19.11.2017
Dokument pro studenty konceptuálních technologií.
Dne 1. března 1936 poskytl J.V.Stalin rozhovor Royi Howardovi, spolumajiteli Scripps-Howardových novin. Zdroj: Spisy, sv. 14 Vydavatel: Red Star Press Ltd., Londýn, 1978.
Howard: Jaké by, podle vašeho mínění, mohly být důsledky nedávných událostí v Japonsku vůči situaci na Dálném východě?
Stalin: To je zatím těžké říci. Máme k dispozici příliš málo materiálu, pročež obrázek není dostatečně jasný.
Howard: Jaký bude sovětský postoj, kdy by Japonsko zahájilo dlouho očekávanou vojenskou operaci proti vnějšímu Mongolsku?
Stalin: „Kdyby se Japonsko snažilo zaútočit na Mongolskou lidovou republiku a zasahovat do její nezávislosti, budeme muset Mongolské lidové republice pomoci. Litvinovův asistent Stomonjakov nedávno v této věci informoval japonského velvyslance v Moskvě a poukázal na neměnné přátelské vztahy, které SSSR udržuje s Mongolskou lidovou republikou od roku 1921.“
Howard: Mohl japonský pokus zmocnit se vojenskou anexí Ulanbatoru ospravedlnit ozbrojenou akci SSSR a lze tuto chápat jako pozitivně nutnou intervenci?
Stalin: Ano.
Howard: Zapříčinily nedávné události v této oblasti nějaké nové japonské aktivity, které jsou sověty vykládány agresivně?
Stalin: Myslím, že jakkoli Japonci pokračují v soustředění vojsk na hranici Mongolské lidové republiky, žádné nové pokusy o hraniční konflikty zatím nejsou pozorovány.
Howard: Zdá se, že Sovětský svaz věří, že Německo a Polsko připravují agresivní návrhy proti Sovětskému svazu a plánují vojenskou spolupráci.
Polsko však protestovalo proti neochotě povolit jakýmkoli zahraničním jednotkám používání polského území jako bázi operací proti třetímu státu. Jak si Sovětský svaz takovou agresi ze strany Německa představoval? Z jaké pozice a jakým směrem měly působit německé síly?
Stalin: Historie ukazuje, že pokud nějaký stát hodlá vést válku proti státu jinému, dokonce ani ne sousednímu, začne hledat hranice, přes něž se může dostat k hranicím státu, který chcenapadnout. Agresivní stát obvykle takové hranice nachází. Nalezne je buď pomocí síly, tak jako v roce 1914, kdy Německo napadlo Belgii, aby zaútočilo na Francii, nebo si takovou hranici „vypůjčí“ jako například Německo z Lotyšska v roce 1918, pro svůj plánovaný nájezd na Leningrad. Nevím přesně, jak a jaké hranice si Německo pro svůj cíl uzpůsobí, ale myslím, že jistě nalezne lidi ochotné mu hranici „zapůjčit“.
Howard: Zdá se, že celý svět dnes předpovídá další velkou válku. Pokud se válka ukáže jako nevyhnutelná, kdy, pane Staline, myslíte, že přijde?
Stalin: To není možné předvídat. Válka může propuknout nenadále. Války se v současnosti nevyhlašují. Prostě začínají. Na druhou stranu mám však za to, že pozice přátel míru se stávají silnějšími. Přátelé míru mohou pracovat otevřeně a mohou se spolehnout se na sílu veřejného mínění. Mají pod svou kontrolou například Společnost národů. To je místo, kde mají přátelé míru výhodu. Jejich síla spočívá ve skutečnosti, že jejich aktivity proti válce jsou podpořeny vůlí širokých skupin lidí. Na světě není lidu, který chce válku. Pokud jde o nepřátele míru, jsou nuceni pracovat tajně. V tom jsou nepřátelé míru v nevýhodě. Mimochodem, není vyloučeno, že právě kvůli tomu mohou rozhodnout o vojenském dobrodružství řízeni zoufalstvím.
Howard: Mělo-li by, pane Staline, k válce dojít, kde je její propuknutí nejpravděpodobnější? Kde se hrozivá válečná mračna stahují nejvíce, na východě nebo na Západě?
Stalin: „Podle mého názoru existují dvě místa válečného nebezpečí. První je na Dálném východě, v pásmu Japonska. Mám zde na mysli četná prohlášení japonské militaristické generality vyhrožující jiným mocnostem. Druhým místem válečné hrozby je zóna Německa. Je těžké říci, která z obou je děsivější. Hrozbou zůstávají obě dvě – existují a jsou činorodé. Ve srovnání s oběma těmito nejdůležitějšími místy válečného ohrožení je italsko-habešská válka pouhou epizodou. V současné době číhá na Dálném východě nebezpečí, které představuje a vykazuje aktivitu největší a nejzákeřnější. Centrum tohoto nebezpečí se však může posunout do Evropy. To je naznačeno například rozhovorem, který nedávno poskytl pan Hitler francouzským novinám. V tomto rozhovoru to vypadá, jakoby se Hitler pokoušel říkat věci mírně a klidně, avšak svou „mírumilovnost“ zakončil urážkami i hrozbami vůči Francii i Sovětskému svazu, pročež z jeho „míru“ nezůstal kámen na kameni.“ Víte, pokud chce Hitler hovořit o míru, měl se vyhnout vyhlašování hrozeb. To je symptomatické.
Howard: Podle vás, jaká situace nebo podmínka dnes představuje hlavní vojenskou hrozbu?
Stalin: Kapitalismus.
Howard: Kapitalismus v jakém konkrétním projevu?
Stalin: V projevu imperialistickém a uzurpátorském.
Nezapomeňte, jak vznikla první světová válka. Vznikla z touhy znovu rozdělit svět. Dnes máme stejné pozadí. Existují kapitalistické státy, které se domnívají, že byly podvedeny při předchozím přerozdělování sfér vlivu, území, zdrojů surovin, trhů atd., a které by chtěly další přerozdělení, jež by byla v jejich prospěch. Kapitalismus ve své imperialistické fázi je systém, který považuje válku za legitimní nástroj pro řešení mezinárodních sporů, což je právní metoda ve skutečnosti, není-li v právu.
Howard: Neexistuje žádný prvek nebezpečí ve skutečném strachu, který tkví v tom, co nazýváme kapitalistickými zeměmi, ze záměru Sovětského svazu prosazovat své politické teorie mezi jinými národy?
Howard: Znamená toto vaše prohlášení, že Sovětský svaz v nějakém rozsahu opustil své plány a záměry vyvolat světovou revoluci?
Stalin: Nikdy jsme takové plány ani záměry neměli.
Howard: Nepochybně berete pane Staline v úvahu skutečnost, že většina světa má už dlouho jiný dojem.
Stalin: To je důsledek nedorozumění.
Howard: Tragické nedorozumění?
Stalin: Ne, komické. Či snad tragikomické.
Víte, my marxisté věříme, že revoluce se uskuteční také v jiných zemích. Bude však moci proběhnout pouze tehdy, až ji revolucionáři v těchto zemích budou považovat za možnou nebo nezbytnou. Vývoz revoluce je nesmysl. Každá země udělá vlastní revoluci, pokud chce, a pokud nechce, žádná revoluce nebude. Například naše země chtěla provést revoluci a udělala to, a teď stavíme novou, beztřídní společnost.
Ale tvrdit, že chceme udělat revoluci v jiných zemích, vměšovat se do jejích životů, znamená říci, co je nepravdivé a co jsme nikdy nehájili.
Howard: V době navázání diplomatických vztahů mezi SSSR a USA, si prezident Roosevelt a třetí sovětský lidový komisař pro zahraniční věci působící v letech 1930–1939 Maxim Litvinov vyměnili stejné poznámky týkající se otázky propagandy.
Ve čtvrtém odstavci Litvinovova dopisu prezidentu Rooseveltovi Maxim Litvinov uvedl, že se „sovětská vláda zavazuje nepřipustit na svém území žádnou formaci nebo rezidenturu mající za cíl násilné svržení nebo přípravu na svržení či změnu politického nebo společenského řádu celého území nebo jeho části či majetku.“ Proč, pane Staline, Litvinov podepsal tento dopis, přestože bylo dodržování podmínek odstavce 4 neslučitelné se zájmy Sovětského svazu nebo mimo jeho kontrolu?
Stalin: Plnění závazků obsažených v odstavci, který jste citoval, je pod naší kontrolou; splnili jsme a nadále tyto povinnosti plníme. Podle naší ústavy mají političtí emigranté právo na pobyt na našem území. Poskytujeme jim právo na azyl, stejně jako Spojené státy udělují právo na azyl politickým emigrantům.
Je zcela zřejmé, že když Litvinov podepsal tento dopis, předpokládal, že povinnosti obsažené v něm budou oboustranné. Myslíte si, pane Howarde, že skutečnost, že na území USA existují ruské bílé gardy, které provádějí propagandu proti Sovětům i ve prospěch kapitalismu, jejichž členové se těší hmotné podpoře amerických občanů a které v některých případech představují skupiny teroristů, je v rozporu s podmínkami dohody mezi Rooseveltem a Litvinovem? Tito emigranté mají evidentně právo na azyl, který existuje rovněž ve Spojených státech. Pokud jde o nás, nikdy bychom netolerovali na našem území jediného teroristu, bez ohledu na to, proti komu by jeho zločinecké plány směrovaly. Je zřejmé, že právo na azyl je v USA poskytováno v širším výkladu než v naší zemi. Ale my se tím netrápíme. Možná řeknete, že sympatizujeme s politickými emigranty, kteří přijdou na naše území.
Copak neexistují žádní američtí občané, kteří by sympatizovali s ruskými bělogvardějskými emigranty protlačujícími prokapitalistickou a antisovětskou propagandu? Tak jaký je důvod? Nejde o pomoc těmto lidem, ani o financování jejich činnosti. Podstatou je, že úředníci nějakého státu se musí zdržet zasahování do vnitřního života státu jiného. Naši úředníci tuto povinnost plní čestně i upřímně. Pokud některý z nich svou povinnost neplní, dejte nám o tom vědět. Kdybychom šli příliš daleko a požadovali, aby byli všichni bělogvardějští emigranti deportováni ze Spojených států, zasahovalo by to do práva na azyl vyhlášeného jak v USA, tak v SSSR. Přiměřená mezní hodnota pro nároky a protipohledávky zkrátka musí být uznána. Dopis Rooseveltovi podepsal Litvinov nikoliv jako soukromá osoba, ale jako zástupce státu, stejně jako to učinil prezident Roosevelt. Jejich dohoda je dohodou mezi dvěma státy. Při podpisu této dohody měli Litvinov i prezident Roosevelt jako zástupci dvou států na mysli aktivity činitelů svých států, které nesmějí a nebudou zasahovat do vnitřních záležitostí druhé strany. Právo na azyl vyhlášené v obou zemích nemůže být touto dohodou dotčeno.
Howard: Nevystoupili američtí komunisté Browder a Darcy před sedmým kongresem komunistické internacionály v loňském létě s apelem na svržení americké vlády?
Stalin: Přiznám se, že si projevy soudruhů Browdera a Darcyho nepamatuji. Ani si nepamatuji, o čem mluvili. Je možné, že něco takového řekli. Nebyli to však sovětští lidé, kteří zformovali Komunistickou stranu USA.
Vytvořili ji Američané. Existuje v USA. Legálně. Staví své kandidáty do voleb, včetně těch prezidentských. Pokud by měli soudruzi Browder a Darcy promluvu v Moskvě jednou, pak by stovky podobných a ještě ostřejších projevů učinili doma v USA. Američtí komunisté mohou svobodně zastávat své myšlenky, není-liž pravda? Nebylo by správné činit sovětskou vládu odpovědnou za aktivity amerických komunistů.
Howard: Ale není v tomto případě pravdou, že jejich činnost probíhala na sovětské půdě v rozporu s podmínkami paragrafu č. 4 dohody mezi Rooseveltem a Litvínovem?
Stalin: Jaké jsou aktivity Komunistické strany? Jakým způsobem o sobě dává strana vědět? Obvykle její aktivity spočívají v organizování mas pracujících, setkáních, pořádání mítinků demonstrací, stávek atd. Není třeba dodávat, že američtí komunisté nic z toho nemohou dělat na sovětském území. V SSSR nemáme žádné americké dělníky.
Howard: Domnívám se, že jádrem vaší myšlenky je fakt možnosti zajistit pokračování v dobrých vztazích mezi našimi zeměmi?
Stalin: Ano, absolutně.
Howard: Nelze popřít, že v Rusku nebylo dosaženo komunismu. Státní socialismus však budován byl. Netvrdily fašismus v Itálii a nacionální socialismus v Německu, že dosáhly podobných výsledků? Nebyly však tyto dosaženy za cenu privatizace, obětování osobní svobody ve jménu dobra státu?
Stalin: Termín „státní socialismus“ je nepřesný.
Mnoho lidí tímto termínem označuje systém, v němž určitá část bohatství, někdy docela značná část, přechází do rukou státu nebo je pod jeho kontrolou, zatímco převážná většina závodů a továren země zůstává vlastnictvím soukromých osob. Společnost, kterou jsme vybudovali, nelze nazvat „státní socialismus“. Naše sovětská společnost je společnost socialistická, protože soukromé vlastnictví továren, závodů, půdy, bank i soustavy dopravního systému systému bylo zrušeno a k užívání poskytnuto veřejnosti. Společenskou organizaci, kterou jsme vytvořili, lze nazvat sovětskou socialistickou organizací, která není zcela dokončena, ale v zásadě jde o socialistickou organizaci společnosti.
Založení této společnosti je veřejným majetkem: majetkem státním, tj. národním, lidovým a rovněž družstevním i kolektivním zemědělským. Ani italský fašismus, ani německý nacionální „socialismus“ nemá s takovou společností nic společného. Je tomu především proto, že soukromé vlastnictví továren a dílen, pozemků, bank, dopravy atd., zůstává nedotčené, a proto kapitalismus zůstává v plné síle v Německu a v Itálii.
Ano, máte pravdu, ještě jsme nevytvořili komunistickou společnost. Není tak snadné budovat takovou společnost. Pravděpodobně jste si vědomi rozdílu mezi socialistickou společností a komunistickou společností. V socialistické společnosti stále existují určité nerovnosti v majetku. Ale v socialistické společnosti již není nezaměstnanosti, žádného vykořisťování, ani útisku národností. V socialistické společnosti je každý povinen pracovat, ačkoli odměnu za práci nedostává podle svých požadavků, ale dle množství a kvality práce, kterou vykonal. To je důvod, proč stále existují mzdy a navíc mzdy nerovné, diferencované. Teprve až se nám podaří vytvořit systém, v němž by lidé dostávali odměnu za svou práci od společnosti, nikoli podle množství a kvality práce, kterou vykonali, ale dle svých požadavků bude možné říci, že jsme vybudovali komunistickou společnost.
Vy říkáte, že jsme v zájmu vybudování naší socialistické společnosti, obětovali osobní svobodu, čímž utrpělo soukromí.
Vaše otázka naznačuje, že socialistická společnost popírá osobní svobodu. To není pravda. Pochopitelně, aby se vybudovalo něco nového, je třeba ušetřit, akumulovat zdroje, snížit spotřebu času a půjčit si od ostatních. Pokud si chce člověk postavit dům, šetří peníze a musí na čas snížit spotřebu, jinak by dům nikdy nebyl vybudoval.
O co více je toto pravdou, když jde o budování nové lidské společnosti? Museli jsme po jistou dobu snížit spotřebu, shromáždit potřebné zdroje a zároveň vynaložit velké úsilí. Přesně to jsme udělali a stavěli socialistickou společnost. Ale tuto společnost jsme nebudovali, abychom omezili osobní svobodu, ale aby člověk mohl být skutečně svobodný. Vystavěli jsme ji v zájmu opravdové osobní svobody, svobody bez uvozovek. Je těžké si představit, jakou „osobní svobodu“ požívá nezaměstnaná osoba, která chodí hladová a nemůže najít zaměstnání.
Skutečná svoboda může existovat pouze tam, kde bylo zrušeno vykořisťování, kde nedochází k útlaku člověka člověkem, kde není žádné nezaměstnanosti ani chudoby, kde člověk není hnán strachem, že bude zítra zbaven práce, domova a chleba. pouze v takové společnosti je osobní i jakákoli jiná svoboda skutečná a nezůstává jen na papíře.
Howard: Vidíte jako slučitelný vývoj americké demokracie a sovětského systému?
Stalin: Americká demokracie a sovětský systém mohou mírumilovně existovat vedle sebe a vzájemně si konkurovat. Avšak jeden se nemůže vyvinout v druhý.
Sovětský systém se nevyvine do americké demokracie, ani naopak. Můžeme mírumilovně existovat bok po boku, jakkoli se nemusíme vzájemně shodnout nad každou maličkostí.
Howard: V SSSR byla vypracována nová ústava, jež stanovuje nový systém voleb. Do jaké míry může tento nový systém změnit situaci v SSSR., v pádu-li se dříve ve volbách objevila jen jedna strana?
Stalin: Pravděpodobně přijmeme naši novou ústavu na konci letošního roku. Komise, která byla jmenována k jejímu sestavování, pracuje a svou práci má brzy ukončit. Jak již bylo oznámeno, dle nové ústavy bude hlasování všeobecné, rovné, přímé a tajné.
Jste zmateni skutečností, že ve volbách vystupuje pouze jedna strana. Nevíte, jak se mohou za těchto podmínek konat volby. Kandidáti budou zjevně navrhování nejen komunistickou stranou, ale rovněž i všemožnými druhy i typy veřejných, nestranických organizací. A takových jsou u nás stovky. Nemáme žádné strany, jež by mezi sebou bojovaly, nemáme ani kapitalistickou třídu stojící proti třídě dělnické a kterou využívají kapitalisté.
NAŠE SPOLEČNOST SE SKLÁDÁ VÝHRADNĚ ZE SVOBODNÝCH PRACUJÍCÍCH MĚST I VESNIC - DĚLNÍKŮ, ROLNÍKŮ, INTELEKTUÁLŮ.
Proč bude naše volební právo všeobecné? Protože nehledí na rozdíly ve vlastnictví (které ještě do jisté míry existují), nevyzdvihuje rasovou či národní příslušnost a neprivileguje, aniž by omezovalo. Ženy se mohou těšit stejným volebním právům jako muži. Naše hlasování bude skutečně rovné.
Proč tajné? Protože chceme sovětskému lidu dát úplnou svobodu hlasovat pro ty, které chtějí zvolit, pro ty, kterým důvěřují, že budou hájit jejich zájmy.
Proč přímé? Protože přímé volby do všech reprezentativních institucí, až na nejvyšší orgány, budou nejlepším zabezpečením zájmů tvrdě pracujících naší nezměrné země. Máte za to, že nebude možnost výběru, že nebude žádné volební soutěže?
Ale bude a já předvídám, že budou i velmi živé volební kampaně. V naší zemi není málo institucí, které pracují špatně. Tyto případy se vyskytují tehdy, když orgán místní samosprávy nesplní některé z mnoha různorodých, rozličných, rostoucích a sílících požadavků pracujících měst a vesnic. Postavili jste dobrou školu nebo ne? Zlepšili jste podmínky bydlení? Jste byrokrat?
Taková jsou kritéria, jimiž miliony voličů poměří způsobilost kandidátů, odmítnou ty nevyhovující, odstraní jejich jména z kandidátských seznamů a podpoří i nominují ty nejlepší. Ano, volební kampaně budou velice živé, povedou se a budou se týkat nejakutnějších problémů, především praktické povahy, těžkostmi a starostmi, jež nejvíce tíží naše pracující. Náš nový volební systém zpřísní činnost všech institucí i organizací a přiměje je k zlepšení jejich práce. Všeobecné, přímé a tajné volební právo se v SSSR stane bičem v rukou obyvatelstva proti těm orgánům vlády, které pracují špatně. Podle mého názoru bude naše nová sovětská ústava nejdemokratičtější ústavou ve světě.
Zdroj: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=624450
Pozn. Hox: v souvislosti s tučně výrazněným viz také: Za co ("elita" a psychotrockisté) nenávidí Stalina
Může tyran a elitář pracovat na to, aby lidé měli co nejvíc volného času na sebevzdělávání a osobní rozvoj, a aby standardem byly 2 vysoké školy, aby člověk nebyl uvězněn v jedné profesi? Nebo jinak - pokud člověk pracuje na tyto cíle, může realizovat protilidskou agendu? Odpověď zní že nikoliv, neboť jakýkoliv tyran, který by uskutečňoval vzdělávání národa, by podrýval pilíře vlastní moci. A naopak, každý systém, který pracuje na ohlupování populace, je ve své podstatě fašistický, jako třeba ten současný démo(n)kratický.
Cíle, které měl Stalin s ústavou roku 1936, nejdemokratičtější ústavou světa (přičemž dodnes), se neuskutečnily, byly překaženy stranickou oligarchií (psychotrockisty), která v odpovědi na stalinskou ústavu r.1936 rozpoutala teror 1937-1938, kde likvidovala všechny své potenciální konkurenty ve volbách. Stalin jen nebyl schopen tomu zabránit, pokud by se pokusil, doplnil by řady obětí "stalinských represí". Dnes už víme, že volební lístky do voleb založených na stalinské ústavě, byly původně na alternativní osnově, to znamená, na každém lístku bylo několik kandidátů, přičemž od vládnoucí strany mohl být jen jeden. Ostatní kandidáti by byli nestraníci, z veřejných organizací, pracovních kolektivů, tento seznam těch, kdo a jak může být nominován, specifikuje právě ústava r.1936. Obsahovala také možnost přímé odvolatelnosti politika na jakékoliv pozici, pokud neplní své povinnosti a odpovědnost vůči těm, kterými byl zvolen. Kdo si stalinskou ústavu prostuduje ten zjistí, že se jedná o etalon přímé demokracie a že tato ústava měla za cíl nikoliv zabetonovat "vládnoucí roli strany", ale naopak, roli strany omezit na funkci kovárny kádrů a odříznout ji od politiky. Reakcí stranické věrchušky na toto nebezpečí své moci byly právě represe a teror roku 1937-1938, které jsou připisovány Stalinovi a v jejichž důsledku se nic z toho potenciálu stalinské ústavy nerealizovalo, protože stranická nomenklatura prosadila hlasovací lístky jen s jedním kandidátem, od strany. O tomto podrobně mluví historik Jurij Žukov v materiálu Jurij Žukov o "stalinských represích".
Psychotrockisté se bojí jako čert kříže pravdy o této události, protože teror 1937-1938 měl ve skutečnosti 2 kvalitativně odlišné etapy:
- v první etapě rozpoutali psychotrockisté teror vůči výkvětu národa, likvidovali ty nejschopnější, ideově oddané myšlence spravedlivé společnosti, posílali na smrt stovky tisíc nevinných lidí na základě vykonstruovaných procesů. Chruščov rozpoutal ve své oblasti takový teror, že jako první vyčerpal limit na popravy a žádal několikrát o jeho navýšení. Stalin nebyl schopný tento teror zastavit, neměl potřebnou sílu, tak se alespoň snažil mlýnek teroru nasměrovat proti jeho iniciátorům, aby společnost od tohoto moru očistil. To se mu podařilo, tyto represe nepřežilo asi 95% těch, kteří je iniciovali (detaily viz materiál Žukova výše). S tímto terorem měl Stalin společné pouze to, že ho nebyl schopen zastavit. Nicméně i společnost měla svůj díly viny, neboť během této fáze na sebe lidé napsali asi 700 tisíc udání, vyřizovaly se takto účty například v sousedských sporech, nevěře. A za těchto 700 tisíc udání, v jejichž důsledku byl teror o další stupeň krvavější, nenese odpovědnost nikdo kromě jejich autorů.
- v druhé fázi, kdy byl Stalin schopný s pomocí Beriji odstranit Ježova a Beria nastoupil do čela NKVD, začaly skutečně stalinské represe, které spočívaly v tom, že byli zavíráni a popravováni ti, kteří měli na rukou krev nevinných lidí během první fáze. Byla to fáze čistky NKVD od trockistů. Během této fáze také klesl podíl židů v NKVD z asi 50% na asi 5-10%. Pro představu, první věc co Beria udělal, když nastoupil do čela NKVD, bylo nařízení o tom, že trest smrti je od nyní platný jen s jeho osobním podpisem, a nařízení o tom, že se má s okamžitou platností zastavit provádění všech případů, čekajících na rozsudek, že se má zastavit provádění rozsudků a všechny se mají znovu otevřít a přezkoumat. Ve výsledku, během nějaké doby, která byla potřeba na přezkoumání, bylo zrušeno několik set tisíc rozsudků smrti a několika set tisícům dalších lidí byla vrácena svoboda a byli zproštěni obvinění. Zločinci putovali do vězení a ke zdi, a nevinně odsouzení na svobodu, to je podstata stalinských represí. Historici odhadují, že Berija zachránil život kolem půl milionu lidí.
Metoda manipulace psychotrockistů spočívá v tom, že mezi těmito fázemi nedělají rozdíl a zločince, kteří mají na rukou krev nevinných, řadí mezi "oběti stalinismu".
Do kategorie podobných manipulací patří o další obvinění Stalina a Beriji a oblíbený argument liberálů, tzv. "šarašky", gulagy pro vědce, konstrukční kanceláře v rámci vězení, kde vznikly první prototypy mnoha známých například letadel.
O co šlo? Beria přišel k situaci, kdy trockisté ve snaze co nejvíc zlikvidovat potenciál rozvoje Ruska, poslali cíleně na smrt a do gulagů spoustu vědců a inženýrů během teroru 1937. Ale případů byly stovky tisíc, takže trvalo několik let, než mohly být všechny přezkoumány. Zároveň bylo třeba, aby vědci pracovali na obranyschopnosti země, protože ve vyšším vedení nebylo žádným tajemstvím, že napadení Hitlera není za horami. Amnestovat všechny plošně a hned nebylo politicky průchozí, v atmosféře té doby, a také hrozilo že se na svobodu dostanou nejen nevinní. Berija to tedy vyřešil tak, že vymyslel šarašky, věznice-konstrukční kanceláře, kde vědci a inženýři mohli pracovat, než bude přezkoumán jejich případ.
Ad ústava r.36 , plný text stalinské ústavy v češtině je zde: https://uloz.to/!YGInbBXISlHs/userfiles-file-03-prameny-03-mezival-nejdemokratictejsi-ustava-sveta-pdf
Lze mít výtky k překladu, který místy nepřenáší přesně smysl, protože od doby jeho vzniku nastal u některých slov posun významu, například "poslanec". Slovo "zástupce" by dnes lépe přenášelo význam, například "zástupce pracovních kolektivů" místo "poslanec pracovních kolektivů", neboť to byl zamýšlený význam - zástupce, který zastupuje pracovní kolektiv a jeho zájmy a je kdykoliv odvolatelný.
Ústava je prvek samořízení společnosti, základ právního systému, který je vždy orientován na nějaké konkrétní cíle, je vždy vyjádřením konkrétní koncepce a brání ji před neslučitelnou koncepcí. Co je v jednom právním systému zločin, může být v jiném hodnoceno jako norma a naopak (například homosexualita - dnes je to vstupenka mezi "elitu", v minulosti trestně postižitelné).
V rámci studia konceptuálních technologií lze studium stalinské ústavy jen doporučit, a její srovnání například se současnou liberálně-buržoazní ústavou ČR. Neboť, pokud v ústavě stojí například:
- Politickým základem
- Veškerá moc
- Půda, její nerostné bohatství, vody, lesy, ... doly, železniční, vodní a letecká doprava, banky ... jsou majetkem všeho lidu
- Osobní vlastnictví občanů, a to vlastnictví důchodů a úspor, nabytých prací, obytného domu a jeho vybavení, stejně jako předmětů osobní spotřeby a osobního pohodlí, je chráněno zákonem
- Práce je povinností každého občana schopného práce, podle zásady "kdo nepracuje, ať nejí!"
tak se jedná o budování jedné společnosti, o jedny konkrétní cíle, a oproti tomu, když v ústavě stojí například:
- Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.
- Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.
- Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
tak je třeba mít na paměti, že není řeč o lidech pracujících, ale o "lidech obecně", takže ústava defakto mlčky prohlašuje právo "civilizovaně", legálně žít z neštěstí jiných, okrádat a parazitovat (například lichváři a exekutoři), a vyhlašuje nedotknutelnost těchto práv parazitismu. V praxi pak, čím má víc kdo peněz a konexí, tím je rovnější před zákonem, a parazité a spekulanti mají vždy více peněz a volného času než ti, kdo na nikom neparazitují, takže tato ústava je defakto ústavou ochrany práv zlodějů a parazitů, jinak také liberálně-buržoazní ústavou. Řeč je nikoliv o pěkných slovech, řeč je o tom, jak funguje v praxi řízení a samořízení společnosti na základě ústavy liberálního typu, a každý kdo vnímá život, se o tom může přesvědčit sám.
Pokud také ústava zakazuje státní ideologii a prohlašuje pluralitu názorů (poznávací znamení kryptokoloniální ústavy), pak se ve své podstatě jedná o zákaz toho, aby společnost měla nějaké otevřeně deklarované cíle, smysl své existence. Realizují se pak cíle nevyřčené, v podmínkách tržního kapitalismu a liberalismu zhruba následující: rok od roku více žrádla, bezmyšlenkovité spotřeby a sexu, toť náš cíl.
Informační báze KSB