Problémy vědecko-metodologického zajištění společenského rozvoje a státního řízení

3.4.2018

Z knihy Základy sociologie 4 (kapitola 13.1)

Civilizace se dostala na takovou úroveň svého rozvoje, za jaké je kvalita života všech lidí, rodiny, sociálních skupin a kulturně svébytných společností celkově podmiňována na dvou úrovních:

• zaprvé koncepcí, které je podřízeno státní řízení;

• zadruhé kvalitou řízení dosahovanou ve vztahu k cílům této koncepce a způsobům a prostředkům jejich dosahování.

Chybovost a zneužívání moci ze strany státnosti a jejích představitelů jsou takové, že kompenzovat (v historicky krátkých lhůtách – v rozmezí několika let) jejich následky nejsou schopni lidé jako samostatní jedinci ani jako nevládní organizace iniciativních občanů; a v řadě případů ani sám stát, neboť je-li nějaký proces, který je pro rozvoj společnosti nežádoucí, spuštěn státem a „rozběhnul se“, tak dokud nespotřebuje svůj potenciál, není k zastavení.

Díky této zvláštní roli státnosti v ruském jazyce existuje přísloví: „Když zhřeší lid, car [to] odmodlí, když zhřeší car, lid [to] neodmodl퓹. Tj. historicky vypracované sklony lidu k tomu, aby se dopouštěl hloupostí a prohřešoval se, mohou být do značné míry omezeny a časem díky politice státu vykořeněny; ovšem jestliže se dopouští hloupostí a prohřešuje sám stát, tak takovou politiku v historicky krátkých lhůtách nikdo ve společnosti omezit ani potlačit nemůže. Tento úkol může být vyřešen pouze v historicky dlouhodobých časových intervalech cíleným působením na kulturu společnosti ze strany těch lidí, kteří chápou podstatu problémů a nevyhýbají se tomu, aby je řešili prostřednictvím své individuální iniciativy. Kromě toho se může sama společnost proti nepravověrné politice státu preventivně bránit, jestliže se v ní zformuje dostatečně efektivní subkultura obnovy a uplatňování konceptuální samovlády.

A to dělá otázku vědecko-metodologického zajištění státního řízení jednou z nejostřejších otázek současnosti a dohledné budoucnosti, protože ekonomická krize – krize biosféricko-sociální – byla vyprodukována civilizací, jejímž neodmyslitelným atributem je státnost; a navíc tato krize ve své progresi v posledním století nabyla globálního charakteru.

Různé její podoby jsou znázorněny ilustracemi uvedenými níže.

V globální biosféricko-sociální ekologické krizi degraduje biosféra a kultura společností v různých státech a její nositelé – samotní lidé tvořící společnosti – degradují jak z hlediska zdravotně-biologických ukazatelů, tak i z hlediska těch osobnostně-kulturních. Realita je taková, že biologický druh Člověk rozumný je součástí biosféry a nemůže existovat mimo ni. Technosféra není schopná lidem nahradit biosféru a stát se jejich plnohodnotným životním prostředím (tj. prostředím, ve kterém je možná obnova biologického druhu v návaznosti zdravých pokolení, která by byla na výši i kulturně).

Tendence degradace biosféry již nabyly takového charakteru, že jestliže se nynější biosféra v průběhu dalšího vyostření globální ekologické krize zhroutí, nemusí v tom, co z ní na planetě Zemi zbyde, zůstat ekologická nika pro Člověka rozumného.

V tomto ohledu jsou vypovídající výsledky experimentu Biosféra 2 (při pojmenování tohoto experimentu měli na mysli, že Biosféra 1 je přirozená biosféra Země)². Tento experiment probíhal v USA v letech 1986 – 1997.

«Biosféra 2 měla podobu monumentální konstrukce ze skla a oceli, která zabírala plochu více než jednoho hektaru. Celkový objem uvnitř stavby byl přibližně 200 tisíc m³. Celé to bylo zcela uzavřeno pod skleněným poklopem, který propouštěl 50% slunečního svitu. Pod vysokými skleněnými kopulemi bylo umístěno několik miniaturních ekologických systémů: tropický les, oceán, slanisko, louka, savana, poušť. Také tam byly nádrže pro ryby, insektárium, ve kterém bylo více než 200 druhů hmyzu, a zemědělská farma pro chov zvířat a pěstování různých rostlin. Kromě toho tam byla obytná část – pokoje pro pracovníky, dílny a informačně-počítačové středisko monitorující všechny procesy probíhající v biosféře.»

Účelem tohoto umělého systému biocenóz bylo: 1) udržovat stav atmosféry přijatelný pro člověka a 2) být zdrojem potravin pro lidi účastnící se tohoto experimentu.

Experiment skončil ve slepé uličce. Dva měsíce poté, kdy byla v roce 1991 ukončena přípravná etapa, a blok byl izolován od vnějšího prostředí, začala v jeho atmosféře růst koncentrace oxidu uhličitého a snižoval se podíl kyslíku. Než začal být kyslík doplňován technickými prostředky, spadla jeho koncentrace do 14%, což odpovídá úrovni jeho koncentrace ve výši 3 500 m nad mořem. Následkem toho začali účastníci experimentu pociťovat bolesti hlavy a snížila se jejich práceschopnost. I poté, co začalo být složení atmosféry upravováno technicky, biocenóza dále degradovala. Tato uměle vytvořená biocenóza nebyla schopná účastníkům experimentu (čtyřem mužům a čtyřem ženám) zajistit potravu, takže bylo nutné jim potraviny doplňovat zvnějšku.

Nakonec bylo nutné experiment ukončit úplně. Kdyby jeho účastníci nemohli opustit Biosféru 2 a vrátit se do Biosféry 1, zahynuli by.

Jednou z variant interpretace tohoto experimentu je, že tak vlastně Američané vymodelovali konečnou etapu globální biosféricko-sociálně ekologické krize. ³

V případě zachování historicky vzniklých tendencí nejsou takové výhledy přijatelné pro žádnou společnost, ani pro lidstvo jako celek. Vede nás to k otázce: Co a jak generuje globální biosféricko-sociálně ekologickou krizi?

Budeme-li hledat odpověď na tuto otázku bez předsudků, které omezují, překrucují a udržují ve svém područí chápání světa množství lidí a vedou tak k jeho neadekvátnosti, zjistíme, že generátorem globální biosféricko-sociálně ekologické krize je globalizace realizovaná na základě exportu liberálně tržního ekonomického modelu a pseudoekonomických teorií obsluhujících jeho liberální ideologii „vyspělými“ státy Západu do ostatních regionů naší planety⁴.

To vše jsou produkty biblické kultury a žádné jiné, neboť v biblické kultuře vědecko-technický pokrok určující rozvoj technosféry „předehnal“ pokrok mravně-etický.

Provedeme-li z pozic Dostatečně všeobecné teorie řízení (DVTŘ⁵) analýzu fungování „volného trhu“⁶, na kterém se tak či onak, legálně či nelegálně, přímo či zprostředkovaně prodává vše, na co existuje koupěschopná poptávka a kde se v cenotvorbě odráží určitá rovnováha zájmů prodejce a kupce, je nepopiratelné následující:

• Činnost celé množiny subjektů trhu je podřízena maximalizaci jejich SOUKROMÝCH zisků a snížení nákladů každého z nich jakýmikoliv cestami a způsoby a to včetně těch, které jsou z hlediska biosféry nepřípustné a z hlediska sociokulturního zhoubné.

• Trh není schopen vytyčit si cíle ve vztahu ke způsobu života státu a rozvoji jeho kultury a ekonomiky.

• To samé platí i pro trhy mezinárodního obchodu až po globální trh, ale již ve vztahu k vytyčování cílů regionální (v měřítku planety) a globální úrovně života regionálních civilizací i celého lidstva.

• Trh neobsahuje mechanismus samoseřizování hospodářského systému státu tak, aby byl schopen ekonomicky zajistit dosahování cílů vyhlašovaných politiky nebo životních ideálů národa, takže jsou takové sliby odsouzeny k nezdaru a ideály jsou nedosažitelné.

• Ve výsledku jsou na planetárně-regionální a globální úrovni mnohé deklarace OSN a dalších mezinárodních institucí také neuskutečnitelné.

• Existují druhy činností – společensky nezbytné – které však nejsou realizovatelné na principech rentability v podmínkách liberálně-tržní samoregulace, a to buď vůbec, nebo v objemech nezbytných pro stabilní a bezpečný rozvoj společnosti v návaznosti pokolení, protože na výstupy z těchto druhů činností neexistuje koupěschopná poptávka a nemohou se tedy v podmínkách liberálně tržní samoregulace formovat „samy o sobě“.

• Průvodním jevem vědeckotechnického pokroku je v podmínkách působení liberálně tržního ekonomického modelu „produkce“ „ekonomicky nadpočetného“ obyvatelstva, které je za takto vznikající konjunktury trhů práce, přírodních statků a produkce přebytečné jak z hlediska pracovní síly, tak i jako spotřebitelé.

A toto ekonomicky nadpočetné obyvatelstvo je těmi či oněmi způsoby historicky reálně likvidováno za vedení prázdných řečí o „pokroku“, „humanismu“ a „lidských právech“, které nikoho k ničemu nezavazují.

Různé státy a různé epochy se od sebe vzájemně liší pouze tím, jakým způsobem je v nich ekonomicky nadpočetné obyvatelstvo likvidováno: zda za použití zákonů proti potulce jako v Anglii v době první průmyslové revoluce, kde za ni byl trest smrti; nebo ekonomickou genocidou páchanou pod účinkem „anestezie“ narkotik a show-businessu, jak je to dnes praktikováno ve většině států.

V podmínkách globalizace do kategorie ekonomicky nadpočetného obyvatelstva může spadat velmi velký podíl obyvatelstva celých států. A do této kategorie⁷ společně s Řeckem, Španělskem a mnohými dalšími státy náleží i postsovětské Rusko.

• V tržní ekonomice se peníze stávají jedním ze zboží. Cenou peněz jsou úroky. Jakmile společnost připustí, aby v jejím kreditně-finančním systému figurovaly úroky, přijde tak její stát o ekonomickou suverenitu a stane se rukojmím a otrokem pánů nadnárodní korporace lichvářů, která si v globálních měřítkách uzurpovala bankovnictví (účetnictví makroúrovně).

Ta věc se má tak, že institut úročeného úvěru je – v terminologii teorie her – hrou s nenulovým součtem, ve které vždy v souhrnu vyhrává korporace lichvářů a není důležité, že někteří z jejích jednotlivých členů mohou i zkrachovat, nebo že se úspěšně podaří obohatit i někomu, kdo jejím členem není.

• V samotných státech – lídrech vědecko-technického a ekonomického rozvoje, které propagují liberálně tržní ekonomický model a vnucují ho jako něco naprosto nezbytného „zaostalým“ a „problémovým“ státům, principy tržního liberalismu nefungují v plné míře, neboť jsou omezovány státními systémy plánování sociálně-ekonomického rozvoje a regulace trhů⁸.

Tyto systémy však vznikaly na základě praxe a nejsou popsány ve všeobecně dostupných (a tím spíše ne v kultovních) teoriích. Jejich studium tedy leží mimo standardní kurzy ekonomického vzdělání, což v řadě případů vede k nespokojenosti studentů, kteří si uvědomují nesoulad přednášených kultovních teorií s reálně probíhajícími sociálně-ekonomickými procesy, což platí dokonce i pro studenty tak „elitní“ a prestižní vysoké školy jako je Harvard⁹.

Když to všechno shrneme, můžeme konstatovat, že:

Zákony liberálně tržní cenotvorby jsou takové, že liberálně tržní ekonomika z pokolení k pokolení neustále znovu a znovu produkuje masovou bídu a nekulturnost, genocidu, pustnutí a biologickou devastaci území. Ve výsledku potom neskutečně bohatá menšina „už roupama neví, co by ještě chtěla“ a stěžuje si na lenost, barbarskost, naštvanost a tupost obyčejných lidí; a společnost se pod nadvládou liberálně ekonomického modelu stává otrokem a rukojmím pánů nadnárodní korporace lichvářů, která si uzurpovala bankovnictví v globálních měřítkách, v plné shodě s biblickým projektem zotročení lidstva ve jménu Boha.