3.5.2016
Ale ani A. Livšic (bývalý ekonomický poradce prezidenta RF, pak mimořádný poradce vlády RF), ani často se měnící předsedové Centrální banky, ani ekonomická věda a tradiční sociologie Ruska celkově nevidí ten paralyzující vliv lichvářství a burzovních spekulací na ekonomiku jak na mikro, tak i makro úrovni. Proto v podmínkách úrokových sazeb (které byly po celé období reforem), mnohokrát převyšujících možná tempa růstu výroby, počítaná v neměnných cenách, jakkoliv efektivní řízení není schopné proměnit „garážovou dílnu“ v pokrokový podnik celostátní nebo globální působnosti. Kromě toho, při takových úrokových sazbách a takovém rozmachu operací s „cennými papíry“ je každá pokroková (v technologické a organizační rovině) výroba odsouzena degradovat.
* * *
Odbočení od tématu 1: O systémově důležitých chybách
Ve spojení s touto otázkou by bylo chybou nevzpomenout systémotvorný charakter vědy a vysokého školství:
Slepota k paralyzující roli úroků a spekulací s „cennými papíry“ vůči národnímu hospodářství, nejen A.Livšice, ale i dalších úředníků, politiků, podnikatelů, ekonomických komentátorů, vědců-ekonomů a těch, kdo přednášejí ekonomicko-finanční obory na vysokých školách – jsou jejich upřímné omyly, podmíněné mdlým rozumem, nevědomostí a neprofesionalismem? Nebo je to zlý úmysl profesionálů-podlců kteří se zaprodali, který má za cíl držet zbytek společnosti v situaci nevolníků pod narkózou nevědomí, ve finanční oprátce oligarchie bankéřů-lichvářů, burzovních spekulantů a jejich zákulisních pánů? Nechť každý udělá závěry sám a chová se v životě v souladu se svými závěry.
Je také užitečné obrátit pozornost na to, že finančně-ekonomická „slepota“ činitelů politiky, vědy, vysokého školství nese výběrový charakter: prakticky titíž „slepci“ projevují udivující ostříží zrak a aktivitu ve výpadech na stát za jeho daňově-dotační politiku. Během celé doby reforem média na základě autorit vědy křičí o tom, že vysoké daně vybírané státem dusí podnikatele, vlečou za sebou odliv kapitálu, vyvolávají odchod části ekonomiky do šedé zóny atd. Proto otázku o daních a její vazby na úrokové sazby (=lichvu) je třeba také adekvátně osvětlit.
Principiální rozdíl mezi „daňovým útiskem“ ze strany státu a lichvářským vampirismem antinárodní mafie spočívá v tom, že, když existují peníze jako směnný prostředek:
• daně zabírají u producenta nějakou část (v cenovém vyjádření) toho, co reálně vyprodukoval, načež ta část, pokud není rozkradena, se používá na zájmy státu. Pokud stát vyjadřuje zájmy drtivé většiny pracujících (s dobrou vůlí) obyvatel, pak vše co se společnosti ve formě daní vezme, se vrací téže společnosti ve formě různé státně organizované sociální zajištěnosti (bezpečnosti) jedince. Jinými slovy, v takovém státě „daňový útisk“ nikoho neutiskuje, protože vše vzaté na daních se tak či onak vrací téže společnosti.
• lichvářství odsává v cenovém vyjádření ze společnosti dopředu určenou část produkce, která je historicky reálně téměř vždy vyšší, než užitečný efekt v jeho nominálním účetním vyjádření, dosažený díky úvěru. V důsledku toho se společnost ocitá v postavení nevolníka u nadstátní mezinárodní lichvářské korporace pijavic.
Slepota k tomuto rozdílu vlivu daňových sazeb a úrokových sazeb na produkci a spotřebu, který nemůže být odstraněn daněním bankovního sektoru, hovoří o tom, že ekonomická věda a tradiční sociologie v Rusku mají protistátní a protilidský charakter, protože vyjadřují zájmy nadnárodní lichvářské mafie a „vědecko-teoreticky“ pravdě-podobně podkládají žádoucí (pro nadnárodní mafii) finančně-investiční a politické strategie.
Přitom ve společnosti je široce rozšířen svou podstatou neadekvátní názor, že úroková sazba u úvěrů je ve finančním systému údajně nutná jako zdroj financování skutečně společensky nutné bankovní činnosti.
V souladu s tím, požadavek principiálního zákonného zákazu úroků (včetně toho i zákaz zhodnocování vkladů v bance úročením) je podle názoru těch, kdo se drží podobného úhlu pohledu: antisystémový požadavek „nevzdělaných extremistů“, údajně schopný zlikvidovat institut úvěrování a makroekonomiku celkově. Ruských 240% ročně (úroková sazba, pozn. překl.) epochy Černomyrdina – Livšice, je z jejich úhlu pohledu jeden extrém, a 0% ročně jako systémotvorný požadavek organizace kreditně-finančního systému budoucnosti celého lidstva, a nejen Ruska, je podle nich druhý extrém.
V „normální“ makroekonomice mají být podle jejich názoru nějaké „umírněné“ úrokové sazby, z jedné strany dovolující bankám financovat svou činnost při řešení jim vlastních úkolů, a také platit vkladatelům úroky na jejich vklady, pro stimulování lidí za účelem úspor, aby jejich vklady byly zdrojem financování rozvoje podniků, tvořících celkově makroekonomický systém společnosti; a z druhé strany, umožňující být rentabilními většině podniků ve všech odvětvích průmyslu a nedusící koupěschopnost obyvatel.
Konkrétní hodnoty maximálně přípustných sazeb se obvykle uvádějí v rozsahu 5-7% ročně.
Ve skutečnosti stoupenci takových pohledů míchají dvě svou podstatou zcela odlišné otázky:
• otázku financování fungování infrastruktury společnosti, kam patří i bankovní infrastruktura, přes kterou se uskutečňují platby a další převody peněžních prostředků a které vede globální účetní záznamy makroúrovně ve vyrobně-spotřebním systému;
• otázku o právu kohokoliv na příjmy, které ve své podstatě nejsou důsledkem práce, a které díky tomu nemají vztah k zaplacení minulého a budoucího pracovního vkladu lidí v růst blahobytu společnosti a k sociálnímu zabezpečení, nepodmíněnému účastí na práci.
Pracují lidé, ne peníze. Lidé produkují výrobky a služby, jejich spotřeba se platí penězi.
Pokud na to pamatujeme, pak je mimo diskusi míchání dvou výše uvedených různých otázek stoupenci uvedených názorů. V životě společnosti, v politice státu, v společenských vědách je takové míchání nepřípustné, protože podměňuje otázku otrokářství, které ve společnosti rodí „umírněné“ úrokové sazby (které se historicky reálně realizují prostřednictvím systémové bankovního lichvářství), otázkou nutnosti financování bankovní infrastruktury. Tak se tato principiální otázka organizace života společnosti, skrze smíchání dvou otázek do jedné, staví mimo diskusi.
Kromě toho, že systémové bankovní lichvářství je prostředek realizace finančního otrokářství, v důsledku toho, že institut úvěru s úrokem je „hra na jednu branku“, ve které jsou vždy ve finančním zisku věřitelé-lichváři, a prohrává celá společnost, „umírněné“ úrokové sazby jsou pro společnost zhoubné ještě z jiných důvodů.
Ve společnosti s bankovním systémem, pracujícím s úroky, rodí statistika úspor, vložených do bank občany, statistiku růstu těch úspor díky úrokům z vkladů. Ta procenta z vkladů se u určité části účastníků dostávají na úroveň pracovního příjmu. A pro některé vkladatele převyšují význam příjmů, nutných pro zaplacení spotřeby vysokého životního standardu, dokonce při „umírněných“ úrokových sazbách, nepředstavující nebezpečí pro stabilitu fungování systémové celostnosti makroekonomiky. Kromě toho, vklady dědí potomci prvotních vkladatelů. A ačkoliv potomci nevložili do vytvoření úvodních vkladů žádnou svou práci, zdědili vklady a mají zákonné právo na nepracovní příjmy.
Pokud tedy souhlasíme s „umírněnými“ úrokovými sazbami (včetně úročení vkladů) a uzákoníme je, společnost namísto kultivovaného respektu ke svědomité práci a podpory svědomité práce podporuje parazitismus nejbohatší části vkladatelů bank, a přiznává jim právo na nepracovní příjmy a přerozdělení v jejich prospěch (ve formě úročení jejich vkladů) produkce, vytvářené prací těch, kdo vklady nemá nebo má v bankách relativně malé částky, z nichž úroky mají malý význam v jejich osobním rodinném rozpočtu.
V mravně zdravé společnosti mohou příjmy patřit výlučně k jedné z následujících kategorií:
• mzdy a odměny za účast v pracovní činnosti;
• platby sociálního zabezpečení z účelových státních a veřejných fondů, nepodmíněné účastí v pracovním procesu;
• finanční pomoc od jiného člověka na základě jeho osobní motivace a vzájemné domluvy, nenarušující práva strany, která přijímá pomoc (pomoc osvobozuje od problémů, a nevytváří nové).
Příjmy v podobě úroků, včetně úročení vkladů v bance, jsou uzákoněná krádež, anonymní vymáhání peněz v tom smyslu, že vymahatel nevstupuje do přímého kontaktu s tím koho okrádá, v důsledku čehož ti, které obírá, jsou zbaveni možnosti odporu vůči jemu.
Ti, kdo nesouhlasí s takovým přístupem v otázce o umírněných úrokových sazbách, včetně úročení vkladů obyvatel v bankách, stojí před nutností objasnit prostému pracujícímu:
• proč jedny druhy nepracovních příjmů jsou přiznány pravomocnými a uzákoněny, a jiné druhy nepracovních příjmů se považují za protiprávní a trestné?
• proč uzmutí uzákoněných nepracovních příjmů na individuální osnově je také zařazeno k trestným činům a stíhá se na základě zákona?
Objasnit je to třeba právě prostému pracujícímu, a ne „prostému daňovému poplatníku“, protože daňový poplatník v historicky reálně zformované ekonomice nemusí sám být pracujícím, ačkoliv může čestně platit daně z nepracovních příjmů, uzákoněných ve společnosti. A pracující je nucen krmit, odívat, podporovat život všech, včetně daňových poplatníků, „čestně“ a podle zákona žijící z nepracovních příjmů. A pracující má právo vědět, proč on údajně musí zabezpečovat život těch, kdo je schopen pracovat ale nepracuje; přičemž zabezpečit ho často na vyšší úrovni spotřeby, než je dostupná jemu samému nebo jeho rodině.
Úsilí vytvořit takzvanou „střední třídu“ představuje usilování největších parazitů-investorů, žijících převážně nepracovními příjmy, sejít z očí v té beztvaré mase „střední“ třídy, která přece jen pracuje, ale v jejíchž příjmech je část nepracovních příjmů z různých „cenných papírů“ dostatečně velká, aby za ní úzkoprse bojovala a masově vystupovala na obranu celého toho rozvratně-parazitického systému.
Jedním z příkladů takového povstání nemyslících z řad „střední třídy“ na obranu rozvratně-parazitického systému jsou námitky proti reorganizaci úvěrově-finančního systému na principu vyloučení institutu úročení z něj, včetně úročení vkladů.
Námitky takového typu, vycházející z toho, že zrušení úroků (včetně úročení vkladů) zmenší úvěrové zdroje bankovního systému, protože lidé nebudou vkládat peníze do bank, což podemele institut uvěru jako takového (a jako důsledek celé národní hospodářství), jsou také neopodstatněné.
Za prvé, cenové hladiny všech trhů jsou podmíněny nominální koupěschopností společnosti, včetně její úvěrové komponenty, a reagují na dynamiku její změny. Jinými slovy, čím vyšší je podíl vydaných a nesplacených úvěrů v objemu placených nákupů, tím vyšší jsou nominální ceny.
Za druhé, jsou další prostředky makroekonomické regulace, dovolující podporovat nominální bonitu bankovního systému na úrovni, nutné pro jeho efektivní fungování.
Legislativní zákaz úročení ve všech jeho podobách mravně ozdraví společnost, jeho hospodářskou a finanční činnost a bude doprovázen účetně nevyčíslitelnými pozitivními efekty v jiných oblastech života civilizace.
Ve výsledku převládne v řízení makroekonomických systémů rozumná vůle lidí, nyní vytěsněná z oblasti makroekonomického řízení a potlačovaná v něm bezmyšlenkovými automatismy vnímání institutu úroku, garantujícímu lichvářské korporaci finanční prosperitu při jejích libovolných chybách a přešlapech v úvěrově-investiční makroekonomické politice.
Proto v podmínkách činnosti úroků, zvláště v podmínkách činnosti „neumírněných“ úrokových sazeb, namířených na vytvoření situace dopředu nesplatitelných dluhů, tj. dluhové kabaly jako systému otrokářství na finančně-dluhovém základě:
• je neplacení daní jedním ze způsobů odporu lichvářskému zotročení, tím spíše v případě, pokud hlavní část státního rozpočtu, plněného daněmi, jde na „obsluhování“ jeho dluhových závazků před vnějšími a vnitřními lichváři a spekulanty s „cennými“ papíry;
• daňová policie a jí obsluhující justice jsou ve mnohém analogické složkám, které němečtí fašističtí okupanti kompletovali z místních obyvatel pro realizaci svých plánů zotročení národů Ruska.
Mnoho podnikatelů a prostých robotníků, ačkoliv třeba nemohou objasnit výše uvedené o rozdílu mezi daněmi a úroky a o jejich vzájemných vztazích, cítí jak ty rozdíly, tak vzájemné vztahy, a svou finanční politiku strojí na mikroúrovni národního hospodářství v souladu s výše uvedeným.
Proto jsou sebeklamem naděje některých politiků legalizovat příjmy fyzických a právnických osob, vrátit kapitály co utekly, do Ruska, aniž by předtím „nešlápli na hrdlo“ systémové lichvě a spekulacím s „cennými“ papíry, a také i „vědecko-teoretickému“ opodstatnění údajné nutnosti a nevyhnutelnosti jejich přítomnosti ve finančně-ekonomickém systému civilizace.
S chápáním tohoto, Rusko se nemůže rozvíjet s uzákoněnými nepracovními příjmy. Pokusy používat násilí v tomto směru jen zhoršují situaci a prodlužují nynější krizi, a nepovedou k dobru těch násilníků a jejich nohsledů.
Odbočení od tématu 2: Axiomatika současné ekonomické vědy
Aby bylo jasné, v řečišti jaké koncepce řízení produktivních sil lidstva byl činný Henry Ford, je nutné jasně a přesně vyjádřit některá ustanovení, mající vztah k současnému systému výroby a rozdělení produkce a služeb ve společnosti.
Informační báze KSB