23.11.2016
Úryvek z chystané knihy "Bůh synergie".
Stalinova noční můra
Německo do války s Ruskem vstupovalo s cílem získat kolonie. Tou vysněnou zemí bylo Novorusko – kraj to nesmírně úrodný. Ale vojenskými operacemi se cíle nedařilo dosáhnout, vždyť šlo přece o Rusko s jeho specifickými vlastnostmi a tolik odlišnou vojenskou doktrínou! Němci toto chápali dobře, a proto vsadili na ideologickou zbraň – ‚osvobození (!) Ukrajiny‘.
Německo využilo původně rakousko-uherské hysterie a začalo ruské zajatce dělit na ‚Rusy‘ a ‚Ukrajince‘. Ostatně Rakousko-Uhersko to dělalo také. ‚Ukrajinci‘ okamžitě skládali novou ‚přísahu‘ a nastupovali do boje ‚za svobodu Ukrajiny‘, zatímco Rusy čekaly nucené práce v těch nejhorších podmínkách a hromadné hroby okolo zajateckých táborů.
Podle A. Buškova má ruská inteligence specifickou vlastnost: za svůj idol považuje Západ. Vše, co se dělo na Západě, bylo správné, vše ruské naopak zaostalé, nesmyslné, špatné. Následkem toho na jih Ruska mezi zdejší inteligenci začaly poměrně snadno pronikat myšlenky o ‚Ukrajině‘ a o ‚ukrajinském národu‘. Prostě se toho dokázala rychle chytit a celé ‚učení‘ patřičně doplnila. Původně rakousko-uherská diverze, cílená na řešení vnitřních problémů již rozpadající se habsburské říše, se přelila do Ruska.
‚Ukrajinská inteligence‘ okamžitě řešila problém ustavení ‚ukrajinského jazyka‘, protože ten je přece jedním ze základních znaků národa. Podobné záležitosti se v československém obrozeneckém hnutí považovaly za kuriozitu, vzpomeňme proslulého spěšnoveda Sýkoru1 s jeho ‚znamenitým Slovařem českým‘. V případě ‚ukrajinštiny‘ se výlupci inteligence přímo programově soustředili na ‚výrobu jazyka‘, přesněji řečeno – z domácích ruských slov vytvářeli ta ‚pravá slova ukrajinská‘, víceméně pouze zkomolením na základě různých místních nářečí2. A velmi rychle vznikly rusko-ukrajinské slovníky.
V roce 1917, v době rozpadu ruské armády, měli Němci dojem, že jejich cíl je na dosah. Pod jejich bdělým pohledem vyzrávali ‚Ukrajinci‘ jako víno. V této době je není možné označit jinak, než jako fašistické bojůvky. Mussolini pobýval ještě v zákopech první světové války a o fašizmu mohl teprve snít, zatímco Ukrajinci již měli plně rozvinutou praxi: vše, co se hlásilo k ruským kořenům, terorizovali a likvidovali.
Generálmajor Max von Hoffmann3 byl náčelníkem štábu německé Východní armády a jedním z organizátorů brestlitevského míru. Již v létě 1917 úspěšnou operací obsadil Rigu, a tím výrazně oslabil Kerenského, který si přál pokračovat ve válce s Německem. Hoffmann intenzívně podporoval separatistické organizace s cílem rozbít jednotu ruského národa a nepřímým způsobem – kontrolou formálně nezávislé moci a bez otevřené anexe – připojit jednotlivá území k Německu. Pro noviny Daily Mail později prohlásil:
„Ve skutečnosti je Ukrajina dílem mých rukou a vůbec není plodem vědomé vůle ruského lidu. Já jsem vytvořil Ukrajinu proto, abych měl možnost uzavřít mír alespoň s částí Ruska.“
Ihned po Únorové revoluci v Kyjevě vzniká na základě iniciativy Tovaryšstva ukrajinských progresistů, Ukrajinské sociálnědemokratické strany a dalších společenských organizací Ukrajinská centrální rada. V dubnu 1917 po celoukrajinském nacionálním kongresu4 Ukrajinská centrální rada přebírá zákonodárnou pravomoc. Poté, co bolševici po Říjnové revoluci rozpustili Ústavodárné shromáždění, Ukrajinská centrální rada vyhlásila nezávislou Ukrajinskou lidovou republiku5. Kromě západní části současné Ukrajiny anektovali Jekatěrinoslavskou (tehdy zahrnovala také dnešní oblasti Doněck a Lugansk), Chersonskou, Charkovskou gubernii a část Tavridské gubernie. Samozřejmě za vydatné pomoci německých armád.
Proti tomu se postavili kyjevští dělníci, kteří spíše než probolševické postoje vyjadřovali odmítnutí ‚ukrajinské státnosti‘. Jejich povstání bylo krvavě potlačeno. Následný pogrom rozhořel občanskou válku naplno. Centrální rada se přiklonila k Německu a rychle s ním (výměnou za uznání) uzavřela mír. Německo na Ukrajinu vyslalo generála von Eichhorna, ovšem už ne jako velvyslance, ale jako protektora. S nezávislostí to tedy tak slavné nebylo. Generál byl akční, hned zkraje nechal pozatýkat Centrální radu, zrušil sociální reformy a začal neomezeně vyvážet obilí do Německa. Nakonec Němci ve svém protektorátu zorganizovali ‚státní převrat‘ a vlády se namísto Centrální rady ujal hejtman Pavel Skoropadskij. Jeho vláda se opřela o ‚velkostatkáře‘ (přesněji o poměščiky) a rolníci se okamžitě postavili proti a začali vést partyzánskou válku. V červenci 1918 se jim podařilo zabít generála von Eichhorna. Během léta Němci Ukrajinu opustili, hejtman Skoropadskij do vlády přivedl monarchisty (tedy ani tímto krokem to moc nevyhrál) a byl rychle nahrazen vládou předchozích fašizujících socialistů pod vedením direktoria.
Když z tohoto prostoru Němci odešli, vlezli tam Poláci, s cílem vybudovat říši ‚od moře k moři‘6. Polákům bylo jasné, že mohou obsadit pouze část Ukrajiny, a to ještě jenom tak nějak nenápadně. Proto podpořili Direktoriát vzniklý ještě v době Skoropadského. Jedním z jeho členů a hlavním atamanem Ukrajinské lidové republiky byl Semjon Petljura, který na krátký čas ovládl Ukrajinskou lidovou republiku. Byl velmi populární, ovšem jeho vojska se dopouštěla pogromů.
Do stejného prostoru v lednu 1919 vstoupila Rudá armáda. Dlouho se jí nedařilo; první porážku utrpěla hned v únoru. Poláci v létě 1919 zahájili úspěšnou ofenzívu, ale na začátku roku 1920 skončila válka na Sibiři a Rudá armáda přesunula zkušené oddíly na západ. Stejně tak ale posilovali armádu i Poláci. Ale najednou ‚na bokovku‘ šel dělat politického komisaře Jihozápadního frontu jakýsi Pepík Džugašvili, obyčejný civil, jinak lidový komisař pro národnosti. Karta se, jak už to v takových případech bývalo obvyklé, náhle obrátila, Petljurovi rychle spadl hřebínek a uprchl za svými chlebodárci do Polska.
Tímto okamžikem ‚Ukrajina‘ spadla do náruče bolševikům. Ale ti a konkrétně asi především Stalin si zřejmě neuvědomili špinavost celé té ukrajinské historie a její následky. Bolševici sice celé území fakticky anektovali, ale mezitím z diverze vzniklá ‚ukrajinská myšlenka‘ se zakořenila v řadách místní inteligence. Tato inteligence měla ve společnosti velkou váhu a nyní se zformovala pod bolševickými prapory. Stalin byl velmi umírněný a vyhýbal se jakýmkoliv tvrdým řešením. V tomto případě (jako faktický vítěz) asi rozhodoval o osudu místních krajů a jejich představitelů. Neprovedl žádné kroky proti fašizujícím představitelům místní moci. Zle se to vymstilo o desetiletí později a stalo se to zřejmě jedním z hlavních kořenů problémů, které vyústily ve stranickou čistku třicátých let.
Asi si kladete otázku, jak mohu tvrdit, že při připojení Ukrajiny nedošlo k čistkám. Nenašel jsem o tom žádné alespoň trochu důvěryhodné zdroje. Natož o tom, že by se na tom podílel ten ‚bídák‘ Stalin. Všichni ti Bronštejnové, Chruščovové a Goebbelsové na Stalina nasypali hromadu své vlastní špíny a přidali k tomu spoustu lží a výmyslů, ale o tom, že by Stalin vyvolal teror v roce 1920 během obsazení Ukrajiny, není nikde ani slovíčko7.
1Jirásek A.: F. L. Věk
2Ve skutečnosti jazyková norma ukrajinštiny asi není dodnes příliš stabilizovaná. Moje maminka, která vyrůstala na Donbasu a ukrajinštinu se ve škole učila, říká, že současná ukrajinština se silně odlišuje od ukrajinštiny 40. let. Jako by měl jazyk jiný původ.
3de.wikipedia.org/wiki/Max_Hoffmann
4ru.wikipedia.org/wiki/Центральная_рада_Украинской_Народной_Республики
5cs.wikipedia.org/wiki/Ukrajinská_lidová_republika
6cs.wikipedia.org/wiki/Polsko-sovětská_válka
7Viz také E. A. Prudniková: Второе убийство Сталина; nakladatelství OЛMA, Moskva, 2010