Role Západu v ruských reformách aneb co se na Harvardu neučí

„Rozprodej století“ – tak se nazývá jedna z knih, vydaná na Západě, hodnotící výsledky privatizace v Rusku. I když název knihy je nadsazený a jak bývá zvykem, cíl je zaujmout čtenáře, obsah vykresluje jen zlomek toho, co proběhlo v Rusku v polovině devadesátých let. Tj. kdy podniky druhé největší ekonomiky světa, náležející celému národu, přecházely za pakatel do soukromých rukou. Precedens, který nemá v lidské historii obdoby a sotva kdy mít bude.

Na výsledky této reformy je těžké najít nějaká slova chvály. Od tvůrců privatizace a od těch, co ji přímo prováděli (podobní jako Petr Aven), se nedočkáte lepšího argumentu než že „naše politika dala základy normálně fungující tržní ekonomice“.
Přitom od roku 1991 do roku 1998 spadla průmyslová výroba níže, než byla její úroveň v prvních letech 2.sv.války, kdy většina země byla okupovaná. Hluboké sociální otřesy, které reformy vyvolaly, zvedly úmrtnost a snížily věk dožití (1991 – 69 let, 1994 – 64 let). Výsledky reformy není možné nazvat jinak, než katastrofou.

Je proto přirozené, že společnost žádá potrestání viníků, odpovědných za všechny útrapy, vyvolané v zemi v devadesátých letech. Seznam takto podezřelých je velmi dlouhý a v mnohém zde závisí na politickém názoru žalobce. Jsou velmi různé druhy obvinění – od ekonomiky SSSR, „mladých reformátorů“, „rudých ředitelů“, zrádců z řad komunistů - po neexistenci demokratických lustrací.
Jedno z nejpopulárnějších obvinění je, že reformy byly vymyšlené a zrežírované Západem, aby dokonaly konečnou porážku nepřítele a umožnily zmocnit se jeho zdrojů. Jenže bez ohledu na to, že západní poradci byli zapojeni do nejrůznějších podvodů, jejich možnosti kontrolovat a ovlivňovat samotnou privatizaci zůstaly omezené.

V osmdesátých letech se svět stal svědkem triumfu neoliberalismu v hospodářské politice vyspělých zemí. Jenže ten se ukázal po třiceti letech dominance poválečného keynesiánského přístupu s jeho snahou o plnou zaměstnanost a aktivní účast státu v ekonomice velmi vážným problémem. Vyspělé západní státy sice rozdýchaly své ekonomiky, ovšem za cenu vysoké inflace, růstu rozpočtových schodků a okleštění zaměstnaneckých práv (okleštění vlivu odborů).
Vítězství Reagana v USA a Thatcherové ve Velké Británii znamenalo sice nový směr, který nejlépe charakterizuje rčení: „Vláda nemůže řešit naše problémy, protože ona sama je náš problém“. Základ této politiky tvořila deregulace ekonomiky, privatizace státního majetku a tvrdý boj se zaměstnaneckými svazy. Za vlády Thatcherové došlo k masivní privatizaci veřejných majetků, prodány byly British Airways, British Telecom, ocelárny, doly, zprivatizovaná byla doprava a energetika.
Hlavní myšlenka neoliberalismu předpokládala, že třída soukromých podnikatelů se umí o omezené zdroje postarat daleko efektivněji než stát. A pokud jí dáme volnou ruku, pak nejenom že vyvede ekonomiku z krize, ale ještě i zabezpečí vysoký životní standart celé společnosti.

„Příliv zvedá všechny čluny“.
Praxe později ukázala, jak velmi se tato idea mýlí, ale v dané době se jevil neoliberalismus jako jediná správná odpověď na všechny otázky. A obnovení ekonomického růstu v osmdesátých letech jen upevňovalo víru v tento nový směr.

V té době se také radikálně změnila strategie přístupu k rozvojovým zemím. Poučením byla krize z r. 1973, kdy bylo uvaleno embargo na Saudskou Arábii a znamenalo obrovské ztráty. Strmý růst cen energií tehdy velmi citelně udeřil na ekonomiky západních zemí a Nixonova administrativa vážně zvažovala variantu vojenské okupace Blízkého Východu. Nakonec zvítězila jiná varianta – USA se podařilo uzavřít dohodu se Saudskou Arábií, podle které všechny zisky z obchodu s ropou musí být uloženy v západních investičních bankách. Místo nepopulární války a bolesti hlavy ze zajištění dodávek ropy z nestabilní země se Americe dostalo pevných garancí dodávek a k tomu posílení kurzu dolaru.
Takže se začalo ustupovat od přímé kontroly nad přírodními zdroji a začala se uplatňovat integrace rozvojových zemí do globální dělby práce. Samozřejmě, že za podmínek, výhodných pro Západ.
Ke zdokonalení strategie došlo v r.1982 za krize v Mexiku. Země se sice dohodla s MMF, ale závaznou podmínkou této dohody bylo provedení neoliberálních reforem. MMF požadoval úplné otevření země zahraničnímu kapitálu a obchodu, škrty v sociálních výdajích, privatizaci státního majetku a reformu pracovního práva. V budoucnu byla tato opatření ještě propracována a zpřísněna jako jediný protikrizový recept, nazývaný Washingtonský konsenzus. MMF a Světová banka se tak staly hlavní silou šíření „tržního fundamentalismu“. A zůstávají dodnes, jak ukázala nedávná zkušenost Ukrajiny s MMF.

Důsledky strategie můžeme hledat opět v Mexiku. Po krizi klesla reálná mzda na 40-50% původní hodnoty, strmě stoupla nezaměstnanost. Zemi zachvátila vlna zločinnosti. Současně se ale změnilo přerozdělení příjmů ve společnosti. Jeden z nejbohatších lidí planety, Carlos Slim, zbohatl právě na obchodu s domácími krachujícími společnostmi, prodávanými pod cenou v osmdesátých letech. Výhody měli tehdy úplně všichni – kromě obyvatel země. Cizí zadlužené společnosti byly ušetřeny ztrát, protože jim byly nabídnuty výhodné podmínky restrukturalizace dluhu Mezinárodní korporace se mohly účastnit privatizace nejatraktivnějších domácích společností a měly ničím neomezený přístup na mexický trh. A místní podnikatelé využili levnou pracovní sílu a přeorientovali se na obchod v bezcelních zónách.

Obdobný scénář se opakoval znovu a znovu ve všech rozvojových zemích, které prošly neoliberárními reformami. Ať už jde o Chile v dobách Pinocheta, první testovací prostor pro nové strategie, Argentinu nebo země jihovýchodní Asie.
A poperestrojkové Rusko nebylo žádnou výjimkou.

Počátky privatizace a neoliberárních reforem v Rusku skutečně leží mnohem dál, než v posledních dnech SSSR. V r. 1972, brzy po stažení Kosyginových reforem, založily USA společně se SSSR v Rakousku Mezinárodní institut aplikované systémové analýzy (Vídeň). V r.1976 byla otevřena jeho pobočka v SSSR (p.p.: u nás byl Prognostický ústav otevřený v r. 1985). Formálně bylo úkolem takovéhoto institutu hledat řešení globálních problémů za spolupráce předních vědců a odborníků. Tajemstvím však zůstává, jaké síly v SSSR stály za jeho založením a jakým skutečným cílům institut sloužil. Podrobně zpracoval téma Sergej Kurginjan ve svém Projektu „Spechistorie“.

Ať už je to jak chce, z tohoto institutu pocházeli všichni klíčoví aktéři privatizačního programu - např. Jegor Gajdar a Petr Aven. Bez jakékoliv cenzury a přímo pod nosem strany mohli studovat zkušenosti ze Západu. A již v r.1990 představili předním zahraničním ekonomům své Šopronské memorandum, které se stalo základem reformního programu. Institut také koordinoval činnost jiných skupin, které se seznamovaly s pracemi západních ekonomů – včetně Leningradské skupiny, kterou vedl Anatolij Čubajs.

V r.1990 byla jasná nevyhnutelnost reforem již i stranickému vedení, takže se začala válka různých programů. Z jedné strany zastánci čínské cesty s ideou postupného zavádění tržních prvků při zachování státního plánování Základní body této cesty najdeme v programu Abalkina – Ryžkova. Z druhé strany ti, kteří požadovali okamžitý přechod k tržnímu hospodářství. Formálně jejich plány představuje program Javlinského a Šatalina „500 dní“. Jenže do ekonomických programů vstoupila politika.

Dlouhodobé soupeření mezi Jelcinem a Gorbačovem se vyřešilo v r. 1991 a přivedlo SSSR k rozpadu (pozn. editor: úhel pohledu "máslo podražilo, SSSR se rozpadl" je indikátorem obzorů autora. SSSR se nerozpadl, pokud použít vůbec slovo "rozpadnout se", nejpřesnější by bylo říct, že byl rozpadnut). Takže oba ekonomické programy, původně určené pro celý SSSR, se staly neaktuální. Jelcin musel volit ekonomickou politiku již pro území nového Ruska. Za těchto okolností byla čínská cesta nemožná.
Za prvé – vyžadovala silný a fungující stát, schopný řídit plánované hospodaření, jenže po rozpadu SSSR byly všechny státní instituce ochromené.
Za druhé - rozpad SSSR přerušil základní ekonomické vztahy, které dříve existovaly, takže ekonomika by se musela plánovat znovu.
Nejdůležitějším důvodem zůstává, že proti čínské cestě vystupovaly četné skupiny, formované uvnitř Ruska. Šlo jednak o lidi, kteří již viděli tučná sousta ze státního majetku a jednak o představitele Západu, pro které byla jakákoliv forma státního plánování naprosto nepřijatelná.

Volba budoucí ekonomické cesty nejvíce záležela na vztahu země s MMF a Světovou bankou. Zahraniční dluh SSSR totiž prudce vzrůstal již od r. 1984 a nové Rusko zdědilo většinu z něj. Kromě toho bylo jasné, že bez půjčky zvenčí a pomoci MMF se země neobejde, takže tyto skutečnosti sehrály svou roli při jmenování Gajdara ministrem financí. Gavril Popov tehdy prohlásil, že Jelcin zvolil Gajdara společně s MMF. A s Gajdarem i jeho program, který byl mnohem radikálnější než „500 dní“ a byl významně ovlivněný strategií MMF.

Na podzim r.1991 dorazil do Moskvy světoznámý profesor Harvardu Jeffrey Sachs se svým asistentem Davidem Liptonem (též absolventem Harvardu). Za sebou měl zkušenosti z Bolívie, kde se pomocí jeho plánu podařilo zastavit hyperinflaci, dále zkušenosti z Polska. Tam pracoval jako konzultant Solidarity na provádění reforem plánovaného hospodářství, podporovaný Georgem Sorosem. Sachsovy výsledky inspirovaly Gajdarovu skupinu – vždyť Polsko bylo schopné do tří let provést klíčové reformy, stabilizovat inflaci a dosáhnout udržitelného rozvoje. Proto se stala základem Gajdarova hospodářského programu Sachsova metoda „šokové terapie“. Metoda spočívá v kombinaci ostré liberalizace cen, zrušení státních dotací a v privatizaci. V letech 1991 až 1993 byl Sachs oficiálním konzultantem ruské vlády v makroekonomických otázkách.

USA se rozhodly nezůstat stranou při reformaci svého poraženého nepřítele a tak v r.1992 vyčlenily 350 milionů dolarů pro Agenturu pro mezinárodní rozvoj (USAID). Ta samá USAID, která musela po velkém skandálu v r.2012 Rusko opustit.
S touto organizací spolupracoval další harvardský profesor Lawrence Summers, specialista na pomoc bývalým zemím sovětského bloku a východní Evropy. USAID se totiž nedostávalo zkušeností s tak obrovským rozsahem reforem, takže uzavřela kontrakt s Harvardským institutem pro mezinárodní rozvoj (HIID). Institut se zavázal ke spolupráci v řešení otázek mezinárodních problémů a v koordinaci projektů pomoci rozvojovým zemím. Nezanedbatelnou výhodou se jevilo také to, že skupina jeho poradců již v Moskvě pracovala.
Moskevskou skupinu vedl Andrei Schleifer, harvardský profesor, blízký přítel a chráněnec Summerse. Schleifer s rodinou emigroval ze SSSR, když mu bylo 14 let, proto pro něj jazyk nepředstavoval bariéru. Také se v prostředí nového Ruska orientoval mnohem lépe, než Američané.
Řešením běžných záležitostí byl pověřen advokát Jonatan Hay, známý Sachse ze Světové banky a samozřejmě, další absolvent Harvardu. Sachs do privatizace nezasahoval, ovšem Schleifer a Hay se aktivně podíleli na všech jejích etapách a rychle našli společný jazyk s Čubajsovou skupinou.

Zpočátku vyčlenila USAID na společný projekt 2 miliony dolarů, později částku zvýšila na 40 milionů dolarů. Stalo se tak nestandartní změnou původní smlouvy. Jako důvod byly uvedeny „dopady mezinárodní politiky“. Krom toho HIID měla dohled nad 300 miliony dolarů USAID, určených na ostatní programy. Přes Harvard také procházela pomoc z jiných programů a organizací, například Tacis nebo British Know-How Fund. Ale co je nejdůležitější – poradci z HIID se přímo účastnili jednání Ruska s MMF a Světovou bankou, na jejich mínění často závisel osud nových půjček.

Spolek „Čubajsova klanu“ a harvardských poradců byl velmi výhodný pro obě strany. Čubajs představoval pro Jelcina hlavní kanál toku západní finanční pomoci – tím se nám objasňuje jeho dlouhá „politická životnost“. A Schleiferovi s Hayem se dostávalo neomezené kontroly nad reformami. Zásadní roli ve výhodném fungování spolku sehrály také Čubajsovy dobré vztahy s bývalými nomenklaturními kádry. Mladí, plynule hovořící anglicky a znalí západní ekonomické teorie, rychle našli společnou řeč s vedením HIID.

Svou činnost v Rusku provozoval HIID přes řadu neziskových organizací, např. „Ruské privatizační centrum“ s mnoha regionálními pobočkami nebo „Institut ekonomiky na základě zákona“. Statut těchto organizací byl dvojí prakticky ve všech aspektech. Takže např. Privatizační fond byl soukromou organizací, ovšem založený prezidentským dekretem. Pracovali v něm samotní zákonodárci, kteří navrhovali nové zákony. Jako zakladatel byl uveden HIID, ale personál tvořili povětšinou Rusové. Tento stav snadno umožňoval přenášení odpovědnosti – Čubajs dával vinu harvardským poradcům a ti zas naopak.
Privatizační centrum (jako soukromá organizace) dostávalo finanční pomoc jak od USAID, tak od mezinárodních úvěrových institucí. Splácet dluh však muselo Rusko. Podle vyjádření jejího ředitele Maxima Bojko proteklo centrem okolo 4 miliard dolarů.
Pro srovnání: na akciovém trhu bylo oceněno 51% akcií společnosti Sibněft na pouhých 100 milionů dolarů.
Ruský personál se přitom odměňoval tučnými prémiemi, obohacoval se zapisováním černých duší na výplatní listinu a i jinak využíval zdroje fondu k soukromým účelům. A Hay se Schleiferem nad tím zavírali oči - privatizace je přece důležitější než takovéto maličkosti.

Západní poradci sídlili ve stejné budově, kde se nacházela i Správa státního majetku. Zabírali celé patro. Rozsah jejich zapojení do procesu reforem neměl obdoby – využívali Čubajsova vlivu a přímého přístupu k Jelcinovi, takže většina jejich rozhodnutí dostala podobu prezidentského dekretu, úplně obešli proces schvalování Nejvyšším Sovětem. Texty mnohých dekretů psal přímo Hay. Takže v červnu  r.1992 byl přijat národní privatizační program, kde určili výdej privatizačních kupónů (akcií) na jméno A již v srpnu se prezidentským dekretem č.721 schválila ještě další forma vlastnictví akcií – akcie na doručitele. To mělo obrovský dopad na celý privatizační proces Umožnilo to skoupit kupóny od občanů za pakatel. Kacha Bendukidze si přišel na 17% podílu v „Uralmaš“ dvěma taškami kupónů, za které vydal jen 700 tisíc dolarů.

Schleifer a Hay takto dosáhli nejen přístupu ke zpravodajským informacím, ale hlavně měli z první ruky podrobné informace o všech odvětvích, která se měla privatizovat. A ačkoliv smlouva s USAID přísně zakazovala střet zájmů při podnikání v Rusku, oba podlehli pokušení.
V r. 1994 vložil Schleifer prostřednictvím své ženy Nancy Zimmerman více jak 400 tisíc dolarů do společnosti, ke které měl přímý (smluvní) vztah. A jeho žena, která pracovala pro investiční fond Farallon Capital Management, doporučila svým partnerům nákup akcií ruských ropných společností za více jak 3 miliony dolarů.
Hay nezůstal stranou a také soukromě investoval. Později vyšlo najevo, že oba vložili velké finanční prostředky do GKO (p.p.: Государственное Краткосрочное Обязательство = státní dluhopisy).

Pocit beztrestnosti postupně stoupal harvardským poradcům do hlavy. Hay začal nepokrytě používat prostředky USAID na osobní účely. V r.1995 zaplatil pro sebe a své přátele vánoční dovolenou z peněz amerických daňových poplatníků. Své kolegy úkoloval v posuzování vlastních investic. A největší příležitosti k vlastnímu obohacení se dočkal v r.1996.

Jedním z úkolů, vložených na spolek Čubajse s poradci, byl rozvoj profesionálního finančního trhu. Kvůli tomu byla jedním z Čubajsových lidí založena Federální komise pro trh s cennými papíry (Dmitrij Vasiljev). Této organizaci poskytla finanční a technickou pomoc USAID. A Hay udržoval přátelské vztahy s vedením komise. V r.1996, kdy komise dostala za úkol vytvořit trh s podílovými fondy, Hay s přítelkyní registrují svůj fond Pallada Asset Management. Zatímco ostatní velké finanční společnosti bojovaly s byrokracií, Pallada byla zaregistrovaná rychle a bez průtahů, takže se stala prvním podílovým fondem na ruském trhu. Krátce na to, bez jakéhokoliv výběrového řízení, byly Palladě svěřeny do správy mnohamilionové finanční prostředky státního fondu na ochranu investorů.

Do této doby se o výsledky práce HIID v Rusku nikdo nezajímal, občasným stížnostem nevěnovala USAID pozornost. Jakmile však došlo k registraci Pallas, ignorace již nebyla možná. Rozpočtový výbor USA nařídil kontrolu hospodaření fondu, brzy vyšly najevo všechny přestupky a vypukl skandál.
Čubajs se snažil urychleně distancovat od poradců a dokonce napsal dopis, požadující ukončení jejich práce. V  r.1997 byla ruská pobočka HIID zrušena.
Až v r.2005 se Schleifer s Hayem dostali před soud. Harvardská univerzita musela zaplatit rekordní částku pokuty 25 milionů dolarů, což vedlo k velkému rozhořčení profesorů. Summers, který byl v té době již rektorem univerzity, stále svého přítele hájil, což ho stálo místo.

Často se tvrdí, že Západ projevil jakousi šlechetnost, když neskoupil klíčový ruský průmysl. Leonid Radzichovský např. v rozhovoru s V.Poznerem tvrdil, že „Jelcin vedl tvrdou antiamerickou politiku“, takže „zahraniční kapitál, zejména americký, byl vyloučený z privatizace lukrativních ruských společností“.
Samozřejmě, že tomu tak není, i když účast investorů byla opatrná.
Za prvé – zahraniční společnosti se účastnily privatizace, i když v menším měřítku. Siemens získal akcie Kalužského podniku na výrobu turbín a společnost Nick & C Corporation skoupila akcie hned několika zbrojních společností. Zahraniční kapitál vstoupil i do Svjazinvestu (telekomunikační společnost), např. nadace G.Sorose.
Za druhé – skutečnou příčinou opatrné účasti zahraničních společností bylo nebezpečí změny vlády, které by mohlo privatizaci zvrátit Ekonomické dopady reforem byly snadno předvídatelné, ne však reálná možnost přezkoumání privatizace. Pro zahraniční investory byla aktivní účast na ruské privatizaci velmi riziková – i ty nejvýhodnější investice se mohly stát rázem bezcennými. Celý proces ruské privatizace měl ne ekonomický, ale politický charakter. Čubajs sám otevřeně říkal: „Každý privatizovaný podnik je hřebíkem do rakve komunistů“.
A vzhledem k tomu, že Medveděv nedávno přiznal, že prezidentské volby v r. 1996 vyhrál Zjuganov, nebezpečí změny režimu bylo tehdy velmi reálné. Jinou otázkou je, zda komunisti, sami zaujatí porcováním státního majetku, měli vůbec nějaké přezkoumání privatizace v plánu.

Velmi populárním mýtem také je, že Západ předem vybral ruské oligarchy, aby sloužili jeho zájmům. Vyvolává to řadu otázek.
V chaosu devadesátých let by svedl snad jen věštec předpovědět, kdo v honbě za majetkem přežije a svou pozici si udrží. Např. - jeden z privatizačních vítězů Boris Berezovský málem zahynul při bombovém útoku v r.1994. Nebo - krutost způsobů v „hliníkových válkách“ měla takový charakter, že sázet na kohokoliv byla čirá hloupost. Žádný skutečný výběr oligarchů Západem neexistoval. Nebyli pod žádnou kontrolou a neměli žádné výsady.
Po krachu v r.1998 se Chodorkovský rozhodl nevracet půjčky třem velkým zahraničním bankám – a ty s tím nemohly udělat nic.

Průběh událostí však probíhal v plné režii Západu. Na divokém trhu mohla přežít pouze odvětví průmyslu, postavená na přírodních zdrojích a kontrolu nad nimi převzala hrstka oligarchů. Ti se dříve či později pokusili legalizovat svůj kapitál a začali spolupracovat se zahraničními finančními kruhy. Když se časem minimalizovalo riziko přezkoumání privatizace, nastartovaly se procesy fúzí západních společností s ruskými.
V r.2003 vznikla TNK-BP a EXXON jednal s JUKOS o koupi podílu. Moc oligarchů by se tím posílila a ve slabém hospodářském prostředí by se nemohl rozvíjet technologicky vyspělý domácí průmysl. Zisky zahraničních společností by byly vyváděny na Západ. A Rusko by se tak plně integrovalo do globální ekonomiky za podmínek, výhodných pro světové lídry.

Při reformách v postsovětském Rusku neměla žádná ze zúčastněných stran čisté úmysly. Západní země, v čele s USA, sice mluvily o Rusku jako o rovnocenném partnerovi, ale lákaly je hlavně nové možnosti trhů společně s přístupem k ohromným přírodním zdrojům. Harvardští poradci se zaručili, že cílem jejich práce mají být čestné a efektivní reformy – jenže podlehli první příležitosti, kdy si mohli namastit kapsy. Ruští reformátoři slibovali národu rozkvět a svobodu, jenže zajímalo je hlavně porcování státního majetku, o který v klanech vedli válku. Všichni spolu ochotně spolupracovali, pokud byly jejich cíle stejné.

Reformy, použité v Rusku, byly součástí ekonomického mainstreamu, ale ruské klany poslouchaly zahraniční poradce jen do té doby, dokud to pro ně bylo výhodné. A i když se poradci osobně podíleli na tvorbě ruských zákonů, neměli rozhodující vliv na jejich provádění.
Těm, kteří hledají odpovědné viníky za privatizační přehmaty, doporučuji obrátit více pozornosti k  Rusům, kteří na privatizaci vydělali miliardy.

Роль Запада в российских реформах: чему не учат в Гарварде vyšel 24.01. na politrash.ru. Překlad Lin.

Doplnění (editor): ve faktologické rovině je článek v pořádku, ale co se týká závěrů, obecného chápání procesů a jejich hodnocení, autor selhává (hlavně v závěru), případně neselhává ale mlčí (srovnej - J. Fjodorov - studená okupace Ruska). Pes je možná zakopaný v tom, že, jak píše na jiném místě, jako hlavní zdroje mu sloužily materiály amerických investigativních novinářů, u nichž nevyhnutelně zapracovaly vědomé nebo nevědomé mantinely toho, co je možné zkoumat a říkat - privatizace v zemích bývalého východního bloku byla hlavně formou platby koloniální daně, o čemž už dnes mluví otevřeně nejeden ekonom, u nás například Ilona Švihlíková.

Zde platí: „Čo sa pre nejakú skupinu populácie môže javiť ako chyba riadenia, môže byť pre inú skupinu cieľom.“

Na úhel pohledu, že "..USA přišly k rozpadu SSSR jako slepé k houslím a chtěly vlastně jen pomoct..(ale dopadlo to jako vždy)", skončilo až příliš mnoho podniků a hlavně zisků a práv na nerostné suroviny v rukou západních (hlavně amerických a britských) korporací. Připomínám například tzv. smlouvu o rozdělení produkce, kterou Putin s velkým úsilím v roce 2003 zrušil, podle níž drtivá většina ropy a plynu z ruských nalezišť nepatřila Rusku ani po právní stránce a Rusko z nich nevidělo ani halíř, v některých případech dokonce platilo západním firmám za to, že získávaly ruskou ropu a plyn (viz kauzy Sachalin I / II.).