22.5.2017
V SSSR si všichni lidé byli rovni čistě formálně z právního hlediska, ale některé rodiny ve skutečnosti svou „rovností ty ostatní o něco předčily“. Všechny děti chodily do téměř stejných školek, učily se v jedněch a těch samých školách podle jedněch a těch samých učebních programů, ale tak nějak samo sebou to vždy dopadlo tak, že mezi těmi odměňovanými bylo židů vždy více, než činil jejich podíl v sestavě obyvatelstva. Mezi studenty byl jejich podíl ještě vyšší, mezi kandidáty věd jich byla téměř polovina a mezi doktory věd více než polovina. Podobný obrázek bylo možné pozorovat i v oblasti umění.
Politici, ať už jakéhokoliv původu, byli vždy nehlasně stranou vybíráni z řad „důstojných kandidátů“ a skutečných „internacionalistů“ (tj. z takových, kteří patřili mezi „židoobdivovatele“), a ti potom realizovali „kolektivní řízení“ v souladu s „leninskými normami stranického života“ na základě vědeckých doporučení vypracovaných sionizovanou vědou.
Proti marxismu jako takovému většina lidí, kteří vyrostli po roce 1917, nic nejen nenamítala, dokonce k němu přistupovala s úctou, aniž se však snažila proniknout do jeho podstaty. Marxismus stál mimo kritiku a nevyvolával zájem nebo nespokojenost nejen kvůli tomu, že jeho kritici byli ostrakizováni, ale také proto, že zatím byla zajištěna spotřebitelská pohoda a růst ekonomické životní úrovně. Většina obyvatelstva tedy neměla důvody pochybovat o správnosti marxistického učení, které jakoby bylo potvrzováno společenskou praxí (potvrzení teorie praxí je v dialektickém materialismu nazváno kritériem pravdivosti všech teorií) i každodenním životem: kulturní a ekonomický pokrok byl realitou a i při všech vznikajících těžkostech to pociťovali všichni.
Menšina, která byla nespokojena marxismem jako takovým, z různých důvodů (a především kvůli svým „elitářským“ ambicím) nevypracovala světonázor, který by byl alternativní k Bibli a marxismu a srozumitelný obyčejným lidem1. A tak v důsledku toho, že protimarxistická teoretická alternativa měla buď otevřeně kapitalistický charakter, nebo očividně náležela do rukou psychiatrům, nevyvolávaly u většiny obyvatelstva represe proti antimarxistům soucit ani protest (a tím spíše ne v pracovních kolektivech, ve kterých si do poloviny šedesátých let 20. století mnozí lidé pamatovali svůj život a práci do roku 1917).
Přitom většina lidí uvažovala přibližně následovně:
Samozřejmě, že v marxismu jsou určité rafinovanosti. Nu dobrá, já je nechápu, ale sovětští vědci Mitin a Judin, Minc, Varga, Gefter2 je chápou, náš Afanasjev je také chápe. Tak ať se jimi zabývají oni a dělají svou práci, a já se zase budu věnovat té své: poctivě pracuji, dostávám výplatu, která stačí mně i mé rodině; lidé různých národností pracují a žijí společně a rok od roku se máme stále lépe. Těžkosti zděděné z minulosti (recidivy buržoazní morálky, NÁSLEDKY DVOJÍ LIKVIDACE HOSPODÁŘSTVÍ VÁLKAMI ZA ŽIVOT JEDNOHO POKOLENÍ, úklady a sabotáže nepřátel apod.) tu samozřejmě stále jsou, ale postupně je svým dalším společenským rozvojem překonáváme. Nějaké zvláštní problémy nemáme; a ti, kteří tvrdí, že marxismus je falešný, to jsou nepřátelé našeho zřízení, kteří chtějí uvrhnout naše národy zpět do přechozích zmatků3, připravit nás o to vše dobré, čeho jsme dosáhli díky marxisticko-leninskému učení a vedení naší partaje…
Tak to bylo po celou sovětskou minulost po ukončení občanské války a obzvláště v období po NEP (Nová ekonomická politika), i když každé období sovětské epochy bylo něčím osobité.
Přitom:
-
závody ve „spotřebě“ (aneb „nemoc z nadspotřeby“) charakterizující buržoazní liberalismus jako způsob života byly zkroceny, což také umožnilo změnit kvalitu života společnosti;
-
v důsledku toho se úroveň sociálního napětí a rozporů mezi sociálními skupinami v SSSR skutečně snížila daleko více, než v buržoazně-liberálních společnostech díky zavedení systému sociální podpory jedinců (nezávisle na jejich původu) ve všech věkových obdobích;
-
zdrojová výnosnost systému v globálně-politických projektech vzrostla;
-
vládu nad sociálním systémem SSSR si pohlaváři globální politiky uchovali díky rozšíření marxistických idejí ve společnosti a využívání nedeklarovaných funkcí marxismu (nesrozumitelnost ve výkladu problematiky vlastnického práva, řízení a mnohé další);
-
byly vytvořeny předpoklady k dosahování vyšší úrovně produktivity společenské práce než v kapitalistickém systému buržoazního liberalismu a tím spíše než v systému buržoazních diktatur;
-
což zase otevíralo možnosti pro šíření vymožeností socialistického budování v SSSR do celého zbytku světa.
Jenže Rus není tím nejlepším místem pro realizaci experimentů na téma, jak udělat davo-„elitářství“ stabilnějším v pro něj bezpečnější podobě, a jak realizovat princip ideálního otrokářství „hlupáka má práce ráda a hlupák je práci rád“.
Po ukončení 2. světové války J. V. Stalin v podstatě vynesl nad marxistickým projektem rozsudek smrti ve své práci Ekonomické problémy socialismu v SSSR:
«Zatřetí je nezbytné dosáhnout takového kulturního vzestupu společnosti, který by zajistil všem členům společnosti všestranný rozvoj jejich fyzických a duševních schopností, aby členové společnosti měli možnost získat vzdělání dostačující k tomu, aby se stali aktivními činiteli společenského rozvoje…» (Ekonomické problémy socialismu v SSSR, str. 68, samostatné vydání 1952, text jsme zvýraznili my).
To, co jsme zvýraznili kurzívou v poslední větě, předpokládá konceptuální moc společnosti stabilně a garantovaně obnovovanou v návaznosti pokolení a samozřejmě ukončení epochy davo-„elitářství“ a žádnou nadvládu jakýchkoliv zákulisních mafií nad společností.
A dále J. V. Stalin pokračuje o budoucnosti, kterou tak matričně-egregoriálně programuje:
«Bylo by nesprávné se domnívat, že je možné dosáhnout takového významného kulturního růstu členů společnosti bez závažných změn v současném postavení práce. K tomu je především nutné zkrátit pracovní dobu nejméně na 6, a potom i na 5 hodin. Je to potřebné k tomu, aby členové společnosti získali dostatek volného času nezbytného pro nabytí všestranného vzdělání. K tomu je dále nutné zavést všeobecně povinnou polytechnickou výchovu potřebnou k tomu, aby si členové společnosti měli možnost svobodně vybrat svou profesi a nebyli celý život připoutáni pouze k jednomu povolání. K tomu je dále nutné od základu zlepšit bytové podmínky a zvýšit reálnou mzdu dělníků a úředníků nejméně dvojnásobně, ne-li více, jak cestou přímého zvyšování peněžní mzdy, tak zvláště cestou dalšího systematického snižování cen zboží hromadné spotřeby.
Takové jsou hlavní podmínky přípravy pro přechod ke komunismu.» (Ekonomické problémy socialismu v SSSR, str. 69).
A nejde o žádná prázdná prohlášení o dobrých úmyslech, neboť J. V. Stalin odhalil zotročující podstatu marxismu, čímž postavil společnost před otázku vypracovat osvobozující alternativu k zotročujícímu marxistickému projektu:
«… naše zbožní výroba se zásadním způsobem liší od zbožní výroby v kapitalismu» (citované vydání, str. 18).
Bylo to opravdu tak, neboť daňově-dotační mechanismus byl orientován na snižování cen v závislosti na růstu výroby. A po uvedené frázi Stalin pokračuje:
«Nejen to, domnívám se, že je nutné zavrhnout i některé jiné pojmy převzaté z Marxova Kapitálu, … uměle přilepované na naše socialistické vztahy. Mám na mysli mimo jiné takové pojmy jako „nutná práce“ a „nadpráce“, „nutný výrobek“ a „nadvýrobek“, „nutná“ a „nadbytečná doba.“ ( … )
Myslím si, že naši ekonomové musí skoncovat s tímto nesouladem mezi starými pojmy a novým stavem věcí v naší socialistické zemi a nahradit staré pojmy novými, odpovídajícími nové situaci.
Mohli jsme trpět tento nesoulad do jisté doby, nyní však nastala doba, kdy konečně musíme tento nesoulad odstranit.» (Ekonomické problémy socialismu v SSSR, str. 18, 19).
Pokud z politické ekonomie marxismu odstraníme pojmy zmíněné Stalinem, nezbyde z ní nic se všemi následky, které z toho pro marxismus vyplývají.
Společně s „nadvýrobkem“ a tím dalším zmizí přelud „nadhodnoty/přidané hodnoty“, která jakoby existuje a kterou si vykořisťovatelé přisvojují, ale kterou Stalin výslovně nezmínil.
V uvedeném fragmentu J. V. Stalin přímo poukázal na metrologickou nezpůsobilost (viz kapitola 1.3) marxistické politické ekonomie:
Všechny její původní kategorie, které vyjmenoval, nejsou v procesu praktické ekonomické činnosti rozlišitelné, takže nejsou objektivně změřitelné. Proto také nemohou být zavedeny do praktického účetnictví na úrovni mikro- (výrobního podniku) ani na úrovni makro- (Státního plánu a Státního statistického úřadu, ministerstva ekonomiky apod.).
To znamená, že je marxistická politická ekonomie společensky škodlivá, neboť na jejím základě není možné vést z řídícího hlediska důležitou účetní evidenci a navíc její propaganda překrucuje představy lidí o průběhu procesů výroby, přerozdělování a jejich řízení ve společnosti.
Jenže politická ekonomie marxismu vyplývá z marxistické filozofie, takže tím, že poukázal na metrologickou nezpůsobilost politické ekonomie marxismu4, J. V. Stalin naznačil, že je nutné provést revizi marxistické filozofie, což by nevyhnutelně vedlo k vypracování efektivnější filozofie a otevřelo cestu k všeobecné dostupnosti konceptuální moci a ke skutečnému ukončení epochy davo-„elitářství“5.
Jestliže toto vše uděláte, tak zjistíte, že ze tří zdrojů, tří hlavních částí, ze kterých se marxismus skládá, jsou dvě lživé a třetí je při takové kvalitě těch druhých dvou pro život nezpůsobilá:
-
učení o socialismu je návnadou pro lehkověrné, nevzdělané lidi s dobrými úmysly, kteří neumějí efektivně myslet;
-
filosofie dialektického materialismu je falešná ladička, kvůli nesmyslnosti její hlavní otázky6 a vyhýbání se otázce o předvídatelnosti následků, a také kvůli neadekvátnosti formulací dialektických zákonů v ní;
-
politická ekonomie není metrologicky způsobilá, takže není možné spojit s ní účetní výkaznictví na mikro, ani na makroúrovních, a na jejím základě nemohou být vybudovány žádné ekonomické teorie a modely, které by byly adekvátní potřebám společenského rozvoje.
Avšak za více než půl století, které uplynulo od vraždy J. V. Stalina, absolutní většina přívrženců komunistických ideálů tak i nepochopila tuto podstatu marxismu, ani J. V. Stalina…
Skutková podstata trestného činu J. V. Stalina, kterého se dopustil vůči pohlavárům globální politiky na základě biblického projektu, spočívala v tom, že se rozhodl vybudovat komunismus, kde by se komunisté sami stali pány svého osudu a budoucnosti lidstva.
Kvůli utajení této skutečnosti před potomky bylo potřebné odhalit „kult osobnosti“ J. V. Stalina, který po celém světě vytvářeli sami pohlaváři globální politiky, než si povšimli, že s využitím marxistického slovníku Stalin pracuje pro antimarxistickou ideu civilizačního budování.
Kromě toho v poválečných letech J. V. Stalin ještě obnažil některé nástroje využívané k řízení SSSR z vnějšku:
-
poklonkování domácích „elitářů“ před Západem;
-
protilidský kosmopolitismus židovské diaspory7;
-
mafiánský charakter Akademie věd SSSR8, který vede k tomu, že věda nehledá pravdu a řešení společensky významných problémů, ale mění ji ve strategický nástroj anonymního zákulisního řízení společnosti;
-
v sebraných spisech J. V. Stalina, které začaly vycházet po válce, a které byly opublikovány nejpozději v roce 1934 (13. díl), je mnoho podtextu pranýřujícího zednářství a globální politiku jeho pohlavárů, proto bylo vydávání dalších dílů nezávisle na vůli J. V. Stalina zastaveno ještě za jeho života9, a po jeho odstranění bylo další vydávání přerušeno navzdory rozhodnutí ÚV o zvěčnění paměti J. V. Stalina, které předpokládalo jejich další vydávání;
-
když vystupoval na říjnovém plénu ÚV KSSS v roce 1952 (po ukončení 19. sjezdu), obvinil své „nejbližší spolupracovníky“ (V. M. Molotova a A. I. Mikojana) ze zrady ve věci budování socialismu a komunismu a navrhl řadu opatření zaměřených na to, aby vedení strany bylo podřízeno lidu, která po jeho vraždě na konci února jeho nástupci na začátku března 1953 zrušili.
Kdyby J. V. Stalin právě tímto způsobem „neshrnul výsledky“ marxistického projektu podle svědomí a svobodné vůle, řadili by ho až do dnešních dnů patroni marxismu mezi klasiky marxismu a velké budovatele socialismu, omlouvali by likvidaci „idealistů a romantiků revoluce“ a protivníků režimu v procesech z roku 1937 i těch následujících tím, že jednoduše nezaregistrovali změnu epoch: dobu, kdy se epocha likvidace starého zřízení měnila v epochu tvořivého budování něčeho nového. Linie podobné ospravedlňující propagandy, jejíž základy ve třicátých letech pokládali takoví činitelé západní kultury a humanisté jako L. Feuchtwanger, B. Shaw a mnozí další, méně známí, by ve vztahu ke Stalinovi a jeho spolupracovníkům pokračovala až do dnešní doby. A všechny ostatní oběti revoluce a socialistického budování by byly zapomenuty (stejně jako byly v USA zapomenuty mnohamiliónové oběti hladomoru z období „velké deprese“ z roku 1929 a let následujících10), nebo by byly připsány na vrub vyšší moci historického živlu.
Jenže vzhledem k tomu, že J. V. Stalin dokázal shrnout výsledky marxistického experimentu sám, byli pohlaváři biblického projektu nuceni vzít si „oddechový čas“, aby se setrvačnost stalinismu vyčerpala, a on sám a památka na něj se stali historickou minulostí.
Trvalo to celá padesátá léta 20. století. Nové pokolení ideových marxistů-trockistů, které zastřešoval N. S. Chruščov, se ukázalo být nezpůsobilým jak pro řešení vnitřních problémů SSSR, tak i pro řešení úkolů vnější politiky v duchu skutečného marxismu (vždyť co znamenala třeba jen „karibská krize“ v roce 196211): pro „elitu“ na Rusi je charakteristickou vlastností, že přichází o svou akceschopnost, ať už slouží jakékoliv ideji civilizačního budování, v průběhu života 1 – 2 pokolení. Jestliže její nezpůsobilost nepohřbila marxistický projekt s konečnou platností12, tak přinejmenším přenesla další pokus o jeho realizaci v globálním měřítku do vzdálené politické perspektivy. Nezpůsobilost marxistů-trockistů v poststalinské době řešit reálné politické úkoly proto vedla k tomu, že se pohlaváři projektu rozhodli je „odepsat“.
V podstatě se marxistický projekt na Rusi (a jako důsledek ani v celém světě) nerealizoval díky vlivu dvou faktorů:
-
bolševizmu13, v jehož čele stál J. V. Stalin;
-
a ztráty způsobilosti marxistické „elity“ SSSR z příčin nezpůsobilosti jakékoliv „elity“ na Rusi sloužit jiné ideji civilizačního budování než je idea udržet si v návaznosti pokolení svůj vlastní rodový „elitarismus“.14
Ve výsledku se pohlaváři globální politiky na základě biblického projektu ocitli před novým problémem, který vzniknul proto, že nebylo možné pokračovat s marxistickým projektem: ideologické rozštěpení světa a v mnohém autonomní samořízení kapitalistického a socialistického systému neumožňovaly řídit svět jednotně, což znamenalo, že se stal špatně ovladatelným.
Pro obnovu řiditelnosti světa byli tedy nuceni rozhodnout o „odpisu“ SSSR a tak volba „úctyhodných“ politiků a dalších řídících pracovníků patrony marxismu dovedla SSSR ke krachu. Ale o něco dříve výběr politiků a dalších řídících pracovníků J. V. Stalinem, který se snažil zajistit SSSR nezávislost na vnějším diktátu, dovedl zemi k postavení „velmoci č. 2“ a ve výsledku úspěšnosti tohoto výběrů kádrů v epoše stalinismu jsme se do Vesmíru v současné globální civilizaci dostali jako první.
poznámky
1 Nejvýraznějším příkladem takového druhu „alternativy“ je Růže Světa od Daniila Andrejeva, jejíž smysl dokáže objasnit málokterý psychiatr nebo duchovní.
2 Všechno to jsou reálná příjmení předních filosofů a historiků z epochy marxismu v SSSR. Všichni jmenovaní jsou židé, včetně těch, kteří přijeli do SSSR po revoluci ze zahraničí (Varga).
3 Je třeba pamatovat na to, že carské Rusko z konce 19. a začátku 20. století nebylo žádným pozemským rájem. A ještě do konce šedesátých let 20. století žilo v SSSR hodně lidí, kteří před rokem 1917 patřili k těm nejnižším vrstvám a přímo mluvili o tom, že za Sovětů se jim a jejich dětem žije lépe, než se jejich rodičům i jim samotným žilo před rokem 1917.
4 V materiálech Koncepce sociální bezpečnosti jsou tomu zasvěceny práce vnitřního prediktoru SSSR – Dialektika a ateismus: dvě neslučitelné podstaty (2001) a analytické zprávy Láska k moudrosti: od minulosti k budoucnosti… (1998) a O filozofii a metodologii poznání (2007), a také první část tohoto kurzu.
5 V souvislosti se Stalinovým rozsudkem vyneseným marxismu je nutné zmínit, že dokud ještě nebylo možné V. I. Lenina kritizovat, tak mezi obvinění propagandistů přestavby mířených na J. V. Stalina patřilo, že na okrajích svého osobního exempláře Leninovy práce Materialismus a empiriokriticismus zanechal jakési ironické poznámky.
Kromě toho díl Sebraných spisů V. I. Lenina vydaný za Stalinova života obsahuje v příloze recenze na Materialismus a empiriokriticismus Leninových oponentů, jejichž názory ještě nebyly spoutané mámením o geniálnosti a neomylnosti „vůdce světového proletariátu“. Z toho je možné pochopit, že J. V. Stalin nebyl příkladným žáčkem ve škole „mluvícího papouška“ a již v roce 1930 podrýval autoritu jeho filozofické školy.
Ale vedení Komunistické strany RF náleží k nepoučitelné „elitě“. Viz článek Viktora Truškova v Pravdě (16.05.2009), který je zasvěcen stoletému výročí vydání práce V. I. Lenina – Materialismus a empiriokriticismus, která je v naší domácí větvi marxismu považována za nejvyšší úspěch filozofického uvažování: http://kprf.ru/party_live/66788.html.
6 Co je prvotní: hmota nebo vědomí?
7 J. V. Stalin charakterizoval sionismus jako jednu z modifikací buržoazního nacionalismu, na základě kterého vyšší židovská buržoazie utlačuje národy světa i samotné židy. V chápání J. V. Stalina měl bolševismus ve svém boji se sionismem osvobodit od tohoto útlaku jak židy, tak i nežidovské okolí židovské diaspory v celém světě.
Vzhledem k tomu, že se J. V. Stalin dotknul židovské otázky bez rozechvělého obdivu k židům, přiřadili ho patroni sionismu k „antisemitům“; ale vzhledem k tomu, že pranýřoval i projevy nenávisti k židům pouze na základě předsudků, mohli ho „antisemité“ se stejným úspěchem přiřadit k pokorným sluhům sionismu.
8 Tomu je zasvěcena práce Marxismus a otázky jazykovědy. Viz také analytická zpráva vnitřního prediktoru SSSR - Ruská akademie věd brojí proti pseudovědě? – Zameťte si před vlastním prahem…, ze série K současné situaci č. 4 (64), 2007.
9 Byly vydány v USA, neboť tam si přáli poznat svého protivníka dokonale.
10 Viz B. Borisov – Hladomor po americku:
«V amerických dějinách je i jiný zločin proti vlastnímu národu (prvním je genocida původního obyvatelstva: naše vysvětlení k citaci), a tím je Velký Americký Hladomor téhož neblahého roku 1932/33, v jehož důsledku se USA nedopočítaly miliónů svých občanů.
O tom, stejně jako o genocidě původního obyvatelstva, nenajdete žádné odsuzující rezoluce kongresu, hněvivá vystoupení amerických politiků, „památníky“ vybudované na výročí masové likvidace lidí, ani jiné druhy podobných připomínek. Památka na to je spolehlivě zazděna v padělaných statistických výkazech, v archivech, ze kterých byla svědectví o zločinech odstraněna, vše je to připsáno „neviditelné ruce trhu“ a zalakováno chvalozpěvy o genialitě prezidenta Roosevelta a štěstí veřejných prací, které zorganizoval pro národ, a které se svou podstatou málo čím lišily od GULAGů a epochy výstavby Bělomořsko-baltského kanálu. Rozumí se, že podle verze amerických dějin se pouze „v Sovětském svazu milióny mužů, žen a dětí stali oběťmi krutého zacházení a politiky zločinného totalitárního režimu“, a s ohledem na americké dějiny jsou podobné definice nepřípadné. (…)
Padělaná statistika, aneb kam zmizelo sedm miliónů lidí?
Pokus seznámit se s oficiální demografickou statistikou USA ohromuje od samého počátku: statistické údaje za rok 1932 jsou zničeny, nebo velice dobře uklizeny. Prostě neexistují. Bez jakýchkoliv vysvětlení. Ano, objevují se později, v pozdějších statistikách, v podobě retrospektivních tabulek. Studium těchto tabulek však také vyvolává u pozorného badatele údiv.
Zaprvé, věříme-li americké statistice za desetiletí od roku 1931 do roku 1940, tak podle dynamiky přírůstku obyvatelstva, USA přišly víceméně o 8 miliónů 553 tisíc lidí, přičemž se ukazatele přírůstku obyvatelstva mění ihned, v jediném okamžiku a dvakrát (!) přesně v rozmezí let 1930/31, kdy padají a zůstávají na této úrovni přesně deset let. Potom se nečekaně, po deseti letech, vracejí ke svým původním hodnotám.
Žádná vysvětlení k tomu v rozsáhlém, stovky stránek obsahujícím textu americké zprávy US Department of commerce «Statistical Abstract of the United States» uvedena nejsou, přestože jinak je přeplněna vysvětlujícími výklady k mnoha jiným otázkám, které by v porovnání s výše uvedenými neměly ani stát za zmínku.
Tato otázka se jednoduše přešla mlčením. Žádná taková otázka neexistuje.
Každý odpovědný demograf vám řekne, že okamžitá dvojitá změna ukazatelů dynamiky počtu obyvatelstva ve stomiliónovém obrovském státě je možné pouze v důsledku hromadného úmrtí lidí.
Možná ti lidé odjeli, emigrovali, utekli před hroznými podmínkami Velké Deprese? Podíváme se na přesné a podrobné údaje o imigraci z/do USA a o pohybu obyvatelstva, které jsou velmi snadno porovnatelné křížovým porovnáním s údaji ostatních států, a proto zasluhují naší důvěru. Ale bohužel! Imigrační statistika tuto verzi nijak nepotvrzuje. Skutečně v době, kdy deprese vrcholila, asi poprvé v novodobé historii USA stát opustilo více lidí, než tam přijelo. Pouze ve třicátých letech stát opustilo o 93 309 lidí více, než tam přijelo, přičemž o jedno desetiletí dříve do státu přijelo 2 960 782 lidí. No nic, můžeme upravit číslo celkových demografických ztrát USA ve třicátých letech o 3 054 tisíc lidí.
Když však zohledníme všechny příčiny, včetně imigrace, tak abychom byli spravedliví, musíme přidat k úbytku obyvatelstva za třicátá léta 11,3% s ohledem na růst demografické základny díky obyvatelstvu, které přibylo ve dvacátých letech.
Celkem, v souladu s výpočty v roce 1940, obyvatelstvo USA při zachování předchozích demografických tendencí mělo dosáhnout počtu minimálně 141 865 miliónů lidí. Fakticky však obyvatelstvo státu v roce 1940 dosáhlo počtu 131 409 miliónu, ze kterých pouze 3,054 miliónů je vysvětlitelných s ohledem na změnu dynamiky migrace.
A tak 7 miliónů 394 tisíc lidí s ohledem na stav v roce 1940 jednoduše chybí. Žádná oficiální vysvětlení k této skutečnosti však podána nebyla. A já předpokládám, že ani nikdy podána nebudou. A jestliže se i objeví: tak epizoda s likvidací statistických údajů za rok 1932 a zjevné příznaky falšování údajů v pozdějších výkazech předem připravuje vládu USA o právo jakkoliv tuto věc hodnověrně komentovat. (…)
Začátek třicátých let byl v historii USA skutečnou humanitární katastrofou. V roce 1932 počet nezaměstnaných dosáhl výše 12,5 miliónu lidí. A to s ohledem na veškeré obyvatelstvo USA včetně dětí a přestárlých – 125 miliónů. Kulminace byla na začátku roku 1933, kdy počet nezaměstnaných v Americe již dosahoval 17 miliónů – se členy jejich rodin je to přibližně celá nezaměstnaná Francie nebo Británie!
Jedna malá epizoda k portrétu dané epochy: když na začátku třicátých let sovětská firma Amtorg vyhlásila, že nabírá odborníky pro práci v SSSR za nevelkou sovětskou výplatu, tak na tato volná místa podalo své přihlášky více než 100 tisíc (!) Američanů.
V období nejvyššího vyostření ekonomické krize byl každý třetí pracující připraven o zaměstnání. Skutečnou pohromou se stala částečná nezaměstnanost. Podle údajů AFL (Americké federace práce, American Federation of Labor), pracovalo v roce 1932 v plném pracovním úvazku pouze 10% pracujících. Až v srpnu 1935, pět let po začátku krize, kdy hlavní část těch, kteří „se nedokázali uplatnit na trhu“ již zahynula, byl přijat zákon upravující pojištění ve stáří a nezaměstnanosti.
Mimochodem, to pojištění se nedotklo farmářů ani řady dalších kategorií zaměstnanců.
Připomeneme, že takový národní systém sociálního pojištění tam za vrcholící krize jednoduše neexistoval. To znamená, že lidé byli ponecháni, aby se o sebe postarali sami. Nevelká pomoc nezaměstnaným začala být poskytována až od poloviny roku 1933. Administrativa dlouhou dobu neměla ani žádný federální program pro boj s nezaměstnaností, a problém nezaměstnaných byl převeden na vlády jednotlivých států a městská zastupitelství. Prakticky všechna města však v té době již zbankrotovala.
Masová potulka, bída, dětská bezprizornost byly pro tu dobu charakteristické. Objevila se opuštěná města, města přízraky, jejichž veškeré obyvatelstvo odešlo hledat jídlo a práci jinam. Okolo 2,5 miliónu lidí ve městech úplně přišlo o bydlení a stali se z nich bezdomovci.
V Americe propukl hladomor, za kterého dokonce i v tom nejblahobytnějším a nejbohatším městě státu, v New Yorku, lidé začali hromadně umírat hlady, což přinutilo městské úřady začít rozdávat v ulicích bezplatnou polévku.» (http://novchronic.ru/1322.htm) — takový je buržoazní liberalismus v praxi.
11 Byli za ni potrestáni dva její hlavní iniciátoři: J. F. Kennedy byl zavražděn 22. listopadu 1963 za účasti svého viceprezidenta L. Johnsona ve spiknutí; o rok později byl N. S. Chruščov odstraněn od moci a v podstatě prakticky držen v domácím vězení na jedné ze státních vil.
J. F. Kennedy se stačil dopustit ještě jednoho z nejtěžších zločinů proti pohlavárům globální politiky. Pět měsíců před 22. listopadem 1963 Kennedy podepsal výnos č. 11-110, kterým bylo přiznáno ministerstvu financí USA (podřízenému vládě USA) právo tisknout dolary, takže Federální rezervní systém (soukromá společnost) přišel o své monopolní právo nekontrolovatelně tisknout dolary, či rozhodovat o ukončení jejich emise. Ministerstvo financí stačilo tímto způsobem vytisknout 5 miliónů dolarů. Tento výnos, který nebyl zrušen a stále je účinný, nevyužil zatím ani jediný z následujících prezidentů USA.
Připomeneme, že FED byl založen v roce 1913 jako hlavní ekonomický nástroj pohlavárů biblického projektu, kterým si napřed podřídili kreditně-finanční systém USA, a potom i celý svět prostřednictvím banálního tisku zelených papírků s obrázky amerických prezidentů (nebo přidáváním nových číslíček na účty FEDu). O verzi vraždy Kennedyho v souvislosti s činností FEDu a o samotném FEDu podrobně píše a vypráví v mnohých svých vystoupeních Nikolaj Starikov (http://nstarikov.ru/). Viz jeho kniha Krize: Jak se to dělá (Sankt-Petěrburg, Pitěr, 2009), a také: http://ru.wikipedia.org/wiki/Доллар_Джона_Кеннеди a http://finam.fm/archive-view/1193/print/.
12 Marxismus není na Západě terčem kritiky, a jakmile začala finančně-ekonomická krize v roce 2008, knihkupectví zaznamenala prudký nárůst zájmu svých zákazníků o Marxe.
13 Bolševizmus, jak učí dějiny KSSS, vzniknul v roce 1903 na II. sjezdu RSDRP (Ruské sociálně demokratické dělnické strany) jako jedna ze stranických frakcí. Podle tvrzení jejich protivníků bolševici před rokem 1917 nikdy netvořili opravdovou většinu členů marxistické strany, a proto oponenti bolševiků v těch letech vždy měli námitky proti názvu, jaký si sami udělili. Tento názor však pramenil z toho, že ti různorodí menševici nepochopili podstatu bolševizmu.
Bolševizmus není ruskou modifikací marxismu, a není to stranická příslušnost. A obrat „židovský bolševizmus“, použitý Hitlerem v Mein Kampf, je už holý nesmysl, protože bolševizmus je projev ducha Ruské civilizace, a ne ducha nositelů doktríny biblického globálního otrokářství na rasovém základě.
Bolševizmus existoval před marxismem, existoval v ruském marxismu, určitým způsobem existuje nyní a bude existovat i nadále.
Jak prohlašovali sami bolševici, členové marxistické strany RSDRP(b), byli to právě oni, kdo v politice hájili strategické zájmy dělnické většiny obyvatelstva mnohonárodnostního Ruska, takže právě jen oni měli právo nazývat se bolševiky. Nezávisle na tom, nakolik bezchybně bolševici vyjadřovali své strategické zájmy a byli jim v životě věrní, nespočívá podstata bolševizmu v číselné převaze přívrženců nějakých idejí nad přívrženci jiných idejí a nemyslícím davem, ale v následujícím:
V upřímné snaze vyjádřit a uvést do života dlouhodobé strategické zájmy pracující většiny, která si přeje, aby nikdo neparazitoval na její práci a životě. Jinými slovy, v každé epoše spočívá reálně historická podstata bolševismu v činorodé podpoře přechodného procesu směřujícího od stávajícího davo-„elitářství“ k mnohonárodnostní lidskosti Země budoucí éry.
Menševizmus je opakem bolševizmu, neboť objektivně vyjadřuje snahu parazitovat na práci a životě prostých lidí – většiny (большинства) – všech těch, kteří se pokládají za něco „elitářsky“ výše postaveného. Marxismus je také menševismem, nejen psychickým trockismem (trockismus je psychická patologie, posedlost, šílenost viz práce vnitřního prediktoru SSSR – Smutné dědictví Atlantidy (Trockismus je „včerejšek“, ale vůbec ne „zítřek“)); a psychický trockismus je vždy menševizmem.
14 Podrobněji o tom viz kapitola 3.3.4 v práci vnitřního prediktoru SSSR – „Sad“ roste sám?..
_
Informační báze KSB