Ford a Stalin: O tom, jak žít lidsky (4)

30.4.2016

předchozí část

Všechny chyby a hlouposti, dopuštěné před mnoha lety, se nám nyní mstí. Když byly ve Spojených státech zaváděny železnice, veřejnost se měla nejdříve seznámit s jejich užitečností podobně, jako tomu bylo u telefonu. Kromě toho, nové železnice měly být zaváděny a řízeny tak, aby prosperovaly. A protože financování železnic následovalo za jednou z ekonomicky nejtěžších epoch naší minulosti, zakořenilo se velké množství chyb a „zneužití“, které od té doby sloužili jako vzor všemu železničnímu dílu.“ (Kap. 16 - „Železnice“)

Henry Ford vyjádřil svůj názor na příčiny problémů v železeničním díle, na to, jak byly překonány na základě zdravého rozumu, VŽDY orientovaného na přinesení užitku společnosti, a shrnul své zkušenosti se železnicemi následovně:

„V tom je zásluha vše srovnávající spravedlivosti, že podnik, který nedělá skutečnou službu, nežije dlouho.

Zjistili jsme, že díky naší obvyklé pracovní politice se stalo možným zlevnit ceny na Detroit-Toledo-Irontownské dráze a, kromě toho, poskytovat lepší služby. Proto jsme mnohokrát snižovali ceny, ale Všesvazová Obchodní Komise (tj. americká obdoba sovětské a ruské Státní komise sazeb a cen) nám odmítala nižší ceny povolit. Je možné za takové situace považovat železnice za prostředek služby veřejnosti?“ (Kap. 16 - „Železnice“)

Na jiném místě knihy H.Ford píše o parazitickém panování bankovního a lichvářského kapitálů nad ekonomikou států Západu, především USA, ještě konkrétněji a více tvrdě:

„Nejsme proti tomu půjčovat si peníze, nejsme také ani proti bankéřům. Jsme jen proti pokusům postavit dluh na místo práce. Jsme proti každému bankéři, který se dívá na jakéhokoliv podnikatele jako na možnost vykořisťování [tj. cíl lichvářského parazitismu]. Je nutné peníze, půjčky a kapitalizaci držet ve vnitřně určených hranicích, a za tím účelem je nutné si přesně promyslet, na co jsou peníze třeba a jakým způsobem je bude možné splatit. Peníze nejsou nic jiného než prostředek výroby. Jsou jen část fabriky. Je zcela jedno, zda si v těžké situaci půjčíte 1000 soustruhů nebo 100.000 dolarů. Pozitivní efekt ve formě strojů je stejně tak málo schopen napravit situaci, jako efekt ve formě peněz. Jen pozitivní efekt mozku, rozvážnost a ostražitá odvaha je schopna změnit situaci.

Podnik, který špatně využívá se vlastní prostředky, využívá špatně i půjčky. Hlavní je odstranit chyby [špatné využívání prostředků]. Pokud to bude uděláno, podnik bude znovu generovat zisk, naprosto stejně, jako vyléčené lidské tělo produkuje dostatečné množství krve.

Půjčky se lehce proměňují v lest, aby nebylo třeba hledět do očí ztrátám. Cizí peníze často podporují zahálku. Mnozí podnikatelé jsou příliš líní na to, aby si nasadili pracovní zástěru a vyšetřili do základu, kde se skrývají ztráty, nebo jsou příliš hrdí, aby přiznali, že se jim nějaký záměr nepovedl. Avšak zákony vedení díla jsou podobné zákonům gravitace: kdo se jim protiví, je přinucen pocítit jejich moc.

Vzít si půjčku pro založení podniku nebo díla je něco zcela jiného, než půjčovat si za účelem nápravy špatného stavu a plýtvání. Peníze se k tomu nehodí, z toho prostého důvodu, že ničemu nemohou pomoct. Plýtvání se napravuje jen hospodárností, špatné hospodaření – zdravým rozumem. Peníze pro to nejsou nutné. Peníze jsou při takových situacích dokonce překážkou. (…) Zaštupovat díry a nedostatky v díle je stokrát výhodnější, že libovolná půjčka za 7% ročně.

Právě vnitřní nemoci podniku zasluhují největší vnímání. „Dílo“ ve smyslu obratu zboží s lidmi spočívá z větší části v uspokojování potřeb lidí. Pokud vyrábíme něco, co potřebuje většina lidí, a prodáváme to levně, pak budeme ve hře neustále. Lidé kupují to, co je jim užitečné, to je stejná pravda, jakože lidé pijí vodu.“ (Kap 11. “Peníze a zboží”).

„Pokud bychom získali peníze za 6% ročně, pak jen úroky při každoroční produkci 500.000 automobilů by způsobily zdražení 4 dolary na jedno auto. Krátce, namísto zlepšení metody výroby bychom získali jen těžký dluh. Naše auta by stála přibližně o 100 dolarů více než nyní, naše výroba by byla menší, protože kruh zákazníků by se zúžil. Mohli bychom zabezpečit prací méně lidí a tím pádem méně sloužit společnosti. Bylo řečeno, že finančníci chtěli napravit škodu peněžní půjčkou namísto zvýšení výrobního obratu. Chtěli poslat nikoliv inženýra, ale pokladníka. Pro průmysl je spojení s lichváři neštěstím. Bankéři áři> myslí jen o peněžních formulkách. Podnik je pro ně nikoliv strukturou pro výrobu zboží, ale pro výrobu peněz (zvýrazněno námi) . Nemohou pochopit, že podniky nikdy nestojí na místě, vždy se buď rozvíjí nebo upadají. Snížení cen bankéři vnímají jako zahozený zisk, namísto jako základ pro zlepšení díla.

Lichváři hrají v průmyslu příliš velkou roli. To tajně přiznává většina podnikatelů. Otevřeně se to přiznává zřídka kvůli strachu před lichváři rganizovanými na principech mafie>. Je jednodušší získat peníze finančními spekulacemi, než výrobní prací (zvýrazněno námi, stejné podmínky vytvořili reformátoři-šmejdi v Rusku v 90. letech). Úspěšný lichvář je v průměru hloupější a méně prozíravý než úspěšný podnikatel, a přesto v reálu prakticky panuje ve společnosti na podnikatelem prostřednictvím panování nad půjčkami.

Moc bank (tj. lichvářských korporací) za posledních 15–20 let, zvláště během války, velmi vyrostla, a Federální rezervní systém jim poskytl během války téměř neohraničený kredit. Lichvář, díky své přípravě, a především díky svému postavení naprosto není schopen hrát vedoucí roli v průmyslu. Není proto ten fakt, že vládci úroků v poslední době dosáhli na ohromnou moc, symptomem, že v našem finančním systému je něco shnilého? Lichváři začali ovládat a řídit průmysl vůbec ne kvůli své industriální prozíravosti. Spíše tam byli téměř proti své vůli zavlečeni systémem. Proto, co se týká mě, chci říct, že finanční systém ve kterém pracujeme není zdaleka tím nejlepším.

Musím upozornit předem, že moje výtky vůbec nemají osobní charakter. Nemám nic proti bankéřům jako takovým. Naopak, umné, zkušené lidi vyznající se v finanční technice potřebujeme. Potřebujeme peníze a potřebujeme půjčky, jinak by nešlo realizovat koloběh zboží. Otázka však je, zda jsme náš bankovní a úvěrový systém postavili na správné základy.

Není mým záměrem napadat náš finanční systém. Nejsem v situaci člověka, který byl tím systémem poražen a nyní hledá mstu. Mně osobně může být zcela jedno, co budou dělat finančníci, protože jsme dosáhli možnosti vést naše dílo bez pomoci bank. V celém svém výzkumu se proto nebudu řídit nějakými osobními pohnutkami. Chci jen vyjasnit, zda existující systém dává maximum užitku většině obyvatel.“ (Kap. 12. “Peníze – pán nebo sluha“?)

Není těžké spatřit, že H.Ford ve své knize na příkladu špatného stavu Detroit-Toledo-Irontownské dráhy v době její koupě ze strany Ford Motors a na vlastním příkladu interakce s lichvářským sektorem a sektorem burzovních spekulací dává vyčerpávající vysvětlení, proč v Rusku všechny reformy po roce 1991 nedávají prostému člověku citelný užitek: „finančníci“ a právníci ve své většině, tj. jako profesionální korporace, které vzaly věci do svých rukou, nejsou schopni zajistit ani mravně-etický, ani technicko-technologický pokrok, jednoduše proto, že samotní „finančníci“ a právníci neznají ani přírodní vědy a z nich plynoucí technologie, ani vnitřní organizaci podniků a jejich systémy vnějších vztahů s každým odvětvím z množství odvětví, ani psychologii personálu a společnosti jako celku, a ke slovům skutečných znalců ve zmíněných oblastech jsou arogantně hluší.

Tím že vyjádřil tento názor, H.Ford prakticky vystoupil proti samotným principům organizace finančního systému USA a tím vystoupil proti kapitalismu západního typu. Jeho slova o tom, že „nemá záměr napadat“ jejich finanční systém je daň formální slušnosti a hlouposti určité části jeho čtenářů, daná jim až poté, co obnažil všechny neřesti kreditně-finančního systému biblického typu, pečlivě skrývané nebo prezentované jako dobro ze strany panující tradice ekonomické vědy.

Na několika stránkách v námi zvýrazněných citátech řekl H.Ford o kapitalismu to hlavní, co skryl v umlčeních a prázdných formulacích svého „Kapitálu“ K.Marx a co v umlčeních, prázdných tlaších a také díky své nevědomosti dodnes skrývají marxisté, představujíce sebe v roli protivníků kapitalismu jako systému parazitování menšiny na většině, ale svou nevědomostí a prázdným tlacháním ten parazitismus podporující.

Ta odhalení H.Forda o systémotvorné roli lichvy a burzovních spekulací v ekonomice západního kapitalismu je také jedna z příčin, v důsledku které skuteční marxisté-esoteristé a jejich pánové, měkce řečeno, neměli Forda rádi za jeho života a pokračují v tom i půl století po jeho smrti. Proto marxisté tak usilovně vytvářejí Henrymu Fordovi obraz tvrdého vykořisťovatele dělnické třídy.

Z druhé strany, v lepší situaci se nenachází ani liberální „tržaři“ buržoazní „demokracie“: to, co píše H. Ford dokazuje, že udělat z něj propagandistickou ikonu kapitalisty-podnikatele, „selfmademana“ a zosobnění uskutečnitelnosti „amerického snu“ v „americkém způsobu života“, je možné … ale jen vylhaním falešného obrazu H. Forda a vytvořením falešných představ o něm ve společnosti, o jeho vztahu k lidem a práci, a jeho činnosti jako takové. Avšak oni velmi chtějí získat jeho autoritu pro své účely: osobnost H.Forda je až příliš výrazná. A tržní liberálové se snaží, čemuž je příkladem článek „Henry Ford v Rusku“ Alexandra Livšice v novinách „Izvestija“ z 11.1.2002:

„Američan Henry Ford proměnil cyklistickou dílnu v autofabriku. Vynalezl posuvník. Odladil produkci levných aut. Motorizoval národ. Takže se musely stavět cesty. A za nimi následovala veškerá ekonomika. Sám Ford se stal bohatým člověkem. Kdyby se narodil v SSSR, nejspíš by se ocitl na závodě obranného průmyslu. Co dál? Nejlepší obrněný transportér na světě. Řád. Čtvrtletní prémie. Obchodní duch a tah na branku by se musel potlačit, jinak by to skončilo rubáním dřeva na Sibiři. Ford by to neměl lehké ani v současném Rusku. Jak vyrábět auta, když banky nedávají dlouhodobé úvěry? Ale to není to hlavní. Forda by zadávila ruská byrokracie. Ona není jen sveřepá, žádá ještě i nemalé peníze. To, co byznys utrácí na hodnostáře, kompenzuje cenou. (…)

Pro civilizovaný kapitál jsou to nepřijatelné částky. Proto i obchází Rusko stranou. A investice jsou třeba jako sůl. Vláda si to údajně uvědomila, přijala tři antibyrokratické balíčky. (...)

Co jsme získali od vládních inovací? Zatím je jen jasné, že jsou to kroky správným směrem. Zbytek je zatím těžké hodnotit, vše závisí na tom, zda se budou nové zákony plnit. Ještě důležitější je, zda regiony nezačnou přemalovávání byrokratických pravidel po principu: „federální zákon zakazuje, a náš místní povoluje“. Jistě, v jiných formách, jinými metodami. (...)

Nejsem zpátečník, věřte mi. Ani antireformátor. Jednoduše jsem přesvědčen, že běžný člověk má vždycky pravdu. Pokud se mu díky reformám bude dařit lépe, vše bylo provedeno správně. Pokud hůře – naopak.

Život ukáže. Není však vyloučeno, že časem bude třeba zpřísnit registraci i licencování. Nic hrozného v tom není. Systém státní kontroly se buduje léta. I v Americe to tak bylo. A když se úřady nakonec dohodly, objevil se Henry Ford a věci se daly do pohybu.“

Naskýtá se otázka: A. Livšic předtím, než toto napsal, četl samotného Forda a proto lže záměrně? Nebo ho nečetl a SPROSTĚ – kvůli své nevědomosti a mdlému rozumu, jsa v zajetí pomluv a mýtů o H. Fordovi – píše nesmysly o vzniku a provozu Ford Motors navzdory tomu, co napsal samotný Ford?

A to je doktor věd, profesor... A takových doktorů-profesorů je v Rusku mnoho, „elita“. Není načase zrušit Nejvyšší atestační komisi a celý systém hierarchie vědeckých titulů, aby vědečtí pracovníci neměli žádné tituly, kromě vlastního dobrého jména?

Ve skutečnosti osobní realizace H. Forda v roli organizátora průmyslu a realizace „Ford Motors“ v roli prosperující výrobně-bankovní korporace, a ne finančně-“průmyslové“ skupiny, proběhly bez dlouhodobých bankovních půjček, na principu rentability společensky prospěšného díla. V té době byly úrokové míry v USA umírněné, díky čemuž platbyschopná poptávka obyvatel dovolovala kvalitně rozvíjet byznys a rozšiřovat jeho možnosti na základě efektivního řízení, což zabezpečovalo soběstačnost.

Avšak i v takových relativně příznivých podmínkách pro obnovování a růst výroby Henry Ford spatřil paralyzující vliv parazitického charakteru kreditně-finančního systému, postaveného na principech svobody mafiózně organizovaných burzovních spekulací a bankovního lichvářství.

Ale ani A. Livšic (bývalý ekonomický poradce prezidenta RF, pak mimořádný poradce vlády RF), ani často se měnící předsedové Centrální banky, ani ekonomická věda a tradiční sociologie Ruska celkově nevidí ten paralyzující vliv lichvářství a burzovních spekulací na ekonomiku jak na mikro, tak i makro úrovni. Proto v podmínkách úrokových sazeb (které byly po celé období reforem), mnohokrát převyšujících možná tempa růstu výroby, počítaná v neměnných cenách, jakkoliv efektivní řízení není schopné proměnit „garážovou dílnu“ v pokrokový podnik celostátní nebo globální působnosti. Kromě toho, při takových úrokových sazbách a takovém rozmachu operací s „cennými papíry“ je každá pokroková (v technologické a organizační rovině) výroba odsouzena degradovat.

*      *     *

pokračování