27.9.2017
Tyto osobní poznámky Beriji neměly nikdy spatřit světlo světa, psal si je pro sebe, nikoliv pro cizí oči. Pokud by nebyl zavražděn, nejspíš by nikdy nebyly zveřejněny. O čem přemýšlel ve skrytu své duše muž č.2 stalinského SSSR?
Dokončení překladu tohoto unikátního svědectví, publikovaného v češtině poprvé. První část ZDE.
...Když na frontě stavíš bojový úkol správně, tak jak je třeba, tak vidíš že i velitel si myslí to samé a oči mu hoří, sám se dere to splnit, protože to zapadá do jeho chápání díla. Takový entuziasmus hory přenáší.
***
Potřebujeme pečlivěji vybírat materiály o ekonomice všech zemí, zvlášt imperialistických, zvlášť koloniálních a závislých, a zvlášť o národně-demokratických. A podle jedné struktury. Je třeba na tu věc sesbírat zvláštní aparát a dávat mu konkrétní cíle, a on už bude komunikovat s institucemi ministerstev a Akademie věd. Teď je to všechno rozházeno, než najdeš potřebného člověka, výsledek už není potřeba.
Zvlášť silně je třeba promyslet otázku o Německu. Věc je to velmi komplexní. Žádné otázky, které řešíme, nejsou jednoduché, ale s Němci je to obzvlášť těžké, protože tu je ta skutečnost existence dvojího Německa. Molotov vždy vidí cestu jen v revoluci a socialismu za každou cenu, jenže jak to zařídit v Německu?
Amerika silně podporuje NSR ekonomicky a tak se tam žije snadněji než ve východním Německu, jen si to porovnej.
Soudruh Stalin má za to, že bychom zde měli ustoupit a já si myslím, že by to bylo správné.
Nemůžeme dosáhnout všeho najednou, je třeba reálně zvážit své síly a možnosti. O NDR nesmíme přijít, ale my o ni nepřijdeme, máme tam svou armádu. Je ale možné přistoupit na sjednocené nezávislé mírové a demokratické Německo, budeme-li tvrdě za touto ideou stát. Sjednocené Německo pro nás bude výhodné.
A ve východním Německu je tím hlavním netlačit na pilu. Tam je Bauer (rolník) tvrdý, pracovat umí, čeleď tam není to co u nás, takže je třeba je podpořit technikou, budou-li se chtít spojit do kolchozu, ale tlačit se na ně nesmí.
Mládežnické hnutí nesmíme pustit ze zřetele, Němci se velmi rádi organizují, ale naše schůzování jim vyhovovat nebude, je tam třeba včlenit více sportu, pozvat je k nám na návštěvu a na žádné slavnostní zasedání, ale uspořádat pro ně výlet s našimi studenty, to se mladým bude líbit.
A prosazovat linii – chcete jednotné Německo? My jsme absolutně pro. Ale musíte žádat od Ameriky, aby odešla, ať dá svůj majetek v Německu k zestátnění, přece vám, Němcům, ne nám. Když my uvidíme, že jednotné Německo tu bude pro Němce, jsme připraveni přistoupit na jednotné Německo i svou armádu stáhneme.
Ale ať napřed začne Amerika. Ona je daleko a její města Němci nebombardovali, její lidi nezabíjeli. Pevné záruky musíte dát nám, ne Americe. Takže na jednu staženou americkou divizi náš prapor, nebo třeba i pluk. Pojďme začít a dále uvidíme.
***
Soudruh Stalin si dělá velké starosti, že nemáme opravdovou srozumitelnou politickou ekonomii socialismu. Politická ekonomie kapitalismu byla dobře zpracovaná ještě Marxem a Engelsem, a potom na ní pracoval i soudruh Lenin, a soudruh Stalin také něco doplnil. I buržoazní ekonomové dost zapracovali. No a se socialismem jsme to úplně nezvládli. Jenže jsme měli objektivní těžkosti. S kapitalismem je vše jasné, co je pro ně v ekonomice tím hlavním, je to zisk.
A pro nás?
Ekonomické problémy, to je správně napsané. Teď jsou tyto problémy těmi nejdůležitějšími a je zapotřebí si s tím poradit. Musíme číst a číst, vzít rozum do hrsti.
Proto… (tady je text přerušen. — Sergej Kremljov)
***
Maxim Gorkij napsal o soudruhovi Leninovi výbornou esej. Nedávno jsem si ji znovu přečetl, je tam dobře řečeno, že lidé nemají rádi, když je velmi obtěžují, oni nechtějí velké změny. Gorkij to napsal takto:
«Všechno neobvyklé překáží lidem v tom, aby si žili podle svého. Lidé touží – touží-li vůbec – jen po tom, aby se jejich sociální dovednosti rozšiřovaly a ne aby se od základů měnily. Tím hlavním stonem a nářkem většiny je: „Nebraňte nám žít tak, jak jsme zvyklí.“
Vladimir Lenin byl člověkem, který tak dokázal převrátit lidem jejich obvyklý způsob života, jako se to nepovedlo nikomu před ním.»
To je velmi moudře napsáno, ale pro lidi starého typu. Gorkij to napsal v roce 1924, kdy bylo ještě nových lidí socialismu velmi málo. Gorkij nebyl bolševik a nepochopil jednu jednoduchou věc. Vladimir Iljič by nedokázal zabránit většině, aby si žila starým způsobem života, kdyby v Rusku nebyla taková menšina, která chtěla to samé co Lenin. Majakovskij to pochopil o něco lépe než Gorkij a napsal: „Už dost života podle zákona daného nám Adamem a Evou.“ Kdyby nebylo takových lidí, nebýt masy takových lidí, která to tak chtěla, bolševici by nic nezmohli.
Gorkij napsal, že funkce čestných vůdců lidu je nelidsky těžká. Sám Gorkij vůdcem nebyl, jinak by napsal, že tato funkce je lidsky těžká, protože vůdce lidu má sílu, jen pokud se opírá o lid. Je-li vůdce člověk, tak i lidi okolo něho to podněcuje k tomu, aby žili lidsky. Soudruh Stalin přirovnává vůdce lidu k Antaiovi (wikipedia.org/wiki/Antaios, - překl.). Dokud se držíte lidu, sil vám přibývá a jestliže se od něj odtrhnete, znamená to konec, síly vás opustí.
Funkce čestných vůdců lidu je samozřejmě těžká, soudruh Stalin říká, že je to práce pro tažného vola, ale stojí za to uspokojení, které pocítíte po vykonané práci, kterou jste společně s lidmi udělali.
Když to Gorkij psal, bylo málo lidí nového typu, ale my jsme jich za ta léta Sovětské Moci vychovali miliony. Už před válkou bylo mnoho milionů takových lidí, kteří usilovali o něco nového. Jaké jen písně byly složeny, a tito lidé je zpívali a žili tak, jak v těch písních zpívali. Kolik jich však ve Válce zahynulo. Jací to byli lidé, jaké kádry!
Teď znovu vyrostli noví lidé, vzdělaní a horkokrevní. A opět je vychovala Sovětská Moc, Válka je zocelila a vychovala. Oni sami nechtějí žít v poklidu a ani ostatním to nedovolí. S takovými lidmi je možné hory přenášet a my je přenášíme. Dá se říci, že dokud bude v našem státě takových lidí masově přibývat, bude se socialismus jen upevňovat. A bude-li takových lidí v našem státě ubývat, bude socialismus také ubývat, protože socialismus, to jsou lidé. Jsou-li nepokojní lidé, je i socialismus.
Lenin mnohým zabránil žít starým způsobem života, ale to je možné říci i o soudruhu Stalinovi a o všech bolševicích. A kdo to dělat neumí, ten není bolševik. Kameněv, Zinovjev, Nikolaj Bucharin sami v sobě svůj nepokoj potlačili a ani jiné k ničemu nepodněcovali. Proto také neskončili dobře, protože shnili zevnitř. A bolševik má duši uvnitř vždy zdravou a svěží, protože jako Antaios získává svou sílu od lidí.
A co bychom teď měli podniknout za kroky v hlavních kapitalistických státech? Amerika zbohatla na válce, tam masy do revoluce nepůjdou. V Evropě se lidem žije hůř, jenže jim velmi pomáhá Amerika a kapitalisté si tam uvědomují, že nebudou-li si tam lidé žít dobře, komunisté by se mohli dostat na koně. Takže v Evropě se s revolucí počítat také nedá. V Německu se to nepovedlo dokonce ani bezprostředně po imperialistické válce, kdy spojenci Němce přímo sdírali z kůže. A teď spojenci Němce krmí, pomáhají jim postavit na nohy ekonomiku, tak jaká by mohla být v NSR revoluce?
Je třeba myslet jinak a jinak orientovat lidi. Revoluce, to je teď strategie nebo taktika? Dokud ve světě neexistoval jediný stát pracujících, byla revoluce pro bolševiky strategií, generální linií. Všichni o to usilovali, a když se objevila možnost, provedli revoluci. A i tak soudruh Stalin říkal, že často s Iljičem diskutovali o tom, že by žádný hlupák v Rusku nešel do socialistické revoluce, kdyby prozatímní vláda začala uplatňovat správnou sociální politiku. Všechny jen krmili snídaněmi a stále slibovali, že všechno udělají po ústavodárném shromáždění. A stát se rozpadal, bylo stále hůř a hůř a lidé to chápali. Vojáci měli válčení dost a pochopili, že nemají zač válčit, přesto je stále hnali do boje. Dělníci už si vyzkoušeli, že mohou řídit a teď je zase chtěli odstavit. S rolníky zacházeli ještě hloupěji. Oni potřebovali půdu a místo toho jim neustále před nosem šermovali ústavodárným shromážděním. Nu tak došermovali.
A v imperialistických státech si celkově masy materiálně nežijí špatně, tak jak je pozvednout k revoluci? Budeme-li stále považovat úkol socialistické revoluce v imperialistických státech za naši strategii, tak daleko nedojdeme. Naší strategií musí být světový socialismus, to je reálný úkol, a při té může být revoluce taktikou, tam, kde to bude možné.
V případě imperialistických států nesmíme strategií udělat revoluci ale evoluci, je to ale třeba dělat s rozumem.
Masy předních imperialistických států můžeme přivést k socialismu tehdy, až my budeme materiálně žít lépe než masy v imperialistických státech. Masy jsou tam vychovány v buržoazním duchu a to je třeba brát do úvahy. Lidové masy v kapitalismu otázky duchovního rozvoje moc nezajímají, oni potřebují kus chleba s máslem. Inteligence si v imperialistickém bloku žije materiálně dobře a duchovně vidí, že kapitalismus páchne, proto je tam více nakloněna socialismu. A lid je tam zastrašován. Jak se přitom dá bojovat za socialismus?
No tak, že budou mít názorný příklad. My teď plníme pátou pětiletku. Ať ji splníme, už si budeme žít celkem dobře, budeme mít silný lehký průmysl a pořádně pozvedneme potravinářský průmysl. To už je příklad. Vojenské náklady budeme moci snížit, výkonost států s lidovou demokracií se zvýší a pomáhat jim budeme muset méně. Jedno po druhém, a do roku 1964 ukončíme šestou pětiletku a přibližně do roku 1970 můžeme mít takovou materiální úroveň, že nám ji i americký pracující bude závidět.
Soudruh Stalin vytyčil úkol budoucího přechodu k šestihodinovému a potom i pětihodinovému pracovnímu dni. Imperialistický blok na něco takového nepřistoupí nikdy a my ano. Další příklad.
Budeme rozvíjet kulturu, tělovýchovu, masový sport, cestování, to je další příklad. Přesně tak to uděláme, aby nám záviděli a řekli si, že také chtějí socialismus. Už nám nestačí kousek chleba s máslem, také chceme hrát tenis, chodit do muzeí a divadel, jezdit do zahraničí.
Takže v imperialistickém bloku musíme vsadit na chytrou evoluci. Revoluce se tam teď dosáhnout nedá. Kapitalisté také nejsou hlupáci, přesvědčili se, že už náš SSSR je dobrým příkladem, a jestliže své masy neuspokojí, může to skončit revolucí. Proto to tam do revoluce dojít nenechají.
A revoluční strategii je třeba uplatňovat pro národněosvobozenecká hnutí v koloniálních a závislých státech. Tam to teď pořádně vře, Anglie a Francie zeslábly a v jejich koloniích a závislých státech se žije špatně, v bídě, tam je revoluční taktika potřebná a je třeba ji začleňovat do rámce celkové revoluční strategie.
Když člověk žije v mizérii a chodí v hadrech s kručícím břichem, tak se méně bojí přijít o svůj život a snadněji jde boje. To také musíme zohlednit. Teď už máme Čínu, Indii je také možné dobře rozhrábnout, jenom moudře. Těch míst je mnoho, jen je třeba jednat s rozumem.
Jestliže sami nepodchytíme koloniální a závislé státy, udělá to Amerika. Je to velmi bohatý stát, bude je i uplácet. A my, dokud je v zaostalých státech bída, musíme klást důraz na ideu a na náš příklad. Jen se podívejte, co dokáže socialismus, před třiceti lety jsme šči láptí nabírali a teď jsme porazili Hitlera a udělali Jadernou Bombu. Vy byste to také mohli dokázat. Tady může duchovní příklad udělat mnoho. A jestliže to propásneme, imperialistický blok převezme iniciativu.
Je důležité stále zesilovat svůj vliv a naše ideje v koloniálních a závislých státech také proto, abychom stále oslabovali imperialistický blok. Čím on bude slabší, tím my budeme silnější. Už se k nám obrací Latinská Amerika, to je ohromná rezerva. My jim dodáme parní lokomotivy, oni nám maso. A všichni budou spokojení.
Ale hlavní kurz na revoluci je třeba vzít v zaostalých státech. A hned na tu socialistickou, ne na buržoazní nebo národněosvobozeneckou. Národněosvobozenecká je pro nás teď málo, ty by nám mohla přebrat Amerika a celý imperialistický blok. Musíme jim předvést, že jestliže bude jejich cílem socialismus, bude jejich rozvoj rychlý jako u nás, žít budou jako lidi a už je nikdo nebude považovat za dobytek. Jen za námi přijďte a my vám pomůžeme jak kádry, tak i zbraněmi. Tam je velká revoluční rezerva.
Říci jim o nepřípustnosti příživníků, musí to ale být jedním slovem podáno s rozmyslem. Se státy s lidovou demokracií máme velmi mnoho společných zájmů, nejsou mezi námi žádné antagonismy ani si nekonkurujeme. My nejsme imperialisté, oni nejsou kolonie.
Ale koloniím nic jiného nezbývá, tam je kabala a jednoduše se jí nezbaví. A uvnitř evropských států lidové demokracie se vždy najdou síly, které táhnou směrem k Marshallovu plánu, tam je tráva zelenější. A říkají, když už jsme s Rusy, tak ať nám pomáhají oni, nechtějí-li nám dovolit vzít si pomoc od Ameriky. Jak se říká, přítulné tele od dvou krav saje (pozn. překl. a trkavé nedostane ani od jedné).
Bude zapotřebí jim připomenout, že imperialistický blok jim nebude rovným partnerem, že Amerika dokonce ani Anglii teď nepovažuje za sobě rovnou a zmocňuje se jejích trhů. A bude třeba jim připomenout, že jestliže se podřídí Americe, tak se z jejich národů vždy může stát potrava pro děla proti Sovětskému svazu.
Ať se raději poctivě přátelí s námi, bude to pro ně bezpečnější.
Zůstali jsme za kapitalistickým světem pozadu. Tam, kde my máme dva závody, mají v imperialistickém bloku desítky firem. A často si vzájemně pomáhají, přestože je tam konkurence. Nám pomáhat nebudou.
A mají vědce. (Tady je zápis přerušen – S. K.)
***
Mírové soužití, to je zapotřebí, s tím nic nenaděláme. Jaderná Bomba je skutečností a oni jich mají hodně a brzy bude i Vodíková Superbomba. Oni už teď mají Jaderné Bomby ve stovkách tisíc tun TNT. S tím se válčit nedá. Nejzapeklitější otázkou zůstává, které z těch slov je to hlavní, na co je třeba klást důraz, na mírové nebo na soužití?
Myslím si, že hlavní slovo je to mírové. Do války jít nemůžeme, to znamená, že je nutný mír. Ale kurz je zapotřebí brát na světový socialismus, jací bychom jinak byli bolševici? Musíme tedy spolu žít bez války, v míru, je to však třeba vést k tomu, aby masy v imperialistickém bloku postupně nahlédly, že socialismus je lepší. Potom budeme žít v míru a mírový život bude pracovat pro nás. Ale cílem je socialismus v celém světě.
Už se nám vytváří světový socialistický blok. To je správné a je třeba to dále rozvíjet. Ale je tu i nebezpečí. Soudruh Lenin psal v tom smyslu, že my jsme Rusko dobyli, my jsme Rusko přesvědčili a teď musíme Rusko řídit. A ve státech lidové demokracie jsme jim socialismus naservírovali na talíři. V evropských státech za socialismus moc krve neprolili, dokonce ani v Jugoslávii. A toho, co lehce nabyli, si lidé moc neváží. Mohou říci, vy jste nám dali politický socialismus, tak nám teď ekonomicky pomáhejte. Takto mohou vzniknout příživnické nálady. Tady je zapotřebí velká politická práce, říci, my, soudruzi, jsme vám ten úkol velice ulehčili. V době války autorita komunistů vzrostla, teď jí rozvíjejte a upevňujte, pracujte s lidmi. Máte to jednodušší, nebylo toho u vás tolik zničeno a nebudete muset projít občanskou válkou, za to vám ručíme. A v ekonomickém směru pracujte více sami, my nemáme prostředků nazbyt.
Pevnější postoj bude u Číny a Koreje. Tam za Vládu lidu museli pořádně bojovat, obzvláště v té Koreji chlapci tvrdě válčí. Tam bude socialismus pevný, protože ho dosáhli vlastní krví. Bylo by to lepší bez krveprolití, jenže kapitál se tak lehce moci nevzdává. Bez krveprolití je to možné v hlavních státech imperialistického bloku, tam lidé mají dobré politické návyky, tam bude pro buržuje těžké zalít stát krví a dokonce nemožné. A v koloniálních státech mohou ještě používat zbraně. To znamená, že tam musíme jednat rozhodněji, abychom otočili boj v těchto státech naším směrem. Oslabujeme tím imperialistický blok a posilujeme pozice světového socialismu.
Situaci v koloniálních a závislých státech je třeba pečlivě studovat, musíme založit nové instituty Akademie Věd a po linii politické rozvědky provádět aktivizaci. Před válkou jsme naši rozvědku vytvořili z rozvědky KomInterny a udělali z ní rozvědku Sovětského svazu. A teď musíme do rozvědky aktivněji angažovat lidi z koloniálních států a nepřipravovat je tam jen pro práci čistě v rozvědce, ale pro politickou práci, kterou v těch státech potřebujeme. Připravíme je my, ať pracují pod naším vedením ale ne při shromažďování informací pro nás, to je v daném případě druhořadé. Ať pracují pro své vlastní národy, to také potřebujeme a je to pro nás výhodné.
Jinak nám je Amerika přebere, oni jsou bohatí a mohou jednat prostřednictvím dolaru. My musíme jednat prostřednictvím idejí a vyzývat lidi ke spravedlivému životu. Když lidem všechno správně vysvětlíme, tak i v Africe všechno správně pochopí a půjdou za námi. Bude to pro nás výhodné i ekonomicky, protože jim můžeme dodávat stroje a od nich za to získávat suroviny a potraviny. V Americe všichni jedí banány, tak proč bychom je nemohli jíst i v SSSR? My jim za ně zaplatíme poctivě. Dnes už musíme přemýšlet ve světovém měřítku a myslet v pořádném předstihu, tak na deset let dopředu, ne méně. Budeme-li jednat správně, budeme sílit a oni slábnout. Ať se potom ostatní státy zamyslí, koho budou následovat, zda imperialistický blok nebo socialistický.
Bolševikům vyčítají naši represivní politiku. Ale my jsme vždy potlačovali menšinu v zájmu většiny, s tím se nedá nic dělat, diktatura proletariátu musí být diktaturou. Ale vždy jsme byli pro takovou demokracii, jaká je přímo obsažena v tomto slově. Demos, to je lid a kratos, to je vládnout. Znamená to tedy vládu lidu, a kde byla nastolena a kdy byla nastolena? Všechna povstání lidu byla krvavě potlačena, takto to dopadlo vždycky. To jen v roce 1917 lid v Rusku krví potlačil vykořisťovatele a jejich přisluhovače. A tam, kde se krve zalekli, krví potlačili lid, v Německu zavraždili Rosu Luxemburgovou а Karlа Liebknechtа, rudé Maďarsko potlačili. Kolčak Sibiř tak zalil krví, že se mužici, kteří byli proti bolševikům, rozběhli k rudým partyzánům.
Nám stále předhazují teror, a kdo střílel na Lenina? My jsme v občanské válce mohli kteréhokoliv bílého generála snadno zastřelit, ať už Kolčaka nebo Denikina, nebo třeba Wrangela. Jenže my jsme na individuální teror nepřistoupili, bylo by to hloupé. A oni ano. Cara zastřelili kvůli situaci a nebyla to ústřední vláda. Kdyby bílí nerozpoutali občanskou válku, cara bychom stejně zastřelili, ale až po soudu, protože my bychom ho každopádně soudili a jeho ženu také. Nebýt občanské války, dcery a syn by zůstali na živu, ale stejně by seděli, protože pustit bychom je rozhodně nemohli.
Pro nás teror a represe vždy byly a budou jen vynuceným opatřením. Dnes opět připravují individuální teror, založili celou organizaci, aby zabili soudruha Stalina, jenom je ten úkol skrytý, prý, musíme najít možnost jak změnit Stalinovu politiku. Tuto záležitost bude třeba široce odhalit už v roce 1953, materiály již máme a my je zveřejníme. Ať vědí, kdo prolévá krev.
Jen si pomyslete, zločinec v kapitalistickém světě je zločincem na celý život. Napravují se jen jednotlivci. Jednou se zapletl, už se nevymotá. A u nás jsme hned vytyčili úkol – překovat je. A povedlo se nám to masově, protože jsme zločincům poskytli skutečnou práci. Chceš se stát člověkem, chceš získat poctivou odbornost, pracuj, my to oceníme a dobu odnětí svobody i trest ti snížíme, dokonce i řád ti dáme, když si ho zasloužíš. Pro kapitalismus je zločinnost potřebná, neobejde se bez ní, je mnoho věcí, které je možné zařídit jen kriminální cestou. A nám je zločinnost přítěží, nač by nám byli zločinci. Pracovní síla ve věznicích také není zadarmo, stejně je třeba na ně dohlížet, krmit je, oblékat, obouvat. A lépe pracuje člověk svobodný, takže ze všech úhlů pohledu je pro nás zločinnost nevýhodná. Ale co naděláte, zločinnost prostě existuje, jinou věcí je, že se rozmnožilo mnoho drobných zločinů, musíme přejít ke zmírnění represivní politiky ve vztahu k drobným zločinům ekonomického charakteru, obzvláště u žen. Ale je třeba to promyslet. Nesmíme to přehnat ani na jednu ani na druhou stranu. Protože i drobná zlodějina je stejně zlodějina a obzvláště v případě okrádání státu, protože se tím pěstuje nesprávná psychologie. Prý, když okradeš jiného člověka, tak je to skutečný zločin a když okradeš stát, tak jsi nikoho neokradl, je to státní a stát je to přece můj, a to mě omlouvá.
Pro to nemůže být žádná omluva. Ale shovívavost je vůči zločincům možné projevit, existují-li polehčující okolnosti. Osamělá matka, to je polehčující okolnost. Ale stejně to třeba promyslet.
My jsme vždy prosazovali pracovní převýchovu. A ve Volgodonu to už uplatnili masově. Masově je z vězení pustili předčasně a masově je odměnili. Kde jinde se stalo, aby zločince nejen pustili předčasně, to už se praktikuje dávno za dobré chování, ale my je nejen propouštíme a ne za dobré chování, aby se tam hned zase vrátili, my je propouštíme za hrdinskou Práci pro blaho Vlasti.
Když udělá člověk práce přešlap, tak se snadno napraví, dáte-li mu možnost ospravedlnit se prací. Povaleč vždy zůstane lidským odpadem, i když žije v paláci. To dobře víme ze zkušenosti s bývalými knížaty a ruskými aristokraty v emigraci. Stal se tam snad někdo z nich významným činitelem, něčím se vyznamenal? Nikdo, dotáhli to tak na šoféry a číšníky v restauracích. Jenom hrstka ruských kapitalistů se dokázala udržet nad vodou a to ještě téměř vždy díky starým rezervám a ne díky novým výdělkům. A obyčejní lidé, kteří z ruského impéria odjížděli za lepší prací do Ameriky a Kanady se tam všichni uplatnili, protože uměli pracovat a také pracovali. Celý svět se drží na Práci, jenom u nich se o tom mlčí a my jsme Práci vyzdvihli na ten nejvyšší piedestal. Budou-li všichni poctivě pracovat a pracovat pro blaho lidu, nebudou žádné represe, jen proti špiónům a zrádcům.
Řídit mohou mnozí. Dobře řídit mohou nemnozí. A pohnout věcí z mrtvého bodu nebo rozběhnout novou věc, to je třeba umět. Na to musíte mít talent. Ale talent je také možné vypěstovat a ještě důležitější je každého talentu si všimnout a podpořit ho. Hned po revoluci se projevilo mnoho talentů, ale tehdy bylo málo vzdělaných lidí, měli jsme strašný nedostatek kádrů a šlo nám to těžce bez dobrého vzdělání. S kádry jsme měli velké potíže, když jsem přišel na ÚV Gruzie, ulevilo se nám, až když jsme nabrali nové a vychovali si je.
Soudruh Stalin tehdy správně pronesl heslo „Kádry rozhodují vše“. Tehdy to rozhodovaly. Teď to rozhodují a vždy to budou rozhodovat. V tomto ohledu možná naši klasici nemají ve všem pravdu. Role osobnosti v dějinách možná není rozhodující. Ale role řídících kádrů možná rozhodující je. A kádry se jen tak z ničeho nic neobjeví.
Je to zapotřebí zapsat i do Programu, o důležitosti role vyhledávání perspektivních kádrů, které je třeba potom vychovat a řídící kádry rozmístit. A rozhodně je třeba poukázat na roli kontroly kádrů.
Už v průběhu čtyřiceti let Sovětské Moci tu nastal kolosální posun. Když jsem začal pracovat v ázerbájdžánské ČK (Čeka) a potom v gruzínské ČK, měli jsme nedostatek kádrů.
Když jsem přijel do Moskvy na NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí), tak se vše hned dobře rozběhlo, protože tam bylo velmi mnoho šikovných zdatných mladých kádrů, protože Ježov, což se nezmiňuje, se postaral o správný nábor mladých inženýrů z výroby, z komsomolu.
Já jsem potom také nabíral ze zdatných partajních kádrů, ale také z výroby ne z kanceláří.
V NKVD jsme práci naladili rychle a Ekonomické Řízení začalo pracovat výkonněji než Rabkrin (Dělnicko-rolnická inspekce).
Bez zdatných kádrů bychom ani válku nedotáhli ani nic potom. A teď už jsme tu práci spustili. Všechno je zorganizováno, lidé pracují a pracují, úspěchy máme, a když se dílo nedaří, dáme jim důtku a oni se vzchopí.
Ne, s kádry a politickou výchovou se tu rýsuje fiasko. Projevuje se tu zpanštění, hrabivost, lidé špatně chápou, že náš vedoucí pracovník musí být bolševikem, přestože se strana přejmenovala. Bolševik v socialistickém státě, to je vedoucí pracovník, který státní zájem staví vždy nad svůj osobní nebo dílčí vztahující se k jeho organizaci. Jestliže dnes zapomeneš na státní zájem ke škodě státu kvůli svému podniku, abys dobře vypadal, zítra zapomeneš na zájem podniku kvůli svému osobnímu. A to už je jen krok k buržoaznímu přerodu.
Kádrová otázka bude jen sílit.
***
Já už jsem prožil dlouhý život. Když si to vše připomínám, tak se mi ani nechce věřit, co všechno už jsem zažil. Churchill byl ještě v mámině břiše a už věděl, že se dostane na samotný vrchol společnosti a bude mít moc.
A co jsem věděl já? Naučit se číst a psát, aritmetiku a dobře rusky, ničeho víc jsem zpočátku ani nezamýšlel dosáhnout. A co jsem taky mohl zamýšlet, když jsem pocházel z těch nejnižších vrstev, níž už byla jenom úplná bída. A kdo takové jako já pozvedl, kdo mě pozvedl? Revoluce mě pozvedla a co znamená revoluce? Revoluce, to je lid. To lid mě pozvednul, tak jak bych mu mohl nesloužit? Když tě někdo pozvedne a ty se na něj vykašleš, tak nejsi člověk ale ta poslední stvůra, svině.
Celý život jsem pracoval a taky jak jinak? Jestliže tě pověřili, musíš prací tu důvěru ospravedlnit. Je špatné, že tu máme mladé, kteří to berou jako na samozřejmou věc, a proč by to mělo být jinak?
Jenže to bylo jinak! Jsi sice inteligentní, ale s tím můžeš jít do p…le. Máš otce, ne? Tak jdi do p…le. Máš peníze? Nemáš, tak jdi do p… A máš-li otce (pozn. překl. na tom správném místě), musíš být inteligentní a máš cestu otevřenou, přestože jsi učiněný hlupák a h..o umíš. Takhle to bylo.
To je také všechno třeba nějak předat. Říkal jsem soudruhovi Stalinovi, Churchill píše a my snad nemůžeme? Soudruh Stalin se zamyslel a řekl: „Za Churchillem stojí jeho pánové a ještě mu za to platí honorář. On může štěkat a my nemůžeme. My musíme říkat buď pravdu, nebo mlčet. Za nás promluví naše činy, za nimi je stát, lid, strana. My musíme každé slovo pronesené před lidmi promýšlet.“
Potom se ještě zamyslel a řekl: „Ale ty, Lavrentiji piš, možná že nastoupí i naše doba, kdy se naše slovo stane jen naším slovem a stát se bez nás dokáže obejít. My přece nepracujeme kvůli tomu, aby nás potom nazvali génii, ale aby se celé Rusko stalo pro všechny génie rodným domem. Skutečný génius bude vždy pro socialismus, tak to bylo vždy i před tisícem let.“
***
Chtěl bych žít ještě aspoň 20 let (29. března bylo L.P. Berijovi pouhých 54 let – S.K.). Vždyť čert ví, co ještě za těch 20 dokážeme udělat!
S válkou se k nám už nikdo nikdy nevetře, stačilo to, už jsme si své vybojovali. A jaké jsou před námi perspektivy! Jaká nová pokolení vyrůstají! Válka odejmula Sovětské Moci milióny přívrženců, ale už vyrůstají nové milióny. Za války bylo těm chlapcům 10 nebo 12 let, sotva je to olízlo, a teď už vycházejí nebo vyšli z vysokých škol, vyrábějí rakety a sní o cestě na Měsíc. A poletí, a my to ještě uvidíme a něco pro to uděláme. S takovými chlapci je možné dosáhnout všeho, když je budeme správně řídit. Já teď pracuji s těmi nejzdatnějšími kluky, fyziky, inženýry, staviteli.
Šťastní lidé, ještě tak pět let a budou žít a smát se jako děti, a proč také ne. Mír jsme jim zajistili a ještě ho upevníme, stavíme hodně a budeme stavět ještě víc, lidé získávají vzdělání, pracovní den jim zkrátíme, vybudujeme stadióny, divadla, nová letoviska, pracuj, odpočívej, rozvíjej se.
Mluvíme o budování komunismu a ve světě jsou dva tábory, jak ještě dlouho tu budou ty dva tábory? Kapitalismus tu myslím bude až do té doby, dokud socialismus nebude materiálně bohatší.
Kulturně jsme je už teď předstihli, náš lid se za třicet let Sovětské Moci velice rozvinul, to je něco, oč se oni nestarají a my naopak ano, čím je vzdělání lidí vyšší tím lépe. Z hlediska kultury jsme vepředu my a úrovní života je na tom zase lépe imperialistický blok. To je pochopitelné, především Amerika na válce zbohatla, v Evropě toho moc zničeno nebylo a už tam svoji ekonomiku rozvíjejí několik století, kromě toho vysávají velké zdroje z koloniálních a závislých států. My musíme pozvednout materiální úroveň díky uvědomělému přístupu k práci a aplikací vědy. Teď v té věci děláme kolosální pokroky, musíme to dál rozvíjet a potom budeme moci vybudovat komunismus ne jen slovně ale ve skutečném životě.
Soudruh Stalin si vytyčil velký úkol dosáhnout pětihodinového pracovního dne. Dokážeme-li to, bude to velký přelom. V devět nastoupíte do práce a už ve dvě hodiny skončíte, bez přestávky. Naobědváte se a máte volno. Už jenom tím kapitalismus doběhneme, protože oni si to dovolit nemohou, oni potřebují svůj zisk a jejich dělníci – a jak to, že Rusové mohou pracovat jen pět hodin a žít si dobře? My také chceme socialismus a Sovětskou Moc, my také chceme žít jako lidé. A to bude mírový nástup komunismu.
Komunismus je možný, bude-li v životě stoupat počet komunistů ne ze strachu, ne kvůli prémiím, ale díky svědomí, takových, které baví pracovat a žít, kteří umí zabrat v práci, ale také odpočívat, jenže ne na tancovačkách, ale oduševněle, aby se dál rozvíjeli.
Sportovat musí zcela určitě všichni, a bude-li pracovní den pětihodinový, času bude dost, učit se člověk bude muset celý život. Jak uběhne 10 let, opět se na pár měsíců posaď do školní lavice, připomeň si dějiny, zeměpis. A umíš-li to, udělej zkoušku a máš dva měsíce volno. Nevzdělanci jsou nám k ničemu, potřebujeme, aby všichni byli komunisty, a jakýpak jsi komunista, když nic neumíš a ve čtyřiceti letech se chytáš za srdce? To my jsme neměli čas, a ty ho máš, tak se rozvíjej, drahý, to Sovětská Moc ti ho dala, tak ho využij a sám ji upevňuj.
A tak po celém světě.
Viz také: Co bylo uděláno v Rusku pod vedením J.V.Stalina (statistika)
Informační báze KSB