Historik Jurij Žukov o „stalinských“ represích

15.5.2016

Ve druhé polovině 20. století vznikl v historické vědě nový směr, takzvaní „noví historici“, jehož podstata činnosti spočívala v tom, že se pokoušeli vyjasnit, co stojí za spory různých historických škol, vyjadřujících ty či ony zájmové úhly pohledu. Jeden z nich, J. Getty, se zabýval revizí panujících představ o historii SSSR a USA a jejich konfrontace během 20. století. Byla mu umožněna práce v ruských státních archivech. V roce 2002 „Komsomolská pravda“ publikovala v průběhu 2 měsíců sérii článků "Strašák Stalina", zasvěcenou tomu, co tam J. Getty „vyhrabal“ ohledně temných míst v historii SSSR:

„Při seznamování s prvozdroji stalinské epochy udělal J.A.Getty objev, který vedl k této publikaci. Veřejně oznámil, že zlověstnému roku 37 předcházela zhruba tříletá doba liberálních stalinských reforem, a že právě neúspěch těchto reforem vedl k represím roku 37, které byly nespravedlivě nazvány „stalinskými“. (…)

- Ano, Getty skutečně udělal objev, - říká vedoucí vědecký pracovník Institutu ruské historie Akademie Věd Jurij Žukov, - ale protože toto téma bylo pro něj pouze doprovodné, jen ho zafixoval pro vědu.

A Jurij Nikolajevič nám ukázal dokument, který sám našel v archivech.

Je to modelový volební lístek pro volby do Nejvyššího Sovětu SSSR. V konečné variantě, kterou lístek získal k volbám 12. prosince 1937, na něm zůstal jen jeden, bezalternativní, jak bychom řekli dnes, kandidát strany nebo komsomolu. Ale až do června 1937 všichni předpokládali, že volby budou na alternativní osnově, to znamená že vedle kandidáta ze stranického aparátu by mohli pracující jakéhokoli závodu navrhnout i svého kandidáta, a kolchozníci ještě dalšího – svého. Ale prošel by jen jeden z trojice, a na modelovém lístku je to tak napsáno: nechat JEDNOHO kandidáta – ostatní přeškrtnout.

Ale co kdyby voliči 37 roku najednou vyškrtli právě představitele vládnoucí strany v zemi, kde je jen jedna strana? Pokud by z uren vytáhli miliony takových lístků, nastal by zlom: strana by zůstala bez moci! Ale možná že to byl jen stalinský populismus? Jurij Žukov namítl:

— Stalin chtěl něco jiného: kompletně odstranit stranu od moci. Proto napřed naplánoval novou Ústavu, a potom na jejím základě alternativní volby. Podle stalinského projektu právo navrhovat své kandidáty by se vedle stranického aparátu dostalo prakticky všem společenským organizacím: odborům, družstvům, mládežnickým organizacím, kulturním společnostem, dokonce náboženským občinám. Ale tento boj Stalin prohrál a to tak, že nejen jeho kariéra, ale i jeho život se ocitl v nebezpečí.

„Nový kurs“ a hon na čarodějnice

— V čí rukách tehdy byly hlavní otěže moci, u Centrálního výkonného výboru nebo Politbyra?

— Na to nelze jednoznačně odpovědět, tyto dva orgány se proplétaly. Všeho všudy se odehrálo sedm sjezdů Sovětů plus osmý, mimořádný. V době mezi sjezdy byl přizván k činnosti Centrální výkonný výbor, něco jako parlament, který zahnoval asi 300 lidí. Ale ten se skoro nikdy nescházel v plném počtu, trvale pracovalo jen jím vybrané Prezídium.

— Těch 300 lidí bylo alespoň osvobozeno od původní práce?

— Samozřejmě že ne. Představovali jak úzké, tak široké vedení země. Co se týká Prezídia CVV, do něj patřili jen členové Politbyra a Rady lidových komisařů. Unikátní paradox sovětského systému řízení té doby spočíval ještě v tom, že jeho srostlé větve, v podstatě jednu jedinou větev moci od koruny až ke kořenům obsadil stranický aparát. To vše se Stalin rozhodl rozbít pomocí nové Ústavy. Za prvé, oddělit v sovětských orgánech výkonnou moc od zákonodárné, a oddělit je od soudní, která se přímo podřizovala lidovému komisaři (ministru) justice Krylenkovi. Za druhé, oddělit stranu od mocenských struktur a celkově jí zakázat vměšovat se do práce sovětských orgánů. Měly jí zůstat jen dva úkoly: agitace a propaganda a účast v přípravě kádrů. Hrubě řečeno, strana měla v životě země zaujmout stejné místo, jako například katolická církev v životě Irska: může ovlivňovat život státu, ale jen morálně, skrze své stoupence. Reforma, kterou vymyslel Stalin, byla určena ke konsolidaci naší společnosti před téměř nevyhnutelnou srážkou s fašistickým Německem.

— Můžete krátce vyjmenovat její základní cíle?

— Za prvé: likvidovat takzvané bezprávné („lišence“). Do revoluce neměla značná část populace volební právo z důvodu majetkových poměrů, po revoluci to zase byly „sociálně cizí elementy“. Stalin se rozhodl dát volební právo všem občanům, s výjimkou těch, koho zbavil práv soud, jak se to dělá všude. Za druhé: rovné volby pro všechny společenské třídy a sociální vrstvy. Do revoluce měli všechny výhody tzv. majitelé půdy, statkáři, kteří automaticky měli mnohem více zástupců (deputátů), než představitelé rolníků, pracujících, měšťanů. Po revoluci měli dělníci automaticky pětkrát více deputátů, než rolníci. Nyní se práva vyrovnala. Za třetí: přímé volby, to znamená místo starého mnohoúrovňového systému každý občan přímo vybírá místní, republikovou, svazovou moc. Nakonec, tajné volby, což nebylo nikdy dříve ani za carské moci, ani za sovětské moci. Ale co je nejvíce ohromující: v roce 1936 Stalin veřejně prohlásil, že volby mají být ještě také alternativní, to znamená, že na jedno místo má kandidovat vždy více lidí. Byl to pokus měkkou nekrvavou cestou odstranit od moci široké stranické vedení. Není tajemství: první tajemník oblastního výboru, nebo krajského, nebo ÚV komunistické strany svazové republiky byl na svém území carem i bohem. Odstranit od moci je bylo možné jen naší obvyklou cestou – po obvinění z nějakých hříchů. Ale hned odstranit všechny bylo nemožné: konsolidovali by se na plénu a odstranili by z vedení kohokoliv by se jim zachtělo. Stalin takto vymyslel nekrvavou, ústavní cestu k novému volebnímu systému. První sekretáři ihned namítli, že se do „stalinského parlamentu“ dostanou hlavně kněží. Skutečně, tehdy byla polovina národa věřící.

— A co by Stalin dělal, pokud by se Nejvyšší Sovět skládal z poloviny z církevníků?

—Nemyslím, že by národ tím, že by vybral ty kterým důvěřuje, ohrozil stabilitu. Spíš by pomohl vládě upevnit pozice. Zato Stalin předvídal, že drtivá většina prvních sekretářů, kandidujících do Nejvyššího sovětu, se tam při tajných volbách nedostanou. Národ jim nepromine přešlapy v kolektivizaci a industrializaci, zneužití moci. Je jasné že všichni, komu by občané odmítli dát důvěru ve volbách do Nejvyššího Sovětu, by museli opustit své posty. Právě takto, mírně a bez krve, se Stalin chtěl zbavit stranických velmožů, upevnit Sovětskou moc – včetně své, to se rozumí.

— Nechápal, že si zahrává s ohněm?

—Chápal, ale doufal, že protivníka přehraje.

— Jakým způsobem?

— Apelováním k národu. Vždyť Stalin si uvědomoval, že právě v něm národ vidí toho, kdo je schopný zkrotit partokracii... Soudní proces nad Zinovjevem a Kameněvem v srpnu 1936 se stal poslední tečkou v boji s trockisticko-zinovjevskou opozicí: ten úder už nerozchodila. Ale, paradoxně, vyhozená dveřmi se vrátila oknem, pravda už ve formě mýtu. Čím reálnější a bližší se stávala perspektiva toho, že země začne žít podle nové ústavy, tím hlasitěji první tajemníci křičeli o existenci širokých trockistických spiknutí ve svých oblastech, které prý mohou ohrozit volby do Nejvyššího Sovětu. Dokonce ze stenogramů je vidět, že: i Stalin, i Ždanov, i Molotov vytrvale hovořili o nutnosti transformace systému řízení, přípravy voleb ve stranických organizacích, podtrhujíce, že dodnes se tam skutečné volby nekonaly, byla jen kooptace. Odpověď jim byla – povol represe! Stalin jim už otevřeně říkal: pokud je nějaký soudruh členem ÚV, myslí si, že ví vše, pokud je lidovým komisařem, také je přesvědčen, že ví vše. Ale tak to nepůjde, soudruzi, my všichni jsme dlužní se změnit. A dokonce používá zjevnou lest, když se obrací k prvním tajemníkům: zajistěte si dva dobré zástupce a sami přijeďte do Moskvy na přeškolení. Ale ti jsou kovaní, uvědomují si: toto je jeden z legálních způsobů, jak odstranit člověka z postu.

—Podivné, to vše probíhalo už po schválení nové ústavy, kterou 5. prosince 1936 přijal Všesvazový sjezd Sovětů a jejíž demokratickou podstatu ocenil celý svět. A už za dva měsíce vypukl boj s novou silou. O co šlo, přijali „špatnou ústavu“?

— Ale ne, ústavu přijali správnou. Dokonce kapitolu 11, „Volební systém“, kterou psal Stalin osobně a o níž měl největší obavy, schválili beze změn. Poslední, co schválili delegáti sjezdu, bylo „právo společenských organizací vyzdvihovat kandidáty“. Krátce, bylo to velmi podstatné vítězství a zároveň i drtivá porážka skupiny Stalina.

— V čem spočívalo vítěství?

— V ústavě bylo celkem 146 článků. Poprvé a naposled se o straně mluví v článku 126 jako o „jádru společenských organizací“...

— To znamená žádná „vedoucí role strany“?

—Takový obrat se objevil teprve v brežněvské ústavě roku 1977, v nové, „suslovské“ inkarnaci trockismu.

— Potom v čem Stalinova skupina utrpěla porážku?

— Stalin chtěl provést volby do Nejvyššího Sovětu do konce roku 1936, kdy by vypršel termín stávajícím delegátům VII. Sjezdu. To by zajistilo plynulý přechod od starého k novému systému moci. Ale... sjezd odložil volby na neurčito a navíc dal Centrálnímu výkonnému výboru právo určit datum voleb. Dva roky těžkých bojů byly ztraceny: vše se muselo dělat znova. V tom je celé drama roku 1937: pro zavedení nového, reformovaného modelu moci, zbývalo jen potvrdit její volební zákon, - ale země ještě neunikla z objetí starého politického systému. Čekalo je červnové Plénum, tam se utkají na život a na smrt.

Proces „Klubko“

— Juriji Nikolajeviči, nezdá se vám, že mezi březnem a červnem se se Stalinem odehrála nějaká podstatná metamorfóza? Ještě nezaschl inkoust nové Ústavy a už byla hrubým způsobem narušena: v dubnu 1937 byly při Sovnarkomu (rada ministrů) SSSR vytvořeny hned 3 neústavní instituce moci. Komise pro řešení otázek tajného charakteru, ještě nějaká „hospodářská“ komise a Komise obrany SSSR místo zrušené Rady pro práci a obranu. Ve všech třech byla tatáž jména: Stalin, Molotov, Vorošilov, Kaganovič, Ježov, občas prostřídané ještě dvěma třemi: Mikojan, Čubar. Podstata je v tom, že odmítajíce stranu, stalinská skupina právě přes stranu uzurpovala moc. Souhlasíte?

— Jistě. Boj vstoupil do posledního stádia, a to, co se dělo v dubnu, je podle všech klasických definic palácový převrat. „Centristická skupina“ si velmi dobře uvědomovala, že pokud přenechá iniciativu, nejbližší Plénum ÚV ji může jednoduše smést. Když si upevnila pozice v centrálních orgánech strany a státu, spustila čistku veškerého vyššího aparátu strany. Ale bylo by chybou myslet si, že v „širokém vedení“ měli stalinisté jen nepřátele. Mimochodem, být stalinistou znamenalo v té době být stoupencem „nového kursu“, a jen v prostředí vyšší partokracie to slovo mělo negativní odstín. Chci se zastavit ještě u jedné věci, tady možná spadnete pod stůl. Kdysi jsem také já naprosto nečekal, že prokurátor SSSR Andrej Vyšínský byl člověk liberálních názorů.

— Už i Vyšínský byl liberál?! Není pro takové lidi slovo „stalinista“ nadávkou?

— Přečtěte si protokoly politbyra těch let, tam je čemu se divit. V roce 1935, jen co se stal prokurátorem, Vyšínský požadoval kontrolu rozhodnutí o deportaci tzv. „sociálně cizích elementů“ z Leningradu. Po vraždě Kirova NKVD „očistilo“ město od bývalých dvořanů, senátorů, generálů, inteligence – téměř 12 tisíc lidí bylo zbaveno politických a občanských práv, mnozí byli odsouzeni podle vymyšlených obvinění. Politbyro, kde tón udávala „pětka“ ( Stalin, Molotov, Vorošilov, Kaganovič, Ježov), protest prokurátora podpořilo. Většina „sociálně cizích elementů“ se mohla vrátit do Leningradu, zastavili soudní stíhání a zrušili rozsudky, obnovili volební práva, dali nevyplacené penze. Rok 1936: Vyšínský se snaží o zrušení rozsudků podle zákona ze 7.8.1932 – tzv. „zákona o třech kláscích“, kvůli kterému utrpělo téměř milion rolníků! Kvůli naprosto malichernému rozkrádání socialistického vlastnictví. Nyní se mohl tento milion rolníků také účasnit voleb do Nejvyššího sovětu. Rok 1937: prokurátor SSSR trval na přehodnocení řízení s inženýry a techniky uhelného odvětví a požadoval rehabilitaci těch, kdo figuroval v „procesu Prompartie“ (proces r. 1930 ohledně sabotáže v průmyslu, pozn.překl.). Prvním i druhým vrátil ocenění, hodnosti a samozřejmě právo volit a být volen. Jak může seriózní historik, když čte toto všechno, nepřijít k naprosto jednoznačnému závěru, že epoše represí předcházela epocha liberalizace, byť vynucená, ospravedlněná bojem o moc? A pak si položit přesnou otázku: co neumožnilo pokračování toho kursu, jaká katastrofa ho zmařila?

—Pochopil jsem správně vaši koncepci: aby zabezpečil triumf začaté politické reformy, Stalin se rozhodl stát „na den diktátorem“?

— Zda měl Stalin podobný záměr, je možné jen hádat. Už šedesát let historici sní o tom, aby se mohli k dostat k jedněm dokumentům, schovaným v archivech FSB, protože v nich je klíč k chápání toho, co proběhlo mezi březnem a červnem 1937. Ale dostat se k nim je nemožné.

— Kauza „Klubko“?

— Odkud to víte?

— Z vaší knihy „Tajemství Kremlu“, z vašich článků. Ale odkud jste se dozvěděl vy, že existuje takové archivní tajemství?

— Naše zvláštní služby rády periodicky uspořádávají „show“ s odtajněním materiálů, aby se zdálo, že před širokou veřejností nemají žádná tajemství. Vypustí archivní dokumenty malinkým nákladem, a potom říkají: vidíte, my jsme nejen odtajnili, ale i publikovali! Tak před několika lety v Kazani vyšel sborník „Henrich Grigorijevič Jagoda. Dokumenty a materiály.“ Náklad tři sta kusů. Musel jsem použít všechny známosti, abych se k jednomu exempláři dostal. A většina historiků ani tak dodnes neví, že precedens odtajnění „Klubka“ přeci jen začal. Ve sborníku jsou uvedeny protokoly výslechů Jagody, který, jsa hlavním čekistou, „prospal“ spiknutí proti skupině Stalina. Podařilo se najít i výslechy některých hlavních účastníků spiknutí, konkrétně velitele Kremlu, Petersona. Byl zadržen v Kyjevě v roce 1937 a tím začala vlna zatčení v armádě. Hodně jmen, účastnících se spiknutí, Stalinem doslova otřáslo, ale hlavně dva, Jenukidze a Tuchačevský.

—Juriji Nikolajeviči, není to spiknutí mýtem? Možná proto jsou ty dokumenty v archivech nedostupné?

—Spíše je zde druhá příčina. Peterson, který odpovídal za ochranu vyšších osob státu, znal všechny místa Kremlu, věděl, kde se obvykle setkávala vedoucí „pětka“. Ve své výpovědi říká, že na zatčení „pětky“ by mu stačilo 5-10 lidí.

— Kdy reálně vzniklo to spiknutí „Klubko“?

— V letech 1934-35. Byla to reakce na „nový kurs“ Stalina, který začal se vstupem do Ligy národů a získal pokračování v nové Ústavě. Z mého pohledu je nutné si uvědomit následující. Byla to opozice nového typu, nemající nic společného se starou, „ideovou“: v ní se poprvé spojili ortodoxní komunisté, „aparátčíci“ a vojáci. Zde začíná čistě detektivní román, který my, historici, musíme domýšlet za hlavní postavy.“ (Komsomolská pravda, 14.11.2002).

„— A přeci jen, co známe naprosto věrohodně?

— Že 2. června 1937 Stalin přijel na rozšířené zasedání Vojenské rady při ministru obrany SSSR. Po vystoupení Vorošilova, který informoval o zatčení Tuchačevského, Putny, Korka, Jakira, Uboreviče a dalších velitelů-učastníků spiknutí, vystoupil i Stalin. Není žádných pochyb o tom, že „kremelské spiknutí“, které bylo odhaleno před Plénem roku 1937, bylo pro Stalina silným úderem. Přišel o oporu v armádě a nyní v dalším boji se stranickými dogmatiky mohl spoléhat jen na NKVD.

— Vysvětlete mi jednu záhadu: Stalin se už v roce 1935 dozvěděl, že proti němu vzniká stranicko-vojenské spiknutí, ale teprve v květnu 1937 nasměroval na spiklence svůj hněv. Téměř dva a půl roku čekal na okamžik potrestání!

— Stalin rozděloval účastníky spiknutí, a přesněji, své možné protivníky. A dělal to administrativními cestami: jmenoval je na různá místa a závazně pod kontrolu NKVD. Rozděloval je, aby měli ztížené kontakty, aby zlomil jejich hru. A pokud by se „klubko“ rozvázalo samo o sobě, možná by na tom i všechno skončilo, ale ono se bohužel nerozvázalo, a Stalin to věděl. Když přišel čas hlavní bitvy, udeřil jako první.

—Takže to byl preventivní úder z jeho strany?

— Ano, a ne jeden. Druhý preventivní úder byl zasazen partokracii. Smysl podniknuté čistky byl naprosto jasný: shazoval se balast, Stalin dával pochopit, že reálná moc je jeho v rukou a ty, kdo se budou protivit novému volebnímu zákonu, může postihnout stejný osud. Krátce, tón byl zadán. A v ten okamžik Stalinský tým udělal z mého pohledu podstatnou chybu.

— Tím, že vyvolal hněv na sebe?

— Řekl bych to jinak: tím, že přinutil partokracii se semknout.

— V seznamech cílů ostrakizace byli i první tajemníci?

— Čtyři lidé: Razumov, Šeboldajev, Lavrentěv a Rumjancev, kteří reprezentovali Východosibiřský krajský výbor, Kurský, Krymský a Západní (Smolensko-Brjanský) oblastní výbor strany. To byly nejviditelnější figury mezi 28 osobami, které upadly v nemilost. Avšak jaká vina je jim inkriminována řečeno nebylo, prý se v tom zorientuje NKVD. V samotné amorfnosti, abstraktnosti obvinění, které mohlo být adresováno libovolnému účastníku pléna, byl i cíl toho preventivního úderu pro případ, že by se vyšší stranický aparát pokusil zablokovat přijetí volebního zákona.

— A jak aparát vydržel ten úder?

— Jak se říká, mlčky. Nikdo nezadal jedinou otázku, všichni prohlasovali „ano“. Ale 28. června, v den otevření Pléna, do Moskvy dorazili ještě zdaleka ne všichni členové ÚV: přijížděli vlaky. Zdálo se že lze slavit vítězství. Ale euforie, která ukolébala bdělost týmu Stalina, trvala jen jeden den, 28. června. V ten den v kuloárech Pléna proběhla dohoda mezi prvními tajemníky, podařilo se jim promyslet, jak odpoví na generální linii Politbyra.

Byla 29. června, Plénum už končilo, když od prvního tajemníka Novosibiřského výboru strany R.I.Ejche přišel na Politbyro text, ve kterém se obracel na Politbyro s prosbou dočasně mu udělit mimořádnou moc na jeho území. V Novosibiřské oblasti, psal, byla odhalena mocná, rozsahem ohromná antisovětská kontrarevoluční organizace, kterou se orgánům NKVD nedaří zlikvidovat. Bylo nutné vytvořit „trojku“ v následujícím obsazení: první tajemník krajského výboru strany, oblastní prokurátor a vedoucí oblastního oddělení NKVD, s právem přijímat operativní rozhodnutí o deportaci antisovětských elementů a vynášení rozsudků smrti. To znamená fakticky vojenský polní soud: bez obhájců, beze svědků, s právem okamžitého vykonání rozsudku. Prosba Ejche byla obhajována tím, že za přítomnosti tak silné antisovětské sítě by volby do Nejvyššího sovětu mohly přinést nežádoucí politický výsledek.

— Jak lze vysvětlit, proč Stalin a jeho skupina, která už nejednou odrážela požadavky stranického aparátu na povolení k represím, tentokrát mlčky přijala pozici většiny? Báli se prohrát? Ale vždyť jejich volba vedla nejen k porážce jejich „nového kursu“, ale i oni sami navždy ztratili tvář...

— Moje vysvětlení spočívá v tom, že pokud by stalinská skupina šla proti většině, byla by okamžitě odstraněna. Tomu Ejchemu nebo komukoliv dalšímu by stačilo vystoupit z tribuny a citovat Lenina, co říkal o Lize národů nebo o sovětské demokraci... stačilo vzít program Kominterny, potvrzený v roce 1928, kam zapsali jako model ten systém řízení, který byl zaveden naší ústavou z r. 1924 a který Stalin roztrhal na kousky přijetím nové Ústavy... stačilo to vše prezentovat jako obvinění v oportunismu, revizionismu, zradě Října, zradě strany, zradě marxismu-leninismu – a byl by konec! Myslím že Stalin, Molotov ani Kaganovič by se nedožili konce června. Okamžitě by je jednohlasně vyloučili z ÚV a strany a předali do NKVD, a tentýž Ježov by s obrovským zadostiučiněním zkonstruoval bleskové vyšetřování jejich záležitosti. Pokud dovedeme tuto logiku do konce, dnes by se Stalin řadil mezi oběti represí roku 1937 a sdružení „Memorial“ a komise A.N.Jakovleva by dávno zajistili jeho rehabilitaci.

— No, to by bylo, kdyby řekl „ne“. Ale on řekl „ano“. Jaký je to rozdíl pro miliony lidí, kteří byli oběťmi těch represí...

— Víte, rozdíl existuje. Pokud by Stalin řekl „ne“, historie by se vydala jiným směrem. Vždyť už v roce 1938 se Stalin pomstil. Téměř všichni účastníci toho Pléna, kteří mocenskou porážkou Stalina zlikvidovali jeho „nový kurs“, byli cílem represí, tentokrát ale skutečně stalinských.

— Dobře, vrátíme se k prvnímu období stalinských represí. Co se dělo poté, co byla přímo na Plénu Politbyrem schválena žádost Ejcheho?

— Straničtí tajemníci se rozjeli do svých oblastí a už 3. července 1937 poslali na Politbyro analogické žádosti o povolení k vytvoření vněsoudních „trojek“. Přičemž v nich rovnou indikovali předpokládaná měřítka represí. Během července takové šifrované telegramy přišly ze všech oblastí SSSR. Neudržel se nikdo! To nevyvratitelně dokazuje, že na plénu proběhla dohoda a bylo nutné jen vytvořit precedent. Mám před sebou kopie pár nedávno odtajněných, v čistě propagandistických cílech, šifrovaných telegramů z Ruského státního archivu. Už 10. července Politbyro přijalo a potvrdilo 12 povolení, která přišla jako první. Moskevská, Kujbyševská, Stalingradská oblast, Dálněvýchodní oblast, Dagestán, Ázerbajdžán, Tádžikistán, Bělorusko... sečetl jsem cifry: jen za tento jeden den bylo vydáno povolení k represím vůči více než 100.000 lidem! Sto tisíc! Tak strašná kosa na Rusi ještě nikdy nekosila. Přičemž polovina prvních obětí byla v moskevské oblasti, zdaleka ne největší v zemi. V moskevskou „trojku“ vešel, jak bylo určeno, první tajemník, to byl N.S.Chruščov, a také náčelník oddělení NKVD, Redens, příbuzný druhé Stalinovy ženy. Redens se dnes počítá mezi „oběti stalinismu“. Tak tedy Chruščov a Redens prezentovali… raději ocituji jejich požadavek na Politbyro: „k popravě: kulaků – 2 tisíce, kriminálníků – 6,5 tisíc; k deportaci: kulaků – 5869, kriminálníků – 29 936“. A to je jen jedno máchnutí kosou!

— Máchali i dále?

— Jistě! Vždyť každé oblasti se vydávaly jednorázové limity, to znamená Politbyro určovalo horní limit, ukládalo určitá omezení, pokud mělo požadavky za příliš vysoké. Tajemníci na místech si poradili i s tím: za měsíc nebo dva poslali novou žádost o další kvóty na popravy. A dostávali je.

— „ kvóty na popravy“... bože, jak strašné fráze musel ruský jazyk strpět! Přičemž u poprav se jedná o kulaté cifry, a u deportací o přesné.. proč?

— Je jasné, že čísla si cucali z prstu, zda je zaoukrouhlovali nebo nechávali přesná, ať to vypadá, že je to výsledek přesné statistiky – jaký je to rozdíl? Zde je například žádost z Dagestánu – 600 k popravě, 2485 k deportaci. Pojďme se zamyslet nad tím, zda se například mohlo v moskevské oblasti nacházet v roce 1937, když boj s kulaky byl dávno ukončen, téměř 8 tisíc kulaků? A 33 tisíc kriminálníků? Co to bylo za kulaky a kriminálníky? Dokud historikům nedají možnost přesně podle dokumentů prověřit, koho postihovaly represe, budeme jen hádat... Ale dovolte mi říct mou domněnku, o které jsem hluboce přesvědčen. Soudě podle počtu na žádostech o represe se jednalo především o ty samé lidi, kteří byli nedávno rehabilitováni Stalinem a Vyšínským podle „zákona o třech klasech“ a kterým byla vrácena volební práva v naději, že ti lidé odpustí sovětské moci přešlapy a budou hlasovat za nový společenský systém, založený na nové Ústavě a parlamentu. Ale aparát přehrál Stalina nejen na volbách 12. prosince 1937, ale i ještě na dobrých 50 let dopředu. V tom roce, mimochodem o celý rok později než Stalin plánoval, ukončil svou existenci Centrální výkonný výbor (ЦИК), a jeho místo zaujala Nejvyšší Rada SSSR. Ale je nutné říkat, jaký „sovětský parlament“ jsme dostali a proč ho Stalin neměl rád?

— Hádám: Ejche se tam dostal?

— Všichni „první“ se tam dostali. A nyní si představte lidem „vybrané“ poslance typu Ejche, kteří i proto postříleli tolik lidí, aby nikdy skutečné volby nebyly – a najednou by měli přijímat zákony, které skutečně chrání lidi? Dodám jen, že na jaře 1938 byl Ejche zatčen a popraven.

— Jak se podařilo zastavit krvavou seč?

— Celou druhou polovinu roku 37 na Politbyro chodily šifrované telegramy s prosbami zvýšit limity na popravy a deportace. Přirozeně že v podmínkách represí už nemohla být o skutečných volbách řeč. Jen si představte takovou situaci: ve volebním okrsku č.xyz nezvítězí kandidát strany, ale člověk nějaké společenské organizace. Místní „trojka“ by na něj ihned ušila nějaké obvinění a uklidila ho do gulagu nebo na hřbitov. Hrozilo, že to nabere taková měřítka, že by země mohla sklouznout do občanské války. V říjnu se znova sešlo plénum strany, už třetí během toho roku. Právě nedávno jsem v archivech objevil unikátní dokument: 11. října 1937 v šest hodin večer Molotov podepsal finální odvolání stalinské myšlenky skutečných voleb. Namísto toho plénum potvrdilo bezalternativní princip «jedno místo – jeden kandidát», což automaticky garantovalo partokracii absolutní většinu v novém parlamentu. Partokracie zvítězila dva měsíce před volbami.

— Mluvil jste o mstě Stalina těm „vítězům“...

— Musíte pochopit: v roce 1937 ještě nebyl všemocný diktátor Stalin, byl jen všemocný kolektivní diktátor jménem Plénum. Hlavní opora ortodoxní stranické byrokracie, představované nejen prvními tajemníky, ale i ministry SSSR, významnými stranickými a státními činiteli. Na lednovém plénu roku 1938 přednesl hlavní doklad Malenkov. Říkal, že první tajemníci podepisují dokonce ani ne seznamy odsouzených trojkami, ale jen dva řádky s jejich počty. Otevřeně obvinil prvního tajemníka Kujbyševského oblastního výboru: vy jste pozavírali celý stranický a sovětský aparát oblasti! Postyšev na to odpovídal v duchu, že zatýkal, zatýká a bude zatýkat do té doby, dokud nezničí všechny nepřátele a špiony! Ale ocitl se v nebezpečném osamocení: za dvě hodiny po této polemice ho demonstrativně vyloučili z řad kandidátů do Politbyra a nikdo nezvedl hlas na jeho podporu.

— Ani Chruščov, který také dostal svůj díl kritiky v tom dokladu Malenkova? Ti dva lidé se o patnáct let později ocitnou na pozici hlavního uchazeče o místo mrtvého vůdce, proto je tak zajímavé pochopit zdroje jejich konfrontace...

— Ano, Malenkov ve svém vystoupení řekl, že v Moskvě provedená prověrka vyloučení ze strany a zatčení zjistila, že většina z odsouzených byla obecně absolutně bez viny. Ale v lednu 1938 Chruščov dal přednost mlčení, dělal, že se ho to netýká. Jde o to, že právě na lednovém plénu byl odvolán z funkce prvního tajemníka moskevské oblasti a městkého výboru Moskvy, a byl jmenován prvním tajemníkem ÚV ukrajinské KS. A velmi brzy poté, co se ujal své nové funkce, přišel z Kyjeva šifrovaný telegram: žádost o povolení k represím 30.000 lidí.

— A Stalin opět podepsal? Svému budoucímu „odhaliteli“? Řekněte, co mohl tehdy tento boj dvojích měřítek komu dát, toto Plénum dvojitých standardů?

— Ano, právě toto plénum poprvé prohlásilo něco srozumitelného o tom, co se děje v zemi. Přijalo usnesení s velmi dlouhým názvem: „O chybách stranických organizací při vylučování komunistů ze strany, o formálně-byrokratickém vztahu k apelacím vyloučených z VKS(b) a o opatřeních ohledně odstranění těchto nedostatků.“ Ale jistě, to usnesení, hovořící v nepřímé formě o teroru, ho nemohlo zastavit. Za tím účelem bylo nutné zrušit spojení „partokracie – NKVD“, které přijalo formu nebezpečné konsolidace na úrovni místních organizací. A především bylo třeba z té rovnice odebrat Ježova. Bývalý stranický pracovník N.I.Ježov se stal lidovým komisařem vnitřních záležitostí v říjnu 1936. Ze začátku se jeho činnost omezovala na zatčení přibližně třech tisíc trockistů a zinovjevců. Ale když mu bylo dovoleno zatknout Tuchačevského, Jakira, Uboreviče a další vyšší velitele, potom členy a kandidáty na členství v ÚV, a na sklonku červnového pléna – náměstky premiér-ministra Rudzutaka a Antipova, to znamená figury první ligy, NKVD, jako libovolný kárný systém ve všech zemích a ve všech dobách, začal dostávat chuť. Nyní už viděl všude okolo tajné nepřátele. Tím že zvyšoval objemy represí dával straně na srozuměnou, nakolik ho a jeho represivní aparát strana potřebuje.

Kdy Stalin přijal rozhodnutí zastavit NKVD?

— Obvykle se má za to, že impulsem k tomu se stalo nečekané zatčení V.J.Čubarja v červenci 1938, náměstka předsedy Rady ministrů, to jest samotného Molotova. To vážně narušilo rovnováhu sil v Politbyru: z 15 hlasů měla stalinská skupina 7 hlasů, po zatčení Čubarja už jen 6.

— Ale vždyť to byla právě ta Komise pro řešení otázek tajného charakteru, která, navzdory nové Ústavě, uzurpovala moc v zemi!

— Přesně tak. Do té komise patřil i Ježov. Boj začal už na samotném vrcholu pyramidy. A když NKVD odstranil ze „sedmičky“ Čubarja, Stalin se rozhodl dát Ježovovi druhé varování.

— A první? Nic jste neřekl o prvním.

— Ježov první varování uvítal s velkou radostí: v dubnu 1938 ho jmenovali také komisařem vodní dopravy. Druhé varování bylo provedeno v srpnu: Stalin a Molotov čtyři hodiny přesvědčovali Ježova souhlasit s kandidaturou L.P.Beriji na místo svého prvního zástupce. Třetí, poslední akt té dlouhé procedury: 23. listopadu byl Ježov opět zavolán ke Stalinovi, kde už se nacházel Molotov a Vorošilov. Držel jsem v rukou dokument, který Ježov psal zjevně pod jejich diktát. Je napsán na třech stranách, každá má jiné rozměry, to znamená že popadli v rychlosti první papír, který byl po ruce a podsouvali ho Ježovovi, aby náhodou nepřestal psát. Formulace odstranění z pozice se mění dvakrát: zjevně se bránil, namítal. A bylo třeba dostat z něj odstoupení z funkce „na vlastní žádost“! Hned nato byl sepsán projekt usnesení, který zní jako garance: „Ponechat s. Ježovovi funkci tajemníka ÚV VKS(b), předsedy Komise stranické kontroly a komisaře vodní dopravy“. Nakonec bylo prohlášení napsáno a podepsáno „N.Ježov“. Tím začalo odstraňování „ježovštiny“. Politbyro rozeslalo na všechna místa telegram s přímým rozkazem: okamžitě ukončit represe a rozpustit „trojky“. Stalinská skupina znova převzala iniciativu a už na konci roku 1938 se jí povedlo dosáhnout provedení soudních procesů nad pracovníky NKVD, obviněnými z falsifikace a fabrikace spisů, podle kterých téměř rok soudili, deportovali a popravovali tisíce lidí. Tak se povedlo zastavit teror.

— A začala, jak chápu, druhá vlna represí, která nyní směřovala na hlavy iniciátorů velkého teroru? Ale vždyť neštěstí je v tom, že z té spirály násilí se země už stejně nedostala. Neudělal by Stalin lépe, kdyby odmítl požadavek Ejcheho, i s rizikem pro vlastní život, než aby dopustil takové neštěstí?

— A zastavilo by to velký teror? Bezesporu, schválení žádosti [o represe] novosibiřského tajemníka nebylo jen obrovskou chybou, ale i zločinem: Stalin fakticky povolil partokracii vytvářet své polní vojenské soudy. Proto odpovědnost za nastartování teroru v zemi ze Stalina nepadá. Ale při tom všem to nebyl on, kdo byl iniciátorem – iniciátory byli jiní. To znamená že jsme povinni prověřit i alternativní verzi: pokud by Stalin odmítl povolit represe, co by čekalo zemi? Upřímně řečeno, myslím, že budoucnost by byla ještě temnější. Partokracie by smetla stalinisty s jejich reformami a zavedla takový lžirevoluční protinárodní režim, že zkrotit ho by stálo nejspíš ještě mnohem více krve.

— Dokud probíhal ideologický boj dvou světů, byla celou dobu řeč o několika milionech stalinských obětí. Je dnes historická věda připravena odpovědět na otázku, kolik lidí ve skutečnosti padlo za oběť represím?

— Úplně do konce ještě ne, ale rámec je už jasný. Ruští a zahraniční historici se dnes shodují v tom, že dvě vlny teroru stály 300-400 tisíc životů. Přirozeně, ta první mnohem více než druhá.“

(z knihy Jidášův hřích 20. sjezdu)

Série článků "Strašák Stalina" v originále: http://www.x-libri.ru/elib/smi__958/

Související:

• http://veteranus.blog.cz/1208/neznamy-rok-1937-v-sovetskem-svazu-i-cast
• http://severoceskapravda.cz/index.php/historie/751-zem%C5%99el-jeden-arcilh%C3%A1%C5%99
• http://www.czechfreepress.cz/blogy/zamysleni-bolsevika.html
• Grover Furr hovoří o své knize Chruščov lhal