13.12.2015

předchozí část

Proto vzniká otázka: „Mohl Stalin – sám osobně – prověřit všechny vyšetřovací spisy a oddělit z nich ty, v jejichž osnově ležely pomluvy nebo vyřizování účtů, nebo přílišná horlivost samotných „čekistů“, a ty, kde bylo skutečně odhaleno záškodnictví nebo jiná protistátní činnost?“ Odpověď je zřejmá: nemohl... A nikdo – ani Stalin, ani Kristus, ani kdokoli jiný nemůže zaměnit svou osobou, jakkoli talentovanou, celý státní aparát a veškerý hospodářský aparát jakékoli země.

A nedostatek profesionálně gramotných kádrů a jednoduše čestných lidí byl tehdy stejně jako dnes. Ale o tom Chruščov ve svém referátu na 20. sjezdu neřekl nic. A proto, nevnikneme-li v podstatu věci, vypadá to, že Chruščov měl pravdu: Stalin byl maniakálně podezřívavý tyran a všichni ostatní – nevinné oběti.

Ale to, že sám Chruščov a následující „vůdci“ KSSS a SSSR nechtěli vnikat v podstatu věcí, nechtěli systematicky a ohledně podstaty otázek pracovat s dopisy, které proudily na jejich adresu od prostých lidí i od specialistů, kteří byli zapálení pro věc, a důvěřovali ve všem oficiálním dokumentům a názorům byrokratické hierarchie, - to je fakt; a to, že často nestrpěli námitky, to je také fakt.

A pokud někdy námitky tolerovali, pak vyřešení konfliktu názorů předávali podřízenému aparátu byrokracie, který transformoval konflikt názorů na konflikt osob ohledně nepřijetí ze strany podřízených nebo prostých lidí údajně moudrých rozhodnutí vyššího vedení, zaujímaje v tom konfliktu stranu „vedení“, jehož názory sami i formovali.

Během vlády nástupců Stalina zatýkali málokoho z řad profesionálů za záškodnictví nebo „politiku“ (článek 58 TZ), ale profesionály, kteří vyjadřovali svůj nesouhlas s nadřízenými, přesto za vlády Chruščova a jeho následníků vytěsňovali ze státního aparátu a ze sféry profesionální činnosti. To odlišuje danou epochu, jejíž začátek položil 20. sjezd, od epochy J.V.Stalina: při Stalinovi se profesionalita oceňovala a hromadila v aparátu a všech profesionálních sférách.

Rozdíl v tempu vědeckotechnického rozvoje, ekonomického a celospolečenského rozvoje SSSR ve srovnání s tehdejšími vedoucími kapitalistickými velmocemi za epochy J.V.Stalina a v pozdější době, je integrální potvrzení lživosti 20. sjezdu a vší politiky z něj pramenící: otrocká práce je neefektivní, a režim J.V.Stalina nemohl být výjimkou z tohoto obecného pravidla historie, stejně jako nebyly výjimkami z toho pravidla postalinské režimy v SSSR a Rusku.

Jinými slovy:

Pokud ve stalinské epoše bylo tempo ekonomického a celospolečenského rozvoje SSSR vysoké, pak to znamená, že ona, na rozdíl od pozdějších dob, nebyla epochou tyranie, založené na strachu a otrocké práci, ačkoli mnozí v SSSR byli naplněni strachy, včetně těch, které byly vyvolány reálnými případy zneužití moci a záměrného záškodnictví antibolševických politických sil.

Tj. podstata zneužití moci a chyb v politice ve stalinské epoše leží z větší části ne v osobě J.V.Stalina, ale v osobách pokud ne milionů, pak stovek tisíc jedinců takových typů pochlebovačné mravnosti, jako N.S.Chruščov a jeho kurátoři. Klíč k chápání epochy, jejíž začátek položila revoluce roku 1917 v Rusku, dal už na konci 19. století ruský historik V. Klučevskij. Perpektivy úspěchu „projektů“ transformace společenských vztahů v duchu socialismu, kterým propadli ultraleví intelektuálové v druhé polovině 19. století, charakterizoval jednou větou: „Společnost spravedlivého soužití, složená z lumpů.“ V souladu s tímto klíčem, který nechtěli N.S.Chruščov a další kritici Stalina použít:

Obvinění na adresu Stalina jsou ve své podstatě obviněními z toho, že on, jsa v čele strany i státu, neudržel na uzdě veškerou cizí mravní spustlost všech obyvatel SSSR, a konkrétně pracovníků stranického a státního aparátu. Ale to nebylo v silách nikoho: Státní výnosy o všeobecné mravnosti a čestnosti jsou dodržovány právě natolik, nakolik je společnost sama mravná a čestná a nakolik jsou státem zastrašeni zlo-činci (zlo-konající) různého druhu, v důsledku čehož jsou zlo-konající nuceni licoměřit a předstírat blahorodné a dobré lidi. Tak to bylo a tak je to stále.

Ale to skončí – lidé jsou dlužní vyjasnit si, co si přejí:

• být společností spravedlivého soužití, pro což je třeba především pracovat na sobě, stát se pořádným svědomitým člověkem;

• nebo být společností lumpů, která je v perspektivě odsouzená k samolikvidaci.

5. Referát N.S. Chruščova – krycí operace ve fašistické globální politice

Avšak pokračování dříve uvedeného začátku odpovědi Stalina na přivítání pracujících je mnohem zajímavější a obsažnější, pokud zkoumáme jeho text, poprvé publikovaný v novinách „Záře východu“ (“Заря Востока” (Тифлис), № 1197, 10 июня 1926 г) nikoli v historickém kontextu roku 1926, ale v kontextu okolností roku 1948, kdy byl publikován 8. svazek Sebraných spisů J.V.Stalina, a v kontextu následujícího dění.

Klíčovou otázku ve vztahu k tomuto historickému kontextu je možné zformulovat takto: Proč Stalin na tu odpověď nezapomněl a při zdánlivé nedůležitosti tématu byla zahrnuta do jeho sebraných spisů? Nepronesl snad za roky své politické činnosti při podobných příležitostech stovky řečí? Neslyšel za roky své činnosti na postu „generálního sekretáře“ plno podobných zveličování své osoby? Jaký smysl obsahuje právě tato odpověď na sladké řeči, počínaje okamžikem publikace v roce 1948?

S touto otázkou budeme pokračovat ve čtení odpovědi J.V.Stalina pracujícím zelezničních dílen Tiflisu (Tbilisi):

„Proto jsem nucen obnovit skutečný obraz toho, kým jsem byl dříve a komu jsem zavázán svým postavením v naší straně.

Soudruh Arakel zde řekl, že v minulosti se považoval za jednoho z mých učitelů, a mně považoval za svého žáka. To je naprosto správně, soudruzi. Skutečně jsem byl a zůstávám jedním z učňů pokrokových pracujících železničních dílen Tiflisu.

Dovolte mi obrátit se k minulosti.

Vzpomínám na rok 1898, kdy jsem poprvé vedl kroužek z pracujících železničních dílen. Bylo to před 28 lety. Vzpomínám si, jak jsem v bytě s. Sturua v přítomnosti Džiblazde (on byl tehdy také jedním z mých učitelů), Čadrišvili, Čcheidze, Bočorišvili, Ninua a dalších pokrokových pracujících Tiflisu získal první lekce praktické činnosti. Ve srovnání s těmi soudruhy jsem byl tehdy mladíkem. Možná jsem měl o něco víc přečteno, než mnozí z nich. Ale jako praktik jsem byl tehdy bezesporu začátečník. Zde v kruhu těch druhů jsem se tehdy stal učňem revoluce. Jak vidíte, mými prvními učiteli byli pracující Tiflisu.

Dovolte mi vyjádřit jim upřímné díky. (potlesk)

Vzpomínám na léta 1907-1909, kdy jsem byl rozhodnutím strany přemístěn na práci do Baku. Tři roky revoluční činnosti mezi pracujícími ropného odvětví mne zakalily jako praktického bojovníka a jednoho z místních vedoucích. V kontaktech s takovými pracujícími Baku, jako Vace, Saratovec, Fioletov a další, z jedné strany, a v bouři hlubokých konfliktů mezi dělníky a průmyslníky – z druhé strany, jsem poprvé zjistil, co to znamená vést velké masy pracujících. Tam v Baku jsem takovým způsobem získal svůj druhý revoluční křest. Tam jsem se stal tovaryšem revoluce.

Dovolte mi vyjádřit upřímné díky mým učitelům z Baku. (potlesk)

Nakonec vzpomínám rok 1917, kdy jsem se rozhodnutím strany, po putování po věznicích a deportacích, ocitl v Leningradu. Tam, v kruhu ruských pracujících, při bezprostřední blízkosti s velkým učitelem proletářů všech zemí – s. Leninem, v bouři velkých bojů proletářů s buržoazií, v okolnostech imperialistické války, jsem se poprvé naučil chápat, co to znamená být jedním z vůdců velké strany dělnické třídy. Tam v kruhu ruských pracujících – osvoboditelů utlačovaných národů a patronů proletářského boje všech zemí a národů, jsem získal svůj třetí bojový křest. Tam, v Rusku, pod vedením Lenina, jsem se stal jedním z mistrů revoluce.

Dovolte mi vyjádřit upřímné poděkování mým ruským učitelům a sklonit hlavu před pamětí mého velkého učitele Lenina. (potlesk)

Od hodnosti učně (Tiflis), přes hodnost tovaryše (Baku), k hodnosti jednoho z mistrů naší revoluce (Leningrad) – taková byla soudruzi škola mé revoluční výuky.

Takový je soudruzi skutečný obraz toho, čím jsem byl a čím jsem se stal, pokud budeme mluvit bez zveličování, podle svědomí. (potlesk přecházející v bouřlivé ovace)» (И.В.Сталин, Сочинения, т. 8., Москва, «Политиздат», 1948 г. стр. 173 — 175).

Artikulovaná lidská řeč disponuje tou zvláštností, že je ji možné chápat výlučně v přímém smyslu. Ale některé ústní řeči a texty mají vedle přímého smyslu, občas prázdného, ještě nějaký další smysl, který může doplňovat přímý; ale může to být i tak, že smysl, předávaný jinotajem, může být podstatně důležitější, než smysl předávaný přímo. Odpověď Stalina chápaná v přímém smyslu může být skutečně chápána jako obvyklé rituálně-etiketní řeči a nic více.

Avšak objektivní realitou je fakt, že Stalinem použité termíny „učeň“, „tovaryš“, „mistr“ odpovídají posloupnosti zasvěcení v zednářských lóžích, které se v řadě případů nejmenují lóžemi ale „cechy“.

V překladu ze zednářského žargonu do ruštiny celý výše uvedený fragment odpovědi J.V.Stalina na pozdravy dělníků, kteří skutečně neměli ponětí, jak se dělá politika, zvláště globální, znamená:

Vy, soudruzi, jste z nejlepších pohnutek nahovořili spoustu různých nesmyslů, ale nic nechápete v tom, co se děje ve skutečnosti. A já jsem proto nucen rekonstruovat pravdivý obraz toho, co probíhá. Avšak nemám možnost o tom hovořit přímo, ale můžu se vyjádřit v jinotaji: Jako vůdce VKS(b) a Sovětského národa jsem byl vytvořen zednářstvem. Prošel jsem cestu zasvěcení od učně do mistra revoluce. Také obracím vaši pozornost na to, že křest se obvykle přijímá jednou, a trojný křest je znamení toho, že vše to je v rozporu s pravým Křesťanstvím jako ideologií a praxí budování Království Božího na Zemi. Takový je soudruzi skutečný obraz našeho života, pokud budeme mluvit bez zveličování, podle svědomí. Dokonce jestli vy ten jinotaj nepochopíte, pak ho pochopí potomci a budou pokračovat v našem bolševickém díle vítězství spravedlnosti na Zemi.

Zahrnutí „Odpovědi pracujícím...“ v roce 1948 do Sebraných spisů J.V.Stalinem – při dlouhodobém neveřejném konfliktu bolševismu a zednářství ve všech jeho větvích – bylo odhalením skrývané historické pravdy o epoše marxistických revolucí počátku 20. století.

-pokračování-