31.8.2015
...
Jinými slovy, židovstvo se trvale nachází ve stresovém stavu.
O příčinách stresů v biblické civilizaci před a po změně poměrů etalonových frekvencí biologického a sociálného času je nutné pohovořit zvlášť. Abychom viděli, a o to adekvátněji popsali budoucnost v určitých lexikálních formách, je nezbytné chápat skutečné místo své epochy v globálním historickém procesu, a také si dobře uvědomovat přítomnost v ní tendencí, stabilních při směně generací.
První polovina 19. století (doba vzniku „Měděného jezdce“) je začátkem epochy takzvaných buržoazně-demokratických revolucí, ale základní, již k tomuto období se projevující tendence, je bezmyšlenkovité úsilí nějakého spolku ke koncentraci výrobních sil prostřednictvím lichvy v souladu s doktrínou „Deuteronomium-Izajáš“. Puškin, s jeho schopností vidět celkový chod věcí, v principu nemohl minout informaci, spojenou s podobnou tendencí na úrovní globálního významu. Pro pochopení na úrovní každodenního vědomí je jeho vztah k lichvářstvu vyjádřen ve „Skoupém rytíři“; v zastřené formě pak na úrovni druhé smyslové řady, v „Měděném jezdci“.
V rámci dané práce je pro nás důležité pochopit, že v obou pracích jsou vyvedeny postavy, jejichž praktická činnost a s ní spojený psychický stav, se v nějaké míře týká každého.
Nazveme informaci, vztahující se k procesům, zasahující přímo nebo nepřímo život každého, nezávisle na přání jedince, „královskou“ a pokusíme se proanalyzovat její roli v činorodosti jak různých osobností, tak ve společnosti jako celku.
Mnohokrátná obnova praktických znalostí a dovedností v profesionální činnosti a v domácnosti během života jedné generace následkem změny poměrů etalonových frekvencí biologického a sociálního času je jen jedna strana věci, objektivně se projevující ve statistice života společnosti. Druhá strana věci je v tom, že se změnila nejen rychlost obnovy společensky nezbytných praktických znalostí a dovedností, ale i „šíře“ tematického spektra informace, se kterou se denně střetává každý jedinec, v zásadě disponující svobodnou vůlí a jinými možnostmi svobodného člověka, ale zvláště silou výchovy a kultury omezující sám sebe v tom či onom druhu otroctví, vlastního nynější civilizaci.
Bez ohledu na to, k jaké sociální skupině člověk patří, nyní se střetává s informací, bezprostředně nesouvisející s profesionální činností, ale utvářející informační pozadí, na kterém probíhá jeho profesionální činnost a život jak jeho samotného, tak jeho rodiny.
V minulosti v podmínkách stavového kastového stroje společenského života, k oráčům a živnostníkům, v souhrnu tvořícím převážnou většinu populace, nepřicházela běžně „královská informace“; a pokud někdy i přišla, pak ji nerozeznávali v celkovém informačním toku a ona pro ně zůstávala jakoby neviditelnou; spatřivši ji, vzhledem k omezenosti rozhledu, nemohli pochopit její společenský význam; ale i když pochopili, a těch málo, co ji z prostého lidu pochopilo, mohli zřídka realizovat společensky významnou řídící činnost, jednoduše díky svému prostému původu, odlišujícího je od názoru autority v očích vládnoucí „urození elity“.
Z druhé strany, podle všem společného vztahu k životu, také vládnoucí „elita“ Západu byla v převážné většině případů osvobozena od nezbytnosti pronikat do rozborů podstaty a následků příjmání těch či jiných rozhodnutí, založených na používání technologií, které se staly tradičními, a dále technicko technologických novinek1, počítaje to „ne za královské dílo“, ale za „soukromá díla jejich poddaných“, do nichž bylo pro ně ponižující a nudné pronikat; nebo „soukromým dílem“ jejich dlužníků, což je charakteristické pro MEZInárodní lichvářskou starozákonně-talmudickou „aristokracii“, vládnoucí prostřednictvím 2finanční oprátky společnostem a vládám, na základě uzurpace institutu lichvy, kreditu a účetnictví, tvořících jádro bankovní činnosti.
Se zánikem stavovského kastovního uspořádání na Západě se psychologie nezasahování vlády a lichvářského bankovního systému do soukromého života a podnikatelské činnosti zachovala přesně taktéž, jako se zachovala i psychologie nezasahování do záležitostí státu ze strany prostého obyvatele, předpokládajícího, že všechny své povinnosti ve vztahu k vládě splnil zaplacením daní a přijetím účasti ve formálně demokratických procedurách, existujících na Západě, stejně jako vše ostatní v otrockém obojku úroků.
Ale pokud do vítězství buržazně demokratických revolucí psychologie tohoto druhu panovala v tichosti, pak během rozvoje západního kapitalismu našla své teoretické vyjádření: v nejobecnější podobě ve filozofii individualismu, a v užší pragmatické variantě v různorodých pseudoekonomických teoriích o svobodě soukromého podnikání, svobodě trhu a údajné schopnosti „svobodného“ trhu regulovat v životě společnosti vše a všechno bez jakéhokoliv plánování a řízení ze strany přemýšlejících lidí.
Ale všechny teorie bez výjimky jsou jen vyjádřením typu psychiky a jemu odpovídající mravnosti. V závislosti na mravnosti a typu psychiky, na základě jedněch a těchtýž faktů je lidský rozum schopen rozvinout vzájemně se vylučující teorie a doktríny.
Buržoazně demokratické revoluce a následující společenské uspořádání života západních společností byly psychologicky podmíněné rozumem, aktivním v nositelích živočišného typu psychiky, vládnoucího na Západě. V souladu s tím, buržoazně-demokratické revoluce, zrozené živočišným typem psychiky, změnily společenské uspořádání tak, že v novém systému vnitrospolečenských vztahů v podmínkách technicko-technologického pokroku nalezl pole působnosti a aktivizoval se rozum mnoha jedinců, kteří dostali možnost přístupu k informacím, dříve uzavřených stavovsko klanovými hranicemi, určujícími jak profesní a sociální postavení, tak především informační toky – „vody“ - během celého lidského života, v nichž žil. Ale nový systém vnitrospolečenských vztahů, vzniklý v důsledku buržoazně-demokratických revolucí, vůbec nezměnil na Západě převládající nelidský typ psychiky (početně převažují živočišný typ a zombie-biorobot).
A hlavně jeho nositelé po informačním vzedmutí 20. století jsou v nynější společnosti (kde je psychologie orientována na spotřebu dnes a navždy ve prospěch oblažení emocí a arogance) oběťmi „stresů“ a jejich následků. Ale informační vzedmutí pro ně otevřelo také možnost zbavení se jím vyvolané laviny „stresů“.
Tato možnost spočívá v tom, že život celé společnosti technicky rozvinutých států probíhá i v práci, i v domácnosti na pozadí „královské informace“, disponující provincionálním významem v rámci vlády, celostátním významem v rámci jedné nebo mnoha regionálních civilizací a významem regionálním civilizace v rámci souhrnu mnohých regionálních civilzací a prvobytně pospolných kultur, v souhrnu tvořících lidstvo Země. Předtím tato „královská informace“ procházela mimo převážné většiny populace, přímo neovlivňovala její život.
Psychika každého, komu je dáno Shora být Člověkem rozumným, je organizována hierarchicky na mnoha úrovních. A úroveň vědomí většiny, na kterém rychlost zpracování informace činí 15 bit/s, a kde je člověk schopen zvládnout maximálně 7 – 9 objektů zároveň, je jen viditelný vrcholek nad hladinou ledovce celkové individuální psychiky. Ve vztahu ke skryté části psychiky, nevědomí (jinak řečeno podvědomí), jsou v lidské kultuře dva přístupy:
• Rozšíření vědomí a zapojení do něj těch úrovní psychiky, které se dříve nacházely mimo něj;
• Přestavba struktury vědomých a nevědomých úrovní psychiky na základě dialogu (informační výměny) mezi úrovněni s cílem likvidace antagonizmů různého druhu mezi nimi, a vytvoření touto cestou tišiny jejich sladěné práce v celostné individuální psychice.
Vyhledáme-li si technickou analogii, pak vědomí, spolu s jeho charakteristickými možnostmi, je možné ji připodobnit pilotu, a vše nevědomé (podvědomé) autopilotu. V takové analogii je první přístup ekvivalentní v mnohém tomu, že pilot postupně na sebe bere splnění celého množství funkcí, založených do autopilota; druhý přístup je ekvivalentní (v mnohém) tomu, že si pilot osvojuje dovednosti nastavení autopilota a stará se o navzájem se doplňující rozdělení toho, co bere na sebe, a toho, co vkládá do autopilota.
Může vyvstat otázka, v jakém vztahu se oba přístupy nachází. Na ni mohou být různé odpovědi, podmíněné mravností, světonázorem a osobní zkušeností každého tázaného. Z našeho pohledu druhý přístup, přestavba vědomých a něvědomých úrovní psychiky, v sobě zahrnuje první přístup, protože při nastavení „autopilota“ „pilot“ nemůže nemít představu o jeho funkčních možnostech a jejich řízení. Ale druhý přístup, zahrnujíce v sobě i první přístup, rozšíření vědomí, mu přidává mimořádnou kvalitu od samotného začátku, zatímco při následování prvního přístupu při ignorování (nebo odmítání) druhého dojde dříve nebo později k tomu, že začleněné možnosti do oblasti vědomého je nezbytné přivést k souladu mezi sebou, a kromě toho i do nerozporuplnosti s celým ještě neovládnutým vědomím v procesu jeho rozšíření; pokud první přístup nevede k pochopení nezbytnosti tohoto, pak jeho následování se stane osobní katastrofou, způsobenou, pokud ne vnitřní konfliktností individuální psychiky, pak konfliktností individuální a kolektivní psychiky nebo také konfliktností jedince s hierarchicky vyšší nelidskou psychikou, jejíž činnost se nicméně projevuje ve Vesmíru, pokud být vnímavý k tomu, co se děje.
První přístup v tradiční lidské kultuře vyjadřují různorodé duchovní praktiky Východu (jógy) a západních systémů zasvěcení; na možnost uskutečnění druhého přístupu přímo odkazuje Korán, i když není rozvinutý v historicky reálném islámu.
Bylo o tom nezbytné, v mezích dané práce, říct, protože na „královskou informací“ (pokud porovnávat s normami stavovsko kastovního uspořádání společnosti v době vzniku „Měděného jezdce“) dnes narážejí prakticky všichni. Možnosti v zpracování informací úrovněmi psychiky, řazených pro většinu lidi k nevědomým, značně překonávají možnosti individuálního vědomí většiny (15 bit/s, 7 – 9 objektů najednou). A to znamená, že nezávisle na vědomém vztahu ke „královské informaci“ ze strany jedince, jeho nevědomé úrovně individuální psychiky opracovávají i „královskou informaci“. A úměrně tomu, výsledky tohoto zpracování nějakým způsobem vyvstanou před vědomím jedince během odpočinku nebo v životních situacích.
Vše další se určuje tím, jak se vědomí jedince chová k takového druhu průnikům výsledků zpracování „královské informace“ z nevědomých úrovní psychiky na úroveň jeho vědomí.
„Stresy“ a jejich následky, jejichž obětí se v technicky rozvinutých společnost stávají neochvějní stoupenci závodů ve spotřebě, které rozmělňují informaci, nezbytnou k udržení profesionalismu a jím pomíněného spotřebitelského (především) statusu, jsou výsledek vědomého nebo bezmyšlenkovitého odmítnutí jejich individuálního vědomí přijmout výsledky nevědomého zpracování „královské informace“ jako faktoru směrujícího, a nebo zadržujícího jejich individuální činnost.
Pokud jsou výsledky nevědomého zpracování „královské informace“ příjmány vědomím, začíná koordinace individuální vědomé a nevědomé činnosti s těmito výsledky, vládnoucími nad celou společností, protože hlavně tímto příznakem, vládnutím nade všemi, se liší „královská informace“ od každodenní, běžné.
Když přijetí výsledků nevědomého zpracování „královské informace“ probíhá bezmyšlenkovitě na vědomé úrovni, koordinace činnosti vědomé a nevědomé úrovně individuální psychiky obecně plyne, ale bez rozšíření vědomí; když je jejich přijetí doprovázeno posouzením na úrovni vědomí probíhajícího zaměřením na budoucnost, probíhá nejen koordinace vědomé a nevědomé úrovně psychiky, ale možnosti vědomí se rozšiřují a zostřují. Přičemž v posledním případě rozšíření vědomí se děje ve vnitřním souladu za včasného odstranění konfliktnosti mezi úrovněni individuální psychiky a mezi individuální a kolektivní psychikou.
Krátce o kvalitách, které mají být vlastní normální kolektivní psychice, rozené množstvím individuálních, je možné pohovořit následovně: za prvé, musí být též vnitřně bezkonfliktní, co se v životě projevuje jako odstraňování a kompenzace chyb k kolektivní činnosti, prováděných jedněmi, druhými jejími účastníky; zadruhé, kolektivní psychika, je dlužná vylučovat konfliktnost kolektivu jako celku a jeho účastníků ve vztazích k faktorům Objektivní reality vládnoucími nad životem lidstva.
Nyní předvedeme na konkrétním případě, jak ve společnosti na základě ideologie, zrozené buržoazně-demikratickými revolucemi, se programuje odtržení na úrovni individuálního vědomí výsledků nevědomého zpracování „královské informace“.
„Myšlení, to je nesmírně složitý proces identifikace a integrace, kterého je schopen jen individuální rozum. Neexistuje kolektivní rozum. Lidé se mohou učit jeden od druhého, ale taková spolupráce potřebuje od každého vědce nezávislé použití svých schopností racionálně myslet.“3
Všechno je tak, kromě některých detailů, leč určujících kvalitu všeho:
• Zaprvé, KOLEKTIVNÍ ROZUM EXISTUJE. Jakýkoliv rozum je hierarchický mnohoúrovňový proces výměny informací a jejich tranformace. Kolektivní rozum se od individuálního liší především tím, že on, jako proces, probíhá nikoliv v hranicích struktur a biopolí, zajišťujících intelektuální činnost jednoho člověka (in-divi-dua = nedělitelného), ale v rámci hmotných a pólových struktur, zajišťujících psychickou činnost mnoha různých lidí, a také ji podmiňujících. Proces informační výměny mezi lidmi, z nichž každý je nositelem individuálního (v ruštině toto slovo přesně označuje – nedělitelného) rozumu, probíhající na úrovni biopolí, mluvené a psané řeči, uměleckých děl a kulturních památníků atd. vyvolává kolektivní rozum; budeme-li přesnější, způsobuje hierarchii vzájemné vloženosti rozumů od každého individuálního do kolektivního rozumu celého lidstva. V této hierarchii vzájemného ukládání mohou být kolektivní rozumy, jejichž doba existence není delší než doba vzájemného vztahu některých lidských skupin, a jsou rozumy, jejichž doba života překonává dobu života biblických kmetů, protože je možná dlouhodobá existence kolektivního rozumu v kontinuitě informačních procesů na základě obnovy jeho elementní báze – vzájemně se střídajících generací lidí.
• Zadruhé, na základě prvního, možnost „NEZÁVISLÉHO (zdůrazněno námi) použití své schopnosti racionálně myslet“, není objektivní danost pro každého člověka, ale výmysl, protože člověk, ačkoli může myslet originálně a víceméně nezávisle na druhých, ale myslí vždy podmíněně, tj. v závislosti na svém stavu, osobnostním rozvoji, jím osvojeném kulturním dědictví a spoluúčasti v kolektivní psychice společnosti.
A život společnosti se v mnohém určuje tím, jakými vlastnostmi disponují kolektivní rozumy rozené idividuálně rozumnými lidmi, které jsou skladebními prvky jejich celkového kolektivního vědomí a nevědomí; a v jaké kvalitě směrem k jimi rozeným kolektivním intelektům se nacházejí lidé: individuální lidský rozum může být nevolníkem kolektivního rozumu většího či menšího množství lidí; a kromě toho, nevolník i té malé nepočetné skupiny, která rozšířila své individuální vědomí natolik, že disponuje jimi poznanými dovednostmi řízení kolektivního vědomí a nevědomí4, a přes něj i celou množinou lidí, kteří tvoří tu či onu kolektivní psychiku5; ale individuální rozum může být i jedním z vědomých tvůrců kolektivního rozumu, jako části kolektivní psychiky, jenž je celkovým majetkem všech účastníků.
Poslední možnost je nezbytná součást procesu odstranění antagonismů mezi vědomými a nevědomými úrovněmi ve struktuře psychiky jedince. Na cestě „rozšíření vědomí“ individualistů, nositelů názorů, analogických vyjádřeným Ayn Randovou, je konflikt mezi individualisty nevyhnutelný. Zvítězit v konfliktu tohoto druhu mezi tvrdohlavci, neznajícími hranice svého indviduálního egoismu, není možné. A aby nezničili své okolí, kolektivní rozum části lidstva (dle mínění individualistů údajně neexistující), která to chápe, a Nejvyšší Všedržitel zamykají individualisty na sebe navzájem ve scénářích, ve kterých jsou obecně dvě třídy možností: buď pochopit nesprávnost individualismu a ateismu, nebo padnout za oběť situacím sebelikvidace jedněch individualistů druhými; ostatní, kteří nezhynou v takovýchto meziosobnostních konfliktech, zahynou na vnitřní konfliktnost jejich individuálních psychik, protože břímě vnitřní neslučitelnosti komponent psychiky se stává neslučitelným se životem po míře toho, jak jedinec lpí na odmítání výsledků zpracování „královské informace“ nevědomou a vědomou kolektivní psychikou, jejíž částí je jejich individuální nevědomí.
1 Příklad tohoto druhu je odmítnutí Napolena poskytnout státní podporu R.Fultonovi, konstruktérovi jednoho z prvních parníků, což mohlo změnit charakter boje na moři s Anglií, která měla velkou flotilu plachetnic. Méně známo je, že reaktivní systém artilerie s výbušnými náboji, který byl přibližně v téže době vymyšlen o otestován na střelnicích v Rakousku, kde ukázal hrůzu nahánějící efektivitu, přesto nebyl použit Rakouskem proti Napoleonovi, ani jím po kapitulaci Rakouska.
V historii Ruska jsou všeho všudy dva příklady, kdy hlava státu systematicky držela pod kontrolou vědecko-technický pokrok a budovala státní politiku s ohledem na něj: Petr I. a Stalin. Pod jejich vedením, právě díky přiblížení „nekrálovských záležitostí“ ke „královským záležitostem“, dokonce navzdory chybám obou státníků země získávala status supervelmoci během několika desetiletí; a ztrácela ho také během několika desetiletí, když jejich nástupci – na západní způsob – se izolovali od vědecko-technických problémů jejich „poddaných“.
2 Činnost mezinárodních lichvářů v národních společnostech byla státností vnímána také jako jeden z druhů soukromého podnikání „poddaných“. A ta okolnost, že celá společnost včetně státnosti se ocitala v závislém postavení na malém počtu lichvářů-“poddaných“, zcela vypadávala z vnímání světa „elitárních“ individualistů-spotřebitelů, vládnoucích na základě bezmyšlenkovitého převzetí tradic předků.
3 Ayn Rand, „Koncepce egoizmu“, Petrohrad 1995, originální název knihy Ayn Rand “The Morality of Individualism”. Při překladu do ruštiny byl sborník pojmenován z jedné strany více otevřeně a agresivně, a z druhé strany část smysl se ocitl skrytá, protože egoizmus může být i korporativní. Čtení v petrohradském rádiu v roce 1993 vedlo k tomu, že několik set tisíc lidí ho absorbovalo mimochodem během snídaně: tj. přímo do hlubin nevědomých úrovní psychiky, bez vědomého osmyslení slyšeného.
4 Tím se v prvobytně pospolné době zabývali šamani, a během civilizace hierarchivé zasvěcení různého druhu mystiky duchovních praktik okultně-politických řádů.
5 Právě možnostmi zneužití takového druhu jsou podmíněny koránické zákazy magie. Biblické zákazy magie byly kdysi podmíněny toutéž příčinou, ale v reálné biblické kultuře změnili svou roli a slouží záštitě před svévolnou činností lidových umělců zformovaného monopolu legitimních hierarchií na řízení kolektivní psychiky.
Informační báze KSB