3.5.2018
3.2. Dogma o „Trojici“ a jeho následky
V kánonu Nového zákona není ani jedna epizoda, kterou by bylo možné si vyložit v tom smyslu, že je vyjádřením nějakých dogmatických neshod mezi Kristem a apoštoly na straně jedné a židy a rabinátem na straně druhé.
Na otázku ohledně prvního přikázání Ježíš dává přímou odpověď: «…Hospodin, Bůh NÁŠ (vyčlenili jsme v citaci: ve vztahu k Bohu Ježíš sám sebe řadí mezi lidi), jest jediný pán» (Marek, 12:29). Ten, který se ptá, souhlasí s Kristem: «…jest jediný Bůh a není jiného kromě Něho», a Ježíš, který vidí do duše svému spolubesedníkovi (neboť cizí duše pro něj není tajemstvím jako pro většinu lidí), mu odpovídá: «…Nejsi daleko od Božího království...» (Marek, 12: 32 a 34). Analogická epizoda je popsána u Lukáše – hl. 10:25-37.
V těchto epizodách je vyjádřena jednota dogmatických názorů Krista a jakéhosi zákoníka (rabína), přestože otázka zákoníka vytvořila situaci, ve které by bylo na místě odhalit „vrchol Zjevení“ – dogma o Trojici – aby bylo nezvratné: vždyť jestliže se Bůh něco rozhodnul sdělit lidem, tak nikdo Jeho vyslance zastavit nedokáže. Korán, súra 35:2: «Cokoliv Bůh otevře lidem z milosti Své, to nikdo jim nemůže zadržet, však cokoliv On zadrží, to nikdo nemůže poslat kromě Něho. A On mocný je i moudrý!»
A jak je zřejmé z textu Skutků apoštolů, tak ani po odchodu Ježíše Krista na onen svět, nevznikly mezi židy a apoštoly žádné dogmatické neshody. Skutky vyprávějí: «Ale Štěpán, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a uzřel Boží slávu i Ježíše, jak stojí po pravici Boží, a řekl: "Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka stojícího po pravici Boží."» (Skutky apoštolské, 7:55,56). Bylo to řečeno před Štěpánovou vraždou ve chvíli, kdy byl naplněn Svatým Duchem, přesto však neřekl nic ve smyslu: «vidím svatou Trojici». Stejně tak Pavel mluví v sanhedrinu «…já jsem farizeus, syn farizeův…» (Skutky apoštolské, 23:6), a farizeové byli zastánci dogmaticky přísného jednobožství. A v Prvním listě Korintským (8:4) Pavel píše: «… modly ani bohové tohoto světa nic nejsou, a že jest jen jeden Bůh.» Petr také neinformuje židy o dogmatu „Trojice“, ale o tom, že «…toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Kristem.» (Skutky apoštolské, 2:36), tedy jinými slovy, že Ježíš obětovaný Bohem je Mesiáš, který skutečně přišel, ale byl židy odvrhnut kvůli jejich zkaženosti a omezenectví, takže jim nezbývá než se kát, aby se nestali odpadlíky od náboženství Boha Pravého. A otázka uznání nebo neuznání Ježíše Kristem Božím, Mesiášem, je to jediné, co ve víře odděluje apoštoly a první křesťany židovského původu od jejich bývalých souvěrců.
Jediné místo v Novém zákoně, kde je téměř přímo vyhlášeno dogma o „Trojici“ je v pravoslavné synodální Bibli: «To je Ježíš Kristus, který přišel skrze vodu a krev a Ducha, ne pouze skrze vodu, ale skrze vodu a krev a Duch o Něm vydává svědectví, neboť Duch jest pravda. Neboť tři jsou, kteří vydávají svědectví na nebi: Otec, Slovo a Duch Svatý; a podstata těch tří jest jediná (vyčlenili jsme kurzívou v citaci).» (První list Janův, 5:6,7). Verš 5:7 v jiných vydáních chybí: není v Ostrožské Bibli1, která byla vydána v roce 1581, a přepsána (jak nás přesvědčují) z rukopisu Bible datované do dob Vladimira – křtitele Rusi; a není ani v západních vydáních Nového zákona, jež jsou u nás k dispozici, a konkrétně v Nové americké kanonické (standardní) Bibli (1960) a v jejích následných reedicích.
Ale navzdory všemu, co řekl přímo Kristus i apoštolové, je dogma o „Trojici“ historickou realitou stavící křesťanské církve a většinu jejich sekt proti přísné dogmatice jednobožství historicky reálného judaismu a islámu křesťanské éry. No, a jestliže se na to podíváme z hlediska globální politiky, tak je toto dogma jedním z prostředků realizace principu „rozděl a panuj“.
Církve z doby po Nicejském koncilu mají neustále potíže, když se svým věřícím snaží vysvětlit dogma o „Trojici“. Například profesor teolog V. N. Losskij ve své práci Náčrt mystické teologie (ve sborníku společně s jeho prací Dogmatická teologie, Moskva, 1991, doporučeno k publikaci Moskevským patriarchou, str. 35, 36) píše:
«Nepoznatelnost (z kontextu Boha) neznamená agnosticismus nebo zřeknutí se jeho poznávání. Nicméně takové poznání vždy probíhá cestou, jejímž hlavním cílem není znalost, ale splynutí s Bohem, zbožštění. Neboť se vůbec nejedná o abstraktní bohosloví operující pojmy, ale o bohosloví hloubavé, vyzdvihující rozum do reálností „rozum převyšujících“. Proto v církevních dogmatech náš úsudek často vidí antinomie2, které jsou tím neřešitelnější, čím je tajemství, jež vyjadřují, vznešenější. Úkol tedy nespočívá v odstranění dogmatu, ale v proměně našeho rozumu (v citaci jsme vyčlenili kurzívou), abychom se dokázali povznést do Bohem otevírající se reality, vystoupat až k Němu a ve větší či menší míře s Ním splynout. Vrcholem Zjevení je dogma o Svaté Trojici, dogma „z větší části“ antinomické.»
V ruském jazyce zdomácněl idiom «антимонии разводить»3, ve kterém je významná ta skutečnost, že lidé v jeho kořenu prohodili pořadí písmen M a N a ze slova „antinomie“ tak udělali slovo „anti-MONIE“. Přestože asi mužici, kteří toto slovo převzali od „inteligence“, do řecko-ruského slovníku nenahlíželi, tak idiom charakterizující smysl ubíjející oblouzení mysli navíc ještě symbolicky získal další vedlejší a daleko hlubší význam (anti = proti) + (MONO = jeden, jediný); to znamená boj proti Jedinému.
Protivení se Bohu je příznačné pro idealistický ateismus v judaismu a křesťanství. Aniž by to hlásali, tak úplně stejně předpokládají, že člověk byl stvořen Bohem a rodí se v „nebohulibé podobě“. Proto také Judaismus předepisuje, aby osmý den byla provedena obřízka a člověk tak nabyl své „bohulibé“ podoby. V důsledku této obřízky dochází k narušení normální fyziologie mužského organismu a především jeho nervového systému: struktury mozku jsou od prvních dnů života dítěte přetíženy zpracováváním informací přicházejících z receptorů žaludu penisu (nemluvě o tom, že následky bolestivého šoku v psychice přetrvávají po celý život). V normální fyziologii jsou taková sepnutí (komutace) – „receptory jsou multifunkčními strukturami mozku“ – pouze krátkodobými a zřídkavými epizodami ve vztahu k době trvání života, a netvoří stálý informační šum, na jehož pozadí je potom mozek nucen zpracovávat informace.
Apokryf Evangelium podle Tomáše zprostředkovává besedu učedníků a Ježíše o obřízce: (58.) «Učedníci se ho zeptali: "Prospívá obřízka, nebo ne?" A on odpověděl jim: "Kdyby to prospívalo, jejich otec by je v jejich matkách počal obřezané. (…)"»
Apoštol Petr, přestože se neodvolává na Tomáše ani na Krista, osvobodil první křesťany od obřezání předkožky, když se řídil znamením: «Bůh daroval Ducha Svatého neobřezaným» (Skutky apoštolské, 15:6, a dříve 10:44-47, 11:17). Tím, že první křesťany osvobodil od obřízky, Petr zamezil invazivnímu zásahu do normální fyziologie jejich nervového systému a uchránil tak v podstatě první křesťany před narušením jejich intelektu prostřednictvím poškození jejich normální fyziologie.
To vše je ilustrací k tomu, že ať už se V. N. Losskij do citovaného fragmentu snažil vložit jakýkoliv smysl, řekl pravdu: Úkol spočívá v proměně lidského rozumu. Režiséři a pánové tohoto úkolu jsou jedni a ti samí pohlaváři judaismu i historicky reálného křesťanství, kteří lidem především implicitním způsobem vnucují názor, že člověk byl stvořen a rodí se v „nebohulibé podobě“. Jestliže však apoštol Petr zamezil potlačení lidského rozumu prostřednictvím narušení fyziologie organismu obřízkou, tak po něm začali pánové a pohlaváři biblického projektu úkol potlačení a překroucení rozumu řešit rozvracením normální kultury myšlení tím způsobem, že do ní vkládali algoritmy produkující chyby, tj. začali algoritmicky rozvracet intelekt jako proces, řekneme-li to současným jazykem – „informačními technologiemi“, jejichž „vrcholem“ je právě dogma o „Trojici“: „1 = 3 v celém rozsahu jak 1, tak i 3“.
Dogma o „Trojici“ bylo lidem vnuceno, přestože je neslučitelné s tím, že:
-
Ježíš přímo říká: «…Hospodin, Bůh náš jest jediný Pán» a souhlasí s odpovědí zákoníka: «…jest jediný Bůh a není jiného kromě Něho» (Marek, 12:29, 32);
-
Ježíš přímo odmítá, aby se na něj obraceli «Mistře dobrý» slovy: «Proč mi říkáš „dobrý“? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.» (Lukáš, 18:18, 19), a tato slova přímo popírají Nicejské vyznání víry: (2.) «(…) pravý Bůh z pravého Boha»;
-
Duch Svatý je přímo nazván „darem Božím“ (Skutky apoštolské, 10:45, 11:17, 18:19, 20), což popírá Nicejské vyznání víry (8.) «A v Ducha Svatého, Pána a Dárce života...».
Z textu Nového zákona je zřejmé, že za časů apoštolů mnozí neodolali pokušení a nechávali se zatáhnout do diskuzí o Bohu, do kterých je vtahovali především různí zasvěcení nebo jednoduše tlachalové: o Jeho podstatě, „vnitřní struktuře“ Boha, o vzájemném vztahu mezi Ním, stvořeným Všehomírem a lidmi. Tím, že se účastnili takových diskusí, aniž co věděli o Bohu a aniž by jim byla dána Zjevení Shora, z vlastní inciativy vršili jedny své domněnky na jiné výmysly, a zanášeli do Církve pojmy a názory vlastní tehdejšímu mnohobožství, které jim ulpěly v paměti i poté, kdy „přijali“ křesťanství, aniž by si ve svém vnitřním světě uvědoměle vytvořili nějaké světonázorové hranice: mezi mnohobožstvím, modlářstvím a Učením předaným Kristem a apoštoly. A to všechno – cizí Kristovu Učení – se usazovalo a hromadilo v křesťanství již od dob apoštolů. Pavel nepsal bezdůvodně: Obávám se však, aby to nebylo tak, jako když had ve své lstivosti oklamal Evu, aby se totiž vaše mysl nezkazila/nepoškodila (vyčlenili jsme v citaci) a neodvrátila se od jednoduchosti podle Krista4» (Druhý list Korintským, 11:3 a dále do 11:8).
Jak je vidět z uvedeného, tak apoštol Pavel i profesor „teolog“ V. N. Losskij píší o jednom a tom samém: o lidském rozumu.
Rozdíl je jenom v tom, že Pavel varuje lidi hledající Boha před nesprávnou funkcí rozumu; a církevní úředníci doporučující reedici prací hierarchy církevní vědy V. N. Losského radí proměnit rozum Bohem lidem daný tak, aby ho nedokázali používat. A přitom ani trochu nepochybují o zdravém rozumu samotného V. N. Losského, ani o svém vlastním, ani o zdravém rozumu hierarchie církví po celé jejich dějiny, přestože očividným popřením jejich zdravého rozumu je globální biosféricko-sociální krize, která je výsledkem pastýřské činnosti všech církví od doby konání Nicejském koncilu, jež si bez jakéhokoliv odůvodnění vybásnily „Trojjediného Boha“ (a nad tím, že je tato krize znamením proroka Jonáše jenže již v globálním měřítku, jak bylo slíbeno pokolení zlému a zpronevěřilému (Matouš, 16:4), se nezamýšlejí – viz kapitola 11.2.1).
V důsledku toho, že církve oslyšely varování apoštola Pavla, tak svou věroukou a dogmatikou v lidech přibíjí na kříž jejich duše, a od dětství mrzačí jejich rozum. Na rozdíl od judaismu produkujícího invalidy pravé hemisféry (procesního a obrazového myšlení) křesťanské církve produkují invalidy levé hemisféry (s neadekvátním asociativním a diskrétně-logickým myšlením), kteří jsou tím více postižení, čím neoblomněji jsou přesvědčeni, že 3 = 1, а 1 = 3.
Dokonce ani v kánonu novozákonních textů, které již prošly cenzurou a úpravami, není nic podobného slovním obratům současného křesťanství: «Sláva Svaté Jednobytné a Nerozdílné Trojici»; «Nadpodstatná (metaontologická), nadbožská a nade vším dobrem stojící Trojice!»; «Boží Trojice / trojjediný Bůh» apod.
Nic podobného tam není jednoduše proto, že podobné církevní výmysly se objevily až tehdy, kdy písemná tradice Nového zákona již získala stabilitu a nebylo možné ji znovu zredigovat a vložit Kristovi a apoštolům do úst takové slovní obraty, které by zněly příliš netypicky pro jejich dříve vyjadřované chápání světa: to by totiž proti takovým církevním redaktorům vyvolalo odpor věřících.
Chronologická posloupnost byla následující: Vše originální, napsané a nadiktované přímo apoštoly a evangelisty bylo sepsáno ke konci prvního století, a potom to již bylo pouze odstraňováno z církevní praxe těmi, komu to překáželo: takto „zmizelo“ i Evangelium míru Ježíše Krista. Anti-Křesťanstvo nepřipustilo, aby se stalo součástí kánonu Nového zákona. Pojem trojjediného Boha vzniknul na konci druhého století (Velký encyklopedický slovník, Moskva, Sovětská encyklopedie, 1987, str. 1358) a v podstatě byl do křesťanství vnesen z vnějšku.
Pojem mnoho-jedinosti nejvyššího boha, ztělesňujícího v sobě celý Všehomír je atributem védické kultury (viz třeba Bhagavadgíta, epizoda, kdy se Ardžunovi zjevil ve svém vesmírném těle nejvyšší Stvořitel Kršna (zpěv jedenáctý) a ilustrace k němu v publikacích vyznavačů Kršny). Takže křesťanské dogma o trojjedinosti boha v jeho jediném božství není v dějinách první.
«Starověký, ať je blahoslaveno Jeho Jméno, má tři Hlavy, které tvoří pouze jednu Hlavu; to také je to, co je nejvznešenějšího mezi vznešenými. A tak je Starověký, ať je blahoslaveno Jeho Jméno, znázorňován číslem tři, což jsou i všechny ostatní pochodně, které nás ozařují svými paprsky (jiné Sefiroty), stejně tak se uzavírající v čísle tři.» «Božská trojice je tvořena Bohem, Synem Božím a Svatým Duchem» (V. Šmakov, Svatá kniha Tóta. Velké arkány Taro, Moskva, 1916, nové vydání 1993, s odkazem na Zohar a Kabalu, str. 66).
Ve staroslovanské předbyzantské víře vycházející z Véd je trojjediností tří trojic. 1) Prav, Nav, Jav (který se stal židovským Jahve – pátý pád „Jave“); 2) Svarog, Svatovít (v jiné výslovnosti Svantovít), Perun; 3) Duše (Rozum), Síla, Tělo (V. Jemeljanov, Desionizace).
Rozvinuté učení křesťanských církví o „Trojici“ se v podobě blízké k té současné a „trinitární“ – „trojičnou“ terminologii zformovalo ke konci čtvrtého století (V. N. Losskij, citovaný sborník, str. 212), již po Nicejském koncilu, na kterém církevní otcové odhlasovali, že Ježíš je Bůh: 218 (nebo 318 podle jiného zdroje) jich hlasovalo „pro“ a 2 „proti“. Po Nicejském koncilu svolaném imperátorem Konstantinem, jež byl současně vrchním žrecem kultu Nepřemožitelného Slunce, na kterém bylo schváleno učení církve, Římský stát skončil s pronásledováním křesťanů, což vedlo k tomu, že církevní otcové získali volný čas a další možnosti, aby se profesionálně vrhli na vymýšlení dalších bludů, kterými se stále více a více vzdalovali od jednoduchosti Kristova učení z dob apoštolů. Vzhledem k tomu, že tyto své výmysly nemohli začlenit do textu kánonu Písma, aniž by tím vyvolali odliv věřících od církve a společně s věřícími také odliv příspěvků, nezbylo jim než začlenit do církevní tradice jako doplněk ke zformovanému kánonu Písma, také soubor dogmaticky vypilovaných výmyslů církevních otců – tradici starších – „učení svatých otců“.
Proto je pouze jeden z apokryfů nepřijatých do kánonu – Nikodémovo evangelium – dochované v redakci, která není starší než z konce čtvrtého století (soudě ze zmínky v jeho preambuli týkající se imperátora Východořímské říše z let 379 – 395 Theodosia Velikého; nebo Theodosia II. z let 408 – 450) nadepsáno Skutky Svaté Trojice.
V samotném kánonu Písma se neobjevilo nic z „trinitární“ trojičné terminologie narušující tradici zformovanou ke konci třetího století, přestože do kánonu byly některé fráze doplňovány i po Nicejském koncilu v takové úpravě, aby se daly snadněji vykládat ve smyslu dogmatiky a církevních učení v porovnání s tradičním Písmem chronologicky mladších. Příkladem tomu je zmiňovaný verš 5:7 Prvního Janova listu a závěr Evangelia podle Marka – verše 16:3 – 16:19.
Dogma o „Trojici“ je výmyslem založeným na zkreslení celkového kontextu, ze kterého byly vytrženy jednotlivé věty, což vede k nejednoznačnému smyslu takto vzniklých úryvků, které se do lidského vědomí dostanou jako samostatné výroky, takové jako: «Já a Otec jsme jedno.» (Jan, 10:30) a další podobné: Římanům, 9:5; První list Timoteovi, 3:16; Koloským, 2:9 a další. Kromě toho docházelo i k jinotajnému výkladu „v duchu“ nejen toho, co bylo řečeno přímo, ale i na základě útržkovitého výtahu z kontextu. A tak například ti, kteří považují za první narážku na „Trojici“ v Bibli zjevení tří andělů Abrahamovi (Genesis, 18:1, 2), zapomínají na další vývoj té situace (Genesis, celé hlavy 18 a 19 a konkrétně 19:1).
Jestliže by „trinitární“ trojičná terminologie vymyšlená církevními otci ke konci čtvrtého století byla schopná tím nejlepším způsobem předat a upevnit v kultuře společnosti smysl Zjevení Shora, tak by ji používal i Ježíš a apoštolové, a nikdo by se neopovážil a nedokázal zastavit jejich kázání v tomto smyslu. Z čehož vyplývá, že by si církev nebyla nucena trojičnou terminologii vymýšlet: neboť by ji zdědila od Krista a apoštolů v dokonalé podobě.
Proto historicky reálně není „Dogma o Trojici“ vrcholem Zjevení, jak se domnívá V. N. Losskij, ale pozdějším svéhlavým výmyslem církevních otců a pohlavárů biblického projektu, ačkoliv takový náhled popírá názory všech církevníků.
Jestliže nebude lidská psychika utiskována autoritou zformovaných tradic, vyvyšováním hierarchů-učitelů víry, vykladačů písem a „svatých bohoslovců“ z po-Apoštolské doby nad obyčejný „dav“, jestliže nebude překrucován kontext svědectví, které nám předali evangelisté a apoštolové s cílem vykonstruovat anti-MONIE-antinomie rozkládající intelekt jako proces, uvidíme, že vše je smysluplně a jednoznačně vyloženo dokonce i v kánonu Nového zákona: «… jest jen jeden Bůh. I když jsou tak zvaní bohové na nebi či na zemi, jakože je mnoho takových bohů a pánů - my přece víme, že je jediný Bůh Otec, od Něhož je všecko, a my jsme tu pro Něho, a jediný pán Ježíš Kristus, skrze Něhož je všecko, i my jsme skrze Něho. Ale všichni nemají toto poznání…» (Pavel, První list Korintským, 8:4 – 7).
Přitom nelze zapomínat, že v kontextu Bible je Bůh vždy Hospodin, ale Hospodin není vždy Bůh a není vždy Ježíš5.
Jenže v důsledku poškození rozumu nových pokolení „křesťanů“, kterým byla již od dětství vnucována autoritativní dogmatika kdysi přijatá jejich předky, jsou ve světonázoru církevníků již deformovány i příčinné podmíněnosti v Objektivní Realitě; a jako následek je deformováno i jejich bezprostřední chápání světa a porozumění lexice. V. N. Losskij svůj Náčrt mystické teologie zahajuje slovy:
«Vytyčili jsme si za cíl posoudit zde některé aspekty duchovního života a zkušeností Východní Církve v jejich spojitosti se základními údaji pravoslavné dogmatické tradice. Takže termín „mystická teologie“ označuje v daném případě aspekt duchovního života vyjadřující ten či onen dogmatický postoj» (str. 8).
V tomto textu je V. N. Losskij jedním z mnoha, kteří deformují podstatu „mystické teologie“ nejen jako termín, ale také jako objektivní jev v duchovním životě: život lidské duše skrytý před jinými lidmi.
«Mystika (řec.) – znamená „tajemství“, a spočívá v tom, že člověk naplněný duchem vstřebá (přes biopolní nosiče) energii a s ní jako jejich nositelky i určité informace jako takové, které nejsou vázány na prostředky kódování přijaté ve společnosti: jazyk, malířství, jiná obrazová umění, věda apod. Jestliže takto získanou prvotní znalost dekóduje pomocí vnitřně sociálních prostředků, umožní tak i ostatním lidem osvojit si stejné informace, ale už ne jako bezprostřední prvotní znalost, ale jako dědictví kultury společnosti.
Dogmatické bohosloví je jednou ze složek kultury společnosti. A je důsledkem toho, že někdo osobně, mystickým způsobem získal nějaké prvotní znalosti a vyjádřil je tak, jak to sám dokázal, a takovým jazykem, aby je společnost dokázala pochopit. A otázkou pouze zůstává, jakým duchem byl ten člověk naplněn v okamžiku, kdy z nějakého zdroje přebíral prvotní informace jako takové; a nakolik přesně tyto prvotní informace dokázal vyjádřit všem srozumitelnými prostředky kultury nebo prostředky, které sám nově v kontinuálním vývoji kultury vytvořil.
Člověk se musí snažit žít tak, aby byl neustále otevřený k přijetí Ducha Svatého, který je vyslancem Božím uvádějícím lidi do veškeré pravdy, jež je životně důležitá jak pro daného člověka, tak i pro ostatní lidi.
„Dogmatické pojetí“ v podobě kulturou opatrované tradice starších/církevních otců („pravoslavná dogmatická tradice“ u V. N. Losského) není vyjádřením duchovního života, neboť je ve vztahu k němu druhotné, a usměrňuje pokolení nově vstupující do duchovního života podobně jako železnice z bodu „A“ do bodu „B“, po které nelze dojet do bodu „C“. „Dogmatické pojetí“ lidé využívají v podobě hotové k použití, a nezamýšlejí se nad tím, že „koleje dogmat“ mohly být proloženy všem známým způsobem jen proto, aby bezmyšlenkovitým přijetím vnucených dogmat, které se staly tradičními, nedokázali vstoupit do náboženství Pravého Boha v celé jeho šíři.
V souladu s tím se i dogma o „Trojici“ zajímavým způsobem pojí s esoterismem, hermetismem védické magické kultury – znalostí pro zasvěcené do „velikých tajemství“, neboť v ní „ne všechny pravdy musí být všem lidem pověděny“, což přímo odporuje Kristovu Učení v jeho počáteční podobě. Přitom je on sám také jedním z prostředků degradace historicky reálného „křesťanství“ na úroveň jednoho z mnoha egregoriálních náboženství.
V této práci již byly uvedeny úryvky ze „Svaté knihy Tóta. Velkých arkánů Taro“ V. Šmakova, kde byly zmiňovány tři „seferim“: „sefar“, „sipur“ a „sefer“:
«První z těchto třech termínů (Sefar) musí označovat čísla, která nám sama umožňují určit nezbytné poslání a vztahy každého (z kontextu, možná: člověka) i věci, abychom pochopili cíl, pro který byla vytvořena; a MÍRA délky, a MÍRA objemu, a MÍRA hmotnosti, pohybu a harmonie – VŠECHNY TYTO VĚCI JSOU ŘÍZENY ČÍSLY. Druhý termín (Sipur) vyjadřuje slovo i hlas, protože je to Božské slovo a hlas, protože je to Božské Slovo, je to Hlas Boha Živého, Který stvořil bytosti v jejich rozličných FORMÁCH, ať už jsou vnější, ať už jsou vnitřní; to jeho je třeba rozumět pod těmito slovy: „Bůh řekl: „Budiž Světlo“ a „bylo Světlo“. Nakonec třetí termín (Sefer) znamená písmo. Písmo Boha je PLOD JEHO TVORBY. Slova Boha jsou Jeho Písmem, Myšlenka Boha je Slovo. Tak myšlenka, slovo i písmo v Bohu jedno jsou, zatímco v člověku tvoří podstaty tři» (Cuzary, 4, §25, citace z knihy V. Šmakova Svatá kniha Tóta. Velké arkány Taro, str. 245, některé fragmenty textu jsme vyčlenili velkými písmeny).
Dále bylo ukázáno, že jedna z variant porozumění danému úryvku, který autoři formulovali tak, aby nebyl jednoznačně vyložitelný, nás vede k závěru, že jde o jinotajné vyprávění o tom, že Všehomír je tvořen trojjediností matérie-informace-míry.
Na určitém stupni zasvěcení do hierarchie tajemství je členovi křesťanské církve v nějakých jazykových formách odhaleno, že jemu dříve dobře známá „Boží Trojice“ je v podstatě trojjedinost „míra + to, co může nabývat různých forem, ale co nezávisle na nich zůstává samo sebou (to je informace) + plod tvoření“, tj. trojjedinost míry-informace-matérie. Takže v podstatě:
Dogma o „Boží Trojici“ přeměnilo náboženství přísného jednobožství, jakým bylo Křesťanství samotného Ježíše, v panteismus – zbožnění přírody, Kosmu, Všehomíru.
A v souladu s tím se na určitém stupni zasvěcení navrhuje přijmout, že Bůh je Bůh, Stvořitel a Všemohoucí, který Svým Slovem stvořil tuto trojjedinost a všechny věci a stvoření v ní. A že „Trojice“ jako Bůh je pouze učením, které je plodem zaostalých lidí snažících se mudrovat o Bohu bez potřebných znalostí a Zjevení.
Jenže dav si zvyknul na lež, a aby byl ve společnosti klid – což je prospěšné – nemá cenu omezeným fanatickým lidem vyvracet jejich přesvědčení, neboť pokusí-li se jim někdo vysvětlit pravdu, tak je to jenom rozezlí nebo psychicky zlomí: pravda si ke každému časem najde cestu… A samozřejmě, že údajně není a nemůže existovat žádný konflikt mezi hierarchií zasvěcených a Bohem, neboť hierarchie je údajně ochránkyní pravdivých Božích Zjevení v moři lidské nevědomosti.
Navzdory tomu se lidově bez zbytečného mudrování a zasvěcování říká: „Bůh miluje trojici“. Kdo chce, může si toto přísloví vykládat ve smyslu lásky „Boží Trojice“ k trojnásobnému opakování událostí (do třetice všeho dobrého a zlého); ale my ho chápeme přímo: v tom smyslu, že je takto ruským jazykem vyjádřena hlavní znalost národa o lásce Boha ke Všehomíru, existujícímu jako trojjedinost: „míra (předurčení) – matérie – informace“. A tomuto výkladu vztahu Boha a Trojice odpovídá obrázek jednoho symbolu, který V. Šmakov uvedl ve Svaté knize Tóta (str. 66), jež byl podle jeho slov vyobrazený na jedné ze stěn refektáře Trojicko-sergijevské lávry (zda zůstal dochován i po roce 1917 nevíme). Analogický symbol se vyskytuje i v kultuře katolicismu. Oba symboly „Boží Trojice“ jsou znázorněny na následujících ilustracích.
V tomto symbolickém zobrazení „Boží Trojice“ jsou kruhy „Otec“, „Syn“ a Svatý duch“ vně trojúhelníku „Bůh“, přestože jsou spojeny jak s ním, tak i vzájemně mezi sebou. A navíc může být obrázek interpretován jako plán trojhranné pyramidy, jejíž základnu tvoří trojúhelník „Otec – Syn – Svatý duch“, kde se „Bůh“ – vrchol pyramidy – nachází mimo rovinu bytí „Otec – Syn – Svatý duch“ (trojjedinost míra-matérie-informace), do které patří vše stvořené.
Symboly podobného významu byly pilovány celá staletí, a jestliže se „Trojice“: „Otec – Svatý duch – Syn“ (míra-informace-matérie) ocitla vně Boha a navíc v nižší rovině (interpretujeme-li obrázek jako plán trojhranné pyramidy), tak je to proto, že autoři symbolu chtěli v tomto zobrazení oddělit Boha od Trojice; nebo jim Shora nebylo povoleno zobrazit to jinak, aby byl Bůh skutečně ztotožňován s vyobrazenou „Trojicí“. V opačném případě bychom se museli domnívat, že o výzdobu refektáře hlavní lávry Ruska se postarali profesionální pobožnůstkáři pod kontrolou profesionálních pobožnůstkářů na podnět nečistého ducha.
Stejně tak pravoslavný spisovatel Boris Zajcev – autor mnoha děl vyjadřujících životní ideály pravoslavných lidí – ve své povídce Velebný Sergij Radoněžský, ve které vychází z historických dokumentů, uvádí jako citát z dopisu velebného Sergije knížeti moskevskému Dmitriji Ivanoviči, který teprve vedl své pluky na Kulikovo pole: «Běž, pane, běž kupředu, Bůh a svatá Trojice pomohou.» (Lidé Boží, Moskva, Sovětskaja Rossija, 1991, str. 393).
Jestli se Boris Zajcev ve své citaci starověkého dokumentu nespletl, tak velebný Sergij Boha Všemohoucího vědomě odděluje od Trojice (o jejíž podstatě se však v daném dopise nic neříká) navzdory tomu, že Trojice má na základě oficiální dogmatiky všem přístupného exoterického učení Pravoslavné Církve i být „Sám Všemohoucí jako trojjediný Bůh“.
Skutečnost, že se slovní obrat „Bůh a svatá Trojice“ objevil, uchoval v jazyce, takže se dostal až k B. Zajcevovi, když psal svou povídku o Sergijovi; a že ho pravoslavné duše spisovatele a mnohých jeho čtenářů nezavrhly jako dogmaticky cizí a kacířský, je také významná.
Na dogma o „Trojici“, které hierarchové vložili do základu církevní dogmatiky, se toho váže mnoho. Ale nejvýznamnější a životně důležité je to, že v době apoštolů neexistovalo a Duch Svatý sestupoval k lidem, kteří uvěřili apoštolskému učení – což bylo mezi křesťany všudypřítomným a masovým jevem (viz Skutky apoštolů). A v dobách po Nicejském koncilu, tedy v době, kdy věřící začali vnímat dogmatiku církví a jejich věrouky jako něco nezvratně tradičního, se křesťan, do kterého by sestoupil Duch Svatý, stal něčím výjimečným.
To znamená, že historicky reálně z pohledu statistiky duši člověka naplňuje:
-
buď učení církve, která je kdykoliv připravena zformovat „svatou inkvizici“, a současně „láska“ k nicejské dogmatice, takže se Bůh poté nemůže dovolat duše jedince, jež se před Ním zatarasil svou vírou;
-
nebo láska k Bohu a lidem na niž v odpověď Duch Svatý seslaný Bohem sestupuje k lidem, kteří Bohu věří.
A v tomto neexistuje žádný rozdíl mezi katolicismem, pravoslavím a dalšími církvemi, které se nazvaly Kristovým jménem.
V souvislosti s tím se podíváme na knihu duchovního Rodiona Lidé a démoni (Pravoslavnaja obščina, Kaluga, 1992), kde uvádí jedno varování Grigorije Sinaita, které je v kontextu posuzované problematiky vztahu církevní věrouky a pravého náboženství velmi významné:
«Když se věnujete svému (to znamená v průběhu modlitby)6 a uvidíte světlo nebo oheň venku nebo uvnitř, nebo nějakou tvář, nevšímejte si toho, abyste neutrpěli újmu.»
V našem pojetí víry jako náboženství mohou být odpovědí na varování Grigorie Sinaita a také Církvi, která vydala knihu Lidé a démoni, slova V. O. Ključevského:
«Vyšší hierarchie z Byzance, mnišská, se přisála k ruskému věřícímu svědomí jako černá pohroma a dosud ho svou černotou děsí» (str. 437). «Ruské duchovenstvo nikdy neučilo své věřící poznávat a milovat Boha, jen se bát čertů, které samo i se svými manželkami jen plodilo» (str. 434). «Bohosloví na vědeckém základě, to je loutka boha oblečená podle poslední módy» (str. 424) 7.
Ale už jen ten výrok Grigorije Sinaita sám o sobě je dost významný: Pro člověka, který věří Bohu a nepochybuje o Jeho Všemohoucnosti a Milosrdenství, je přirozené, aby právě u Boha hledal ochranu před různorodými přeludy a snahami různých běsů ho ovládnout, jako to dělal Mohamed ještě před tím, než mu byl zjeven Korán.
V souladu s takovou vírou Bohu a nadějemi do Něho vkládanými je v Koránu doporučeno: «A jestliže tě satan pokušením dráždí, pros Boha o ochranu, vždyť On slyšící je i vševědoucí.» (súra 41:36, a analogicky 7:199 (200)); «Rci: „Pane můj, utíkám se k Tobě před satanů našeptáváním a utíkám se k Tobě, Pane můj, před jejich přiblížením!“ (súra 23:99, 100 (97, 98)).
Korán opakovaně informuje o tom, že Bůh odpovídá na modlitby věřících; a konkrétně: («On vyslyší ty, kdož uvěřili a dobré skutky konali, a rozmnoží jim ze Své přízně; pro nevěřící pak určil trest přísný.» (súra 42:25 (26)).
Jenže na rozdíl od varování Grigorije Sinaita, který učí odvrhovat jevy doprovázející modlitbu, Korán obsahuje učení o obousměrnosti náboženství: od člověka k Bohu a od Boha k člověku: «Když se tě zeptají služebníci Moji na Mne, věz, že jsem blízko a že odpovím na prosbu prosícího, když mne poprosí. Nechť však na výzvu Mou odpoví a nechť ve Mne věří» (súra 2:182 (186)); «Odpovězte tedy Pánu svému, dříve než dostaví se od Boha den, jejž nelze zadržet. (podle překladu G.S. Sablukova: jejž nelze odložit). V ten den nebude pro vás útulku ani zapírání nijakého! (od toho, co v životě jste činili; od toho, co naplnilo duši vaši: naše vysvětlení k citaci)» (súra 42:46 (47)).
Jestliže bude modlící se člověk na doporučení Grigorije Sinaita a jemu podobných odvrhovat jevy doprovázející jeho modlitbu a bude-li se skutečně jednat o znamení od Boha, kterými bude odpovídat na jeho modlitbu, bude takový člověk sám svévolně ze své vůle rozbíjet své osobní náboženství na kusy. Je to jeden ze způsobů odpadlictví od Boha (přestože by se mohlo zdát, že daný člověk je horlivý věřící), se všemi následky z takového popření Boha vyplývajícími: «A podobně je tomu s lidmi, kteří znamení Naše za lež prohlašují.» (Korán, 7:176 (177)).
Jestliže modlitbu skutečně doprovázejí přeludy od satana, tak:
-
buď modlitba nějakým způsobem vyjadřuje smysl falešné a vymyšlené věrouky, takže není určena pravému Bohu;
-
nebo byl člověk v minulosti, či je v přítomnosti pokrytecký, vzpurný a uhýbavý s ohledem na Boží vůli, o které díky svému svědomí dobře ví; není vnímavý k Božímu volání a tvrdohlavě vytrvává ve znásilňování Všehomíru svými výmysly, a nebere přitom ohled vůbec na nic, a to dokonce ani v případě, kdy se mu z Božího dopuštění po jeho modlitbě přímo zjeví běsové.
O mocenských nárocích satana Korán informuje: «Jenž věru nemá pravomoc žádnou nad těmi, kdož uvěřili a spoléhají na Pána svého, nýbrž má moc jen nad těmi, kdo za ochránce si jej vzali a kdo modloslužebníky jsou zásluhou jeho» (súra 16:101, 102 (99, 100)). «A tomu, kdo vyhýbá se připomenutí Milosrdného, tomu přidělíme satana, jenž bude druhem jeho věrným. A satani je budou z (pravé - podle kontextu) cesty Boží odvracet, zatímco lidé budou v domnění, že správně jsou vedeni» (súra 43:35, 36 (36, 37)). «Což Bůh nestačí služebníku Svému, když nevěřící tě zastrašují těmi, které si vzali vedle Něho? Ten, jemuž dal Bůh zbloudit8, ten nemá vedoucího žádného! Však ten, kdo Bohem je veden, ten nemá svůdce žádného. Což není Bůh mocný a pán pomsty?» (súra 39: 37, 38 (36, 37). «A Bůh zajisté nepovede přímou cestou ty, kdož lháři jsou a nevěřící zarputilí!» (súra 39:5 (3)). «A nepřidávej k Bohu božstva jiného (jinými slovy: neuctívej kromě Boha nic a nikoho, neboť Bůh je jen jeden jediný), abys nezůstal zahanben a opuštěn» (súra 17: 23 (22)).
To je koránské vysvětlení příčin těch jevů nečisté síly, se kterými se při své modlitbě střetávali mnozí vyznavači křesťanství. Trojjediná terminologie, Nicejsko-Kartaginské vyznání víry a dogmatika Nicejského koncilu je v souladu se smyslem Koránu odklonem ke lži mnohobožství – zbožnění Ježíše a Ducha Svatého – od znamení existence všemu nadřazeného Boha a Jeho Všemohoucnosti ve Všehomíru. Proto Korán také obsahuje přímá varování:
«Vlastníci Písma! Nepřehánějte v náboženství svém a nemluvte proti Bohu: nic kromě pravdy (nemluvte: podle kontextu). Vskutku Mesiáš Ježíš, syn Mariin, je pouze poslem Božím a slovem Jeho, které vložil do Marie, a Duchem Jeho. A věřte v Boha a posly Jeho a neříkejte: „Trojice“. Přestaňte, a bude to tak pro vás lepší. Bůh vskutku je jediným Bohem. On povznesen je nad to, aby měl dítě. Vždyť náleží Mu vše, co na nebesích je i na Zemi. A Bůh dostatečným je ochráncem! Ani Mesiáš, ani andělé přiblížení neopovrhují tím, aby byli služebníky Božími! Ty, kdož opovrhují službou Bohu a kteří jsou pyšní, ty Bůh shromáždí u Sebe všechny. Těm, kdož uvěřili a zbožné skutky konali, těm Bůh dá plnou odměnu jejich a rozmnoží jim z dobrodiní Svého. A ty, kdož byli pyšní a opovrhovali službou Jemu, ty potrestá trestem bolestným. A nenaleznou vedle Boha ochránce ani pomocníka žádného (súra 4: 169-172 (171-173)).
Grigorij Sinait je jen jedním z mnoha těch, kteří slovy vyjádřili jednosměrnost náboženství církví z doby po Nicejském koncilu, které brání Království Božímu sestoupit na Zem mezi lidi tím, jak ve svých věroukách překroutily Jediný zákon Boží seslaný lidstvu, jehož nositeli byli ve svých epochách Mojžíš, Kristus, Mohamed a mnozí další.
Tímto způsobem nicejská dogmatika proměnila historicky reálné křesťanství v ten typ egregoriálního náboženství, který proměňuje modlitbu v dlouhý mnohoslovný ceremoniál, ve kterém důležitou roli hraje energetické nabíjení kultovního egregoru a demonstrativně okázalé plnění ceremoniálního dluhu „nábožnosti“ před lidmi. Tento typ nábožnosti byl odhalen již v době, kdy kázal Kristus: viz Matouš 6:5 – 15, přesto však existuje doposud. A v tomto druhu ceremoniální magie setrvávají všichni, kteří vše posuzují podle textu písem, sborníku zákonů a tradic společnosti, aniž by se místo toho osobně řídili Duchem – svědomím a v konkrétním životním smyslu chápali slova Kristovy Dobré zprávy: «Proč mne oslovujete: „Pane, Pane“, a nečiníte, co říkám?» (Lukáš, 6:46).
Jak je známo z historie, trinitární, trojičnou terminologii si vymysleli církevní otcové – hierarchové, ne jejich věřící – až v období po Kristovi a apoštolech, kteří ji nepoužívali. Jazyk – ústní živou řeč a písemnictví – dal lidem Bůh a jsou součástí Objektivní Reality společně se smyslovou náplní (pojmovou adresací) jazykových konstrukcí. Jazyk – slovník (lexikon) a gramatika – jsou částí Míry (Мhры) existence Všehomíru. Člověk se v řeči a písemnictví může upřímně mýlit (tedy znít falešně (ve vztahu k ladičce)) i úmyslně lhát, čímž se odchyluje od objektivní Míry existence Všehomíru. Ale to jsou chyby a faleš v jeho osobní subjektivní míře – a v jejich objektivní podstatě se jedná o pokusy narušit objektivní Míru existence Všehomíru svými vlastními výmysly a přeludy přijatými do duše. Takové pokusy vyvolávají reakci Všehomíru potlačující projevy vlastních výmyslů a spoutanost přeludy v souladu s objektivní Mírou existence Všehomíru – Božím Předurčením. A proto s ohledem na Všehomír vůbec není jedno, jakými slovy a jakými slovními obraty (nezapomínejte na užívání vulgarismů, klení) něco vyslovíte a napíšete (i s ohledem na osobitosti toho, co se uznává za gramatické a pravopisné normy9), a jak sami sobě i ostatním lidem poukážete na nějaký jev ve vnějším a/nebo vnitřním lidském světě.
Tím spíše to platí pro modlitby linoucí se ze Všehomíru k Bohu. Proto existuje rozdíl mezi osobními náboženstvími a věroukou Krista a apoštolů – na straně jedné, a náboženstvími církví učících lidi víře na straně druhé, těch církví, které si vymyslely a používají trojičnou terminologii – slova, která Posel Boží nepronášel. A dopustili to otcové-zakladatelé a hierarchové církví honosících se Kristovým jménem navzdory varování Nového zákona předcházejícímu Korán: «Pravím vám, že z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu. Neboť podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen.» (Matouš, 12:36, 37 (37, 38)).
1 «Сей есть пришедый водою икровїю, ид[у]xомъ, I[ису]с Х[ристо]с, неводою точїю, но водою икровїю. И д[у]xъ есть свhдhтельствuаи, ±ко д[у]xъ есть истина. К[а]ко™ трїе» сuть свhдhтельстuющей д[у]х ивода икровь, и трїе» воедно сuть. Аще свhдhтельство ч[е]л[ове]ч[ес]ко прїемлем, свhдhтельство б[о]жїе боле есть»» (První list Janův, 5:6, 7 — podle textu Ostrožské Bible): nadřádkové a podřádkové symboly jsou vynechány, neboť nejsou v počítačovém fontu k dispozici, a mezery, které vyznačují, jsou nahrazeny vsuvkami psanými současným písmem v hranatých závorkách zjednodušujícími četbu textu pro ty ze čtenářů, kteří neznají normy písma církevní slovanštiny.
2 Protimluvy - tj. tvrzení obsahující vzájemně se vylučující smysl, která by měla být přijata tak jak jsou, ve svém souhrnu: naše vysvětlení k citaci.
3 pozn. překl. АнтиМоНие разводить - plodit protimluvy/AntiMoNie, ale zároveň i balamutit, ve smyslu zabíhat do bezobsažných rozhovorů s cílem odvést pozornost k nedůležitým věcem, mást.
4 Pozn. překl. V textu je uvedený přesnější překlad z ruského originálu, podle českého ekumenického překladu bible je znění následující,: «Obávám se však, aby to nebylo tak, jako když had ve své lstivosti oklamal Evu, aby totiž vaše mysl neztratila nevinnost a neodvrátila se od upřímné oddanosti Kristu.»
5 Tím spíše se názornost této smyslové hranice vytrácí v mnohých jazycích. Tak například v anglickém jazyce je Hospodin-Bůh – „Lord“, současně však existuje i „sněmovna lordů“ v parlamentu a „lordové admirality“. To znamená, že skutečnost, kdy se slovem „lord“ rozumí Bůh, a kdy hierarchické postavení jedince, podmiňuje zaprvé kontext, ve kterém bylo dané slovo použito, a zadruhé způsob, jak si tento kontext vyloží jeho čtenář či posluchač.
Jak bylo zmíněno již dříve v jednom z odkazů v první knize Část 3, není ani význam slova «господство» v současném jazyce jednoznačný: k jeho významu „objektivně bezalternativní, svým charakterem určitá moc/nadvláda“ se v historických reáliích přimíchal:
-
mravně podmíněný subjektivismus lidí ve volbě osoby pro roli „pána“ („hospodina“) [«господа» («господина»)] stojícího nad nimi, nebo jejich objektivně bezdůvodné uznání něčích subjektivních nároků na tento status uplatňovaných v mezích Božího dopuštění;
-
a zneužití moci ze strany těch, kteří si v nějaké společnosti uzurpovali status „pána“ („hospodina“) v mezích Božího dopuštění.
Při takovém výkladu je Bůh vždy objektivně Hospodin, ale subjektivně zvolený pán/hospodin není zdaleka ve všech případech Bohem.
6 Text v závorce doplnil sám Rodion.
7 V. O. Ključevskij, Devítidílné spisy, (Moskva, Mysl, 1990), 9. díl, aforismy z devadesátých let 19. století. Ještě poznamenáme, že V. O. Ključevskij při tomto svém hodnocení činnosti Ruské pravoslavné církve mluvil z vlastní životní zkušenosti, neboť nevydržel toto její „učení“ v Penzenském duchovním semináři a na vlastní žádost z něj odešel.
8 Z kontextu Koránu vyplývá cesta, kterou si jedinec zvolil na základě své nespravedlivé svévole. Tím, že ho Bůh nechává zbloudit, brání v životě realizaci nespravedlnosti, která je mimo meze Jeho dopuštění.
9 Gramatika vět a pravopis slov mohou vycházet jak ze smyslu, tak i ze zvuku (fonetiky), přičemž tak mohou vzniknout vzájemně se vylučující pravopisná pravidla.
Předvedeme to na příkladu jednoho slova. Budeme-li dodržovat pravopisná pravidla Lidového osvětového komisariátu z roku 1918, která zjednodušila písmo odstraněním několika písmen a přiblížila psaní k fonetice, musíme správně napsat «бессмысленный»/«bessmyslný» [nesmyslný, pošetilý, nerozumný, postrádající smysl]. Jestliže budeme vycházet ze smyslu, tak se musíme ptát: «bessmyslný», to má znamenat «bezsmyslný», tj. postrádající smysl, bez smyslu? Nebo snad «бhс смысленный», tj. «бhс», plný/překypující satanského smyslu [běs-smyslný]? Zní to podobně, ale objektivní obrazy a jevy jsou odlišné.
A nás ve škole vlastně všechny učili pravopisná pravidla Lidového osvětového komisariátu, do kterých byla nesporně vnesena neurčitost míry/мhры, neboť slovo je jednou z měr bytí/мhр бытия daných lidstvu. Kromě toho existují pojmy, které je těžké popsat jedním slovem. A vzhledem k tomu, že mezi interpunkčními znaménky chybí znaky zaměřenosti pojmových hranic, mohou si v souvětích různí čtenáři jedna a ta samá slova vztáhnout k různým skupinám slov a vyložit si jeden a ten samý text odlišným způsobem. Jestliže někdo jen pustě žvaní a zbytečně ničí papír a další nositele písemných informací, je pro něj vše, co bylo řečeno o pravopisných a gramatických normách, včetně návrhu zavést pojmově-vymezující znaky (například:
Informační báze KSB