14.07.2014
Valerij Torgašev
Ve výše zmiňovaných materiálech centrálního statistického úřadu (CSU) jsou uváděna data o spotřebě potravin v rodinách pracujících v různých oblastech RSFSR. Ze dvaceti vyjmenovaných produktů měli pouze do dva podstatný rozptyl (více než 20%) od střední hodnoty spotřeby. Smetanové máslo – mělo střední úroveň spotřeby na člověka za rok v zemi množství 5,5 kg, v Leningradu 10,8 kg, v Moskvě 8,7 kg, a v Brjanské oblasti 1,7 kg, v Lipecké 2,2 kg. Ve všech ostatních oblastech RSFSR byla spotřeba smetanového másla vyšší než 3 kg na osobu. Analogický obrázek je u uzenin. Střední úroveň byla 13 kg, v Moskvě 28,7, v Leningradu 24,4 kg, v Licejské oblasti 4,4 kg, v Brjanské 4,7 kg, v ostatních oblastech přes 7 kg. Přitom příjem v rodinách pracujících se v Moskvě ani Leningradě neodlišoval od středního příjmu v zemi a činil 7000 rublů na rok na člena rodiny. V roce 1957 jsem pobýval v povolžských městech Rybinsk, Kostroma a Jaroslavl. Sortiment potravin byl menší než v Leningradě, smetanové máslo i uzeniny ležely na pultech, ale u rybích produktů byla rozmanitost větší než v Leningradě. Takový je obrázek o tom, jak obyvatelstvo SSSR bylo od r. 1950 do r. 1959 plně zaopatřeno potravinami.
Situace s potravinami se kardinálně zhoršuje počínaje rokem 1960. Pravda, v Leningradu to nebylo tak moc nápadné. Já si mohu vzpomenout jedině jak z prodeje zmizely dovážené produkty jako konzervovaná kukuřice a, což bylo pro obyvatelstvo mnohem důležitější, mouky. Při objevení se mouky v kterémkoli obchodě se tvořily hromadné fronty a jedné osobě se prodávalo nejvýše 2 kg. To byli první fronty, které jsem viděl v Leningradě od konce 40-tých let. V menších městech, podle toho co říkali mí příbuzní a známí, zmizelo z prodeje kromě mouky i máslo, maso, uzeniny, ryby (kromě nevelkého výběru konzerv), vejce, kroupy a těstoviny. Dost se zúžil sortiment pečiva. Já sám jsem byl v roce 1964 svědkem prázdných polic v obchodech s potravinami ve Smolensku.
O životě venkovského obyvatelstva mohu usuzovat podle některých útržkovitých dojmů (nepočítám rozpočtové průzkumy CSU SSSR). V letech 1951, 1956 a 1962 jsem se v létě rekreoval na černomořském pobřeží Kavkazu. V prvním případě jsem jezdil s rodiči, dále pak sám. V těch dobách měli vlaky na zastávkách delší dobu stání a také menší na polozastávkách. V 50-tých letech k vlakům přicházeli místní obyvatelé s různými produkty mezi kterými byly: zavařeniny, pečená a uzená kuřata, vařená vejce, domácí uzeniny, teplé pirožky s různou náplní jako ryby, maso, játra nebo houby. V roce 1962 již k vlakům z jídla přinášeli leda bramory se solenými okurkami.
V roce 1957 jsem se zúčastnil studentské koncertní brigády organizované Leningradským výborem komsomolu. Na nevelkém nákladním člunu jsme pluli po proudu řeky Volgy a dávali koncerty v pobřežních vesnicích. Zábavy v těch dobách na vesnicích moc nebylo, a proto na naše koncerty v místních klubech přicházeli prakticky všichni místní obyvatelé. Ani podle oblečení ani podle výrazu tváře se nelišili od městského obyvatelstva. A večeře, kterými nás hostili po koncertě, svědčily o tom, že problém se zásobováním nebyl ani v nejmenších vesnicích.
Na počátku 80-tých let jsem se léčil v sanatoriu v Pskovské oblasti. Jednou jsem si vyšel do blízké vsi s cílem ochutnat vesnické mléko. Sdílná babička, kterou jsem potkal, rychle odvála moje naděje. Pověděla mi, že po Chruščovově zákazu z roku 1959 na držení skotu a odřezání záhumenků byla vesnice zcela uvržena v chudobu a na předchozí léta se vzpomínalo jako na zlatý věk. Od těch dob maso úplně zmizelo z jídelníčku vesničanů a mléko se vydávalo v kolchozu jen pro malé děti. A dříve byl masa dostatek i pro osobní spotřebu i pro prodej na kolchozním trhu, který také zajišťoval základní příjem rolnické rodině, spíše než výdělek v kolchozu. Poznamenám také, že podle údajů CSU v 1956 spotřeboval každý vesnický obyvatel RSFSR více než 300 litrů mléka za rok, přimčemž ve městech spotřebovávali 80-90 litrů. Po roce 1959 CSU zastavilo sledování důvěrných rozpočtů.
Zabezpečení obyvatelstva průmyslovým zbožím uprostřed 50-tých let bylo dostatečně vysoké. Například v dělnických rodinách připadaly na jednoho člena ročně více než 3 páry obuvi. Kvalita a výběr spotřebního zboží výhradně domácí výroby (oblečení, obuv, nádobí, hračky, nábytek a další zboží do bytu) byly mnohem výše než v následujících letech. Háček je v tom, že se hlavní část tohoto zboží vyráběla ne ve státních podnicích, ale v družstvech. Přitom se jejich produkce prodávala v normálních státních obchodech. Jakmile se objevily nové módní tendence, hned to obkoukli a za pár měsíců toho byly plné obchody. Například v uprostřed 50-tých let vznikla mezi mládeží móda bot s tlustou gumovou podešví bílé barvy ve stylu rokenrolu a Elvise Presleyho. Tyhle boty domácí výroby jsem v klidu koupil v obyčejném obchoďáku na podzim 1955 spolu s dalším módním předmětem – kravatou s výraznými barevnými obrázky. Jediné zboží, které nebylo vždy k mání, byly gramofonové desky. Přesto jsem měl v roce 1955 desky, koupené v obyčejném obchodě, téměř všech amerických džezových muzikantů populárních v té době, takových jako Duke Elington, Beny Goodman, Louis Armstrong, Ella Fitzgerald, Glen Miller. Pouze nahrávky Elvise Presleyho, nelegálně vypálené na použité rentgenové folii (jak se tenkrát říkalo „na kostech“) se daly tenkrát koupit pod rukou. Z té doby si nepamatuji dovážené zboží. Jak oblečení, tak obuv se vyráběla v malých sériích a vyznačovala se širokým výběrem modelů. Kromě toho bylo široce rozšířeno zhotovování oděvů i obuvi na individuální zakázku v mnohých šicích a módních salonech, obuvnických dílnách, spojujích se do průmyslových družstev. Nemálo bylo krejčích a ševců, kteří pracovali samostatně. Nejžádanějším zbožím v tu dobu byly látky. Dodnes si pamatuji názvy těch populárních jako drap, ševiot, boston, krepdešín.
Od roku 1956 do 1960 proběhl proces likvidace průmyslových družstev (kooperací). Zásadní část družstev se stala státními podniky a zbytek byl buď uzavřen, nebo přešli na nelegální způsob. Individuální výroba podle licence byla také zakázána. Silně se zmenšila výroba prakticky všeho zboží široké potřeby jak do objemu, tak i šíře sortimentu. Zejména tehdy se začalo objevovat importované zboží, které se hned stalo nedostatkovým, nehledě na vysokou cenu a úzký sortiment.
Ukázat život obyvatelstva SSSR v roce 1955 mohu na příkladu své rodiny. Rodina měla 4 členy. Otec, 50 let, vedoucí oddělení projektového ústavu. Matka, 45 let, inženýr-geolog Lenmetrostroje. Syn, 18 let, absolvent střední školy. Syn, 10 let, školák. Příjem rodiny sestával ze tří částí: základní plat (2200 rublů otec a 1400 rublů matka), čtvrtletní prémie za splnění plánu obvykle 60% základu, a zvlášť prémie za překročení plánu. Zdali matka tuto prémii dostávala nevím, ale otec ji dostával tak jednou ročně a v roce 1955 ta prémie byla 6000 rublů. V jiných letech měla průměrně také takovou výši. Pamatuji si jak otec, dostavše tuto prémii, rozkládal množství storublovek na jídelním stole ve stylu karetní hry pasiáns a my jsme mezitím chystali sváteční večeři. V průměru měsíční příjem naší rodiny dosahoval výše 4800 rublů nebo 1200 rublů na člověka. Z uvedené sumy se 550 rublů odečítalo na daně, stranické a odborářské poplatky. Na stravu šlo 800 rublů. 150 rublů šlo na bydlení a komunální služby (voda, teplo, elektřina, plyn, telefon). 500 rublů se spotřebovalo na oblečení, obuv, dopravu a zábavu. Takhle vypadaly pravidelné měsíční výdaje naší 4-členné rodiny ve výši 2000 rublů. Nespotřebovaných peněz zůstávalo 2800 rublů měsíčně neboli 33600 rublů (milion současných rublů) za rok.
Příjmy naší rodiny byly blíže střední úrovni než k horní. Vyšší příjmy měli pracovníci soukromého sektoru (družstev), kteří činili více než 5% městského obyvatelstva. Vysoké výplaty měli důstojníci armády, ministerstva vnitra a státní bezpečnosti. Například běžný poručík velitel čety měl měsíční příjem ve výši 2600-3600 rublů v závislosti na místě a druhu služby. Přitom vojenské příjmy nepodléhali dani. Pro ilustraci příjmů v obranném průmyslu ukáži jeden příklad mně dobře známé mladé rodiny paracující v zkušebně-projekční kanceláři ministerstva leteckého průmyslu. Muž 25 let, vedoucí inženýr se základem 1400 rublů a s prémiemi a příplatky za vedení celkový příjem 2500 rublů. Žena 24 let, vedoucí technik se základem 900 rublů a měsíčním příjmem 1500 rublů. Dohromady měsíčni přijem rodiny o dvou lidech činil 4000 rublů. Za rok jim zůstávalo okolo 15000 rublů nespotřebovaných peněz. Myslím, že významná část městských rodin měla možnost ročně si odkládat 5-10000 rublů (150.000 – 300.000 současných rublů). Z nákladnějšího zboží by měl být vydělen automobil. Sortiment aut nebyl široký, ale problém s jeho získáním nebyl. V Leningradu ve velkém obchodním domě Apraksin dvůr byl autosalon. Pamatuji si, že tam v roce 1955 byli volně k prodeji vystaveny automobily: Moskvič 400 za 9000 rublů (základní verze), Poběda za 16000 (byznys verze) a ZIM (následně Čajka) z 40000 rublů (reprezentativní verze). Naše rodinné úspory postačovali na pořízení kteréhokoliv z uvedených vozů včetně ZIMu. A vůz Moskvič byl dostupný pro většinu obyvatelstva. Nicméně reálná poptávka po automobilech nebyla. V tu dobu bylo na automobily pohlíženo jako na drahé hračky, vytvářející řadu problémů s údržbou a obsluhou. Můj děda měl Moskviče, v kterém několikrát za rok vyjel za město. To auto si děda pořídil ještě v roce 1949 jen kvůli tomu, že ve dvoře svého domu v bývalých stájích mohl postavit garáž. Otci v práci nabízeli ke koupi odepsaný americký Willis, vojenský terénní vůz té doby za pouhých 1500 rublů. Otec auto odmítl s tím, že by ho neměl kde mít.
Pro sovětské lidi poválečné doby bylo charakteristické úsilí mít co největší zásobu peněz. Velmi dobře si pamatovali, že ve válečných letech mohli peníze zachránit život.
V nejtěžších dobách blokády Leningradu fungovala tržnice, kde bylo možné koupit nebo vyměnit jakékoli jídlo. V Leningradských zápiscích mého otce, datovaných k prosinci 1941, jsou uvedeny takovéto ceny a ekvivalenty výměny věcí na této tržnici: 1 kg mouky = 500 rublů = válenky, 2 kg mouky = astrachaňský kožich, 3 kg mouky = zlaté hodinky. Podobná situace byla nejenom v Lenigradě. V zimě 1941–42 nevelká provinční města, v kterých nebyl vojenský průmysl, zrovna neoplývala potravinami. Obyvatelstvo těchto město přežívalo díky výměně zboží pro domácnost s obyvateli okolních vesnic. Moje máma v té době pracovala jako učitelka základní školy v starém ruském městě Bělozersk, ve svém rodišti. Podle toho co říkala, v polovině února 1942 zemřela hlady polovina jejích žáků. Moje matka a já jsme přežili jen proto, že v našem domě bylo ještě z předrevolučních dob poměrně mnoho věcí, které se na vsi cenili. Ale babička mojí mámy také zemřela hlady v únoru 1942, protože nechávala své jídlo pro vnučku a 4-letého pravnuka. Moje jediná živá vzpomínka z té doby – vánoční dárek od matky. Byl to kousek černého chleba zlehka posypaný cukrem, který moje máma nazvala dortem. Další dort jsem ochutnal až v prosinci 1947, když jsem se neočekávaně stal bohatým pinokiem. V mé dětské pokladničce se objevilo 20 rublů v drobných a mince si zachovaly hodnotu i po měnové reformě. Teprve od února 1944, kdy jsme se, po odstranění blokády Leningradu, vrátili, jsem přestal zažívat neustálý pocit hladu. Teprve v polovině 60. let se vytratila paměť na hrůzy vojny, do života vstoupilo další pokolení, neusilující odkládat si peníze do zásoby, ale automobily už v tu dobu podražily trojnásobně a staly se nedostatkovým, stejně tak i mnohé další zboží.
Vyjmenuji některé ceny v roce 1955:
-
chléb – 1 rubl / kg;
-
bulka – 1,5 rublu / 0,5 kg;
-
maso – 12-18 rublů / kg;
-
živá ryba (kapr) – 5 rublů / kg;
-
kaviár jeseterový – 180 rublů / kg;
-
oběd v jídelně – 2-3 rubly;
-
večeře v restauraci – 25 rublů;
-
kožené boty – 150-250 rublů;
-
3 rychlostní kolo Turist – 900 rublů;
-
motocykl IŽ-49 s motorem 350 ccm – 2500 rublů;
-
lístek do kina – 0,5-1 rubl;
-
lístek do divadla nebo na koncert – 3-10 rublů.
...pokračování
Informační báze KSB