2.5.2018
z knihy Základy sociologie 3
V kapitole 10.5 bylo ukázáno, jak pohlaváři biblického projektu v historicky reálném křesťanství vlastními výmysly nahradili Kristovu Dobrou zprávu o tom, že je možné vůlí lidí pod Božím vedením na Zemi nastolit Království Boží. Nebyly tam však již probrány politické technologie, jejichž prostřednictvím bylo v rámci realizace biblického projektu zotročení lidstva ve jménu Boha vytvořeno historicky reálné „křesťanství“. A vzhledem k tomu, že je otázka politických technologií prosazování davo-„elitářství“ a jeho obnovy v návaznosti pokolení aktuální, zpracovali jsme toto téma v Příloze č. 3, kterou tímto předkládáme k pozornosti našim čtenářům.
3.1. O politické technologii záměny Křesťanství zlým úmyslem
Přečteme-li si Bibli svědomitě a nezapomeneme ani na události známé z jiných zdrojů, o kterých se církevní otcové ve svých kázáních a výkladech nezmiňují, a o kterých mlčí i biblické texty, můžeme vypozorovat, jak postupně jedno učení nahrazovalo druhé, přičemž každé z těch čtyř učení si neslo jinou smyslovou náplň, přestože se stále stejně nazývalo „křesťanství“.
- První – Dobrá zpráva o tom, že je možné vůlí lidí pod Božím vedením nastolit na Zemi Království Boží, kterou Ježíš šířil osobně, dokud žil mezi lidmi. To je chronologické období do jeho zatčení v Getsemanské zahradě.
- Druhé – učení Kristových apoštolů, kteří byli naplněni Svatým Duchem, a proto byli v mnohém, i když ne úplně ve všem1, pokračovateli Kristova díla. Ze Skutků apoštolů vyplývá, že přítomnost Svatého Ducha v nich byla očividná jak jim samotným, tak i lidem z jejich okolí, z nichž mnozí právě z tohoto důvodu také přijali jejich učení a sami potom pomáhali apoštolům v jeho dalším šíření, přičemž i oni sami tak získávali dar Boží – Svatého Ducha.
- Třetí – věrouky místních (tj. regionálních) církví na základě rukopisů apoštolů a jejich stoupenců v období po odchodu apoštolů na onen svět do Nikajského/Nicejského koncilu (rok 325), který byl tehdy podřízen politické konjunktuře tehdejších pohlavárů Římského impéria a pohlavárům biblického projektu, a jako takový přijal kánon Nového zákona v jeho historicky známé podobě a „symbol víry/Nicejské vyznání víry“ historicky reálného „křesťanství“.
- Čtvrté – doba od Nicejského koncilu – neustále se na větší či menší sekty drobící „křesťanství“ v podobě množství církví založených na základě Biblického kánonu2, písem „církevních otců“ a jejich polemik s vnitřně křesťanskými „kacíři“ a některými jinověrci, které všechny fungují v rámci biblického projektu zotročení lidstva ve jménu Boha a jsou oběťmi principu „rozděl a panuj“ uplatňovaného pohlaváry projektu.
Než abychom však sledovali proces nahrazování Křesťanství „křesťanstvím“ chronologickým způsobem v jeho jednotlivých etapách charakterizovaných výše, bude názornější tento proces záměny Kristova Učení jinou věroukou zahájit rozborem jejích výsledků.
Skutečnost záměny Kristova Učení jinou věroukou je historicky nesporná a dosvědčuje ji všeobecně uznaný kánon Nového zákona – jak v církevní slovanštině (pracovním jazyku pravoslavné církve), tak i v moderním ruském jazyce:
- součástí Nového zákona jsou texty nazvané Evangelium podle Matouše, Evangelium podle Marka, Evangelium podle Lukáše a Evangelium podle Jana;
- není tam však žádný text nazvaný přímo: Evangelium Ježíše Krista.
Znamená to, že už nadpisy kapitol kánonu Nového zákona poukazují na to, že Evangelium od Ježíše Krista v jeho jasném, plném a čistém výkladu křesťanské církve dávno zašantročily.
Mimo přímého vyloučení Evangelia je tu ještě kromě všeho jiného i ta okolnost, že v církevní slovanštině i v moderním ruském textu Nového zákona zůstalo zachováno řecké slovo „evangelium“ 3 a nebyl v něm všude použit jeho ruský ekvivalent – „dobrá zpráva“. Takto církevní pohlaváři znepřístupňují lidem Kristovo učení i prostřednictvím textů Nového zákona. Samy texty „evangelistů“ byly sepsány takovým způsobem, aby čtenářovu pozornost upoutal popis událostí, kterých se Ježíš účastnil, přitom mu však ušel význam slova, které je mu v jeho rodném jazyce cizí – „evangelium“, takže vjem vnější strany událostí zůstal zachován, aniž si čtenář vůbec uvědomí, jaký byl vlastně smysl Dobré zprávy, se kterou Kristus přišel.
Takto informace o životě a skutcích Ježíše odvádějí pozornost čtenářů Nového zákona od Dobré zprávy, kterou Kristus přinesl, a která je v něm zmíněna jen tak, jakoby mimochodem. Kdyby v textu byla uvedena ruská slova „dobrá zpráva“, „blahá zvěst“, tak by si možná ještě před námi někdo položil otázku: A co je vlastně obsahem té Kristovy Dobré zprávy mezi všemi těmi životopisnými údaji o jeho životě a skutcích?
A když někteří znalci bible vyjadřují názor, že v minulosti existovalo jakési „protoevangelium“, které je již ztraceno, musíme si přiznat, že jediným „protoevangeliem“ je Přímá Řeč samotného Krista, se kterou se obracel na své současníky, to je totiž to Kristovo Evangelium, Kristova Dobrá zpráva.
„Otcové zakladatelé“ nepřipustili, aby se Dobrá zpráva stala součástí kánonu svatého písma „křesťanských“ církví. Přesto se však uchovala i v textu Nového zákona v jeho historicky známé verzi v podobě fragmentů ROZESETÝCH po celém jeho textu, jejichž autory jsou jak bezprostřední Kristovi učedníci a jejich následovníci, tak i překrucovači Kristova Dědictví. Z tohoto důvodu jsou texty Nového zákona vyjádřením své-rázného chápání toho, co VIDĚLI, SLYŠELI A POCHOPILI představitelé každé z těchto vyjmenovaných skupin: bezprostřední Kristovi učedníci, jejich následovníci i překrucovači jeho dědictví. To právě v důsledku toho:
není Nový zákon – takový, jak ho známe – Dobrou zprávou zvěstovanou Kristem v její původní a čisté podobě, ale učením z druhé ruky s vlastnostmi OZVĚNY; kromě toho se nejedná o přímou čistou ozvěnu, ale o cenzurovanou ozvěnu, nad jejíž cenzurou se čtenáři Nového zákona zamýšlejí velice zřídkakdy4.
A jestliže po odhalení těchto faktů začneme číst Nový zákon od klíčových, ale zdaleka ne prvních slov jeho textu – „Dobrá zpráva“, „(blaho)zvěstuje se“ – která v něm přece jen jsou přítomna a poskládáme z nich smysl Dobré zprávy-Evangelia Kristem zvěstovaného, získáme text smyslově dost odlišný od obvyklých církevních kázání, která podrobně odhalují smysl Nicejsko-Kartaginského „vyznání víry“. Text, který jsme tímto způsobem poskládali, byl uveden dříve v kapitole 10.5.1. – Kristovo učení: bez cenzury a „redakčních úprav“.
A jak bylo potom předvedeno o kus dál v kapitole 10.5, tak Nicejsko-Kartaginské vyznání víry „křesťanských“ církví je čistým výmyslem „otců zakladatelů církve“, a neobsahuje jedinou větu pronesenou Kristem. Jenže odstranění slov samotného Krista z Vyznání víry (a tím spíše, že se jednalo o zlovolný čin) nemůže nemít náboženské a vnitřní společenské následky ve společnostech, jejichž duchovní a veškerá další kultura vyvěrá z nicejských dogmat.
Přestože vyznání víry existuje v jedné a té samé církvi společně s kánonem Novozákonních svatých písem, která přímo nepopírají Kristovu Dobrou zprávu, není tak neškodné, jak by se mnohým mohlo zdát. Abyste byli schopni uvidět jeho zkázonosnost, je nutné zamyslet se nad tím, jak absolutní většina lidí vnímá informace.
Kanonická evangelia a svatá písma apoštolů jsou v průběhu bohoslužeb čtena v podobě krátkých rozdrobených (řádově 10 – 15 veršů) fragmentů, a to dokonce ani tak, aby šla (alespoň) za sebou; jsou čtena bez ladu a skladu v průběhu celého církevního roku (viz kalendářní rejstřík evangelických a apoštolských čtení v pravoslavné synodální Bibli). Je to podobné tomu, jako by z jednoho seriálu nevysílali všechny jeho díly, a navíc by ještě zpřeházeli pořadí jejich vysílání: je jasné, že „děj“ takového „filmu“ se bude od počátečního scénáře lišit.
Tato osobitost nastavení církevních bohoslužeb předurčuje, že se jejich návštěvník, který je tam úryvkovitě seznamován se svatými písmy apoštolů, ocitá v takových podmínkách, kdy je nucen sám si zrekonstruovat úplnou a ucelenou Kristovu Dobrou zprávu úryvkovitě rozesetou ve všech bohoslužbách jejich ročního cyklu. A už jen kvůli tomu by měl sám vycítit lež a faleš církevní věrouky, domyslet si, že jde o podvod, ke kterému došlo už při zakládání historicky reálného „křesťanství“ a nezaleknout se poté veřejného mínění zotročeného náboženskou tradicí, ani „svaté inkvizice“, ať už na sebe činnost této instituce „elitářské“ církevní moci vezme v té či oné epoše jakoukoliv podobu.
Lidé jsou postaveni do takových podmínek, že odhalit v Novém zákoně a uvědomit si Kristovo Učení nemohou v chrámu ani v kostele, ale pouze ve „světském“ shonu. Jenže v davo-„elitářské“ společnosti absolutní většina farníků prostě nemá čas, aby se vymanila z jařma světského shonu a mohla se zamyslet nad tím, jaká tedy vlastně byla ta původní Dobrá zpráva z Kristových úst, aby si dokázali zrekonstruovat její smysl v celé jeho plnosti a ucelenosti, a mohli tak opět nabýt ztracené jednoty emocionálně-smyslového naladění své duše v rámci Božího záměru.
O to těžší to bylo udělat v minulosti, kdy byly pro většinu lidí biblické texty nedostupné kvůli jejich negramotnosti (prohloubené v katolictví navíc jazykovou bariérou mezi národními jazyky a mrtvou církevní latinou) a náboženskému tmářství „elitářsky“-státních církví idealistického ateismu trestajících jakékoliv jiné přesvědčení. Navíc bylo v mnohých společnostech přímo zakázáno, aby laici četli Bibli, proto ji také lidé většinou znali pouze útržkovitě-výběrově a jen z toho, co slyšeli od svého kněze.
Lidská psychika je organizována hierarchicky a její komponenty mají odlišné funkce. Krátkodobá paměť na úrovni vědomí většiny lidí má informační kapacitu 1 – 2 věty, které jsou nedělitelnými smyslovými jednotkami: kdy je věta dokončenou myšlenkou. A delší informace vědomí vnímá jako posloupnost nedělitelných smyslových jednotek (vět5) v návaznosti jejich smyslu.
Kromě toho je operativní paměť na úrovni vědomí skutečně krátkodobá, tj. absolutní většina lidí není schopna doslovně zopakovat trochu delší větu, kterou slyšeli před několika minutami; a také nejsou schopni doslovně zopakovat posloupnost několika nebo mnohých vět dokonce ani bezprostředně poté, kdy je uslyšeli.
Kromě toho má paměť na úrovni vědomí většiny lidí tu schopnost: že čím častěji se člověku něco připomíná, tím snadněji si to vybavuje samostatně, přestože dlouhodobá paměť nevědomých úrovní psychiky si pamatuje vše hned napoprvé a navždy. Jenže k té většina lidí volný přístup nemá.
V důsledku toho není většina lidí schopná jako smyslový celek vstřebat po jednom přečtení a bez mnohonásobného zopakování text obsahující více než 1 – 5 vět. Mají psychologickou potřebu projít si jeden a ten samý text několikrát. Proto si také většina lidí tlusté knihy, mezi které patří Bible, Talmud i Korán, pamatují na úrovni vědomí roztříštěně, zlomkovitě a útržkovitě, a ne jako vyprávění ekvivalentní originálnímu textu6 – dokonce ani v tom případě, jsou-li jim dostupné přímo texty a neměli možnost seznámit se pouze s některými jejich částmi poslechem.
A po nějaké době může to, co si člověk útržkovitě zapamatoval, vypadnout z plnosti a ucelenosti smyslu výchozího textu a určitým způsobem zapadnout do kontextu porozumění aktuálním událostem, v jejichž souvislosti se člověku něco vybavilo. Všehomír je jediný a ucelený a podobné roztříštěně-úryvkovité a navíc ještě z kontextu originálu vytržené „citátové“ – zkreslené – vzpomínky mohou vést k velmi smutným následkům, jestliže potom v kontextu porozumění aktuálním událostem popírají, rozvrací zapomenutý (nebo úmyslně zamlčený) smysl originálu v jeho plnosti a ucelenosti.
* * *
Jako příklad může posloužit protopop Avvakum a jeho připomenutí epizody ze života proroka Eliáše:
«Och, zloději, děti bludařek7! Jací jsou metropolité a arcibiskupové, takoví jsou i jimi dosazovaní popi. Mít sám dost sil a odhodlání, podříznul bych je jak prorok Eliáš všechny ty hanebné a mrzké žrece jako psy. A nač je šetřit! Tuční jsou neskonale, vykrmili se u Jezabelina stolu…» (Život protopopa Avvakuma, Irkutsk, 1979, str. 104).
Avvakum v uvedeném úryvku narážel na třetí knihu Královskou, hl. 18:
«40. I řekl jim Eliáš: Zjímejte ty proroky Bálovy, žádný ať z nich neujde. I zjímali je. Kteréž svedl Eliáš ku potoku Císon, a tam je zmordoval.»
Jenže Avvakum zapomněl na pokračování těch událostí, o kterých stejná kniha pojednává v hl. 19:
«1. Tedy oznámil Achab Jezábel všecko to, což učinil Eliáš, a že naprosto všecky proroky její pobil mečem. 2. A protož poslala Jezábel posla k Eliášovi, řkouc: [jsi-li ty Eliáš, a já Jezábel, tak] To a to ať mi učiní bohové a ještě více přidají, jestliže v tuto hodinu zítra neučiním tobě, jako ty každému z nich. 3. Což když zvěděl (Eliáš: naše vysvětlení k citaci), vstana, odšel pro zachování života svého, a přišel do Bersabé, jenž jest v Judstvu, kdež nechal mládence svého. 4. Sám pak šel po poušti cestou dne jednoho, a přišed, usadil se pod jedním jalovcem, a žádal sobě smrti a řekl: Jižť jest dosti, ó Hospodine, vezmi duši mou, nebť nejsem lepší otců svých.»
Ale v odpověď na modlitbu byl vyslán Anděl, který jídlem posílil Eliáše a ten pak vystoupal na horu Oréb, kde se mu dostalo znamení:
«9. (…) A aj, řeč Hospodinova k němu, a řekl jemu: Co tu děláš, Eliáši? 10. Kterýž odpověděl: Velice jsem horlil pro Hospodina Boha zástupů; nebo opustili smlouvu Tvou synové Izraelští, oltáře Tvé zbořili a proroky Tvé zmordovali mečem; i zůstal jsem já sám, teď pak hledají života mého, aby mi jej odjali. 11. Řekl Bůh: Vyjdi a stůj na hoře před tváří Hospodina. A aj, Hospodin šel tudy, a vítr veliký a silný, podvracující hory a rozrážející skály před Hospodinem, ale nebyl v tom větru Hospodin; za tím pak větrem zemětřesení, ale nebyl v tom zemětřesení Hospodin. 12. A za zemětřesením oheň, ale nebyl v ohni Hospodin; a za ohněm vanutí tichého větru. [a tam byl Hospodin]8».
A tak vyprávění o následcích popravy Bálových služebníků, které se po jejich potupě Eliáš dopustil z vlastní iniciativy (3. kniha Královská, hl 18:40) a znamení, které se potom Eliášovi9 dostalo, vypadlo z Avvakumových vzpomínek a nevzpomněl si ani na Ezechielova kázání. Takto tedy Avvakum svou výběrovou, úryvkovitě-roztříštěnou pamětí přizpůsobenou dané situaci sám přivolal trest na svou vlastní hlavu, když překroutil ve vlastním výkladu založeném na svých vzpomínkách skutečný smysl originálního sdělení o Boží vůli a Božím záměru. Ale ani nikonovci neměli vojenskou silou a zradou přepadnout Solovecký klášter, který odvrhl jejich učení a dělat z něj církevní vězení, aby se potom tento vojenskou silou dobytý klášter po dvě stě padesáti letech proměnil ve vězení a tábor smrti pro ně samotné10.
* *
*
Znamená to tedy, že organizace rituálu v ročním cyklu církevních bohoslužeb je taková, že absolutní většina lidí – kvůli osobitosti individuální kultury jejich psychické činnosti11 – v podstatě není z tohoto cyklu bohoslužeb schopna zrekonstruovat si a pochopit Dobrou zprávu zvěstovanou Kristem.
Na rozdíl od Starého a Nového zákona v celé komplexnosti jejich textů je Nicejské vyznání víry krátké: pouze 12 frází – a svou informační uceleností je přístupné uvědomělému porozumění většiny lidí, a to tím spíše je-li mnohonásobně opakováno: když ho všichni farníci celé zpívají od začátku až do konce při mnohých chrámových bohoslužbách v průběhu církevního roku. A každý, kdo se považuje za člena církve, je povinen znát ho stejně jako modlitbu Otčenáš – to málo z Kristovy Dobré zprávy, kterou svým ovečkám ponechali otcové-zakladatelé církve. A přitom se absolutní většina církevních vyznavačů vůbec nezamýšlí nad tím, že jak učení církve, tak i její politická činnost popírají smysl modlitby Otčenáš a jsou tak v rozporu s Křesťanstvím jako učením o nastolení Království Božího na Zemi úsilím samotných lidí pod Božím vedením.
Církevní bohoslužby jsou v průběhu roku organizovány tak, aby si lidé zapamatovali Vyznání víry, a Dobrá zpráva zvěstovaná Kristem byla jako informační celek potlačována míchaninou roztříštěných úryvkovitých evangelických a apoštolských čtení. Takové nastavení Vyznání víry a církevních bohoslužeb není „bezdůvodnou a bezcílnou nahodilostí“, ale projevem bezbožného, anti-Křesťanského cílevědomého nastavení rituálu ve zdánlivě pravých Křesťanských církvích.
Vzhledem k tomu, že jsou tyto osobitosti lidské psychiky, vědomého a nevědomého chování, dávno známy, a dokonce bezelstně vyjádřeny v příslovích typu: „Co ses nenaučil jako Váněčka, jako Ivan Ivanovič se už nenaučíš (co ses v mládí nenaučil, ve stáří už nedoženeš); Člověk se musí učit celý život; Opakování je matka moudrosti, které jsou staré jako samotné Dějiny, mohli vymyslet Nicejské vyznání víry a nastavit historicky reálný církevní rituál takovým způsobem pouze ti, kteří se snaží svými bludy uhasit Světlo Kristova Učení o životě lidí na Zemi v Království Božím.
«Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci, co zavíráte lidem Království Nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo vejít chtějí.» (Matouš, 23:13).
- Za Kristových časů to bylo adresováno rabinátu. Dnes to již není určeno pouze rabinátu, ale i církevním hierarchiím. Rozdíl mezi nimi spočívá pouze v metodách eliminace Božích přikázání:
- které rabinát odstraňoval přímým překrucováním smyslu Zjevení a vnucováním bludů svých pánů jako „písma svatého“,
- zatímco zakladatelé a hierarchové církví odstraňovali Boží přikázání rafinovaněji: nastavením církevního rituálu tak, že pravda v něm alespoň částečně zůstala zachována, ale většina věřících si ji z něj nedokáže samostatně poskládat a vnímat ji uceleně, neboť rituál formuje ve vztahu k Bohu a Kristovi jinou statistiku paměti lidí.
A to není nic jiného než cynismus a ničemnost.
No a vzhledem k tomu, že si věřící nedokážou poskládat a uvědomit Pravdu-Skutečnost, nemohou se jí ani v nedílné jednotě světského a církevního života ze své vůle přidržovat (vůle vždy funguje z úrovně vědomí). Vždyť analogický nebo i lepší výtah fragmentů z Dobré zprávy zvěstované Kristem než je ten, který jsme uvedli v kapitole 10.5.1, se mohl stát základem Církve, jestliže by se otcové-zakladatelé nesnažili zachovat davo-„elitářství“, ale naopak měli snahu uvést do života ideál Království Božího na Zemi. V takovém případě by tu existovala jiná Církev, která by se svou duchovností a politickou misí lišila od všech historicky reálných církví a sekt vzniklých po Nicejském koncilu, neboť věrouka a shromáždění věřících by plodily zcela jinou smyslovou zaměřenost statistické paměti převládající v myslích lidí ve vztahu k Bohu a Kristovi a s ohledem na jejich povinnosti před lidmi i Bohem.
A vzhledem k tomu, že Záměr Boží je jen jeden a Duch Svatý je také jeden a ten samý, nemohlo by dojít k takovému množství církevních rozkolů, protože smysl Pravdy-Skutečnosti je jen jeden, přestože mnohohranný a lží je mnoho: «Ano, my porážíme pravdou lež, a ona (pravda: v našem chápání kontextu) ji (lež: podle kontextu) tříští, a hle, potom se rozplyne; však běda vám za to, co lživě Bohu připisujete!» (Korán, 21:18).
Kdyby byla jiná Církev, byly by i dějiny odpovídající její věrouce jiné, neboť většina ušlechtilejších lidí by nahlížela na svou pozemskou existenci jinýma očima, takže by v důsledku i společnosti žily jinak – lépe.
Je tomu tak proto, že zatímco Dobrá zpráva zvěstovaná Kristem je radou určenou všem lidem pro jejich život v našem světě v souladu s Bohem, tak Nicejské vyznání víry takovou životní radou není. A je to ještě horší: je zaměřené na aktivizaci příživnicko-parazitických přání u člověka, který „doufá v lepší život v budoucích časech“ a v rituální zběsilosti zapomíná na život současný, jakoby se snad Bůh spletl, když jeho duši poslal na tento Svět.
A proto se mohou odpovědí na Nicejské vyznání víry stát slova apoštola Jakuba:
«Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho. Neuznáš, ty nechápavý člověče, že víra bez skutků není k ničemu? Což nebyl náš otec Abraham ospravedlněn ze skutků, když položil na oltář svého syna Izáka12? Nevidíš, že víra působila spolu s jeho skutky a že ve skutcích došla víra dokonalosti?» (Jakub, 2:19-22).
A mezi uvedeným vyjádřením apoštola Jakuba a slovy apoštola Pavla není žádný smyslový rozpor: «Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona.» (zvýraznili jsme my; Římanům, 3:28), neboť apoštol Pavel nemá na mysli jednání člověka v Boží víře (jako o tom mluví Jakub), ale jedná-li tak, že bezmyšlenkovitě automaticky dodržuje zákon. Zákony přece píší uvnitř společnosti sociálně významní lidé na základě své libovůle, jenže ne každý člověk si přeje a může odlišit ušlechtilou libovůli od zkažené svévole skrývané pod rouškou prázdných řečí o dobru a zákonu.
Nicejské vyznání víry člověka neučí, jak jednat tak, aby jeho vůle byla v souladu s Bohem. A věřící to nevědí, přestože všichni umí zazpívat „Věřím“ nazpaměť…
Slova apoštola Jakuba «víra působila spolu s jeho skutky a ve skutcích došla víra dokonalosti» poukazují na dvojsměrné zaměření živého náboženství skutečného Boha:
1. Od Boha ke (každému) člověku.
2. Od člověka k jedinému Nejvyššímu Bohu všeho a všech.
Nicejské vyznání víry je však nastaveno tak, aby vylučovalo vše, co od Boha přichází k člověku žijícímu na Zemi: lidem jsou v něm pouze připomínány Boží skutky v minulosti – a navíc v mnohém nehodnověrné, včetně příchodu Ježíše a jeho osudu; a pro budoucnost příslib Soudného dne, jehož datum kromě Boha nikdo nezná. Pro současnost v něm není vymezeno vůbec nic, kromě nicejského rituálu: takže se tím mlčenlivě naznačuje, že Bůh Živý zapomněl na živé lidi.
Tímto způsobem Nicejské vyznání víry a roční cyklus evangelických a apoštolských čtení produkují jednostranně zaměřené škodlivé egregoriální náboženství církví vzniklých po Nicejském koncilu, které bylo ještě dříve než vzniklo odhaleno Kristem: «Proč mne oslovujete: „Pane, Pane“, a nečiníte, co říkám?» (Lukáš, 6:46, a také Matouš, 6:5).
Také je třeba vědět, že před Nicejským koncilem kolovaly mezi regionálními církvemi více než čtyři evangelia, ze kterých Nicejský koncil vybral a zahrnul do církevního kánonu pouze některá, přičemž tak určitým způsobem vyloučil nevyhnutelné neshody.
A přitom se jeden z těch apokryfů13 přímo nazývá Evangelium míru Ježíše Krista od učedníka Jana14 (podle starověkých textů, aramejského a staroslovanského, překlad z francouzštiny, vydavatelství Tovariščestvo, Rostov na Donu, 1991). Staroslovanský text – překlad z aramejštiny, byl odvezen z Kyjevské Rusi do Evropy přibližně v době vpádu Bátú-chána a byl uschován v Královské knihovně Habsburků jako majetek rakouské vlády15. Aramejský text je uložen ve Vatikánské knihovně. Na jeho základě Edmond Bordeaux Szekely vydal anglický překlad, který E. Bertholet (Univerzita v Lausanne) přeložil do francouzštiny, ze které byl potom proveden překlad do ruštiny. Vydavatelství Tovariščestvo informovalo, že publikuje přibližně 1/8 z celkového textu Evangelia míru Ježíše Krista. Následuje úryvek z této publikace16:
* * *
«Tehdy se Ježíš posadil mezi ně a řekl: Po pravdě vám řeknu: nikdo nemůže být šťastný, jestliže nedodržuje Zákon. A ti druzí Mu odpověděli: My všichni dodržujeme Mojžíšovy zákony: to on nám předal zákon tak, jak je napsán ve Svatém Písmu.
I odpověděl jim Ježíš: Nehledejte Zákon ve vašem písmu. Neb Zákon, to je Život a písmo je mrtvé. Po pravdě vám říkám: Mojžíš nezískal své zákony od Boha v psané podobě, ale Živým Slovem.
Zákon, to je Slovo Života předané živým prorokem živým lidem. Ve všem jsoucím je zapsán Zákon. Najdete ho v trávě, ve stromě, v řece, v horách, v ptácích, v nebi, v rybách, v jezerech a mořích, ale zejména ho hledejte sami v sobě.
Neboť vám po pravdě říkám: Vše jsoucí, ve kterém jest život, je Bohu blíže než písmo zbavené života. Bůh stvořil život a vše jsoucí takovým, že je Slovem věčného života a slouží člověku k Učení o Zákonech pravdivého Boha. Bůh nepsal Své Zákony na stránky knih, ale do vašich srdcí, do vašeho ducha.17
Projevují se ve vašem dýchání, ve vaší krvi, ve vašich kostech, ve vaší kůži, ve vašich vnitřnostech, ve vašich očích, ve vašich uších a v jakékoliv i té nejnepatrnější části vašeho těla.
Jsou přítomny ve vzduchu, ve vodě, v zemi, v rostlinách, ve slunečních paprscích, v hlubinách i výškách. Všechny jsou adresovány vám, abyste mohli pochopit Slovo a Vůli živého Boha. Bohužel jste zavřeli své oči, abyste nic neviděli a zacpali jste si uši, abyste nic neslyšeli. Po pravdě vám říkám: Písmo je dílo lidských rukou, zatímco život a všechna jeho vtělení jsou dílem Božím. Proč neposloucháte Slova Boha zapsaná v Jeho výtvorech? A proč studujete písma, jejichž písmena jsou dílem lidských rukou a tudíž mrtvá?
- Jak můžeme číst Zákony Boží, jestliže nejsou v písmech? Kde tedy jsou napsány? Přečti nám je přece, tam, kde je vidíš, neboť mi neznáme jiná písma, než jsou ta, která jsme zdědili od svých předků. Vysvětli nám Zákony, o kterých říkáš, že když je uslyšíme, můžeme se vyléčit a napravit se.
Ježíš jim řekl: Vy nemůžete chápat Slova života, protože přebýváte ve smrti. Temnota halí vaše oči a vaše uši jsou hluché. Přesto vám říkám: Nesmíte svou pozornost upínat na písma, jejichž písmena jsou mrtvá, jestliže svými skutky odvrhujete Toho, Kdo vám ta písma dal. Po pravdě vám říkám: Ve vašich skutcích není Bůh ani Zákony Jeho; nejsou přítomny v obžerství ani v opilosti vaší, ani ve způsobu vašeho života, který promarňujete v nestřídmosti a rozkoši; a ještě méně v hledání bohatství a zejména pak v nenávisti k vašim nepřátelům. To je velice vzdálené pravdivému Bohu a Jeho andělům. Všechno to však vede ke kralování temnoty a vládce všeho zla. Neboť všechny tyto touhy si nosíte v sobě; a proto Slovo Boží a Moc Jeho nemůže do vás vstoupit, protože v sobě nosíte mnoho špatných myšlenek, a také hanebnosti jsou usídleny ve vašem těle i ve vašem vědomí. Chcete-li, aby k vám Slovo Živého Boha a Moc Jeho dokázaly proniknout, neznesvěcujte tělo své, ani vědomí své, neboť tělo je Chrám Ducha a Duch je Chrám Boží. Musíte proto tento Chrám vyčistit, aby se v něm mohl usídlit Vládce tohoto Chrámu a zaujmout v něm Své důstojné místo. Abyste se vyhnuli všem pokušením těla svého a vědomí svého od Satana pocházejících, uchylte se pod záštitu Nebe Božího. (…)
A jinou moudrostí (v kontextu Dobré zprávy – lišící se od moudrosti davo-spotřebitele: naše poznámka k citaci) jsou naplněna Slova a Zákony Otce Nebeského a Matky-Země, než jsou slova a vůle všech otců vašich pokrevních a všech matek vašich tělesných. A nekonečně větší bude dědictví Otce vašeho Nebeského a Matky-Země: Království Života, jak pozemského, tak i nebeského: dědictví, které je lepší než všechno, co vám mohou zanechat vaši pokrevní otci a matky vaše tělesné.
Skuteční bratři vaši jsou ti, kteří plní Vůli Otce Nebeského a Matky-Země, a ne pokrevní bratři. Po pravdě vám říkám: Vaši skuteční bratři z Vůle Otce Nebeského a Matky Země vás budou milovat tisíckrát více než bratři vaši pokrevní. Neboť od časů Kaina a Ábela, od té doby, kdy pokrevní bratři porušili Boží Vůli, není více skutečného pokrevního bratrství. A bratři se chovají ke svým bratrům jako k cizím lidem. Proto vám já říkám: Milujte své skutečné bratry z Vůle Boží tisíckrát více, než své bratry pokrevní.
Neboť váš Otec Nebeský je Láska!
Neboť vaše Matka Země je Láska!
Neboť syn lidský je Láska!
A díky Lásce Nebeský Otec, Matka-Země i Syn Lidský jedno jsou. Neboť duch Syna Lidského pochází od Ducha Otce Nebeského a z Těla Matky-Země. Proto buďte dokonalí jako Duch Otce Nebeského a Tělo Matky-Země.
Milujte Otce vašeho Nebeského tak, jako On miluje vašeho Ducha. Milujte také vaši Matku-Zemi, jako Ona miluje vaše tělo. Milujte bratry své skutečné, jako je miluje váš Otec Nebeský a vaše Matka-Země. A potom vám váš Otec Nebeský dá Svého Svatého Ducha a vaše Matka-Země své Svaté Tělo. A potom budou synové lidští jako skuteční bratři milovat jeden druhého takovou Láskou, jakou je obdaruje Otec Nebeský a Matka-Země: a tehdy si budou navzájem skutečnými utěšiteli. A až tehdy zmizí všechna neštěstí a všechen smutek a na Zemi se rozhostí láska a radost. A stane se tehdy Země podobná Nebesům a nastoupí Království Boží. A Syn Lidský přijde v celé Své Slávě, aby opanoval Své dědictví – Království Boží.
Neboť Synové Lidští žijí v Otci Nebeském a Matce-Zemi a Nebeský Otec a Matka-Země žijí v nich.
A tehdy společně s Královstvím Božím nastoupí konec času. Neboť Láska Otce Nebeského vám všem daruje věčný život v Království Božím, nebo Láska je věčná. Láska je silnější než smrt.»
A dále apokryf Dobré zprávy zvěstované Kristem a odvrhnutý církvemi v trochu pozměněné úpravě opakuje Pavlův Hymnus o Lásce (První list Korintským, hl. 13):
«A přestože mluvím jazykem lidí a andělů, není-li ve mně Lásky, podobám se jen dunícímu kovu zvonů a drnčícím cimbálům. A přestože předpovídám budoucnost, znám všechna tajemství a všechnu moudrost, mám silnou víru podobající se bouři smetající hory, není-li ve mně Lásky, nejsem ničím.
A i kdybych rozdal veškeré své bohatství chudým, abych je nakrmil, a dal jim oheň, který jsem dostal od Otce Svého, není-li ve mně Lásky, nepřinese mi to prospěch ani moudrost.
Láska je trpělivá, Láska je něžná, Láska není závistivá. Nečiní zla, nemá potěšení z nespravedlnosti a svou radost nalézá ve spravedlnosti.
Láska vysvětluje všechno, věří všemu, Láska nikdy neztrácí naději, Láska překoná všechno a nikdy se neunaví: co se týká jazyků, tak ty zmizí, co se týká vědění, to přijde.
I nyní máme kousky omylů i pravdy, ale nastoupí plná dokonalost a vše dílčí vymizí.
Když je dítě dítětem, mluví jako dítě, když však dospěje, opustí své dětské názory.
Teď vše vidíme přes temné sklo a s pomocí pochybných pravd. Naše znalosti jsou dnes útržkovité, až však staneme před Tváří Boží, nebude již dílčího vědění, dozvíme se všechno seznávajíce Jeho učení. I teď existuje Víra, Naděje a Láska, ale největší z těch tří je Láska.
A teď díky přítomnosti Ducha Svatého našeho Otce Nebeského mluvím s vámi jazykem Života Boha Živého. Není ještě mezi vámi nikdo, kdo by dokázal pochopit všechno, co vám říkám. A ti, kteří vám vykládají písma, s vámi hovoří mrtvým jazykem lidí hledajících prostřednictvím lidí jejich nemocná a smrtelná těla.»
Abyste plně pochopili to, co je vám zde předkládáno, je zapotřebí, abyste si zde udělali přestávku a přečetli si hlavu 13 Prvního listu Korintským od apoštola Pavla. Hlavní rozdíl mezi novozákonním kánonem a výše uvedeným apokryfem spočívá v tom, že apokryf končí hymnus o Lásce slovy, která do kánonu nebyla připuštěna:
«A ti, kteří vám vykládají Písma, s vámi hovoří mrtvým jazykem lidí hledajících prostřednictvím lidí jejich nemocná a smrtelná těla.»
K tomu nezbývá než dodat: a vybírají své desátky od lidí na své vlastní živobytí, protože v nich není Ducha životodárného, neb jsou to paraziti vyhýbající se nastolení Království Božího na Zemi.
Kromě toho také apokryf doporučuje:
«Jezte vše, co se nachází na Božím stole: plody stromů, obilí a užitečné byliny, zvířecí mléko a včelí med. Všechno ostatní jídlo je dílem rukou Satanových a vede ke hříchu, nemoci a smrti (…) Neboť po pravdě vám říkám: blažení budou ti, kteří budou jíst jídlo z Hospodinova stolu a vyhýbat se všem ohavnostem Satanovým.»
To jsou přísnější, ale prospěšnější stravovací omezení, než ta staro a novozákonní, a také než koránská: je v nich zakázáno, aby člověk zabíjel živá zvířata pro jídlo, což je mravně-etickým základem civilizace jiného typu.
* *
*
Z porovnání těchto fragmentů Janova apokryfu s úryvky kanonických Evangelií rekonstruujících smysl Dobré zprávy zvěstované Kristem o nastolení Království Božího na Zemi úsilím samotných lidí, které jsme uvedli dříve (v kapitole 10.5.1), je jasné, že informují o jednom a tom samém a obsahově se shodují. Avšak utajenou Dobrou zprávu zvěstovanou Kristem není nutné z textu Janova apokryfu skládat z jednotlivých fragmentů: je tam uvedena uceleně18. Třináctá hlava Pavlova Prvního listu Korintským se svým smyslem, který se zachoval i v mnohonásobně překládaném textu, velice blíží jedné z kapitol apokryfu Dobré zprávy zvěstované Kristem, což je také významné a potvrzuje to autentičnost apokryfu, který byl Pavlovi znám.
A z porovnání tohoto apokryfu Kristova Evangelia s Nicejským vyznáním víry je zase jasné, že v každém z nich je vyjádřeno odlišné zaměření učení, víry a života. Apokryf Evangelium míru Ježíše Krista rozvádí slova apoštola Pavla: «… naše způsobilost je od Boha, který nás učinil způsobilými sloužit Novému zákonu, jež není založen na liteře, nýbrž na Duchu, protože litera zabíjí, ale Duch dává život.» (Druhý list Korintským, 3:5-6). A církev se tak sama usvědčuje z úmyslné cenzury a odstranění Dobré zprávy zvěstované Kristem z kánonu tím, že ve verších 3:5-6, Druhého listu Korintským uvádí slovo „duch“ s malým písmenem, přestože Pavel měl očividně na mysli Ducha Svatého, životodárného.
Evangelium míru Ježíše Krista od učedníka Jana nebylo do kánonu Nového zákona připuštěno proto, že se v něm přímo praví, že:
- Pro normálního člověka je v jeho životě víra bezprostředně Bohu tou jedinou vírou hodnou člověka.
- a Písma jsou dílem lidských rukou, která pouze připomínají těm, kteří nevěří bezprostředně Bohu, že v lidském životě je nezbytná přítomnost Boží víry. Navíc nejsou vždy jejich autoři, redaktoři a vykladatelé čestní před Bohem ani lidmi…
Ti, kteří mají námitky proti citovanému apokryfu, a kteří nesouhlasí s tím, co bylo řečeno o rafinovaném odstranění samotné Dobré zprávy zvěstované Kristem z kánonu Nového zákona, ti ať se přesvědčí, že ani jeden z množství Kristových učedníků nezanechal písemný výklad Dobré zprávy zvěstované Kristem jako takové – bez životopisných informací o životě Krista, syna Mariina.
Kanonická Evangelia takovým výkladem nejsou, neboť ta jsou v podstatě krátkými životopisnými informacemi o pozemském životě a skutcích Ježíše, syna Mariina, ve kterých je Kristova Dobrá zpráva uváděna v minimálním objemu pouze do té míry, do jaké se tomu výklad této životopisné kroniky nevyhne. Přestože mnozí „mocní“ tohoto světa by si přáli zbavit se i toho, co v kánonu Nového zákona vůbec zbylo. A ať svůj nesouhlas se zde řečeným dokáží průkazně, kde a v čem konkrétně tento apokryf tedy lže?
Důkazů o cenzurní a redaktorské kuratele při formování křesťanských církví a zásazích do jejich písemného základu, počínaje již dobou před Golgotou, je více než dost. Aby je člověk neviděl, nesmí si při utváření svého světonázoru fakta z reálné historie nikdy porovnat s biblickými texty a podružnými písmy sepsanými církevníky. Jestliže si toto vše totiž dá dohromady, tak mnohé z toho, co bylo dříve utajené, najednou bude ležet otevřeně na povrchu. Například i v těch nejstarších známých rukopisech Nového zákona v Sinajském kodexu (rok 350) a ve Vatikánském kodexu (325 – 350) končí Evangelium od Marka veršem 16:8. Verše 16:9-19 v nich chybí; buď byly již dříve vyloučeny cenzurou, nebo byly naopak na něčí osobní popud dopsány následně.
Kniha Svatá záhada (SPb, 1993) nás informuje o tom, že v roce 1958 byl v jednom z klášterů v blízkosti Jeruzaléma nalezen dopis církevního hierarchy – biskupa Kléménse Alexandrijského19 – adresovaný jeho žákovi Fjodorovi obsahující ještě jeden úryvek ze starověkého Evangelia od Marka, který se v kánonu také neobjevil. Informuje se v něm, že Marek, který byl tajemníkem apoštola Petra, zanechal Alexandrijské církvi rukopis sestavený z jeho a Petrových osobních poznámek určených těm, „kteří jsou na cestě ke zdokonalení“ a „jsou zasvěcováni do velikých tajemství“, který však není určen všem věřícím, neboť „ne všechny pravdy musí být všem lidem pověděny“.
Jeden z exemplářů tohoto utajovaného Evangelia jakýsi odpadlík Alexandrijské církve vydal Karpokratovi a gnostici-karpokratovci se poté začali ve svých kázáních na tento text od Marka odvolávat. Fjodor se pustil s karpokratovci do sporu, ve kterém bez naplnění Svatým Duchem (viz Jan, 14:24-26; Kniha moudrosti, 1:3-5) nevěděl, jak argumentovat, takže byl nucen obrátit se o pomoc ke Kléménsovi, který stál v hierarchii strážců tajemství výše. Kléméns mu potom písemně v souvislosti s tímto sporem v dopise nařizuje, aby „nikdy nesouhlasil s karpokratovci v tom, že tento text napsal sám Marek“. Potom Kléméns ještě na konci svého dopisu cituje úryvek originálního Evangelia od Marka utajovaného Alexandrijskou církví, na který se gnostici odvolávali:
«Avšak já bez váhání odpovím na otázky, které jsi položil, a vyvrátím lež samotnými slovy Evangelia. Takže za slovy «A šli tedy cestou, která vede do Jeruzaléma» až po slova «po třech dnech vstane z mrtvých» tajné Evangelium doslovně říká:
«A tak přišli do Betánie, a tam byla žena, jejíž bratr zemřel. I přistoupila k Ježíši, padla před ním tváří k zemi a řekla: „Syne Davidův, smiluj se nade mnou.“ Ale učedníci ji odstrčili. A tehdy se Ježíš rozhněval a šel s ní do jejího sadu, kde byla mohyla, ze které se najednou ozval hlasitý křik. Ježíš k ní přistoupil, sňal kámen na ní ležící a vstoupil do mohyly, natáhnul ruku k mladíkovi, a pomohl mu vstát. A mladík sotva na něj pohlédl, okamžitě si jej zamiloval a prosil ho, aby směl jít s ním. Vyšli z mohyly a vstoupili do mladíkova domu; a on byl bohat.
Po šesti dnech mu Ježíš řekl, co musí udělat, a večer k Němu mladík přišel oděn pouze v bílé plátno. Ten večer zůstali spolu a Ježíš mu pověděl tajemství Božského Království20. Potom ho opustil a vzdálil se na druhý břeh Jordánu.“»
Budeme-li vycházet ze současného systému adresních klíčů k textu (čísel hlav a veršů), tak by tento úryvek měl být pokračováním verše z hlavy 10:32 od Marka. Není ale ani vyloučeno, že číslu 10:32 předchází, neboť jinak by před veršem 10:34 předpovídajícím vzkříšení třetího dne narušil pořadí vyprávění; a to tím spíše, že řeka Jordán a Jeruzalém se od Betánie nacházejí v opačných směrech (viz mapa v pravoslavné Bibli); nebo snad ochránce tajemství pozemských – Kléméns – i tentokrát něco utajil, takže se to ztratilo a do kánonu se to nedostalo.
Dopis Kléménse nezávisle na jeho autentičnosti nebo podvrženosti sám o sobě odráží cílený organizovaný boj církevních hierarchů o kanonizaci smyslově zcela určité redakce Nového zákona. Z úryvku Evangelia od Marka odhaleného v tomto dopise, vyprávějícího o vzkříšení Lazara (porovnejte s Janem, 11:1-46), vyplývá, že Krista nedoprovázeli pouze jeho učedníci, ale ještě i kurátoři, kteří lépe než jejich „učitel“ věděli, s kým je Ježíši dovoleno mluvit a s kým ne: jinak by nebránili té ženě obrátit se k Ježíši21. Kromě toho Marek píše jako povrchní pozorovatel, neboť rozhodný Ježíšův krok zamezující pokusu o jeho opatrovnictví nazývá „hněvem“. Sousloví „tajemství Božského Království“ také charakterizuje způsob myšlení Marka a Alexandrijské církve, neboť Ježíš na rozdíl od Kléménse nebyl ochráncem tajemství pozemských a nebeských, který by je odhaloval vyvoleným v míře míst uvolňujících se v hierarchii; Ježíš byl šiřitel osvěty, který řešil jiný problém než nějaká chybějící volná místa v hierarchii, a tím jiným problémem bylo publikum, které nebylo připraveno přijmout Učení, jež jim bylo předáváno, ihned a v celé jeho šíři a ucelenosti: «Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli.» (Jan, 16:12). Také je příznačné, že hierarcha Církve, který velmi dobře znal jím utajované úplné Evangelium od Marka, nařizoval svému žákovi, aby lhal a popíral skutečnost, která jim oběma byla dobře známa, že totiž Marek uváděný úryvek opravdu napsal; a porušoval tak jedno z deseti Mojžíšových přikázání, která Kristus nezrušil: «Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.» (Exodus, 20:16), «Nebudete krást ani obelhávat a podvádět svého bližního.» (Leviticus, 19:11), «…Nebudeš zabíjet, cizoložit, krást, křivě svědčit.» (Matouš, 19:18). Ale vždyť i bez autority církví a písem je jasné, že Bůh je Pravda, a proto nepotřebuje využívat služeb lhářů (jinak by se od ďábla ničím nelišil), přestože je ve svém dopuštění do určité míry ke lhářům shovívavý.
Všechno to v souhrnu vypovídá o tom, že se jedna ze sekt védické magické znacharské kultury s pro ni příznačným utajováním znalostí a funkční hierarchií se systémem zasvěcení od počátku snažila překroutit Kristovo Učení o cestách, kterými může každý člověk vstoupit do Království Božího – Islám – aby dav stejně jako dřív zůstával pracovním dobytkem s různou profesionální specializací a znacharská „superelita“ mohla stejně jako dřív parazitovat na jeho práci a životě, holedbajíce se svou vysokou duchovností „v míře svého hierarchického významu“. To znamená, že se v církvi mnozí již za časů apoštolů, už před Golgotou úmyslně nebo bezmyšlenkovitě-posedle (tj. jako automat s programovaným nebo dálkovým řízením) protivili Bohu a Jeho Kristovi, který o tom přímo mluvil v Evangeliu od Marka v hlavě 4:21: «…Přichází snad světlo, aby bylo dáno pod nádobu nebo pod postel, a ne na svícen?» Kristus i u soudu popíral skutečnost existence utajovaného tajného učení: «…Já jsem mluvil k světu veřejně. Vždycky jsem učil v synagogách a chrámech, kde se shromažďují všichni židé, a nic jsem neříkal tajně (vyčlenili jsme v citaci).» (Jan, 18:20). Apoštolové, které systematicky učil, od Ježíše dostali přímý a nedvojsmyslný pokyn: «Co vám říkám ve tmě, povězte na světle; a co slyšíte v soukromí, hlásejte ze střech.» (Matouš, 10:27), Korán mluví o tom samém: «Tajné rozmluvy pocházejí jen od satana.» (súra 58:11(10)), «Kdo je nespravedlivější než ten, kdo pro sebe ukrývá svědectví, jehož se mu dostalo od Boha?» (súra 2:134 (140)).
Proto ten, kdo trvá na existenci skutečně křesťanského esoterismu, hermetismu či tajného učení v podstatě mlčky obviňuje Krista a Boha ze lži. A jestliže se nějaký člověk přece jen reálně zapojil do jakéhosi „křesťanství“, ve kterém reálně existují tajemství a hierarchie založená na utajování znalostí a systému zasvěcení do tajemství, tak ho může v klidu opustit, aniž by se musel obávat Boha: takové „křesťanství“ má totiž s Učením Krista společný pouze název, a nejen že v něm není čistota Jeho Pravdy-Skutečnosti, ale ti kdož v něm přebývají se ani nesnaží vytrhnout se ze zajetí svých bludů k Pravdivému.
Smysl citátů z kanonických Evangelií, které zde právě teď byly uvedeny, o neexistenci tajného Kristova Učení podrývá základy dogmatiky učení historicky reálných křesťanských církví: a především popírá dogma o Trojici.
3.2. Dogma o „Trojici“ a jeho následky
1 Tuto větu je třeba vysvětlit. Člověk se z Božího vnuknutí nestává Božím automatem, prostřednictvím kterého by Bůh uplatňoval svou vůli, a to ani v případě, že je naplněn Svatým Duchem. Duch Svatý je duchem pravdy uvádějícím lidi do veškeré pravdy, kterou si však člověk už musí osvojovat sám. A s tímto úkolem si lidé ne vždy dokáží poradit, a to dokonce ani v tom případě, že jsou naplněni Božím Duchem, neboť Bůh je nepřipraví o svobodu volby, kterou doprovází i právo dopouštět se chyb. A na uvědomění si svých chyb a jejich odstranění je potřebný čas, který je někdy i mnohokrát delší než doba lidského života…
2 Biblický kánon byl ustanoven v roce 419 církevním koncilem v Kartágu a od té doby má s některými odlišnostmi v různých církvích svou podobou.
3 A konkrétně: Matouš, 4:23 «Ježíš chodil po celé Galileji, učil v jejich synagógách, kázal evangelium Království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu v lidu.» Analogicky Matouš, 9:35, 24:14, 26:13; Marek, 1:14, 1:15, 13:10, 14:9, 16:15; Skutky apoštolů, 8:25, 14:21, 20:24.
4 Ze všeobecně známých lidí, aniž by se uchyloval k ateismu, o tom otevřeně psal snad pouze L. N. Tolstoj. Viz jeho článek Proč se nyní křesťanské národy obecně a ruský jmenovitě nacházejí v neutěšené situaci (časopis Slovo, č. 9, 1991, str. 6 – 10). V materiálech Koncepce sociální bezpečnosti je tento článek od L. N. Tolstého začleněn jako Příloha č. 2 k práci Mistr a Markétka: hymna démonismu? nebo Evangelium bezzákonní víry. Ideologem historicky reálného „křesťanství“, jehož učení v něm zaměnilo Kristovo Učení, Tolstoj nazývá apoštola Pavla. V této otázce je možné s ním souhlasit.
O tom, jak se horlivý pronásledovatel prvních křesťanů Saul/Šavel stal apoštolem Pavlem – horlivým věrozvěstem-misionářem, a proč první křesťané a apoštolové jeho učení nezavrhli – viz Odbočení od tématu: Nebyl to Kristus, kdo na víru obrátil Saula na jeho cestě do Damašku, v kapitole 3.3 této Přílohy.
5 Jedna z těžkostí při čtení této práce pro mnohé vyplývá z toho, že si zvykli přemýšlet v krátkých větách, a tato práce je psána v dlouhých souvětích, jejichž fragmenty je třeba rozmístit v „prázdných taktech“ systému myšlení člověka zvyklého na krátké věty.
6 Ti, kteří si pamatují takové knihy a další tlusté knihy od začátku až do konce, jsou ve společnosti vzácní.
7 Slovo «блядь» (pozn. překl. блядины дети/tj. děti kacířky/heretičky/bludařky v současném smyslu by to už bylo vykládáno spíše jako děti prostitutky v hanlivější variantě tohoto slova) v té době označovalo nejen představitelku nejstaršího řemesla, ale také lež obecně a konkrétně lživou víru. Nejednalo se tedy vysloveně o nadávku.
8 Dříve cenzurou odstraněný text v hranatých závorkách je obnoven podle Septuaginty. To znamená, že ho Avvakum nemusel znát a na smysl tohoto uvedeného úryvku, by musel v tom případě přijít sám.
9 Proč se prorok Eliáš ocitnul v oblasti Božího dopuštění, je vysvětleno v knize proroka Ezechiela: «Když uplynulo sedm dní, stalo se ke mně slovo Hospodinovo: "Lidský synu! Ustanovuji tě strážcem izraelského domu. Uslyšíš-li z Mých úst slovo, vyřídíš jim Mé varování. Řeknu-li o svévolníkovi: Zemřeš!, a ty bys nepromluvil a svévolníka nevaroval před jeho svévolnou cestou, abys ho přivedl k životu, ten svévolník zemře za svou nepravost, ale za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe. Jestliže budeš svévolníka varovat, ale on se od své svévole a své svévolné cesty neodvrátí, zemře pro svou nepravost, ale ty jsi svou duši vysvobodil. Když se odvrátí spravedlivý od své spravedlnosti a bude se dopouštět bezpráví, položím mu do cesty nástrahu a zemře. Jestliže jsi ho v jeho hříchu nevaroval, zemře a nebude pamatováno na jeho spravedlnost, kterou konal, ale za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe. Jestliže bys však spravedlivého varoval, aby nehřešil, a on přestane hřešit, bude žít, protože se dal varovat, a ty jsi svou duši vysvobodil."» (Ezechiel, 3:16-21).
To znamená, že poté, kdy Eliáš potupil proroky Bálovy, tak je vraždou ze své inciativy připravil o možnost vzpamatovat se. A tento jeho čin se protivil Záměru. Svým upřímným pokáním v poušti se však Eliáš navrátil do rámce Záměru a zachránil si tak svůj život.
10 Bůh není shovívavý vůči vykořeňování pravověrnosti: Solovki se pro určitou část duchovenstva Ruské pravoslavné církve proměnily v tábor smrti za jejich omezenecké přívrženectví biblickém projektu zotročení lidstva ve jménu Boha.
11 Která je v davo-„elitářství“ v průběhu dospívání dítěte formována jeho celkovou kulturou.
12 To je ještě jedna otázka, na niž se odpovědi v biblické a muslimské tradici liší. V souladu s muslimskou tradicí se Abrahám pokusil obětovat svého druhého syna – Izmaela, a až poté, jak je možné pochopit z Koránu (súra 37:98 (100-112), se narodil Izák.
13 Tj. text nezahrnutý do kánonu, a který církevní hierarchie oficiálně zavrhla; nebo byl kdysi před věřícími utajovaný, a potom z důvodu degenerace hierarchů při střídání pokolení zapomenutý: v překladu do ruštiny znamená „apokryf“ již sám o sobě „skrytý“.
14 Název druhého ruského vydání tohoto apokryfu – Esejské evangelium míru od Esejců (Moskva, Sattva, 1995).
15 Do anšlusu – pohlcení Rakouska hitlerovským Německem 11 – 12. března 1938. O jeho dalším osudu nám není nic známo.
16 V současném souboru tohoto apokryfického Evangelia jsme použili pravopis lišící se od tradičního. V přímé řeči nejsou uvedena velká a malá písmena. V Novém zákoně, dokonce ani v jeho kanonické podobě, není nikde svědectví o tom, že by se Ježíš za svého života povyšoval nad své současníky, proto jsou osobní zájmena „já“ v textu uvedena malými písmeny.
17 Tato věta na první pohled popírá novozákonní text: «Já jsem ta cesta, pravda i život; nikdo nepřichází k Otci než skrze Mne.» (Jan, 14:6), vyzdvihující Krista na úroveň jediného a nezbytného prostředníka mezi lidmi a Bohem.
S ohledem na tuto větu se z webu Fronta osvobození vědomí z jejich publikace Holografické „zázraky“ (video) a z projektu Blue beam dozvíme následující:
«Vyřešit tento háček pomohli lingvisté studující aramejský jazyk – jazyk originálu. V aramejském jazyce se nepoužívá samostatné nepřímé zájmeno „mne“. Proto jiný (skutečný?) smysl této věty vyzývá člověka, aby studoval Sebe, hlubiny a podstatu vlastního „Já“, které je vlastně kouskem Jediného Stvořitele. Protože jinak, když nenajdeme sami sebe, zůstaneme odtrženi od toho NEJDŮLEŽITĚJŠÍHO, od čeho se nás všemi silami snaží odlákat naši „velcí examinátoři“. A oni se opravdu snaží. Pamatujte si, že čelit iluzím dokáže pouze opravdový člověk, který poznal své skutečné já» (http://oko-planet.su/phenomen/phenomennews/19832-golograficheskie-chudesa-video-i-proekt-blue-beam.html).
V souladu s osobitostmi aramejského jazyka je tedy možná i jiná varianta ruského překladu verše 6 z hlavy 14 vyprávění Jana: «Ježíš mu odpověděl: "Já jsem ta cesta, pravda i život; nikdo nepřichází k Otci než skrze vlastní já.» O tom samém pojednává jedna z variant překladu Koránu: «Každý má svou osobní stranu, k níž se obrací ve své modlitbě» (súra 2:143 (148) v ruském překladu G.S. Sablukova).
18 Kromě toho je obsah apokryfu takový, že nás přivádí k myšlence na to, že právě tento Jan byl skutečným Kristovým učedníkem, a autor kanonického novozákonního evangelia „od Jana“ byl s ohledem na charakter neshod (a obzvláště zamlčení) jeho evangelia s tímto apokryfem a se třemi jinými kanonickými evangelii – pouze kurátorem a cenzorem plnícím misi utajení a překroucení skutečné Kristovy Dobré zprávy s cílem degradovat historicky reálné „křesťanství“ na úroveň egregoriálního náboženství. Fakta odůvodňující takovéto hodnocení autora kanonického novozákonního Evangelia od Jana jsou uvedena v pracích vnitřního prediktoru SSSR – Ke Království Božímu, Mistr a Markétka: hymna démonismu? nebo Evangelium bezzákonní víry.
19 «Kléméns Alexandrijský Titus Flavius (asi 150 – asi 215) – křesťanský bohoslovec, vedoucí představitel Alexandrijské křesťanské školy. Před přijetím křesťanství patřil ke špičkám pohanské inteligence» (A. B. Koveľman, Rétorika ve stínu pyramid, Moskva, 1988) – A co vlastně ve své podstatě jsou „špičky pohanské inteligence“? – Znacharstvo a jeho periferie.
20 Království Božího – pro soulad s ruskými texty. Je to ještě jedno potvrzení, kterého se nám z dávné historie dostalo, že Dobrá zpráva zvěstovaná Kristem byla od počátku zprávou o nastolení Království Božího na Zemi vůlí samotných lidí pod Božím vedením, což bylo v historicky reálném křesťanství vyhlášeno za kacířství pod názvem „chiliasmus-millenarismus“.
21 Kromě toho Korán přímo obviňuje (přinejmenším některé) apoštoly z pokrytectví ve vztahu ke Kristovi:
«45 (52) A když Ježíš pocítil nevíru jejich, pravil: „Kdo budou pomocníky mými na cestě Boží?“ I odpověděli apoštolové: „My pomocníky Božími budeme, my v Boha věříme, a ty podej svědectví, že do vůle Jeho odevzdáni jsme!
46 (53) Pane náš, uvěřili jsme v to, cos nám seslal, a následujeme posla; zapiš nás tedy mezi ty, kdož pravdu dosvědčují!“
47 (54) I strojili mu úklady, avšak i Bůh strojil lest a Bůh nejlépe umí strojit lest.» (súra 3. Rod Imránův)
_
Informační báze KSB