13.3.2017
6.5. „Socialistický realismus“ jako prostředek překonání moci marxismu
Pokud zkoumáme budování socialismu jako společenského uspořádání (tj. v širším smyslu slova, než definice ekonomické formace), pak v sobě zahrnuje tři vzájemně propojené a navzájem podmíněné procesy:
-
osobnostní rozvoj představitelů aktivních dospělých pokolení, v jehož důsledku by oni, přehodnotíc svůj postoj k životu, postupně vrůstali v budovaný socialismus a stávali by se jeho stoupenci a organickou částí socialistické společnosti, a osvobozovali by se od norem davově-“elitární“ společnosti, které získali v dětství a dospívání a které byly charakteristické pro ty či ony sociální vrstvy nesocialistických společensko-ekonomických formací;
-
rozvoj kultury společnosti celkově a jejích subkultur jako základu a prostředku formování takové mravnosti, etiky a chápání světa budoucích pokolení, aby se ideály pravdověrného soužití (socialismu a komunismu) staly přirozenými životními ideály, a davo-“elitarizmus“, utlačování člověka člověkem, parazitismus na práci a životě druhých by byl v jejich společnosti nemožný ani ve zjevných, ani ve skrytých formách;
-
zavedení (za podpory státních institucí) do hospodářské výrobně-spotřebitelské činnosti technické civilizace principů socialismu (především plánování hospodářství, orientaci na garantované uspokojení demograficky podmíněných potřeb obyvatel v následnosti pokolení).
Ačkoliv nejviditelnější v životě společnosti je třetí bod, priorita významu uvedených procesů je v pořadí uvedeném výše.
Jinými slovy osobnostní rozvoj je to hlavní v socialistickém budování, a protože socialismu v širokém smyslu slova je způsob života společnosti, pak budování socialismu je tím úspěšnější, čím více lidí je aktivních ve svém osobnostním rozvoji v rámci Božího Záměru.
Je to tak proto, že rozvoj kultury znamená objevení se v ní něčeho nového, společensky užitečného v tom smyslu, že to nepodporuje degradačně-parazitické procesy a neponouká lidi k jejich podpoře. Přitom rozvoj kultury představuje obecně dostupné vyjádření osobnostního rozvoje a tvorby představitelů aktivních pokolení v rámci Božího Záměru. A výrobně-spotřební činnost, principy její organizace a prostředky její realizace (včetně výrobně-spotřebních vztahů lidí) – je jedna ze stran rozvoje kultury.
Ve všech mnohonárodnostních i národnostních kulturách, a také v subkulturách těch či oněch společenských skupin je možné vyčlenit tři více či méně rozvinuté směry:
-
konzervativní – objektivně orientovaný na to, aby se v životě budoucích pokolení reprodukoval historicky zformovaný způsob života bez jakýchkoliv novinek nebo změn.
-
nihilistické – vystupující pod sloganem „Vše je špatně! Takto žít nelze!“ ale nenavrhující žádnou alternativu (nebo prostředky k vypracování alternativy a realizaci jejích ideálů);
-
zaměřené na budoucnost – orientované na realizaci v životě v budoucnosti toho či onoho ideálu života lidí a života společnosti v biosféře Země.
Podíl nositelů každého z uvedených směrů ve společnosti a obsah ideí každého z nich určují perspektivy společnosti.
Tak v historii Ruska 19. století byli představitelé vládnoucích vrstev z větší části samolibými nositeli konzervativního směru, nevnímající problémy epochy a potřebu jejich řešení; představitelé více či méně vzdělané mládeže s nestabilní psychikou a emocionálně přebuzení byli představiteli nihilizmu; vákuum orientace na realizaci v budoucnosti svébytného ruského ideálu1 bylo zaplněno marxismem, který v míře svého šíření zatahoval do inter-nacistického revolučního hnutí nihilisty, odpovídaje na jejich nespokojenost s realitou Ruska nabídkou ideálu socializmu a omezuje je v jejich moci nad sebou i společenskými procesy osobitostmi marxistické filozofie, koncepce globálního historického procesu2 a politické ekonomie.
Vedle uvedených hlavních směrů existují ve společnostech i subkultury, které je možné nazvat „reliktními“ směry. Jejich statisticky málo početní nositelé žijí podle hesla „Dříve bylo lépe!“ a politickou aktivitu projevují pod hesly „Vzhůru do minulosti!“ až do bodu, že chtějí budoucnosti vnutit dobu kamennou současné globální civilizace nebo dokonce pořádky Atlantidy, vedoucí k jejímu zániku (na to během celé existence biblické civilizace pracuje židozednářství).
Ve své většině byly kdysi v minulosti všechny dnešní „relikty“ dostatečně rozšířené, ale ztratili své pozice a stali se majetkem menšiny členů společnosti v důsledku dlouhé postupné evoluce kultury celkově nebo v důsledku rychlých změn v životě, probíhajících během revolucí, reforem, dobytí, pomalé integrace do jiných kultur atd. Avšak bylo by nesprávné tvrdit, že relikty jsou plně přežité3. Existují v důsledku chyb společnosti, dopuštěných v minulosti v rozvoji její kultury, a ukazují všemi nebo jen některými svými aspekty škodlivost (neúplnost) a defektnost kultury společnosti a jejích subkultur, které přišly na záměnu těm, které se staly „reliktními“ kulturami a subkulturami.
“Relikty” mizí buď v důsledku toho, že kultura a subkultury panující ve společnosti přejímají z reliktů vše životaschopné, co dříve odmítaly; nebo v důsledku toho, že panující subkultury a kultura celkově v jejich tvůrčím rozvoji lidmi samostatně překonávají objektivní problémy(defekty), které jsou jim vlastní na určitých historických etapách4.
V přechodných obdobích od panování v davově-“elitární“ společnosti jedné kultury k druhé kultuře, předchozí panující kultura ještě nezaujímá postavení „reliktu“, protože jejími nositeli jsou zatím početní představitelé konzervativního směru předchozí panující kultury a mnozí předchozí nihilisté, vystrašení probíhajícími (nebo proběhlými) změnami. Jinými slovy, konzervativní směr kultury epochy, předcházející rychlým změnám v životě davově-“elitární“ společnosti, a zčásti směr nihilistické kultury se s počátkem změn, které probíhají rychle v porovnání s délkou aktivního života, stává retrográdním směrem kultury. Jeho politická aktivita je podmíněna jak obsahem subkultury, která se stala retrográdní, tak i vlivem nositelů jiných subkultur na její nositele. Po završení přechodného období retrográdní směr kultury buďto zcela mizí, když předá vše životaschopné nové kultuře celkově nebo nějaké její vedoucí části, nebo se stává jedním z „reliktů“.
Ale přechodnému období jsou vlastní i své směry „konzervatizmu“ a „nihilizmu“. Konzervatizmus přechodného období, to je činnost pod heslem „cíl je nic, cesta všechno!“, avšak ne vždy prohlašovaným veřejně. Tento směr v kultuře přechodného období podporuje část předchozích nihilistů, a také ti, pro koho „epocha nekonečných změn“ vytváří zákonnou možnost „rýžovat“. Konzervativce přechodného období nezajímá cíl reforem a metody jejich realizace: souhlasí s libovolnými reformami, které neohrožují (podle jejich názoru) jejich osobní prosperitu a bezpečnost a pod rouškou kterých mohou realizovat své kořistné malé a velké aféry. Na rozdíl od nich, nihilisté přechodného období jsou zpravidla upřímní ve svých prohlášeních o přívrženectví cílům reforem, avšak přitom jsou pro ně vždy nepřijatelné cesty a metody dosažení cílů reforem, osoby autorů a vykonavatelů reforem, nebo jsou nuceni hrát roli principiálních kritiků – bojovníků za pravdu – jednoduše v důsledku toho, že nic sami dobře neumí.
Ve své většině konzervativci přechodného období a nihilisté přechodného období vědomě nebo podvědomě mimikrují pod přívržence směru zaměřeného na budoucnost, kteří se skutečně upřímně snaží uvést do života ideály, které jsou prohlášeny za cíle společenských proměn.
Vedle uvedených směrů kultury přechodného období vzniká s jeho začátkem v davově-“elitární“ společnosti větší či menší množství dezorientovaných lidí: část z nich umírá z důvodu ztráty smyslu života, ačkoliv cesty ke smrti u nich můžou být různé; část z nich vytvoří „kádrovou rezervu“ aktivních směrů kultury přechodného období; tito se – po míře překonávání své počáteční dezorientovanosti – přidávají k retrográdům, ke konzervativcům a nihilistům přechodného období, nebo k upřímným stoupencům nových ideálů, zaměřených na budoucnost. Mnozí z dezorientovaných se stávají kočovníky mezi uvedenými směry nebo různými aspekty své činnosti podporují různé směry kultury přechodného období.
Neexistuje žádná národní kultura, ve které by neexistovala umělecká tvorba, umění. Umělecká tvorba, umění jsou v životě každé dostatečně civilizované společnosti těsně spojeny s komplexem věd filosoficko-historického-společenského směru, které také vykazují vliv na uměleckou tvorbu v míře toho, jak si jejich výsledky osvojují činitelé umění v důsledku společného rozvoju kultury společnosti nebo v procesu sebevzdělávání. Ve vzájemné interakci věd a umění je mnoho důležitých okolností.
V davově-“elitární“ společnosti umění ve své drtivé většině předbíhá rozvoj věd filosoficko-společenského směru v otázce odhalení problémů současnosti a perspektiv života společnosti.
Tvorba filosoficko-společenských věd je adresována téměř výhradně k rozumu úrovně vědomí psychiky těch, kdo se s nimi střetává; jejich přímý vliv na emocionální komponentu je minimální – emoce vznikají jak druhotná reakce nevědomých úrovní psychiky na uvědoměný smysl vědecké práce. Osvojení vědeckých prací lidmi vyžaduje ve všech případech dostatečnou úroveň předchozího vzdělání, jak ve smyslu disponování určitými vědomostmi, tak i ve smyslu disponování návyky soustřeďování pozornosti a rozumu na tématiku vědecké práce. V důsledku toho jsou vědecké traktáty nezávisle od jejich zaměření a úrovně náročnosti přístupné zdaleka ne všem.
Produkty umělecké tvorby se obrací přímo jak k úrovni vědomí, tak i k nevědomým úrovním psychiky lidí. Ale v důsledku toho, že umělecká tvorba se obrací bezprostředně k nevědomým úrovním psychiky a vykazuje větší či menší vliv na každého, kdo se s nimi volky nebo nevolky střetává, nevyžaduje nijakou předchozí průpravu5.
Období od zakončení občanské války ve 20. letech do vraždy Stalina v roce 1953 patří k epoše přechodného období.
V důsledku toho jsou všechny kulturologické koncepce, nevidící rozdíl mezi uvedenými směry kultury a podstaty každého z nich v dorevoluční době a v době budování socialismu; nevidící charakter přesunu uvedených směrů kultury skrz hranici revoluce a občanské války; nevidící jejich charakter a vzájemnou interakci během doby budování socialismu pod vedením J.V.Stalina v jedné zemi, nacházející se v nepřátelském obklíčení; nevidící rozdíly v charakteru vědeckých prací filosoficko-společenského směru a uměleckých děl a rozdíl jejich vnímání ze strany lidí – neplodné a neposkytují nic, kromě faktů v nich obsažených, pro chápání té epochy.
Kromě toho, v naší době mnoho analytiků, kteří vyjadřují svoje názory na tu epochu, a také publikum, které důvěřivě akceptuje jejich obviňující názory, z větší části zapomíná na to, že naše pokolení je produktem a výsledkem té epochy. V důsledku toho je pro nás obvyklé a přirozené to, co nebylo vlastní životu společnosti do ní, a co se stalo součástí života společnosti v danou epochu. Z tohoto zvyku toho, zděděného a osvojeného v dětství a dospívání v hotové podobě pramení i to, že nyní mnozí aktivní politici, činitelé humanitních věd, činitelé umění – bezmyšlenkovitě prodlužují dříve uvedené směry kultury přechodného období. V důsledku jejich bezmyšlenkovitého automatického opakování v nových historicky zformovaných podmínkách původních směrů kultury těch let a dřívějších, společnost nebyla schopná během půl století po odstranění J.V.Stalina překonat další hranici přehodnocení minulosti a vypracování cílů do budoucnosti. Jinými slovy, přechodný proces zamrzl, pokud se budeme vyjadřovat slangem programátorů. Proto je nutné srovnat to, co je obvyklé a přirozené pro nás, s tím, co bylo obvyklé a přirozené v epoše, která předcházela přechodnému období.
poznámky
1 Toto vákuum orientace na světlou budoucnost bylo v 19. století v ruské kultuře zděděno od starších epoch. Tak K.Vališevský, analyzuje epochu, která předcházela vládnutí Ivana Hrozného, a samotnou epochu jeho vlády, ve své knize “Иван Грозный” (Москва, «ИКПА», 1989 г., репринтное воспроизведение издания 1912 г.) píše, že ruské kultuře bylo vlastní napodobování všech okolních kultur a akumulace v sobě nejrůznějších prvků zvenčí.
Výzkumníci (domácí i zahraniční), kteří přicházeli na tento fakt, ho buď nechávali bez komentáře, nebo docházeli k závěru o tvůrčí impotenci Ruského ducha, nebo se vyjadřovali v souladu s tímto závěrem, sami ho otevřeně neprohlašujíce.
Ačkoliv jsme se odkázali jen na K.Vališevského, který ohlašuje názory takového druhu o ruské kultuře jen v epoše Ivana Hrozného, názorů podobného druhu je mnoho, včetně těch prohlašujíc to o všech epochách ruské kultury. A na základě závěrů o neplodnosti Ruského ducha a odpovídající faktologii, ilustrující absorbování zvenku, v domácí i zahraniční politologii všech dob panovaly doktríny: zahraniční – na téma, jak dobýt a kolonizovat Rusko; a domácí – na téma, jak výhodněji prodat Vlast cizincům, údajně pokrokovým a civilizovaným ve všech ohledech. Takže v rámci této globální tradice politologické kulturologie, gorbačovská perestrojka a následující prozápadní proburžoazní reformy nic nového nepředstavují.
Ve skutečnosti během veškeré památné historie Ruské mnohonárodnostní civilizace to, co výzkumníci kultury Ruska nazvali napodobováním a akumulací ve své kultuře různých půjčených prvků při vlastní údajné tvůrčí impotenci, představuje sebou jednu ze stran tvůrčího procesu mnohonárodnostního Ruského ducha v otázce budování globální civilizace a její kultury, objímající všechny nacionální kultury. To je minulost globalizace po rusky, nikoliv po biblicky.
Ta okolnost, že v minulosti bylo málo vlastní tvorby, v obecně přijatém chápání, v tom proudu integrace a syntézy ve své kultuře úspěchů druhých národních kuktur – to je osobitost historického rozvoje mnohonárodnostní Ruské regionální civilizace pod knutou Bible.
V důsledku toho bylo formálně pravoslavným ruským lidem během celé historie vlastní dvojvěří, které odlišovalo pravoslavné vyznání v Rusku od všech zahraničních křesťanských vyznání: katolictví, protestantizmu ve všech modifikacích a všech ostatních autokefalických pravoslavných církví. Od tohoto dvojvěří byli svobodní možná snad biblí psychologicky rozdrcení členové církevní hierarchie.
V pravoslavném národě dvojvěří panovalo v minulosti a pokračuje v panování i nyní. Projevuje se to v nejrůznějších životních jevech, počínaje tím, že během celé historie Rusko neznalo vnitřní mezikonfesionální války s religiozní motivací (církevní rozkol na nikoniány a staroobřadníky, to je vnitřní dílo biblického „pravoslaví“), a „pravoslavní“ žili se zástupci ostatních vyznání v míru v těchže oblastech a pracovali bok po boku na společné blaho. A konče tím, že vysvěcuje dům pravoslavného rolníka, pop se nehrnul vysvětit i jeho baňu, která byla nejen místem fyzické očisty, ale i místem provádění dávných předkřesťanských rituálů i různých nepodložených pověr; a pravoslavný člověk sundával před návštěvou baně kříž, aby jím neodpudil duchy. A i dnes lze v tvorbě umělců, kteří prohlašují sami sebe za pravoslavné, najít mnoho opěvování a vyjádření Ruského jazyčnictví (předkřesťanského světonázoru).
Jak je známo, podle biblických pověr se má historie biblické kultury zakončit problémem globálního měřítka: zemětřeseními, válkami, epidemiemi atd. Podrobnosti o těch perspektivách viz Zjevení Janovo (Apokalipsa), završující kánon „Nového zákona“ a křesťanskou Bibli celkově. Západ, který v sobě zahlušil jazyčnictví jako kompletně vědomý dialog člověka a Boha na jazyku životních okolností (viz práce „Dialektika a ateizmus: dvě neslučitelné podstaty“), ačkoliv je i plný různých pověr, celkově neobsahuje dvojvěří: ti, kdo nejsou otevření satanisté, okultisté, agnostici nebo ateisté, ti nemají pochyby o skutečné inspirovanosti bohem té či oné verze Bible, a proto bezmyšlenkovitě v korytě algoritmiky biblické sociologie veškerý Západ pilně pracuje na vytvoření potenciálu světové katastrofy, předepsané Biblí celkově a Zjevením Janovým konkrétně.
V Rusku v důsledku dvojvěří, ačkoliv apokalyptické prognózy vždy byly kultovními, a během celé historie se aktuální problémy interpretovaly skrz prizma a symboliku Apokalypsy, nicméně jazyčnická komponenta Ruského ducha vždy namítala proti bezalternativnímu katastrofickému konci historie nynější globální civilizace.
Ale pro vyjádření té alternativy v řečišti Božího Zámyslu, bylo nutné přehodnotit Bibli a odmítnout přiznávat jí v její historicky zformované podobě v roli bohem inspirovaného textu; a přejít (při obejití otevřeného ateismu a satanismu) od „víry v Boha (nebo v bohy)“ k osobní vnitřní víře (důvěře) Bohu v souladu se svědomím, což odkrývá cesty k tvorbě své budoucnosti a osudu celého lidstva v řečišti Božího Zámyslu.
Veškerá historie Ruska po pokřesťanštění, to je historie směřování Ruského ducha k této hranici. A dokud není překonána, je nevyhnutelné vákuum orientace na realizaci v budoucnosti konkrétního svébytného ruského ideálu, ale protože příroda netrpí prázdnotu, toto vákuum se v každé epoše zaplňuje nějakou konkrétní importní apokalyptikou. To je charakteristické pro celou kulturu dorevolučního Ruska, s občasnými výjimkami: A.S.Puškin, ačkoliv formálně zůstával biblickým „pravoslavným“, přece jen se symbolikou své tvorby osvobodil z tohoto biblického zajetí.
Reálně je proces překonání tohoto vákua historicky ještě o něco hlubší, protože samotné objevení se biblické kultury v Rusku bylo možné jen v důsledku toho, že jazyčnictví se v kultuře Ruska smíchalo s polyteismem a modlářstvím, a Bible historicky reálně přece jen byla prvním masovým kultovním textem, upomínajícím o víře Bohu Všedržiteli, ačkoliv při tom bylo biblické učení zkaženo-zdeformováno výmysly „světového zákulisí“, které usilovalo a usiluje o bezvýhradnou globální vnitrospolečenskou moc obejitím Boha, ale v jeho jménu.
2 V marxismu má název „historický materializmus“ a může být krátce vyjádřena následovně: „původ člověka z opice v důsledku pracovní činnosti a přirozeného výběru.“; „třídní boj je lokomotiva historie“; „násilí je porodní bába historie“, ačkoliv násilí v této kvalitě vždy předchází licoměrnost, kultivující okolo sebe nevědomost; „společenské bytí určuje společenské vědomí“.
Co je to individuální vědomí, to je většině pokud ne jasné, tak ohmatatelné vlastními prožitky. Ale „společenské vědomí“, to je další vymyšlená abstrakce marxismu, jejíž jednoznačné chápání je nemožné se všemi z toho pramenícími nepříjemnostmi pro ty, kdo věří v pravost toho tvrzení, a také pro jejich okolí a potomky.
O tom, jak množství jedinců zrozuje kolektivní psychiku a jak individuální psychika navzájem interaguje s kolektivní psychikou, určuje bytí společnosti a individuální a kolektivní psychiku následujících generací, viz práce VP SSSR „Dostatečně všeobecná teorie řízení“, „Principy kádrové politiky“, „O rasových doktrínách: podobné na pravdu, ale mylné“, „Dialektika a ateizmus: dvě neslučitelné podstaty“, „Smutné dědičství Atlantidy“, „O imitačně-provokační činnosti“.
3 V takovém případě by ve společnosti jednoduše nebyli jejich nositelé, a relikty by se staly „vykopávkami“ a mrtvými, nikoliv pokračujícími subkulturami.
4 Dokonce kompletní zmizení národa-nositele kultury není schopno zajistit zmizení životaschopných „reliktů“. Příkladem tomu budiž zájem o rekonstrukci předkolumbovské kultury civilizací Ameriky; a tahé „hra“ části převážně bílých Američanů na indiány, v důsledku čehož kultura původního obyvatelstva těch zemí stále existuje jako relikt, demonstrující Američanům defektnost a škodlivost jejich vlastní kultury v různých aspektech.
5 Otázka o formování uměleckého vkusu je důležitá, ale ve své podstatě se svádí k tomu, jak se vychovává nepřijetí jedněch uměleckých stylů a umělecké tvorby a schopnost získat požitek z druhých, a za druhé, jaké důsledky bude mít pro společnost vychovávání nepřijetí jedněch stylů a tvorby, a propagace jiných stylů a tvorby.
Informační báze KSB