Měděný jezdec, to vám není měděný had... (6)

Měděný jezdec, to vám není měděný had... (6)

14.3.2015

předchozí část

 

...

„Španělský koráb třístěžňový“ je galeona1, jediný typ lodí těch dob, na který se vešlo tři sta lidí. A též je známo, že ze šestiset členů, náležících k tajným (severní a jižní) společenstvím a spolupracovníkům děkabristů, se více než polovina počítala za členy různých zednářských lóží2. Vztahy s představili těchto společenství měl Puškin v té době složité. Soudě podle dopisů, s jedním z nich málem došlo na souboj. Zednářské opičení se po západu, bez chápání konečných cílů hráčů, na „zasvěcování“, bylo Prvnímu básníku Ruska protivné.

Židé po vyhnání ze Španělska, se zlatem nakradeným prostřednictvím lichvaření, utíkali po moři do Holandska, po čemž intenzita expanze židovského kapitálu v Evropě prudce vzrostla. Tato expanze neminula ani Rusko. O století později se stane příčinou mnoha jeho pohrom a otřesů. Takže Puškin měl seriózní základy pro oznámení své varianty řešení otázky, pozdvižené Faustem a v obrazové formě odhalené puškinovským Mefistofelem.

Básník by i sám nebyl proti „vše utopit“ před tím, než se katastrofa rozroste a expanze doktríny „Deuteronomia-Izaiáše“ s nemyslícími vykonavateli, kterými byli převážně židé, završí.

Leč, proces expanze pokračoval, protože nešel „sám o sobě, jako hmoždíř s babou Jagou“, ale pod kontrolou „lvů strážných“, Levitů. Abychom odkryli historickou záhadu, kterou nám chtějí prezentovat jako tajemství židovstva, musíme odhalit oponu nad jednou z nejstarších hádanek, kterou lidstvu zadali Levité. A proto je třeba číst velmi pozorně nejen to, co otevřeně oznamují, ale také pozorně naslouchat tomu, co důkladně zamlčují. Z těchto hledisek zanalyzujeme „psaní“ jednoho ze současných Levitů, který možná dovedl rozeznat i „Oidipův komplex“, dochovávající se v nějaké míře u člověka na biologické úrovni, ale nějak nezatoužil spatřit „komplex Kazatele“, skutečně existující na úrovni sociální:

„Nepochybně, židovský národ vznikl ze zcela rozdílných vedlejších prvků, nicméně největší rozdíly uvnitř těchto kmenů vznikly tím, vyšel-li na jejich část pobyt v Egyptě a vše, co později následovalo, či nikoliv. S přihlédnutím k těmto okolnostem je možné říci, že národ vznikl díky kombinaci těchto dvou složek, a není náhodou, že po krátkém období politické jednoty, se rozpadla na dvě části, královstvá Izraelské a království Judské. Historii má ráda taková obnovování, když se pozdější sloučení ruší a znovu o sobě dávají znát dřívějším rozdělením. Velmi silný příklad podobného druhu ukázala, jak je známo, reformace, když znova odkryla pohraniční linii kdysi patřící Římu a chránící nezávislost Německa v časovém intervalu delším než tisíc let. V případě židovského národa nemůžeme názorně předvést ani věrnou reprodukci starověké situace; naše znalosti té epochy jsou přespříliš pochybné pro jednoznačné tvrzení, že v severním království se soustřeďovali dávní domorodci, a v jižním navrátilci z Egypta, nicméně pozdější rozpad zde nemohl proběhnout, kdyby zde nemělo místo dřívější celkové umělé spojení. Někdejší Egypťané (budoucí židé: náš komentář) se ukázali, zřejmě, méně početní než ostatní, ale projevili se jako silnější v kulturním vztahu; měli radikální vliv na pozdější rozvoj národa, protože s sebou přinesli tradici, která ostatním chyběla. A možná ještě něco jiného, hmatatelnějšího, než je veškerá tradice .„

To jsou úryvky z monografie S. Freuda „Člověk Mojžíš a monoteistické náboženství/Der Mann Moses und die monotheistische Religion“, napsané v r. 1938.

Co znamenalo pro kočovníky, vyhnané z civilizovaného Egypta do vyschlé, zcela pro život nevhodné Sinajské pouště, „umělé spojení, hmatatelnější, než veškerá tradice“?, Freud o tom přímo nemluví, ale něco, co můžeme sami uhádnout, pokud napodobíme, na jeho radu, starověkou situaci a srovnáme ji se současnou. A zde objevíme, že celá současná historie, opírající se o písemné prameny, svědčí o tom, že židy odevšad vyhnali z důvodu jejich speciálního „umělého spojení“, nepochopitelného a nepřijatelného pro okolní národy. A výhradně druhá kniha Tóry, „Exodus“ nám objasňuje historii dobrovolného útěku židů. Ale tehdy byla jedna ze dvou možností: buď ve starověkém Egyptě nebyli židé, a v zajetí se náhodně vyskytli nějací obzvláště svobodomilní kočovníci, kteří si z nějakého důvodu nepřáli přidat se k blahobytu civilizačního3 rozvoje (otroctví v té době bylo jevem běžným a všeobecně rozšířeným); nebo proces zajímání, a egyptské zajetí spolu za ním následujícím dvaačtyřicetiletým „Sinajským čundrem“ nebyly náhodné, a byly v podstatě etapami individuálního experimentu úrovně globálního významu. Ale tehdy tyto, z vnějšku zdánlivě mezi sebou nepropojené excesy, vypadají jako pečlivě zplánované a tvrdé, v celém rozsahu řízené akce Amonova žrečestva směrem k obyčejným kočovníkům s jejich „umělým spojením, hmatatelnějším, než veškerá tradice“, po kterých kočovníci, jenž se dříve ničím nelišili od ostatních, se „zázračně“ změnili ve zvláštní stmelenou společnost, kterou nyní vnímáme jako židy. Abychom rozebrali, ve jménu jakých cílů a kdo mohl natolik důsledně realizovat v čase dostatečně dlouhotrvající akci (řeč je o plánování akcí na dobu třech až čtyřech generací), je nezbytné pochopit, kdo byli Levité a jaká byla jejich úloha v procesu přeměny lidí na vydrezurované „bioroboty“. V tom nám opět pomůže S. Freud:

„K největším záhadám judského pravěku patří původ Levitů. Vede k jednomu z dvanácti izraelských kmenů, ke koleni Levijinu, leč ani jedna pověst nám nehodlá sdělit, kde se původně tento kmen usídlil nebo jaká část dobyté země Kanaánské mu byla předána. Zaujímají nejdůležitější kněžské posty, avšak Levit nutně nemusí být duchovní, není to název kasty. Náš předpoklad o Mojžíšově osobnosti nás přivádí k rozluštění. Není možné, aby velký pán, jako Egypťan Mojžíš, se vydal k cizímu národu bez doprovodu. On, pochopitelně, s sebou přivedl suitu svých nejbližších přívrženců, svých písařů, své služebnictvo. Oni byli původně Levité. Potvrzení legendy, podle které byl Mojžíš Levit, je zjevným zkreslením faktu: Levité byli Mojžíšovými lidmi.“ s. 164 -165, S. Freud „Psychoanalýza. Náboženství. Kultura“, Moskva, Vydavatelství „Renessans“, r. 1992.

Ve výše uvedené ukázce není tak důležité, o čem hovoří Levit současnosti, jako to, co zamlčuje. Otevřeně vystavil vylhané dilema: Levitští písaři byli Mojžíšovi lidé? Nebo Mojžíš patří k Levitským písařům? (je známo, že Mojžíš, jako následně Kristus a Muhammad, sám nic nepsal), Freud svým systémem zamlčování zakrývá čtenáři přístup k technologii zformování obrazu biblického Mojžíše Levitskými písaři, dovedně nahrazujícími Mojžíše historického4. Navenek to vypadá, jak je uvedeno v básni:
 

Obkročmo na mramorové bestii,

bez klobouku, ruku napříč5 sevřenou

nehybně seděl, strašně bledý

Jevgenij


Ve skutečnosti je vše naopak: „lvi strážní“ jsou Levité již více než tři tisíce let, pevně osedlavše židovstvo, prostřednictvím této, nejstarší mafiánské společnosti, řídící činnost mnohých národnostních davů západní civilizace. Proč jsou v básni dva lvi? Odpověď na otázku, a také na otázku o tom, kdo koho osedlal, můžeme najít v knize Alberta Révilla „Ježíš Nazareťan/ Иисус Назарянин“, vyd. r. 1909.

 

"Talmudický traktát, nadepsaný „Pirkei Avot/Пирке Абот“, (rusky „Aforismy starců“), jeden z nejstarších v této objemné kolekci, nám dal výchozí bod, postrádající jakýkoliv historický význam, této tradiční teorie: Mojžíš, říká, dostal Zákon na Sinaji a předal ho Jozuovi. Jozue ho předal Stařešinům; Stařešinové Prorokům, Proroci lidem Velkého shromáždění (nebo Velké synagogy), Ti poslední dali tři pravidla:

- Buďte rozvážní ve svých soudech

- Dbejte na to, abyste měli hodně žáků

-Vystavte ohradu okolo Zákona

 

Od těch dob začínají zmínky o učencích, kteří byli vynikajícími vůdci při přenosu a výkladu Zákona. Největším z nich byl Simon Spravedlivý, poslední z představitelů Velké synagogy (okolo r. 230 pr. Kr.) a jeho učení lze shrnout: „Svět se potvrzuje na třech věcech:

   - Zákoně

   - Kultuře

   - Dobročinnosti“

Následníkem Simona Spravedlivého byl jakýsi Antigon ze Sicho; jeho moudrost se soustředila na následující ponaučení, ve kterém je patrný, výjimečně, řecký vliv: „Nepodobejte se těm služebníkům, kteří slouží pánu za účelem výplaty; podobejte se těm, kteří plní své povinnosti, nepřemýšlejíce o odměně, a bude mezi vámi strach Boží“.

Po tomto Antigonovi lidé, stojící v čele rabínského učení, z nám neznámé příčiny, následují po dvou.

Nejpravděpodobnější je, že tento dualismus znamená neshodu v úhlech pohledů a tendencí, nedosahujících, nicméně, skutečného rozkolu.“

 

Mimořádné možnosti tandemu v rozličných činnostech jsou vnímavým lidem dávno známy, ale nevšímavým a nemyslícím o nich není známo nic, a proto nechápou, proč, zaprvé, jsou vyšší představitelé potřeba dva, a zadruhé, proč rozdíl v jejich úhlech pohledů nevede k rozkolu, a navíc k nepřátelství. A efektivnost činnosti na tandemovém principu je možné v historii objevit dlouho před Antigonem ze Sicho. Ale daná část z knihy Alberta Révilla hovoří o tom, že Levité ho začali používat po střetu s dialektikou starých Řeků, kteří, jsouce ve své podstatě materialistickými ateisty, se snažili takovýmto způsobem odstranit subjektivitu v hodnocení objektivních procesů. Toto je metoda, a jako metoda je nad jakoukoliv ideologickou formou, protože prošla zkouškou času: zmínky o ní jsou i v dobách, kdy již ve společnosti zcela vládl idealistický ateismus: „Pravdivě též říkám vám, že, pokud se dva z vás na Zemi shodnou žádat o cokoliv, pak to, čeho byste nežádali, bude od Otce Mého Nebeského,“ Evangelium podle Matouš, kap. 18, v. 19.

Ale monopol na znalosti metodologie je vyšší princip, kterým vládne znacharstvo při komunikaci s davem. Jen ona poskytuje neomezenou moc v davově-„elitární“ logice chování společnosti a proto již následující verš Evangelia podle Matouše uzavírá nezasvěceným přístup k pochopení a osvojení si tohoto principu v praxi: „neboť, kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu Mém, tam jsem Já uprostřed nich“. To je velice vysoká úroveň hermetismu, neboť zdaleka ne každí „tři“ se mohou sjednotit ve jménu dosažení společného cíle.

Nicméně, v kolektivním nevědomí ruského národa je vše pro izolační práce vůči jakémukoliv hermetismu: „Jeden rozum je dobrý, ale dva jsou ještě lepší“. Toto národní rčení znají všichni. Ale proto, aby šlo čelit hermetismu minulých a současných Levitů, je chápat i jeho doplňky: „Jeden rozum je dobrý, ale dva jsou ještě lepší, a tři se nikam nehodí/ nech to plavat“.

 

Obával se, chudák,

ne o sebe. Neslyšel,

 jak zvedla se lačná vlna,

boty mu podemílajíc,

jak ho déšť šlehal do obličeje,

jak vítr, bujně doucí,

z něj klobouk v mžiku serval.

 

Hájíce své úzce egoistické zájmy, židé obyčejně používají hesla „starosti o bližního“, ale přitom nikdy neříkají přímo, koho považují za svého bližního, a koho za vzdáleného. Pokud se na ně budeme dívat skrze prizma doktríny: „Deuteronomium-Izajáš“, potom jsou všichni, kromě židů, pro židy vzdálení. Odtud definice národa T. Herzelem, která významově více odpovídá definici mafie: „Skupina lidí společné historické minulosti a všeobecné uznávané přináležitosti k ní v současnosti, soudržná z důvodu existence společného nepřítele.“ Jak je zřejmé z textu, Jevgenij nebyl vylekaný, ale obával se, tj. cítil se pod tlakem obav nemajících vztah k realitě.

Židovstvo se svými subjektivními cíli, vsugerovanými mu staroegyptským znacharstvem prostřednictvím zasvěcených Levitů, se podvědomě cítí osamělé v proudu výměny generací mnohých národů, protože objektivní cíle rozvoje lidstva nikdo, kromě Boha, nezná, ačkoliv věda a náboženství popisují dle míry svého chápání všeobecného chodu věcí ty, či ony možné varianty předurčení lidstva na Zemi. Proto, pokud se v první části básně setkáváme, ve vztahu k Jevgenijovi, s přídomkem nuzný, nuzák, potom ve druhé části je již nuzný hlupák. Ale co čteme v předmluvě k básni:
 

Před ním se svobodně
řeka nesla; nuzný člun
Po ní směřoval osaměle.


Tak se prostřednictvím verbálního rýmu (řeka – nesla se, člun – směřoval) vyjadřuje absence a existence subjektivních cílů hnutí.

Nízkofrekvenční sociální procesy, tj. procesy, jejichž perioda je násobně delší, než perioda aktivního lidského života jsou, zpravidla, skryty obyčejnému vědomí, a proto se básníkovi zdají ve formě nevědomých („lehkovážných“) obrazů. Puškin o tom hovoří speciálně v poslední, 22. oktávě předmluvy „Domku v Kolomně“-

 

Horkotěžko jsem se rýmovač já lehkovážný

Zbavil téhle těžké oktávy.

 

Donést tuto „lehkovážnou“, tj. z kolektivního nevědomí ruského národa přijatou informaci čtenáři, je možné jen jejím kódováním tj. vybavit mimo lexikální obrazy v čase přesným a stabilním slovem-mírou, převádějící je na obrazy vědomé. Stejně, jak tento stav popsal Puškin v „Egyptských nocích“:

„Čarský cítil to blahodárné rozpoložení ducha, když se před vámi rýsují jasné sny, a vy získáváte živá, nečekaná slova pro vyjádření vašich vidin, kdy verše lehce plynou z vašeho pera, a zvučné rýmy běží v ústrety uspořádané mysli.“

„Slova živá a nečekaná“ jsou zobrazení na úrovni vědomí existence „uspořádané mysli“ ve vztahu k nevědomému vidění rozvoje sociálních procesů. Samozřejmě, že v každém historickém okamžiku živá slova rodí ve vztahu k těmto jevům své obrazy, které také tvoří druhou, ale někdy i třetí smyslovou řadu díla.

 

-pokračování-

 

 

1 Název typu lodi „galeona“ (vzhledem k oddělenému umístění latrin v přední části loďi, mimo trup pod čelenem) určilo navždy název lodích záchodů: galion = galjun/ гальюн. Na asociativní úrovni ve vztahu k rozebírané situaci, je to svérázná narážka na to, kam všechno to „módní“ půjde.

2 Termín „koráb/loď“, v systému zednářských zasvěcení v Rusku, je velmi často synonymem termínu „lóže“, používaného na Západě.

3 Přechod od beztřídního prvobytně pospolného uspořádání, ve kterém vězně kvůli nedostatku potravy jednoduše zabíjeli, k třídnímu otrokářství, které bylo „blahobytem“ v tom smyslu, že vězně v ozbrojených konfliktech už nezabíjeli, ale používali jako pracujovního dobytka.

4 Puškin se obracel k tomuto tématu dlouho před Freudem, ve své době senzaci způsobující „Gabrieliádou“, a jemným systémem zamlčování ukázal, že již tehdy viděl rozdíl mezi biblickým Mojžíšem, který sám nic nenapsal, ale kterého „správně převyprávěli“, a Mojžíšem historickým:

S Mojžíšovou mluvou

mé vyprávění ladit nebude.

On báchorkou chtěl žida zotročit,

důstojně lhal, a poslouchali ho.

Bůh obdařil ho stylem a myslí pokornou,

stal se Mojžíš slavným pánem,

ale já, věř, nejsem dvorní historik,

neuznávám vážný institut proroka!

 

5 Dobře známá napoleonská póza.

 

Diskusní téma: Měděný jezdec, to vám není měděný had... (6)

Este mozem?

vidlak | 15.03.2015

Pozriem sa na vec Fomenkovskym pohladom. Mne sa ani ten odchod z Egypta nepozdava. Kocovne kmene nejedia bravcovinu z pragmatickych dovodov, neda sa s nimi kocovat, co je zakotvene aj v Tore. Bravcovinu historicky v kuchyni pozivali usadene spokocenstva. Neviem, ci stari egyptania jedli bravcove. Niekedy sa na to musim pozriet, ale vo vseobecnosti Afrika prasce chovala.

Re: Este mozem?

stretnutie | 15.03.2015

Nejde len o bravčové.Ide aj o ,a teraz trochu ženský pohlad,o handry.Neviem to teraz presne nájsť,ale je tam ten moment,keď Aron ,brat Mojžišov,dostáva veľmi presný manuál .Stavba Stánku,rozmery,vnútorné vybavenie a potom,neskutočne presný opis oblečenia pre Áronových kňazov.Čakali by sme niečo v štýle egyptskej školy,ľan,možno zlato a lazurit.Ale keď si prečítate ,čo všetko obsahuje dress code,zostanete neveriaco zírať. Zlaté zvončeky sa striedajú so zlatými jablkami na spodnom leme rúcha,sú tam nesmierne drahé,šarlátové farbivá na látkach,drahokamy,tiara s nejakým nápisom,jednoducho pripomínajú oblečením nejakých čarodejníkov z divnej,barbarskej krajiny,ako ľudí,čo roky žili v Egypte.Až sa čudujem,že to tam po redakciách ostalo.

ešte k niečomu inému

Vasiľ | 16.03.2015

Ahoj, skúsim odpovedať na Tvoju otázku, ktorú si pred časom položila a už trochu zapadnutá prachom zostáva stále bez odpovede.

Načrtla si rozpor - Boh nemá slobodnú vôľu - Človek je na obraz Boží - Človek má slobodnú vôľu.

Kľúčom k tejto odpovedi je podľa mňa rozlíšenie medzi:
- bezbrehou démonickou (zlo)vôľou
- Slobodnou (SVOBODA - Svedomím VOdenie BOhom DAné) vôľou.

Človek je obrazom Božím a Boh neoplýva bezbrehou všetko si dovoľujúcou démonickou zlovôľou (ako popisuje napríklad starý zákon), ale Spravodlivosťou, ktorú Človek vníma cez Svedomie.

Človek, ktorý uprednostní "slobodnú" (zlo)vôľu pred Svedomím, sa od Božieho obrazu vzďaľuje.

Re: ešte k niečomu inému

stretnutie | 16.03.2015

Ďakujem Vasiľ,veľmi si to vážim,že si si spomenul.Je tu však toľko inšpiratívneho čítania,že otázky prichádzajú samé a neustále.. Práve vďaka týmto stránkam si občas čítam Bibliu-Genezis,Numeri a Príslovia. Viem,že nejak silno rozmýšľať je zbytočné, alebo to príde samé (alebo aj nepríde)Spolieham sa na intuíciu.Toto zdá sa,je už na fest teologickú dišputu,a Ty,ako som pochopila,študuješ matematiku. Takže klobúk dolu.

Mozem?

vidlak | 15.03.2015

„Pravdivě též říkám vám, že, pokud se dva z vás na Zemi shodnou žádat o cokoliv, pak to, čeho byste nežádali, bude od Otce Mého Nebeského,“ Evangelium podle Matouš, kap. 18, v. 19.

Nerozumiem tomu ceskemu prekladu. Slovensky evanjelicky ... A zase vam hovorim: Ak sa dvaja z vas dohodnu na niecom na zemi, ze budu prosit o to, dostane sa im toho od mojho Otca, ktory je na nebesiach.

„neboť, kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu Mém, tam jsem Já uprostřed nich“

Neviem ako to myslel autor, hlavne vysokou urovnou hermetizmu. Podla mna sa jedna o to, ze ak je Kristus sucastou spolocenstva, ktore prosi, musi prosit v sulade so stvoritelovym zaujmom, ktory reprezentuje Jezis ako sucast zhromazdenia. Tuna je zaujimave, co je vlastne bozim umyslom? Ci je umysel axiomom, alebo sa moze v slede udalosti menit. Otazku individualnosti v tomto som este neriesil.

Neviem, ci ma Hox opat nevymaze.

Re: Mozem?

Hоx | 15.03.2015

netroluj :)

Re: Mozem?

udo | 18.03.2015

Otázka je, ku komu sa modlia..s kým sa modlia:
1. So skutočným Ježišom..ISOm Človekom, alebo
2. s jeho hisTórickým, ni(e)kým za nejakými konkrétnymi cieľmi deformovaným obrazom
T.j., či sa obracajú viac k objektívnej realite, alebo ilúzii.

detto Mose

Čo je Božim úmyslom a či je tent úmysel(cieľ) nemenný(axiomatický-dogmatický)?
.. je klasická, pomerne dobrá otázka.

Protiotázka..upresňujúca:
Keď sa všetko vyvíja, nemá začiatok a ani koniec,
môže sa cieľ nevyvíjať?

Re: Re: Mozem?

nevedko | 23.03.2015

Už matrica slova napovedá o aký obraz sa jedná.
Ježiško-JE ŽIdom ŠKOdiaci.
Z ich pohľadu sa ich snažíme odnaučiť klamať,kradnúťa kántriť a oni sa tomu bránia lebo to je proti ich vôli.

Přidat nový příspěvek