30.7.2015
...
Ale poté je člověk dlužen si vyjasnit: co je pravda, a co je do kultury zanesená lež, zabíjející život - zjevně ohlášená nebo doprovázející po umlčení, neboť „člověk s dvojakými myšlenkami není pevný na žádných cestách svých“ (List Jakubův, 1:8)
Kromě toho, princip doplnitelnosti informace je spojen s principem mravní podmíněnosti výsledků a způsobů jejich dosažení. To je možné objasnit na příkladu známého aforismu: „Nikdy nědělej to, co za tebe mohou udělat jiní“. V souvislosti s principem doplnitelnosti informace a individuální mravní podmíněnosti ho jeden chápe ve smyslu: „Nechť za mne pracují ostatní“, ale jiný ve smyslu: „Dělej pro lidi to dobré, co nemohou udělat jiní“. V souvislosti s rozkrytím obsahové stránky tohoto aforismu, v kontextu rozebírané básně je na místě se dotknout ještě jednoho velmi starého a ani v naší době ne úplně pochopeného jevu, který začátkem 20. století získal název „trockismus“.
Charakteristickou vlastností trockismu v komunistickém hnutí začátku 20. století byla jeho absolutní hluchota k obsahu kritiky vyjadřované na jeho adresu, ve spojení s oddaností principu potlačování v praxi deklarací, prohlášovaných trockisty, systémem zamlčení, na jejichž základě také dnes reálně fungují, sdruženi přes kolektivní nevědomí. V rámci této politiky byli za mocenské nadvlády trockistů pod lživými záminkami likvidováni i ti, kdo dříve vnímal chyby trockistů jako jejich upřímné omyly a otevřeně o nich mluvil ve společnosti: to se jasně ukázalo v práci NKVD-OGPU mezi lety 1918 a 1930, kdy tyto orgány byly pod neomezenou kontrolou trockistů.
To znamená že trockismu je v jeho upřímném osobním projevu blahých záměrů vlastní konflikt mezi individuálním vědomím a kolektivním nevědomím, způsobovaný všemi trockisty společně. To je zvláštnost psychiky těch, jimž se přihodilo stát se trockistou, a nikoliv specifičnost konkrétní ideologie. Trockistický typ psychiky mohou provázet nejrůznější, dokonce i vzájemně se vylučující, ideologie. Tak metropolita Jan byl psychologicky trockistou, a zároveň deklaroval svou oddanost pravoslaví a odsuzoval Trockého. A „architekt perestrojky“, člen Politbyra A.N. Jakovlev, jsa psychologicky trockistou, se stihl projevit v mnohých věroukách: ortodoxní marxismus-leninismus, před jeho odjezdem do Kanady na post velvyslance; v ideologii všeobecných lidských hodnot socialismu s „lidskou tváří“ během perestrojky; a nyní došel k pokusu vyjadřovat se přes budhismus v knize „Постижение/Porozumění“ (Moskva, „Zacharov“, Vagrius“, r. 1998)
Právě z tohoto důvodu čistě psychologické povahy, jsou kontakty s trockismem a trockisty na úrovni intelektuální diskuse, argumentů a protiargumentů,- neplodné a nebezpečné1 pro ty, kdo nahlíží na trockismus jako na jednu z ideologií2 a nevidí jeho reálné pod-ideologické pozadí, nezávislé na ideologii, do které je zahalen.
Intelekt, ke kterému se obracejí v diskusi se snahou přivést ke smyslům partnera, odhalit spolu s ním pravdu, na jejímž základě by bylo možné překonat problémy ve vzájemných vztazích, je jen jednou složkou celkové psychiky. A psychika jako celek v případě jejího trockistického typu, nedopustí zpracování informace, která je schopná změnit tu doktrínu, kterou v daný moment odpracovává ta z mnohých ideologických větví trockismu, ke které jedinec, psychický trockista patří.
Tato psychická zvlášnost, vlastní mnoha lidem, je historicky starší jev, než historicky reálný trockismus v komunistickém hnutí 20. století. V minulosti se pro něj nenašlo jiné slovo, kromě posedlosti. A s přechodem do epochy nadvlády materialistického světonázoru se obecně v jazyce pro tento jev nenašlo slov, odpovídajících obsahu tohoto psychického jevu, který byl znovu nazván pseodonymem jednoho z nejvýraznějších představitelů posedlých v komunistickém hnutí 20. století. Nyní, když materialismus ve svém rozvoji zrodil kybernetiku, informatiku, výpočetní stroje a informační technologie, je trockista v těchto vědeckých termínech: autonomní nebo dálkově řízený robot s limitovaným programem identifikace situace a reakce na její změny, fyziologicky v mnohém identický s normálním člověkem.
Ale taková zvláštnost „trockismu“ v historicky širokém smyslu slova vede k tomu, že vztahy lidí a „trockismu“ leží mimo oblasti konstruktivních diskusí, kolektivního „brainstormingu“ určitých problémů a další v nějaké míře smysluplné a adekvátní lidské činnosti. Při tomto vztahy s trockismem a trockisty vypadávají z oblasti etiky a mravnosti lidských vztahů a, pokud se v tomto případě nevměstnávají do možností psychiatrie a duševního léčení, rozvinuté ve společnosti v dané době, pak přecházejí do oblasti praktické sociální hygieny vždy, když se společnost unaví „trockismem“ a začíná před ním bránit svůj život nyní a v budoucnosti. „Trockismus“ v tomto případě začíná imitovat boj se sebou samým a shazuje do mlýnku na maso množství lidí, aby následně tyto oběti dal za vinu svým protivníkům: tak tomu bylo ve skutečné historii inkvizice v katolickém světě; tak tomu bylo v SSSR během boje bolševismu s trockistickým marxismem3.
V Rusku se schyluje k dalšímu vykořenění „trockismu“, při kterém se mnohým „trockistům“ zdraví nezlepší, ať již v dresu „komunistů“, „patriotů“, „pravoslavných“, „muslimů“, „demokratů“, kosmopolitů“ a představitelů ostatních věrouk a ideologií… Ale, bohužel, ani tak většina z nich v takových případech neuspěje pochopit, „za co?...“.
Vracejíce se ve spojení s tímto k pochopení principu mravní podmíněnosti, je možné připustit, že Puškin zakrýval (nejspíše nevědomě) zamlčeními ty hrany pravdy, které příjmal ve vnělexikálních obrazech. Ale hlavním principem při tom pro něj bylo: zachování celistvosti vyprávění i v alegorickém popisu procesů a jevů společenského života. Informace po zamlčení, vznikající v takových podmínkách, byla jím morálně podmíněna.
Rozkrytí zamlčení může jít také jen v souladu s mravní podmíněností těch, kteří zkouší pochopit druhou smyslovou řadu vyprávění. Při jejich ohlašování je důležité nestahovat mravní svět básníka do svého světa, jak to obyčejně dělali a dělají někteří „puškinisté“ (Abram Tertz v „Прогулках с Пушкиным/Procházkách s Puškinem“, J. Mamin ve filmu „Бакенбарды/Bakenbardy“), ale stoupat i v míře chápání celkového chodu věcí, i v jeho morálních hodnoceních k Puškinovi.
V souvislosti s „Měděným jezdcem“ jsme už nejednou obraceli pozornost na nejjemnější a zdálo by se nepatrné detaily této záhadné poémy. A nepřítomnost připomínky o Jevgenijově probuzení v její první části je jednou z nich, a je natolik důležitá, že bez jejího správného pochopení není možné poémě celkově porozumět. Správnost naší doměnky potvrzuje ten fakt, že v podobné situaci nacházející se v druhé části, jakoby chtěje pomoci rozšifrování tohoto zamlčení, autor přímo říká:
Бедняк проснулся. Nuzák se probudil.
Ale to již bude řeč o jiné revoluci, lépe řečeno kontrarevoluci srpna 1991. A zatím:
Ночная мгла Noční mlha
На город трепетный сошла; Na ustrašené město padla;
Но долго жители не спали Ale dlouho obyvatelé nespali
И меж собою толковали A mezi sebou si vykládali
О дне минувшем. O prošlém dni.
Těmito slovy se završuje popis první etapy revolučních otřesů Ruska. Fixuje vnímání čtenáře na tom, že „obyvatelé nespali“ ani poté, co „noční mlha na ustrašené město padla“ básník, z jedné strany, (zamlčením) je odděluje od Jevgenije, jehož spánek rozumu je schopen rodit nestvůry budoucího šílenství, projevujícího se v nechopnosti židovstva dokonce s uchvácením moci po revoluci adekvátně vnímat okolní sociální realitu, a, z druhé strany, díky slovům:
И меж собою толковали A mezi sebou si vykládali
О дне минувшем. O prošlém dni.
— vlévá naději na schopnost národa osmyslit minulost a vytěžit z ní lekce pro budoucnost.
Утра луч Ranní paprsek
Из-за усталых бледных туч Zpoza unavených bledých mraků
Блеснул над тихою столицей, Zableskl se nad tichou metropolí,
И не нашел уже следов A nenašel již stop
Беды вчерашней; багряницей Všerejšího neštěstí; karmínem
Уже прикрыто было зло. Již přikryto bylo zlo.
В порядок прежний все вошло. Do starých pořádků vše vešlo.
Revoluce r. 1917 skutečně proběhla pod purpurově rudými prapory a mnohé zlo se přikrývalo hesly servírovanými v krajkové výzdobě. Po revoluci se vše navenek vrátilo k předchozímu pořádku: namísto cara – generální tajemník; namísto Svatého Synodu s jeho nemyslící služebnou Feklou (dobrou stařenou, dávno postrádající čich a sluch) – neméně svatý ÚV KSSS se svou neméně slepou, hluchou a nemyslící Ma-Vrušou (Marxovo učení je všemocné, protože je správné; namísto Senátu – Nejvyšší sovět atd. Ale všechno to byly jen vnější atributy pevného plotu dřívějšího davo-„elitarismu“.
Avšak Říjnová revoluce r. 1917 se odlišovala od všech předchozích ani ne tak vnějšími atributy, jako obsahově odlišnými hlubinnými procesy, které nebyly pochopeny ani nemyslícím židovstvem, které je aktivizovalo, ani pány/vládci samotné nejstarší mafie. Obsahovou stranu těchto procesů je možné pochopit skrz světonázor prostého národa, který v Rusku nikdy nebyl ateistický. A zde je potřeba obzvláště obrátit pozornost na ten dobře známý fakt, o kterém není přijato se šířit ani v našem, ani v západním tisku: živá hovorová ruština se za tisíc let vzdálila jazyku služeb zvnějšku implantované biblické církve. Takovéto oddělení jazyka života a jazyka kultu na Západě neproběhlo, kde od Lutherovy doby byla Bible dostupná všem v jejich živých rodných jazycích.
Ruská inteligence, v jakýchkoliv třídních formách by se od časů Petra I. neobjevovala, nikdy neospravedlnila svůj latinský název, tj. nikdy nechápala ani to, co se s ní a okolo ní děje, ani to, co tvoří. Z nejlepších pohnutek byla k r. 1876 Bible v Rusku přeložena do živého ruského jazyka, aby se, stejně jako na Západě, stala dostupná lidem bez speciální jazykové přípravy seminářů a duchovních akademií.
Byli také proticníci jejího překladu a vydání. Obavy „držitelů písma“4 nebyly neopodstatněné: výsledek překladu Bible z mrtvého církevního jazyka do živého národního jazyka se vůbec nevydařil takový, jako na Západě. Již začátkem 20. století, tj. v druhé generaci od momentu vydání Bible v živém jazyce, se v Rusku objevili lidé, pochybující o Božském původu Bible a přímo poukazovali na agresivitu její doktríny směrem k národům a každému člověku zvlášť.
Globální biblická konceptuální moc existuje podle schématu „prediktor-korektor“ (česky předvídatel-opravovatel). Protože v Rusku situace nazrávala k otevřenému odmítnutí biblického idealistického ateismu5, výměnou za něj „přirozeně“ (kyvadlovým schématem: materialismus – idealismus; idealismus – matrialismus) musel přijít materialistický ateismus. A přivedli ho ve formě marxismu.
Byl -li Marx nemyslícím vykonavatelem dlouhodobé strategie podpory stability řízení technokratické civilizace biblickou koncepcí, nebo, jsouce sám satanistou, vědomě vyplňoval objednávku „držitelů písma“, nemá pro celkový chod věcí význam, ale v každém případě Marxova intelektuální činnost nemůže být uznána za projev „lidského rozumu“.
1 Jak to ukázala zkušenost obětí NKVD 20. let z řad ruské inteligence, upřímně se pokoušející diskutovat s trockistickou státní mocí; a také zkušenost mnohých obětí perestrojky v SSSR a obětí demokratizace v zemích na postsovětském prostoru.
2 Právě ve vztahu k trockismu jako k deformaci ideologie vědeckého komunizmu a ve ztotožnění marxizmu-leninizmu s vědou spočívá skutečná chyba bolševizmu v SSSR let 1917-1953.
3 Jak je zřejmé z vlastností politekonomie marxizmu, jejíž kategorie jsou metrologicky neadekvátní a proto nemohou být použity v praktickém účetnictví, marxizmus je od počátku trockizmem, ačkoliv L.D.Bronštejn, který se stal „Trockým“, se k němu přiblížil, až když marxistické učení bylo kompletně zformováno.
4 Tak jsou v Koránu nazváni idealističtí ateisté, přívrženci zlovolně a s kořistnými cíly zdeformovaných zápisů zjevení: “Ó! Držitelé písma! Nemáte oporu v ničem, dokud zpříma nepostavíte Tóru a Evangelia.“
5 Na konci 20. století v Rusku už zapomněli, jaké byly vztahy prostého národa k popům (kněžím) a církvi. Kostely bořili prostí lidé a nejen proto, že to chtěli židé. Už příliš mnoho napětí se nahromadilo v národě vůči té kastě. Jeden tehdejší vtip stačí na objasnění příčin nespokojenosti "mužika" s hierarchií služebníků kultu, protože na rozdíl od Karla Kautského prostý člověk nemohl jasně zformulovat, co ho odděluje od výběrčích desátku:
“V jedné vesnici žil zrzavý a lakomý pop. Jednou se mu chudý a bohabojný mužik přiznal, že mu ukradl krávu. Pop se zaradoval, že se zbloudilá kravka našla a říká mužikovi:
— Vrať, Fjodore, krávu a Bůh ti odpustí.
— Nemůžu, báťuško, snědli jsme krávu, byl velký hlad.
Pop chtěl zavléct mužika před soud, ale věděl, že zpovědní tajemství u soudu jako právní důkaz viny nepřijmou a proto se rozhodl pro lest.
— Fjodore, Bůh ti odpustí tvůj hřích, pokud se veřejně přiznáš.
Mužik souhlasil. Sebralo se vesnické shromáždění. Pop přečetl další kázání a na konci nečekaně oznámil:
— A nyní vše, co řekne náš Fjodor, bude čistá pravda.
Fjodor sundal čapku, poklonil se do pasu shromážděným a řekl:
— Čistá pravda: všechny zrzavé děti ve vesnici jsou od našeho popa."
Informační báze KSB