21.12.2015
Zahrnutí „Odpovědi pracujícím...“ v roce 1948 do Sebraných spisů J.V.Stalinem – při dlouhodobém neveřejném konfliktu bolševismu a zednářství ve všech jeho větvích – bylo odhalením skrývané historické pravdy o epoše marxistických revolucí počátku 20. století.
A to nejsou výmysly o epoše nebo variace fantazií politikařících maniaků v rámci protizednářského strašení posledních dvou desetiletí. Fakta, známá J.V.Stalinovi a historikům komunistického hnutí druhé poloviny 19. století až první poloviny 20. století, spočívají v tom, že v roce 1920 a 1922 II. a IV. Kongresy Komunistické internacionály zkoumaly otázku o proniknutí zednářstva do komunistického hnutí, které se oddělilo od II. - sociálně demokratické – Internacionály.
„Poprve se dostala na pořad dne otázka zednářství už v roce 1920 na 2. kongresu, ve spojení s vedením francouzské sekce Kominterny (Komunistické internacionály). Tajní členové hned několika zednářských lóží Zinovjev, Radek, Trocký a další, hrající v té době velkou roli v Kominterně, vynakládali obrovské úsilí, aby z jedné strany zaplnili nově vzniklé mezinárodní komunistické hnutí zednářskými kádry, a z druhé strany aby utnuli v samém zárodku jakékoliv antizednářské vystoupení v Kominterně. Už před 2. kongresem předseda Kominterny Zinovjev (Radomyslický), člen BnaiBrith, Ligy proti pomluvám a Velkého orientu Francie, udělal všechno pro to, aby představil záležitost tak, že pro Sovětské Rusko nemá údajně otázka zednářstva jakýkoliv význam, a proto údajně nezajímá ruské komunisty. A podobná deformace skutečnosti se odehrála všeho všudy 3 roky po svržení bolševiky kompletně zednářské Dočasné vlády vedené zednářem 33.stupně A.Kerenským! Avšak nehledě na to úsilí členů BnaiBrith a Velkého orientu, kteří se dostali do vedení Kominterny, během zasedání 2. kongresu mnozí západní komunisté poukazovali na zednářské nebezpečí. V jednom z vystoupení bylo řečeno:
„Ta otázka nezajímá Rusy, ale je velmi důležitá v latinských zemích (tj. latinojazyčné západní Evropy, pozn.), v Anglii a Americe, svobodné zednářství má v těch zemích velký vliv. Využívá politické organizace, usilující o získání a udržení moci; seskupuje průmyslníky, vědce... Navíc je ta organizace tajná, a tak protože v mnohých zemích ještě nemáme ilegální organizace, nacházíme se vůči zednářstvu v nevýhodě. Soudruzi, patřící k zednářům, nás mohou kontrolovat, zatímco my nemáme možnost kontrolovat jejich organizace. Jedna z hlavních příčin krize, v níž je v současnosti Francouzská komunistická strana, je přítomnost mnohých zednářů v jejích řadách.“
Protože členové francouzské strany patřili většinově ke stejnému Velkému orientu jako Zinovjev a další, pak oni na tom kongresu Kominterny (1920), nehledě na živou diskusi o otázce zednářů, sami o něm neutrousili ani slovo. Přesto jednohlasně při jednom hlasu, který se zdržel (Zinovjev), plenární zasedání 2. kongresu Kominterny přijalo návrh italské strany o tom, že člen strany nemůže být zároveň členem zednářské lóže.
Hned po skončení 2. kongresu Zinovjev spustil skrze agenturu Ligy proti pomluvám, která byla přítomna v mnohých stranách, které tvořily Kominternu, bouřlivou činnost s cílem diskreditace všech italských a některých francouzských členů, kteří vystupovali na 2. kongresu s odsouzením zednářstva. Během téměř roku byl na ty členy vyvíjen bezprecedentní tlak ze strany veškeré smečky zednářů, tajně zavedených do Kominterny. Ve výsledku na 3. kongresu Kominterny v roce 1921 bylo přečteno prohlášení Italské socialistické strany, ve kterém se s odkazem na prohlášení Livornského sjezdu ISS, konkrétně, hovořilo: „ISS potvrzuje své prvotní, dobrovolné rozhodnutí připojit se ke Komunistické internacionále a tím se zavazuje podřizovat se výnosům posledního Moskevského kongresu (tj.2. kongresu, na kterém byl přijat italský návrh o zednářích). Sjezd prohlašuje, že ISS zahrnuje do svého programu všech 21 podmínek; a zříká se podmínky, týkající se svobodných zednářů.“
Zinovjevovi se podařilo přinutit italské soudruhy zříct se vlastní principiálně správné pozice, a také obejít jednohlasné rozhodnutí 2. kongresu a nezahrnout bod o neslučitelnosti komunismu a zednářství do 21 podmínek přijetí do Kominterny. Kvůli této pozici Zinovjeva se na 3. kongresu Kominterny už nikdo o zednářích nezmínil ani slůvkem.
A za další rok, v roce 1922 na 4. kongresu Kominterny v souvislosti s pokračující činnosti frakcí uvnitř francouzské strany, se musela Kominterna znovu vracet k francouzské otázce, kvůli čemuž byla organizována velká komise, kam patřili: V.I.Lenin, Klapa Cetkin, Kolarov (Bulharsko), Grepp (Norsko), Valecký a Kostševa (Polsko), Katajama (Japonsko), B. Kun (Maďarsko) a další, kteří, nehledě na přítomnost Zinovjeva a Trockého v komisi, kteří se starali všemožně hasit otázku zednářství, připravili text rezoluce o francouzské otázce, který byl jednohlasně přijat na 32. plenárním zasedání 4. sjezdu Kominterny 5. prosince 1922. V této rezoluci je celá kapitola zasvěcena zednářství, kterou uvádíme v plném znění:
«Neslučitelnost zednářství a socialismu se považovala obecně uznávanou ve většině stran 2. Internacionály. Italská socialistická strana vyloučila ze svých řad zednáře v roce 1914, a to opatření bylo bezpochyby jednou z příčin, které dovolily straně v průběhu války provádět opoziční politiku, protože italští zednáři jako zbraň Antanty konali ve prospěch intervence.
2. kongres Komunistické internacionály nepřipojil k podmínkám vstupu do Internacionály zvláštní bod o neslučitelnosti komunismu a svobodného zednářství jen kvůli tomu, že to považoval za automatické a jak je zjevné ze stenogramů, nepřipouštěl myšlenku současné účasti ve straně proletářské diktatury a v čistě buržoazní organizaci, kryjící kariéristické ambice formulemi mystického bratrství. Neočekávaně zjištěný fakt příslušnosti velkého množství francouzských komunistů k zednářským lóžím je v očích Internacionály jasným svědectvím toho, že naše francouzská strana si nejen zachovala psychologické dědictví francouzského reformismu a parlamentarismu, ale i čistě materiální, silně kompromitující vršky strany spojené s tajnými spolky radikální buržoazie. A zatímco Komustická avantgarda sbírá síly proletariátu pro nepřerušovaný boj proti všem skupinám a organizacím buržoazní společnosti ve jménu proletářské diktatury, celá řada odpovědných pracovníků strany: poslanců, žurnalistů, až do členů Ústředních výborů, si zachovává těsné vztahy s tajnými společnostmi nepřítele. Zvláště smutný je fakt, že celá strana nenastolila tuto otázku po Turu (tj. sjezdu ve městě Tur), nehledě na její kompletní jasnost v mezinárodním měřítku, a že jen v procesu boje frakcí uvnitř strany byl tento fakt odhalen před Internacionálou v celé své důležitosti.
Internacionála považuje za nutné jednou provždy ukončit tyto kompromitující a demoralizující vztahy vršků Komunistické strany s politickými organizacemi buržoazie. Je věcí cti revolučního proletariátu očištění všech jeho třídních organizací od elementů, které chtějí zároveň patřit ke dvěma bojujícím táborům.
Kongres nařizuje Ústřednímu výboru francouzské Komunistické strany nejpozději do 1. ledna 1923 zlikvidovat všechna spojení strany, v osobě jejích členů nebo skupin, se svobodným zednářstvím. Každý komunista, patřící k zednářům, který do 1. ledna otevřeně neoznámí své organizaci kompletní zpřetrhání svazků se zednářstvem, je tím automaticky vyloučen z komunistické strany, bez práva někdy v budoucnu k ní znovu patřit. Utajení své příslušnosti k zednářství bude hodnoceno jako proniknutí cizího agenta do řad strany.
Dáváme na vědomí, že samotný fakt příslušnosti k zednářstvu, bez ohledu na to, zda tím někdo sledoval ty či ony kořistné materiální, kariéristické či další cíle, svědčí o krajní zakrnělosti komunistického uvědomění a třídní důstojnosti. 4. kongres má za nevyhnutelné, aby soudruzi, kteří dosud patří k zednářstvu, a kteří s ním nyní zpřetrhali vazby, nemohli během dvou let zaujímat odpovědné pozice ve straně. Jen usilovná práce ve prospěch revoluce v roli řadových členů Komunistické strany může přinést těm soudruhům plnou rehabilitaci důvěry a práva zaujímat odpovídající pozice.“ (V.N.Jemeljanov, „Desionizace“)
V.N.Jemeljanov je vzděláním arabista, určitou dobu byl poradcem N.S.Chruščova ohledně Blízkého Východu, když byl prvním sekretářem ÚV KSSS. Tj. výše uvedený fragment je vzat z knihy, napsané člověkem, který, jsa pomocníkem první osoby strany a státu, měl minimálně neoficiální přístup k mnohým veřejně nepřístupným materiálům.
Následující den poté, co 5. prosince 1922 4. Kongres Kominterny přijal z iniciativy Lenina antizednářskou rezoluci, V.I.Lenin se ocitl v Gorkách, kde o rok a něco později jeho život skončil. Bylo-li to přímým důsledkem úspěchu lékařů v jejich záležitosti v roce 1922, nebo zednáři-kurátoři neměli ke smrti vztah, a Lenin sám, jsa v moci materialisticko-ateistického přesvědčení, se ukázal neschopný vydržet úder zednářského egregoru, je otázka otevřená.
Tj. ve srovnání s tou historickou minulostí publikace J.V.Stalina „Odpověď pracujícím zelezničních dílen v Tiflisu“ je skutečně třeba zkoumat v kontextu vzájemných vztahů zednářstva různých tváří a bolševismu.
Přičemž skeptikové, zvyklí žít v kultuře, kde učebnice dějepisu, sdělovací prostředky dávají přednost tomu mlčet o zednářtvu a nespojují politiku a zednářstvo, a kde mluvení o tom se považuje za „nevhodné“, by měli obrátit pozornost na to, že na 2. a 4. sjezdu Kominterny otázku o proniknutí zednářských struktur do komunistického hnutí posuzovali ne konspirologové a lovci senzací, ale praktičtí politici, z nichž se mnozí stihli stát zednáři dříve, než se stali stoupenci ideálů komunismu a pochopili, že jejich cesty jsou s cestami zednářstva neslučitelné.
A to přivádí k otázkám, na které nemají stoupenci idejí 20. sjezdu odpověď: Proč „car“ Nikita ve svém vystoupení neřekl nic o roli zednářstva v politice? Proč takoví účastníci 20. sjezdu jako Molotov, Mikojan, kteří znali historii strany a Kominterny ne z knih, ale z osobní zkušenosti, mlčeli a Chruščovovi nic nenamítali?
Otázky to jsou skutečně zajímavé, protože pokud se stranické špičky chtěly distancovat od „zločinů stalinské epochy“, zdálo by se, že není nic jednoduššího, než přečíst rezoluci 4. kongresu Kominterny, prohlásit Stalina, Beriju a jejich stoupence za agenty zednářstva, před jehož nebezpečím varoval veliký vůdce a učitel světového proletariátu s. Lenin už v roce 1922, následující den to vše publikovat v Pravdě spolu se „Schvalujeme!“ a hotovo – KPSS je znova čistá jako lilie a zda se chtějí zednáři distancovat od „stalinských“ zločinů nebo ne – to už je jejich problém, nikoli problém světového komunistického hnutí.
Přitom by nebylo třeba ohlašovat idiotismy typu, že Stalin velel armádě podle glóbusu, čímž Chruščov diskreditoval sám sebe.
Ale ne: o zednářstvu není ve vystoupení N.S.Chruščova ani slova. Zato v něm čteme následující:
„Ve dnech, předcházejících Říjnové revoluci, dva členové ÚV strany bolševiků – Kameněv a Zinovjev vystoupili proti leninskému plánu ozbrojeného povstání. Navíc, 18. října v menševistických novinách „Nový život“ publikovali své prohlášení o přípravě povstání bolševiky a o tom, že považují povstání za avantýru. Kameněv i Zinovjev tím samým způsobem odhalili nepříteli rozhodnutí ÚV o povstání, o organizaci tohoto povstání v nejbližší době. To byla zrada cílů strany, cílů revoluce. V.I.Lenin ve vztahu k tomu psal: „Kameněv a Zinovjev ohlásili Kerenskému rozhodnutí ÚV své strany o ozbrojeném povstání...“ On nastolil na ÚV otázku vyloučení Zinovjeva a Kameněva ze strany. Ale po realizaci Velké říjnové socialistické revoluce, jak známo, byli Zinovjev a Kameněv dosazeni na vedoucí pozice. Lenin je používal k plnění důležitých úkolů, k aktivní práci ve vedoucích stranických a sovětských orgánech. Je známo, že Zinovjev a Kameněv se za života Lenina dopustili mnoha hrubých chyb. Ve své „závěti“ Lenin varoval, že „říjnové extempore Zinovjeva a Kameněva samozřejmě nebyla náhoda“. Ale Lenin nestavil otázku o jejich zatčení, a tím spíše, o jejich popravě. Nebo si například vezměme trockisty. Nyní, když uběhla dostatečná doba, můžeme o boji s trockisty mluvit otevřeně a objektivně se v těch záležitostech zorientovat . Vždyť okolo Trockého byli lidé, kteří nepocházeli z buržoazních kruhů. Část z nich byla stranickou inteligencí, a určitá část byli dělníci. Je možné jmenovat celou řadu lidí, kteří se ve své době hlásili k trockistům, a kteří se zároveň aktivně účastnili dělnického hnutí v období do revoluce a během samotné Říjnové revoluce. Mnozí z nich se s trockismem rozešli a přešli na leninské pozice. Bylo snad nutné takové lidi fyzicky likvidovat? Jsme hluboce přesvěčeni, že pokud by byl naživu Lenin, pak by vůči nim nebyla přijata taková krajní opatření. To jsou jen některá fakta historie. A copak je možné říci, že Lenin se neodhodlal aplikovat vůči nepřátelům revoluce, když to situace vyžadovala, ta nejtvrdší opatření? Ne, to nikdo říct nemůže. Vladimir Iljič vyžadoval tvrdé zúčtování s nepřáteli revoluce a dělnické třídy a, když to bylo třeba, využíval tato opatření nemilosrdně. Vzpomeňme alespoň na boj Lenina proti eserovským organizátorům antisovětských povstání, proti kontrarevolučnímu kulactvu v roce 1918 a dalších letech, kdy Lenin, bez váhání, přijal ta nejrozhodnější opatření vůči nepřátelům. Ale Lenin používal taková opatření proti skutečným třídním nepřátelům, a ne proti těm, kdo se mýlí, koho je možné cestou ideologického vlivu strhnout na svou stranu a dokonce zachovat ve vedení. Lenin aplikoval surová opatření jen v nejnutnějších případech, kdy existovaly vykořisťovatelské třídy, divoce se protivící revoluci, kdy boj podle principu „kdo z koho“ nabíral ty nejostřejší formy, až do občanské války. Stalin používal krajní opatření, masové represe, až tehdy, když revoluce zvítězila, kdy se Sovětský stát upevnil, kdy vykořisťovatelské třídy byly už zlikvidovány a socialistické vztahy panovaly ve všech sférách národního hospodářství, kdy naše strana politicky zesílila a zakalila se jak kvalitativně, tak ideově. Je jasné, že zde byla projevena ze strany Stalina v řadě případů netrpělivost, hrubost, zneužití moci. Místo důkazů své politické pravdy a mobilizace mas, se často pouštěl cestou represí a fyzického zničení nejen skutečných nepřátel, ale i lidí, kteří nepáchali zločiny proti straně a Sovětské moci. V tom žádná moudrost není, kromě projevení hrubé síly, což tak znepokojovalo Lenina. Ústřední výbor strany v poslední době, zvláště po odhalení bandy Beriji, zkoumal řadu kauz, zfabrikovaných tou bandou. Při tom se objevil velmi nepříjemný obrázek hrubé svévole, spojené s nesprávnými kroky Stalina. Jak ukazují fakta, Stalin, který disponoval neohraničenou mocí, často zneužíval moc, vystupuje ve jménu ÚV, aniž by své kroky konzultoval se členy ÚV, a často je udržoval v nevědomosti o rozhodnutích přijímaných jeho osobou, i ve velmi vážných státních otázkách (naše poznámka: stejná obvinění byla vyzdvižena proti Chruščovovi, když byl odstavován od moci).
Ale existuje řada faktů spojených s „říjnovou epizodou“ Kameněva a Zinovjeva, o kterých Chruščov mlčel. Ukazují, že se jedná o poněkud významnější událost, než jak ji představuje Chruščov, a vyvracejí Chruščovem ohlášené schéma chápání epochy Stalina. Jak informuje L.D. „Trocký“, „Kameněv“ po souhlasu se „Zinovjevem“ poslal do oněch novin dopis, namířený proti právě přijatému (10.10.1917) rozhodnutí o ozbrojeném povstání. „Trocký“ uvádí následující řádky z dopisu „Kameněva“:
„Nejen já a Zinovjev, ale i řada soudruhů praktiků máme za to, že vzít na sebe iniciativu ozbrojeného povstání v současné situaci, při daném poměru veřejných sil, nezávisle a několik dní před sjezdem Sovětů, by bylo nepřípustné, likvidační pro proletariát... Postavit všechno na kartu povstání v nejbližších dnech by znamenalo, udělat zoufalý krok, a naše strana je příliš silná, je před ní příliš slibná budoucnost, než abychom dělali podobné kroky.“ (L.D.Trocký, „Historie ruské revoluce“ - 1933).
To bylo publikováno v novinách, jejichž vydavatelem byl „proletářský spisovatel“ A.M.Gorký. L.Zamojský informuje, že Gorký, jeho první žena J.K.Peškova a kmotr spisovatele – Zinovij Peškov, se ve své době zajímali o zednářství, a v roce 1916 se „mořský plán“ palácového převratu posuzoval v bytě Gorkého. Nejsou žádné důvody předpokládat, že „bratrská kuratela“ spisovatele byla někdy přerušena, dokonce i pokud on sám nebyl zednářem.
Pokud máme toto na paměti, pak je nám jasné, že „říjnová epizoda“ „Kameněva“ a „Zinovjeva“ skutečně nebyla náhodou, stejně jako nebolševismus „Trockého“, ale ve vystoupení na 20. sjezdu to Chruščov prezentuje jako náhodu, a ne systémový omyl Rozenfelda a Apfelbauma.
Nyní se podíváme na otázku, proč a za jakým účelem byl J.V.Stalin postaven do čela strany a později státu. V tom je také mnoho faktorů, které, pokud je umístíme do schématu, představeném N.S.Chruščovem na 20. sjezdu, ho demaskují.
* * *
Ale dříve než se do toho pustíme, je třeba vyjasnit, že kromě veřejné politiky, je také zákulisní politika, včetně globální zákulisní politiky. Takzvané „Světové zákulisí“ existuje odedávna, od dob exodu židů z Egypta, a realizuje svou moc způsoby, odlišnými od těch, které používají vlády států, a které jsou vnímány masami jako prostředky realizace moci v životě společnosti. Pokud vlády vydávají zákony, týkajícící se všech občanů (poddaných), a direktivy, adresované vedoucím určitých státních struktur osobně, pak „světové zákulisí“ se účastní skrze svou periferii ve společnosti na činnosti státního aparátu a veřejných institucí, podporujíce jejich samostatnou činnost nebo ji sabotujíce, ale podporujíce zároveň jiné kroky, činnost jiných struktur jak v samotné společnosti, tak i v jiných zemích. Periferií „světového zákulisí“ je řadové zednářstvo a jedinci, jejichž mravy, vnímání a chápání světa, určující jejich cíle a činnosti, se shodují s utajenými a ve vztahu k celé společnosti poměrně málo početnými zednářskými strukturami.
Taková moc se realizuje na základě formování s předstihem světonázoru těch či oněch sociálních skupin davově-“elitární“ společnosti. Na základě světonázoru takovým způsobem zformovaného, celé sociální skupiny, společenské třídy konají jakoby ze své iniciativy, ale způsobem nutným pro „světové zákulisí“. A to dovoluje omezit se na minimální počet z větší části nedokumentovaných direktivních pokynů (to je odedávna panující svého druhu „předtelefonní“ právo), vydávaných v každé zemi velmi úzkému kruhu zasvěcených koordinátorů činnosti periferie „světového zákulisí“.
V souladu s touto obvyklou praxí po vítězství marxistické revoluce v Rusku bylo buržoazním režimům Evropy a Ameriky, při účasti Japonska, „světovým zákulisím“ dovoleno začít intervenci do Sovětského Ruska s cílem jeho rozčlenění a kolonizace za podpory místní kontrarevoluce.
Ale jak ukazují výzkumy globální historie občanské války a intervence, kontrarevoluce trpěla vojenské porážky v důsledku toho, že ji házeli přes palubu zahraniční spojenci: pod tlakem své vnitřní situace a hnutí pod hesly „Ruce pryč od Sovětského Ruska!“ se zastavovaly dodávky vojenské a finanční pomoci na sklonku rozhodujících bitev. Admirála Kolčaka (potenciálního vůdce mnohonárodnostního „elitárního“ imperiálního nacismu, v případě vítězství kontrarevoluce) interventi na přímý rozkaz vyššího zednářského vedení jednoduše zradili a předali do rukou revoluční moci, která ho rychle zlikvidovala a nepodnikla žádné pokusy ke změně jeho přesvědčení, ačkoli to byl vynikající vědec a vynikající profesionál námořního boje.
Posledním frontem občanské války v Rusku byl ve své podstatě krymský front proti baronu P.N.Wrangelovi. Po Wrangelově útěku za hranice krymská skupina, na M.V.Frunzeho slovo, který zaručil bezpečnost tomu, kdo se vzdá, ukončila odpor a organizovaně složila zbraně. Hned poté byl Frunze vyšším velením odvelen na nové místo služby. A v jeho nepřítomnosti internacisté (organizátory toho válečného zločinu byly konkrétně internacisté: Skljanskij, Zalkind (Zemljačka), Béla Kun) zavraždili na Krymu kolem 50.000 bílých důstojníků, čímž porušili slib záruky bezpečnosti, tím připravili bolševiky o národně orientované řídící kádry a zároveň diskreditovali M.V.Frunzeho osobně a komunistické hnutí celkově.
Tento případ nebyl ničím mimořádným. Byl jedním z posledních v řadě událostí občanské války podobného druhu. V jejím průběhu byla masová, a na řadě míst kompletní likvidace představitelů předchozí vládnoucí „elity“ s rodinami (včetně dětí) obvyklým jevem, nemotivovaná jakoukoli reálnou antisovětskou činností obětí. Přitom v personálním složení velitelů aparátu VČK v centru a v regionech, zvláště na Ukrajině, bylo židů tolik, že VČK těch let je možné hodnotit jako prototyp hitlerovského gestapa, jen v židovském provedení.
Krymská jatka byla organizována tehdy, kdy byla občanská válka už vyhrána rudými: z vojenské stránky to bylo zcela nesmyslné. Mnozí bělogvardějci byli demoralizováni porážkou a tím, že je národ nepodpořil. To bylo dobrým psychologickým předpokladem k tomu, aby mnozí z nich, přehodnotíce svou účast v občanské válce, se stali časem budovateli nového Ruska, protože ve své většině to byli patrioté.
Ale jak je možné pochopit z vystoupení N.S.Chruščova, krymská jatka on ospravedlňuje, ačkoli právě v jejich důsledku přišla Sovětská moc o mnoho specialistů a potenciálně užitečných řídících kádrů a jednoduše vzdělaných lidí, z nichž mnohé mohlo reálné zvýšení životní úrovně prostých lidí proměnit ve stoupence a obránce sovětské moci.
Avšak nejednalo se o politickou chybu Skljanského, Zalkind a Bély Kuna. Cílevědomá likvidace představitelů předchozí vládnoucí „elity“ a nejvzdělanějších vrstev ruské společnosti pod rouškou „třídních nepřátel“ během revoluce a občanské války revolucionáři-internacisty, vedla po jejím zakončení k převaze židů v orgánech stranického aparátu a státní moci, ve sdělovacích prostředcích. To bylo jak důsledkem kádrové politiky internacismu (likvidovat cizí fyzicky a morálně pod libovolnými záminkami a protlačovat své na klíčové posty), tak i pro sovětskou moc nuceným důsledkem toho, že v Ruské říši na konci 19. století byli právě židé nejvzdělanější částí obyvatel, předháněje všechny ostatní etnické skupiny ve statistických ukazatelích vzdělanosti, a práce ve státních orgánech vyžadovala určitou minimální úroveň vzdělání, kterou ostatní obyvatelstvo, nepatřící ke „třídním nepřátelům“ - třídám, „nepřátelským“ proletariátu a rolníkům, - nedisponovalo.
Jinými slovy, pokud necháme stranou „politickou korektnost“, pak:
Velká říjnová socialistická revoluce byla celonárodní-socialistickou jen svými slogany, ve své podstatě byla židovsko-zednářsko-fašistickou a její určení bylo: změnit kapitalistickou formu vykořisťování většiny menšinou, založenou na moci peněz, na „pokrokovější“ formu, založenou na moci pravdě-podobajícího se, ale vědomě lživého sociologického vědění, a zaměnit při tom „elitární“ národní vládnoucí menšinu, za ještě „elitárnější“ kosmopolitní, mezinárodní menšinu v čele s představiteli židovstva a jeho dávnými okultními kurátory.
Ale v prvních letech mírového života se „světové zákulisí“ a jeho periferie v RSFSR-SSSR setkali s tím, že pracující a rolníci ve své většině byli loajální Sovětské moci a mnozí, zvláště mládež, ji aktivně podporovali ze své iniciativy. Avšak vedle toho v širokých vrstvách společnosti začalo růst to, co fašisté-internacisté nazvali „antisemitismem“.
Informační báze KSB