21.6.2015

VP SSSR

Analytická poznámka

Psychologický aspekt historie a perspektiv civilizace

2005

2005 Psychologický_aspekt_historie.doc (325,5 kB)
2005 Psychologický_aspekt_historie.epub (185,6 kB)
2005 Psychologický_aspekt_historie.mobi (121,7 kB)
2005 Psychologický_aspekt_historie.odt (89,6 kB)
2005 Psychologický_aspekt_historie.pdf (411,9 kB)

Obsah:

1. Krize nadstátního řízení

2. Neadekvátnost biblické nadnárodní moci

3. Objemnější alternativa

   3.1. Historická dominanta Ruské civilizace

   3.2. O čem hovoří ruský jazykový kód

   3.3. Východoevropská rovina: „tajná“ očividnost

   3.4. Kompaktně-občinný charakter života a jednota kultury různých občin

   3.5. Vztahy mezi občinami a Ruský duch

   3.6. Rus veliká, původní

   3.7. Proměna Rusi skrz mnohasetletou krizi

4. Doslov

Poznámka: vzhledem k tomu, že obsah kapitol 1 a 2 je v mnohém vyložen v jiných novějších přeložených pracech VP SSSR, nejsou zde zahrnuty.

3. Objemnější alternativa

3.1. Historická dominanta Ruské civilizace

Objemnější alternativa globalizace na principech davo-“elitarizmu“, včetně jeho mezně tvrdé a cynické formy biblického projektu, také existuje odedávna. Objektivně je jejím nositelem Rusko, přesněji – Ruská regionální civilizace mnoha národů a mnoha diaspor. Během několika posledních staletí se ta civilizace od všech dalších regionálních civilizací odlišuje tím, že se rozvíjí v historicky pohybujících se hranicích státu, společného pro všechny její národy a diaspory.

Pohyblivost jejích státních hranic má pulzačně rozšiřující se charakter: je to historicky dlouhodobá tendence. Během krizí civilizačního budování, státnost naší civilizace také zažívá krizi. A období takových krizí se relativně mladá periferie Ruské mnohonárodnostní civilizace odpojuje, jak se to dělo během státního krachu SSSR. Ale po míře toho, jak se historicky další v pořadí krize civilizačního budování překonává, probíhá stanovení nové státnosti. Když nová státnost získává akceschopnost, adekvátní potřebám epochy a perspektivám společného rozvoje, nedávno oddělená a relativně mladá periferie, neschopná řešit své problémy samostatně, se vrací do hranic Ruské mnohonárodnostní civilizace, a na dalších etapách se k ní začínají připojovat národy, které do té doby žily samostatně nebo jako součást jiných regionálních civilizací, protože kvalita života v rámci Rusi se v nějakých aspektech, významných pro dané národy a jejich perspektivy, jeví lepší, než v při životě samostatně nebo v kulturách jiných států nebo regionálních civilizací¹. A právě v důsledku toho, že ten proces pulzačního rozšiřování hranic státnosti Ruské mnohonárodnostní civilizace není výmysl, byla počátkem 20. století v hranicích Ruska jedna šestina souše.

Mnozí rusofobové jak v samotném Rusku, tak i za jeho hranicemi mohou namítnout, že to vše je historie a v současnosti nejsou žádné osnovy pro to, extrapolovat ten proces do budoucnosti; že vše řečené o tom procesu výše je maniakální iluze marginálů a „ruských fašistů“, protože začlenění do Ruska za sebou vleklo hlavně utlačování národů²; že všechna ta ruská specifika zůstala v minulosti a že Rusko se nakonec stává součástí „rodiny národů“ nejpokrokovější regionální civilizace – Západu atd.

Ale ve skutečnosti je to všechno právě naopak: spolehání na to, že všechna ta ruská specifičnost zůstala v historické minulosti není ve skutečnosti založeno na ničem, kromě zdálo by se úspěšné realizace biblického projektu globalizace během mnohých staletí – v těch dobách, kdy v kultuře většiny národů a lidstva celkově byly mravně-psychické předpoklady k více či méně úspěšnému jejich zapojování do biblické civilizace rasového otrokářství nebo k beztrestnému zničení jich samých nebo jejich kultury civilizovanějšími biblisty.

To, že ta epocha je u konce, bylo ukázáno v kapitole 2 této práce³, a také v jiných pracích VP SSSR, počínaje první redakcí „Mrtvé vody“ (vydáno 1992) a v religiozně-filozofických aspektech, počínaje „Otázkami metropolitu Joannovi a hierarchii Ruské pravoslavné církve“ (1994). Více než 10 let, které uběhly od té doby, je více než dostatečná doba na to, vyvrátit to, co je vyloženo v pracích VP SSSR a v Koncepci společné bezpečnosti, ukázat prospěšnost v minulosti a perspektivy prospěšnosti biblického projektu v budoucnosti, nicméně smysluplné námitky jsme dosud neviděli a nevidíme: jen paniku a mlčení biblistů.

Pokud nechat bokem ezoterizmus kurátorů biblického projektu, který nedovoluje veřejné posuzování otázek, týkajících se v KSB kompetence nositelů konceptuální moci, pak ty hysterické záchvaty a mlčení jsou právě ukazatelem toho, že přívrženci biblického projektu a kultury Západní regionální civilizace (a zvlášť u židozednářské „elity“), nemají pro budoucnost za duší nic kromě prázdného odvolávání se na úspěchy šíření projektu v minulosti.

Rusko se “nezačleňuje“ do „rodiny národů“ nejpokrokovější regionální (v otázce sebevraždy lidstva⁴) civilizace Západu, po osvobození se od svých staletých „omylů“ v hledání nějaké vlastní cesty historického rozvoje.

Rusko jako státnost Ruské mnohonárodnostní civilizace vchází do procesu globalizace v roli subjektu globální politiky, a nikoliv objektu v procesu realizaci jí cizí globální politiky; vchází osmysleně, vyjadřujíc politickou vůli jejích národů, pokračujíc své civilizační budování, které bylo začato ještě před agresivním vnucením zvenku do její kultury biblického projektu (při podpoře vrchů znacharské korporace a vládnoucí „elity“ samotné dávné Rusi).

A pro pochopení, že to není prázdná deklarace a nikoliv zaklínání sociálních živlů, je třeba si nakonec intelektuálně uvědomit specifiku principů civilizačního budování Ruské mnohonárodnostní civilizace, která byla v činnosti dlouho před epochou vzniku „elitární“ státnosti Staro-Ladožské, Novgorodské, Kyjevské nebo Vladimiro-Suzdalské Rusi; a která během veškeré další historie, počínaje okamžikem ukořistění státní moci biblisty, pokračovala v činnosti ve společnosti bez hlasitých efektů – „tichou vodou“.

3.2. O čem hovoří ruský jazykový kód

Především je třeba obrátit pozornost na to, že slovo „ruský“ je podle své gramatické formy přídavné jméno, které se v současném ruském jazyce používá v roli jména podstatného – jako etnonym⁵. Historicky je něco takového možné, pokud podstatná jména, ke kterým se v hluboké dávnosti jméno „ruský“ připojovalo jako skutečně přídavné jméno, se zpočátku začala rozumět mlčky mezi řádky a potom ve změněných historicko-společenských podmínkách kompletně zmizela z upotřebení nebo byla vytlačena do jiné kontextové oblasti (každodenních významů). Pravděpodobně to proběhlo ještě v době, kdy se ještě nezformoval nejen „ruský národ“ v současném smyslu, ale ještě se nezformovaly ani ty národy a národnosti, které do sebe integroval historicky reálný současný ruský národ.

Přičemž, pokud soudit podle toho, jak historická věda cituje letopisy, a vnikat do vnitřních významů slov, pak takové slovní spojení jako „řecký národ“, „německý národ“, „italský národ“ jsou v ruském jazyce poměrně pozdní konstrukty, protože v minulosti se na Rusi používaly etnonymy množného čísla (Řeci, Němci, …), a ve smyslu současného slova „národ“ je používala slova „jazyk“ nebo „lid“. I dnes sousloví typu „německý národ“ jsou v ruském jazyce ačkoliv přípustné, používají se velmi málo a zní neladně. A naopak slovní spojení „ruský lid“, „ruský národ“ zní ladně. Tj. z nějakých příčin, nyní zapomenutých, naši předkové – nositelé staroruského jazyka – neviděli příčin, aby slovo „národ“ používali v jeho dnešním významu, jako zobecnění etnonym.

Pokud se podívat na morfologii slova „národ“, pak ve své vnitřní struktuře, nesoucí smysl, je shodná s takovými číslovkami jako „jedenáct“, „dvanáct“: „ná+rod“ - „jeden+na+dcať“⁶, tj. poukazuje na nějakou kvalitu, která se rodí nad rodem⁷ (několika rody), ale samotnému rodu nenáleží⁸. A ta kvalita „ná+rod“a byla našimi předky vnímána jako něco odlišného od pokrevní příbuznosti a kmenové jednoty. Úměrně tomu slovní spojení „ruský národ“, „ruský lid“ jsou ve své smysl nesoucí struktuře taková, že podrozumívají ne pokrevní příbuznost nebo jednotu, ale něco jiného, co v principu může být vlastní představitelům různých rodů, a díky čemuž se oni objektivně řadí k ruským, dokonce jestli jsou svým původem černoši nebo představitelé mongolské rasy. Ale z druhé strany, úměrně takovému chápání slova „národ“, zdaleka ne všichni takzvaní „etničtí ruští“ (etničtí Rusové) jsou ruskými ve skutečnosti.

Podobně ladně, jako „ruský lid“ nebo „ ruský národ“, zní i slovní spojení „ruský duch“. Duch je fyzicky biopole, nositel individuální i kolektivní psychiky lidí, tj. určité informace a algoritmiky jejich chování. Úměrně tomu jsou důvody předpokládat, že ruskost, pokud se neprojevuje v pokrevní příbuznosti, se projevuje právě v chování jedinců a kolektivů (občin, družin, …) - nositelů ruského ducha, a představuje nějakou specifickou algoritmiku individuálního a kolektivního chování ruských lidí různých národností.

Pokud se vrátit k otázce o podstatných jménech-etnonymech, které se vytratily do zapomění, a které kdysi v minulosti doprovázelo přídavné jméno „ruský“, pak takovými etnonymy mohli být nejčastěji právě „etnonymy“, kterými se navzájem nazývali některé, ale ne všechny slovanské kmeny: Polané, Drevljané, Vjatiči, Kriviči a někteří další, jejichž potomci vešli do současného ruského národa. Co posloužilo příčinou rusifikace nebo zrusštění některých kmenových skupin dávných Slovanů je separátní otázka. Dokonce pokud slovo „ruský“ ve skutečnosti pochází od jména Rus – jednoho z třech legendárních bratří-praotců slovanských národů⁹, od kterých (nebo od jimi vedených rodů) vzešly národy ruský¹⁰, český, polský — pak to nemění podstatu věci, protože otázka se stejně týká hlavně „ruského ducha“ a „ruského charakteru“ jako objektivního jevu v historii lidstva a v současném životě. A dokonce pokud to tak je, nejsou žádné důvody myslet si, že praotec Rus byl prvním ruským po duchu. Mohlo se stát, že ruskost už existovala jako objektivní jev a (praotec) Rus se stal jedním z jejích reprezentantů¹¹ (vyjádřitelů).

A naopak Češi, Leši, Slováci a mnohé další slovanské kmeny se toho dávného procesu rusifikace nebo zrusštění neúčastnili (nebo z něho vypadli později poté, co už začal), a v důsledku jejich kmenové či rodové názvy přešly do role „jazyků“ (národů), které vznikly na základě kultury právě těch kmenů; kmenové názvy Slovanů (a také kmenů ugrofinských, žijících s nimi na stejném území), kteří se stali ruskými, ztratili postupně jakýkoliv význam ve všedním životě, přestali se používat a stali se majetkem historie a historiků. Tak se současní Vjatiči, Křiviči, Polané, Drevljané ve své většině dozví o své rodově-kmenové příslušnosti z mapy v učebnici historie, a ne od rodičů, ale od dětství jsou přesvědčeni, že jsou Rusové, ačkoliv je možné, že svým chování v dalším životě zdaleka ne všichni potvrdí svou ruskost.

O lepších a horších stránkách „ruského charakteru“ za posledních tisíc let mnoho píší a přesvědčují se jak v samotném Rusku, tak i za hranicemi. A když chybné nebo vědomě lživé odpovědi na tu otázku lehnou v osnovu praktické politiky, pak se ubírá směrem k událostem analogickým letům 1607-1613, 1917, 1991 (pokud se chyby dělají v samotném Rusku) a k událostem, analogickým letům 1814¹² a 1945 (když se chyby ohledně určení kvalit ruského charakteru dělají za hranicemi Ruska).

Ale výše vyložené na základě analýzy ruského jazykového kódu dává důvody předpokládat, že ne všechny črty tzv. „ruského charakteru“ jsou ve skutečnosti charakteristickými vlastnostmi skutečně ruského ducha , který v dávné minulosti položil začátek procesu ruské varianty globalizace, a v jehož důsledku se historicky zformovala civilizační společnost mnohých národů v hranicích ruského státu, jakkoli by se nenazýval – Moskevské carství, Ruská říše, Ruská sovětská federativní republika (1917-22), Sovětský svaz, Ruská federace a dále do budoucnosti. Část črt soudobého takzvaného „ruského charakteru“ k informaci a algoritmice původního ruského ducha nemá žádný vztah a představují historicky doprovodné komponenty: zčásti „atavizmy“ období slovanské „před-ruskosti“ a zčásti – nánosy, získané mimo, hlavně v období, kdy se „elitární“ státnost Ruské mnohonárodnostní civilizace ocitla pod konceptuální mocí kurátorů biblického projektu a jimi zotročených doma pěstovaných biblistů-“rosionců“.

Také je třeba chápat, že zrusštění části Slovanů proběhlo v epochu do vzniku prvních slovanských měst¹³ na východoevropské rovině v 6-8. století našeho letopočtu a začátku stanovování státnosti. A specifické podmínky života Slovanů v oblasti stanovení Rusi podporovaly vypracování a vznik původně ruského charakteru a původně ruského ducha jako nositele charakteru.

Jistě, nelze omezovat sociologii a psychologii společnosti k přírodně-geografickému determinizmu¹⁴, ale ignorovat vliv přírodně-geografických vlivů na psychiku lidí a skrz ní na formování kultury společnosti ve všech jejích aspektech by bylo ještě větší chybou.

3.3. Východoevropská rovina: „tajná“ očividnost

Východoevropská rovina, na které se nyní nachází oblasti mnohonárodnostní Ruské civilizace, odedávna osídlené Slovany, jež nyní nazývají „ruskými“, se v dávnosti svými přírodně-geografickými parametry velmi odlišovala od současného stavu. Hlavní rozdíly: bylo jiné klima – teplejší léta, chladnější zimy; bylo více lesů a byly hustší, stromy byly mohutnější a lesy sahaly dále na sever a dále na jih, než v současnosti; vodní rovnováha území byla také jiná – včetně v důsledku hojnosti lesů, udržujících vláhu jako houba, hladina podzemních vod byla výše, řeky, které se zachovaly do dneška, byly mnohem mohutnější¹⁵, a v mnohých nyní suchých korytech tekly tehdy celoročně skutečné řeky.

Při nízké hustotě obyvatel, v porovnání například s oblastmi středomoří (místní obyvatelstvo prožívalo kompaktními skupinami, které byly daleko od sebe, podstatně dále než v oblastech kolem Středozemního moře), taková přirozená krajina, téměř nenesoucí stopy činnosti člověka, byla dominantou na vzdálenosti desítek kilometrů, oddělujících jednotlivá osídlení.

Přemisťovat se po takovém území na velké vzdálenosti bylo možné z větší části jen po řekách, přecházeje z jednoho vodního systému do dalšího skrz voloky (koridory pro přepravu lodi po souši mezi dvěma říčními systémy); v zimě se tytéž řeky proměňovaly v ledové „dálnice“ pro saně a koně. Pozemní cesty, využívané jen v létě nebo celoročně, mohly být při takovém rázu krajiny a hustotě osídlení, při jeho nízké technické a energetické vybavenosti¹⁶, jen regionálního významu, obsluhující hospodářskou činnost kompaktně žijících skupin obyvatel. Výlučně pozemních cest, spojujících vzdálené oblasti, bylo minimum. Lesní stezky zveře samozřejmě existovaly, jakožto přirozená součást biocenóz, ale to přece jen nejsou cesty, ačkoliv osamělý kůň nebo chodec se po nim v lesních masivech mohl přemisťovat na stovky kilometrů, samozřejmě pokud se uměl orientovat nejen ve světových stranách, ale i v místě kde se na východoevropské rovině nachází.

Samotné přírodně-geografické prostředí toho území bylo mocným fortifikační systémem, díky níž bylo místní obyvatelstvo dobře ochráněno od vpádů agresorů zvenku¹⁷. Přitom produktivita přirozených biocenózů byla mnohokrát vyšší než dnes: ryb bylo více a byly větší; hřiby, jahody, ořechy, med byly dary lesa; plus k tomu lov a zemědělství¹⁸, v luzích – pastva dobytka a příprava sena, - to vše garantovalo při dobře organizované kolektivní práci dostatečně vysokou úroveň „potravinové bezpečnosti“ kompaktně žijících skupin obyvatel. I vnitřní systematické konflikty s cílem ukořistění statků, vyprodukovaných sousedy¹⁹, byly v podobném geografickém prostředí málo efektivní, ve srovnání s vlastní prací, kvůli vysokým přepravním nákladů na jejich organizaci a realizaci, což bylo tichým stimulem k organizaci právě práce, a nikoliv války²⁰; a při nízké průměrné hustotě osídlení byly vnitřní konflikty ohledně kontroly nad tím či oním územím jednoduše nesmyslné, stejně jako masové chytání cizích s cílem jejich proměny v otroky. Palisády z kůlů okolo dávných sídel jsou ve větší míře ochranou před divokými zvířaty, než před lidmi, ozbrojenými „podle módy“ té doby.

-pokračování-