30.12.2015
6.3. Marxismus jako nástroj zotročování
Ke konci svého života J.V.Stalin vynesl smrtelný rozsudek marxistické doktríně. V jeho poslední ve své době masově vydané práci „Ekonomické problémy socialismu v SSSR“ - rukověti pro bolševiky budoucích pokolení – jsou tato slova:
„...naše výroba se zásadním způsobem odlišuje od výroby při kapitalismu“ (str.18)
To skutečně bylo tak, protože daňově-dotační mechanismus byl namířen na snižování cen v míře růstu produktivity. Stalin pokračuje:
„Kromě toho, myslím že je nutné odmítnout i některé další pojmy, vzaté z Marxova „Kapitálu“, … uměle přilepené k našim socialistickým vztahům. Mám na mysli například takové pojmy jako „nutná práce“ a „nadpráce“, „nutný produkt“ a „nadprodukt“, „nutná“ a „dodatečná“ pracovní doba. (...)
Myslím, že naši ekonomové musí skoncovat s tím rozporem mezi starými pojmy a novou situací v naší socialistické zemi, tím že zamění staré pojmy novými, odpovídajícími nové situaci.
Mohl jsme ten rozpor trpět do určité doby, ale nyní přišel čas, kdy nakonec musíme ten rozpor odstranit.“ (str.18,19)
Pokud se z politekonomie marxismu odstraní Stalinem zmíněné pojmy, pak z ní nic nezůstane, se všemi důsledky pramenícími pro marxismus.
Spolu s „dodatečným produktem“ a dalším zmizí i kouřová clona „dodatečné ceny“, která údajně existuje a kterou si vykořisťovatel přisvojuje, ale kterou Stalin neuvedl jmenovitě.
Uvedeným fragmentem své práce Stalin ukázal přímo na metrologickou nekonzistenci marxistické politické ekonomie: všechny jím vyjmenované prvotní kategorie jsou nerozlišitelné v procesu praktické hospodářské činnosti. V důsledku toho se objektivně nedají měřit v procesu hospodářské činnosti. Proto nemohou být součástí praktického účetnictví ani na úrovni podniku, ani na úrovni státního plánování a regulace. V důsledku toho není na jejich základě možná ani analýza minulé činnosti, ani prognóza a plánování.
To znamená, že marxistická politická ekonomie je společensky škodlivá, protože její propaganda deformuje představy lidí o průběhu procesů výroby ve společnosti a jejich řízení.
Ale jak tvrdí marxisté (a o čem jsou mnozí z nich upřímně přesvědčeni), marxistická politekonomie je výsledek aplikace dialekticko-materialistické filosofie k poznání výrobně-spotřebních vztahů ve společnosti.
Avšak pokud je výsledek špatný, pak poté, co si to společnost uvědomí:
Nevyhnutelně vyvstane otázka o revizi dialekticko-materialistické filosofie „mraksismu“, její teorie poznávání a praxe její aplikace ke zkoumání nejrůznějších jevů v životě přírody a společnosti.
V důsledku revize takového druhu se nevyhnutelně objeví nějaká jiná filosofie, obsahující kvalitativně jinou teorii poznání, která při upřímném přístupu k záležitosti revize a poznání nevyhnutelně bude efektivnějším prostředkem poznání života a ochrany psychiky jedince i společnosti před všemožnými nesmysly a zlými úmysly.
Pokud to chápeme a charakterizujeme marxismus jako celek, pak dostaneme následující:
• Hlavní otázka jeho filosofie „Co je prvotní: hmota nebo vědomí?“ odvádí stoupence té filosofie od podstaty hlavní otázky o způsobech realizace mnohovariantní prognostiky budoucnosti a volby nejlepší varianty pro realizaci v praxi. Proto pod nadvládou marxistické filosofie není možný rozvoj teorie řízení, a jako důsledek – v otázkách řízení gramotná samoorganizace společnosti při identifikaci a vyřešení svých problémů.
• Jeho politekonomie je metrologicky neadekvátní, což do ní vylučuje integraci účetních metod (především analytického účetnictví) a metod ekonomické prognostiky a plánování na mikro- i makro-úrovních výrobně-spotřebního systému společnosti. Proto pod nadvládou marxistické politické ekonomie není možný rozvoj ekonomických aplikačních odvětví teorie řízení.
• V důsledku toho „internacionalismus“ marxismu neznamená mír a družbu národů a vzájemnou pomoc a respekt lidí bez rozdílu ras a národností, ale antinárodní – internacistický – fašismus při vedoucí roli židovské diaspory v kultuře a vládě společností, zotročených marxismem.
Při takovém faktickém stavu věcí ve fundamentálních vědeckých discipínách sociologie (filosofie a politické ekonomie), marxismem hlásaná orientace na vybudování komunismu představuje nikoliv osvobození pracující většiny od vykořisťování ze strany menšiny, zneužívající moc a znalosti, ale past na důvěřivce s dobrými úmysly.
Protože na základě filosofie marxismu není možné poznávání, adekvátní životu, a na základě jeho politické ekonomie není možné řízení hospodářské činnosti, pak společnost, přiznávající marxismus v roli adekvátního učení, je odsouzena být rukojmím těch, kdo mu nabízí chápání problémů a cest jejich řešení v terminologických formách marxismu, ale získaných na základě jiné – společnosti skryté – esoterické subkultury poznávání, chápání světa a řízení.
* * *
Ti, kdo připravovali vystoupení N.S.Chruščova, byli profesionálními pracovníky sféry ideologie. Nemohli neznat text této – poslední – práce J.V.Stalina. A to vede k otázkám:
• byli to beznadějní idioti, kteří nepochopili význam toho, co Stalin napsal?
• nebo nebyli idioty a vše pochopili? Ale pak se jedná o šmejdy, kteří za tím účelem, aby zachovali systém zednářsko-fašistického otrokářství, odvedli pozornost lidí od zkoumání problematiky role marxismu v tragédii Ruska a SSSR k jimi vymyšlené problematice kultu osobnosti, kterou navíc představili v neadekvátním chápání.
Ale nezávisle na tom, zda byli autoři Chruščovovy zprávy beznadějnými idioty nebo lumpy, jeho zpráva na 20. sjezdu celkově sehrála v historii právě tuto roli: zbrzdila o 30 let přehodnocení politické role marxismu a identifikace algoritmiky zotročení společnosti na jeho základě.
Ačkoliv po publikaci Chruščovovy zprávy na Západě, spolu s autoritou SSSR spadla i popularita idejí komunismu mezi inteligencí, v důsledku čehož komunistické strany kapitalistických států, především nejrozvinutějších, začaly ztrácet členy. Ale ten proces se nedotkl mládeže, jejíž určitá část v důsledku psychologických osobitostí myslí velmi kriticky a radikálně-nihilisticky ve vztahu k jimi zděděnému„odkazu předků“.
V kapitalistických a rozvojových zemích se ten radikalismus projevoval rozhodným odmítáním historicky zformovaného kapitalismu mládeží.
V SSSR 20. sjezd uspokojil velkou část nihilistických potřeb mládeže tohoto druhu, a proto první roky po 20. sjezdu byly charakterizovány nadějemi mladých pokolení na návrat života země k takzvaným „leninským normám“. Ve své podstatě to bylo obnovení marxisticko-trockistických romantických iluzí na základě nesmyslného emocionálního vybuzení.
Avšak protože marxisté-trockisté druhého a třetího pokolení v SSSR, na rozdíl od svých vrstevníků v kapitalistických a rozvojových zemích, měli větší sklony k „handlu“ a bardovsko-pěvecké tvorbě, a ne k fanaticky-posedlému tlačení svých přesvědčení do politické praxe, globální neotrockistické obrození marxismu na konci 50. let a začátku 60. let se nekonalo, ačkoliv globální revoluční situace se v tomto období pěstovala záměrně.
Kuba, revoluční partyzánské války Che Guevary, „karibská krize“ (jedna nejvýraznějších událostí v tomto scénáři globální politiky), financování „bratrských stran“ po celém světě z rozpočtu SSSR, které se prudce zvýšilo za Chruščova a trvalo do krachu státnosti SSSR, - leží v tomto scénáři nové světové marxistické revoluce. Hnutí Hippies, studentské bouře ve Francii v roce 1967, „rudé brigády“ v Itálii, prezident Allende v Chile, to všechno jsou opožděné projevy tohoto scénáře, které proběhly bez globálních následků v mnohém díky sklonům představitelů neotrockistů v SSSR a odstranění N.S.Chruščova ze všech pozic lokálně-státně (a ne globálně) „myslícími“ byrokraty v roce 1964.
V důsledku této politické neakceschopnosti neotrockistů v SSSR - „romantiků“ - 60-tníků, 20. sjezd prodloužil epochu zednářsko-fašistického biblického otrokářství v globálních měřítkách ve formě kapitalismu. To vyvolalo opojení iluzemi a uspokojenost a sebevědomí představitelů liberálně-buržoazní části politického spektra nepodloženou reálnými životními okolnostmi.
* *
*
Při všech těch okolnostech se marxismus během 20. století desítky let kultivoval ve společnostech mnohých zemí jako Pravda, zjevená lidstvu génii: Marxem, Engelsem a rozvíjená a prodloužená Leninem, Stalinem. Tj. marxismus byl oficiálním exoterickým učením, jehož účelem bylo skrýt před vědomím lidí moc, realizovanou ve vztahu k nim na základě nějakého jiného, esoterického učení. V socialistických státech to bylo bezalternativně kultovní učení, a v kapitalistických státech se kultivuje dodnes jako jedna z alternativ tam panující historicky zformované liberálně-buržoazní ideologie.
Pokud by Stalin o tom všem pověděl přímo, pak předtím, než by se uvědomění těch faktů stalo normou ve společnosti a vyvolalo by politické následky, by na příkaz kurátorů biblického projektu globalizace, zahrnujícího nějaký souhrn marxistického exoterismu a nějakého esoterismu, zabili Stalina okamžitě, načež by předali zapomnění sám fakt jeho vystoupení proti marxismu podobně tomu, jak předali zapomnění fakt, že na plénu ÚV po skončení 19. sjezdu prosil osvobodit ho od vedení KSSS. Pokud by o tom napsal přímo, pak ho mohli zavraždit nebo odstranit do blázince dříve, než by byl text publikován, načež by text publikován nebyl a v lepším případě by byl přiřazen k historii nemoci „vynikajícího hybatele komunistického hnutí, jehož zdraví údajně nalomila přílišná práce pro všeobecné blaho.“ V obou variantách by kurátoři projektu neměli důvod zabývat se kultem Stalinovy osobnosti.
Informační báze KSB