29.12.2016

Další úryvek z chystané knihy "Bůh synergie" (anotace + obsah)

Jedná se o knihu českého autora, která je v procesu tvorby/dokončování.

Ruská zvláštnost

Ruské podnebí

Rusko má jednu objektivní zvláštnost, která jej naprosto odlišuje od ostatních států tohoto světa a má ve svém důsledku velmi podstatný dopad jak na chování a zvyky obyvatel Ruska, tak i na organizaci státu. Jde o podnebí¹. Velká část Ruska má totiž vegetační období dlouhé i pouze 5 měsíců², zatímco valná většina ostatního světa má vegetační období dlouhé 7-8 měsíců, nebo i více. Jsou zde také rozsáhlé oblasti položené jižněji, jejichž specifikem je pro změnu nedostatek vody. V průměru v Rusku vyroste na jednotku plochy polovina zelené hmoty, než v západní Evropě a jen pětina, toho, co v ohromné a žírné nížině Missisipi a Missouri. Rusko je tak zemědělskou společností s nejhorším podnebím, další společnosti s podobným podnebím jsou již jen pastevecké a lovecké. Krátká vegetační doba znamená velké riziko neúrody a malý a nejistý přebytek potravin. A proto se ruské obyvatelstvo, venkov i stát organizovaly tak, aby zajistily maximální a všeobecnou potravinovou bezpečnost.

Prvním důsledkem této situace bylo to, že Rusko vlastně dlouho nebylo feudálním státem v pravém slova smyslu, tedy že by šlechta získávala za svoje služby půdu a na ní hospodařící rolníky a žila by z přebytků práce rolníků. Ruské impérium bylo především obchodní společností, která vydělávala na dálkovém obchodu – a vládcové, vlastně velcí obchodníci, obyvatelstvo potřebovali pro obsluhu obchodních cest.

Ruská vesnice (přesněji občina³) byla silně kolektivizovaná a byla vlastně systémem všeobecného pojištění. Půdu rolníci nevlastnili, ovšem panovník jim ji zdarma přenechával k využití – tedy sedláci nemohli půdu ztratit⁴. Krátké vegetační období nutilo k maximálnímu nasazení: když byl některý sedlák hotov na svých polích, šel pomoci méně úspěšným sousedům. Tím se zajišťovalo maximálně rychlé provedení zemědělských prací a zvýšení naděje na slušnou úrodu, kterou potom občina disponovala. Krátké vegetační období a nutnost velké intenzity prací zároveň omezovala možnosti investic práce do zvýšení úrodnosti půdy, neboť po skončení vegetačního období půda rychle zamrzá a nedá se na ní až do jarního tání pracovat⁵.

Občina tak představovala jistého křížence samostatného a kolektivního hospodaření. Občina přidělila políčka jednotlivým rolníkům, kteří je obhospodařovali. Úroda ovšem připadla celé občině. Ta z výnosů zaplatila daně a další poplatky a zbytek rozdělovala mezi své členy. Výnosy rozdělovala nejen mezi rolníky, ale i mezi lidi neschopné práce, tedy jednak mezi invalidy, nemocné a staré, jednak mezi sirotky. Plnila vlastně funkci společenského pojištění. Občina na jedné straně byla požehnáním, na druhé straně ovšem prokletím. Občina sice půdu rozdělovala a rolníci hospodařili na malých kouscích půdy, často i velmi vzdálených a neměli jistotu, že příští rok budou pracovat na stejném políčku. Rolníci se nestarali o výnosnost půdy, ostatně dlouhá zima jim k tomu ani nedávala prostor a velmi dlouho se také udrželo hospodaření založené na žďáření (vypalování lesa a zřizování polí na několik let na této půdě).

Velkovýroba jako taková zřejmě byla omezena jen na některé kozácké oblasti, ale zde se nejednalo o klasické sedláky, ale vlastně o dělníky na velkostatcích. Právě tyto velkostatky ovšem byly schopny vyvážet, ostatní samostatní rolníci vypěstovali sotva na přežití. (Je to nepříjemná analogie se současným přístupem k zemědělství, kdy malá nevýkonná hospodářství získávají nesmyslné dotace.)

Daně se dlouho řešily zdánlivě zastarale, naturálně, tedy výkonem práce na velkostatku. Byla to však vlastně dvojitá pojistka. V případě neúrody rolník neměl žádné další daňové povinnosti (již si je odpracoval) a zároveň výnosy těchto velkostatků sloužily jako pojistný fond, který panovník používal na řešení nejvážnějších případů neúrody. Tyto lidi potřeboval pro svůj obchod.

Doporučuji si všimnout toho, že výnosy velkostatků nebyly příjmem šlechty, ale primárně se redistribuovaly do míst s neúrodou. Kromě toho tento výběr daní zajišťoval hospodářský rozvoj (a to je opět dosti netypické), velkostatky byly vlastně jediným motorem technického rozvoje na venkově, byly to v Rusku jediní velkovýrobci a nositelé pokroku.

Zajímavým důsledkem je také to, že Rusko obecně nemělo přebytek institucí. Zatímco jinde na světě instituce vznikaly, když bylo potřeba někomu ‚zavřít hubu nějakým korytem‘ – a později se pak třeba našlo dodatečně nějaké uplatnění, v Rusku instituce vznikaly, až když to bylo nezbytné, přebytek potravinových zdrojů vlastně nikdy neexistoval a neumožňoval přístup, obvyklý v zemědělsky příznivějších zemích⁶.

A nelze vynechat ani to, že dalším důsledkem je nízká hustota obyvatelstva, díky čemuž má Rusko (i vzhledem k zeměpisným podmínkám – obřím pláním) problém se zajištěním své bezpečnosti. Velmi snadno se stává cílem loupežných nájezdů. V dějinách takto vynikali Němci (Řád německých rytířů) a Poláci, kupodivu asi v menší míře Mongolové, kteří se rychle zaměřili na výběr daní. Na druhou stranu stejné příčiny také vedou k tomu, že Rusko prakticky nelze dobýt. Důsledkem je preventivní ‚slovní‘ obrana, řeči o vlastní síle, které však jsou pouze ‚vrčením psa, který nechce být napaden‘.

Vydržené zlo

Je zde ještě jedna věc, která (alespoň podle mého názoru) je také důsledkem výše uvedeného, byť nepřímo. Řídce osídlené Rusko se zformovalo jako stát na jedné straně silně centralizovaný, na straně druhé jako stát s velkou mírou místní autonomie na různých úrovních a minimálně svázaný různými společenskými dohodami. Naproti tomu v Evropě je většinou společenský řád založen na vzájemných dohodách mocných, kteří se prosazují v rámci různých koalic a samotné koalice jsou vlastně výslednicí sil v rámci vyvažování zájmů.

Ovšem v okamžiku, kdy ruští vládci začali mít snahu ‚přiblížit se Evropě‘, začali zavádět do ruských zvyklostí naprosto nesmyslné záležitosti, které postupně ruskou společnost zdeformovaly. Tím, kdo tento trend nastoupil, byl Alexej II. a potom hlavně Petr I. (nechápu proč) řečený Veliký. Další osudový krok vykonal Petr III., když zbavil šlechtu povinností, především vojenské služby. Výsledkem byla ztráta odpovědnosti společenských elit. Viníci nebyli jen tito tři, ale asi skoro všichni panovníci počínaje Alexejem II. (ve zkrácené podobě viz Stručné dějiny Ruska ve Slovníčku na konci knihy). Samozřejmým spoluviníkem byla ruská šlechta, jejíž nemalá část situaci maximálně využila; v zásadě se šlechtě podařilo zbavit se všech svých povinností a zároveň si udržela veškerá svá privilegia. Za takový vedlejší efekt tohoto stavu považuji proslulý pojem ‚zbytečný člověk‘, velmi dobře popsaný v ruské literatuře. To nebyli jenom literární hrdinové, ale skutečné osoby, které navzdory své mravní bídě dokázaly pečlivě vynášet svůj šlechtický původ.

Ztráta odpovědnosti společenských elit se ovšem projevila nejen v romanovském období, ale i v sovětském období a moje vlastní pozorování ukazují, že je problémem dosud. Naprostá neodpovědnost, bezuzdnost a bezohlednost šlechty se za revoluce pouze přetavila na naprostou nezodpovědnost, bezuzdnost a bezohlednost nové ‚rudé šlechty‘ – vysokých stranických funkcionářů a také vysokých vojenských velitelů, viz například sborník ruského vědce a publicisty A. D. Košeleva⁷. Stav ruské společnosti pozdně romanovského období zasvěceně popisuje Alexandr Buškov v knize Rudý car. Ono ostudné chování sovětských generálů a maršálů za druhé světové války, jejich bezohlednost vůči jim podřízeným vojákům se vlastně velmi podobá chování staré ruské šlechty. A ani vojenskými pány to nekončí, zajímavé případy popisuje ruský lékař a publicista S. S. Mironin ve vztahu k ‚elitním‘ doktorům, kteří pro spoustu funkcí léčit prostě neuměli⁸. Mám ten dojem, že současné Rusko má v tomto směru určitou výhodu, protože velká část těchto … Rusko opustila a s všelijak pobraným majetkem (ani to raději nekomentujme) se usadila v té vytoužené Evropě a USA. Je ovšem také pravda, že současné Ruská federace se v tomto směru začala trochu starat a někteří z těch, co se pokoušeli ve svých špinavostech pokračovat, dostali alespoň trochu přes prsty.

Mnohé, mezi jiným i knihy Alexandra Buškova, nasvědčuje tomu, že se Stalin snažil tento stav zlikvidovat. Ale další vývoj svědčí o tom, že tento, jinak velmi pečlivý, tvrdý a důsledný člověk, v těchto případech velmi často své vlastní zásady nedodržel. K jeho vlastní smůle tak tvrdých dopadů jeho rozhodnutí byli ušetřeni lidé, kteří se zřejmě podíleli na jeho smrti, smrti jeho spolupracovníků, i smrti jeho politiky a slávy. Ono ‚rubání hlav‘ v politických a společenských elitách bylo samozřejmě spojeno se špatnou pověstí, protože se jednalo o lidi, kteří měli rozsáhlé společenské kontakty. Ovšem nikdo nemá absolutní moc a musí se ohlížet na své okolí, na celou pyramidu moci, svých spojenců. Stalin i v dobách své největší moci ovládal jen malou část státního a stranického aparátu, jenž byl z velké části pod vlivem lidí zcela jiného ražení a zcela jiných názorů. Asi právě tím lze vysvětlit u Stalina neobvyklé jakoby nedržení se vlastních a ověřených zásad, a důsledkem je to, že ani Stalin nedokázal tento strašlivý zvyk ruských elit vykořenit.

Hospodářské důsledky

Ruské podnebí klade zvýšené nároky na spotřebu energie. Dalším faktorem jsou ohromné vzdálenosti, a tedy zvýšené dopravní náklady, což se týká opět spotřeby energie. Na první pohled se nemusí zdát, že podobný vliv má i krátké vegetační období. Ale to vše se musí započítat do výrobních nákladů, které za srovnatelných podmínek, musí v Rusku být vyšší, než v zemích s příznivějším podnebím. Podnebí tedy přímo znevýhodňuje Rusko na poli hospodářské soutěže.

Hospodářské důsledky ruských podmínek se zformulovaly do podoby národohospodářských zákonů:

Zákon Čajanova – o mezích ekonomických pobídek

Podle Čajanovova⁹ zákona je obtížnost zemědělské práce v Rusku natolik vysoká, že finanční pobídky paradoxně vedou ke snížení produktivity, neboť výhodnější je ušetřit svoji práci a držet na minimální úrovni svoji spotřebu, než zvyšovat výrobu a získat prostředky k vyšší spotřebě. To zjednodušeně znamená, že zvýšení ceny zemědělských plodin vede ke snížení zemědělské výroby¹⁰.

Zákon Milova – o důsledcích časových omezení

Podle Milovova¹¹ zákona zkrácení vegetačního období zvyšuje využití vegetačního období pro vlastní růst zemědělských plodin, zvyšuje napětí na provedení polních prací a zmenšuje možnosti investovat do úrodnosti půdy. Zároveň se se zkrácením vegetačního období zvětšuje rozdíl v intenzitě práce mezi vegetačním obdobím a dobou vegetačního klidu a prodlužuje se období vegetačního klidu, kdy rolník nemůže být produktivní. Zatímco tlak na včasné provedení zemědělských prací zvětšuje intenzitu práce během vegetačního období, během prodloužené doby vegetačního klidu je možné udělat méně práce v důsledku velkých mrazů. Na provedení stejné práce během kratšího vegetačního období je nutno mít více prostředků, časová omezení tedy kladou zvýšené nároky na investice.

Zákon Parševa – o váze omezujících činitelů

Podle Parševova¹² zákona mají rozhodující vliv na investice za jinak stejných podmínek místní omezení. Různá místní omezení mají různou váhu a různou možnost kompenzace, přičemž zeměpisná omezení jsou nejstabilnější a kompenzují se nejhůře. Podrobněji pro ruské podmínky lze zákon zformulovat takto: ‚Za rovných podmínek, s výjimkou těch, které nelze narovnat na hranicích země vzhledem k zeměpisné poloze, za podmínky volného pohybu peněz, kapitálu, zboží a pracovní síly, veškeré zboží vyrobené v zemi s neopominutelným omezením (zima, horko, nedostatek vody …) bude dražší, než zboží stejné kvality vyráběné v zemi, kde takové omezení není.‘¹³ Tento zákon říká, že je pro Rusko nevýhodné vstupovat do ekonomických uskupení s otevřeným pohybem kapitálu a zboží, protože v takové situaci bude vždy docházet k odtékání kapitálu z Ruska.

Důsledky

Pochopení těchto zákonitostí extrémních podmínek vysvětluje celou řadu ruských specifik a kupodivu bez zajímavosti není ani pro nás.

Tyto tři zákony vlastně vysvětlují, proč bylo Ruské impérium beznadějně zaostalým státem, proč se za Stalinových dob změnilo na velmoc, proč se s reformami v devadesátých letech 20. století propadlo, a zároveň říká, za jakých podmínek ruské hospodářství zase může začít růst. Zajímavé na tom je, že správná řešení v ruských podmínkách se zásadně odlišují od řešení uznávaných v jiných částech světa, když ve světě uplatňované mechanizmy vedou v Rusku pouze k propadu, bídě a nejspíše i k novým revolucím.

Čajanovův zákon říká, že zemědělství je nutné v ruských podmínkách udržovat nízkými cenami zemědělských plodin a ty budou nutit rolníky držet vysokou výkonnost. Připomeneme si to, až se budeme zabývat otázkou kolektivizace.

Milovův zákon společně s Parševovým zákonem zase říkají, že v důsledku velmi krátkého léta jsou zemědělské práce časově velmi napjaté, což za dalších rovných podmínek vždy povede k tomu, že investiční kapitál bude utíkat do příhodnějších podmínek za hranice. Pro zajištění úrody se musí během extrémně krátkého období provést velké výkony. Poněkud bizarním důsledkem je i to, že skutečná produktivita rolníka byla v carském Rusku na jednotku času vyšší, než v příhodnějších podmínkách Evropy. Milov také předpověděl vážné problémy ruského zemědělství s reformami devadesátých let¹⁴. Ruské zemědělství je konkurenceschopné pouze za podmínek vysokých investic a za intenzívního využití sezónní práce. Vzhledem k ruskému podnebí ovšem není možné sezónní pracovníky po zbytek roku ponechat bez práce, protože spotřeba energie v zimě je veliká a drahá. Z toho pochází u nás tolik posmívaný fenomén brigád na venkově, který ve své době představoval intuitivní a přímo optimální postup vyčleňování zdrojů pro zemědělství.

Milov zároveň tímto vysvětluje, proč Rusko a SSSR dosáhly vynikajících výsledků použitím metod, které jsou v ostatním světě považovány za špatné, tj. monopol a snížení diverzity. Výpomocné (brigádnické) práce obyvatel měst na venkově byly (podle Milova) důsledkem intuitivního pochopení těchto zákonitostí. Je pozoruhodné, že Sovětský svaz pod vedením Stalina zvolil optimální mechanizmus vlastního rozvoje. I na toto si vzpomeneme, až se budeme zabývat kolektivizací.

Vojenská doktrína

Důsledkem ‚ruského specifika‘ je i klasická ruská vojenská doktrína. Ta se podstatně liší od vojenské doktríny ostatního světa a stojí za poněkud bizarními historickými událostmi. Jako příklad uveďme Napoleona. Napoleon prakticky neprohrál žádnou bitvu svého ruského tažení, ale nakonec prostě se zbytky své armády z Ruska utekl a válku na celé čáře prohrál. Zkusme to trochu zjednodušeně vysvětlit.

Válčení vždy bylo a je i dnes hodně drahou záležitostí a je také vždy spojeno s velkými vlastními ztrátami. Ale kdo by válčil, kdyby měl tratit? Nikdo! Do války vždy alespoň jedna strana vstupuje s cílem něco získat.

Vládce sebere vojsko a vypraví se s ním proti jinému vládci. A vlastně i samotní vojáci do války nejdou s cílem pokropit nějaké cizí kraje svojí krví, ale něco získat, přesněji řečeno, naloupit si. Vojsko vstupuje do bitev a ztrácí v něm své síly. A po vítězných bitvách obsazuje území a v nějaké formě na něm rabuje, doplňuje svoje zásoby a přivlastňuje si nemovitosti a cennosti. Takové válčení je atraktivní, na možnou smrt se tolik nehledí, protože vojáci i vládce mohou rychle zbohatnout.

Tak tomu je na většině pevniny naší zeměkoule. Ale širé ruské pláně s řídkým osídlením a špatným podnebím omezují použitelnost tohoto prostého přístupu klasické vojenské doktríny¹⁵. Vybojování vítězné bitvy na území Ruska může sice znamenat obsazení velkého území, ale řídké osídlení znamená věnovat více sil a času na samotné rabování, které přinese jen poměrně malé množství nezbytného proviantu. Při svém zásobování se proto vojsko nemůže spoléhat na obsazené území. Jeho postup vpřed je podmíněn prodloužením zásobovacích tras, které vážou další síly invazních armád. Účinnost ruských podmínek může posílit ustupující armáda, když za sebou nechává spálenou zemi. A samotné místní obyvatelstvo se rabování také vzpírá. Agresor je jen stěží schopen celé rozlehlé území zajistit svými jednotkami a přinutit obyvatelstvo k poslušnosti. Partyzánská válka je v podmínkách Ruska logické pokračování boje v týlu. Postup nepřátelských vojsk do ruského vnitrozemí znamená samozřejmě přímou ztrátu z boje, která ale není kompenzována nějakým výnosem z obsazeného území. Obsazení území a prodloužení zásobovacích tras představuje jen další ztrátu. Vítězství v bitvě není za těchto podmínek rozhodující. Důležité je udržet vlastní bojeschopnost a zabránit nepříteli získat zásoby. V tomto směru má jasnou výhodu ustupující strana, která za sebou nechává spálenou zemi. Základem je funkční týl; samotná bitva a její výsledek nemusí být vůbec podstatné.

Vznik této doktríny umožnila velká územní expanze za vlády Ivana IV. Rusko se tehdy stalo tak velikou zemí, že i sebesilnější armády ztratily schopnost ho zničit. Jen o něco později se rodící doktrína bezděčně uplatnila při vyhánění ‚lžidimitrijů‘ a Poláků. Pokud vím, vlastním tvůrcem této vojenské doktríny je Petr I. a využil ji v době Severní války. Tím, kdo na tuto strategii tehdy doplatil, byl mladý švédský král Karel XII.

Později si tuto vojenskou doktrínu na vlastní kůži vyzkoušel Napoleon, i když, tady je zajímavé upřesnění: Napoleon měl rozumu docela dost a do války s Ruskem jít nechtěl. Ale jeho milenka, polská šlechtična Maria Walewská a namyšlení hejskové vznešení polští šlechtici okolo ní, Napoleona do této války zatáhli¹⁶. Napoleon to neustál. (Samotná legenda okolo trojúhelníku Walewské, Walewského a Napoleona by si zasloužila střízlivý rozbor, ale to je mimo naše téma. Kam čert nemůže, nastrčí bábu. Nebo Poláky. Anebo obojí …)

A do třetice si z ruské země pokusili ukousnout i Němci. Nejprve to byl Vilém II., komu se nedostávalo kolonií a který chtěl tento nedostatek řešit na účet Ruska. Jenomže Schlieffenův plán¹⁷ nevyšel, a tak pokračování bylo na Hitlerovi. Hitler prakticky zopakoval Napoleonovo tažení – s ohromnými silami podporovanými prakticky celou Evropou, výborně vycvičenou a vyzbrojenou armádou. Ale také on se utopil v hlubokém ruském týlu.

Ruská duše

Pečlivě si pročtěte předchozí odstavce. Všimněte si úžasné loajality ruského obyvatelstva: ustupující armáda místnímu obyvatelstvu zničí zásoby potravin, není přitom schopná zajistit jeho evakuaci, a přesto ruské obyvatelstvo zůstává loajální vůči ruské moci a vede odpor proti agresorovi za podmínek, kdy vlastní moc je velmi daleko a nemůže přijít na pomoc. Ustupující armáda zbavila obyvatelstvo zásob, a ti lidé nasazují své životy za návrat moci, kterou tato armáda reprezentuje. Tak to bylo před staletími, a tak je tomu i dnes. Ruský lid je velmi vnímavý ke svobodě své země a ochotně ji za všech okolností brání.

Ve světle pochopení této záležitosti vypadá jinak i tolik vysmívané uvědomění sovětských lidí. Například v knize Ocel a struska¹⁸ autor popisuje průběh stranické schůze, kde řadoví pracovníci napadali funkcionáře a ředitele za ‚uspokojenost‘. Dělníci na schůzi říkají, že se nechtějí stydět před svými bratry-vojáky, a že tato válka nemá týl, ale pouze tři fronty – partyzánský v týlu nepřítele, vlastní linie a sovětské zázemí, které musí vyrábět vše, co bojující vojáci potřebují. To je velmi podobné dalším popisům té doby a s nejvyšší pravděpodobností odpovídá realitě.

Další zajímavosti najdeme v knize J. Fidlera¹⁹, něco ve wikipédii, něco v této knize a tak si přečteme jména a životopisy ruských vojevůdců: Polní maršál hrabě Michail Bogdanovič Barclay of Tolly se angažoval v napoleonských válkách. Pavel Karlovič von Rennenkampf, účastník tažení do Číny, Rusko-Japonské války a 1. světové války. Hned tři Bagrationové, gruzínská šlechta pocházející z Tiflisu a řada dalších, například v této knize vystupující Sergej Juljevič Witte, Vjačeslav Konstantinovič von Pleve, Francois Le Fort, všechno původem cizinci, velmi často Němci, kteří se přeměnili na ‚kované‘ Rusy. Podobně jsem zachytil tvrzení, že řadoví vojáci a důstojníci Napoleonovy armády se domů do krásné a teplé Francie nevraceli, ale rychle se v tom ledovém království poruštili. Jistě, Napoleon nakonec z Ruska utekl sám a zbytky vojska ponechal svému osudu, jenomže i tak bych očekával, že vojáci budou mít snahu najít cestu domů. A to jsme se ještě ani nedotkli problémů ruské společnosti …

Porovnejme to s našimi dějinami. Čeští Němci po celou dobu svého pobytu v Čechách udržovali svoji výlučnost, dokonce dlouho i vlastní zákonodárství a navzdory mnoha tvrzení nevrostli do české společnosti. Odedávna byli zdrojem velkého společenského napětí, zatímco cizinci v Rusku se poruštili²⁰. Všimněte si Buškovova poněkud humorného hodnocení ruské vlastenecké fronty. Co ze studených ruských plání za tím bylo?