9.1.2014
Závody v dobývání kosmu
SSSR soutěžil se Západem v hendikepované pozici a to díky úsilí trockistů ve vedení KSSS, kteří bránili rozvoji země. Nicméně již v roce 1970 bylo možno zkonstatovat, že v této hospodářské soutěži mezi oběma systémy zvítězil socialismus. V této době již bylo možno pozorovat recesi v celém hospodářství USA, kdežto v SSSR pokračoval hospodářský růst a to zejména proto, že bylo pokračováno ve Stalinově ekonomickém modelu.
Tento fakt je možno vidět zejména v takových odvětvích, ve kterých není hledání pravdivé skutečnosti žádoucí, a proto v ní obyčejní lidé mylně přisuzují americké straně vedoucí pozici. Řeč je o dobývání vesmíru.
Po skončení 2. sv. války byly SSSR a USA v rozdílných startovních pozicích. SSSR byl válkou vyčerpán a proto si nemohl dovolit uvolnit do vývoje a výzkumných prací v oblasti raketových technologií dostatečný objem finančních prostředků. Naopak USA během války zbohatly už jen tím, že jsou za oceánem a na jejich území žádné boje neprobíhaly. Daleko od světových bojišť, byly klidným místem, na kterém se mohly soustředit jak nejchytřejší mozky z celého světa, tak mohly investovat do tohoto výzkumu prakticky libovolné objemy financí.
První světová balistická střela-raketa byla vyrobena v Třetí říši, ve výzkumné středisku v Peenemünde, vedeném Wernerem von Braunem. Tato raketa byla označena A-4 , ale všeobecně je známá spíš pod označením V-2 (Fau 2), kteréžto pojmenování získala od německého slova „Vergetung“, což znamená „odplata“ nebo „odveta“.
Po skončení 2. sv. války přijaly USA prakticky všechny vědce z Třetí říše (v rámci operace "Paperclip" p.p.) včetně raketových vědců v čele s již zmíněným Wernerem von Braunem (Werner Magnus Maximilian Freiherr von Braun), vedoucím vědcem říšského raketového programu, který se postavil i do čela amerického raketového vývoje a výzkumu. Z území Třetí říše byly do USA odvezeny prakticky všechny stroje, zařízení, přístroje a dokumentace říšského raketového programu. Tohle všechno pak bylo do USA vyvezeno nejen ze západními spojenci spravované zóny, ale i ze sovětské okupační zóny. Nebylo by to však možné, kdyby k tomu zjevně nedal souhlas maršál G.K.Žukov, který se zaměřil pouze na sbírání trofejí uměleckého a luxusního charakteru, převážně do své soukromé zbírky.
Američané v klidu mohli odvézt z továrny v Nordhausenu, která se nacházela v sovětské okupační zóně, minimálně několik stovek raket A-4. Sovětští vědci jen paběrkovali, když získali pouze přístup k některým komponentám, které si nakonec ale nestihli ani z továrny odvézt, protože neměli dostatek času k tomuto odvozu, neboť vojáci Rudé armády „poprosili“ Američany, aby opustili sovětskou okupační zónu v Durynsku (a tím si i vše důležité odvezli – p.p.).
Opozici vůči vývozu říšských vědců a techniky prováděli pouze příslušníci sovětské vojenské kontrarozvědky a řadoví vojáci Rudé armády, kteří se jen z vlastní iniciativy zapojovali do potlačování těchto vývozů high-tech výrobků říšské raketové vědy a průmyslu ze sovětské okupační zóny (neexistoval příkaz z velení Rudé armády tomuto vývozu zabránit).
Výsledkem bylo to, že SSSR nezískal ani jednoho raketového vědce z Třetí říše. Naprostá většina specialistů, kteří byli deportováni do SSSR, u Wernera von Brauna v Peenemünde nikdy nepracovali a k raketové technice se dostali pouze v institucích „Rabe“ a „Nordhausen“, kde pracovali pod sovětským dohledem.
O specializaci převážné části německých odborníků, které SSSR získal, výmluvně svědčí ta skutečnost, že když bylo po válce rozhodnuto o tom, dokončit výrobu německých proudových motorů, byl pro tuto úlohu v roce 1946 vytvořen speciální tým OKB-1, přičemž vedoucím jeho oddělení motorů se stal Alfred Scheibe, bývalý šéf testovacích laboratoří benzínových pístových motorů firmy Junkers.
V červnu 1947 sovětské vedení rozhodlo o vytvoření pracovní skupiny pro rozvoj dalekonosných balistických raket a to z německých odborníků, deportovaných do SSSR v roce 1946. Tato konstrukční kancelář se tak stala konkurentem sovětské konstrukční kanceláře vedené S.P.Koroljovem. Projektový manažer a hlavní konstruktér německé kanceláře byl jmenován Helmut Gröttrup, německý raketový inženýr, specialista na řídicí systémy, zástupce doktora Steinhofa, vedoucího skupiny řízení balistických raket v Peenemünde.
Nastudovat mnohé cenné válečné trofeje však do Německa odcestovali i významní sovětští vědci jako S.P.Koroljov, V.P.Gluško, V.P.Barmin a mnoho dalších.
O tom, nakolik byli tehdy němečtí raketoví specialisté před sovětskými, svědčí Boris E. Čertok, který ve své knize „Rakety a lidé“ píše:
A.M.Isajevovi, mně, N.A.Piljuginovi, V.P.Mišinovi a ještě několika dalším specialistům bylo umožněno prohlédnout si tajné německé zbraně. Vstoupili jsme do sálu a okamžitě jsem spatřil černý, špinavý trychtýř, ze kterého vyčnívala spodní část trupu Isajeva, jak se s baterkou natahuje do spalovací komory a prohlíží si detaily. Nedaleko seděl frustrovaný Bolchovitinov.
Zeptal jsem se ho: Co to je, Viktore Fedoroviči ? Odpověděl mi: To je to, co nemůže být.
Prostě jsme si neuměli představit, že v té době by mohl existovat raketový motor na tekuté palivo (LRE - Liquid rocket enginee) tak velkých rozměrů.
Takže, USA nejenže byly v daleko lepší, materiálně – technické kondici, ale navíc získaly i drtivou většinu říšských vědců a výsledků jejich činnosti v Třetí říši.
SSSR byl oproti tomu válkou napůl zničená země, kdy bylo nezbytné obnovit její infrastrukturu, udržet její obranyschopnost na úrovni jasného poskytnutí záruk za to, aby nebyla možná další agrese vůči ní a k tomu bylo ještě potřeba vyčlenit zdroje různorodého charakteru k tomu, aby se smazal náskok, který USA získaly v raketové a jaderné technologii. Nicméně Sovětský svaz pod Stalinovým vedením všechny tyto výzvy zvládl skvěle a vyřešil všechny problémy, kterým čelil natolik, že nejen že SSSR byl schopen eliminovat poválečnou technologickou ztrátu, ale navíc byl ještě schopen USA předstihnout.
Po válce byl přijat tzv. Stalinův plán k transformaci přírody a díky ohromnému úsilí se již do deseti let od devastující války podařilo SSSR získat zpět svoji pozici ve světové ekonomice a následně i zaujmout vedoucí pozice v mnoha ohledech.
Již v roce 1960 SSSR zaujímal:
1.místo na světě v těžbě uhlí, železné rudy, koksu, výroby lokomotiv, cementu, těžbě dřeva, produkci vlněné tkaniny, cukru, másla a dalších.
2. místo na světě, pokud jde o produkci všech druhů průmyslových výrobků, elektřiny, těžby ropy a zemního plynu, výroby železa a oceli, chemikálií, hnojiv, strojírenské produkce, bavlněné tkaniny dalších.
A následně SSSR předčil své světové konkurenty v produkci litiny, olejů, hnojiv, betonových výrobků, obuvi atd.
Obecně platí, že v letech 1950-60 postupně zaujala ekonomika a průmysl SSSR druhé místo na světě za USA, nicméně i USA začal Sovětský svaz od roku 1960 předstihovat v jednotlivých odvětvích hospodářství.
Jedním z významných odvětví, ve kterém vývoj v SSSR předstihl vývoj v USA, byl raketový průmysl. Tento fakt lze demonstrovat následujícími skutečnostmi:
4.10.1957 SSSR vypustil do vesmíru první umělou družici Země – „Sputnik -1“, která vážila 83,6 kg.
Po tomto vypuštění družice do kosmu, prezident USA Dwight Eisenhower nařídil, aby USA urychleně rovněž vypustily svůj vlastní satelit. Za tím účelem byly soustředěny všechny americké síly k tomu, aby tohoto cíle bylo co nejdříve dosaženo. Nakonec byl první americký satelit vypuštěn na oběžnou dráhu dne 1.2.1958. Americký satelit vážil 13,91 kg včetně všech čtyř palivových stupňů. Samotný satelit vážil 8,22 kg. Na orbitě pracoval cca 14 dní, když sovětský sputnik vydržel pracovat 21 dní.
Ale ještě předtím, než Američané vypustili svůj první satelit, stihl Sovětský svaz vypustit i svůj druhý satelit, dne 3.11.1957 byl na oběžnou dráhu umístěn Sputnik-2, který už vážil celých 508 kg.
Vypuštění prvního amerického satelitu bylo důvodem a odstartováním silné antisovětské propagandy v západních zemích. Ve Washingtonu rozradostněný Werner von Braun prohlásil: „Vytvořili jsme vlastní opěrný bod v kosmu, nikdy se nevzdáme!“
Stačily tři roky a jeho chvástání se změnilo v pořádnou ostudu.
12.4.1961 Sovětský svaz odstartoval první pilotovaný orbitální let, když kosmickou loď „Vostok“ pilotoval kosmonaut Jurij Gagarin. Tento první pilotovaný kosmický let trval 1 hodinu a 48 minut. Během této doby kosmická loď obletěla jednou Zemi.
Odpověď USA na sebe nenechala čekat ani celý měsíc, když 5.5.1961 nosná raketa „Redstone-3“ vynesla po balistické trajektorii kosmickou loď – kapsuli (pilotovanou prvním americkým astronautem Alanem Shepardem) „Mercury-Redstone-3“ (Freedom 7) na suborbitální let. Kapsle dosáhla výšky cca 186,5 km a přistála ve vodách US Atlantické raketové základny, cca 486 km od místa startu (dolet). Let trval 15 minut 22 sekund.
Na této americké odpovědi je pozoruhodné následující:
Nehledě k tomu, že suborbitální let nelze srovnávat s plnohodnotným kosmickým letem, byl tento suborbitální, balistický let proveden na otřesně nízké technologické úrovni.
icméně tyto fakta americkým píár makerům a jejich nohsledům z dalších zemí nevadila v tom, aby neodprezentovali tento let jako největší úspěch americké vědy a techniky. Prakticky do vše encyklopedií a odborných publikací neopomenuli dodat pasáž, popisující tento let následovně: „I když se jednalo o let suborbitální, Shepard byl na rozdíl od Gagarina (jehož let byl plně automatický) schopen let řídit a manévrovat v beztížném stavu.“ (krásná ukázka toho, jak se dělá z nouze ctnost p.p.) Američané v té době totiž neměli k dispozici technologii která by jim umožňovala uskutečnit let v automatickém režimu, a proto nebylo jiného řešení, pokud neměl Shepard „uletět k čertu“, než aby ve správný čas ručně zasáhl do řízení kapsle. A tak se není čemu divit, když Shepard ve své autobiografii napsal: „Před startem Redstone jsem si jako mantru pořád dokola opakoval – neposer to, Sheparde.“
A tak to trvalo ještě téměř celý rok, než mohla americká věda a technologie udělat krok „zpět“ a skutečně vyslat na oběžnou dráhu svůj první orbitální let s posádkou v automatickém režimu. Učinila tak 20.2.1962, kdy John Glenn, na „Mercury-Atlas 6“ třikrát obletěl Zemi. Délka této mise byla 4 hodiny a 55 minut.
O jak velký reálný, úspěch se jednalo, je možno usoudit z jednoduchého srovnání, když šest měsíců před letem J.Glenna, 6.-7.8.1961 sovětský kosmonaut German Titov absolvoval kosmický orbitální let, během kterého obletěl Zemi 17krát, nalétal přitom více než 700000 km a let trval 1 den a 1 hodinu.
Do této doby tedy spadá mýtus o tom, že Američané drželi prvenství v dobývání kosmu. Byl založen na tom, že jejich pobyt ve vesmíru se počítal na hodiny a tyto hodiny se srovnávaly s dny, po které trvaly sovětské lety. Tento přístup tak umožnil pracovat se zdánlivě srovnatelnými čísly. Na základě toho např. mohl americký astronaut Wiliam Shepherd s patřičnou hrdostí prohlásit: strávil jsem v kosmu „celých“ 434 hodiny a současně s velkorysou shovívavostí přiznat, že sovětský kosmonaut Sergej Krikalev v kosmu strávil „jen“ 482 dní. Na tomto základě pak bylo přistoupeno i k jmenování velitele první mezinárodní posádky na Mezinárodní kosmické stanici v osobě amerického astronauta Shepherda.
Měsíční podvod USA
Zvláštní místo v dobývání vesmíru zaujímá téma studia přirozeného satelitu Země – Měsíce. Všeobecně se má za to, že Američané jsou v této oblasti na špici, protože, prý, navštěvují Měsíc pravidelně a přivezli odtud již ohromné množství vzorků měsíční půdy, které slouží jako hmatatelný důkaz jejich přítomnosti na Měsíci. Nicméně to, že Američané na Měsíci nikdy nebyli a nic z něj nepřivezli, již bylo dokázáno celou řadou nezávislých badatelů. Například knihy A.L.Popova „Člověk na Měsíci?“ a „Co to dokazuje?“ nebo knihy Y.I.Muchina „AntiApollon“ a „Měsíční podvod USA“. Je přitom pozoruhodné, že vždy když se začne nějaká řeč o podvodech Američanů v libovolné oblasti kosmického výzkumu, okamžitě se spustí divoký křik ochránců pozice USA. Průzkum Měsíce není v tomto žádnou výjimkou. Obhájci americké verze jsou v tomto případě rovněž velmi aktivní a kategoricky stojí na pozici nezpochybnitelnosti americké přítomnosti na Měsíci. Nicméně nejsou schopni dodat naprosto žádný hmatatelný důkaz, který by potvrdil americkou přítomnost na Měsíci. Veškeré volání po důkazu odmítají s odůvodněním o „božské neomylnosti“ tvrzení americké strany. A v tomto duchu každého, kdo se zajímá o důkazy skutečné přítomnosti USA na Měsíci, vystavují posměchu a dehonestaci s tím, že zde ve skutečnosti už není o čem hovořit. Přitom ti, kteří dokazují nepřítomnost USA na Měsíci, poukazují v první řadě na technologickou (ne)schopnost Američanů takovou přítomnost na Měsíci vůbec uskutečnit.
V tomto materiálu se nebudeme zabývat podrobným rozborem technických možností Američanů takovouto misi uskutečnit, podíváme se na tuto problematiku zejména z hlediska analýzy dynamiky řízení procesů v supersystémech, která se bude opírat o oficiální chronologii průběhu tohoto procesu, přičemž doplníme tuto chronologii potřebnými vysvětleními a komentáři.
Takže.
27.3.1968 tragicky zahynul první kosmonaut světa, Jurij Gagarin. Tato skutečnost souvisí s americkou lunární misí v tom směru, že Američané zajisté věděli, že pokud by byl Gagarin živ, určitě by byl dotazován ohledně reálnosti takové mise. Tyto dotazy ba zajisté přicházely ze zemí celého světa právě pro jeho nezpochybnitelnou kvalifikaci k relevantní odpovědi, prostě proto že to byl právě a jedině on, kdo se stal prvním člověkem na světě, který vystoupil do kosmu. Ale v situaci, kdy Gagarin už na tyto odpovědět nemohl, nezbývalo těmto novinářům nic moc jiného než reprodukovat pouze omezené komentáře a prohlášení samotných Američanů. Oficiální postoj sovětského politického vedení byl ten, že Američané na Měsíci skutečně byli, což znamenalo, že do médií se dostaly jen ty komentáře a připomínky a jen těch osob, jejichž sdělení nebyly v rozporu s oficiální stanoviskem.
Ať již to tedy se smrtí Jurije Gagarina bylo jakkoliv, fakt je ten, že Američané zahájili svůj lunární program těsně po jeho smrti. A vzápětí je ohlašována celá řada lunárních úspěchů programu Apollo:
-
21.12.1968 - první oblet Měsíce, uskutečněný americkou lodí Apollo-8.
-
18.05.1969 - druhý oblet Měsíce, uskutečněný americkou lodí Apollo-10.
-
16.07.1969 - startuje první mise Američanů na Měsíc, s americkou lodí Apollo-11.
-
20.07.1969 - astronauti Neil Armstrong a Edwin Aldrin v lunárním modulu „Eagle“ přistáli na Měsíci.
-
21.07.1969 - astronauti Neil Armstrong a Edwin Aldrin poprvé vystoupili na povrch Měsíce. Celkově strávili v lunárním modulu na Měsíci 21,5 hodiny a z toho 2,5 hodiny na povrchu Měsíce, uskutečněného během jediného výstupu z lunárního modulu.
-
14.11.1969 - startuje druhá mise Američanů na Měsíc, s americkou lodí Apollo-12.
-
19.11.1969 - Charles Conrad a Alan Bean v lunárním modulu „Intrepid“ přistáli na Měsíci v oblasti „Oceánu bouří“. Oba dva astronauti strávili na Měsíci celkem 37,5 hodiny, z nichž asi 8 hodin byli mimo kabinu lunárního modulu, který opustili až do vzdálenosti cca 500 metrů během dvou výstupů. Richard Gordon zůstal na orbitě Měsíce ve velitelském modulu „Yankee Clipper“.
A nyní by měla podle pravidel žánru následovat katastrofa, která by měla ukázat, že američtí astronauti a NASA jsou připraveni na každou eventualitu, v případě kdyby selhala technika.
-
11.4.1970 - startuje třetí mise Američanů na Měsíc, s americkou lodí Apollo-13. V průběhu této mise však dochází k nehodě. Kvůli závadě v řídicím systému tepelné regulace motoru, explodovala nádrž s kyslíkem. Ta zneprovoznila životní podmínky zabezpečující systémy ve velitelském modulu „Odysseus“. Astronauti se kvůli tomu museli přemístit do lunárního modulu „Vodnář“, který se tímto stal jakýmsi kosmickým záchranným člunem. Samozřejmě že přistání na měsíci bylo zrušeno (a vše dobře dopadlo, když se všichni tři astronauti ve zdraví vrátili na Zem – p.p.).
Tak byla prokázána vysoká morálka amerických astronautů i spolehlivost amerických záchranných systémů.
Dále již následovala jen série samých úspěchů.
-
26.7.1971 - startuje čtvrtá mise Američanů na Měsíc, s americkou lodí Apollo-15.
-
16.4.1972 - startuje pátá mise Američanů na Měsíc, s americkou lodí Apollo-16.
-
7.12.1972 - startuje šestá a poslední mise Američanů na Měsíc, s americkou lodí Apollo-17.
A zde se nám sama nabízí otázka – proč Američané ukončili tento tak úspěšný projekt, který jim otvíral tak nevídané vyhlídky ve výzkumu Měsíce a přínosu ekonomice a prestiži USA?
Odpověď je jednoduchá. Dá se donekonečna vyprávět o svých úspěších, pokud jste v podmínkách, kdy váš hlavní konkurent se odmítne v podobném projektu (mise na Měsíc) angažovat. Přitom o realizačních možnostech automatického výzkumu, měli sami Američané na základě svých vlastních zkušeností s kosmickými lety, prostřednictvím automaticky pilotovaných letů, pochybovačné mínění.
Nicméně tato situace se zásadním způsobem začala měnit, když 10.11.1970 byla SSSR na oběžnou dráhu vypuštěna meziplanetární kosmická stanice „Luna -17“ s „Lunochodem-1“ na palubě a která se 15.11.1970 dostala na orbitu Měsíce. 17.11.1970 pak úspěšně přistála na Měsíci, v oblasti „Moře dešťů“ a Lunochod-1 se poprvé vydal na cestu po Měsíčním povrchu.
Lunochod-1 (číslo jednotky 8EL 203) bylo první pozemské vozidlo, které pracovalo na povrchu jiného kosmického tělesa. Patří do řady dálkově řízených vozidel s vlastním pohonem, určených k průzkumu Měsíce (projekt E-8). Vozidlo pracovalo na Měsíci jedenáct měsíčních dní (10,5 pozemských měsíců), přičemž po splnění naplánovaných úkolů pracovalo ještě trojnásobek projektované doby (3 měsíce).
Zkušenosti s Lunochodem-1 ukázaly, že výzkum Měsíce v automatickém režimu je uskutečnitelný. Bylo tedy zřejmé, že SSSR bude mít brzy k dispozici vlastní výsledky měsíčního průzkumu (rozuměj fyzické vzorky měsíční horniny) a bude je možno předložit světové vědecké komunitě k porovnání s výsledky americkými. Nicméně nemít co nabídnout (vlastní vzorky hornin) světové vědecké komunitě ze strany Američanů z tak úspěšného měsíčního projektu Apollo znamenalo, že Američané již neměli jinou možnost, než začít omezovat své „vědecké expedice“ na Měsíc. Z tohoto důvodu bychom nehodu „Apolla-13“, ke které došlo 11.4.1970, měli chápat jako událost přinášející Američanům dvojí užitek. Kromě již výše uvedeného propagandistického využití, také jako příčinnou přípravu na plánované omezení "lunárního" programu.
Všimněme si rovněž toho, že Američané pozastavili svůj měsíční program „Apollo(n)“ cca měsíc před tím, než 15.1.1973 automatická meziplanetární stanice „Luna-21“ dovezla na Měsíc další sovětský „Lunochod-2“ (8EL 204), z druhé série sovětských, dálkově řízených vozidel s vlastním pohonem, určených k průzkumu Měsíce (projekt E-8). Nicméně po výsledcích učiněných SSSR s Lunochodem-2, Američané svůj měsíční program zcela ukončili.
Přitom po ukončení svého měsíčního programu zůstaly v NASA tři nevyužité nosné rakety „Saturn 5“ v hodnotě více než miliardy dolarů za každou. Jednu z nich využili k vynesení orbitální kosmické stanice „Skylab“ na oběžnou dráhu Země dne 14.5.1973. Pro zbývající dvě již použití nalezeno nebylo. Z nějaké důvodu americká potřeba dopravovat na orbitu těžké náklady padala přímo proporcionálně kosmickým úspěchům SSSR.
A co se týká měsíčního výzkumu, po převzetí vůdčí role v tomto výzkumu sovětskou stranou Američané od dalšího výzkumu upustili.
V roce 1975 byl v KB MZL vyvinut další typ měsíčního vozidla „Lunochod-3“ (číslo jednotky 8EL 205) ze série dálkově řízených vozidel s vlastním pohonem, určených k průzkumu Měsíce, přičemž bylo naplánováno dovézt ho na Měsíc s pomocí automatické meziplanetární stanice „Luna-25“ v roce 1977. Nicméně tento start se již neuskutečnil. Nosná raketa 8K82K začala být aktivně využívána pro vynášení sovětských komunikačních satelitů na oběžnou dráhu Země a jiné vhodné využití pro automatickou meziplanetární stanici „Luna-25“ se již nenašlo.
A tady je namístě se ptát proč i sovětský svaz ukončil své měsíční expedice? Jak americké tak i sovětské počínání postrádá zřejmou a viditelnou logiku.
Proč Američané nepokračovali ve svém výzkumu Měsíce a nepostavili tam kosmickou stanici, když je evidentní, že pokud by tak učinili, získali by tím nejen ohromnou ekonomickou výhodu, ale i neoddiskutovatelnou nadvládu nejen nad SSSR, ale v podstatě nad celým světem. Vždyť již v těchto 70.tých letech by US/UK mohli dosáhnout toho, o co vždy usilovali a usilují prakticky dodnes. Řízení celosvětového úvěrového a finančního systému jim již tehdy dávalo k dispozici prakticky neomezené financování tohoto kosmického programu, který by jim přinesl svrchovanou nadvládu na celou planetou. A za těchto okolností, když budeme předpokládat, že jejich kosmické lunární úspěchy byly reálné, náhle USA odmítá realizovat tento projekt, v podstatě doslova krůček od dosažení tolik žádoucího cíle.
Ukončení lunárního programu Američany, naopak umožnilo Sovětskému svazu získat bezkonkurenční náskok při využití Měsíce. Pokud by pokračoval jeho výzkum pomocí Lunochodů, bylo pro SSSR reálné ještě v 70.tých letech 20. století přistoupit k vybudování dočasných orbitálních a později i stálé lunární stanice na povrchu Měsíce. Takovýto pokrok v průzkumu Měsíce by pak dal zase Sovětskému svazu absolutní převahu nad Západem ve vojensko-technických, ekonomických i politických aspektech jejich soutěžení. Nicméně opět se tak nestalo a SSSR tuto příležitost nevyužil. Jako důvod k tomu, že se k realizaci tohoto plánu nepřistoupilo, sovětské vedení uvedlo, že chybí naprostá maličkost – nosné rakety. Přitom raketových motorů vyrobil SSSR v rámci měsíčního programu více než dost, ale před úkolem vyrobit korpus (podvozek a karosérii), který je v porovnání s technologickou složitostí raketových motorů naprostá triviálnost, SSSR (údajně) vyrobit nedokázal. Přitom výkonné raketové motory, které po ukončení lunárního programu v SSSR zůstaly nevyužity ležet ve skladech, byly ještě po rozpadu SSSR (tj. cca po 20 letech) prodány do USA. Motorů přitom bylo tak velké množství, že s nimi Američané podnikli všechny své kosmické lety v posledních 20. letech. Bez těchto sovětských motorů, vyrobených v rámci sovětského lunárního programu, by USA musely zastavit svůj kosmický program už začátkem 21.století.
Jak si tedy vysvětlit toto nelogické opuštění lunárních programů oběma rivaly? Vysvětlení této zjevné nelogičnosti může být jediné. A totiž to, že Američané na Měsíci nikdy nebyli a sovětské vedení dělalo všechno možné proto, aby se mýtus o americkém prvenství v dobývání Měsíce, v důsledku poznatků, které by přineslo pokračování sovětského lunárního programu, nezhroutil. Tento závěr je ještě očividnější, pokud nestranně posoudíme důkazy, které mají dosvědčit to, že Američtí astronauté na Měsíci skutečně přistáli, vystoupili na jeho povrch, posbírali vzorky půdy a vrátili se zpět na Zemi.
Hlavním důkazem americké přítomnosti na Měsíci je samozřejmě existence měsíčních hornin. Kdokoliv, kdo chce prokázat, že na nějakém konkrétním místě byl fyzicky přítomen, musí z tohoto místa přinést nějakou věc, která se vyskytuje pouze na tomto místě.
Předpokládá se, že Američané z Měsíce přivezli 378 kg půdy a hornin. Mohli bychom předpokládat, že při takové velikosti měsíčního bohatství, budou Američané ochotně toto bohatství celému světu ukazovat, poskytovat vzorky vědeckým institucím, samozřejmě včetně jejich hlavního rivala – SSSR. Dá se předpokládat, že by se takto zachovali a přitom všem rádi říkali – díky naší štědrosti vám dáváme tyto vzorky, prozkoumejte je a ujistěte se sami o našich kosmických úspěších.
Kromě toho, vzorky měsíční půdy je skutečný důkaz o ekonomické síle USA a její poskytnutí ostatním zemím (a samozřejmě vůbec by to nemuselo být zadarmo) k vědeckým účelům by USA mohly vyřešit mnoho svých ekonomických potíží i tím, že by např. umožnily ostatním zemím spoluúčast na svých vesmírných programech.
Nicméně toto jsou všechno věci, které se z nějakého důvodu prostě vůbec nestaly.
Vedoucí oddělení meteoritů Ústavu geochemie SSSR, Dr. M.A.Nazarov sdělil: „Američané z celého svého lunárního programu Apollo, poskytli Sovětskému svazu úhrnem 29.4 gramů lunárního regolitu (tedy lunárního prachu)! Přitom z našich misí Luna 16, 20 a 24 bylo do zahraničí vydáno 30,2 gramů vzorků.“
Dodejme, že SSSR přivezl z Měsíce celkem 324 gramů měsíční půdy. To také není nic moc. Nicméně předat z toho cca jednu desetinu pro vědecké účely do zahraničí, to není jenom projev neslýchané štědrosti, ale také důkaz o tom, že SSSR je skutečně reálně schopen Měsíc prozkoumat. Do USA pak SSSR předal 3g lunární půdy. Za předpokladu, že SSSR poskytl USA cca 1/100 svých vlastních zásob, bylo by logické očekávat, že Američané recipročně poskytnou Sovětskému svazu řekněme 1 kg měsíční půdy, tj. 1/378 své deklarované zásoby. Jak jsme si však již uvedli, USA Sovětskému svazu žádné takovéto množství k dispozici neposkytl, přestože by takový krok byl pro USA jednoznačně výhodný jak po ekonomické, tak i po politické stránce.
Z těchto důvodů je namístě rozebrat si samotný proces toho, jak Američané předávali do zahraničí důkazy své přítomnosti na Měsíci. Jestliže si pak zanalyzujeme data o tom, jak Američané předávali vzorky měsíční půdy do zahraničí, odhalíme velice zajímavý obraz nejpravděpodobnějšího vývoje.
V červenci roku 1969 astronauti z mise „Apollo-11“ údajně přivezli z Měsíce 20 kg měsíční půdy. Z tohoto množství neposkytli Sovětskému svazu vůbec nic. SSSR tak v této době neměl k dispozici žádné vzorky měsíční půdy.
V září roku 1970 Sovětská stanice „Luna-16“ přivezla do SSSR první vzorky měsíční půdy a v tomto okamžiku tedy již sovětští vědci mají co nabídnout na výměnu. To staví NASA do obtížné situace. Nicméně se zdá, že NASA očekává, že na začátku roku 1971 bude mít k (z automatických misí) dispozici vzorky měsíční půdy a proto na dohodu o výměně v lednu 1971 přistupuje a uzavírá se SSSR o této výměně smlouvu. K samotné výměně vzorků však po celých dalších 10 měsíců nedochází. Získat skutečnou měsíční půdu však mohli pouze v případě, pokud by se jim podařilo zrealizovat automatickou misi obdobnou sovětskému Lunochodu. Nicméně toto se nestalo a tak Američanům nezbylo nic jiného, než hrát o čas. Nicméně takovouto hru můžete úspěšně hrát pouze tehdy, když doufáte, že řešení obtížné situace bude brzy nalezeno. Z této ošemetné situace se však Američané dostali a to opět díky (světe div se p.p.) SSSR, který v červenci 1970, jako gesto dobré vůle, jednostranně předal Američanům vzorky měsíční půdy přivezené z mise „Luny-16“. Ani netřeba dodávat, že USA recipročně zareagovaly tak, že Sovětskému svazu nedodaly vůbec nic, přestože byla již déle než půl roku v platnosti dohoda o výměně vzorků a přitom v té době leželo ve skladech NASA údajně již 96 kg měsíční půdy (z misí Apollo-11,12 a 14).
Nicméně nyní měli Američané k dispozici skutečné vzorky měsíční půdy a mohli se pokusit o syntetizování „měsíční“ půdy v laboratorních podmínkách. To však zabere nějaký čas.
Trvalo to dalších 9 měsíců.
A tak v dubnu 1972 dostává SSSR z USA první vzorky jejich měsíční půdy. Prý se jednalo o měsíční půdu dopravenou na Zemi v rámci mise Apollo-15, i když od tohoto letu uběhlo již 8 měsíců. Na skladech NASA v tuto dobu už tedy mělo údajně ležet 173 kg měsíčních hornin. A z celého tohoto bohatství, sovětští vědci obdrželi blíže neurčený vzorek. Je příznačné, že sovětské noviny „Pravda“ ve své zprávě o předání americké měsíční půdy Sovětskému svazu, skromně mlčí o parametrech získaných vzorků.
Jestli to tedy byl stejný měsíční materiál jako měsíční prach, který přivezla sovětská „Luna“ nebo jestli se jednalo o laboratorně syntetizovaný materiál podle sovětských vzorků dodaných do USA, je neznámé. Co za vzorky to tedy Američané vlastně dodali (zda skutečné nebo syntetizované) je stále otázkou, protože doposud nebyly ani v tehdejším SSSR ani v dnešním Rusku provedeny žádné analýzy těchto materiálů.
Ona otázka ohledně toho, zda Američané vůbec mají nějakou skutečnou měsíční půdu k dispozici, je stále aktuální. Totiž:
Vzorek měsíční půdy, který se na Zemi údajně dostal s misí „Apollo-11“, byl oficiálně prohlášen za podvod. Ukázalo se, že ve skutečnosti se jednalo o kus zkamenělé dřeviny.
Jak publikovaly noviny „Associated Press“, holandští experti analyzovali vzorek měsíčního kamene, který holandskému premiérovi Willemu Drizemu, prostřednictvím ministerstva zahraničí, oficiálně předal americký velvyslanec v Holandsku, William Middendorf, při návštěvě „dobré vůle“ astronautů Neila Armstronga, Michaela Collinse a Edwina Aldride, po skončení jejich mise Apollo-11, v Holandsku v roce 1969.
Známe i přesné datum předání tohoto vzácného daru – 9.10.1969. Po smrti premiéra Drizema, byl pak tento vzácný dar pojištěn na 500 tisíc dolarů a byl umístěn mezi exponáty v muzeu Rijksmuzeum v Amsterodamu.
Nicméně analýzy tohoto „měsíčního kamene“ ukázaly, že oficiální dar USA, je vedle originálních děl Rembrandta, ve skutečnosti pouze sofistikovaným padělkem – kusem zkamenělé dřeviny. (CNews - Zpráva o špičkových technologií 28.08.2009, Pá, 17:23, Moskevského času, http://www.cnews.ru/news/top/index.shtml?2009/08/28/359642).
K předání tohoto falzifikátu došlo v říjnu 1969 a v listopadu téhož roku p-rezident USA Richard Nixon nařídil, aby bylo vyčleněno asi 250 úlomků měsíční horniny, které byly zataveny do akrylových pouzder.
Tyto pouzdra se zatavenou měsíční horninou byly určeny k oficiálnímu darování ze strany USA. Vlastní darování se pak odehrálo ve dvou fázích, v roce 1969 a v roce 1972, když dárky byly předány 135 členům OSN a guvernérům 50 států USA. Dárky byly politickou propagandistickou akcí a je zřejmé, že zatavení měsíční horniny nebylo jen ochranným opatřením, ale zejména ochranou proti jejich analyzování, protože tyto nešly provézt bez toho, aby měsíční hornina nebyla zbavena svého akrylového pouzdra. Jenže poškodit oficiální dar by bylo nejen velmi neslušné, ale znamenalo by to i mezinárodní politický skandál. Vyvolat takovýto skandál však nemuselo americkému rivalovi, Sovětskému svazu dělat žádné problémy, právě naopak, a proto si mohl legálně a dokonce i se souhlasem USA dovolit předat tento dar, určený pro muzeální účely, svým vědcům k analýze. SSSR to bezpochyby mohl udělat, ale neudělal to. Přitom po výsledcích holandských vědců s jejich darem by se celý svět rád utvrdil v tom, zda se USA skutečně nepokusily vyrobit falzifikáty a nepodstrčit je světu coby skutečnou měsíční horninu.
Za údajný fakt bývá považováno to, že USA předaly západním vědcům a vědecký institucím asi 45 kg vzorků měsíční půdy. Nicméně o tomto údajném faktu neexistuje žádný důkaz, který by jej potvrdil.
A dál, v minulých letech se Američanům vzorky jejich měsíční půdy, respektive toho, co za měsíční půdu vydávají, začaly ztrácet. V současné době je v světových muzeích k dispozici již cca 13% z toho, co Američané světu darovali. Zbytek se prostě ztratil nebo byl ukraden. (Možná také jako bezcenné tretky leží někde ve skříni.) A např. Hondurasu byl vzorek „měsíční půdy“ odebrán na základě rozhodnutí amerického soudu!
Pokud pak jde o krádeže, ukazuje se, že tito zloději při svých krádežích prokázali přímo zázračné schopnosti. Například v létě roku 2002 zmizelo z depozitářů NASA v Houstonu velké množství vzorků „měsíční půdy“ spolu s trezorem o váze více než 300 kg.
Zloději vzorků „měsíční půdy“ se však zaměřují i na vědecké instituce a jejich vzorky. Tak například v zimě roku 2006 v oblasti Virginia Beach v USA, byly z automobilu neznámými pachateli ukradeny dvě plastové krabičky ve tvaru disku, které podle jejich nálepek obsahovaly vzorky s meteoritickým a měsíčním materiálem. Krádež byla provedena ze zaparkovaného auta stojícího před restaurací, do které se šli kurýři najíst. Budiž, kdo chce, ať si věří tomu, že tak vědecky i finančně hodnotné věci jakým kosmický materiál bezesporu je, někdo převáží bez jakýchkoliv adekvátních bezpečnostních opatření. A pokud ano – potom je na místě otázka proč tak činí?
Vypadá to spíš na to, že se nejedná o skutečné krádeže, ale o předstírání krádeží s jasným cílem – zbavit se důkazů, který by mohly přinést velmi nepříjemné otázky.
Současně se ztrátami a krádežemi „měsíční půdy“ se z depozitáře NASA ztratil i původní originál filmu, na kterém byl zaznamenán výstup astronautů na Měsíc. Kromě toho se ztratily i záznamy o zdravotním stavu astronautů během kosmického letu, jakož i data a údaje z palubních přístrojů kosmických lodi celého programu Apollo. A tady se nejedná o ztráty o nic menšího rozsahu než o 700 (slovy sedm set) krabic, ve kterých bylo na kotoučích o průměru 30 cm umístěno něco mezi 10 až 13 tisíci dokumentárních filmů.
Nu což, kdo věří tomu, že Američané mají zabezpečeny archivy a depozitáře svých strategických materiálů na stejně úrovni jako se chrání obyčejné sklady městských obchodů, ten si nevidí ani na špičku vlastního nosu.
V situaci, kdy se v USA ztrácí jejich vzorky „měsíční půdy“, nicméně jejíž správa fungovala až donedávna relativně stabilně, je však možné si představit, že vzorky měsíční půdy předané Američany Sovětskému svazu, se zde mohly jaksi „ztratit“ v chaotických dobách 90.tých let 20. století, kdy v Rusku státní správa fungovala více méně jen formálně. Může se pak stát, že americké vzorky „měsíční půdy“ (původní falzifikáty) byly zaměněny za vzorky ze sovětských zásob? No myslet si o tom můžeme cokoliv dotud, dokud nebude vědeckým týmům umožněno tyto americké vzorky zanalyzovat. Přitom by však nemělo být přistoupeno na to, aby takovéto týmy byly sestaveny z úzkého okruhu vědců, kteří by vyhovovali amerického politickému zadání. Tyto týmy by měly být sestaveny z širokého okruhu výzkumných pracovníků a samotné analýzy by měly být provedeny různých vědeckých ústavech. Naštěstí vzorků měsíční půdy je dostatek.
JAK SSSR zachránil prestiž USA
Zdroj: fct-altai.ru, překlad Pe-tri.
Informační báze KSB