2.1.2016
V obou variantách by kurátoři projektu neměli důvod zabývat se kultem Stalinovy osobnosti.
V zakamuflované podobě se Stalinovi podařilo jak vyřknout smrtelný rozsudek marxismu, tak ho publikovat, a brožury „Ekonomických problémů socialismu v SSSR“ se ještě za života Stalina rozšířily po zemi a zabydlely se v domácích knihovnách, kde nabyly status nevyhubitelné miny pod marxismem a biblickým projektem zotročení všech a všeho, která nevyhnutelně vykoná svou práci. Protivníci bolševismu dlouze a tupě přemýšleli, takže se jim publikování odkazu budoucím pokolením bolševiků od J.V.Stalina nepovedlo zabránit.
Se zveřejněním „Ekonomických problémů socialismu v SSSR“ kurátoři zednářstva pochopili, že J.V.Stalin není zednářský agent v bolševické straně, ale skutečný bolševik, který zasadil nenapravitelný úder marxistickému projektu likvidace kapitalismu a jeho zaměnění internacistickým fašismem v ekonomických formách socialismu v globálním měřítku. Ale bylo už pozdě podnikat jakékoli kroky na záchranu marxismu.
Bolševismus a odpadlictví od „společného“ díla zednářství, podkopání systému moci na základě kultu osobnosti a vzájemného souladu páru „esoterismus-exoterismus“ Stalinovi odpustit nemohli, a proto museli podniknout nějaké kroky pro záchranu nebo modifikaci biblického projektu zotročení všech.
Tak se 20. sjezd stal nejen opožděnou mstou kurátorů biblického projektu zotročení všech vůči J.V.Stalinovi, který odešel na onen svět, v důvěře jemuž se spletli v roce 1923, ale i pokusem pokud ne vykořenit bolševismus navždy, pak zastavit svébytný rozvoj jeho chápání světa na nějakou pokud možno co nejdelší dobu, dostatečnou na to, aby nahradili marxistický projekt, zlikvidovaný Stalinem, nějakým novým projektem: problémy, které kapitalismus vytvořil biblické civilizaci, je přeci jen třeba řešit...
Zednářstvo je svým účelem, nezávisle na veřejných deklaracích typu „všichni lidé jsou bratři“, systémem kanalizace aktivity nositelů ducha mocichtivosti a kariérismu, dovolující určité části mocichtivých a kariéristů (z řad lidí, přítomných ve společnosti a uznaných užitečnými pro biblický projekt globalizace) uspokojit jejich ambice při podpoře systému na úkor zbytku společnosti, a často i k jeho přímé škodě.
Ti, kdož nejsou podporovaní systémem, a tím spíše potlačováni jím, jsou odsouzeni být „smolaři“, pokud jejich mravy a cíle nejsou takové, aby získali přímou podporu a ochranu Shora.
Díky těmto okolnostem/vlastnostem biblického projektu zotročení všech a zednářstva, jako nástroje jeho realizace, zednářstvo je nejen jednoduše „elitární“, ale extremisticky „elitární“, ačkoli jeho „elitární“ extremismus během klidných historických období z větší části nenese odstrašující-teroristický charakter ve vztahu k masám obyvatel, jejichž životy zednářstvo a jeho kurátoři vládnou a na nichž parazitují.
Pokud se vyjádříme v co nejkratší formě, pak:
Ideál kurátorů biblického projektu a jim podřízené „věrchušky“ zednářstva je parazitismus menšiny na práci a životě většiny, organizovaný v sociálně bezkonfliktních a biosférně bezpečných formách.
Existence kapitalismu euro-amerického typu během několika století na základě realizace v životě idejí individualismu a liberalismu tomu ideálu neodpovídala ani v 19. století, ani později; a neodpovídá ani nyní ze třech důvodů:
• PRVNÍ; Sociálních blah (z nichž hlavní je správná výchova a životu adekvátní vzdělání) zbavená většina obyvatel, k polovině 19. století pracující ve sféře materiální výroby, byla velmi nespokojená s kvalitou svého života a proto v sobě nesla potenciál vzpoury – beZsmyslné a beZmilosrdné, jako je každá vzpoura, nejen ruská.
• DRUHÁ. Rozvoj systému sociálního zabezpečení v podmínkách kapitalismu a panování liberálně-buržoazní kultury, jak ukazuje zkušenost rozvinutých zemí, včetně USA, vede k narůstání potenciálně kriminogenních mas různorodého lumpenu ve struktuře společnosti , což je potenciálně nebezpečné pro systém;
• TŘETÍ. Likvidace stavově-kastového uspořádání, překážejícího biblické globalizaci v důsledku nároků národní aristokracie na samovládu, se zavedením kapitalismu otevřela cestu závodům ve spotřebě individualistů podle schopností, což nevyhnutelně vedlo a vede k tomu, že masy individualistů-liberálů ve slepotě a nezodpovědnosti „sežerou planetu“ a zlikvidují současnou biosféru, čímž ukončí současnou globální civilizaci.
Ty příčiny jsou neodstranitelné při zachování liberálně-buržoazního kapitalismu, v důsledku čehož je ten systém v jeho historicky zformované podobě defektní.
V tom je podstata tohoto objektivního jevu, který v marxismu získal pojmenování „obecná krize kapitalismu“, a který představuje fakticky ne obecnou krizi kapitalismu, ale jeden z hlavních problémů v životě současné globální civilizace.
V 19. století předpokládali, že budou ten problém řešit s pomocí marxismu.
Prostřednictvím propagandy marxismu skrze zednářskou periferii kurátoři biblického projektu ve druhé polovině 19. století zavedli do kultury kapitalistických a polofeudálních zemí (mezi něž patřila i Ruská říše) myšlenku socialismu jako společenského uspořádání, garantujícího sociální rovnováhu všech pracujících, tj. většiny, činné mimo oblasti řízení; a s přechodem k vyššímu stádiu socialismu – komunismu – svobodu a rovnoprávnost všech členů společnosti bez výjimky.
Přirozeně že mezi utlačovanou a chudou většinou, vláčící svou existenci v útrobách měst, a mezi vesnickou chudinou ty myšlenky nacházely rezonanci a odezvu.
Ale vedle toho obsahové zvláštnosti marxismu, o nichž bylo řečeno výše (neadekvátnost jeho filozofie v otázkách řízení, metrologická neadekvátnost jeho politické ekonomie a totální antinárodnost pod rouškou internacionalismu), zachovávaly reálnou moc nad většinou v rukou kurátorů biblického projektu globalizace a jejich periferie.
Takovými byly předpoklady k marxistickým revolucím v Rusku a dalších zemích.
Ale cestu revoluci a jejímu úspěchu přesto odkrývala vládnoucí „elita“ každé země svou neschopností k včasné identifikaci a řešení problémů jak v životě své společnosti, tak v aspektu globální politiky. Při pohledu na postup marxistického projektu do života je třeba přiznat, že v organizaci problémů a neschopnosti „elity“ je řešit, přijímaly aktivní účast jiné – nemarxistické větve toho samého zednářstva.
Po završení občanské války se marxistická větev zednářstva legalizovala v SSSR nejen jednoduše v řadách vládnoucí strany – VKS(b), ale i v sestavě stranického aktiva; instituty státní moci v SSSR byly také vybudovány v souladu s kánony architektury zednářských lóží. Také nelze zapomínat, že stanovení sovětské moci v r. 1917 a během občanské války mělo dvojaký charakter:
• Z jedné strany – Sověty (lidové rady) jako orgány místní moci byly zakládány samotnými lidmi, patřícími k různým politickým stranám a nestraníky. Tj. „zdola“ probíhalo stanovování a formování státnosti Sovětské moci jako celonárodní přímé a operativní demokracie – samoděržaví národa.
• Z druhé strany, od začátku zazednářené vedení marxistické strany RSDSP(b) – RKS(b) - VKS(b) formovalo Sověty vyšších úrovní státní moci a plnilo je, maje za cíl podřízení nižších Sovětů marxistickému projektu i sobě osobně, po dobrém nebo po zlém, pravdami i nepravdami. Tj. shora běželo formování státnosti Sovětské moci jako zednářské diktatury, realizované ve formách demokracie a prováděné nepřímo skrz jedinou vládnoucí stranu, prezentovanou v roli předvoje všeho lidu.
Konflikt těch dvou procesů byl nevyhnutelný.
Jedním z jeho nejhlasitějších ranných projevů bylo Kronštadské povstání (organizované a vyprovokované ne bez účasti G.“Zinovjeva“). Heslo Kronštadského povstání bylo „Za Sověty bez komunistů!“ - v našem chápání, s ohledem na všechny nyní známé faktory ve své podstatě znamenalo: „Za Sovětskou celonárodní moc, svobodnou od zednářstva!“ Ale v té době to nemohlo být realizováno v politické praxi kvůli nepřipravenosti národních mas k dělání globální politiky v důsledku jejich krajně nízké úrovně vzdělání a neadekvátního chápání světa.
Takové byly okolnosti, které nechápali mnozí v okamžiku, kdy J.V.Stalin odpověděl na pozdravy pracujících železničních dílen z Tiflisu. Většina je nezná a nechápe ani dnes.
6.4. Bolševismus a marxismus
Především je nutné vyjasnit si terminologii.
Bolševismus, jak učí historie KSSS, vznikl v r. 1903 na II. sjezdu RSDSP. Jak tvrdili jeho protivníci, bolševici do r. 1917 nikdy nereprezentovali sami skutečnou většinu členů strany, a proto oponenti bolševiků v té době vždy namítali proti jejich vlastnímu pojmenování. Ale takový názor pramenil z nechápání podstaty bolševismu menševiky různých druhů.
Bolševismus není ruská varianta marxismu a není to stranická příslušnost. A už naprosto nesmyslný je obrat „židovský bolševismus“, použitý Hitlerem v Mein Kampf, protože bolševismus je projev ducha Ruské civilizace, a židovstvo celkově v biblické kultuře je zvláštní kastou otroků, jejichž určení je zotročovat jiné, kvůli čemuž se jedná o parazitickou menšinu. A málokdo z židů během celé historie se ukazoval schopným kompletně se osvobodit z tohoto egyptského zajetí, které ve své psychice roznášejí po celém světě a do kterého zavlékají všechny národy, do jejichž života pronikají židovské diaspory.
Bolševismus existoval před marxismem, existoval v ruském marxismu, nějak existuje i nyní a bude existovat i v budoucnosti.
Jak prohlašovali sami bolševici-členové marxistické strany RSDSP(b), právě oni vyjadřovali v politice strategické zájmy pracující většiny obyvatel mnohonárodnostního Ruska, v důsledku čehož jen oni měli právo nazývat se bolševiky. Nezávisle na tom, nakolik bezchybně bolševici vyjadřovali strategické zájmy pracující většiny v teorii a praktické politice, a nakolik si sama pracující většina uvědomovala své strategické zájmy, podstata bolševismu nespočívá v početní převaze stoupenců nějakých myšlenek nad stoupenci jiných myšlenek a nemyslícím davem, ale v následujícím:
V upřímném usilování vyjádřit a uvést do života dlouhodobé strategické zájmy pracující většiny, přející si, aby nikdo neparazitoval na její práci a životě. Jinými sloby, historicky reálně v každé epoše spočívá podstata bolševismu v aktivní podpoře přechodného procesu k mnohonárodnostní lidskosti Země budoucí éry od historicky zformovaného toho či onoho davo-“elitarismu“ jako způsobu realizace parazitického panování menšiny nad pracující většinou.
Dav podle definice Belinského je: „množina lidí, žijící podle tradic a myslících podle autorit“ (v definici Puškina: „národ nemyslící“), tj. dav je množina jedinců, žijících bez svědomí a ve své podstatě bez myšlení-automaticky nebo pod řízením jeho chování vnějším subjektem. V takovém chápání je „elita“ také dav, jen informovanější a nakrmenější.
Menševismus představuje opak bolševismu, protože objektivně vyjadřuje usilování k parazitismu na práci a životě prostých lidí (tj. většiny) těch menšin, které disponují „elitárním“ statusem nebo o něj usilují.
Bolševismus, na rozdíl od zednářstva, strukturujícího a realizujícího mocensko-parazitické cíle „elitární“ menšiny, není „elitární“, nýbrž celonárodní. Marxismus, kvůli neadekvátnosti jeho filozofie a politické ekonomie, je při jeho totální antinárodnosti exoterická ideologie menševismu.
Proto skutečnými marxisty ve straně během celé její historie byli právě menševici různého druhu. Ale zároveň byl marxismus i lexikální obálkou vyjádření bolševismu od okamžiku vzniku RSDSP do roku 1987, kdy si nové pokolení bolševiků položilo otázku: „Je marxismus naše zbraň, nebo ideová zbraň proti nám, svého druhu trojský kůň, kterého jsme zdědili?“
Chápání rozdílu zednářského „elitárního“ menševismu a celonárodního bolševismu při společném terminologickém aparátu jich obou, při společných organizačních formách v rámci jedné a téže strany, to je další faktor, který je nutné si uvědomovat pro adekvátní chápání epochy Stalina.
Přitom je také třeba chápat, že v té době drtivá většina členů strany, nemluvě už o milionech nestraníků, neměla nejmenší podezření o tom, že zednářstvo, marxismus, bolševismus – to jsou tři „rozdíly“, tj. tři různé podstaty: zednářství ve vědomí většiny buď vůbec neexistovalo, nebo bylo prázdným slovem, a bolševismus byl ztotožňován se skutečným marxismem.
Ale to určovalo i vnímání vůdců strany a státu (L.D.“Trockého“, V.I.Lenina, J.V.Stalina a dalších) prostými straníky i nestraníky, v důsledku čehož byly jejich různé postoje a roztržky vnímány ne jako systémové, podmíněné principy různých mravně-etických systémů, ale jako osobní.
Přitom L.D.Bronštejn byl jak skutečným marxistou, tak i nositelem nějakého esoterismu. V.I.Lenin byl marxistou, soudě podle některých jeho výroků v jeho pracích, nezasvěceným do toho esoterismu, do kterého byl zasvěcen Bronštejn. Přitom Lenin během všech let své stranické činnosti měl sklony k bolševismu, což bylo doprovázeno deformací marxismu z jeho strany ve formě osvětlování některých otázek v jeho pracích, o kterých skuteční marxisté raději mlčeli. A toto regulérní odpadlictví V.I.Lenina od marxismu vyvolávalo námitky a dokonce hněv skutečných marxistů. J.V.Stalin byl bolševikem, kterému se v životě povedlo vejít v marxistické hnutí a použít marxismus ke svému bolševickému vnímání světa; povedlo se mu stát se učněm živého klasika ruského marxismu V.I.Lenina a dále tvůrčím způsobem „rozvíjet“ marxismus, což i udělal – až do plného odmítání jeho vědecké adekvátnosti v práci „Ekonomické problémy socialismu v SSSR“.
Informační báze KSB