8.3.2016
7.2. Debyrokratizace
Byrokracie se může stát ve společnosti více než mafiózně organizovanou profesionální korporací uchazečů o vnitrosociální moc nad společností. Lenin dal kdysi definici společenské třídy:
„Velké skupiny lidí, lišící se svým místem v historicky konkrétním systému společenské výroby, vztahem (z větší části ukotveném v zákonech) k výrobním prostředkům, rolí ve společenské organizaci práce, a následně, způsoby získávání a rozměru té části společenského bohatství, kterou disponují. Třídy jsou takové skupiny lidí, z nichž jedna si může přisvojit práci druhé díky rozdílu jejich místa v konkrétním systému společenského hospodářství.“
Pokud aplikujeme tuto definici, zbývá nám konstatovat, že v SSSR se k začátku 80. let stala stranicko-státní a hospodářská byrokracie společenskou třídou, což ji kvalitativně odlišovalo od byrokracie kapitalistických států, jejíž představitelé byli představiteli svých tříd v té mocenské (především nad státním aparátem) korporaci:
-
místo sovětské byrokracie v systému společenské výroby: sféra řízení;
-
vztah k výrobním prostředkům: byrokracie SSSR začala reprodukovat sebe samu na klanovém základě v důsledku čehož, při mlčení ze strany zbytku společnosti, získala na svou řídící činnost monopol a nekontrolovatelnost ze strany společnosti;
-
co se týká získání své části společenského bohatství, byrokracie sama určovala platové tabulky a benefity především pro vyšší vrstvy byrokracie, a teprve potom, podle principu „co zbude“, pro zbytek společnosti.
Charakter posledního jevu se k počátku 80. let stal takovým, že byrokracie se proměnila v třídu vykořisťovatelů ve vztahu k ostatním sociálním skupinám sovětské společnosti. Nicméně protože státní idejí SSSR bylo budování socialismu a komunismu – sociálního systému, v kterém nemělo být přítomno vykořisťování člověka člověkem nebo korporacemi či klany, - pak byrokracie v SSSR zažívala určitý diskomfort:
-
z jedné strany, aby se udržela u moci, musela lhát o budování socialismu a komunismu v SSSR, což nacházelo odezvu v národě, který v každé epoše ve své většině chce žít bez parazitismu těch či oněch menšin na jeho práci a životě,
-
a z druhé strany, každý úspěch v díle socialistického budování podrýval základy byrokratického režimu a překážel byrokracii „krást podle schopností“, využívaje práci zbytku společnosti.
V této propasti mezi slovy a činy byl hlavní rozpor konce sovětské epochy k okamžiku, kdy se do čela byrokracii formálně postavil M.Gorbačov. Ten protiklad mohl být tehdy vyřešen:
-
buď cestou spuštění procesu debyrokratizace SSSR a jeho rozvoje při zachování všech výdobytků socialismu a osvobození ho od byrokratických deformací a chyb ve vnímání světa a politice, podmíněných téměř naprostou nadvládou marxismu;
-
nebo cestou likvidace SSSR s cílem zlepšení podmínek vykořisťování většiny obyvatel parazitickými menšinami.
M.Gorbačov, A.Jakovlev a spol. začali perestrojku pod slogany očištění socialismu od nahromaděných chyb a deformací, nicméně završili ji krachem SSSR a rozšířením možností vykořisťování většiny ze strany parazitických menšin jak vnitřních („noví Rusové“ - židé různého původu), tak i vnějších.
Jako generální tajemník ÚV KSSS, předseda Politbyra ÚV KSSS M. Gorbačov byl – z titulu své funkce – zavázán znát sociologii a historii marxismu. To se týká i A.Jakovleva. Následně, kdyby byli čestnými a moudrými lidmi, všechno to, co je napsáno v této práci o byrokracii a dalším by byli dlužní prohlásit z tribuny sjezdu, který zvolil M.Gorbačova hlavním tajemníkem ÚV KSSS a vyjádřit to ve svých vystoupeních v médiích. To by mohlo způsobit debyrokratizaci SSSR a očištění socialismu od zvráceností a chyb při zachování a rozvoji všech výdobytků sovětské epochy v kulturním budování, protože takový apel by uvedl do života politickou aktivitu těch vrstev sovětské společnosti, jejíž tvůrčí potenciál byl kanalizován během reálné perestrojky (transformace) socialismu v kapitalismus, a kteří se nezvládli rychle a efektivně samoorganizovat pro to, aby skoncovali s režimem Gorbačova a dali politice jiný směr.
Avšak M.Gorbačov to neudělal a projevil se jako ignorantský hlupák nebo licoměr – zrádce, nepřítel národa, který se postavil do čela státu pro to, aby ho přivedl ke krachu.
Přesto, pokud provedeme srovnání s prioritami zobecněných prostředků řízení, ekonomická opatření debyrokratizace, vzpomenutá Leninem v „Stát a revoluce“, jsou samy o sobě nedostatečné. Jinými slovy, ačkoliv jsou důležitá, začínat je třeba jinde. Hlavní faktor, rodící byrokracii ve společnosti, není mravně-etická pokleslost samotných byrokratů, ale nedostatek lidí, zdatných v otázkách řízení, ve společnosti, kteří, jsa gramotnými v otázkách řízení, by vedle toho znali i tu oblast, kterou by mohli řídit, pokud je vytáhnou „shora“ nebo vyzdvihnou „zespodu“ pro práci ve sféře řízení.
Ve své podstatě to znamená, že do základů debyrokratizace musí lehnout změna kvality vzdělání takovým způsobem, aby se životu adekvátní teorie poznání, teorie řízení, filosofie a psychologie staly obecně dostupnými. V takovém případě můžou mnozí lidé ve společnosti nejen říct byrokratovi: „neumíš pracovat hlavou, kradeš – mazej živit se rukama“. A on bude muset jít, proto, že lidé budou schopni řídit okolnosti jeho života tak, že nebude moct odmítnout nabídku... a to bude smrt pro byrokracii, ačkoliv její představitelé budou ve své většině živí, ale v jiné společenské pozici.
Stejná změna kvality vzdělání je dlužna přivést k změně kvality kultury, čímž vyloučí pokusy instalace fašismu v jeho libovolných formách.
Fašismus je jeden z typů kultury společenského samořízení, možný výlučně v davově-“elitární“ společnosti.
Podstata fašismu jako takového nezávisle na tom, jak se nazývá, jakými myšlenkami se kryje a jakými způsoby realizuje moc ve společnosti, spočívá v aktivní podpoře davem „malých lidí“ - z jejich ideového přesvědčení – systému zneužití moci „elitární“ oligarchií, která:
-
představuje nepravost (nespravedlivost) jako údajnou „spravedlivost“, a na tom základě deformuje světonázor lidí, veškerou svou mocí kultivuje nespravedlivost ve společnosti, bráníce lidem realizovat se v kvalitě člověka;
-
pod různými záminkami vší svou mocí potlačuje všechny a každého, kdo pochybuje o spravedlivosti jí samé a jí realizované politiky, a také potlačuje ty, koho v tom jen podezřívá.
Dav v definici V.G.Belinského je „množina lidí, žijící podle tradic a soudících podle autorit“, tj. dav = množina jedinců, žijících ne podle svědomí a ve své podstatě bez přemýšlení – automaticky, nebo pod vnějším řízením svého chování. A není důležité, zda vládnoucí oligarchie vystupuje veřejně a ceremoniálně, vyvyšujíc se nad společností (tak je tomu ve fašistických diktaturách); nebo se vyvyšuje mlčky nebo v neuvědomělé pýše, veřejně předstírajíce pokoru a sloužení davu, který nazývá národem (pseudokomunistické režimy); nebo koná skrytě, přesvědčujíc společnost o své údajně neexistenci, a v souladu s „neexistencí“ - o své nečinnosti, v jejímž důsledku se vše v životě společnosti odehrává údajně „samo sebou“ (buržoazně-liberální demokracie), a ne cílevědomě podle scénářů konceptuálně zdatných kurátorů dané oligarchie1.
Tento popis-definice fašismu v sobě nezahrnuje do očí bijící a strach nahánějící příznaky jeho projevů v činnosti: symboliku; ideologii, vyzývající k násilí a likvidaci těch, koho majitelé fašismu určili na roli nenapravitelného společenského zla; výzvy k vytváření politických stran s pevnou disciplínou a systémem teroru, oddíly militantů atd. O protilidské podstatě fašismu bylo na základě lekce, udělené všem německým fašismem, řečeno po roce 1945 mnoho.V důsledku hrůz fašismu období 1933-1945 se může někomu zdát, že námi daná definice je lehkovážná, odervaná od reálného života, abstraktní, a proto neodpovídající úloze ochrany budoucnosti před fašismem.
Ve skutečnosti právě tato definice je definicí fašismu podle jeho podstaty, a nikoliv podle místa vzniku a zvláštností jeho projevů v životě společnosti, což ji kvalitativně odlišuje od dříve uvedené „definice“ „fašismu“, dané Velkým encyklopedickým slovníkem a podobných „definic“.
Chápání podstaty fašismu jako systému člověkonenávisti není možné bez chápání podstaty člověka, tj. bez chápání těch vlastností, které odlišují realizovaného člověka od jedince v kvalitě člověka nerealizovaného; a také bez odhalení těch zvláštností, které odlišují druh „Člověk rozumný“ ve všech jeho rasách od všech ostatních živočišných druhů na Zemi.
Pokud si připomeneme znalosti, které všichni známe ze školního kursu biologie a nahlédneme do vlastní psychiky, můžeme tvrdit, že informačně-algoritmické zabezpečení chování člověka v sobě zahrnuje: 1) vrozenou složku – instinkty a nepodmíněné reflexy (jak na úrovni vnitrobuněčné a buněčné, tak i na úrovni typů tkání, orgánů, systémů a organismu jako celku), a také jejich vnější projevy rozvinuté v kultuře; 2) kulturní tradice stojící nad instinkty; 3) vlastní rozum omezený smysly a pamětí; 4) „intuici obecně“ - to, co se mimoděk „vynořuje“ na úroveň vědomí z nevědomých úrovní psychiky jedince, co k němu přichází z kolektivní psychiky, je sváděním (přeludem) přicházejícím zvnějšku a posedlostí v inkvizitorském slova smyslu, pro co v okamžiku jeho vzniku nemá jedinec vysvětlení na základě jím vnímaných příčinných souvislostí; 5) Boží vedení v rámci Záměru prováděné na základě všeho předchozího s výjimkou přeludů a posedlosti jako přímé vnější invaze do cizí psychiky navzdory přání a vědomé vůli jejího nositele.
V psychice každého jedince se toto vše může odehrávat nebo odehrává. Ale existuje i něco, co vyčleňuje lidstvo z biosféry planety, co však v současnosti panující biologie, psychologie a sociologie pomíjí, a proto se o tom nic nepíše ve školních ani vysokoškolských učebnicích. Podstata této tiše opomíjené skutečnosti spočívá v tom, že výše vyjmenované komponenty mohou být různě hierarchicky uspořádány a tvořit tak různé typy struktury osobnostní psychiky, v důsledku čehož každá dospělá osoba biologického druhu „Člověk rozumný“ může být nositelem jednoho ze čtyř, v životě více či méně stabilních, typů struktury psychiky:
-
Zvířecí typ struktury psychiky — kdy je veškeré jednání osoby podřízeno instinktům a uspokojování instinktivních potřeb, bez ohledu na okolnosti.
-
Struktura psychiky biorobota, „zombie“ – když v základu chování leží kulturně podmíněné mechanismy a vnitřní psychologický konflikt „instinkty – kulturně podmíněné automatismy“ je v životních situacích ve většině případů vyřešen ve prospěch kulturně podmíněných automatismů. Pokud však měnící se společensko-historické okolnosti vyžadují vzdát se v té či oné kultuře tradičních norem chování a vypracovat nové, tak „biorobot“ upřednostňuje stávající tradice a odmítá možnost účastnit se tvůrčího procesu.
-
Démonická struktura psychiky je charakteristická tím, že její nositelé jsou schopni vůlí překonat diktát instinktů i historicky dané kulturní normy a vypracovat si nové způsoby chování a řešení problémů jak ve svém osobním životě, tak i v životě společnosti. Zda budou tyto jevy z hlediska jejich okolí vnímány jako dobro nebo zlo závisí na jejich reálné mravnosti. Pokud démonismus ve společnosti získá tu či onu moc, vyžaduje bezvýhradnou poslušnost a vymýšlí ty nejbezohlednější a nejvytříbenější formy potlačování svého okolí. Přitom může být démonismus přívržencem dobročinnosti, která je však buď pouze deklarativně demonstrativního charakteru, nebo kryje nějaké utajené zlo.
-
Lidská struktura psychiky je charakteristická tím, že každý její nositel si uvědomuje misi člověka být zástupcem Božím na Zemi a v souladu s touto okolností buduje své osobní vzájemné vztahy s Bohem skrze Život a své chápání, svým jednáním na základě své vůle upřímně napomáhá k realizaci Božího Záměru tak, jak ho cítí a chápe. Zpětné vazby (ve smyslu poukazování na jeho chyby), které jsou na něj napojeny Shora, fungují tak, že se člověk ocitá v těch či oněch okolnostech, které odpovídají smyslu jeho modliteb a záměrů, čímž potvrzují správnost jeho jednání, nebo poukazují na jeho chyby. Jinými slovy Bůh hovoří s lidmi jazykem životních okolností.
Ještě jeden typ struktury psychiky lidé vytvořili sami.
-
Typ psychiky zvrácený do nepřirozenosti – kdy se subjekt náležející k biologickému druhu „Člověk rozumný“ omamuje různými psychotropními látkami: alkoholem, tabákem nebo moderními drogami, což vede k nepřirozené deformaci charakteru fyziologie organismu jak v aspektu látkové výměny, tak i v aspektu fyziologie biopole, což vede k množství různorodých narušení psychické činnosti ve všech jejích aspektech (počínaje od fungování smyslových orgánů a konče intelektem a schopností uplatňovat svou vůli) charakteristických pro typ struktury psychiky zvířecí, zombie, démonické (nositelé lidského typu struktury se neomamují). Takto se člověku pouze podobný subjekt stává nositelem organizace psychiky, která nemá své místo v přirozené biosféře, a kvalitou svého chování, které neodpovídá vznikajícím okolnostem, se mění v nejhorší ze zvířat (a to tím spíše, pokud je nositelem dobytčího typu struktury psychiky a je přeplněn domýšlivostí, že on je člověk a navíc nejspíš výjimečný). A za toto své narušení pro něj Shora předurčeného postavení v biosféře Země nevratně dostává odplatu skrze Život.
Navíc, pokud začne být subjekt na omamných látkách závislý, dochází u něj k trvalé deformaci jeho biopole, takže podle parametrů svého ducha přestává náležet k biologickému druhu „Člověk rozumný“. Kromě toho je většina omamných látek genetickými jedy, které narušují fungování chromozómového aparátu a chromozómovou strukturu těch, kteří je do svého organismu přijímají. Defektní chromozómové struktury jsou předávány potomstvu, což tak či onak podrývá jejich zdraví, potenciál osobnostního rozvoje a tvůrčích schopností. Projevuje se to o to více, pokud k početí dochází předtím, než systémy obnovující chromozómové struktury fungující v organismu stačí napravit škody. Ale pokud se genetické jedy dostávají do organismu příliš často a v takových množstvích, že systémy obnovující chromozómové struktury organismu nestíhají opravit všechna poškození, je potomstvo odsouzeno k degeneraci. Právě tyto okolnosti umožňují nazvat tento typ struktury psychiky - vytvořený samotnými lidmi a obnovovaný kulturou společnosti – zvráceným do nepřirozenosti.
Pro lidský typ struktury psychiky je normou neformální, vnědogmatická a vněrituální víra (důvěra) Bohu v životě a konání v řečišti Božího Záměru ze své vlastní dobré vůle, tj. pro člověka je normální jazyčnictví (vnímání jazyka životních okolností) v jedinoboží (monoteismu).
Typ struktury psychiky dospělého člověka je od začátku podmíněn výchovou, což znamená, že jestliže jedinec k počátku své mladosti nedosáhne nevratného lidského typu struktury psychiky, je to výsledek špatné kultury společnosti a nesprávné výchovy ze strany rodičů, kteří jsou sami částečně oběťmi stejné špatné kultury, pouze v její starší verzi. Proto v dospělosti, pokud si tuto skutečnost uvědomí, je jedinec schopný přejít z jakéhokoliv typu struktury psychiky k lidskému, díky svému dalšímu osobnostnímu a společenskému vývoji; jedinec je schopen si uvědomit v jakém typu struktury psychiky se v daný okamžik nachází; a je schopen cíleně začít jednat, aby přešel k nevratně lidskému typu struktury psychiky, a Bůh mu v tomto jeho úsilí bude nápomocen.
1 V propagandě doktríny „své neexistence“ přeuspěli strůjci biblického projektu zotročení lidstva ve jménu Boha – majitelé a kurátoři „žido-zednářského spiknutí“.