9.11.2015

předchozí část

...A od časů 20. sjezdu se kvalita inteligence, jako určité sociální skupiny, zaměstnané mimo „sféru materiální výroby“ nebo mající „svobodná povolání“, v Rusku nezměnila.

* * *

Sebepropagace naší současné inteligence jako kandidátů na elitní status, zabezpečující kvalitativní převahu nad obyčejným národem ve smyslu potřeby sociálních výhod s plnou nezodpovědností za svou práci, se projevilo v nejjasnější formě v článku Fjodora Burlackého¹ „Stalin startuje ze zadních řad. Ale ještě je čas odvrátit jeho příchod“, otištěného v „Nězavisimoj gazetě“ v rubrice „Knižní přehled“ 22. května 1997.

Přiznání F. Burlackého:

« Druhým projevem stalinismu je lidovost. Z Uvarovovy triády „pravoslaví, samoděržaví, lidovost“, si vzal Stalin poslední dvě, a ke konci svého života používal i první; za něho bylo otevřeno 20 tisíc kostelů. Lidovost byla ve všeobecném vzdělávání a možnostech osobního úspěchu, z chléva na maršála, nebo na ministra, či akademika, případně být národním umělcem (zdůrazněno při citování; to je hlavní kvalita sociálně ekonomické politiky bolševismu, jíž byl J. V. Stalin věrný). A jak říkáme², úroveň života se po válce zvyšovala, lidé měli garantované minimum, bezplatnou zdravotní péči a rekreaci.»³

Ve sloupku svého textu F. Burlacký píše o době po odstranění Stalina:

„Demokratické hnutí, jenž začalo po Stalinově smrti, opět sešlo z cesty na takovou kolej, která vede národ a stát, novou elitu i prosté lidi, do různých stran.“

Připomeneme-li si, že „démos“ znamená v řečtině lid, pak v podstatě F. Burlacký píše, že demokratické hnutí sešlo z cesty a stalo se protinárodním, v důsledku čehož národ (prostí lidé) a vláda („nová elita“ pokud mluvit jeho slovy⁴; ale v podstatě „inteligence“) jdou různými cestami k různým cílům.

Pokud by psal F. Burlacký rusky srozumitelným jazykem nebo i kdyby pronikl do smyslu slov, hned by uviděl, co napsal: „národní hnutí sešlo z cesty a stalo se protinárodním“, po čemž by stálo zato prozkoumat sociální složení účastníků tohoto hnutí, jenž sešlo z cesty a vzpomenout aforismus V. O. Ključevského:

Opravdový cíl dobročinnosti není v tom, aby se dobročinilo, ale aby nebylo potřeba dobročinit⁵.

Červi na těle národa: tělo slábne, parazité jsou znepokojeni.

Ruská inteligence jsou listy, opadávající ze svého stromu: může se jim stýskat po jejich stromě, ale strom je litovat nebude, protože mu vyrostou listy nové.

Tj. historie ruské inteligence se opakuje, jako dvakrát dvě, čehož objasnění lze též nalézt v Ključevského aforismu, jímž začíná jeho sešitek: Zákonitost historického jevu je nepřímo úměrná jeho duchovnosti, což také objasňuje osudy ruské inteligence v minulosti a její vyhlídky do budoucnosti, které F. Burlackého tak děsí.

«Čeho se lze ještě v budoucnosti dočkat? Všechno bude záviset na úrovni chamtivosti nebo racionality byrokratické a finanční elity. Podělí-li se o to, čeho se zmocnila v 90. letech, a dá národu šanci na zabezpečený život za dobrou práci, vše půjde jako v Brazílii nebo v Argentině směrem k podřízenému kapitalismu, který může v druhé polovině 21. století dosáhnout současné úrovně USA nebo Západní Evropy.

Pokud se elita nepodělí, opět se objeví soudruh Lenin nebo soudruh Trocký, a možná dokonce i soudruh Stalin⁶. Takový člověk bude mít sotva tvrďácký profil G. Zjuganova nebo želený pohled A. Lebeděva, nebo bouřlivou povahu A. Lukašenka. Nejpravděpodobněji se objeví odněkud ze zadních řad, jako se objevil Koba, ve kterém nikdo nerozeznal budoucího Stalina.

I když, ještě je čas odvrátit příchod „spasitele“ v železných botách⁷, schopného rozetnout společenské problémy a lidské osudy. Elita, stará a nová, musí dostat rozum⁸, pokud nechce zhynout a stáhnout s sebou stát do propasti nového stalinismu.»

Od publikování tohoto článku uplynulo 8 let. Ale žádný posun v pochopení doby a perspektiv F. Burlacký nepředvedl, jelikož svůj nový článek „Stalin a stalinismus: minulost, která neodchází“, otištěnou v „Nězavisimoj gazetě“ 17. února 2006, končí slovy:

«Co je možné v budoucnosti očekávat? Všechno bude záviset na racionalitě a chamtivosti byrokratické a finanční elity. Pokud se podělí o to, co dostala v 90. letech, a dá šanci národu žít zabezpečený život za dobrou práci, vše postupně půjde jako v Brazílii a Argentině, k podřízenému kapitalismu, který může v druhé polovině 21. století dostihnout současné úrovně zemí Západní Evropy.

Pokud se elita nepodělí, hrůza plíživého stalinismu se, bez zjevného kultu a masových represí, může stát realitou.» (http://www.ng.ru/printed/65520 nebo http://www.ng.ru/ideas/2006-02-17/9_stalin.html).

Z toho lze pochopit, že závislý kapitalismus typu Brazílie a Argentiny se stal během mnoha let ohraničenou touhou bývalého ideologa ÚV KSSS (možná i celý minulý život: zrozený se plazit v tvůrčí impotenci, létat nemůže a nemusí). Představit si takovou možnost, že v polovině 21. století nebudou Brazílie a Argentina na nikom záviset, protože na Západě je více než dost vnitřních problémů, z nichž každý může pohřbít celou globální civilizaci, to je nad intelektuální možnosti interního „proroka“ „Nězavisimoj gazety“.

Ale pokud by v r. 1985 směřování perestrojky definovali ti, kteří řídili KAMAZy po cestách SSSR se Stalinovými portréty za čelním sklem, pak bychom už nyní žili jinak. Ale směřování perestrojky definovala inteligence, k níž také náleželi zjevní antikomunisté různého smýšlení, a rozpadající se marxisté-leninisté a více odolní k rozkladu (protože morálněji a mravněji se v ideologické sféře rozpadnout není kam) marxisté-trockisté (a F. Burlacký mezi nimi).

Inteligence, byvší u moci, v té době též viděla KAMAZy se Stalinovými portréty, nicméně začala novou kampaň za diskreditaci a vykořenění „stalinščiny“. Jelikož F. Burlacký, po 12 letech od začátku perestrojky (v r. 1997), byl donucen pustit se znovu do tématu stalinismu, vyjadřuje to skutečnost, že perestrojková marxistická a buržoazně-„demokratická“ inteligence na frontě ideologického boje, se ukázala neschopnou zvítězit nad stalinismem, který se ve společnosti celou dobu po 20. sjezdu vyskytoval. Pokud by stalinismus vedl celou dobu aktivní osvětovou činnost, jeho protivníkům by se nedobře dařilo.

* * *

Ale jak ukázala antistalinská propagandistická kampaň u příležitosti 50. výročí 20. sjezdu, za dobu, která uběhla od r. 1997, kdy F. Burlacký vyjádřil „elitární“, menševické znepokojení budoucí renesancí „stalinismu“, ale v podstatě bolševismu, se ruská „elita“ nachází především ve slepé propagandistické uličce, charakteristické nejen lidovým termínem „záchodek“⁹, poměrně nedávno zavedeným do politického slovníku…

2. První následky 20. sjezdu a další otázky k tématu

Ačkoliv po skončení sjezdu text referátu N. S. Chruščova nebyl v SSSR publikován, je jasné, že skrýt samotný fakt vystoupení bylo nemožné: buď by bylo potřeba být absolutními idioty nebo se k idiotům „zařadit“, sledujíce nějaké cíle, proto, abyste referát přečetli před třicetitisícovým publikem, a poté ho kvalifikovali jako „tajný“, a ještě ho po nějakou dobu prezentovali ve všech stranických organizacích státu, zaměnivše na něm klasifikaci „tajné“ za „neurčeno pro tisk“, disponující zcela nejasným právním statusem.

To byl důvod, proč se hned po skončení sjezdu objevily zvěsti o tom, že na něm N. S. Chruščov referoval o něčem údajně „tajném“, a začal lov zahraničních novinářů a rozvědčíků za jeho obsahem. Lov byl věnčen úspěchem. Již 4. června 1956 ¹⁰ byl text údajně „tajného“ referátu N. S. Chruščova na uzavřením zasedání 20. sjezdu publikován v „New York Times“ a o dva dny později francouzským „Le Monde“. V r. 1959 bylo v SSSR rozhodnuto o publikování tohoto referátu, ale nakonec bylo jeho zveřejnění přerušeno ve stadiu přípravy (jak uvádí stránka www.HomeWeb.Ru/lib/HISTORY/FELSHTINSKY/f2.txt_Piece40.27).

O tom, jak se stal referát majetkem západního tisku je několik verzí. Jednu z nich představil program Ruského vysílání “Zprávy týdne” 30. ledna 2005. V interpretaci S. Paškova (korespondenta RTR na Blízkém Východě) vypadala následovně:

«Kdo přesně opatřil Západu utajený text referátu o – kultu Stalinovy osobnosti – na 20. sjezdu KSSS? Opravdu je tento únik plodem milostné intriky?

25. února 1956. Poslední, 11. den 20. sjezdu. Poslední 3 hodiny práce a všech 1200 delegátů se rozjede do svých domovů. Avšak Chruščov žádá zahraniční hosty a tisk, aby opustili sál. Vzniká půlhodinové přerušení. Po 30 minutách vychází na tribunu, a přestože je zpočátku viditelně rozrušený, přečte ostře a odvážně svůj znamenitý referát o kultu Stalinovy osobnosti, referát, který se po uplynutí nějaké doby stane hranicí mezi epochami. Ale již tehdy neurčité zvěsti prosákly za zdi Kolonného sálu.

„V Polsku jsme slyšeli, že Američané dají půldruhého milionu dolarů za Chruščovův referát z 20. sjezdu. Všechny tajné služby světa se snaží ho získat a nedaří se jim to“, vypráví Viktor Grajevskij

Mladý a úspěšný novinář Grajevský, tehdy hlavní redaktor odboru SSSR ve Varšavě, planě toužil se svými přáteli o tom, jak utratí obnos půldruhého milionu honoráře od CIA, pokud se konkrétně jim podaří najít a dostat utajený text tajemného referátu za oceán. Byl to pro něj jen vtip.

Neměl ani potuchy, jaký vtípek na něj osud spřádá. „Měl jsem přítelkyni, která pracovala v Ústředním výboru strany“, říká Grajevskij. Přítelkyně se jmenovala Lucie Baranovská, starší referent tehdejšího generálního tajemníka Polské sjednocené dělnické strany. Z toho důvodu Grajevského pouštěli do stranického nejsvětějšího ÚV jako vlastního.

Jednoduše se zastavil, aby si dohodl rande a náhodou uviděl na jejím stole červenou brožuru v ruštině s příznakem „Přísně tajné“. Byla to osobní kopie referátu pro polského generálního tajemníka Edwarda Ochaba. Lucie, nemajíc ponětí, co je to za knížku, dala ji na pár hodin svému zvědavému milému¹¹.

„Vzal jsem to, šel domů, začal číst. Umíte si představit, co se se mnou dělo. Stalin – otec národů, veliký učitel, slunce a najednou darebák, jakého historie nepamatuje. A když jsem dočetl, cítil jsem, že mám v rukou atomovou bombu. Chtěl jsem běžet nazpět a odevzdat to. Ale najednou jsem začal přemýšlet. Věděl jsem, co všichni hledají, že chtějí vědět, co Chruščov řekl. Mohl jsem jít k Američanům dostat 1,5 mil. dolarů, ale rozhodl jsem se jít na Izraelské velvyslanectví“, vypráví izraelský novinář.

Jeho rodiče již tehdy žili v Izraeli. Sám se chystal k repatriaci do země zaslíbené. Rozhodl se, že text Chruščovova projevu se stane dárkem jeho budoucí vlasti. „Položil jsem knihu na stůl - vzpomíná Viktor Grajevskij. – Zeptal se mne: „Co je zde napsáno?“ Řekl jsem mu to. Zbledl, poté zčervenal, zčernal, zežloutl. Vždyť on věděl lépe než já, co to je.“

Grajevskij nevěděl, že v ten samý den Barmar s kopií referátu odcestuje do Vídně a tam ji v konspiračním bytě předá šéfovi izraelské rozvědky Amosi Manorovi.

Izraelci nezariskovali publikovat senzační text. Ben Gurionovi se zdálo výhodnějším ho předat do CIA Allanu Dullesovi. Paralelně, aniž by poškodil vztahy se sovětským vedením, vytvoří důvěryhodný vztah s Američany.

Chruščovův referát vydají americké noviny, a „Hlas Ameriky“ bude překládat text státům socialistického tábora, zasévaje nesváry a rozkol v řadách komunistů. Jeho, právě do Izraele přišedšího repatrianta samozřejmě odmění, pravda, skromně a bez pompy, v duchu socialistického sionismu konce 50. let.

„Přišel nějaký člověk malého vzrůstu, který se mnou mluvil trochu hebrejsky, trochu polsky. Řekl mi: „Pane Grajevskij, nezapomeneme, co jste vykonal pro náš stát.“ A jako odměnu vyndal plnicí pero a lahvičku s náplněmi“, vzpomíná Grajevskij.

Grajevského čekala velká kariéra v izraelské televizi. Přesto se romantická historka s odcizením tajného referátu 20. sjezdu zdá 80 letému novináři jako nejdůležitější v jeho dlouhém životě.» (http://www.vesti7.ru/news?id=5527)

Ještě jedna publikace na téma reakce na referát N.S. Chruščova na 20. sjezdu za hranicemi SSSR:

«Moskva, 31. ledna (kor. ANN Aleksej Čičkin). V únoru 2006 se naplňuje 50 let od takzvaného „tajného referátu“ N. S. Chruščova na 20. sjezdu KSSS „O kultu osobnosti J. V. Stalina a jeho následcích“.

Text tohoto referátu byl na Západě publikován o 30 let dříve, než v SSSR.

Během posledních let se objevilo nemálo publikací a bylo zveřejněno mnoho archivních dokumentů, potvrzujících brzkou publikaci tohoto dokumentu v zahraničí a použití Chruščovovy prvotní varianty referátu, který zamýšlel přednést Lavrentij Berija v létě roku 1953.

Ve shrnutí vzpomínaný Chruščovův referát byl publikován již na přelomu února a března 1956 v USA, VB, Polsku a Jugoslávii, ale v SSSR až r. 1988. Souhlasné stanovisko ÚV KSSS bylo publikováno již 30. 6. 1956.

Nicméně, vzhledem k archivním dokumentům a, částečně, vzpomínkám V. Molotova, první pozdvihl otázku likvidace „stalinského kultu“ L. Berija na Prezidiu ÚV KSSS koncem dubna 1953: hlavně na jeho nátlak bylo zakázáno již na prvomájových demonstracích 1953 vyvěšovat nebo „vézt“ Stalinovy portréty.

Ale této politice tehdy oponoval i Chruščov, jenž zorganizoval v červnu 1953 společně s Žukovem a Malenkovem Berijovo uvěznění a likvidaci.

Jak ve svých vystoupeních a publikacích následně potvrzovali Mao Ce-Tung a Čou En-laj, chruščovovská skupina záměrně organizovala zahraniční vydávání „antistalinského“ referátu, aby ze strany Západu a jugoslávského lídra J. Tita dosáhla blahosklonné přízně.

V dubnu 1956 v redakčním článku „O roli osobnosti v historii“ zdůraznily hlavní čínské noviny „Žen-min ž´-pao“, že „náprava chyb vynikajících politických osobností nemá nic společného s úmyslným falšováním jejich jména, život a díla…“

Návrhy delegací Číny, Maďarska, Albánie, Rumunska, Vietnamu, Mongolska, Severní Koreje a ještě 10 zahraničních komunistických stran na 20. sjezdu na okamžité projednání vzpomínaného referátu sovětskými a zahraničními komunisty před jeho „přednesem“ Chruščovem bylo zamítnuto.

Jak se domnívá ruský historik a politolog J. Krupov, „hlavní Chruščovova vina není v tom, že „vyloučil“ osobní účast na represích, a ani v tom, že čistě kriminálním způsobem začal cynicky vše svalovat na Stalina. Vědomky či nevědomky, Chruščov začal realizovat dílo antiruského programu podkopávání systému moci, řízení a morálně-politického klimatu v SSSR.“

Dle dat ruského historika Vadima Rogovina, „rozhodnutí pozdvihnout tuto otázku nebylo přijato při přípravě sjezdu, ale v jeho průběhu. Proto byli zahraniční komunisté zbaveni možnosti vyhodnotit kladné a záporné strany referátu o Stalinově činnosti.“

Dle sdělení V. Rogovina, záhy po 20. sjezdu položili západní žurnalisté Chruščovovi otázku na autenticitu v zahraničí publikovaného a na sjezdu přečteného dokumentu. Nicméně, svou odpovědí se Chruščov postavil, jemně řečeno, do trapného postavení, když řekl, že „takový dokument neznám, nechť na tuto otázku odpoví rozvědka USA“.

Následkem toho ÚV komunistických stran Číny, Albánie a Severní Koreje veřejně charakterizovali takovou odpověď jako „potvrzení dávných svazků Beriji a Chruščova se Západem, hlavně s USA…“. ¹²

Nedávno byl ve Francii publikován názor Charlese de Gaulla, r. 1958, o Chruščovově „antistalinském“ referátu: „Pochybuji o tom, že je Chruščov ve svých závěrech upřímný a objektivní. Ale očerňování skvělého vůdce SSSR, k jehož spolubojovníkům se Chruščov hrdě počítal, nepřidá na cti a autoritě současnému sovětskému vedení ve světě, ani v komunistickém hnutí…“.

Podobné mínění vyjádřil J. Tito v r. 1961 (během zostření světsko-jugoslávské polemiky, což se odrazilo v „Programu KSSS“ přijatém témže roce, kdy bylo rozhodnuto odstranit z Mauzolea sarkofág se Stalinem.

V čínských stranických i jistých sdělovacích prostředcích se často objevuje, že by se překonání Stalinových osobních chyb mohlo realizovat bez hanobení jak jeho osobnosti, tak díla a, samozřejmě, bez demoralizace státu, národa a vedoucí strany.

Potvrzuje se, že bez takových excesů se napravily chyby Mao Ce-tunga, což nejen dovolilo ochránit morálně-politickou jednotu čínské společnosti, ale i demonstrovat ideologickou počestnost čínského vedení.» (Agentura národních zpráv/ Агентство национальных новостей. Chruščovův „Anti stalinský referát“ si Západ přečetl o 30 let dříve než SSSR. http://www.annews.ru/modules.php?name=News&file=print&sid=28812).

-pokračování-