8.9.2015
...
ostatní, kteří nezhynou v takovýchto meziosobnostních konfliktech, zahynou na vnitřní konfliktnost jejich individuálních psychik, protože břímě vnitřní neslučitelnosti komponent psychiky se stává neslučitelným se životem po míře toho, jak jedinec lpí na odmítání výsledků zpracování „královské informace“ nevědomou a vědomou kolektivní psychikou, jejíž částí je jejich individuální nevědomí.
Ale v libovolné z dvou variant, možných pro člověka (zajatec kolektivní psychiky nebo její spolutvůrce) je individuální psychika elementní bází kolektivního rozumu a kolektivní psychiky, nicméně disponující vlastním individuálním rozumem, díky níž elementní báze může osmyslit fakt zrození jejího kolektivního rozumu v sestavě kolektivní psychiky, načež je schopna řídit proces jeho formování a existence svou mravně podmíněnou libovůlí.
K pochopení možnosti existence kolektivního rozumu postačuje středoškolský kurs fyziky a rozbor procesů zpracovávání informací v počítačové síti, například jako „Internet“, nebo na víceprocesorovém výpočetním komplexu, kdy se různé části jednoho a téhož úkolu koordinovaně řeší na různých strojích, navzájem se doplňujíc.
Avšak člověk může souhlasit s objektivností faktu informační výměny mezi lidmi (včetně na základě biopolí), ale bude oponovat možnosti existence kolektivního lidského rozumu. Ale v tom případě oponentura vychází z toho, že oponující jednoduše nedisponují dovednostmi sebekontroly, nezbytnými pro to, aby mohli pochopit (především na úrovni vědomí) dialog jejich vlastního individuálního rozumu s kolektivním, jenž sami tvoří; buď zrozují kolektivní šílenství (schizofrenii?), se kterým individuálně intelektuálně normálnímu člověku není o čem mluvit.
Poslední varianta má svou počítačovou analogii: programové zabezpečení počítače může být dostačujícím pro jeho izolovanou práci, ale nemusí dostačovat, aby se z něj dalo dostat do sítě a řídit řešení nějakého úkolu se zapojením volných zdrojů ostatních počítačů v síti: zatímco některé sítě mohou být postaveny tak, že v síti jsou viditelné všechny počítače, které síť tvoří, ale z mnohých počítačů (možná s řídkými výjimkami) další počítače sítě nejsou zkoumatelné a z nich se neřídí ani jejich vlastní zdroje, zapojené do obsluhy sítě. Kromě toho programové zabezpečení práce sítě může v sobě obsahovat chyby, v jejichž důsledku nebude celá síť ve větší či menší míře práceschopná, což v důsledku způsobuje ty či ony škody informačnímu zabezpečení do ní zapojených počítačů. Nicméně neschopnost konkrétního počítače s konkrétním programovým zabezpečením pracovat v síti, nebo defektnost síťového programového zabezpečení neznamená, že síťové informační systémy nejsou v principu možné, nefunkční nebo neexistují.
Také Ayn Randová, jako mluvčí názorů vládnoucích na Západě, se mýlí, trvajíce na tom, že kolektivní rozum neexistuje; existuje mnoho, v té či oné míře jeden od druhého oddělených, kolektivních rozumů, disponujících různými dobami trvání své existence, ale Ayn Rand není jediná, kdo to nevidí a nechápe.
Odmítat existenci lidmi zrozených kolektivních intelektů v jejich vzájemné vloženosti znamená vést záležitosti k tomu, aby se všichni, kdo souhlasí s názorem Ayn Randové o neexistenci kolektivního rozumu (jako komponenty kolektivní psychiky), sami si to neuvědomujíce, stali zajatci jejich vlastního výtvoru – kolektivní psychiky, jimi formované objektivně vždy, ale v daném případě nevědomě. V podstatě je to podpora zprostředkované závislosti většiny té menšině, která rozšířila svoje vědomí natolik, že vědomě a záměrně řídí kolektivní psychiku, a přes ní také ty, kteří jsou směrem ke kolektivní psychice její prvkovou základnou.
Být nevolníkem kolektivního i odpovídá živočišnému typu struktury psychiky1, protože to je analogické tomu, co se děje v životě stádních zvířat, kde je každý jedinec zajatcem stádní psychiky. Ale lidem, na rozdíl od zvířat, jsou poskytnuty možnosti svobodné individuální tvorby v jejich vlastním rozvoji. To otevírá možnosti vzniku stabilní vnitřně konfliktní individuální a kolektivní psychiky, což je naprosto vyloučeno ve světě zvířat, kde může vzniknout kolektivní panika, hrůza, jako epizoda v nějakých podmínkách, ale kolektivní schizofrenie jako norma života v následnosti generací je naprosto vyloučena.
U lidí je individuální a kolektivní schizofrenie, v těch případech, kdy není projevem defektivnosti genetického aparátu, projevem špatného používání Shora poskytnuté svobody tvorby a osobního rozvoje.
Při tom je třeba si uvědomovat, že každý kolektivní rozum je jen podsystémem v kolektivní psychice, a kolektivní psychika může být celistvě mozaikovou (zdravou) nebo rozdělenou kaleidoskopickou (schizoidní), přesně jako psychika jedince. Odmítání faktu kolektivní psychické a intelektuální činnosti je spolehlivá cesta ke vzniku SCHIZOFRENIE nejen v kolektivní psychice schizofreniků, ale obecně také i v kolektivní psychice individuálně psychicky normálních lidí. A množství intelektuálně rozvinutých jedinců, relativně vzato každý z nich psychicky normální sám o sobě, pokud zrodí schizoidní kolektivní psychiku, zahrnující v sobě stabilní vnitřně konfliktní kolektivní rozum, volí cestu kolektivní sebevraždy nezávisle na tom, zda to chápou či nikoliv.
„Stresy“ a jejich následky, o čemž byla dříve výše, jsou projevem na úrovní osobního osudu spoluúčasti člověka v kolektivní schizofrenii. Obrana a léčení před tím na úrovni individuální psychické činnosti spočívá jen ve vědomém obratu k nevědomým úrovním psychiky za jejími výsledky zpracování „královské informace“, která určuje život všech a každého, pro eliminování vnitřní konfliktnosti svého chování a jeho konfliktnosti s lidstvo zahrnujícím životem Vesmíru.
Proto jednou z nezbytných vlastností, kterou musí disponovat individuální psychická kultura bezúslovně psychicky normálního jedince, je nezpůsobovat kolektivní šílenství těch, jimž je Shora dáno být psychicky a intelektuálně bezúslovně normálními lidmi.
Buržoazně-demokratické revoluce, v osobách svých teoretiků a následných ideologů občanské společnosti, osvobodivší individuální psychickou činnost nositelů živočišného typu psychiky z hranic stavovsko-kastového uspořádání, v podstatě předali vládu na občanskou společností schizofrenickému kolektivnímu vědomí a nevědomí. Během nějaké doby to vedlo ve společnosti k aktivizaci mechanismu přirozeného výběru, jehož oběťmi se stávají spoluúčastních kolektivní schizofrenie, nepřející si žít jinak, nebo přející si, ale nepřikládájící k tomu ze své strany žádné individuální a kolektivní úsilí.
Přirozený výsledkem toho je trvalý pocit „hluku vnitřního neklidu“, což je spolehlivým příznakem stresového stavu jedince. Neschopnost včas a správně odreagovat na úrovni vědomí na výsledky zpracování „královské informace“ (jakou byla za Puškinových časů a zůstává dnes informace o lichvářstvu jako nadnárodní úrovni řízení) „vynořující se“ z úrovně podvědomí přetváří jedince, disponujícího rozumem, ale s živočišným typem psychiky, do nějaké přechodné bytosti mezi zvířetem a člověkem.
И так он свой несчастный век A tak svůj nešťastný věk,
Влачил, ни зверь ни человек, vláčel, ani zvíře, ani člověk,
Ни то ни се, ни житель света Ani to, ani ono, ani obyvatel světla,
Ни призрак мертвый... ani přízrak mrtvý...
V podstatě je to nepřesnější popis zombie, biorobota. V Puškinově době také existovali lidé, zbavení svobodné vůle, ale jiné slovo, vyvolávající obraz tohoto nezvyklého jevu pro lidskou psychiku, nebylo. Bezmyšlenkovité následování biblické koncepce samořízení v době změny logiky sociálního chování nemůže nezpůsobovat „hluk vnitřního neklidu“, což nedlouho před svou smrtí v jednom interview potvrdil židovský básník Josif Brodskij: „Jsem stále ochvácen hlukem vnitřního neklidu.“
Hlava 6. Zachránili se i lidé, i dobytek.
1 V tom je jedna z příčin, proč jsou páni „elity“ zainteresování v udržování živočišného typu struktury psychiky jako vládnoucího ve společnosti, a proč hledají prostředky, aby zajistili bezpečnost tohoto způsobu existence civilizace v podmínkách energovybavenosti technosféry, ne charekteristické pro zvířecí říši.
Informační báze KSB