23.6.2015
...
Palisády z kůlů okolo dávných sídel jsou ve větší míře ochranou před divokými zvířaty, než před lidmi, ozbrojenými „podle módy“ té doby.
Jak je známo, reliktní kultury, které se zachovaly v různých koutech naší planety, ve své většině při svém charakteristickém způsobu života na základě dávných tradic, regulujících vztahy pohlaví, nedopouštějí přelidnění ve svých ekologických nikách. Proto je možné retrospektivně předpokládat, že v dávnosti na území východoevropské roviny žijící zde slovanské rody, udržující úklad(způsob) života, vypracovaný staletími, nepřipouštěli přelidnění jimi obývaných prostor1.
Ale existuje ještě jiný aspekt, svého druhu „efekt rozměrů“ Východoevropské roviny v jejím srovnání s jinými regiony vzniku kultur dávnověku.
V technice je známo, že kvalita zobrazení, kterou může „nakreslit“ optický systém nebo radioteleskop, ve mnohém závisí na jejich rozměrech. Pokud na určité frekvenci pracuje radioteleskop s průměrem paraboly 50 metrů, jedná se jednu kvalitu; a je radiotelespok „anténovým polem“ velikosti několika kilometrů, nebo dokonce několik radioteleskopů, umístěných desítky kilometrů od sebe a pracujících v synchronním režimu, pak se jedná o jinou kvalitu, vysoce převyšující kvalitu radioteleskopu s parabolou 50 metrů. A ve školním teleskopu s průměrem 60 mm je v principu nemožné uvidět to, co dovoluje vidět teleskop-reflektor se zrcadlem průměru 6 м. V noci je i jednoduchým dalekohledem vidět lépe, než prostým okem, protože průměr optického systému dalekohledu je mnohokrát vyšší než průměr čočky lidské oka velikostí několika mm.
Lidský organizmus se skládá z mnoha biologických – biopolových „anténních komplexů“. A jak je známo z etnografie, samozřejmě pokud etnografové nejsou oslepeni mechanicko-materialistickými představami o tom, že „něco takového není možné“, představitelé tzv. primitivních reliktových kultur jsou rozvinutější v oblasti „paranormálních schopností“ - takových, jako telepatie, jasnovidění atd., než představitelé technicky pokročilých kultur „vysoké civilizovannosti“, protože potřeba získávat informace o příbuzných a blízkých, nacházejících se někde jinde v důsledku hospodářské nebo vojenské činnosti, o své vlastní pozici v krajině atd. - existuje, ale pošta ani telegram, ani mobilní telefony nejsou. V dávnosti, o které mluvíme, také nebyly (ještě nebyly vynalezeny) a potřeba znát byla, a ty potřeby se určitým způsobem realizovaly na biologické osnově organizmu člověka a jeho psychiky jako systému zpracování informací2. A ačkoliv všichni lidé mají něco biologické společného, přesto jednota kultury je ještě další faktor, ve vztahu k biologii doplňující, který spojuje množství jedinců v jeden celek.
A pokud se vrátit od biologie člověka, etnografie reliktových kultur a dříve uvedených technických analogií k životu našich předků na východoevropské rovině v dávnosti (a to má své opodstatnění v jednotě zákonů fyziky, týkajících se vyzařování a interakce vyzařovaných polí a dalších druhů matérie), pak biocenózy východoevropské roviny + naši předkové, kteří rozšířili na ohromném území jedinou společnou kulturu, harmonicky interagující s udržitelnými biocenózami a udržitelnou v následnosti generací, představují dohromady biosystém, který ve světě neměl a nemá analogii3 — ani v aspektu produktivnosti biocenóz v přepočtu na jednoho člověka, ani v aspektu strategické fortifikační efektivity samotné krajiny v roli prostředku ochrany od vpádů zvenku, ani v aspektu rozměrů biopolového „anténního pole“, tvořeného obyvatelstvem.
Poslední aspekt je nejzajímavější a proto je zvláštní otázkou:
K jaké informaci odkrývalo přístup to ohromné „anténové pole“ a do jakých informačních proudů a algoritmů – pozemských i kosmických – s jeho pomocí mohli vcházet jeho účastníci. Tj. jaké vnímání světa rodilo v jedinci ono „anténové pole“, jehož účastníkem on byl.
Ale obrátiv pozornost na informačně-algoritmické procesy v „anténovém poli“ osídlení, není dobré zapomínat ani na biopolovou výměnu energií lidí a biocenóz, charakteristických pro regiony jejich stálého prožívání (tím spíše v následnosti generací).
Celkově, biocenózy, kultura kompaktně-občinného prožívání a hospodářské činnosti, a také „anténní pole“ východoevropské roviny, to jsou ty faktory, pod jejichž vlivem se rodil původně ruský charakter.
3.4. Kompaktně-občinný charakter života a jednota kultury různých občin
Ale přestože v libovolných přírodně-geografických podmínkách je člověk tvor společenský, a bezprostřední vliv na formování charakteru lidí v nových generacích v procesu jejich stárnutí vykazují ostatní členové společnosti, kteří dětem a výrostkům ukazují příklady toho, jak se člověk v principu může chovat v životě a jaké to bude mít důsledky pro něho samého a pro okolí.
V dohistorické4 době jsou známy dva základní způsoby prožívání kmenů-rodů a národností dávnověkého lidstva:
-
Rodinně-klanová separace na základě vedení svého hospodářství každou rodinou (nebo několika rodinami) v izolaci od ostatních příbuzných rodin a klanů při epizodickém setkávání s nimi. Takový životní úklad je charakteristický hlavně pro kočovné národy, kde je hlavním druhem hospodářské činnosti chov skotu.
-
Kompaktně-občinný, při němž se na jednom místě soustřeďovali představitelé více než několika rodin nebo klanů, kteří žili vedením společného hospodářství, ze kterého každý získával jemu náležící podíl vyprodukovaných hodnot při epizodickém nebo periodickém setkávání s druhými občinami, žijícími podle stejných principů v oblasti rozšíření kultury společné všem občinám.
Ten či onen úklad života v dávnověku byl podmíněn především možnostmi vedení hospodářské činnosti v oblasti prožívání a efektivitou hospodaření, tj. průměrnou produktivitou pracovní činnosti v přepočtu na jednoho člověka v následnosti generací při dostupné úrovni odpovídajících technologií a organizace prací5.
Aby při rodinném-klanovém úkladu rodina přežila v následnosti generací, musí na jednoho člena připadat určité množství hlav skotu, který lidi živil a umožňoval každodenní život. Aby se stádo obnovovalo a bylo nevysychajícím zdrojem obživy během mnoha let, byla nutná určitá plocha pastvin (různá v různých regionech, což bylo podmíněno charakterem a produktivností biocenóz). Ty okolnosti určovaly minimální vzdálenost od sebe, ve které mohly rodiny žít na základě tohoto hospodářského úkladu, a ohraničovaly mezní hustotu obyvatel v oblasti, při jejímž překročení bylo nevyhnutelným zchudnutí a ztížení života všech, nebo vnitřní konflikty zaměřené na vyhlazení protivníka v procesu konkurence rodin a klanů za hospodářské výhody. Sněmy nikoliv všech rodin, ale jen některých představitelů všech rodin, v takových kulturách mají periodický charakter (doba námluv a svateb, obvykle spadající na období minimální pracovní vytíženosti; nějaké všem společné religiozní nebo kultové akce; trhy, - které často spadaly na stejná období) nebo mimořádný charakter (organizace nájezdu na sousedy nebo organizace obrany před nájezdem sousedů, vypracování strategie reakce na živelnou pohromu atp). Při takovém úkladu může být určitý počet otroků užitečný v hospodářství, a zabrání stád sousedů a jejich částečné vyhlazení a částečná proměna v otroky je jeden ze způsobů rychlého podstatného zlepšení vlastního materiálního postavení6.
Pokud přírodně-geografické podmínky v regionu díky soustředění pracovních zdrojů v jednom místě a organizaci kolektivní pracovní činnosti dovolili získávat větší produkci v přepočtu na jednoho člověka, než při separaci jednotlivých rodin a vedení každou rodinou vlastního hospodářství, pak kompaktně-občinný způsob života byl nevyhnutelný.
Ale ani jeden způsob života se nejeví ukazatelem společenského pokroku v aspektech rozvoje kultury a osobnostního rozvoje lidí, ani ukazatelem zaostalosti ve vztahu k jinému způsobu, existujícímu ve stejné době v jiných regionech nebo u jiných civilizací v jiných částech planety, protože to bylo v mnohém období boje za přežití v procesu osvojení regionů planety předky současného lidstva. Hlupáci tehdy nepřežívali ani samostatně, ani kolektivně, ani v přírodním ani v sociálním prostředí, a protože pro všechny lidi je přirozené usilovat o to, získávat více zdrojů (produkce) při menší námaze, pak v závislosti na přírodně-geografických podmínkách regionu se v něm zcela racionálně formoval ten či onen způsob života, zabezpečující nejvyšší zisk produkce z hospodářské činnosti.
A je důležité pochopit, že pokud libovolný z dvou uvedených způsobů (úkladů) života existuje v následnosti generací, pak pro život v každém z nich jsou nutné jemu odpovídající:
-
organizace psychiky jedinců, kteří se ho účastní (vnímání světa jako systém subjektivně-obrazných představ o vnitřním a vnějším světě);
-
chápání světa (jako vyjádření obrazných představ v konkrétní lexice);
-
etika, vyjadřující dané chápání světa,
— reprodukované a zdokonalované v následnosti generací, protože bez toho všeho se způsob života rozpadá.
Historická věda, hovořící o životě lidí v předhistorické době, ve vztahu k mnohým kulturám používá termín „prvobytně pospolná společnost“. Ten termín je ve vztahu k psychologickému aspektu historie, jehož se týká tato práce, jemně řečeno nešťastný: zdůrazňuje „prvobytnost“, která zůstala v historické minulosti, a tím samým zůstává ve stínu občinnost, což dohromady rodí mínění o neaktuálnosti zkoumání občinnosti v historické současnosti, a přesněji – kompaktního charakteru občinnosti v předhistorické dávnosti a jeho historické důsledky, aktuální jak pro současnost, tak pro budoucnost.
Kultura, ve které se rodil původně ruský charakter, byla kulturou kompaktně-občinného prožívání obyvatel na rozlehlém území pokud ne celé, pak velké části východoevropské roviny.
A proto bez zkoumání osobnostních kvalit členů občin, dovolujícím jim žít v občině v následnosti generací, není možné pochopit zvláštnosti původně ruského charakteru a jeho specifické odlišnosti od charakteru lidí v jiných „prvobytně“-občinných kulturách. A úměrně tomu je nemožné i pochopit, co v současnosti se jeví vyjádřením pravé ruskosti, a co k ní nemá nejen nejmenší vztah, ale i překáží jejímu projevení v životě.
Začneme z toho, že maximální početnost občiny byla ohraničena přirozeně-biologickými parametry představitele rodu Člověk rozumný, analogicky tomu, jak je ohraničena početnost hejn a stád v přírodě: počet jedinců, s nimiž je schopná drtivá většina lidí udržovat styky, ve větší či menší míře se účastnících pracovních a životních vztahů každého z nich, - je ohraničeno jak biologií člověka, tak i organizací jeho psychiky, která je ve mnohém podmíněna kulturou7. Proto se v každé historické době ten subjektivní psychologický faktor projevuje jako nějaká mezní hodnota početnosti, po jejímž překročení se porušují určité vnitrosociální vazby nebo se stávají nedostatečně intenzivními.
Proto, jakmile v rostoucí občině podíl „čapkových známostí“8 překročí určitý práh, občina ztrácí celostnost, protože v ní direktivní personálně-adresné řízení záležitostmi, koordinace společné činnosti ztrácí kvalitu a nastupuje více či méně viditelně projevený chaos. Poslední ve skutečném životě dávných občin znamená, že z občiny, která překročila nějakou mezní hodnotu početnosti, se nevyhnutelně vyčleňuje nová občina, která se s určitou zásobou potravin původní občiny, určených pro zajištění přežití první zimy, a nějakým movitým majetkem, přesunuje na nové více či méně vzdálené místo a tam reprodukuje jí známý předchozí kompaktně-občinný úklad života.
Pokud je pro někoho z nějakých důvodů těžké žít v občině, pak má na výběr tři varianty:
-
buď se přizpůsobit a podřídit se zformovaným normám;
-
nebo přesvědčit ostatní členy občiny o své pravdě, v důsledku čehož se přizpůsobit budou muset ostatní;
-
odejít z občiny sám nebo být vyhnán - odsouzení k samostatnému probíjení se životem.
První dvě varianty jsou přirozenou součástí života občiny jako soubornosti jedinců. Třetí varianta, pokud v dávnosti nebyla rovná rozsudku smrti, stavila před vyhnancem nebo samotářem množství problémů: samostatně nelze prodloužit rod; individuální hospodaření dávalo menší produkci vzhledem k vložené práci, než občinné; právní status samotáře na území kde panoval kompaktně-občinný způsob života byl nijaký: byl vně společnosti.
V důsledku objektivnosti těch problémů byli vyhnanci málo početní – díky převážně úspěšné výchově nových pokolení v rámci tradic kompaktně-občinného úkladu, zformovaných během mnoha generací. A přítomnost málo početných vyhnanců nemohla podrýt zevnitř kompaktně-občinný styl života obyvatel regionu v celku: vyhnanci se buďto doprošovali do jiných občin nebo do svých předchozích; nebo žili samostatně, v důsledku čehož jejich rod končil jimi; nebo pokud se jim podařilo založit rodinu a začít žít rodinným způsobem, pak jejich potomci už mohli vejít do jiných občin nebo založit novou občinu, protože hospodářská efektivnost kolektivní práce byla vyšší; a pokud nějaký vyhnanec pil svou činností krev členům občin, nebyl problém uspořádat hon a problém vyřešit jednou provždy – pokud to nebyla rutinní záležitost, pak to ve vztahu k životu občiny bylo smysluplné a bez problémů realizovatelné (lov byl součástí života občiny a lov na člověka je v některých aspektech i jednodušší, než na divoké zvíře).
Proto otázka je:
Jaká musí být psychika lidí, aby občina žila v následnosti generací jako obnovující se ohledně personálního složení celostný sociální organizmus?
Zde je nutné vyjasnit, že:
Reč není o tom, „vycucat si z prstu“ nebo napsat „zpatra“ všechno o životě našich předků v dávnosti a přesvědčit všechny čitatele o správnosti napsaného.
Reč je o tom, přijmout zjištěný archeologický fakt kompaktně-občinného prožívání našich předků během mnohých staletí jako objektivně dohistorickou danost, pochopit, jaká musela být struktura psychiky, chápání světa a etika těch lidí, aby takové prožívání bylo z hlediska řízení možné a udržitelné v následnosti generací.
1Způsob života a maximální možný počet obyvatel, jež při daném způsobu života může uživit určitý region, jsou vzájemně provázány.
2Nyní žijeme v takové kultuře, že pokud se podobné potřeby realizují na biologické osnově samotného člověka, je to mnohými vnímáno jako nadpřirozené.
3Něco analogického mohlo vzniknout v Severní Americe, ale nevzniklo. Proč? - samostatná otázka, pro jejíž zodpovězení je nutné studovat legendy severoamerických indiánů a naučit se vnímat tu minulou realitu života na severoamerickém kontinentu, která stojí za pověstmi a legendami indiánů, jež se dochovaly do našich dní.
4Hranicí, rozdělující epochu „dohistorickou“ a „historickou“ je nejen objevení se kalendáře, jako spíše začátek letopočtu na základě kalendáře a přivázání významných událostí k datům podle přijatého počítání let. Do začátku toho procesu historie neexistuje a její místo v kultuře zaujímá národní epos. V eposu je významná komponenta uměleckého výmyslu, v důsledku čehož se v něm mohou různé události sjednocovat v jednu epickou událost, a také postavy eposu mohou představovat souborné obrazy různých reálných životních prototypů, žijících často také v různých dobách. Kromě toho může epos představovat množinu tématicky svébytných událostí ve mnohém izolovaných navzájem a nemusí dodržovat nejen chronologii, ale ani reálnou posloupnost událostí, nemluvě už o tom, že epos má sklony zapomínat nepříjemné události nebo je přenášet z národa-nositele eposu na historicky reálné, ale mytologizované nebo vymyšlené nepřátele.
Na rozdíl od eposu historie zavazuje k přesnosti: kdy? - datum; kdo? ve spojení s kým? co konkrétně? A filozofie historie na tom základě zavazuje dát i odpovědi na otázky: v důsledku čeho? Za jakým účelem? Je to dobře nebo špatně a v jakých aspektech?
5Technický-technologický pokrok tehdy postupoval pomalu a proto je možné jeho vliv na psychiku lidí nebrat v úvahu.
6Tj. tvrzení o tom, že nucená práce je neefektivní, není absolutně platné.
7Statistický rozsah individuálních ukazatelů může být velmi široký: pro jedny může být problém už systematický kontakt se dvěma desítkami lidí, ale ne proto, že ty lidi nepřijímá, ale proto, že si nepamatuje kdo z nich co kdy kde řekl nebo udělal, a co on sám co/kdy/kde řekl nebo udělal jim; a legendy informují, že někteří vojevůdci dávnosti i nedávné historie znali jmenovitě a rozlišovali všechny ve své armádě velikosti několika tisíc lidí, a pamatovali si i určité údaje jejich životopisů.
8 «čapková známost» — idiom ruského jazyka podrozumívající, že lidé se navzájem poznají, při setkání se pozdraví sejmutím čapky a úklonou, ale o životě protějšku nic určitého nevědí nebo vědí málo v důsledku toho, že nemají společné záležitosti ani pracovní, ani oddychové či jiné.
Informační báze KSB