25.5.2017
Pro obnovu řiditelnosti světa byli tedy nuceni rozhodnout o „odpisu“ SSSR a tak volba „úctyhodných“ politiků a dalších řídících pracovníků patrony marxismu dovedla SSSR ke krachu. Ale o něco dříve výběr politiků a dalších řídících pracovníků J. V. Stalinem, který se snažil zajistit SSSR nezávislost na vnějším diktátu, dovedl zemi k postavení „velmoci č. 2“ a ve výsledku úspěšnosti tohoto výběrů kádrů v epoše stalinismu jsme se do Vesmíru v současné globální civilizaci dostali jako první.
A přitom ten první i druhý výsledek politiky byl doprovázen stejným marxistickým učením a výkladem života na jeho základě.
To vypovídá o tom, že každý z těchto výsledků byl ve skutečnosti podmíněn příčinami ležícími mimo marxisticko-leninské učení: v subjektivně svévolné politice selekce, výběru a rozmísťování kádrů; jinými slovy, za Stalina byli vybíráni způsobilí řídící pracovníci a odborníci a po Stalinovi škodící a nezpůsobilí.
V důsledku krachu marxistického projektu se však všeobecnou krizi kapitalismu v globálním měřítku vyřešit nepodařilo a ona je stejně jako dříve objektivní daností epochy. V článku Rusko ničí sociální darwinismus zveřejněném v novinách Sankt-Petěrburgské zprávy č. 48 (1717) ze dne 14.03.1998, je uvedena charakteristika stavu kapitalismu, který tu historicky vzniknul na základě idejí buržoazního liberalismu, kterou podal G. Soros, jehož není možné ze sympatií k marxismu podezřívat (sám utekl před marxistickým experimentem v Maďarsku):
«Na začátku roku 1997 (Soros: naše vysvětlivka k citaci) zveřejnil článek Nebezpečí plynoucí z kapitalismu. Člověk, který podle svého vlastního vyjádření nadělal jmění hrou na finančních burzách, uviděl nebezpečí pro demokracii založené v kapitalistickém systému. Svobodný trh a ideje sociálního darwinismu, na kterých je založen, píše Soros, představují pro demokracii nebezpečí, a pro ilustraci své pozice se dotýká třech aspektů: ekonomické stability, sociální spravedlnosti a mezinárodních vztahů.
Současný kapitalismus vytvořil systém, myslí si Soros, který je charakteristický svou nestabilitou. Čas od času dochází k finančním krizím a pádu burz vedoucím k ekonomické depresi. Přívrženci svobodného trhu vzdorují jakémukoliv vládnímu zásahu do této oblasti, neboť jsou přesvědčeni, že tyto negativní jevy v ekonomickém boji není možné vysvětlit vnitřní nestabilitou systému, ale pouze jeho neschopným řízením.1 Tržní mechanismy a nestabilita, kterou způsobují, pokračuje Soros, pronikají do všech oblastí života společnosti. Reklama, technika marketingu a dokonce i balení zboží jsou využívány k tomu, aby ovlivňovaly lidské chování a usměrňovaly volbu lidí, kteří se popleteni všemi těmi manipulacemi začínají orientovat pouze na peníze jako na ukazatel úspěchu a hodnotící kritérium: pokud je něco nejdražší, je to i nejlepší. V takových podmínkách kult úspěchu vytěsnil víru v principy a společnost přišla o své orientační body.
V oblasti sociální spravedlnosti se přívrženci volného trhu vzpouzejí přerozdělení bohatství, neboť vyznávají princip sociálního darwinismu: přežívá ten nejschopnější. Ale tento princip, píše Soros, je lehké vyvrátit s odkazem na skutečnost, že bohatství se dědí, což také vyvrací tvrzení vyznavačů trhu o jakoby rovných příležitostech vytvářených trhem.
Vztahy mezi státy musí být podle názoru ideologů volného trhu založeny na konkurenci, neboť státy se ve své politice neřídí nějakými principy, ale pouze sledují své zájmy. Jenže to vede k tomu, že se státy starají pouze o svou kupní sílu a ne o obecné blaho. Ideje sociálního darwinismu a absence realismu převládající na Západě podle Sorosova názoru přispěly k tomu, že byl v Rusku místo demokratické společnosti ustanoven kriminální kapitalismus.»
I když převyprávění názoru G. Sorose končí slovy o Rusku, je v daném úryvku uvedena charakteristika toho systému, který se pro naše domácí „elitáře“ stal objektem závisti a napodobování. Ale G. Soros nejednou mluvil a psal o tom, jak by podle něho měla vypadat alternativa. V týdeníku Sověršeno sekretno č. 2, 1998 jsou pod názvem Zlodějský kapitalismus s podtitulkem „Senzační řeč George Sorose, kterou všichni, kteří ji odsuzovali, komentovali, ale nečetli“ (http://www.sovsekretno.ru/magazines/article/136), uvedeny obsáhlé úryvky z vystoupení G. Sorose na Americko-Ruském sympóziu investorů na Harvardské univerzitě, které se konalo na začátku ledna roku 1998. I když se tam pojednává pouze o ruském kapitalismu té doby, který je charakterizován jako zlodějský, tak ve své podstatě G. Soros odsuzuje celý globální systém kapitalismu na základě idejí buržoazního liberalismu a vyjadřuje své mínění o alternativě:
«Zhroucení jednoho systému si vyžádalo rychlé vytvoření nového. Existují dva pohledy2 na to, jakým by ten nový režim měl být. Z mého hlediska by optimálním bylo vytvoření otevřené společnosti, která by nebyla závislá na žádné ideologii.»
V kontextu dříve uvedeného Sorosova odsouzení kapitalismu vytvořeného na základě idejí buržoazního liberalismu předpokládá poslední fráze osvobození společnosti i od jeho ideologie. A dále G. Soros píše o tom, jak by to podle jeho názoru mělo vypadat:
«A protože neustále narážíme na nedokonalost vnímání, nedokonalost vzájemného pochopení, nemůžeme vytvořit dokonalou společnost. Jediné, co nám tedy zbývá, je vytvořit nedokonalou společnost, ve které mají lidé svobodu volby a svobodu seberealizace, čímž vlastně zdokonalují společnost. Podobný systém nemůže bezesporu existovat bez nezbytných demokratických institucí, bez tržních mechanismů schopných korigovat chyby a samozřejmě bez vedoucí role zákona řídícího život celé společnosti… Tak v podstatě existují všechny civilizované státy.»
Odpovídá to dříve uvedené větě B. H. Obamy (v kapitole 8.5), že je nutné chápat demokracii USA jako diskusi, „kterou je nutné provést“, a předpokládající „pluralismus názorů“3 jako normální stav společnosti pouze s výhradou, že je nutné dodržovat zákony. A G. Soros a B. H. Obama nejsou jedinými představiteli „elit“ buržoazně-liberální společnosti, kteří se obávají toho, že „takhle se dále žít nedá“, a proto „je nutné něco udělat“, aby se ten systém změnil. Otázkou pouze zůstává, kdo jakou budoucnost volí a co dělá pro to, aby se jeho volba v životě realizovala.
Vnitřní prediktor SSSR,
24.10.2009
1 V tomto sporu mají v podstatě pravdu obě strany a jejich rozpory vyplývají z toho, že v západních teoriích managementu a v kybernetice neexistuje ponětí o takovém jevu, jako je „stabilita objektu ve smyslu předvídatelnosti jeho chování v definované míře pod vlivem vnějšího prostředí, jeho vnitřních změn a řízení“ (důkladněji o tomto jevu viz kurz Dostatečně všeobecné teorie řízení – DVTŘ).
Na základě chápání stability jako schopnosti systému vrátit se do výchozího režimu své existence po ukončení rušivého vlivu a nestability jako spontánního opuštění výchozího režimu samotným systémem, má se svou charakteristikou kapitalismu jako vnitřně nestabilního systému pravdu G. Soros.
Pokud je však chování vnitřně nestabilního systému předvídatelné, může být organizováno jeho řízení, které může být stabilním; systém může být ale také nestabilní v případě, že prognostika jeho chování, na které je takové řízení založené, není přesná nebo je odborná způsobilost těch, kteří ho mají řídit, nedostatečná, nebo je vliv vnějšího prostředí a vnitřních změn z nějakých důvodů příliš velký. Potom zase mají pravdu ti, kteří kritizují řízení a hodnotí ho jako „neschopné“, i když ono může být i schopné, ale orientované na cíle, které „kritici“ nechápou nebo o nich nevědí.
Když však k této problematice přistoupíme z pozic DVTŘ, tak budeme postaveni před otázky:
1) o cílech řízení, tj. o úkolech, které musí být vyřešeny prostřednictvím řízení objektu, a
2) nastavení objektu tak, aby strukturně a funkčně co nejlépe odpovídal úkolům, které s jeho pomocí mají být řešeny.
K těmto otázkám se již G. Soros ani jeho oponenti nedokážou dobrat kvůli svým primitivním a neadekvátním představám o řízení jako o jevu obecně.
2 Jeden pohled, který „se rozumí samo sebou“: je nutné budovat demokracii na západní způsob. Ale G. Soros předkládá i druhý, „nepřímo vyjádřený“ pohled odmítající demokracii na západní způsob.
3 O jeho poslání v řízení davo-„elitářské“ společnosti se hovoří v kapitole 4.2 práce vnitřního prediktoru SSSR – „Sad“ roste sám?..