30.7.2016
Plná funkce řízení je souhrnem kvalitativně se lišících činností a zahrnuje v sobě následující etapy:
-
Odhalení faktoru prostředí, který „tlačí na psychiku“ a vyvolává tak subjektivní potřebu řídit. Řízení na základě plné funkce začíná právě takto.
-
Formování návyku (stereotypu) rozpoznávání faktoru prostředí v budoucnosti a jeho rozšíření v kultuře společnosti.
-
Vytyčení cíle ve vztahu k odhalenému faktoru.
Svou podstatou vytyčení cíle představuje formování vektoru cíle řízení ve vztahu k danému faktoru a začlenění tohoto vektoru cíle do celkového vektoru cílů subjektu realizujícího řízení. Vytyčení cíle může zahrnovat řešení úkolu stability dílčích cílů a vektoru cíle jako celku ve smyslu předvídatelnosti, i když to může spadat i do 4. etapy plné funkce řízení.
-
Formování generální koncepce řízení a dílčích koncepcí řízení ve vztahu ke každému z cílů v sestavě vektoru cíle (tj. účelových funkcí řízení, jejichž souhrn tvoří generální koncepci) na základě řešení úkolu stability ve smyslu předvídatelnosti chování objektu (procesu) pod vlivem: vnějšího prostředí, změn vlastního objektu, řízení.
-
Uvedení generální koncepce řízení do života – organizace nových nebo reorganizace stávajících řídících struktur realizujících účelové funkce řízení.
-
Kontrola (dozor) činnosti struktur v průběhu jimi realizovaného řízení a koordinace vzájemné součinnosti různých struktur.
-
V případě nutnosti likvidace stávajících struktur, nebo jejich udržování v provozuschopném stavu do doby jejich dalšího použití.
Vzhledem k tomu, že každá společnost se nějak řídí sama nebo je řízena z vnějšku, je v jejím životě plná funkce řízení realizována určitým specifickým způsobem (tj. v různých společnostech může být realizována různě).
Pokud však plnou funkci řízení porovnáme s obecným západním systémem „rozdělení moci“, který se dělí na moc zákonodárnou (vytváří právní základ pro řízení ve všech oblastech života společnosti), moc výkonnou (v ideálním případě řídí záležitosti společnosti na základě její právní úpravy za dodržování principu „co není zákonem zakázáno, je povoleno“) a moc soudní (kontroluje dodržování práva ve všech oblastech života společnosti a trestá jeho porušování jednotlivci i právnickými osobami), přičemž ani jedna z těchto specializovaných mocí nezasahuje do záležitostí té druhé, přijdeme k následujícím závěrům:
-
na profesionálním základě je ve státnosti založené na systému rozdělení moci ve výše popsané podobě realizována pouze 5. (s výjimkou fáze uvedení koncepce řízení do života) až 7. etapa plné funkce řízení;
-
a jak je realizována 1. až 4. etapa plné funkce řízení, a také jak je uváděna koncepce řízení do života (spadající do 5. etapy plné funkce řízení) v procesu samořízení se společnosti při budování její státnosti na základě výše popsaného principu dělení moci, obecná západní „teorie státu a práva“, která byla po roce 1991 zavedena i v Rusku, nic říci nedokáže a to především i z toho důvodu, že o plné funkci řízení nic neví2.
Plná funkce řízení může být realizována pouze v intelektuálním schématu řízení, které samo o sobě představuje modifikaci schématu řízení prediktor-korektor. Schéma řízení prediktor-korektor může být hypoteticky vyjádřeno jako spojení prediktoru a programově-adaptivního modulu: práci prediktoru odpovídá 1. až 4. etapa plné funkce řízení a práci programově-adaptivního modulu zase 5. až 7. etapa plné funkce řízení, i když prediktor kontroluje při své práci i tyto etapy a částečně se účastní jejich realizace.
Tj. státnost na základě výše popsaného systému rozdělení moci sama o sobě představuje pouze programově-adaptivní modul v schématu řízení prediktor-korektor a – sama o sobě – je z hlediska řízení nesoběstačná a v mnohém ohledu funguje bez intelektu, a proto je neschopná zajistit samořízení se společnosti na základě plné funkce řízení.
Tj. vždy bude něčím nástrojem řízení a otázka spočívá pouze v tom: Čí? Samotné společnosti nebo někoho dalšího, kdo je subjektem politiky a pánem toho nástroje a díky jeho prostřednictví také pánem dané společnosti? To se týká všech států, jak těch úspěšně civilizovaných na základě obecných západních kulturologických principů, tak i těch, které se nacházejí v procesu zavádění těchto principů do svého života.
Pokud budeme mluvit o „elitě“, tak první 4 etapy plné funkce řízení a také fáze uvádění koncepce řízení do života v páté etapě, jsou věcí pro „elity“ nejen nezvládnutelnou, ale takovou, jež dokonce ani neexistuje v systému jejích subjektivních představ o životě společnosti: a to díky tomu, že „elita“ je svou psychologií stejným davem, jako i dav obyčejných lidí, je jenom více vykrmená a v některých aspektech informovanější. Přitom všem je „elita“ rafinovaný dav bez jakýchkoliv náznaků intelektuální činnosti a schopnosti uvědoměle projevit svou vůli v rozporu s korporativní disciplínou a stádními instinkty. „Elita“ proto přemýšlí v hotových názorech a bezmyšlenkovitě reprodukuje a šíří všelijaké hlouposti, aniž by se zamyslela nad jejich smyslem a způsobilostí pro život3.
Vzhledem k tomu, že v učebních programech vzdělávacího systému, který formuje chápání světa „elitářů“, nic nestojí o plné funkci řízení a její realizaci v životě společnosti, a vnímání světa a intelekt „elitářů“ jsou blokovány různými faktory (jak sociálně objektivními, tak i osobnostně subjektivními), tak se „elita“ sama nikdy nedovtípí, jak je plná funkce řízení v životě společnosti realizována.
Podíváme se do dějin, abychom předvedli umělost systému rozdělení moci v jeho výše popsané podobě.
——————
Historické příklady realizace plné funkce řízení ve společnostech
Ve starém Egyptě stál v čele státního aparátu, tedy programově-adaptivního modulu schématu řízení prediktor-korektor, který realizuje 5. až 7. etapu plné funkce řízení - faraon. 1. až 4. etapu plné funkce řízení realizovaly dva paralelně fungující prediktory, dvě jedenáctičlenné skupiny nejvyššího „žrečstva“ (kteří se nazývali hierofanté, což znamená „ti, kteří znají osud“, „ti, kteří umí číst budoucnost“) jedna na severu a druhá na jihu země. Jestliže oba prediktory paralelně přišly ke vzájemně se vylučujícímu výsledku, tak bylo řídící rozhodnutí vypracováno na základě tandemového principu činnosti4, a následně bylo k uvedení do života postoupeno programově-adaptivnímu modulu (státnímu aparátu) řízenému faraonem, který byl ve většině případů sám jedním z členů nejvyššího „žrečstva“.
Věštírna v Delfách soudě podle orientace množství staveb z „doby kamenné“5 k Delfám svými předpověďmi a doporučeními pokrývala celou Evropu a kromě toho starověcí historici informují také o tom, že se k ní „za poradenskými službami“ obraceli i vládcové asijských států. Byl to tedy nadnárodní a transcivilizační (ve vztahu k regionálním civilizacím té epochy) prediktor starověku, kterému následně pohlaváři biblického projektu zotročení lidstva ve jménu Boha6 dokázali přebrat řízení v tomto regionu (nebo ho řízeně „uhasili“, neboť byl od samého počátku vytvořen stejnou znacharskou korporací jako zbraň a fungoval pod jejich kontrolou v dřívějších historických etapách) 7.
V tibetské civilizaci-státu8 byla kultura odedávna postavena na lamaistické verzi buddhismu. Korporace lámů měla funkce prediktoru, pod její kontrolou byl státní aparát, jehož práce se lámové bezprostředně účastnili. Ve specifice fungování tohoto systému samořízení se společnosti se odrazilo budhistické učení o „karmě“, podle kterého je budoucnost téměř jednoznačně podmíněna minulostí, a proto jsou v současnosti možnosti ji změnit velmi omezeny: všichni si musí nevyhnutelně odpracovat svoji minulou „karmu“, a přitom se musí neustále snažit, aby si nezkazili ve stále plynoucí současnosti svou budoucí „karmu“.
V životě předkřesťanské Rusi volchvové (jedna z profesionálních korporací, pokud budeme používat terminologii současnosti) plnili funkci prediktoru ve schématu prediktor-korektor a knížecko-bojarská sociální skupina (další profesionální korporace) plnila funkci programově-adaptivního modulu, i když státnost v současném chápání tohoto pojmu (s povinným a pečlivým dokumentováním činnosti) a tím spíše systém rozdělení moci v předkřesťanské Rusi neexistovaly.
A pokud budeme analyzovat organizaci řízení v různých kulturách starověkého světa, tak pro většinu z nich je charakteristické rozdělení moci ve společnosti:
-
na „žrečskou“, plnící funkci prediktoru ve schématu prediktor-korektor,
-
a státní, která je přímo nebo zprostředkovaně podřízená „žrečské moci“ a plní funkci programově-adaptivního modulu9.
V našich dnech je termín „žrečská moc“ pro většinu lidí nesrozumitelný, neboť v jejich chápání světa má slovo „žrec“ stejný kořen slova jako slovo „žrát“, tj. cpát si břicho bez jakékoliv míry ve způsobu pojídání, v kvalitě a kvantitě jídla.
Ve skutečnosti je však slovo „žrec“ složené slovo a jednu z jeho částí, jeho smyslový základ tvoří slovo „řeč“. Pokud si připomeneme staré názvy písmen staroruské azbuky, tak písmeno „Ž“ charakterizovalo slovo „žijete“, „R“ mělo název „rci“. „Rci“ je tvar rozkazovacího způsobu analogický smyslu dnešního „řekni“. Z této analýzy smyslu strukturních komponent slova „žrec“ je možné vyvodit, že sociální funkcí žrečstva bylo životařečení, tj. mělo moc (ve smyslu, že slova nesmí zůstat bez následků odpovídajících jejich smyslu) „mluvit“ o tom, jak má žít společnost, jak má řešit problémy vznikající v jejím životě, a co bude následovat, pokud bude žít jinak a tyto problémy řešit nebude. To je podstatou toho sociálního jevu, který je možné nazvat slovy „žrečská moc“.
Pokud to vztáhneme na etapy plné funkce řízení, tak „žrečská moc“ je svou řídící podstatou konceptuální mocí. To znamená, že právě ona musí objevovat faktory, které vyvolávají společenskou potřebu řízení, formovat generální i dílčí koncepce řízení ve vztahu ke společnosti a uvádět tyto koncepce do života společnosti a činnosti státního aparátu (pokud takový aparát existuje), tj. musí realizovat první čtyři etapy plné funkce řízení a fázi uvedení koncepce do života, která je součástí 5. etapy. Jestliže to nedělá, přestane žrečstvo být žrečstvem automaticky, nezávisle na svých vědomostech, návycích, minulých úspěších a aktuálních nárocích na příslušné postavení ve společnosti a deklarování svého postavení.
Naše dny jsou charakteristické tím, že nároků na „žrečskou moc“ je mnoho a kromě toho samotná společnost ve svém chápání světa vyzdvihuje do hodnosti žrečstva ty či ony sociální skupiny nebo profesionální korporace: duchovenstvo tradičních konfesí, novináře a média jako celek (jež dokonce získala titul „čtvrtá moc“), umělce, vědu jako odvětví činnosti.
Přitom však nikdo, ani obyčejní lidé, ani novináři a ostatní zástupci médií, ani věda a především její společenské a humanitní vědy, nedokáží říci nic podstatného o tom, na čem je založena „žrečská moc“ nebo jinak, jaké osobnostní kvality jsou vyjádřeny v žrečské moci – v konceptuální moci.
V podstatě znamená tato nejasnost veřejného mínění v odpovědi na otázku: Co ve své podstatě znamená „žrečská moc“ a jaké osobnostní kvality jsou v ní vyjádřeny?, že současné společnosti nemají konceptuální moc: připomeneme, že „moc (власть)“, „volosť (волость)“*, „vůle (воля)“ mají v ruském jazyce jeden slovní kořen a že uplatňování vůle v psychice člověka vždy probíhá z úrovně vědomí a jedním z nástrojů vědomí je chápání světa. *[pozn. překl. volosť je jednotka administrativně-teritoriálního dělení v Rusku, Lotyšsku, Estonsku a některých dalších zemích]
Ve skutečnosti se žrečská moc zakládá:
-
na zdokonalované, a proto efektivní osobnostní poznávací a tvůrčí kultuře10;
-
na vůli11;
-
na uvědomění si Božího Záměru (v něčem může být i mylné, ale to není neštěstí, pokud platí bod první a čtvrtý);
-
na upřímném přání vybudovat si život – svůj vlastní, celé společnosti i lidstva – v souladu se směřováním Božího Záměru;
-
to všechno musí být doprovázeno dostatečně širokým rozhledem, žádným povrchním vnímáním světa, abyste dokázali uvidět vnitřní podstatu věcí a procesů nejen jejich vnější projevy.
Pokud neplatí třetí a čtvrtý bod, stává se ze žrečstva znacharstvo, které jedná pouze ve svém nebo něčím kořistnickém zájmu, přičemž si uchovává svou konceptuální samovládu, i když omezovanou egoismem12. Pokud ve struktuře společnosti zaujímá postavení žrečstva, může si znacharstvo ponechat název „žrečstvo“, ale ve své činnosti již není orientováno na realizaci Záměru, ale na své kořistnictví, čímž samo znehodnocuje slovo „žrečstvo“ ve vztahu k sobě samému až ke slovu se stejným slovním kořenem - „žrát“.
Pokud neplatí první bod, tak je možné stát se po přečtení kdečeho všeználkem-„teoretikem“; takové A. I. Solženicyn povýšeně nazýval „vzdělanovštinou“, jejímž představitelem byl i on sám, neboť prvním bodem se pochlubit nemohl, stejně jako třetím ani čtvrtým.
Pokud není vůle, tak se nevolník v institutech (orgánech) moci může stát pouze technickým vykonavatelem vůle cizí.
Stejně tak jsou nároky na žrečské postavení ze strany novinářů, umělců ve své většině objektivně neodůvodněné. Žrečstvem nemůže být ani duchovenstvo tradičních konfesí, neboť když se proměnilo v profesionální korporaci komerčně provozující příslušný náboženský kult, tak se odcizilo životu i Bohu svými svatými písmy a tradičním výkladem života na základě těchto písem13. Stejně tak nemůže být žrečstvem ani současná věda, neboť většina jejích představitelů jsou úzcí specialisté ve svých oborech a představitelé jejích „společenských“ a „humanitních“ věd sami nedokázali odhalit podstatu žrečské moci v životě společnosti a její projevy v dějinách jak celosvětových, tak i regionálních. Maximálně to někteří vědci a někteří umělci dokážou dotáhnout do postavení znacharů.
Ani tajné služby se nedokázaly stát žrečstvem: skutečnost, že právě ony jsou nejvíce informované o mnohých otázkách života společnosti a vědí to, co nevědí obyčejní lidé, není pro realizaci žrečské moci dostatečná14.
Při takovém chápání charakteru žrečské moci jako moci podmíněné uvědoměním si Záměru a upřímným přáním budovat život v souladu se směřováním Božího Záměru, je biblický projekt zotročení lidstva projektem znacharským – nějaká kultura poznání a tvorby tam byla, vůle byla, ale Záměr se rozhodli nahradit vlastními výmysly a své vlastní výmysly v chápání lidí povznést do postavení Záměru.
Konceptuální moc tedy může být svým charakterem buď žrečskou nebo znacharskou, i když se přitom žrečstvo může dopouštět chyb a znacharstvo v důsledku svého omezeného chápání aniž si uvědomuje, co dělá, může pracovat pro Záměr.
Přitom v sobě termín „konceptuální moc“ zahrnuje dva smysly:
-
zaprvé je to vlastní moc lidí, kteří jsou schopni vypracovat koncepci organizace života společnosti a zavést ji do reálného procesu veřejného samořízení se;
-
zadruhé je to moc samotné koncepce nad společností nepodmíněná osobnostmi těch či oněch lidí.
A vždy je získání konceptuální nadvlády osobnostním aktem samovlády.
Znacharská činnost se na rozdíl od žrečské projevuje směřováním k otrokářství. Dějiny znají různé otrokářské systémy:
-
Nejprimitivnější mají zjevný, donucovací charakter a rozezlívají otroky, což vede k tomu, že fungují špatně a navíc se tak tyto otrokářské systémy potom stávají nebezpečnými i pro samotné otrokáře.
-
Ideálem otrokářství je uplatnění principu „hlupáka má práce ráda a hlupák je práci rád“ – systém, ve kterém by si otroci neuvědomovali skutečnost, že jsou vlastně otroky15, a pokud by si to i uvědomili, tak by tento stav věcí považovali za přirozený přírodní zákon a jejich chápání světa a zotročený a zkreslený tvůrčí potenciál by jim neumožňovaly smést systém obnovující otrokářství v návaznosti pokolení. Tento ideál realizuje biblická koncepce zotročení celého lidstva ve jménu Boha, a také její světská verze – marxismus.
Pokud bychom hovořili o tom sociálním procesu, který byl realizován v dohledné historii pod konceptuální mocí biblického projektu a jeho pohlavárů, tak jde o proces přechodu od „primitivizmu“ k „ideálu“ otrokářství v tom smyslu, jak jsou tyto pojmy definovány výše.
Potřeba řešit úkoly zavádění „ideálního otrokářství“ vede ke vzniku ještě jednoho specializovaného druhu moci – moci ideologické.
Funkcí ideologické moci je obalit svým charakterem zotročující koncepci do takových ideologických forem, ve kterých by podle názoru lidí přinášela dobrodiní, a proto by pro ně byla přijatelnou, ve kterých by koncepce nevyvolala odmítání nebo dokonce cílený aktivní odpor při jejím zavádění do řídící praxe vedoucí až ke vzniku a uvedení do života koncepce k ní alternativní.
Až poté, kdy jsou všechny úkoly konceptuální a ideologické moci vyřešeny, až potom začíná fungovat systém „rozdělení moci“. Tento systém rozdělení moci byl převzat ze starověkého Říma, kde vzniknul v předkřesťanských dobách. Byl tenkrát základem programově-adaptivního modulu Římské říše podřízené římské znacharské korporaci: Řím měl stejně jako Egypt svůj prediktor – augury, kteří se v průběhu své existence stali držiteli Sibylských knih16. S přechodem k vyznávání historicky reálného křesťanství jako státního náboženství Římské říše odešla místní znacharská korporace do historického zapomnění a programově-adaptivní modul vytvořený v Římské říši na základě principu „rozdělení moci“ se začal obnovovat až v „novověku“ v procesu vytváření buržoazně-liberálního zřízení v evropských státech a v USA. Výsledkem je, že ve společnosti žijící pod nadvládou ideologie buržoazního liberalismu (která je tou ideologickou slupkou, definovanou koncepcí globalizace):
-
zákonodárná moc plodí zákony podle určité koncepce, přičemž je přesvědčená, že je ve své zákonodárné činnosti zcela svobodná a vyjadřuje tak ideály svobody a zájmy společenského rozvoje;
-
moc výkonná na základě zákonů realizuje demokracii ve svém státě a usiluje o zavedení demokracie v celém světě;
-
soudní moc stojí na stráži svobody a demokracie;
-
a celý systém rozdělení moci a ani obyvatelstvo, které je mu podřízeno, nic netuší o prvních pěti etapách plné funkce řízení a jejich realizaci v životě společnosti, jsou otroky koncepce zotročení lidstva ve jménu Boha na základě mafiánského monopolu na lichvu a řízení informačních toků (tj. rozvoje kultury) prostřednictvím právní úpravy „o autorských právech a právech s nimi souvisejících“, čehož je jedním z projevů i současná globální finančně-ekonomická krize.
——————
V části 3.2 je v krátkosti vyloženo vše, co nevědí a nechápou naši „elitáři“ snící o tom, jak v Rusku napodobí tu vysněnou „velkolepost“ USA. Bez toho však nelze pochopit, proč se Rusko nestane „Amerikou“.
...
Úryvek z knihy Sad roste sám?..
1 V části 3.2. jsou kvůli pohodlí čtenářů, kteří se s materiály Koncepce společné bezpečnosti setkávají poprvé, v krátkosti zopakovány některé informace z dříve zveřejněných materiálů KSB a z větší části z analytické zprávy - Ještě jednou: liberalismus je nepřítelem svobody, ze série K stávající situaci č. 7 (79), 2008. Podrobněji o plné funkci řízení a její realizaci v životě společnosti viz práce vnitřního prediktoru SSSR – Mrtvá voda.
2 Právě díky tomu je právní vzdělání ve své historicky vzniklé podobě na Západě i v Rusku z hlediska řízení neprůkazné. Je to ještě jeden „kamínek do skládačky“ toho právního vzdělání, které získal V. V. Putin, D. A. Medvěděv, A. E. Serdjukov a mnozí další političtí činitelé.
D. A. Medvěděv se dne 16.04.2009 kriticky vyjádřil k nastavení právního vzdělání v zemi, které masově chrlí nedovzdělané, společnosti nebezpečné právníky. Ale i kdyby byl v právním vzdělávacím systému poté nastolen pořádek a nedovzdělaní právníci by přestali dostávat diplomy (a proč by k tomu mělo v atmosféře všeobecné prodejnosti „elit“ vůbec dojít?), tak i v takovém případě budou právníci tvořit jedno z hlavních nebezpečí pro společnost:
-
zaprvé s ohledem na právní vědu, jejíž historický vznik byl podmíněn biblickým projektem zotročení lidstva ve jménu Boha;
-
zadruhé jako následek neprůkaznosti právního vzdělání v oblasti řízení.
3 Jedním z posledních příkladů, kdy se ve společnosti projevilo instinktivně podmíněné stádní chování je „epidemie“ používání slova „ozvučit“ ve významu slova „ohlásit“.
4 Tandemový (polytandemový) režim (princip) činnosti je kolektivní psychologická praktika umožňující objevit a odstranit mnohé chyby osobnostní psychické činnosti podmíněné životu neadekvátním subjektivizmem viz práce vnitřního prediktoru SSSR - Mrtvá voda; Dialektika a ateismus: dvě neslučitelné podstaty.
5 Viz Erich von Däniken - Doba kamenná byla jiná (Moskva, „EKSMO“, 2003).
6 «Nedávej na úrok bratru svému (v kontextu – soukmenovci-židovi) ani stříbro, ani chleba, ani cokoliv jiného, co lze dát na úrok; cizinci (tj. nežidovi) na úrok dávej, aby ti hospodin, bůh tvůj (tj. ďábel, jestliže se podíváte na podstatu lichvářského parazitismu z hlediska svědomí: proto jsou také slova „hospodin“ a „bůh“ v tematickém výběru citací, který uvádíme psána malými písmeny) požehnal ve všem k čemu přiložíš svou ruku na zemi, do které jdeš, abys ji ovládl“ (to poslední se netýká jen starověku a země zaslíbené starověkým židům Palestiny, neboť to není převzato ze zprávy o dešifrování jediného svitku nalezeného při vykopávkách, ale ze současné, masově vydávané knihy propagované všemi Církvemi a určitou částí „inteligence“ jako jedinou pravdou seslanou nám údajně Shora)» Deuteronomium, 23:19,20. «…a budeš půjčovat mnohým pronárodům a sám si půjčovat nebudeš [a budeš vládnout nad mnohými národy, a oni nad tebou vládnout nebudou]. Hospodin [bůh tvůj] tě učiní hlavou a ne chvostem, budeš vždy stoupat výš a neklesneš níž, budeš-li poslouchat příkazy hospodina, svého boha, které ti dnes udílím, abys je bedlivě dodržoval, a neuchýlíš se od žádného ze slov, která vám dnes přikazuji napravo ani nalevo tak, že bys následoval jiné bohy a sloužil jim.» Deuteronomium, 28:12-14. «Potom synové cizinců (tj. následující pokolení nežidů, jejichž předci u plemene lichvářů-souvěrců upadli do vědomě nesplatitelných dluhů) budou stavět hradby tvoje (jako jsou dnes mnohé rodiny palestinských Arabů závislé na možnosti jezdit za výdělkem do Izraele) a jejich králové ti budou k službám („Já jsem žid králů“, odpověděl na jeden z nevydařených komplimentů na jeho adresu jeden z Rothschildů); neboť ve svém rozlícení jsem tě bil, ale ve své blahosklonnosti k tobě budu milostivý. Tvé brány budou neustále otevřené, nebudou zavírány ve dne ani v noci, aby k tobě přicházely pronárody se svým bohatstvím a přiváděly i své krále. Neboť pronárody a království, jež by ti nechtěly sloužit, zhynou, takové pronárody propadnou úplné zkáze.» Izajáš, 60:10-12.
Výše uvedený výběr citátů z Bible, pokud se na ně podíváme z hlediska pojmového aparátu dostatečně všeobecné teorie řízení, představuje koncepci řízení globalizace.
Hierarchie všech historicky vzniklých takzvaných „křesťanských církví“, včetně hierarchie Pravoslaví v Rusku trvají na božím vnuknutí této koncepce a kánon Nového zákona ji zvěstuje jménem Krista, bez jakéhokoliv opodstatnění tak činit, až do skonání věků jako dobrodiní přinášející Boží Záměr:
«Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane.» – Matyáš 5:17, 18.
7 Viz analytická zpráva vnitřního prediktoru SSSR 2009 „Věštírna: sociální instituce a politická technologie”.
8 Od roku 1951 součást Čínské lidové republiky. ČLR tuto skutečnost hodnotí jako obnovení územní celistvosti Číny, která byla kdysi v minulosti porušena a ti, kteří s tím nesouhlasí z různých důvodů, zase jako čínskou agresi, jako pohlcení nezávislého státu a utlačování původního obyvatelstva s jeho svébytnou kulturou ze strany Pekingu.
Pokud budeme hovořit o parametrech svébytnosti této kultury, tak platnost nevolnického práva byla v Tibetu zrušena až po jeho začlenění do Čínské lidové republiky v roce 1959 po útěku Dalajlámy po neúspěšném protičínském povstání.
9 Pokud bychom byli přesní v použití slov, tak programově-adaptivní modul by se měl nazývat „výkonnou mocí“, neboť je to právě on, kdo plní koncepci řízení – uvádí ji do života; a to, co se nyní nazývá „výkonnou mocí“ je jeho součástí a může se nazývat „organizační“ nebo „administrativní“ mocí (v souladu s posledně jmenovaným pojmem se také objevil pojem „administrativní zdroj“). Současná společnost však necítí nesprávnost používání těchto slov.
10 O tom pojednává práce vnitřního prediktoru SSSR - Dialektika a ateismus: dvě neslučitelné podstaty.
11 Vůle jako životní jev je schopnost individua podřídit sebe samotného a průběh událostí okolo sebe realizaci uvědomělé účelnosti.
12 Egoisté jsou odsouzeni být otroky a umírat jako otroci.
13 O tom pojednává analytická zpráva vnitřního prediktoru SSSR - Dva způsoby boje s „velmocenským pesimizmem“, ze série „K současné situaci“ č. 3 (87), 2009.
14 Pokud by KGB byla konceptuálně zdatná, tak by se SSSR stal na začátku osmdesátých let 20. století jedinou „velmocí“ a učitelem národů všech ostatních států v záležitostech vyřešení sociálních a jiných problémů. To se týká i postsovětské Federální bezpečnostní služby.
15 „Nejhorším otroctvím je nebýt svobodným a za svobodného se považovat“ (J.W. Goethe: http://www.democracy.ru/quotes.php).
16 «„Sibyly (řec. Σίβυλλαι, lat. Sibylla, Sibulla, -ae) byly v antické kultuře [1] věštkyněmi, které ve stavu extáze věštily budoucnost, často neštěstí.
(…)
Má se za to, že takzvané Sibylské knihy, byly sestaveny z věšteb kumské Sibyly a ve veřejném životě římského státu hrály významnou roli.
Příběh o tom, jak se tyto knihy dostaly do Říma je následující: Věštby byly zapsány na palmových listech a skládaly se z devíti knih. Podle informací od Dionýsa z Halikarnassu[31] Sibyla přijela do Říma a nabídla králi Tarquiniovi Superbovi, aby si je od ní koupil za ohromnou částku (podle Varra za 300 zlatých filippů[32]), a když odmítnul, tak tři z nich spálila. Potom mu nabídla odkoupit zbylých šest knih za stejnou cenu, a když opět odmítnul, tak spálila další tři. Potom král na radu augurů koupil zbylé knihy za původní cenu. Je na tom pozoruhodné, že mince filippy byly nazvány na počest krále, který žil dvě století po Tarquiniovi, což opět jenom potvrzuje věštecký dar Sibyly.
(…)
Později se k těmto knihám připojily věštby tiburské Sibyly a dalších Sibyl. „Sibylské knihy“ přechovávalo zvláštní žrečské kolegium v Jupiterově chrámu na Kapitolském vrchu v kamenné schránce. Knihy hrály velkou roli v náboženském životě Římanů. [33] Lidé s k nim obraceli o radu v kritických okamžicích politického i osobního života.
V roce 83 před naším letopočtem knihy shořely, ale byly obnoveny za Augusta a Tiberia. Nově sepsaný text byl přezkoumán za císaře Augusta v roce 12. Obnovené knihy byly uloženy v Apollonově chrámu na Palatinském pahorku.
V roce 405, již v křesťanské éře, byly spáleny na příkaz Stilicha (vládce Západořímské říše)»
(http://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A1%D0%B8%D0%B2%D0%B8%D0%BB%D0%BB%D1%8B).
Sovětský encyklopedický slovník (1987) informuje, že Tarquinius Superbus byl posledním králem starověkého Říma (354/353 — 510/509 před naším letopočtem). To znamená, že Sibylské knihy byly koupeny na příkaz augurů někdy ve druhé polovině 4. století př. n. l.
_
Informační báze KSB