Jidášův hřích 20. sjezdu (20)

16.2.2016

předchozí část

A velmi brzy poté, co se ujal své nové funkce, přišel z Kyjeva šifrovaný telegram: žádost o povolení k represím 30.000 lidí.

— A Stalin opět podepsal? Svému budoucímu „odhaliteli“? Řekněte, co mohl tehdy tento boj dvojích měřítek komu dát, toto Plénum dvojitých standardů?

— Ano, právě toto plénum poprvé prohlásilo něco srozumitelného o tom, co se děje v zemi. Přijalo usnesení s velmi dlouhým názvem: „O chybách stranických organizací při vylučování komunistů ze strany, o formálně-byrokratickém vztahu k apelacím vyloučených z VKS(b) a o opatřeních ohledně odstranění těchto nedostatků.“ Ale jistě, to usnesení, hovořící v nepřímé formě o teroru, ho nemohlo zastavit. Za tím účelem bylo nutné zrušit spojení „partokracie – NKVD“, které přijalo formu nebezpečné konsolidace na úrovni místních organizací. A především bylo třeba z té rovnice odebrat Ježova. Bývalý stranický pracovník N.I.Ježov se stal lidovým komisařem vnitřních záležitostí v říjnu 1936. Ze začátku se jeho činnost omezovala na zatčení přibližně třech tisíc trockistů a zinovjevců. Ale když mu bylo dovoleno zatknout Tuchačevského, Jakira, Uboreviče a další vyšší velitele, potom členy a kandidáty na členství v ÚV, a na sklonku červnového pléna – náměstky premiér-ministra Rudzutaka a Antipova, to znamená figury první ligy, NKVD, jako libovolný kárný systém ve všech zemích a ve všech dobách, začal dostávat chuť. Nyní už viděl všude okolo tajné nepřátele. Tím že zvyšoval objemy represí dával straně na srozuměnou, nakolik ho a jeho represivní aparát strana potřebuje.“ (“Komsomolská pravda“, 19.11.2002).

„Kdy Stalin přijal rozhodnutí zastavit NKVD?

— Obvykle se má za to, že impulsem k tomu se stalo nečekané zatčení V.J.Čubarja v červenci 1938, náměstka předsedy Rady ministrů, to jest samotného Molotova. To vážně narušilo rovnováhu sil v Politbyru: z 15 hlasů měla stalinská skupina 7 hlasů, po zatčení Čubarja už jen 6.

— Ale vždyť to byla právě ta Komise pro řešení otázek tajného charakteru, která, navzdory nové Ústavě, uzurpovala moc v zemi!

— Přesně tak. Do té komise patřil i Ježov. Boj začal už na samotném vrcholu pyramidy. A když NKVD odstranil ze „sedmičky“ Čubarja, Stalin se rozhodl dát Ježovovi druhé varování.

— A první? Nic jste neřekl o prvním.

— Ježov první varování uvítal s velkou radostí: v dubnu 1938 ho jmenovali také komisařem vodní dopravy. Druhé varování bylo provedeno v srpnu: Stalin a Molotov čtyři hodiny přesvědčovali Ježova souhlasit s kandidaturou L.P.Beriji na místo svého prvního zástupce. Třetí, poslední akt té dlouhé procedury: 23. listopadu byl Ježov opět zavolán ke Stalinovi, kde už se nacházel Molotov a Vorošilov. Držel jsem v rukou dokument, který Ježov psal zjevně pod jejich diktát. Je napsán na třech stranách, každá má jiné rozměry, to znamená že popadli v rychlosti první papír, který byl po ruce a podsouvali ho Ježovovi, aby náhodou nepřestal psát. Formulace odstranění z pozice se mění dvakrát: zjevně se bránil, namítal. A bylo třeba dostat z něj odstoupení z funkce „na vlastní žádost“! Hned nato byl sepsán projekt usnesení, který zní jako garance: „Ponechat s. Ježovovi funkci tajemníka ÚV VKS(b), předsedy Komise stranické kontroly a komisaře vodní dopravy“. Nakonec bylo prohlášení napsáno a podepsáno „N.Ježov“. Tím začalo odstraňování „ježovštiny“. Politbyro rozeslalo na všechna místa telegram s přímým rozkazem: okamžitě ukončit represe a rozpustit „trojky“. Stalinská skupina znova převzala iniciativu a už na konci roku 1938 se jí povedlo dosáhnout provedení soudních procesů nad pracovníky NKVD, obviněnými z falsifikace a fabrikace spisů, podle kterých téměř rok soudili, deportovali a popravovali tisíce lidí. Tak se povedlo zastavit teror.

— A začala, jak chápu, druhá vlna represí, která nyní směřovala na hlavy iniciátorů velkého teroru? Ale vždyť neštěstí je v tom, že z té spirály násilí se země už stejně nedostala. Neudělal by Stalin lépe, kdyby odmítl požadavek Ejcheho, i s rizikem pro vlastní život, než aby dopustil takové neštěstí?

— A zastavilo by to velký teror? Bezesporu, schválení žádosti [o represe] novosibiřského tajemníka nebylo jen obrovskou chybou, ale i zločinem: Stalin fakticky povolil partokracii vytvářet své polní vojenské soudy. Proto odpovědnost za nastartování teroru v zemi ze Stalina nepadá. Ale při tom všem to nebyl on, kdo byl iniciátorem – iniciátory byli jiní. To znamená že jsme povinni prověřit i alternativní verzi: pokud by Stalin odmítl povolit represe, co by čekalo zemi? Upřímně řečeno, myslím, že budoucnost by byla ještě temnější. Partokracie by smetla stalinisty s jejich reformami a zavedla takový lžirevoluční protinárodní režim, že zkrotit ho by stálo nejspíš ještě mnohem více krve.

— Dokud probíhal ideologický boj dvou světů, byla celou dobu řeč o několika milionech stalinských obětí. Je dnes historická věda připravena odpovědět na otázku, kolik lidí ve skutečnosti padlo za oběť represím?

— Úplně do konce ještě ne, ale rámec je už jasný. Ruští a zahraniční historici se dnes shodují v tom, že dvě vlny teroru stály 300-400 tisíc životů. Přirozeně, ta první mnohem více než druhá.“ (“Komsomolská pravda“, 20.11.2002).

To ale ještě stále není celá pravda o této epoše. Celá pravda se nemůže vejít do objemu této práce.

Výsledek konfrontace různých složek moci ke konci 30. let byl následující:

• „ideoví“ marxisté byli ve své většině eliminováni;

• zednáři ztratili veřejnou moc a ukončili veřejnou činnost;

• zednáři uvnitř země byli nuceni se skrýt a začali se připravovat ke konspirační činnosti;

• zednářstvo uspělo v likvidaci značného množství nejkvalifikovanějších profesionálů ve všech oblastech činnosti a ve všech odvětvích hospodářství, čímž zasadilo těžký úder bolševismu v SSSR a podervalo potenciál jeho dalšího rozvoje;

• bezideová byrokracie uznala v J.V.Stalinovi svého „pána“ a to slovo („хозяин“) se na dlouhé roky stalo nepřímým označením „vůdce“ v kruzích byrokracie, která s ještě větší vervou začala tvořit kult jeho osobnosti za tím účelem, aby Stalina proměnila ve své rukojmí a izolovala ho od lidí;

• světové zednářstvo vzalo kurs na organizaci války hitlerovského Německa a SSSR, jejímž základním účelem bylo:

1. diskreditovat pro budoucnost jakýkoli nacionalismus (na příkladu zvěrstev hitlerismu),

2. přivést bolševismus ke katastrofě státnosti a obnovit v SSSR zednářský režim;

• vnitřní zednářstvo začalo připravovat porážku SSSR ve válce s Německo-Japonským blokem.

J.V.Stalin, chápaje co probíhá, začal připravovat zemi na válku, ale vedle toho byla podniknuta opatření k tomu, aby se spolu s hitlerovským Německem (jiné tehdy nebylo) SSSR odpoutal od toho scénáře světové politiky, namířeného především proti národům obou států. Bohužel, Hitler narušil dohodu a napadl SSSR, a to nebylo provokací generality Německa, která projevila nadbytečnou iniciativu bez vůle Hitlera.

Jednou z hlavních příčín vojenské katastrofy roku 1941 bylo to, že velitel Západního zvláštního vojenského okruhu generál D.G.Pavlov nevyplnil direktivu Generálního štábu z 18. června 1941 o přípravě vojsk v souladu s plánem obrany státní hranice. Navíc, jak ukazuje detailní analýza chodu vojenských událostí na sovětsko-německém frontu, D.G.Pavlov nebyl jediným pomahačem wehrmachtu mezi vyšším velením Rudé armády. „Zvláštnosti“ v chování velení, vedoucí k porážkám, skončily teprve v roce 1943, poté, co výsledky stalingradské bitvy ukázaly, že Německo není schopno rozdrtit SSSR. A ačkoliv v počátečním období války měl wehrmacht a jeho velení obrovskou reálnou zkušenost vedení moderní války, a Ozbrojené síly SSSR a jejich vedení takovou zkušenost neměly, ale proud skutečné negramotnosti řízení vojsk na začátku války byl v řadě případů jen maskováním konkrétních aktů cílené sabotáže ze strany nejvyššího velení. Generál D.G.Pavlov byl v roce 1941 zatčen a obviněn, ale podařilo se mu svést svou zradu na nedbalost, což dovolilo vyhnout se zodpovědnosti jiným účastníkům toho vojenského spiknutí, které nebylo odhaleno a zlikvidováno v letech 37-38. Ale výzkum tohoto tématu je nad rámec této publikace.

Chruščovská klika později rehabilitovala D.G.Pavlova tím, že přesunula veškerou odpovědnost za katastrofu léta 1941 na J.V.Stalina osobně, navzdory historické pravdě. Vedle rehabilitace D.G.Pavlova byl v chruščovské době vyhnán z armády a šikanován bývalý komisař (ministr) vojenského námořnictva N.G.Kuzněcov. To bylo pomstou za to, že jednotky pod jeho velením uvítaly napadení v plné bojové pohotovosti, a tento fakt dělal neudržitelným mýtus o nečekaném útoku Německa.

Ani „leningradský proces“ nebyl falsifikací – jeho figuranti organizovali v Leningradu všesvazový zemědělský jarmark, během kterého shnily potraviny za několik miliard rublů. A Vozněsenský, který stál v čele Gosplánu (státní plánovací úřad, pozn.), falšoval statistiky, vedl plánování tak, aby vznikaly podstatné disproporce mezi odvětvími a produkčními kapacitami. V Gosplánu byly odhaleny případy zmizení bezestop tajných dokumentů, a při tom bylo zjištěno, že osobně Vozněsenský měl v takových případech podíl. Tj. dokonce pokud necháme bokem politickou rovinu, samotná hospodářská kriminalita a spousta případů mizení tajných dokumentů (včetně exemplářů Státního plánu rozvoje národního hospodářství SSSR) stačila na to, abychom „leningradský proces“ přiznali opodstatněným.

Ale i při takovém přístupu k němu „bez politiky“ je ukazatelem toho, že byrokracie jsou parazité. A nehledě na to, že v „leningradském procesu“ se projevil i boj různých vnitřních mafií byrokracie o moc, je to také akt sociální hygieny.

A pokud už mluvíme o kultu osobnosti ve spojení s dokladem Chruščova na toto téma na 20. sjezdu, pak právě Kuzněcov (leningradský, nikoliv komisař vojenského námořnictva) a Vozněsenský využili administrativní zdroje na to, aby tvořili kulty svých osobností.

Ale přesto N.S.Chruščov označil ve své zprávě „leningradský proces“ za vykonstruovaný.

Tj. celá Chruščovova zpráva je ukazatelem toho, že kryl zednářstvo, působící různými způsoby v různých oblastech života sovětské společnosti během celé epochy J.V.Stalina; N.S.Chruščov ho ve své zprávě kryl jako faktor globální politiky. Přitom měl 20. sjezd řešit tři cíle:

• demoralizovat bolševismus, představit J.V.Stalina jako monstrum, aby se lidé styděli za své údajné spoluviny ve zločinech vůdce;

• obrodit zednářsko-marxistický projekt;

• uspokojit byrokracii a bezvýhradně ji podřídit zednářstvu.

Z těch třech úkolů se povedlo řešit jen první a jen na krátkou dobu. Nyní se bolševismus osvobodil od nadvlády marxismu a hovoří svým vlastním jazykem a pojmovým aparátem, čehož ilustrací je Koncepce společné bezpečnosti (KSB).

Oživení mrtvoly zednářsko-marxistického projektu, zlikvidované Stalinem, se nekonalo v důsledku toho, že marxisté-neotrockisté porevolučních generací projevili více sklonů ke svátečně naloženým stolům, nežli k revoluční činnosti.

Stranická, sovětská a hospodářská byrokracie byla k 20. sjezdu unavená jak z revolučních činů pod vedením „ideových“ marxistů, tak ze strachu, ve kterém žila, pracujíce pro bolševismus pod vedením J.V.Stalina. Proto se, s cílem klidného života pro sebe, rychle (z historického hlediska) zbavila N.S.Chruščova tím, že ho obvinila z těch samých prohřešků kultu osobnosti a nekompetence, ze kterých Chruščov na 20. sjezdu obvinil Stalina.

Světové zednářstvo bylo nuceno přijmout tuto pozici sovětské byrokracie, protože od začátku 40. let začalo rozpracovávat nový globální revoluční projekt, ale tentokrát ne na základě materialistického ateismu, ale idealistického ateismu. Jako ideologickou platformu pro tyto cíle zvolili historicky zformovaný islám. Ke konci 20. století začal tento projekt přinášet první ovoce.

Historie posledních desetiletí ukazuje, že USA na ten projekt pracují stejně tupě, jako během první poloviny 20. století pracovali na marxistický projekt: ze začátku přijali účast ve financování revoluce r.1917, potom ve 30. letech poskytli SSSR podstatnou pomoc v industrializaci, a potom v jeho jaderném projektu (ačkoliv to poslední proběhlo z větší části bez přání a účasti americké byrokracie).

Pokud shrneme činnost J.V.Stalina, lze použít výrok Churchilla: převzal Rusko s pluhem, odevzdal ho s atomovou bombou. Vyplnil odkaz Lenina – v polovině 20. století byla úroveň vzdělání v SSSR nejvyšší na světě, ačkoliv kvalita zůstala nezměněná (v tom smyslu, že v jeho základě ležela stejně jako předtím biblická kultura a vnímání světa na základě 4 kategorií: hmota-energie-prostor-čas).

A ačkoli J.V.Stalin nebyl schopen přivést společnost k vítězství bolševického socialismu (za tím účelem bylo nutné především zbavit se marxismu), před odchodem na onen svět napsal odkaz bolševikům budoucích pokolení („Ekonomické problémy socialismu v SSSR“) a ukázal na řadu problémů, které je nutné řešit:

• desionizace (boj s kosmopolitismem a „proces s lékaři“) společnosti a především její kultury, kterou je nutné realizovat bez upadnutí do protižidovského rasismu a xenofobie;

• likvidace mafiózního charakteru vědy („Marxismus a otázky jazykovědy“), a ve vztahu k „Odpovědi na pozdravy pracujících železničních dílen Tiflisu“ - likvidace zednářsko-mafiózního charakteru vědy jako jednoho z odvětví lidské činnosti.

• debyrokratizace sféry řízení.

Poslední bod vyžaduje hlubší vysvětlení.

7.2. Debyrokratizace

-pokračování-