19.11.2013
Hox
Došel jsem postupně k názoru (nejen já, mimochodem, ale budu zde mluvit za sebe), že český jazyk se stal v minulosti terčem informačního útoku určitého druhu, s cílem podměny nebo odstranění pojmů a tím ztížení formování obrazů (tj. duševního modelování) o určitých věcech, s vedlejším cílem ztížení porozumění s okolními národy. Cílem mohla být i záměna významu některých slov o 180%, neboli z pozitivních na negativní a naopak. Jedná se o informační agresi na 1. prioritě, světonázorové, což by mělo zafungovat jako velká červená cedule "pozor - zasluhuje vnímání!" (nikoliv k mému textu, ale k jevu, který se budu snažit trochu popsat.)
Příkladem záměny negativního za pozitivní je v současné době hojně používáné slovo "úžas", "úžasné", i když i v češtině zůstala stopa původního významu ve spojení např. "stát v němém úžasu", což může být sice způsobeno jak pozitivní, tak negativní událostí, ale podle významu slova "úžas" v okolních slovanských jazycích byl původní význam jednoznačný - v tomto případě ekvivalent "stát v němé hrůze". Pokud vycházet z toho, že jazyk je objektivní realita, která v nějaké míře odráží nějaké hlubší zákonitosti (tj. jsou slova, které se pro popis nějakých jevů hodí objektivně více, než jiné, či - pro každý jev existuju nějaké "ideální" slovo ("pra-slovo"), které nejlépe vystihuje podstatu jevu), a dost nasvědčuje tomu, že to tak je, pak záměna negativního za pozitivního ve slově "úžasné" v současné každodenní češtině není triviální záležitost, nad kterou by šlo mávnout rukou, a není zřejmě bez následků (jakkoliv slabých či "časově" vzdálených). Dá se na to dívat i z jiné stránky: naši předkové pravděpodobně tisíce let používali slovo "úžas/úžasné" ve významu "strašné, hrozný, hrůza" atd. Pak někdo zaměnil obrazovou=významovou část slova (či se to stalo kulturním "samo"řízením), a nyní například řekne muž své milované ženě "jsi úžasná!". Na podvědomé či egregoriální úrovni však má "úžas/úžasný" stále původní význam, nemyslím si, že ty tisíce let používání slova v konkrétním smyslu mohou jen tak zmizet, a tak nastává přinejmenším určité pnutí mezi vědomím a podvědomím jak toho, kdo to vyslovil, tak toho, na koho to bylo cíleno. Nevím jak kdo, možná že můj pocit ze slova "úžas/úžasný" je už ovlivněn znalostí jeho významu v jiných jazycích, nicméně osobně z něj mám divný pocit. Podobných slov s přehozeným významem je v češtině více, teď nicméně nemám v hlavě konkrétní seznam. Jedno vlastně ano - "pozor", foneticky stejné slovo znamená v ruštině "ostuda".
(Aktualizace: ohledně pojmu "život" v následujícím odstavci jsem se pravděpodobně spletl a je to zčásti jinak, viz diskuse pod článkem. Díky všem za připomínky a podněty.)
Další kategorii diverze (nazývejme to třeba takto) demonstruje slovo "život". Problém je zde v tom, že v ruštině znamená jak "břicho", tak slovo stejného kořene ("životnoje") znamená "živočich", což je zcela odlišný význam. Náš "život" se rusky řekně "žizň", což připomíná naše "žízeň". Například "živočišný typ psychiky" (jedinec, který je ovládán primárně svými instinkty) se řekne rusky foneticky "životnyj typ psychiky". To vzbuzuje řadu otázek. Například, proč se "život", tedy zásadní pojem se sakrálním přesahem, řekne česky slovem, které má v ruštině význam "břicho" a spojitost se živočišností. Vzhledem k tomu, že ještě před pár staletími, nemluvě o tisíciletích, "ruština a čeština (téměř) totéž byla" (jak se vyjádřil nejeden dobový vzdělanec), v jednom z jazyků došlo k záměně původního významu=obrazu(ů) daného slova. Nabízí se otázka, kdo a za jakým účelem, případně kdy se to stalo. Slovo je totiž kód, míra, a každé má konkrétní vliv na objektivní realitu, vlastní danému kódu = slovu = míře. Otázka by se dala postavit i takto (předpokládejme zde, že původní význam slova "život" je ten, který se uchoval v ruštině): jaký vliv na český národ / českou společnost má fakt, že slovo, které má spojeno s obrazem "život", odpovídá z hlediska svého kódu/míry obrazu "břicho, živočich"? O tomu, že původní význam slova "život" se uchoval v ruštině, nikoliv češtině, může svědčit například slovo "živůtek", které s životem nic společného přímo nemá, ale s oblastí břicha ano.
Teď k tomu, kde podle mého proběhl hlavní útok: odstranění některých pojmů a slov, které mají vztah objektivní realitě, oblastem pravda-lež, pravda-nepravda, správné-špatné-nesprávné atd. Pokud předpokládat, že čím dále do minulosti, tím si byly slovanské jazyky podobnější (a není důvod o tom pochybovat), člověk nevyhnutně dochází k závěru, že někdo z češtiny doslova "chirurgicky odstranil" jistou kategorii slov, a nechal jen "pravda", "lež", "nepravda", "správné", "špatné", "nesprávné", "dobro", "zlo".
Když se člověk seznámí s ruštinou (nevím, do jaké míry to platí o ostatních jazycích, angličtina je například v tomto směru chudší než slovanské jazyky obecně), zjistí, že ke každému z výše uvedených slov má ruština přesný ekvivalent, a navíc má ještě mnoho slov z dané kategorie, které v češtině jednoduše nemají protějšek. Asi nejmarkatnější je to v případě slova "Istina", ruština zná jak "pravda", tak "istina" (a ještě několik dalších významově podobných), ale nejsou to synonyma - i profesor ruského jazyka by vám asi velmi dlouho vysvětloval, jaký je přesně rozdíl mezi "pravdou" a "istinou" (případně "Istinou" s velkým "I"), hlavní problém totiž nespočívá v tom, že čeština nemá adekvátní slovo, ale hlavně v tom, že nositel českého jazyka nedisponuje většinou adekvátní obrazy v mysli = významy. Na jednoduchém příkladu, je to jako byste stáli před úkolem vystihnout podstatu 10 obrazů (smyslů, významů, pojmů) pomocí 5 obrazů (smyslů, významů) - protože v daném jazyce by jednoduše těch 5 obrazů (=významů) většině rodilých mluvčích chybělo. Je to tak proto, že množinu obrazů, které jedinec do života získá, formuje z velké části rodný jazyk a kultura, získání dalších obrazů nad rámec daného jazyka/kultury, a podvědomí a mysl pracuje v obrazech, nikoliv slovech, už je osobní záležitost (práce) každého jedince (proto se říká, že znalost cizích kultur a jazyků obohacuje, nicméně... záleží i na kvalitě, nejen kvantitě). Odstranění některých pojmů z češtiny je tak informačním útokem na úrovni vnímání a chápání světa (tj. na nejvyšší, 1. prioritě) právě z toho důvodu, že připraví následující generace o skupinu obrazů mysli, ve kterých mohou myslet, modelovat, s-trojit ... svou budoucnost, mimojiné.
"Istina" má v češtině určitý ekvivalent jen jako přídavné jméno: např. spojení "istinný význam" odpovídá "pravý, původní význam". Jako podstatné jméno však čeština "původnost, pravost" sice zná, ale nemají ten význam, který má "istina" v ruštině (kdysi možná byl), nemluvě už o ekvivalentu "Istině", což je pojem mající hlubší smysl, který se projevuje třeba ve spojení "usilovat o přiblížení se k Pravdě".
Vzniká pocit, že v češtině některé objektivní významy=obrazy z této oblasti nejsou vůbec, a zbytek je nějakým způsobem významnově rozmytý, s cílem vše relativizovat a nedat možnost se přesně vyjadřovat a vystihnout určité věci (buď výsledkem kulturního "samo"řízení v minulosti, nebo záměrně informační agrese). Odtud možná plyne národní rys dělat si ze všeho srandu, včetně sebe, což osobně nepokládám jen za plus, je to mince dvou stran.
Ona rozmytost se projevuje například v následujícím: v češtině slovo "pravda" není jednoznačným pojmem (=lexika+význam), v různých kontextech má různé významy, zatímco například ruština má pro každý z těchto významu zvláštní slovo. Například v roli hodnocení jevu/události, ve smyslu toho, zda nějaký popis víceméně odpovídá realitě, můžeme hodnotit (zjednodušeně) - pravda/polopravda/lež. Ale toto hodnocení v sobě nezahrnuje morální aspekt - například adekvátně popsaný projev satanizmu jedince bude mít hodnocení "pravda", což ale nemá nic společného s významem Pravda ze spojení "usilování o přiblížení se Pravdě" (například jakožto celoživotního ideálu). Slova, která se v češtině běžně používají v hodnocení adekvátnosti popisu jevu a jevu samotného, obsahují kořen "prav" (pravda, správnost, pravost, ...), který ale má hlubší, morálně podmíněný význam, který je odražen například v ruském slově "праведник"(pravednik), což se do češtiny překládá jako "svatý, světec" (ale ruštiná má pro "svatý" slovo "svjatoj", další příklad chybějícího pojmu). Jedná se o podvědomé smývání hranice mezi svévolí jedince a objektivní pravdou (Pravdou), ve smyslu předurčení smyslu života, nebo technicky, shody vektoru cílů jedince s vektorem cílů hierarchicky nejvyššího řízení. Přitom se samo nabízí slovo pro tento případ, které "prav" neobsahuje - "věrnost", "věrný popis" namísto "pravdivý popis" atd. Tak je to například v ruštině, kde je běžné používat pojem odvozený od "věrnost, věrný" jako hodnocení pravdy/nepravdy v určitých situacích - "eto verno", což se překládá jako "je to pravda". A tady by mohla následovat logická otázka učiteli ruštiny v české škole: pokud "eto verno" znamená "je to pravda", jak se překládá ruské "eto pravda" a "eto istinno". Ruština zná v této oblasti pojmů více, pro zajímavost: "pravda", "istinna", dále, něco může být uděláno "pravedno", "pravilno", "verno", "istinno", "pravdivo", pokud zůstat na pozitivní straně. Ale vysvětlení jemných nuancí posledních pěti pojmů musím nechat na někom jiném, vědět bude nejspíš pouze rodilý mluvčí.
Informační báze KSB