Marxismus — světská verze biblického projektu zotročení lidstva (2)

Marxismus — světská verze biblického projektu zotročení lidstva (2)

15.5.2017

předchozí část

 

Na uplatnění těchto závěrů a požadavků v politice byl od samého začátku zaměřen marxismus.

————————

Marxismus je 39 dílů sebraných spisů Karla Marxe a Bedřicha Engelse (2. vydání), doplňkové díly (40. až 49.), které byly vydány několik let po vydání těch prvních, a díla pokračovatelů díla K. Marxe počínaje „renegátem Kautským“ a konče „židáčkem Trockým“, pokud budeme zastávat postoj „jediného věrného pokračovatele“ V. I. Lenina, jehož samotné dílo tvoří 55 dílů (5. vydání). Pokud budeme zastávat postoj jiných „jediných věrných pokračovatelů“, tak bude objem dávky knih stejně takový, že ho reálně nikdo kromě historiků specializujících se na marxismus nepřečte1. Proto nezbývá než krátce popsat marxismus vlastními slovy.

Vyhlašovanými cíli marxistického projektu bylo vybudování beztřídní společnosti, a v první etapě společnosti, ve které nebudou vykořisťovatelské třídy. Přechod k takové společnosti byl — díky nepoučitelnosti buržoustů — od začátku naplánován prostřednictvím revoluce, která zlikviduje právo na soukromé vlastnictví výrobních prostředků, takže majetek přejde jakoby do společenského vlastnictví a představitelem společnosti jako vlastníka ve věci nakládání výrobními prostředky se stane stát realizující princip „diktatury proletariátu“. Ten následně „zanikne“ a bude nahrazen jakousi společenskou samosprávou, které se budou účastnit prakticky všichni, což mělo zaručit všem svobodný rozvoj a svobodný život na základě toho, že se práce pro blaho společnosti stane první životní potřebou lidí. A potom na základě růstu výrobních sil společnosti měl být realizován princip „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. Co se týče ekonomiky, tak v první etapě měly zůstat zbožně-peněžní vztahy zachovány s ohledem na vzájemné vztahy mezi státem zastupujícím společnost jako vlastník výrobních prostředků a produkce na straně jedné a občany jako spotřebiteli této produkce na straně druhé; peněžní vztahy mezi občany neměly hrát nějakou podstatnější roli, neboť peníze se v podmínkách socialistické organizace života nemohly stát soukromým kapitálem. A až výrobní vztahy dosáhnou svého plného rozvoje, tak se s počátkem realizace principu „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“ odstraní i zbožně-peněžní vztahy.

Prvním pokusem realizovat tento projekt byla revoluce v roce 18482, která se tak či onak projevila ve většině evropských států, ale nejvíce zasáhla Francii, kde se po ní dynastie Bourbonů, která se opět dostala na trůn po porážce Napoleona v bitvě u Waterloo v roce 1815, s konečnou platností propadla do historické minulosti. Tehdy se však dovést revoluci do stádia počátku realizace marxistické projektu nepovedlo: revoluce skončila ustavením buržoazní republiky, která se rychle změnila v impérium v čele s Napoleonovým synovcem, který byl původně zvolen prezidentem.

Druhým pokusem realizovat tento projekt byla revoluce ve Francii v době Prusko-francouzské války, která ve známost vešla takovými událostmi jako Pařížská a Lyonská komuna.3

Tyto dva pokusy se ukázaly být dostatečnými, aby se určitá část buržoustů zamyslela nad perspektivami revoluce pod prapory marxismu a jejích následcích „pro ně samé, milované“ a začala se zabývat problematikou vybudování systému sociálního zajištění pro prostý lid.

Je třeba přiznat, že:

  • nejučenlivějším se ukázal být zakladatel a první kancléř Německého impéria vévoda Otto von Bismarck-Schönhausen (čímž na sebe přivolal nenávist revolucionářů, kteří přicházeli o sociální základnu), díky kterému byly v roce 1914 v Německu třídní rozpory v mnohém zmírněny, a stát získal velký potenciál rozvoje. Ten, který političtí nástupci Bismarcka neschopně promrhali v první světové válce 20. století, jejíž následky Německo dodnes nepřekonalo;

  • nejnepoučitelnější se ukázala být „elita“ Ruského impéria, která vyostřovala sociální napětí po celou dobu vládnutí třech posledních carů4, což také vytvořilo předpoklady k revolucím na začátku 20. století.

Skutečnost, že se pod vlivem Pařížské komuny objevily u určité části buržoustů a proburžoazní inteligence sklony přece jen se nechat poučit, vedl v marxismu ke vzniku proudu, který dostal název „revizionismus“, a jehož podstatou bylo odmítnutí revolučního přechodu ke komunismu, ke kterému se mělo dojít cestou reforem. Z tohoto marxistického proudu vyrostla dnešní moderní sociál-demokracie – Socialistická internacionála, která je s ohledem na svůj vliv ve světě jednou z nemálo důležitých transnacionálních politických organizací.

I když se v té historické době marxistická ideologie ještě nedokázala uplatnit jako státní ideologie v žádném státě světa, takže mluvit o konvergenci dvou systémů (kapitalismu a socialismu) bylo předčasné, byl svou podstatou „revizionismus“ v marxismu nejrannější verzí teorie konvergence5.

A prakticky se od dob Pařížské komuny pseudokomunismus marxismu stal nástrojem při uplatňování globální politiky napřed v rukou „Velikobratránie“, a potom i USA: oba státy a velké bankovní domy působící na jejich území podporovaly marxistické a další revoluční strany v konkurenčních státech, i když vláda v nich samotných byla realizována na základě idejí buržoazního liberalismu. Židovské bankovní domy hrály ve věci financování revolucí v konkurenčních státech (Rusko, Německo, Rakousko-Uhersko) vedoucí úlohu.6

Ale celá ta věc nespočívala jenom ve financování revolučních stran a poskytování politického útočiště revolucionářům počínaje K. Marxem a konče L. D. Trockým, neboť jak odpověděl král Afghánistánu, když navazovali diplomatické vztahy se SSSR, jednomu ze svých dvořanů, kteří se obávali exportu revoluce ze SSSR: „Revoluce není jurta: nemůžeš ji postavit, kde se ti zamane.“ Tj. v samotném státu musí být k revoluci vytvořeny předpoklady7. A proto je třeba v něm rozdmýchávat revoluční situaci: na jedné straně stimulovat nezpůsobilost režimu řešit sociální problémy a na druhé straně pěstovat nespokojenost mas s vládou. Kromě toho je zapotřebí idea, která by zosobňovala „světlou porevoluční budoucnost“, strana profesionálních funkcionářů té ideje a naočkovaný dav ochotný podpořit funkcionáře v chodu revoluční situace. Řešení těchto úkolů je uloženo zednářské periférii mezi politiky, novináři a univerzitními pedagogy s využitím jimi poblázněných nezasvěcených svobodymilovných laiků té země, která se má stát obětí revoluce.

V Ruském impériu to probíhalo právě takto. Programově-adaptivní modul Ruského impéria byl od počátku vlády Mikuláše II. podřízen pohlavárům „Velikobratránie“ jak ve vnější politice, tak i v té vnitřní8, v důsledku čehož se sociální problémy vyostřovaly politikou samotného režimu (jeden z příkladů byl uveden výše ve vysvětlivce popisující pozici S. Ju. Witteho v „dělnické otázce“ v letech 1896 – 1897). V takových podmínkách se marxismus šířil:

«Zaujetí marxismem bylo v té době mezi ruskou inteligencí epidemií, která se rozvinula ještě v devadesátých letech. Univerzitní pedagogové, tisk, mládež, všichni se klaněli jednomu bohu – Marxovi. Marxismus byl s jeho sociál-demokracií považován za něco, co zbaví nejen Rusko, ale celý svět veškerého zla a nespravedlnosti a přinese království pravdy, míru, štěstí a spokojenosti. Marxem se oháněli všichni, i když ne všichni ho chápali. Studentské pokojíčky a stěny byly ověšeny portréty velikého učitele a také Engelse, Bebela a Liebknechta.

Samotná vláda navíc donedávna marxismus protěžovala a finančně prostřednictvím svého pracovníka podporovala vydávání marxistického časopisu, protože v něm viděla protiváhu ke strašnému teroru národovolnictví (revoluční národovecká organizace Národní vůle). Když vzdělaní lidé četli o Marxově diktatuře proletariátu, tak v ní neviděli teror a neuvědomovali si, že diktatura není možná bez teroru, a že teror celé třídy je nesrovnatelně strašnější, než teror skupiny bojující prostřednictvím bombových atentátů. Čtenáři nechápali, nebo nechtěli chápat to, co tam stálo černé na bílém.

A tak legální marxismus ideově sytil ilegální práci „Bundu“9 a „Ruské“ strany, čímž jim velice ulehčoval vedení jejich propagandy a tedy napomáhal k úspěchu.

To, že centrální vláda nepochopila rodícího se nepřítele v celém jeho významu, se muselo odrazit i na místní úrovni.» (A. Spiridovič, Zápisky četníka, Moskva, Proletář, 1930, dotisk 1991, str. 67, 68).

Jak je možné ze svědectví A. Spiridoviče pochopit:

  • marxismus našel odezvu v emocionálním nepřijetí ruské reality jak u nejvíce vzdělané části společnosti, tak i u velkého podílu obyčejných lidí (kteří něco slyšeli o marxismu),

  • jenže ho málokdo znal dostatečně dobře,

  • a jeho algoritmiku klamání společnosti a uvádění lidí v omyl, pokud budeme soudit z literatury těch let, nechápal vůbec nikdo10;

  • přičemž, jak bude ukázáno dále, ta výčitka ohledně nepochopení marxismu není směřována pouze k emocionálně zanícené členské základně marxistických stran, ale také k jejich vůdcům – profesionálním marxistům, „pokračovatelům díla“ zakladatelů „vědeckého komunismu“11;

  • následkem nepochopení (života a předurčení marxismu) bylo, že nikdo ani nepomyslel na to, aby vypracoval koncepci rozvoje státu a lidstva, která by byla jeho alternativou, takže žádné stopy existence nějaké alternativy v literatuře ani ve vzpomínkách z těch let najít není možné12.

Ve výsledku přešel v roce 1917 marxistický projekt v důsledku nezpůsobilosti carského režimu a liberálně buržoazního režimu Prozatímní vlády13 po vítězství státního převratu ze 7. listopadu (který se následně stal skutečně Velikou říjnovou socialistickou revolucí) do stádia své praktické realizace v politice.

Otázka „světové socialistické revoluce“ přestala být aktuální téměř ihned, jakmile V. I. Lenin, který nedůvěřoval zednářské periférii ve svém okolí14, souhlasil s uzavřením Brestlitevského míru s Německem, takže revoluční situace v Evropě nedosáhla nezbytného stupně napětí nutného pro vítězství, a tak revoluce v Německu a Maďarsku (na území Rakouska-Uherska) zašly na úbytě15.

Ale vzdát se realizace svého socialistického experimentu v měřítku Ruska jako etapy řešení problému všeobecné krize kapitalismu pohlaváři globální politiky nehodlali a vedením té věci byl pověřen soudruh Stalin.

Výsledky občanské války a intervence stran Trojdohody na území Ruského impéria (tj. na začátku dvacátých let 20. století) předvedly upřímným liberál-buržoustům ve Velké Británii a USA16, že marxismus je vážná věc, že je zaměřen proti nim. Uvědomili si, že jim v minulosti bylo pouze dočasně umožněno chvíli marxismus používat jako nástroj při svrhávání svých geopolitických konkurentů – Ruského a Německého impéria, a že přitom zároveň byly v globální politice řešeny úkoly vyšší důležitosti, do kterých statisty a „elitu“ liberál-buržoustů nezasvětili. Když pochopili, že je marxismus zaměřený proti nim, tak na ochranu liberalismu před ním vypěstovali liberál-buržousti hitlerismus. Umožněno jim to bylo udělat ze dvou důvodů:

  • židovstvo se v Evropě od konce 19. století v té v míře v jaké biblické náboženské kulty přicházely o své pozice v kultuře, začalo aktivně asimilovat v národních společnostech a přestávalo tak být systémovou komponentou biblického projektu, bylo potřeba sjednotit židy v boji proti „antisemitismu“ a navrátit je k plnění jejich funkce v rámci biblického projektu;

  • také bylo zapotřební provést „profylaxi“ zájmu o skutečnou roli židovské diaspory v historii, který se začal od začátku 20. století v národních společnostech projevovat;

Kromě toho měl krach hitlerismu17 naprogramovaný jeho principy předvést 1) nezpůsobilost buržoazního liberalismu a nacismu (jako jeho nástroje) a 2) plnou způsobilost komunismu jako alternativy ke kapitalismu.

Do ukončení 2. světové války neměli v podstatě pohlaváři globální politiky ke stalinskému SSSR žádné výhrady, proto také SSSR a jeho zkušenosti s budováním socialismu nejen po celém světě propagovali, ale také mu poskytovali reálnou ekonomickou a vědeckotechnickou pomoc při industrializaci země a tím pádem i při budování socialismu a komunismu18. Ve výsledku této propagace, které se účastnili mnozí tehdejší významní kulturní činitelé z různých států, jsou SSSR a samozřejmě i ideály komunismu nedělitelně spjaté s marxismem a do roku 1956, dokud N. S. Chruščov nevystoupil na 20. sjezdu KSSS s „odhalením kultu osobnosti“ Stalina, byly populární po celém světě:

«V umění ospravedlňovat své činy a dosahovat jejich schvalování Stalin uspěl úplně stejně i za hranicemi své země. Po dlouhou dobu byli mnozí západní komentátoři více náchylní – a lišili se mezi sebou pouze částečně, použitou terminologií – spíše ho chválit za industrializaci Ruska19, než ho odsuzovat za teror. Proto byla stalinská epocha do značné míry interpretována jako epocha velikých sociálních přeměn, překotné dynamiky, přechodu od zemědělské ekonomiky k průmyslové a v určitém smyslu to byla pravda» (Z. Brzeziński - Velké fiasko. Zrození a smrt komunismu ve 20. století).

Svým uznáním historických faktů však Z. Brzeziński demonstruje nepochopení podstaty samotných faktů a globální politiky:

  • to přece nebylo věcí pouze Stalina, který se vůbec neproducíroval po celém světě a nesnažil se tam prodat se jako největší génius všech dob a národů,

  • byla to věc cílevědomě zaměřené reklamy, která byla realizovaná nezávisle na vůli J. V. Stalina po celém světě v rámci uplatňování určité globální politiky pro překonání všeobecné krize kapitalismu.20

A díky úspěchu sociálního experimentu v SSSR dosaženého ve stalinských dobách až do začátku sedmdesátých let 20. století sovětské tajné služby v podstatě úspěšně nacházely ve všech vrstvách buržoazně-liberálních společností dostatečný počet vysoce intelektuálních lidí, kteří s nimi byli ochotni spolupracovat z ideových důvodů, neboť viděli v SSSR předobraz světlé budoucnosti celého lidstva, takže nespolupracovali za peníze ani pod nátlakem z vydírání.

Ale to jsou vnější lehce rozeznatelné aspekty otázky role marxismu v globální politice. Vnitřní spočívají v tom, že nový systém společenského zřízení nazvaný „socialismu“, „komunismus“ řešil všechny problémy vyprodukované buržoazním liberalismem.

Vyhlašoval ideály skutečné a přímé vlády lidu na základě činnosti různorodých Sovětů – odkud také vznikl název „Sovětská moc“.

Jenže marxistické učení bylo sestaveno tak (a tuto svou kvalitu si uchovalo do současnosti), že z marxistických děl není možné získat reálné znalosti, na základě kterých by sověty lidových poslanců mohly přijímat rozhodnutí vedoucí k realizaci těch dobrodiní přinášejících cílů, které toto učení vyhlašuje.

V důsledku toho reálné řízení, stejně jako dříve, zůstalo v rukou mafií vykládajících život podle marxismu; a úplná vnitřně společenská moc u pánů těch mafií, dědiců starověkých myslitelů, kteří vypracovali rasistickou biblickou doktrínu globálního otrokářství na finančně-lichvářském základu.

V SSSR si všichni lidé byli rovni čistě formálně z právního hlediska, ale některé rodiny ve skutečnosti svou „rovností ty ostatní o něco předčily“. Všechny děti chodily do téměř stejných školek, učily se v jedněch a těch samých školách podle jedněch a těch samých učebních programů, ale tak nějak samo sebou to vždy dopadlo tak, že mezi těmi odměňovanými bylo židů vždy více, než činil jejich podíl v sestavě obyvatelstva. Mezi studenty byl jejich podíl ještě vyšší, mezi kandidáty věd jich byla téměř polovina a mezi doktory věd více než polovina. Podobný obrázek bylo možné pozorovat i v oblasti umění.

 

-pokračování-

 

poznámky

1 Pro odstranění negramotnosti ve vztahu k marxismu je možné doporučit knihy:

  • Anti-Dühring od Bedřicha Engelse a

  • Stát a revoluce od V. I. Lenina, kterou napsal, když se v létě a na podzim roku 1917 ukrýval v Razlivu před policií na základě obvinění, že je německým špiónem a dělá politiku za německé peníze na příkaz z Berlína (jak tvrdí někteří historici, byl spoluautorem této jeho knihy G. Je. Zinovjev (jehož pravé příjmení bylo Apfelbaum), který byl popraven v roce 1937 za vedení trockisticko-zinovjevské opozice).

2 Tehdy byl v roce 1848 zveřejněn Manifest komunistické strany napsaný K. Marxem a B. Engelsem, který začíná slovy:

«Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu. Ke svaté štvanici na toto strašidlo se spojily všechny mocnosti staré Evropy – papež i car, Metternich i Guizot, francouzští radikálové i němečtí policajti.

Kde je opoziční strana, která by nebyla svými vládnoucími odpůrci vykřičena jako komunistická? Kde je opoziční strana, která by opět potupnou výtku komunismu nevmetla ve tvář jak pokrokovějším opozičníkům, tak i svým reakčním odpůrcům?

Z této zkušenosti vyplývá dvojí.

Komunismus je již uznáván všemi evropskými mocnostmi za moc.

Je svrchovaný čas, aby komunisté otevřeně před celým světem vyložili své názory, své cíle a své snahy a proti báchorkám o strašidle komunismu postavili manifest strany samé.

Proto se v Londýně shromáždili komunisté nejrůznějších národností a sepsali tento manifest, jenž uveřejní v jazyku anglickém, francouzském, německém, italském, vlámském a dánském.»

(http://www.marxists.org/russkij/marx/1848/manifesto.htm).

3 Přibližně od té doby ÚV pseudosocialistické větve zednářství funguje z větší části z francouzského území.

4 Anekdota z dob počátku brežněvovské éry hlásala, že N. S. Chruščov za dobu svého vládnutí:

  • stačil udělit titul Hrdiny Sovětského svazu egyptskému prezidentovi Gamálui Abd an-Násirovi, což vyvolalo v SSSR nelibost, přestože si Násira jako politika vážili;

  • a nestačil udělit titul Hrdiny Sovětského svazu (posmrtně) caru Mikuláši II. za vytvoření té správné revoluční situace ve státě.

5 V souladu s teorií konvergence musí historicky reálný kapitalismus i socialismus oba ve svém rozvoji dospět k takové sociální organizaci, která bude mít všechny přednosti obou těchto systému a naopak se zbaví nedostatků každého z nich.

6 V roce 1905 jenom bund (Všeobecný dělnický židovský svaz v Litvě, Polsku a Rusku) získal zahraniční pomoc, o které se vědělo, ve výši sedmi miliónů rublů podle tehdejšího zlatého kurzu, tj. větší částku než stál symbol revoluce – křižník Aurora (který vyšel pokladnu na 6,3 miliónu rublů a stavěl se sedm let, a zde šlo jenom za jeden rok o 7 miliónů). Tj. financování revoluce bylo srovnatelné s vojenskými rozpočty „velmocí“ té doby a zdrojem toho financování vůbec nebylo to životní minimum, které souhrnně kapitalisté platili všem dělníkům v jednotlivých státech.

Po únoru 1917 se později proslavený lídr dělnické opozice Šljapnikov vrátil do revolučního Petrohradu a stranická pokladna byla prázdná. Žádat dělníky o peníze na svou činnost se strana neopovážila, neboť mýtus o všenárodní podpoře poskytované RSDRP (Ruské sociálně demokratické dělnické strany) do roku 1917 se objevil až po roce 1917 a navíc dělníci stejně nadbytečné peníze neměli. Proto byla RSDRP nucena začít se zabývat praním peněz z jiných zdrojů, což bylo také důvodem, proč byly v továrnách organizovány spořitelní, pojistné a nemocniční pokladny, kde se praly prostředky strany. Zdroje financování byly různé: mimo jiné Šljapnikov informuje, že dokud byl ještě v emigraci v USA, předal tamním židovským kruhům nějaké informace o pogromech v Rusku a výměnou za to dostal dopis, za který, když ho předložil v Petrohradě nenápadnému knihovníkovi bývalé imperátorské veřejné knihovny A. I. Braudovi (který žil z výplaty?), obdržel rublový ekvivalent ve výši několika tisíc dolarů (pro srovnání: v roce 1912 radista na Titaniku, což byla v těch letech vzácná a relativně dobře placená profese, dostával výplatu 20 dolarů měsíčně a musel by šetřit více než deset let, aby měl takovou částku; a to je navíc otázkou, zda by byl ochoten ji postoupit jako pomoc revoluční „dělnické“ straně).

7 Viz leninské učení o revoluční situaci:

«1. Nemožnost, aby si vládnoucí třídy uchovaly v neměnné podobě svou nadvládu.

2. Mimořádné vyostření (nad obvyklou míru) bídy a útrap utlačovaných tříd.

3. Díky uvedeným důvodům značné navýšení aktivity mas, které se nechají v „pokojných“ dobách klidně okrádat, ale v bouřlivých dobách jsou vybičovány jak všeobecně panujícím ovzduším krize, tak i jednáním samotných „vládců“ k samostatné politické angažovanosti.

Na objektivní situaci se potom nabaluje i subjektivní a konkrétně: připojuje se schopnost revoluční třídy k revolučním masovým činům dostatečně silným, aby zlomily (nebo nalomily) starou vládu, která nikdy v době krizí nepadne, pokud ji padnout nenechají.» (V. I. Lenin, Úplné sebrané spisy, vyd. 5, 26. díl, str. 218, 219).

8 Toto téma je v materiálech Koncepce sociální bezpečnosti důkladně rozebráno v hlavě 1 v práci vnitřního prediktoru SSSR - Narušení hermetizace, a také v práci Od člověkopodobnosti k lidskosti.

9 Marxistickou stranu, která do strany přijímala výlučně židy, by bylo možné nazvat nacistickou, pokud by židé byli národem. Židé neodpovídají všem příznakům charakterizujícím národ, ale odpovídají všem příznakům charakterizujícím mafii, takže jsou mafií, která se maskuje jako národ.

10 Tak například: „mraksisté“ prostoduše tvrdili, že „soukromé vlastnictví výrobních prostředků je zlem“ a „společenské vlastnictví“ bude blahem, aniž by se zamysleli, jaká je vůbec podstata „vlastnického práva“ a jak je realizováno. Abychom předvedli, nakolik je to závažné, tak tuto věc vysvětlíme.

Pojetí „vlastnického práva výrobních prostředků“ je věcně vykládáno pouze jako právo řídit výrobu a přerozdělovat produkci buď bezprostředně, nebo prostřednictvím k tomu zplnomocněných osob.

Pojetí práva na takové objekty vlastnictví jako je půda, její nerostné bohatství, voda a jiné přírodní zdroje, je věcně vykládáno pouze jako právo organizovat práci lidí s využitím těchto přírodních zdrojů; a také jako právo omezit přístup k jejich nevýrobnímu využití (pro rekreaci apod.).

Pojem soukromého a společenského vlastnictví se pojí se společenskou dělbou profesionalismu a jeho obnovováním při směně pokolení ve společenské dělbě práce. Věcně jsou vykládány prostřednictvím toho, jak je formován okruh řídících pracovníků.

Soukromé vlastnictví – pokud personál obsluhující výrobní prostředky v jejich souhrnu nemá realizovatelnou možnost okamžitě odstranit od řízení osoby, které se neosvědčily a najmout si, nebo si ze svého středu zvolit nové řídící pracovníky.

Společenské vlastnictví – pokud řídící pracovníci, kteří se neosvědčili a nedokázali si poradit se svými povinnostmi zvyšovat kvalitu řízení, mohou být okamžitě odstraněni z oblasti řízení na základě iniciativy personálu obsluhujícího daný souhrn výrobních prostředků, což je podmíněno tím, že sociální základnou řídícího aparátu není uzavřená sociální skupina, do které je zamezen přístup představitelům pocházejícím z jiných sociálních skupin.

Díky tomuto věcnému rozdílu práva na soukromé a veřejné vlastnictví není možné společenské vlastnictví na cokoliv v jeho řídící podstatě uzákonit, neboť pokud přetrvává pohled, že společenské de iure znamená opuštěné (bez majitele) de facto, tak se opuštěné de facto stane soukromým personálním nebo korporativním. Kromě toho, právo odstranit řídícího pracovníka z jeho funkce může být užitečné pouze v případě, kdy si personál je schopen uvědomit, že jediným důvodem jeho odstranění je jeho neschopnost řídit na potřebné kvalitativní úrovni podle koncepce společenského života podporované společností. A konkrétně se může důvodem pro okamžité odstranění z řídící funkce stát něčí osobní nebo rodinně-klanové obohacování.

Takže, pokud propagujete přechod ke společenskému vlastnictví výrobních prostředků, ale přitom pominete podstatu otázky vlastnictví a vyhnete se posuzování problémů řízení a organizace řízení ve společnosti, znamená to, že jste díky „mraksizmu“ naprogramovali v marxistickém socialismu a komunismu zachování soukromého mafiánsky-korporativního vlastnictví výrobních prostředků pod rouškou jejich společenského vlastnictví a zachovali tak nadvládu jakési mafie opírající se o marxismus, nad komunitou „mraksistů“.

11 Podrobněji o tom viz práce vnitřního prediktoru SSSR:

  • Narušení hermetizace, 5. hlava, § 8 – Trockismus-„leninismus“ přebírá „moc“;

  • Krátký cyklus přednášek, část 6.10 – Lekce marxismu;

  • Jidášův hřích 20. sjezdu;

  • Nastal čas: začít o Stalinovi vyprávět…;

  • Ford a Stalin: o tom, jak žít lidsky.

12 To znamená, že revoluce, občanská válka, stejně jako o sedmdesát let později „přestavba“, byly odplatou za konceptuální bezmoc a jejím přímým následkem. První díl Kapitálu byl vydán v ruském jazyce v roce 1872. Do začátku revoluce v roce 1905 zbývalo 33 let; do revoluce v roce 1917 zbývalo 45 let. To je opravdu dostatečně dlouhá doba, aby bylo možné vypracovat alternativu a rozšířit ji ve společnosti natolik, aby se mohla projevit v politice.

13 Jejich nezpůsobilost byla v mnohém důsledkem prorostlosti jejich struktur zednáři: Viz N. N. Jakovlev – 1. srpna 1914 (Moskva, Molodaja gvardija, 1974; 3. doplněné vydání, Moskva, Moskviťanin, 1993; Exmo-Press, 2003; http://www.razumei.ru/lastlib/otherbooks/375)

14 Navíc v roce 1920 a 1922 II. a IV. kongres Kominterny projednával otázku pronikání zednářské agentury do komunistického hnutí, které se odtrhlo od II. sociál-demokratické Internacionály. Den poté, kdy 5. prosince 1922 IV. kongres Kominterny na základě Leninovy iniciativy přijal protizednářskou rezoluci, se V. I. Lenin ocitnul v Gorkách, kde byl nedlouho po uplynutí jednoho roku jeho život ukončen. Zda to bylo přímým výsledkem úspěchu práce doktorů v roce 1922, nebo v tom prsty jeho zednářští opatrovníci neměli a V. I. Lenin nebyl pod vlivem svého materialisticko-ateistického přesvědčení připraven k tomu, aby vydržel úder zednářského egregoru, zůstává otázkou otevřenou.

15 «Pokud by světová válka pokračovala ještě rok nebo déle, pravděpodobně by Německo a po něm ani státy Trojdohody nepřežily svoji národní variantu ruské katastrofy. To, co se stalo v Rusku, bylo to, k čemu směřovala Anglie v roce 1918, jenom ve vyostřenější a dokonalejší podobě. Byl zde také nedostatek potravin, jako tomu bylo v Anglii, který ale dosáhl hrozivých rozměrů; také zde byl přídělový systém, ale celkem slabý a neefektivní; V Rusku spekulanti nebyli pokutováni, ale stříleni a místo anglického D.O.R.A. (Zákonu o ochraně státu) zde fungovala Mimořádná komise (Čeka). To co v Anglii bylo pouhými nepříjemnostmi, nabylo v Rusku katastrofálních rozměrů. To byl ten jediný rozdíl.» (H. Wells - Rusko v mlze, 1920, viz publikace na internetu: http://www.bookluck.ru/booktritu.html. Jak je možné se dozvědět z Wikipedie, byl originální název této knihy Russia in the Shadows, což je doslovně možné přeložit jako Soumrak Ruska). – Takže Evropa by měla být V. I. Leninovi za Brestlitevský mír vděčná.

16 Rudá armáda dokázala zvítězit nad bělogvardějci a interventy v občanské válce v mnohém díky tomu, že pohlaváři globální politiky donutili buržoazně-liberální režimy, aby odmítly bělogvardějce vojensko-technicky a ekonomicky podpořit (A. V. Kolčaka rudým jednoduše vydali), a také ukončit intervenci pod hrozbou organizace masových lidových nepokojů v dotyčných státech.

17 Hitlerismus byl od začátku odsouzen ke krachu ze dvou důvodů:

  • nevypracoval si svou sociologii a ekonomické teorie, což vedlo k tomu, že si nacistická společnost uchovala ideovou závislost na biblickém projektu: informačně-algoritmické zajištění činnosti je objektivní nutností a vliv různých idejí a teorií na procesy řízení je něco jiného;

  • a nevypracoval si ani subkulturu vyhledávání, výchovy a vyzdvižení k moci budoucích vůdců-mystiků, kteří by mohli řídit nacistické Německo v návaznosti pokolení a vést ho od vítězství k vítězství do úplné germanizace světa bez opory na jakékoliv teorie.

Vlivem vyjmenovaných příčin by „Třetí Říše“ (dokonce i v případě, že by nebyla poražena ve 2. světové válce 20. století) mohla ve své kvalitě existovat maximálně pod dobu trvání života dvou pokolení, stejně jako všechny státní útvary minulosti, které byly sjednoceny osobní vůli a autoritou svých zakladatelů a jejich ideologém*, které se pro jejich nástupce u moci stávaly pouze nejednoznačně chápanými slovy. To bylo také příčinou rozpadu státu Alexandra Makedonského, impéria Čingischána a SSSR vytvořeného vůdci říjnové revoluce z roku 1917.

*[pozn. překl. «ideologéma je politický termín, část nějaké ideologie, prvek ideologického systému. Ideologéma na rozdíl od termínu nemá pevně definovaný (vymezený) význam. Její významy se mění v souladu s politickou pragmatikou.

Ideologéma má vždy svůj cejch, tedy emocionální zabarvení. Cílevědomé používání ideologém je efektivním prostředkem řízení davového vědomí. Ideologéma je lehce zapamatovatelná a u objektu manipulace vytváří iluzi pochopení. Za rozlišovací příznak ideologémy je považována několikanásobná změna významu, nebo počáteční nejasnost jejího významu.

Příklady ideologém: masové represe, fašismus, kulak, kult osobnosti, totalitarismus – negativně ocejchované ideologémy; kolektivní vedení, suverénní demokracie, energetická velmoc, demokracie, tolerantnost – pozitivně ocejchované ideologémy.» viz http://dic.academic.ru/dic.nsf/ruwiki/1377839]

18 H. Ford pomáhal při budování automobilek v Gorkém (GAZ) a v Moskvě (současný ZiL a tenkrát ZiS). Odkud se vzal projekt a energetické zařízení pro Dněperskou vodní elektrárnu? Apod.

Viz také kniha: Douglase Reeda – Spor o Sion, i když některé výmysly z ní jsou vyzdvihovány jako důvěryhodná historická fakta (což je možné vysvětlit tím, že autor neměl bezprostředně možnost seznámit se s životem v SSSR), nicméně obsahuje důvěryhodnou faktologii týkající se mnohých „zakázaných témat“. Jeden z internetových webů, odkud je možné ji stáhnout http://www.koob.ru/books/other/spor_o_sione.zip.

19 Tady Z. Brzeziński neřekl všechno: industrializace je industrializace, ale tím nejdůležitějším ve Stalinově epoše byla změna kvality kultury a všeobecný kulturní růst společnosti: v průběhu života jednoho pokolení lidé ušli cestu od státu, kde 85% obyvatelstva neumělo číst a psát ke státu s nejvyšším podílem studentů v poměru k obyvatelstvu. To dělalo na zahraniční současníky budování socialismu v SSSR ten největší dojem, protože ve většině států, a to včetně vyspělých buržoazně-liberálních, měli problémy i jen se všeobecným vzděláním, a také s přístupem talentované mládeže z řad prostých lidí k vyššímu vzdělání.

20 To znamená, že Z. Brezeziński má dost mylné představy o tom, co je to globální politika, a proto je také v jeho Veliké šachovnici a dalších jeho traktátech celkem dost nesmyslů.

Velká šachovnice. Americká nadřazenost a její geostrategické imperativy. – M.: Mezinárodní vztahy, 1998. (Brzeziński Z. - The Grand Chessboard. American Primacy and Its Geostrategic Imperatives. Basic Books - to v překladu do ruštiny to znamená “Základní knihy”, “Fundamentální knihy”; této knize je věnována analytická zpráva vnitřního prediktoru SSSR z roku 1998 - Egoista se podobá někomu, kdo dlouho seděl ve studni).

 

Diskusní téma: Marxismus — světská verze biblického projektu zotročení lidstva (2)

.

Cico Ciciak | 22.05.2017

Vďaka za ďalší dôležitý fragment do skladačky.

Min. toto by si mal podľa mňa prečítať "Slovan", a možno by zmenil/skorigoval svoj názor na R+R ako poslednú inštanciu globálnej mocenskej pyramídy:

"Výsledky občanské války a intervence stran Trojdohody na území Ruského impéria (tj. na začátku dvacátých let 20. století) předvedly upřímným liberál-buržoustům ve Velké Británii a USA16, že marxismus je vážná věc, že je zaměřen proti nim. Uvědomili si, že jim v minulosti bylo pouze dočasně umožněno chvíli marxismus používat jako nástroj při svrhávání svých geopolitických konkurentů – Ruského a Německého impéria, a že přitom zároveň byly v globální politice řešeny úkoly vyšší důležitosti, do kterých statisty a „elitu“ liberál-buržoustů nezasvětili. Když pochopili, že je marxismus zaměřený proti nim, tak na ochranu liberalismu před ním vypěstovali liberál-buržousti hitlerismus."

Práce pouze pro blaho společnosti je skrytý fašismus

Nikdo | 20.05.2017

Cituji z článku: "Práce pro blaho společnosti se stane první životní potřebou lidí."

Tady je také nefungující část marxismu, protože jakmile se vybuduje fungující infrastruktura (problém s termínem blaho - najíst, napít, umýt, vyspat a pobavit - staré známe chléb a hry v jiných šatech - tak ho uplatňovali marxisté a uplatňují i novodobí neomarxisté), tak už té práce na jejím udržování není mnoho. Takže potřeba práce zmizí a co pak nastane a nastává v známe historii po rozkvětu nějaké říše/systému/ideologie, není kam jít a z lidí se udělají otroci, kteří pouze vykonávají nějaké rituály (třeba stranické schůze) a vytvoří se pevná pravidla, kde pro člověčí typ psychiky není místo jak se stalo i v socialistickém bloku (v kapitalistickém bloku díky vše dovolování si nějakou mezírku lidský typ může najít, ale zase je to letadlo, které končí krachem).

Takže cíle nutně musí být jiné a to rozvíjení potenciálu člověka. Tím vniká potřeba vytvoření podmínek pro jeho rozvinutí, čili zajištění takové infrastruktury a organizace společnosti, aby každý jedinec rozvinul svůj potenciál a ten uplatnil ve společnosti, která poskytne další možnosti rozvíjení potenciálu. Naše poznání/vědomí stále poroste a bude potřeba pro další výzvy tak, aby jsme se udrželi v korytě božího záměru. Takhle nějak to vidím po seznámení s KSB a DVTR.

Kořen problému není ve hmotě (zajistit blahobyt), ale v duši v psychice, v jejím špatném naprogramování a v potlačení spojení s HNR.

Ideologéma

Nikdo | 17.05.2017

Tohle je velmi zajímavé:

Statní útvary, které jsou sjednoceny pouze osobní vůli a autoritou svých zakladatelů trvají maximálně dvě generace. Ideologémy zakladatelů se totiž pro jejich nástupce u moci stávají pouze nejednoznačně chápanými slovy. Stalo se v historii u státu Alexandra Makedonského, impéria Čingischána a u SSSR vytvořeného vůdci říjnové revoluce 1917 a to by se stalo i s Hitlerovských Německem, kdyby vyhrálo válku.

Je to z poznámky číslo 17.

absence Stalinova národního bolševismu?

Přemek | 15.05.2017

Je otázkou, kdo a co přestavovalo onen globální intelektuální propagační souhlas se SSSR do doby jeho výprodeje pod cenou jiným milcům GP. Stalin sehrál svou roli gosudara tak, že aniž jej někdo mohl obvinit z podkopávání marxismu-leninismu, nemohl nevidět směřování k národně sociálnímu státu z ekonomického otroctví osvobozených samostatně se vzdělávajících a řídících lidí. Jakovlev to psal o Stalinovi dobře - eliminoval tím obraz údajné Stalinovy přemíry egoismu a nafoukanosti, který tak pracně budovali domácí uctívači model a zahraniční predátoři.

Přidat nový příspěvek