4.1.2016
J.V.Stalin byl bolševikem, kterému se v životě povedlo vejít v marxistické hnutí a použít marxismus ke svému bolševickému vnímání světa; povedlo se mu stát se učněm živého klasika ruského marxismu V.I.Lenina a dále tvůrčím způsobem „rozvíjet“ marxismus, což i udělal – až do plného odmítání jeho vědecké adekvátnosti v práci „Ekonomické problémy socialismu v SSSR“.
V čem spočívaly politické cíle bolševismu řekl J.V.Stalin přímo a jasně už na počátku století. Uvedeme úryvek z jeho relativně pozdní práce na to téma (1907) proto, že právě v jejím názvu vyjádřil podstatu věci: „Samoděržaví kadetů nebo samoděržaví lidu?“. Píše v ní:
„Kdo by měl vzít do rukou moc během revoluce, jaké třídy jsou dlužny stát u kormidla společensko-politického života? - Lid, proletariát a rolníci! - odpovídali a odpovídají i nyní bolševici. Podle jejich názoru, vítězství revoluje je diktatura (samoděržaví) proletariátu a rolníků v cílech vybojování osmihodinového pracovního dne, konfiskace veškeré panské země a zavedení demokratických pořádků. Menševici odmítají samoděržaví lidu a dodnes nedali přímou odpověď na otázku, kdo by měl uchopit moc do svých rukou.“ (J.V.Stalin, „Samoděržaví kadetů nebo samoděržaví lidu?“, Sebrané spisy sv.2 str.20, publikováno prvně v novinách „Dro“ (čas) 13.3.1907, překlad z gruzínštiny).
Pokud hodnotíme tento text z pozic esoteristů, konajících pod rouškou marxismu, pak je to kvalitní politikaření, řešící úkol shromáždit stádo, které bude věřit vůdcům, jehož úkolem bude podporovat politickou činnost marxistické strany ve společnosti. Takovým ve své podstatě má být hlavní účel všech řečí vůdců: vybojovat si pozornost a přesvědčit o pravosti své věci co nejvíce představitelů prostého lidu a „elity“, což je základem pro podřízení milionů lidí, nic nechápajících ani v globální politice ani v řízení státu, straně.
Pokud hodnotíme ten text z pozic jedince, který uvěřil v adekvátnost marxismu a nepodezřívá ho z přítomnosti nějakého esoterismu pod rouškou marxismu, pak žádné otázky nevznikají, v důsledku čehož se řadový marxista dostává do moci autority toho či onoho vůdce, provádějícího ten či onen politický kurs a vysvětlující ho na základě marxistické terminologie.
Pokud hodnotíme ten text z pozic bolševismu, pak jsou v něm ohlášeny skutečné cíle politiky bolševismu, včetně integrálního cíle – samoděržaví (suverenity) lidu.
Ale za ohlášením cíle – zavést a podporovat stabilní samoděržaví a svobodu národa – následuje množství otázek, jejichž podstaty je možné rozdělit na tři:
• je objektivně možné to udělat, nebo je to neuskutečnitelná utopie?
• na základě jaké sociologické teorie to společnost jako celek může udělat?
• a jak to udělat?
Ve vědomí bolševika tyto otázky vyžadují konkrétní odpovědi, které mohou být srovnány s životní praxí. Pokud ve vědomí člověka neprobíhá srovnání podobného druhu slov s realitou, pak není bolševikem. Pokud si ne-bolševik přisvojil slova, pak se jedná o bludaře. A mnozí skuteční marxisté z řad nezasvěcených do esoterismu byli právě takovými bludaři. Tento rozdíl bolševiků-marxistů od marxistů-bludařů je také třeba chápat pro chápání epochy Stalina.
Odpověď na první otázku může být získána jedním ze dvou způsobů: buď praktickým vybudováním odpovídající společnosti a demonstrací jejího reálného života skeptikům, což především vyžaduje překonání skepticismu v samotné společnosti a úspěšné završení procesu; nebo intuitivně.
Ale intuitivní odpověď je podmíněna mravností jedince a strukturou jeho psychiky, v důsledku čehož není jednoznačná a může být jak pozitivní (ano je to možné) nebo negativní (ne, je to utopie). Poslední okolnost přesunuje odpověď na tuto otázku do oblasti osobní víry, osobního předsvědčení a měřítek společnosti – do oblasti věrouky, včetně historicky zformovaných věroučení, jejichž tradice nejsou vždy a ve všem adekvátní Odhalením – prvozdrojům, ačkoli něco z prvozdroje obsahují.
Odhalení říkají, že bolševismus je ve svých cílech pravý:
„Ale Ježíš si je zavolal a řekl: „Víte, že vládcové panují nad národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svou duši jako výkupné za mnohé.“ Matouš 20:25-28
Ale historicky zformované křesťanství, včetně „pravoslaví“ v Rusku, nahrazuje Boží přikázání (Matouš, 20:25-281) tradicemi „církevních otců“, ospravedlňuje moc císařů, knížat a velmožů a není vnímavé k varováním Evangelia o nahrazení slova Božího tradicemi otců: Matouš 15:1-112. V důsledku toho jsou církve jména Kristova od Boha dále, než ÚV KSSS od komunismu.
O tomtéž je v Koránu, ale jinými slovy:
„Řekni: „Ó majitelé písma! Přicházejte ke slovu, stejnému pro nás i pro vás, abychom se neklaněli nikomu kromě Boha, a nepřidávali mu pomocníky, a aby si jedni z nás nedělali pány z druhých, kromě Boha.“ (Korán 3:57). „A nechť je mezi vámi společenství, které vyzývá k dobru, přikazuje chvályhodné a zdržuje od nechvályhodného. To jsou šťastlivci!“ (Korán 3:100)
A v podobě světské literatury jedno z nejlepších vyjádření přesvědčení o uskutečnitelnosti bolševického ideálu života lidí bez parazitismu, tím více bez organizovaného systémového parazitismu menšiny na většině, nacházíme u M.J.Lermontova:
Kdyby nás v pokornosti neznalosti
Stvořitel odsoudil žít,
Nesplnitelné tužby
By v naši duši nevložil,
Nedovolil by usilovat
O to, co se nemá stát,
Nedovolil by hledat
V sobě i ve světě dokonalost,
Pokud bychom nebyli dlužni
Věčnou blaženost poznat.
Pokračování je podmíněno nemožností dát v hranicích biblické kultury odpověď na otázku „jak to uvést do života na Zemi?“:
(nedaří se přeložit, pozn. překl.)
Но чувство есть у нас святое,
Надежда, бог грядущих дней, —
Она в душе, где всё земное,
Живёт наперекор страстей;
Она залог, что есть поныне
На небе иль в другой пустыне
Такое место, где любовь
Предстанет нам, как ангел нежный,
И где тоски её мятежной
Душа узнать не может вновь.
Přesto nezávisle na námitkách, podobným námitkám bulgagovského Piláta, jsou lidé, kterými v průběhu celé historie hýbala víra a přesvědčení o uskutečnitelnosti na Zemi, a ne někde v posmrtném ráji, ideálu života společnosti bez parasitismu – ideálu stejně tak skutečně křesťanského, skutečně muslimského a bolševického.
Realizace toho ideálu vyžaduje určitou kvalitu osobního rozvoje každého člověka a určitou kvalitu rozvoje kultury společnosti.
V.I.Lenin – ne jako marxista, fanaticko-posedle pracující na uzurpování státní moci v jemu neznámých zájmech majitelů marxistického projektu, – ale jako bolševik, usilující o realizaci toho ideálu v životě, chápal, že Rusko v dosažené kvalitě rozvoje kultury a lidí není připraveno k přechodu k socialismu a komunismu. V roce 1905 o tom psal následovně:
„Marxismus nenávratně odhalil fantazie národovců a anarchistů, že je údajně možné například v Rusku minout kapitalistický rozvoj, vyskočit z kapitalismu nebo přeskočit jej nějakým způsobem, kromě cesty třídního boje v rámci toho samého kapitalismu. (...)
…reakční je myšlenka hledat spásu dělnické třídy kdekoliv jinde, kromě dalšího rozvoje kapitalismu.
V takových zemích jako Rusko strádá dělnická třída ani ne tak od kapitalismu, jako z nedostatku rozvoje kapitalismu.“ (V.I.Lenin “Dvě taktiky sociál-demokracie v demokratické revoluci“, Sebrané spisy 5.vydání, sv.11, s.37)
Tj. Lenin předpokládal, že nadcházející revoluce bude buržoazně-demokratická a za ní bude následovat celkem dlouhé období rozvoje kapitalismu, kultury společnosti, lidí na základě buržoazní demokracie. A teprve potom, až si společnost a její ekonomika osvojí možnosti rozvoje, nabízené buržoazní demokracií, přejde k socialismu s cílem zajištění dalšího rozvoje globální civilizace.
Žádné „extremistické“ názory (kromě svržení carismu cestou síly a likvidace stavově-kastového zřízení) V.I.Leninovi a bolševikům do r. 1917 nebyly vlastní. Byly jim připsány zpětně po roce 1985 záměrnými pomluvami i neznalostí grafomanů, kteří nepovažovali za nutné seznámit se s historickými fakty.
Ale toto pro mnohé neočekávané odhalení vede k otázce: Odkud se vzal extremismus, jehož autorství bylo následně připsáno bolševikům?
Odpověd je prostá: extremismus pramení od Parvuse a L.D.“Trockého“ - kurátorů marxismu v Rusku od biblického politického esoterismu. Přibližně v té době, kdy Lenin vydal „Dvě taktiky...“, se L.D.“Trocký“ držel zcela jiných pohledů. V práci „Výsledky a perspektivy. Hybné síly revoluce“ vydané v r.1906 a znovu v r.1919 psal:
„Ruská revoluce vytváří z našeho pohledu takové podmínky, při kterých moc může přejít (při vítězství revoluce – musí) do rukou proletariátu, předtím než politici buržoazního liberalismu dostanou možnost v plné míře rozvinout svého státního génia...“ (L.D.Trocký. Sborník „K historii ruské revoluce“ pod redakcí N.A.Vaseckého, Moskva „Politizdat“ 1990, str 95).
Ale pokud V.I.Lenin v „Dvou taktikách...“ vyjadřuje svůj názor, vycházeje z marxistické teorie přirozeně-historické změny společensko-ekonomických formací v míře rozvoje kultury a ekonomiky společnosti, pak L.D.Trocký píše o nadcházejícím osudu Ruska jako „prorok“ budoucí historie, pro kterého je marxismus jen forma veřejného vyjádření nějakého smyslu, nemajícího žádný vztah k exoterickému marxismu pro všechny.
O něco dále L.D.“Trocký“ pokračuje v osvětlení tehdy ještě politických perspektiv (komentáře v závorkách jsou naše):
„Ruská revoluce nedává a ještě dlouho nedá vzniknout jakémukoli buržoazně-konstitučnímu pořádku, který by mohl vyřešit nejprimitivnější úkoly demokracie. Co se týká reformátorů-byrokratů ve stylu Witte nebo Stolypina, pak všechna jejich „osvícená“ úsilí jsou negována jejich vlastním bojem o existenci. V důsledku toho osud nejelementárnějších revolučních zájmů rolnictva, jako třídy, je spojen s osudem revoluce, to znamená s osudem proletariátu. Proletariát u moci znamená pro rolnictvo třídu-osvoboditele“ (str. 97)
„Ale možná samotné rolnictvo vytěsní proletariát a zaujme jeho místo? To je nemožné. Veškerá historická zkušenost protestuje proti takovému předpokladu. Dokazuje, že rolnictvo je zcela neschopné samostatného politického boje.“ (str. 98)
„Z řečeného je jasné, jak se díváme na myšlenku „diktatury proletariátu a rolnictva“. Podstata není v tom, máme-li to principálně za přípustné, zda „chceme nebo nechceme“ takovou formu politické kooperace. My ji máme za principiálně neuskutečnitelnou – minimálně v přímém smyslu.
A skutečně. Koalice takového druhu předpokládá, že buďto jedna z existujících buržoazních stran získá rolnictvo, nebo rolnictvo vytvoří svou samostatnou stranu. Ani jedno ani druhé, jak jsme se pokusili ukázat není možné.“ (str. 99)
„Každý nový den bude prohlubovat politiku proletariátu u moci a stále více určovat její třídní charakter. Spolu s tím se bude rušit revoluční spojení mezi proletariátem a národem, třídní rozdělení rolnictva vystoupí v politické formě, antagonismus mezi jednotlivými částmi se bude samourčovat a z celkově demokratického se stane třídním.
Pokud absence zformované buržoazně-individualistické tradice a antiproletářských předsudků u rolnictva a inteligence i pomůže proletariátu dostat se k moci, pak, z druhé strany, musíme vzít v úvahu, že tato absence předsudků se opírá ne o politické uvědomění, ale o politické barbarství, o sociální neforemnost, primitivnost, bezcharakternost. (...)
Proletariát bude nucen přenést třídní boj na vesnici a takovým způsobem narušit tu jednotu zájmů, která nepochybně existuje u všeho rolnictva, ale v relativně úzké oblasti. Proletariát bude muset hned zkraje svého panování hledat opory v konfrontaci vesnické chudoby vesnickým boháčům, zemědělského proletariátu – zemědělské buržoazii“ (str. 100).
„Takovým způsobem, čím jednoznačnější a rozhodnější bude politika proletariátu u moci, tím užší bude mít pod sebou základnu, tím horší bude půda pod jeho nohama. Vše to je krajně pravděpodobné, dokonce nevyhnutelné (...)
Dvě hlavní části proletářské politiky se střetnou s odporem ze strany jeho spojenců: je to kolektivismus a internacionalismus.
Představovat si věc tak, že sociál-demokracie vchází do Dočasné vlády, vede ji v období revolučně-demokratických reforem, hájí jejich nejradikálnější charakter a opírá se přitom o organizovaný proletariát, a poté, co je demokratický program vyplněn, sociál-demokracie vychází z jí postavené budovy, ustupuje místo buržoazním stranám, a sama přechází do opozice a takovým způsobem odkrývá epochu parlamentní politiky, - představovat si věc tak by znamenalo, kompromitovat samotnou myšlenku dělnické vlády, a ne proto, že je to „principiálně“ nepřípustné – taková abstraktní formulace otázky je zbavena obsahu, - ale proto, že je to naprosto nereálné, je to utopismus nejhrubšího zrna.
Rozdělení našeho programu na minimální a maximální má hluboký principiální význam za té podmínky, že se moc nachází v rukou buržoazie. Právě tento fakt – příslušnost moci buržoazii – vyhání z našeho minimálního programu všechny požadavky, které jsou neslučitelné s privátním vlastnictvím výrobních prostředků. Tyto požadavky tvoří obsah socialistické revoluce, a jejich předpokladem je diktatura proletariátu.
Ale jakmile se moc nachází v rukou revoluční vlády se socialistickou většinou, pak v tom okamžiku rozdíl mezi minimálním a maximálním programem ztrácí praktický smysl. Udržet se v rámci tohoto rozdělení proletářská vláda nemůže.“ (str 101, 102).
Dále „Trocký“ píše, že dělnická vláda, prováděje politiku v zájmech dělnictva (to je nemožné bez změny struktury spektra výroby a spotřeby produkce), se nevyhnutelně setká s odporem fabrikantů, nespokojených s politikou, v nejrůznější formě. Vláda bude mít dvě cesty: buďto „hrát roli „neangažovaného“ prostředníka buržoazní demokracii“ a jít v ústrety kapitalistům, nebo „expropriace fabrik a zavedení v nich státní nebo komunální výroby“, tj. jít cestou potlačení sabotáže soukromých vlastníků. To se týká i zemědělské oblasti: v případě sabotáže soukromými vlastníky - „organizace kolektivní výroby pod komunální kontrolou nebo přímou státní“. Ale to je cesta vybudování ekonomiky socialismu cestou represí společnosti, bez fáze dlouhého kapitalistického rozvoje.
„To vše zcela jasně ukazuje, že sociál-demokracie nemůže vstoupit do revoluční vlády,@kk pokud dá předem proletariátu závazek v ničem neustupovat z minimálního programu a buržoazii slib nepřekračovat. Takový dvoustranný závazek by byl zcela nesplnitelný. Vstupujíc do vlády ne jako bezmocné rukojmí, ale jako řídící síla, představitelé proletariátu tím samým stírají hranici mezi minimálním a maximálním programem, to jest vynášejí na pořad dne kolektivizmus. To, v jakém bodě bude proletariát v tom směru zastaven, závisí na poměru sil, ale nijak ne na počátečních záměrech proletariátu.
Z tohoto důvodu nemůže být řeč o nějaké zvláštní formě proletářské diktatury v buržoazní revoluci, o demokratické diktatuře proletariátu (nebo proletariátu a rolnictva). Dělnická třída nemůže zabezpečit demokratický charakter své diktatury, aniž by překročila hranice svého demokratického programu. Jakékoliv iluze na to téma by byly zhoubné. (...)
Jakmile strana (ve jménu – naše upřesnění) proletariátu uchopí moc, bude za ní bojovat do konce (včetně i proti proletariátu a komukoliv jinému, pokud někdo projeví neloajálnost její moci: - naše doplnění při citování)“ (str.104)
„Politické panování proletariátu je neslučitelné s jeho ekonomickým otroctvím. Ať už by se proletariát ocitl u moci pod jakýmkoliv znamením, bude nucen vkročit na cestu socialistické politiky“ (str. 105)
To je extremismus, ale ne bolševický, nýbrž marxistickou-internacistický.
Výše uvedené útržky z práce L.D.“Trockého“ z r.1906 ukazují, že toho kdo stál za ním, nezajímal přechod k socialismu v zájmu osvobození pracujících mas od parazitismu na jejich práci a životě ze strany „elitarizované“ buržoazní menšiny Ruska, ale rychlá likvidace kapitalismu a historicky zformované státnosti Ruska v nějakých svých – otevřeně neohlášených – zájmech. Vítězství revoluce v Rusku se mělo stát prologem k likvidaci historicky zformovaného kapitalismu v globálních měřítkách a zavedení v globálních měřítkách tvrdé židovsko-zednářské fašistické diktatury pod rouškou celonárodního socialismu, jak to i předpokládala teorie „permanentní revoluce“.
1 Ale Ježíš si je zavolal a řekl: „Víte, že vládcové panují nad národy a velicí je utlačují.
Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem;
a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem.
Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“
2 Tehdy přišli k Ježíšovi z Jeruzaléma farizeové a zákoníci a řekli:
„Proč tvoji učedníci porušují tradici otců? Vždyť si před jídlem neomývají ruce!“
On jim odpověděl: „A proč vy přestupujete přikázání Boží kvůli své tradici?
Vždyť Bůh řekl: ‚Cti otce i matku‘ a ‚kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí.‘
Vy však učíte: Kdo řekne otci nebo matce: ‚To, čím bych ti měl pomoci, je obětní dar,‘
ten již to nemusí dát svému otci nebo matce. A tak jste svou tradicí zrušili slovo Boží.
Pokrytci, dobře prorokoval o vás Izaiáš, když řekl:
Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne;
marně mě uctívají, neboť učí naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.‘“
Svolal zástup a řekl: „Slyšte a rozumějte:
Ne co vchází do úst, znesvěcuje člověka, ale co z úst vychází, to člověka znesvěcuje.“
Tu přišli učedníci a řekli mu: „Víš, že se farizeové urazili, když slyšeli to slovo?“
Ale on jim odpověděl: „Každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vykořeněna.
Nechte je: slepí vedou slepé. A když vede slepý slepého, oba spadnou do jámy.“
Informační báze KSB