Puškinových časů v moři národní bídy vynikaly carské paláce a paláce šlechtických velmožů nejen jako mistrovská díla architektury, jak na ně vzpomínají naši současníci, ale především jako ostrovy vybraného luxusu, nedostupného těm, z jejichž práce a talentu vznikaly. Ale kromě daného místa, je ostrov v básni vzpomínán třikrát. Poprvé v úvodu:
 

Do granitu oblékla se Něva;
Mosty zavěsili nad vodami;
Temně zelenými zahradami
Pokryly se její ostrovy
 

Podruhé na začátku popisu povodně – revoluce:
 

Ale silou větrů ze zálivu
přehrazená Něva
vracela se, hněvivá a vzdutá,
A zaplavovala ostrovy.
 

A potřetí v závěru:
 

Ostrov malý
na mořském pobřeží viditelný. Občas
tady přistává s rybářskou sítí
rybář co se zpozdil na lovu
a svou chudou večeři si vaří,
nebo sem zajede úředník
na nedělní plavbě loďkou,
pustý ostrov. Nevyrostlo
Там ни былинки. tam ani stéblo trávy.

Máme tu co do činění s popisem procesu rozkvětu a degradace prozápadní řídící „elity“ Ruského impéria, jako součásti davově-„elitárního“ programu biblické civilizace, ale klíč k rozšifrování je ve větě: „Palác se zdál smutným ostrovem“.

Dle slovníku V.I. Dála slovo „ostrov/остров“ pochází z „ost/ ост“ – hřeben, vrcholek podvodní hory. Taková hora, rozdělená povrchem hladiny, je přírodní obdoba davově-„elitární“ sociální pyramidy. Vrchní, viditelná (ostrov), je obrazem vládnoucí „elity“, pro kterou spodní, skrytá pod vodou „obraz davu“, jakoby neexistuje, ačkoliv na ní stojí. Základní předurčení řídících činovníků bez ohledu na typ společensko-ekonomické formace, je zvyšovat kvalitu celkového řízení. Pokud řídící činovníci této potřebě společnosti nevyhovují, společnost má právo se jich zbavit: buď revoluční cestou (jako v říjnu r. 1917, kdy došlo k zaříznutí řídící elity, jinak řečeno větou: „Něva zatopila ostrov“); nebo evoluční (což zatím pozorujeme po srpnu r. 1991), pomocí rotace kádrové základny bez výměny koncepce řízení.

Avšak, jakýkoliv pokus o zlepšení kvality řízení takovým způsobem v podmínkách, kdy dřívější koncepce řízení se historicky vyčerpala, je očividně odsouzen k nezdaru. Puškin to předvede v závěru básně, po čemž se stane zřejmé, že zvolená cesta rozvoje, bez výměny koncepce řízení, bude v Rusku neúspěšná (nevyrostlo tam ani stéblo trávy).

Tak se v obrazové formě odehrává varování: „nové“ řídící kádry, navázané na staré rodově-klanové svazy, budou krást ještě více než ti před nimi, ale úroveň řízení nemohou pozdvihnout do té doby, dokud se společnost nezbaví „Starého zákona“ (na nějž ukazují slova básně: „chatrný domek, hadry vetché, domeček vetchý) lichvářství a nepochová jeho věrného sluhu Jevgenije.

...pokračování